54 A 10/2023–40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupena advokátem Mgr. Janem Zelenkou sídlem Heydukova 101/2, 397 01 Písek proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice za účasti osoby zúčastněné na řízení: X bytem X zastoupena advokátem Mgr. Jiřím Kokešem sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2023, č. j. KUJCK 100912/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, shrnutí žaloby, shrnutí vyjádření žalovaného

1. Rozhodnutím městského úřadu Milevsko byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku „proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o některých přestupcích"), kterého se dopustila tím, že dne 03.09.2021 okolo 17:15 hodiny při pohybu po lesní cestě v katastru obce Chyšky, Nová Ves – Vilín nezvládla svého psa rasy kavkazský pastevecký, který při nečekaném, náhodném setkání s J.S., nar. X na tuto skočil a čelistmi jí stiskl předloktí pravé horní končetiny, čímž jí vzniklo poranění s obvyklou dobou léčení okolo 2–3 týdnů, tedy jinému z nedbalosti ublížila na zdraví.“ Za toto jednání bylo žalobkyni uloženo napomenutí; dále byla žalobkyni uložena povinnost uhradit paušální náhradu nákladů řízení; náhradu škody poškozené – osoby zúčastněné na řízení ve výši 2 198 Kč a náhrada části účelně vynaložených nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody ve výši 3 466 Kč. S částkou 16 038 Kč z titulu náhrady škody byla poškozená odkázána na soud. Žalobkyně byla přitom původně podezřelá ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku. Postupem podle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu policejní orgán Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Územní odbor Písek, Obvodní oddělení Milevsko, dne 6. 5. 2023, č. j. KRPC–110553–141/TČ–2021–020512, odevzdali věc Městskému úřadu Milevsko k projednání přestupku.

2. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný změnil výrok o náhradě nákladů spojených s uplatněním nároku na náhradu škody, když zde doplnil, že ve zbytku se v částce 25 515 Kč odkazuje poškozená na soud, jinak prvostupňové správní rozhodnutí žalovaný potvrdil a odvolání zamítl.

3. Žalobkyně v podané žalobě nejprve vymezuje předmět řízení před správními orgány a jednotlivá rozhodnutí (část I.), poté předkládá definici přestupku a znaků přestupku (část II.), následně popisuje přestupek ublížení na zdraví (část III.). V části IV. žalobkyně shrnuje zjištěný skutkový stav (zaprvé) a následně formuluje jednotlivé žalobní námitky.

4. Následně (zadruhé) žalobkyně namítá absenci protiprávnosti a porušení prevenční povinnosti. Žalobkyně je přesvědčena, že její jednání nenese znak protiprávnosti jakožto jednoho ze základních znaků zákonného vymezení přestupku. Žalobkyně namítá, že poškozená se nečekaně a bez varování přiblížila k žalobkyni na odlehlé lesní cestě a zvolala „jé pes“, čímž v ní a v psovi vyvolala úlek. Tímto jednáním zároveň poškozená porušila § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), tj. poškozená zanedbala svoji prevenční povinnost, když žalobkyně předpokládá, že každý člověk nadán průměrným rozumem se „bude v situaci, kdy se na cestě nachází člověk se psem rasy kavkazský pastevecký (vzhledem k jeho proporcím a vrozeným schopnostem) počínat tak, aby se bezdůvodně nenacházel v jeho těsné blízkosti (130 cm krátké vodítko psa), popřípadě v blízkosti majitele, a to tak, že se k nim přiblíží nepozorovaně a navíc začne ještě nečekaně křičet“. Žalobkyně nikdy neargumentovala tím, že se poškozená neměla po veřejné lesní cestě procházet, ale to, že její jednání nemůže za daných okolností požívat právní ochrany. Na straně druhé žalobkyně, zkušená chovatelka, jinak bez problémů, měla svého psa po celou dobu pod kontrolou a vedla jej na krátkém vodítku v souladu s obecně závaznou vyhláškou obce. Nemohla za žádných okolností počítat s tím, že vyjma jejího psa se může nepředvídatelně zachovat i jiná osoba, o níž nemá s ohledem na odlehlost místa žádné tušení. Žalobkyně má za to, že správní orgány neprokázaly jakékoli protiprávní jednání žalobkyně.

5. Dále v bodě tři namítá žalobkyně absenci zavinění a rozporuje i existenci subjektivní stránky přestupku a příčinné souvislosti. Žalobkyně nesouhlasí se závěry správních orgánů o naplnění zavinění formou vědomé nedbalosti, neboť odůvodnění žalovaného založené na charakteristice psa nacházejícího se na veřejném prostranstvím v kontextu konstatovaného nedostatečného zabezpečení psa před útokem na lidi shledává žalobkyně paušalizujícím bez jakéhokoli přihlédnutí ke specifickým okolnostem věci. Úvahy žalovaného považuje za excesivní, když z nich plyne, že každý vlastník psa na procházce při dodržení všech pravidel může porušit nebo ohrozit zákonem chráněný zájem, ale spoléhá, že se tak nestane. Ani citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 as 40/2007, neshledává žalobkyně přiléhavými, stejně jako odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3896/2007. Právní i skutkové závěry těchto rozhodnutí na řešenou věc dle žalobkyně nedopadají. Žalobkyně proto v této části žaloby shrnuje, že nedošlo k porušení povinnosti vyplývající ze zákona, nedošlo k naplnění znaku protiprávnosti. Žalobkyně nemohla jednat vědomě nedbale, neboť učinila vše, co učinit měla. Z tohoto důvodu zde absentuje zavinění. V důsledku toho je zpochybněna i existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně a vznikem poranění.

6. V části V. závěrem žalobkyně uvádí, že správní orgány zřejmě vychází z toho, že pokud pes někoho pokouše, jedná se automaticky o přestupek, což odporuje principu ultima racio. Závěry správních orgánů shledává žalobkyně spíše v rovině civilněprávní týkající se práva na náhradu škody. Vzhledem k pochybnostem rozhodovaly správní orgány v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Zcela chybně pak žalovaný dovozuje odpovědnost žalobkyně dle občanského zákoníku, nikoli z přestupkového zákona.

7. Žalobkyně shrnuje, že nebylo prokázáno, že by došlo k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích. Žalobkyně navrhuje, aby krajský soud jednotlivá správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

8. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 11. 2023 k podané žalobě navrhl její zamítnutí s tím, že žalobní námitky se překrývají s odvolacími a z tohoto důvodu proto odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

II. Právní hodnocení krajského soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

10. Žaloba není důvodná.

11. Správní orgány vycházely z toho, že daného dne se na daném místě potkala žalobkyně s poškozenou, vzájemně o sobě nevěděly a poté, co se k sobě na veřejně přístupné cestě přiblížily, upoutala poškozená pozornost psa a žalobkyně, přičemž správní orgány nepovažovaly za podstatné, zda poškozená žalobkyni zdravila, či zda vykřiknula „jé pes“ a bylo proto vycházeno pouze z toho, že pes zareagoval na slovní projev poškozené. Žalobkyně psa na vodítku neudržela, pes jí vyvedl z rovnováhy a ona si sedla na zem (upadla) a byť stále držela vodítko, pes na poškozenou dosáhl a kousl ji do ruky. To vedlo ke zranění poškozené. Takto zjištěný skutkový stav není žalobkyní rozporován.

12. Tato zjištění správní orgány učinily z trestního spisu, když až po vyhodnocení zdravotního stavu poškozené byla věc předána k projednání správním orgánům. Obsahem trestního spisu jsou ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu mj. úřední záznamy o podání vysvětlení žalobkyní, poškozenou a dalších osob. Z protokolu o ústním jednání ze dne 26. 6. 2023 plyne, že jednání se účastnila žalobkyně zastoupena advokátem, stejně jako poškozená, rovněž zastoupena advokátem. Žalobkyně uvedla, „Já se k věci již více vyjadřovat nechci, vše je uvedeno ve spise.“, následně byl trestní spis proveden jako důkaz. Žalobkyně, poškozená ani další osoby nebyly v řízení před správními orgány vyslechnuty. Krajský soud si je přitom vědom limitů použitelnosti úředních záznamů jako důkazu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, nebo rozsudek ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010–73), z tohoto důvodu vážil, zda tento postup, proti kterému není podanou žalobou brojeno, není vadou, ke které by byl povinen přihlédnout z moci úřední (§ 76 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že nikoli. Je–li si žalobkyně postupu prvostupňového správního orgánu v kontextu proběhlého ústního jednání vědoma, explicitně na obsah trestního spisu v rámci jednání před správním orgánem za přítomnosti svého advokáta odkazuje, nebrojí proti skutkovému ději a směřuje–li své námitky jiným směrem, pak má krajský soud za to, že nic nebrání tomu, aby přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích uplatněných žalobních námitek.

13. Žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání přestupku proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, dle kterého platí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jinému ublíží na zdraví.

14. Dle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), platí, že přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde–li o trestný čin.

15. V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva, je třeba zkoumat naplnění obecných znaků přestupku, a především, zda jednání pachatele přestupku bylo v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem, ale také zda je naplněna otázka zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Krajský soud v tomto směru v postupu správních orgánů žádných vad nenalezl.

16. Žalobkyně nikterak nezpochybňuje, že došlo ke škodlivému následku předpokládaného § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, tj. k poškození zdraví poškozené. Objektem tohoto přestupku je lidské zdraví. Objektivní stránka v tomto případě spočívá v tom, že pachatel jinému ublíží na zdraví. Ublížení na zdraví je § 122 odst. 1 trestního zákoníku definováno jako „…stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření." Pachatelem je fyzická osoba, která svým zaviněným jednáním naplnila znaky přestupku (§ 13 odst. 1 přestupkového zákona); zde žalobkyně prostřednictvím zvířete – psa, za kterého odpovídala. Této odpovědnosti se žalobkyně nemůže žádným způsobem zbavit. Tento přestupek může být spáchán i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 10 přestupkového zákona). Žalobkyně přitom byla povinna psa zabezpečit tak, aby nemohl nikoho zranit, resp. ani nikoho nezranil.

17. Jednání spočívající v nezabezpečení psa takovým způsobem, aby nikoho nezranil, naplňuje znaky přestupku proti občanskému soužití, konkrétně ublížení na zdraví, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007–53, č. 1529/2008 Sb. NSS (dále srov. i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 44 A 4/2022–50; judikatura správních soudů je dostupná na www.nssoud.cz). Skutkové odlišnosti uváděného rozsudku Nejvyššího správního soudu oproti nyní přezkoumávané věci nejsou rozhodné, neboť jeho obecné závěry dopadají i na nyní přezkoumávanou věc. Za každé situace platí, jak zde Nejvyšší správní soud popsal, že „vlastník, případně ten, komu vlastník psa svěří (…), je povinen psa zajistit takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, zejména ostatních osob.“ Této své povinnosti žalobkyně – chovatelka (jedno zda vlastnice psa či zda jí byl pes vlastníkem svěřen) nedostála, byť, „si musí být vždy vědom[a] možnosti neočekávané reakce psa. Tomu odpovídá povinnost ovlivnit a kontrolovat jeho chování.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009. č. j. 9 As 13/2008–53). S tím koresponduje i úprava tzv. obecné prevenční povinnosti § 2900 občanského zákoníku, jakož i úprava náhrady škody obsažená v § 2934 občanského zákoníku. Ta je založena na objektivní odpovědnosti vlastníka či osoby, které vlastník zvíře svěřil za způsobenou škodu bez ohledu na zavinění; bez možnosti liberace, která je možná jen v případě, že škodu způsobilo zvíře patřící do některé z privilegovaných kategorií zvířat, ev. bylo–li takové osobě zvíře svémocně odňato (viz § 2934 a § 2935 občanského zákoníku). Hodnotí–li správní orgány jednání žalobkyně i v mezích těchto soukromoprávních ustanovení, je jejich argumentace přiléhavá i z pohledu veřejného práva.

18. Již z uvedeného bez dalšího plyne, že žalobkyně svoji povinnost porušila zaviněně (k otázce zavinění blíže viz níže bod 20). Žalobkyně svého psa nezabezpečila tak, aby napadení poškozené zabránila. Na tom nemění nic ani přesvědčení žalobkyně, že učinila vše, co učinit mohla. Je možno poznamenat, že dle situačního nákresu na č. l. 120 trestního spisu se jedná o běžnou vyjetou cestu mezi loukami složené pásu dřevin, keřů a zeleně, vyjetých kolejí (polní cesta). Šířka cesty samé bez okolní zeleně/dřevin činila cca 210 cm, což při délce 150–160 cm vodítka nedává přebytek prostoru. V tomto případě se jednalo o větší plemeno psa – viz charakteristika plemene psa na str. 124 trestního spisu – min. velikost 65, váha 50–100 kg, silný, vyrovnaný, ostrost a nedůvěra k cizím lidem je pro toto plemeno typická. Vedení psa na vodítku nebylo dostatečným zabezpečením, když zřejmě z důvodu síly psa jej žalobkyně nedokázala udržet tak, aby poškozenou nemohl pokousat (napadnout). Podoba zabezpečení psa přitom musí odpovídat jak jeho plemenu, tak fyzickým a jiným schopnostem člověka, který na psa dohlíží.

19. Žalobkyně namítá, že sama poškozená porušila svojí prevenční povinnost, když v bezprostřední blízkosti hlasem vylekala jejího psa, ten ji napadl, přičemž sama žalobkyně udělala vše, aby tomu zabránila, když psa měla na 160 cm (resp. 150 cm, dle měření policie) dlouhém vodítku. To však není s ohledem na řešenou skutkovou podstatu rozhodné, jak plyne ze shora učiněného výkladu a povinností žalobkyně. Nerozhodné jsou proto i úvahy žalobkyně o nepředvídatelnosti jednání poškozené, neboť žalobkyně měla být připravena a schopna reagovat i na neočekávané reakce psa.

20. Ani s námitkám týkajících se otázky zavinění krajský soud nepřisvědčil. Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 21. 12. 2007, č. j. 4 As 40/2007–53, č. 1529/2008 Sb. NSS, že „zavinění bývá obecně definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen bud jako přímý nebo nepřímý úmysl, nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Při vědomé nedbalosti pachatel přestupku věděl, že může způsobem v přestupkovém zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání.“ 21. Správní orgány dospěly k závěru o formě zavinění žalobkyně v podobě vědomé nedbalosti, s čímž se krajský soud ztotožňuje, neboť je zjevné, že žalobkyně minimálně věděl[a], že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal[a] na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí [§ 15 odst. 3 písm. a) přestupkového zákona].

22. Žalobkyně cituje z žalovaného rozhodnutí – „Pes obviněné je pak velkého vzrůstu, kdy jakýkoli útok může být značně nebezpečný, proto měla věnovat náležitou pozornost účinným opatřením v době, kdy se se psem nacházela na veřejném prostranství. Odvolatelka tedy věděla, že svým jednáním, tj. nedostatečným zabezpečením psa před útoky na lidi, může ohrozit občanské soužití (tj. zdraví osob), a bez přiměřených důvodů spoléhala, že tento zájem neporuší, tj. že nedojde k útoku na lidi.“ a namítá, že se jedná o paušalizované tvrzení bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem případu. Dle krajského soudu se naopak jedná o zcela konkretizovaný výklad mající oporu ve zjištěném skutkovém stavu a plně koresponduje se shora učiněnými závěry soudu. Žalobkyně si byla vědoma své povinnosti zabezpečit psa a ačkoli tak určitým způsobem učinila, bez přiměřených důvodů spoléhala, že tak učinila dostatečně a že zdraví třetích osob neohrozí. Krajský soud nesouhlasí ani s polemikou žalobkyně o tom, že výklad žalovaného v tomto směru vede až k absurdním závěrům. Správní orgány naopak správně v rámci odůvodnění rozhodnutích zohledňují individuální okolnosti věci a zejména to, o jakého psa se v tomto případě jedná. Nutná opatření a samotné nároky na osobu mající psa na starosti, na schopnost faktického, fyzického zvládnutí psa jsou z povahy věci jiná u malého plemene než u plemene velkého. Zůstává nezpochybněno, že mj. v tomto směru žalobkyně nebyla úspěšná, když byla psem povalena a ztratila nad ním faktickou kontrolu.

23. Nesouhlasí–li žalobkyně s judikaturou, kterou žalovaný cituje. Tato judikatura se zabývá obdobnými skutkovými situacemi. Ani zde krajský soud žalobkyni nepřisvědčuje, neboť i tato judikatura přes skutkové a právní odlišnosti dává návod, jakým způsobem a v jakých mantinelech lze o takovýchto případech uvažovat.

24. Žalobkyně závěrem podané žaloby odkazuje na princip ultima ratio a tedy i zásadu subsidiarity trestní represe. Krajský soud má na základě shora uvedeného za to, že ani tyto zásady nebyly porušeny. Žalobkyně zcela přehlíží, že došlo k ublížení na zdraví poškozené, tj. zájmu chráněného zákonem, a to v míře dosahující trestně právní roviny v širším slova smyslu. Ostatně žalobkyně v tomto směru ani neuvádí, z jakého důvodu by měla být věc posouzena jinak. Takovým důvodem přitom nemůže být její přesvědčení, že nic nezanedbala Pouze vlivem náhody nedošlo k závažnějšímu následku, proto i v souladu s namítanou zásadou byla věc řešena „pouze“ jako přestupek 25. Krajský soud shrnuje, že se neztotožnil s žalobkyní, že by jejím jednáním nedošlo k porušení jakékoli povinnosti. Žalobkyně nezvládla psa, za kterého zodpovídala, na základě čehož došlo ke zranění poškozené. Namítá–li žalobkyně, že není naplněn znak protiprávnosti, nelze s touto argumentací souhlasit, neboť napadne–li jinou osobu pes, za kterého žalobkyně v tu chvíli zodpovídá, jedná se bez jakýchkoli pochybností o protiprávní jednání mající odraz ve skutkové podstatě daného přestupku. Již skutečnost, že k danému incidentu došlo tak, jak plyne z popisu skutku, když žalobkyně, popisující se jako zkušená chovatelka, psa nezabezpečila, neovládla tak, aby k napadení poškozené nemohlo dojít, svědčí minimálně o zavinění ve formě vědomé nedbalosti. V tomto směru není úspěšná ani snaha žalobkyně „vyvinit“ se poukazem na to, že za celou událost je zodpovědná sama poškozená.

III. Závěr a náklady řízení

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

28. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení

I. Vymezení věci, shrnutí žaloby, shrnutí vyjádření žalovaného II. Právní hodnocení krajského soudu III. Závěr a náklady řízení