54 A 11/2017 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce Mgr. P.J., nar. X, trvale bytem X, zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem AK Vovsík, Rösch, Kocina, se sídlem Malá 6, Plzeň, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, odboru dopravního a silničního hospodářství, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 95792/2017 ze dne 8. 8. 2017, takto:

Výrok

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Rozhodnutím Městského úřadu Písek č. j. MUPI/2017/23093 ze dne 31. 5. 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným, že dne 6. 5. 2016 v 17:41 hod. na pozemní komunikaci č. I/4, volný úsek u odbočky na obec Nerestce, ve směru jízdy na obec Praha, při řízení vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. ..., překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním právním předpisem na 90 km/hod. nejméně o 68 km/hod., kdy byla výše uvedenému vozidlu silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost 163 km/hod., po odečtení maximální možné odchylky ± 3 % měřícího zařízení vychází nejnižší možná rychlost v okamžiku měření 158 km/hod. Svým jednáním porušil § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kde je stanoveno, že řidič motorového vozidla smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod., čímž spáchal z nedbalosti vědomé přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/hod. a více, za což mu byla uložena podle § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích v souladu s § 11 odst. 1 písm. b), c), § 12 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), pokuta ve výši 7.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000 Kč. (2) Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 16. 6. 2017 odvolání, které žalovaný rozhodnutím č. j. KUJCK 95792/2017 ze dne 8. 8. 2017 dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. (3) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 11. 9. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí žalovaného. (4) Ve své žalobě žalobce uvádí, že v důkazním řízení před správními orgány nebylo nade vší rozumnou pochybnost prokázáno, že by žalobce opravdu porušil zákon. Žalobce totiž tvrdí, že pokud z jeho strany došlo k překročení rychlosti, stalo se tak v krajní nouzi. Své tvrzení opírá o ve správním řízení provedenou svědeckou výpověď pana O.H., který s ním měl cestovat ve vozidle. Za nedostatečnou žalobce považuje fotodokumentaci, která byla ve správním řízení použita jako důkaz, napadá absenci kamerového záznamu z automobilu policie a zpochybňuje výpovědi zasahujících policistů, které jsou dle jeho tvrzení v některých bodech rozporné a nekonzistentní, dokonce logicky zjevně nepravdivé, což prý činí jejich výpovědi nevěrohodnými. Rozpory ve výpovědi policistů se dle tvrzení žalobce týkají především určení přesného místa měření, směru, ve kterém stálo při měření policejní auto. Za nepravdivé žalobce označil i tvrzení policistů, že měli s vozidlem žalobce od okamžiku změření do okamžiku zastavení neustálý vizuální kontakt, což považuje žalobce za nemožné. Žalobce zpochybnil i tvrzení policistů, že ve vozidle seděl v době spáchání a následného řešení přestupku pouze on, a tvrdí, že s ním byla ve vozidle další osoba, přičemž policisté tuto skutečnost následně v úředním záznamu účelově změnili a překroutili na to, že ve vozidle byl pouze řidič. Žalobce dále vytkl správnímu orgánu, že nedoplnil důkazní řízení o žalobcem navržený znalecký posudek. (5) Žalobce v žalobě požádal soud o odklad výkonu rozhodnutí. Usnesením č. j. 54 A 11/2017 ze dne 4. 10. 2017 soud žalobě odkladný účinek nepřiznal. II. Vyjádření žalovaného (6) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (7) Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí ve věci bylo vydáno na základě dokazování provedeného nalézacím orgánem. Stěžejní důkaz, tedy snímek z radarového měřiče, zcela nezaměnitelně zachytil rychlost vozidla žalobce. Ze záznamu o přestupku je zřejmá i poloha měřícího vozidla, určená pomocí GPS souřadnic, úřední záznam hlídky, doplněný fotografiemi vozidla žalobce, dokresluje celou situaci. Svědecké výpovědi policistů doplňují a zároveň potvrzují celý děj od změření vozidla žalobce až po jeho zastavení, včetně místa měření a místa zastavení vozidla, hustoty provozu, počtu osob ve vozidle žalobce aj. Odůvodnění napadeného rozhodnutí a hodnocení důkazů, na základě kterých nalézací orgán k danému závěru došel, považuje žalovaný za dostatečné. Veškeré náležitosti a úvahy jsou uvedeny a je z nich patrné, čím se správní orgány zabývaly. (8) K námitce ohledně fotografické dokumentace žalovaný uvedl, že nalézací orgán řízení doplnil o barevný snímek z radarového měřiče, černobílá fotografická dokumentace nebyla doplněna o barevnou, protože policejní orgány neprovedly její zálohu a tato se v době vedení správního řízení elektronicky již nevyskytovala. Fotografickou dokumentaci nalézací orgán v rámci řízení řádně hodnotil a vyvodil z ní závěry, které žalovaný považuje za dostatečné. Skutečnost, že se ve vozidle v okamžiku změření nenacházela žádná další osoba, je podložena výpověďmi policistů a je to zřejmé i z fotodokumentace pořízené na místě kontroly. Výpověď svědků H. a S. naopak žalovaný, na základě výše uvedených skutečností, považuje za účelové. (9) K námitce krajní nouze žalovaný odkázal na velmi podrobné vyjádření v odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na to, že tvrzení žalobce, že musel zvýšit svou rychlost, aby bezpečně dokončil předjíždění kolony jedoucích vozidel, která mu neumožnila se zpět do kolony zařadit, nebylo v řízení prokázáno. Kromě toho žalobce, aby upřednostnil svůj individuální zájem, spočívající v co nejrychlejším projetí daného úseku, rozhodl se situaci řešit tím, že kolonu vozidel předjede. Pro zajištění bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích bylo pro všechny účastníky silničního provozu v dané věci jednoznačně prioritní, aby se žalobce, s ohledem na rizika spojená s překročením nejvyšší povolené rychlosti, zdržel svého protiprávního jednání, nepředjížděl několik v koloně jedoucích vozidel v situaci, kdy nemohl vědět, zda bude schopen tuto bezpečně předjet, a celý úsek projel za dodržení nejvyšší povolené rychlosti pro daný úsek komunikace v pravém jízdním pruhu. (10) Ohledně místa spáchání přestupku žalovaný opět odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že je nezpochybnitelně doloženo záznamem z radaru, kde je vytištěna orientační GPS, a výpovědí hlídky policie. GPS pozice měřícího vozidla odpovídá i mapce z místa měření, založené ve spisu. K výpovědi policisty K., který uvedl dvě různá místa měření, žalovaný dodává, že správní orgán přihlédl k této nesrovnalosti a své závěry odůvodnil. Přestože je vyjádření K. zmatečné, není o místě měření pochyb, protože je podloženo spisovým materiálem. (11) K námitce nemožnosti udržet vizuální kontakt žalovaný připomněl výpověď policistů, kteří shodně uvedli, že vizuální kontakt byl udržen a vozidlo nikde mezi změřením a zastavením nezastavilo, a dále uvedl, že udržení vizuálního kontaktu nebylo vyloučeno, neboť od místa změření je dále dlouhý rovný úsek s mírným stoupáním do kopce. Na vrcholu stoupání je mírná zatáčka vlevo a odtud se až k místu, kde byl žalobce zastaven, komunikace svažuje, proto byly rozhledové podmínky dobré. V každém případě však bylo vozidlo žalobce již v době pronásledování nesmazatelným způsobem zachyceno v paměti radaru a policisté věděli, jaké vozidlo je třeba zastavit. Vzhledem k tomu, že vozidlo mezitím nikde nezastavilo, nejsou o identifikaci změřeného a zastaveného vozidla, resp. řidiče, žádné pochybnosti, a samotná skutečnost, zda byl udržen vizuální kontakt kontinuálně či s přerušením v řádu několika sekund nemá na zjištění skutkového stavu, resp. naplnění hodnocené skutkové podstaty přestupku, žádný významný vliv. (12) K námitce žalobce, že nebyl jako důkaz proveden znalecký posudek, žalovaný uvedl, že v řízení se postupuje podle § 3 správního řádu tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tedy zjišťuje se skutkový stav, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí ve věci. Není třeba provádět důkazy, které jsou zjevně nadbytečné. Správní orgán zjišťuje jen takové skutečnosti, které jsou důležité pro naplnění skutkové podstaty přestupku. Účastník má právo navrhovat důkazy, což také učinil, ale správní orgán není návrhy účastníků vázán. Pokud má správní orgán za to, že navržené skutečnosti a důkazní prostředky jsou pro zjištění skutkového stavu nadbytečné, může jejich provedení s odůvodněním zamítnout. Žalovaný k tomu sdělil, že pro zjištění skutkového stavu nebylo další doplnění dokazování potřebné, neboť byly všechny důkazy hodnoceny jednotlivě i ve vzájemné souvislosti tak, že utvořily ucelený řetězec, na základě kterého byl žalobce uznán vinným. III. Stručný obsah správního spisu (13) Ze spisu předloženého správním orgánem soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (14) Ve správním spisu bylo založeno oznámení o přestupku Policie ČR č. j. KRPC-71869- 9/PŘ-2016-020506 ze dne 30. 5. 2016, které bylo doručeno Městskému úřadu Písek dne 1. 6. 2016, dále oznámení o dopravním přestupku ze dne 6. 5. 2016, ve kterém žalobce uvedl, že celé věci lituje, a úřední záznam Policie ČR č. j. KRPC-71869-5/PŘ-2016-020506 ze dne 30. 5. 2016 o naměření rychlosti 163 km/hod. v úseku, ve kterém je stanovena rychlost do 90 km/hod. V úředním záznamu je dále uvedeno, že policisté zastavili vozidlo žalobce na silnici č. I/3 za křižovatkou Lety na autobusové zastávce, od změření vozidla až po jeho zastavení měli vozidlo ve vizuálním kontaktu, ve vozidle se nacházel pouze řidič. V řidiči byl z předložených dokladů zjištěn P.J., nar. X, trvale bytem V. X, P. X. Součástí spisu je i záznam o přestupku spolu s fotografií z radaru, na které je zachyceno vozidlo včetně registrační značky a osoby řidiče, a zaznamenanými souřadnicemi GPS měřícího zařízení. Spis dále obsahuje evidenční kartu řidiče, výpis z registru vozidel, fotografie občanského a řidičského průkazu žalobce, fotografie žalobce a jeho automobilu pořízené na místě kontroly, ověřovací list č. 196/15 k silničnímu radarovému rychloměru RAMER10 C, osvědčení způsobilosti obsluhy silničních rychloměrů a výpis z evidenční karty osoby. (15) Přípisem č. j. MUPI/2016/23733 ze dne 15. 6. 2016 bylo žalobci sděleno, že proti němu Městský úřad Písek zahájil správní řízení podle § 125c odst. 1 písm. f) bod č. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a zároveň byl žalobce předvolán k ústnímu jednání, které bylo nařízeno na 20. 7. 2016 ve 14:00 hod. (16) Na jednání konaném dne 20. 7. 2016 žalobce uvedl, že dne 6. 5. 2016 jel ze Sušice do Petříkova u Velkých Popovic. Na pozemní komunikaci č. I/4 v úseku před křižovatkou Lety začal předjíždět před ním jedoucí kolonu vozidel. Když předjíždění započal, tak situaci hodnotil jako bezpečnou. Při samotném předjíždění se chtěl zařadit zpět do kolony po předjetí několika vozidel, ale to mu nebylo řidiči vozidel, které předjížděl, umožněno. Jelikož se v protisměru blížila jiná vozidla a aby nedošlo ke střetu s vozidly, která předjížděl, nebo s vozidlem jedoucím v protisměru, zvýšil rychlost, aby celou kolonu předjel, aniž by někoho ohrozil a zabránil střetu s jiným vozidlem. Jiné řešení situace v tu chvíli nebylo možné. Dle svého názoru jednal v krajní nouzi, aby odvrátil hrozící nebezpečí. Žalobce dále uvedl, že ve vozidle s ním jel ještě jeho přítel U.H., kterého navrhl vyslechnout jako svědka. (17) Další jednání ve věci se konalo dne 26. 10. 2016. Svědek O.H. mimo jiné uvedl, že počátkem května, zřejmě 6. 5. 2016 jel s autem se žalobcem ze Sušice do Prahy, vyjížděli ve třech. Ten den byla relativně hustá doprava a oni přijeli ke koloně pomalu jedoucích vozidel. Žalobce zahájil předjíždění kolony. V okamžiku, kdy byli v levém jízdním pruhu, se vozidla zcukla a proti nim jel z kopce kamion, který jel dle názoru svědka vyšší než povolenou rychlostí a bylo evidentní, že jim hrozí čelní střet s tímto vozidlem. Žalobce proto dupl vší silou na plyn a zrychlil vozidlo, co mohl, a těsně před kamionem se zařadil před první vozidlo v koloně. Cca po 5 minutách je zastavila hlídka Policie ČR, svědek seděl na zadním sedadle, ale třetí osoba vystoupila již v Horažďovicích, takže v době kontroly byli ve vozidle dva. (18) Svědek prap. J.P., policista Policie ČR ve své svědecké výpovědi mimo jiné uvedl, že v daný den prováděli s pprap. K. měření rychlosti na autobusové zastávce u silnice č. I/4, odbočka na Nerestce, vozidlo stálo ve směru Praha – Písek. Když radar zaznamenal vozidlo v rychlosti 163 km/hod., rozhodli se vozidlo dojet a zkontrolovat, vozidlo zastavili za odbočkou na Lety. Ve vozidle se nacházel pouze řidič, do vozidla policista viděl od místa řidiče, je si tím stoprocentně jistý. V okamžiku změření se vozidlo nacházelo v pravém jízdním pruhu. K dotazu svědek uvedl, že si nevšiml, že by byl žalobce během řízení vozidla v době, kdy jej sledoval, ohrožován jiným účastníkem provozu a nevšiml si ani, že by se děla nějaká riziková situace. Vozidlo žalobce měli policisté ve vizuálním kontaktu, vozidlo od místa změření do místa zastavení nikde nezastavilo. (19) Podáním ze dne 27. 10. 2016 žalobce navrhl, aby byl jako svědek vyslechnut rovněž třetí spolucestující R.S., který společně se svědkem H. po určitou dobu cestoval ve voze. (20) Na jednání konaném dne 23. 11. 2016 byl vyslechnut druhý příslušník hlídky Policie ČR pprap. V.K., který mimo jiné uvedl, že v daný den stáli před autobusovou zastávkou u odbočky na Nerestce a ve směru na Prahu měřili rychlost. U žalobce v daném úseku naměřili rychlost cca 160 km/hod., radar provedl fotografii a rozjeli se za ním. S ohledem na to, že byl silný provoz, zastavili vozidlo žalobce až u obce Lety. S vozidlem po celou dobu od změření po zastavení udržovali vizuální kontakt. Ve vozidle byl řidič sám, pokud by ve vozidle byla další osoba, prováděli by lustraci z důvodu vyloučení záměny osob. V okamžiku změření se vozidlo žalobce nacházelo v pravém jízdním pruhu. Přestože byl provoz silný, žádné nebezpečí nehrozilo a svědek si nemyslí, že by žalobce v okamžiku měření předjížděl. K dotazu, zda si svědek vzpomene, kde přesně měření probíhalo, svědek uvedl, že stáli po směru jízdy na Prahu a měření prováděli u křižovatky s odbočkou na Boudy, tj. před Čimelicemi ve směru jízdy od Písku na Prahu. (21) Svědek R.S. uvedl, že v daný den jeli spolu s žalobcem do Horažďovic, kde svědek vystoupil a žalobce dále pokračoval v jízdě na Prahu. V Sušici přistoupil pan H., který se žalobcem pokračoval dále na Prahu, kde oba pracují. V okamžiku, kdy došlo ke změření vozidla žalobce, svědek ve vozidle nebyl. (22) Na jednání žalobce dále navrhl snímky z radaru č. 285 – 295 a vypracování znaleckého posudku za účelem stanovení nutné rychlosti k bezpečnému předjetí kolony vozidel a zodpovězení dalších otázek. V podání ze dne 2. 12. 2016 žalobce navrhl doplnit dokazování o videozáznam z policejního vozidla. (23) Správní orgán od Policie ČR vyžádal zaslání snímků č. 285 – 295. Této žádosti Policie ČR nevyhověla. Žalobce totiž nijak neodůvodnil využití těchto snímků jako důkazního prostředku. K možnosti poskytnutí záznamu z kamery policie sdělila, že v daný den nebyla videokamera ve vozidle funkční z důvodu technické poruchy a kromě toho se záznamy z kamer uchovávají pouze po určité časové období. (24) Vyrozuměním ze dne 21. 12. 2016 umožnil správní orgán žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. (25) Rozhodnutím č. j. MUPI/2017/01930 ze dne 9. 1. 2017 prvostupňový orgán uznal žalobce vinným z projednávaného přestupku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 13. 2. 2017 odvolání. (26) Rozhodnutím č. j. KUJCK 38749/2017 ze dne 22. 3. 2017 žalovaný uvedené rozhodnutí prvostupňového orgánu zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k novému projednání s tím, že nebylo provedeno dostatečné dokazování a nebyl tedy dostatečně zjištěn skutkový stav, nepřezkoumatelně byla stanovena forma zavinění a nedostatečně byla odůvodněna sankce. K nedostatečnému dokazování žalovaný uvedl, že prvostupňový orgán si měl pořídit originál fotografií a provést je jako důkaz, neboť mohou být důležité k vyvrácení námitek žalobce týkajících se jízdy ve vozidle s navrženými svědky a následně k vypořádání se s námitkami ohledně krajní nouze. (27) Na základě uvedeného rozhodnutí žalovaného prvostupňový orgán doplnil spis o záznam o přestupku s barevnou fotografií z radaru a nařídil na den 15. 5. 2017 další jednání ve věci, na kterém doplnil dokazování touto barevnou fotografii. Další fotografie v barevném provedení správní orgán k dispozici neměl, neboť fotodokumentaci pořízenou na místě kontroly policie nezálohuje, je vytištěna pouze do spisu. Žalobce na jednání uvedl, že trvá na vypracování znaleckého posudku. (28) Rozhodnutím č. j. MUPI/2017/23093 ze de 31. 5. 2017 prvostupňový orgán opětovně uznal žalobce z projednávaného přestupku vinným. (29) Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí se žalobce dne 16. 6. 2017 opět odvolal. Ve svém odvolání žalobce označil provedení dokazování fotografickou dokumentací za naprosto nedostatečné, opakoval své tvrzení o krajní nouzi, zpochybnil výpověď policistů a namítl, že nebyl vypracován jím navrhovaný znalecký posudek. V doplnění odvolání ze dne 3. 7. 2017 žalobce dále poukázal na svědectví svědka S. a tvrdil, že správní orgán nemá žádný relevantní důvod k tomu, aby výpovědi policistů přikládal vyšší váhu, než výpovědím svědků H. a S. (30) Žalovaný vydal dne 8. 8. 2017 napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný zhodnotil, že k postupu nalézacího orgánu nemá žádné výtky, rozhodnutí ve věci bylo vydáno na základě dokazování provedeného nalézacím orgánem, kdy skutkový stav byl zjištěn dostatečně, a veškeré námitky žalobce byly nalézacím orgánem vypořádány. Z dokazování je jednoznačně a nepochybně zřejmé, že se obviněný dopustil přestupkového jednání tak, jak je mu kladeno za vinu. V podrobném odůvodnění žalobce odmítl i námitku žalobce týkající se krajní nouze. Odvolací orgán přezkoumal i výrok napadeného rozhodnutí a zhodnotil, že nalézací orgán postupoval při vypracování napadeného rozhodnutí správně a všechny povinné náležitosti výroku do rozhodnutí zapracoval. Žalovaný tedy uzavřel, že v postupu nalézacího orgánu neshledal porušení základních zásad činnosti správního orgánu a nebyly zjištěny vady řízení, které by měly vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Provedeným dokazováním bylo postaveno právně najisto, že provedené důkazy tvoří ucelený a úplný řetězec, kdy skutkový stav je dostatečně zjištěn, a tedy lze rozhodnout o vině a uložit sankci. IV. Právní názor soudu (31) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (32) Žalobce ve své žalobě namítal, že v důkazním řízení před správními orgány nebylo nade vší rozumnou pochybnost prokázáno, že by žalobce skutečně porušil § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť pokud z jeho strany došlo k překročení rychlosti, stalo se tak na základě krajní nouze. Své tvrzení opírá žalobce o svědeckou výpověď pana O.H., který žalobcovu verzi průběhu událostí potvrdil. (33) S ohledem na to, že dle tvrzení příslušníků hlídky Policie ČR se žalobcem ve vozidle žádná další osoba nebyla, zpochybňuje žalobce výpovědi zasahujících policistů, které jsou dle jeho tvrzení v některých bodech rozporné a nekonzistentní, dokonce logicky zjevně nepravdivé, což činí jejich výpovědi nevěrohodnými. (34) Rozpory ve výpovědích policistů se dle tvrzení žalobce týkají především určení přesného místa měření, a směru, ve kterém stálo při měření policejní auto. Za nepravdivé žalobce označil i tvrzení policistů, že měli s vozidlem žalobce od okamžiku změření do okamžiku zastavení neustálý vizuální kontakt, což je dle tvrzení žalobce nemožné. Policisté mohli dle tvrzení žalobce zaměnit jeho případ s případem nějakého jiného změřeného řidiče. Dále žalobce tvrdí, že i podle záznamu o přestupku s ním byla ve vozidle další osoba, přičemž policisté tuto skutečnost následně účelově změnili a překroutili na to, že ve vozidle byl pouze řidič. (35) Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více. (36) Dle prvostupňového rozhodnutí, potvrzeného rozhodnutím napadeným, žalobce dne 6. 5. 2016 v 17:41 hod. na pozemní komunikaci č. I/4, volný úsek u odbočky na obec Nerestce, ve směru jízdy na obec Praha, při řízení vozidla zn. Škoda Octavia, r. z. ..., překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním právním předpisem na 90 hm/hod. nejméně o 68 km/hod., kdy byla výše uvedenému vozidlu silničním radarovým rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost 163 km/hod., po odečtení maximální možné odchylky ± 3 % měřícího zařízení vychází nejnižší možná rychlost v okamžiku měření 158 km/hod. (37) Takto popsaný skutkový děj žalobce ve své žalobě nijak nevyvrací, a nijak ani nezpochybňuje, že by skutečně popsaným způsobem nejvyšší dovolenou rychlost překročil. V tomto směru neučinil žalobce závěry správních orgánů jako sporné. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že popis skutkového děje a jednání žalobce mají plnou oporu v obsahu správního spisu a v dokazování provedeném ve správním řízení a není žádný důvod o nich pochybovat. Úvaha žalobce o tom, že policisté „mohli např. zaměnit případ žalobce s případem nějakého jiného změřeného řidiče“, není tvrzením, že k tomu skutečně došlo, a kromě toho bylo vozidlo žalobce včetně registrační značky v okamžiku spáchání přestupku nezaměnitelně zachyceno na fotografii z radaru a jakákoliv záměna s jiným vozidlem či řidičem je proto zcela vyloučena. (38) Podstatou žalobcových námitek je výhradně to, že při překročení povolené rychlosti jednal dle svého tvrzení v krajní nouzi, a předmětem jeho žaloby je zpochybnění důkazů, které toto jeho tvrzení vyvracejí, nebo které činí nevěrohodnými důkazy, jež žalobce na podporu svých tvrzení předložil. (39) Jak je již řečeno výše, žalobce své tvrzení o krajní nouzi prokazuje jediným důkazem, a to svědeckou výpovědí pana O.H., který s ním měl ve vozidle cestovat, a který verzi žalobce o předjíždění kolony vozidel potvrdil. Dle úředního záznamu Policie ČR, oznámení o přestupku, oznámení o spáchání přestupku a dle svědeckých výpovědí členů policejní hlídky však byl ve vozidle v době spáchání přestupku a následné kontroly pouze řidič, což činí výpověď pana H. nedůvěryhodnou a účelovou. Žalobce proto poukazuje na výpověď svědka S., která dle jeho názoru jasně prokazuje pravdivost tvrzení, že pan H. byl ve vozidle přítomen. (40) Toto tvrzení žalobce však soud odmítá, neboť svědek Synek nebyl v postavení svědka, neboť i dle jeho vlastního tvrzení nebyl ve vozidle v době spáchání přestupku a následné kontroly hlídkou policie přítomen, a nelze tedy souhlasit s tím, že by jeho výpověď mohla spolehlivě prokázat, že pan H. ve vozidle byl, a to zvláště za situace, kdy ostatní důkazy toto tvrzení naopak vyvracejí. (41) Prvním z důkazů, podle kterého byl žalobce ve vozidle sám, je oznámení o dopravním přestupku sepsané policisty přímo na místě. Dle tohoto oznámení „ve vozidle byla 1 osoba“. Žalobce tvrdí, že tato formulace má znamenat, že když vystoupil z vozidla, a vše řešil s policisty venku, zůstal pan H. ve vozidle, a právě on má být tedy tou jednou osobou, která ve vozidle v té době ještě sedí. Skutečnost, že v úředním záznamu a oznámení o přestupku je uvedeno, že „ve vozidle byl pouze řidič“, označuje žalobce za účelové překroucení skutečnosti policistou, který úřední záznam sepisoval. (42) Soud se s tímto tvrzením žalobce neztotožnil, naopak stejně jako žalovaný má z takto provedeného zápisu za zcela zřejmé, že uvedená jedna osoba ve vozidle byla právě osoba řidiče. Toto je podpořeno svědeckou výpovědí policisty Kučery, který uvedl, že v případě, že se ve vozidle nachází více osob, je prováděna lustrace i těchto dalších osob, a to kvůli vyloučení možnosti záměny. Kromě toho oba policisté při výslechu shodně uvedli, že ve vozidle byl skutečně pouze řidič. O této skutečnosti svědčí i fotografie založená na čl. 11 správního spisu, kde na místě za spolujezdcem (kde měl podle svého tvrzení svědek H. sedět) zcela zjevně nikdo nesedí. Soud proto nemá důvod pochybovat o tom, že žalobce byl skutečně ve vozidle sám a naopak za nedůvěryhodné a účelově vykonstruované považuje tvrzení žalobce a výpověď svědka H. Navíc v závěru sepsaného oznámení o dopravním přestupku – v kolonce svědci – uvedl policista P., jenž oznámení vyplňoval, pouze svého kolegu K., nikoliv další osobu. Soud nemá důvod pochybovat o výpovědích zasahujících policistů, které jsou v souladu s obsahem jimi pořízených listin. Nelze akceptovat tvrzení žalobce, že policista P. v úředním záznamu o oznámení přestupku účelově překroutil skutečný stav. Tento úřední byl sepsán 30. 5. 2016 a stal se součástí spisu postoupeného MÚ Písek. Tomuto úřadu spis došel, dne 1. 6. 2016. Dne 15. 6. 2016 správní orgán prvního stupně zaslal žalobci oznámení o zahájení správního řízení v předmětné přestupkové věci. Teprve při ústním jednání konaném dne 20. 7. 2016 přišel žalobce s tvrzením, že ve vozidle s ním jel O.H. S ohledem na shora uvedené je logicky vyloučeno, aby policista P. dne 30. 5. 2016 účelově zkresloval obsah úředního záznamu. V té době totiž policista do úředního záznamu uvedl skutečně zjištěný stav a nemohl zkreslovat obsah úředního záznamu. Navíc policisté neměli naprosto žádný důvod tajit případnou přítomnost další osoby. Policisté k tomu zcela logicky uvedli, že by na přítomnost další osoby reagovali její lustrací. Tvrzení žalobce v účelovém zkreslení obsahu úředního záznamu je nepodložené. Je sice na žalobci jaký způsob obhajoby zvolí. Není však oprávněn jiného lživě obviňovat ze spáchání protiprávního jednání (§ 345 trestního zákoníku). (43) Policisté také ve svých výpovědích uvedli, že si nevybavují a nejsou si vědomi žádné rizikové situace, na kterou se žalobce odvolává. Ani o těchto tvrzeních policistů nemá soud pochybnosti. Jejich tvrzení je podpořeno fotografií z radaru, na které se vozidlo žalobce v okamžiku změření nachází v pravém jízdním pruhu, tedy nepředjíždí, a bezprostředně za ním se také žádné další vozidlo nenachází. (44) Pokud se žalobce snaží ve své žalobě zpochybnit důvěryhodnost zasahujících policistů, pak soud uvádí, že žalobce jej o jejich nedůvěryhodnosti nepřesvědčil. (45) Tvrzení o nedůvěryhodnosti policistů žalobce v prvé řadě zakládá na nepřesnosti ve výpovědi policisty K. Ten při své výpovědi nejdříve uvedl, že v daný den stáli před autobusovou zastávkou u odbočky na Nerestce a ve směru na Prahu měřili rychlost, později však k dotazu, zda si svědek vzpomene, kde přesně měření probíhalo, uvedl, že stáli po směru jízdy na Prahu a měření prováděli u křižovatky s odbočkou na Boudy, tj. před Čimelicemi ve směru jízdy od Písku na Prahu. Soud se v této věci ztotožnil s názorem správního orgánu a má za to, že se ze strany policisty K. jednalo ve výpovědi o omyl, tedy že se svědek při odpovědi na otázku žalovaného jednoduše spletl. Tento jeho omyl nezakládá dle názoru soudu pochybnost o důvěryhodnosti svědka, ani důvěryhodnosti jeho výpovědi. Kromě toho správní orgán k této nesrovnalosti přihlédl a své závěry ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nad rámec uvedeného soud pro odstranění jakýchkoliv pochybností uvádí, že přestože je vyjádření svědka K. v tomto směru nepřesné, není z hlediska skutku o místě měření pochyb, protože je plně podloženo spisovým materiálem a přesně určeno GPS souřadnicemi radarového zařízení v době měření. (46) Žalobce dále zpochybňuje důvěryhodnost policistů tvrzením, že nebylo fyzicky možné, aby po celou dobu od změření do zastavení vozidla udrželi s vozidlem žalobce vizuální kontakt, jak policisté uvedli. Ani takovouto argumentaci žalobce však soud nepovažuje za přesvědčivou. Informace o tom, že s vozidlem žalobce policisté udrželi vizuální kontakt, je obsažena již v oznámení o dopravním přestupku sepsaném přímo na místě, v oznámení o přestupku zaslaném Městskému úřadu Písek, i v úředním záznamu, současně byla oběma policisty shodně potvrzena při výslechu, a kromě toho není možnost udržení vizuálního kontaktu policistů s autem žalobce v daném místě vyloučena. Jak přesvědčivě zargumentoval žalovaný, od místa změření ve směru jízdy žalobce se nachází dlouhý rovný úsek s mírným stoupáním do kopce, na vrcholu stoupání je mírná zatáčka vlevo, a odtud se, a to až k místu, kde byl žalobce zastaven, komunikace svažuje a rozhledové podmínky jsou dobré. Policisté mohli vizuální kontakt s vozidlem žalobce udržet a na zpochybňování tohoto jejich tvrzení nelze založit domněnku o jejich nedůvěryhodnosti. (47) S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že nepovažuje svědectví policistů za nedůvěryhodné a nemá důvod o něm pochybovat. Za vykonstruované a účelové naopak považuje svědectví pana H., neboť o tom, že by se ve vozidle žalobce skutečně nacházel, nebyly předloženy žádné důkazy, naopak bylo toto tvrzení přesvědčivě vyvráceno. V této souvislosti soud ještě poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 159/2015-23 ze dne 29. 9. 2015, podle kterého „Při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je zpravidla věrohodnějším svědectví policisty, který na rozdíl od obviněného z přestupku nemá žádný zájem na výsledku řízení a je tudíž pravděpodobné, že bude uvádět skutečnosti, u kterých je subjektivně přesvědčen o jejich pravdivosti.“, nebo na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu č. j. 6 As 126/2015-42 ze dne 21. 1. 2016, podle kterého „Policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem …“ (48) Krajský soud se plně ztotožňuje s argumentací správního orgánu prvního stupně a rovněž s argumentací žalovaného v tom směru, zda byl po celou dobu udržen vizuální kontrole mezi policejním vozidlem a vozidlem řízeným žalobcem, že není pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť nevznikají naprosto žádné pochybnosti, že kontrolované vozidlo v inkriminované době překročilo výrazně povolenou rychlost a že je v tom okamžiku řídil právě žalobce. Otázka udržení vizuálního kontaktu mezi kontrolovaným vozidlem a vozidlem policie by měla význam za situace, pokud by kontrolovaný řidič tvrdil, že v době měření rychlosti policejním radarem vozidlo neřídil, že ještě před faktickou kontrolou ze strany policie, došlo ke změně na místě řidiče vozidla. (49) Soud nemohl akceptovat tvrzení žalobce, že překročení rychlosti se dopustil v krajní nouzi. Správní orgány obou stupňů se této obhajobě žalobce podrobně věnovaly a dospěly ke zcela správným závěrům, na které lze v podrobnostech odkázat. Soud k tomu zdůrazňuje, že tvrzení žalobce o předjíždění kolony vozidel je vyvrácena nejen výpověďmi policistů, ale především pořízením snímkem absentuje existence předjížděného vozidla, přičemž poloha vozidla žalobce vylučuje provádění předjížděného manévru. V době, kdy se jeho vozidlo prokazatelně pohybovalo rychlostí nejméně 158 km/hod, se nacházelo v pravém jízdním pruhu v přímém směru, nic nenaznačuje, že by snad zrovna dokončovalo předjížděcí manévr. Na pořízeném snímku je zachycen prostor cca 10 m za fotografovaným vozidlem, kde se žádné údajné předjížděné vozidlo nenachází. I z toho pohledu je třeba tvrzení žalobce označit za účelové, motivované snahou zbavit se odpovědnosti za další překročení rychlosti, když pro stejný typ přestupku byl žalobce v létech 2012 -2015 již 4 x postihován. (50) Správní orgány obou stupňů se i přes shora uvedené věnovaly možnému posouzení průběhu neprokázaného skutkového děje (jak jej popsal žalobce) tzn., že posuzovaly, zda lze shledat v jednání žalobce znaky jednání v krajní nouzi tak, jak stanoví § 2 písm. b) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. I v tomto směru lze s jimi učiněnými závěry plně souhlasit (51) Jimi použitou argumentaci lze doplnit tak, že podle § 18 odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) ve znění pozdějších předpisů, smí řidič motorového vozidla, (o max. přípustné hmotnosti nepřevyšující 3.500 kg) jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod. Zákon o silničním provozu nepřipouští výjimky ani pro manévr předjíždění pomaleji jedoucích vozidel. Z toho vyplývá, že pokud se řidič rozhodne předjet vozidlo, nebo kolonu vozidel, je jeho povinností učinit tak bezpečným způsobem, a to při dodržení maximální povolené rychlosti, musí zvážit čas potřebný k předjetí i případné rozestupy mezi vozidly, zda mu umožňuje bezpečně se po předjetí zařadit, aniž by kohokoliv takovým manévrem ohrozil. Ustanovení § 17 odst. 5 zákona o silničním provozu mu výslovně a jednoznačně stanoví, kdy předjíždět nesmí. (52) K námitce žalobce, že správní orgán nevyhověl jeho návrhu a nenechal vypracovat znalecký posudek za účelem posouzení rychlostí nutné k bezpečnému předjetí kolony vozidel, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností, soud uvádí, že správní orgán vzal návrh žalobce v úvahu a neprovedení navrženého důkazu přesvědčivě zdůvodnil. Soud se ztotožňuje s názorem správního orgánu, že byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti, pro vydání rozhodnutí ve věci. Účastník řízení má právo navrhovat důkazy, což také učinil, ale správní orgán není návrhy účastníků vázán. Pokud má správní orgán za to, že navržené důkazní prostředky nepřinesou do řízení žádné nové skutečnosti, jež by mohly změnit celkové hodnocení daného jednání, není je třeba, s ohledem na procesní ekonomii, připouštět. Soud souhlasí s názorem, že za situace, kdy se žalobci ani nepodařilo věrohodně prokázat, že nejvyšší povolenou rychlost překročil při předjížděcím manévru, bylo by vypracování znaleckého posudku k otázce, jaká rychlost byla k předjetí kolony vozidel třeba, zcela nadbytečné a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. (53) Stejně tak dle názoru soudu není na překážku skutečnost, že se nepodařilo opatřit kamerový záznam z vozidla policie, neboť takový záznam nebyl s ohledem na technickou závadu vůbec pořízen. Správní orgán se jej opatřit pokusil, a skutečnost, že to nebylo možné, není za situace, kdy další podklady pro vydání rozhodnutí jsou i bez takového kamerového záznamu plně dostačující, překážkou pro uznání žalobce vinným ze spáchání přestupku. (54) Jak je zhodnoceno výše, žalobci se nepodařilo nijak prokázat jeho tvrzení, že nejvyšší povolenou rychlost překročil v krajní nouzi. Za této situace není na správním orgánu, aby, jak uvádí žalobce „spolehlivě nade vší rozumnou pochybnost prokazoval, že se tak nestalo, popř. stát nemohlo“. Bylo spolehlivě zjištěno, že žalobce svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty předmětného přestupku, a chtěl-li se z odpovědnosti za tento přestupek vyvinit, bylo na něm, aby okolnosti vylučující protiprávnost svého jednání důvěryhodně prokázal. K tomu však nedošlo. Naproti tomu správní orgán v dané věci učinil maximum, aby byl skutkový stav spolehlivě zjištěn, a jak prvostupňový orgán, tak žalovaný, všechny aspekty svých rozhodnutí ve věci velmi pečlivě, podrobně a přesvědčivě odůvodnili. V. Závěr, náklady řízení (55) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (56) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení