54 A 11/2018 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: STŘECHY P. T. S. s. r. o., sídlem náměstí J. V. Kamarýta 49, 382 32 Velešín zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2018, č. j. KUJCK 86529/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 27. 8. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2018, č. j. KUJCK 86529/2018, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 4. 2018, č. j. SO/1567/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil porušením § 10 odst. 3 téhož zákona tím, že dne 9. 12. 2015 v době nejméně od 11:15 hod do 11:25 hod jako provozovatel motorového vozidla tovární značky X, RZ X nezajistil, aby blíže neustanovený řidič při užití vozidla v ulici U Koněspřežky proti budově poradenského centra E-on v Českých Budějovicích dodržoval povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť vozidlo žalobce stálo v úseku platnosti dopravní značky IP 25a – zóna s dopravním omezením, na níž bylo dopravní omezení vyjádřeno symbolem B28 – zákaz zastavení. V takovém jednání bylo shledáno porušení § 4 písm. b) a c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž se blíže neustanovený řidič dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o pozemních komunikacích.

2. Žalobce v žalobě namítal nesrozumitelnost výroku, neboť z jeho znění nelze seznat, jak bylo žalovaným rozhodnuto. Další žalobní námitkou žalobce upozornil na absenci řádného popisu protiprávního jednání, neboť žalobci není z popisu zřejmé, jakou právní povinnost a jakým jednáním měl porušit. Žalobce dovodil, že posuzované jednání má spočívat v odstavení vozidla, nicméně není mu zřejmé, zda takové odstavení vozidla má být legální nebo nezákonné.

3. Žalobce dále namítal, že nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobci nebylo sděleno, zda došlo k odložení přestupkové věci, v čem je spatřována vada řízení, která by měla být posouzena, zda dosahovala intenzity předvídané v § 76 odst. 1 s. ř. s. Žalobce takový postup správních orgánů krátil zejména na jeho právu domoci se zahájení řízení proti skutečnému řidiči, a tím zprostit odpovědnosti sebe, jehož odpovědnost za spáchaný správní delikt je subsidiární povahy vůči odpovědnosti řidiče za spáchaný přestupek.

4. Dále žalobce namítal, že ve výroku napadeného rozhodnutí absentuje konstatování formy zavinění, a proto označuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Další námitka směřovala k neexistenci správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť ten sice existoval ještě v době rozhodování správního orgánu I. stupně o spáchaném skutku, avšak následně byl novelou č. 183/2017 Sb. zákona o provozu na pozemních komunikacích nahrazen přestupkem provozovatele vozidla. Jedná se o změnu zákona ve prospěch žalobce, a proto měl žalovaný prvostupňové rozhodnutí zrušit. Žalobce nerozporoval, že mohlo být následně zkoumáno, zda nemůže být žalobce potrestán za přestupek provozovatele vozidla. V souvislosti s tím žalobce odkazoval na judikaturu a zastával názor, že žalovaný se měl zabývat existencí předmětné skutkové podstaty.

5. Žalobce dovozoval, že znakem přestupku dříve správního deliktu fyzické osoby nepodnikající podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 podle § 15 odst. 1 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) zavinění. Žalobce upozornil na zásadu retroaktivity in mitius, proto měla být subjektivní odpovědnost nepodnikající fyzické osoby za správní delikt aplikována též na správní delikty spáchané před 1. 7. 2017. Žalobce shrnul, že k odstranění zavinění ze skutkové podstaty daného přestupku došlo novelou č. 183/2017 Sb., který nabyl platnosti dne 28. 6. 2017, přestože je v něm uvedeno, že účinnosti nabude dne 1. 7. 2017, to však shledal žalobce v rozporu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Žalobce uzavřel, že k nabytí účinnosti zákona mohlo dojít nejdříve 15. den po vyhlášení, tj. 13. 7. 2017, protože k rozeslání do Sbírky zákonů došlo teprve dne 28. 6. 2017. Žalobce proto požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a provedení nového řízení, v rámci kterého bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění.

6. Žalobce dále namítal nezákonné rozhodnutí o sankci, neboť výrok rozhodnutí neobsahoval přesné ustanovení, dle kterého bylo rozhodováno. Žalobce uvedl, že nelze přezkoumat, zda ke dni nabytí právní moci rozhodnutí bylo možné podle účinného právního předpisu uložit příslušný druh trestu, případně v uložené výši. Dispozice právní normy § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích stanovující výši sankce je blanketová, za takových okolností je pak správní orgán povinen ve výroku rozhodnutí uvést, na kterou normu blanketní norma odkazuje. Žalobce proto označil prvostupňové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Žalobce odkazoval též na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

7. Další žalobní námitka směřovala proti nepřihlédnutí k možnosti mimořádného snížení trestu zakotvené v § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky. K přihlédnutí možnosti mimořádně snížit uloženou sankci byl správní orgán I. stupně povinen. Žalobce byl přesvědčen, že veškeré okolnosti věci nasvědčují splnění podmínek pro mimořádné snížení výměry trestu, čemuž nasvědčovaly také úvahy, které správní orgán I. stupně vedly při ukládání sankce.

8. Žalobce také namítal absenci odkazu na přestupek, jehož znaky jednání blíže neustanoveného řidiče vykazovalo, ve výroku nebyl odkaz na ustanovení, jehož skutková podstata byla naplněna. Žalobce uvedl, že je odpovědný za porušení právních předpisů neustanoveným řidičem pouze tehdy, pokud vykazuje porušení pravidel znaky přestupku dle zákona o provozu na pozemních komunikacích.

9. Závěrem žalobce vznesl námitku týkající se rozhodování ve věci, že úřední osoby, o jejichž nepodjatosti bylo možné pochybovat, rozhodovaly v projednávané věci. Žalobce vznesl námitku podjatosti již v průběhu řízení, avšak nebylo o ní, dle jeho názoru, řádně rozhodnuto, neboť rozhodoval nadřízený správní orgán namísto primátora. Žalobce nesouhlasil s tvrzením, že podaná námitka podjatosti byla opožděná, neboť ji podal v den, kdy se dozvěděl o jím tvrzených důvodech podjatosti. Žalobce podotkl také nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu NSS a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

10. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný neshledal důvodnou žádnou z uplatněných námitek. K námitce nesrozumitelnosti výroku žalovaný uvedl, že písařská chyba, jíž se dopustil, byla zhojena vydáním opravného usnesení, a proto nevyvstávají žádné pochybnosti nad srozumitelností výroku. Formulace výroku byla dle žalovaného dostatečná, neboť popis skutku byl úplný a přesný. Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobce, že by se nepokusil o zjištění pachatele přestupku, což je zřejmé ze spisové dokumentace. K tvrzené absenci formy zavinění žalovaný uvedl, že se jednalo o tzv. objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s možností liberace. Dále podotkl, že byly splněny podmínky pro hodnocení zániku odpovědnosti dle zákona účinného v době, kdy bylo vedeno řízení v I. stupni. K posuzování zavinění nedošlo z toho důvodu, že zákon účinný v době vydání rozhodnutí to nepřipouštěl. Přestože posuzoval napadené rozhodnutí v době účinnosti novely zákona o provozu na pozemních komunikacích, stav posuzoval ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí, a proto zákonné ustanovení, na základě kterého byla uložena sankce, bylo zcela v souladu se zákonem. K mimořádnému snížení sankce, jak se domáhal žalobce, žalovaný sdělil, že není přípustné, aby bylo přihlíženo k zákonu, který nebyl účinný. K námitce týkající se podjatosti uvedl, že nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu podle § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Posouzení námitky podjatosti nadřízeným správním orgánem podle § 178 odst. 2 správního řádu bylo dle žalovaného jediným možným východiskem.

III. Obsah správních spisů

11. Ze správního spisu pro soud vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Do správního spisu bylo založeno vyrozumění o porušení pravidel dne 9. 12. 2015 a úřední záznam o provedení vyrozumění o porušení pravidel. Dne 27. 1. 2016 vydal správní orgán I. stupně oznámení o podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce sdělil v reakci na výzvu uhradit finanční částku ve výši 300 Kč podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, že v době spáchání přestupku vozidlo neřídil, nýbrž činil tak pan L. H. N.. Správní orgán I. stupně vyzval označenou osobu k podání vysvětlení, ta se však v příslušný den nedostavila, proto správní orgán I. stupně přestupkovou věc odložil.

12. Správní orgán I. stupně dne 30. 5. 2016 vydal žalobci příkaz k úhradě pokuty za správní delikt provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Proti příkazu podal žalobce odpor. Správní orgán I. stupně dne 10. 8. 2016 rozhodl o vině žalobce za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, proti tomu se žalobce odvolal. Podanému odvolání žalovaný vyhověl, když dne 23. 11. 2016 vydal rozhodnutí, jímž rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 10. 8. 2016 zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť konstatoval nezákonnost rozhodnutí zejména proto, že porušení povinností stanovených zákonem nebylo dostatečně prokázáno. Správní orgán I. stupně dne 20. 6. 2017 znovu rozhodl o spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, proti kterému se žalobce opět odvolal. Odvolání žalovaný dne 5. 12. 2017 vyhověl, rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání, neboť správní orgán I. stupně uvedl, že se žalobce dopustil správního deliktu v rozporu s § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích, opomenul však doplnit, že se jednalo o odst. 3 příslušného ustanovení.

13. Žalobce dále podal námitku o podjatosti vůči všem zaměstnancům správního orgánu I. stupně bez ohledu na jejich funkci a postavení v organizační struktuře, námitku odůvodnil tím, že jsou všichni motivováni naplňováním příjmů obecního rozpočtu ze sankcí. Žalovaný rozhodoval o podjatosti primátora a jeho náměstků. K námitce podjatosti dne 13. 9. 2017 sdělil, že nebyla podána bez zbytečného odkladu podle § 14 odst. 2 správního řádu, a proto o ní bylo rozhodnuto pouhým sdělením. Námitka byla uplatněna po více než roce od zahájení řízení. Žalovaný uvedl, že u primátora a jeho náměstků neshledal žádný zájem na výsledku řízení. Správní orgán I. stupně rozhodl o namítané podjatosti u všech úředních osob, avšak žádné důvody podjatosti neshledal.

14. Dne 30. 4. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí podal dne 3. 5. 2018 odvolání, o kterém bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, neboť splňovalo všechny požadavky kladené na jeho obsah a nebyla shledána žádná procesní ani věcné pochybení v postupu správního orgánu I. stupně. Žalovaný vydal dne 7. 1. 2019 opravné rozhodnutí č. j. KUJCK 2022/2019, neboť v napadeném rozhodnutí byla zaznamenána zřejmá nesprávnost, která byla následně v souladu s § 70 správního řádu opravena.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

16. Žaloba není důvodná.

17. K první žalobní námitce týkající se nesrozumitelnosti výroku napadeného rozhodnutí krajský soud uvádí, že nesprávnost ve výroku napadeného rozhodnutí byla řádným a zákonným způsobem opravena, a proto nebyla tato námitka shledána důvodnou. V napadeném rozhodnutí zněla výroková věta: „Podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, Správního odboru, oddělení dopravních přestupků, č. j. SO/1567/2016 ze dne 30. 4. 2018 zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje“ Po provedení opravy zněla výroková věta: „Podle § 90 odst. 5 správního řádu se odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, Správního odboru, oddělení dopravních přestupků, č. j. SO/1567/2016 ze dne 30. 4. 2018 zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje.“ (pozn. podtrženo soudem) Z napadeného rozhodnutí však bylo i před opravným rozhodnutím možné seznat, jakým způsobem bylo rozhodnuto, nicméně poté, co došlo k vydání opravného rozhodnutí ze dne 7. 1. 2019, bylo již beze vší pochybnosti zřejmé, jakým způsobem bylo rozhodnuto.

18. Další žalobní námitka mířila proti absenci popisu protiprávního jednání ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud má za to, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí byl skutek popsán dostatečně konkrétně, přesně a bylo z něj patrné k porušení jaké povinnosti a jakým jednáním došlo. Ve výroku prvostupňového rozhodnutí je formulováno, že „jako provozovatel vozidla zn. Škoda RZ 7C1 4887 v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem, neboť blíže neustanovený řidič výše citovaného motorového vozidla dne 9. 12. 2015 v době kolem 11.15 hod., v Českých Budějovicích, ul. U Koněspřežky, proti budově poradenského centra E-on, odstavil motorové vozidlo Škoda RZ x v úseku platnosti dopravní značky IP25a – zóna s dopravním omezením B28, čímž měl jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplnit nebo porušit povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona, porušením § 4 písm. b), c) zákona o silničním provozu.“ (pozn. podtrženo soudem) V popisu skutku neshledává zdejší soud žádná pochybení. Tvrzení žalobce, že mu není zřejmé, jakou konkrétní povinnost měl porušit a jakým jednáním, shledává soud za neopodstatněné. Porušení povinnosti spočívalo v nedodržení povinnosti zakotvené v § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když provozovatel vozidla (žalobce) je povinen zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Nicméně vozidlo bylo odstaveno v úseku platnosti dopravní značky IP 25a – zóna s dopravním omezením B28.

19. Dopravní značka B28 značí zákaz zastavení, čili zakazuje zastavení nebo stání vozidla. Vzhledem k tomu, že blíže neustanovený řidič vozidla na takto označeném úseku odstavil vozidlo, dopustil se porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, za což nesl odpovědnost provozovatel vozidla, neboť zjištění přestupce nebylo možné. V důsledku takového porušení pravidel provozu došlo k naplnění skutkové podstaty § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

20. Podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích se provozovatel vozidla dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Tato povinnost žalobci uložená nebyla dodržena, neboť vozidlo bylo odstaveno v úseku platnosti značky zákaz zastavení, což je jistě žalobci známo, že je protiprávní, a proto byl žalobce následně shledán vinným ze spáchání správního deliktu.

21. Účelem zavedení § 125f do zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo postihnout nastalý a prokázaný protiprávní stav, který byl způsoben užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Dle názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 – 21, „(…) je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci – nástroje spáchání protiprávnosti – z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ 22. Povinností každého řidiče je znát dopravní značení, čili blíže neustanovený řidič nedbal zóny s dopravním omezením zákaz zastavení, když na takto vymezeném úseku odstavil vozidlo žalobce. Pro úplnost zdejší soud poučuje žalobce o významu dopravního značení užitého v projednávané věci. Označení IP 25a vymezuje zónu s určitým dopravním omezením. Značka označuje oblast, kde platí výstraha, zákaz, omezení nebo příkaz vyplývající z příslušných vyobrazení značky nebo značek, pokud místní úpravou provozu na pozemních komunikacích uvnitř oblasti není stanoveno jinak. Dopravní omezení týkající se jen určitých vozidel, doby apod. se vyznačuje ve spodní části značek vhodným nápisem nebo symbolem. Konkrétně se jednalo o dopravní značku B28, čili zákaz zastavení, která byla vyobrazena na značce IP 25a.

23. Žalobce dále namítal nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla, neboť nedošlo k odložení řízení o přestupku odstavení vozidla v úseku platnosti dopravní značky IP25a – zóna s dopravním omezením B28. Podle § 125f odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích platí, že obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt provozovatele vozidla projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Součástí správního spisu je záznam o odložení přestupku Spr. přest. 861/2016/Skl ze dne 30. 5. 2016, jímž správní orgán I. stupně podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon přestupcích“) odložil přestupkovou věc, protože ve věci podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích porušením § 4 písm. b), c) téhož zákona se měl dopustit blíže neustanovený řidič. Podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1999 Sb., o přestupcích, ve znění účinném do dne 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o přestupcích“) správní orgán věc odloží, pokud nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

24. Podle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích ve znění účinném do 30. 9. 2016 se rozhodnutí o odložení věci nevydává. O odložení věci se vyrozumí pouze poškozený. Žalobce nesplňuje kategorii poškozeného, neboť podle § 70 odst. 1 zákona o přestupcích se poškozeným rozumí ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda a kdo uplatnil nárok na její náhradu v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení, pokud věc byla postoupena správnímu orgánu k projednání a nejde o přestupek, který se projednává jen na návrh. Žalobci nebyla způsobena majetková škoda a ani neuplatnil nárok na její náhradu. Citace § 66 odst. 4 zákona o přestupcích ve znění účinném od 1. 10. 2016, jíž žalobce použil v žalobě, byla zcela nepřípadná, neboť v době odložení řízení o přestupku a zaznamenání do spisu takové znění neexistovalo a správní orgán I. stupně nebyl povinen o odložení věci vyrozumívat osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku.

25. V předmětném řízení tedy byly naplněny podmínky k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 4 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť správní orgán nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Z uvedených důvodů je námitka žalobce o neodložení věci zcela zjevně nedůvodná.

26. K tvrzení žalobce v žalobě ohledně možnosti domáhat se ochrany zásahovou žalobou proti odložení věci se výstižně vyjádřil Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j. 44 A 21/2018 – 60: „V závěru pak soud uvádí, že není správná žalobcova úvaha, že by byl oprávněn podat zásahovou žalobou proti odložení věci, neboť na tom má právní zájem. Opět je třeba odlišovat práva poškozených z přestupkového jednání, případně práva osob, které podávaly návrh podle ustanovení § 68 odst. 1 zákona o přestupcích či práva osob, o jejichž žádosti (srov. § 44 správního řádu) nebylo řízení zahájeno (srov. § 43 správního řádu). Komplexně se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 6. 2018, č. j. 10 As 210/2016 – 66, takto: „Nejvyšší správní soud se povahou odložení věci v přestupkovém řízení s možností obrany proti vyrozumění o tomto postupu zabýval podrobně v rozsudku ze dne 13. 8. 2009, č. j. 9 As 57/2008 – 35 (z něhož vycházel v projednávané věci i městský soud). NSS zde odlišil při hodnocení důsledků odložení věci postavení navrhovatele ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích od ostatních účastníků řízení, včetně poškozených osob. U taxativně stanovených návrhových přestupků ustupuje veřejný zájem na projednání přestupkového jednání individuálnímu zájmu poškozené osoby. Osoba, která podává návrh dle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích, disponuje řízením, na rozdíl od poškozeného u přestupku projednávaného ex offo, z čehož je nutné dovodit odlišné postavení při prověření postupu správního orgánu při odložení věci: ‚Pokud tedy zákon svěřuje určitým osobám v případě zákonem stanovených jednání výhradní právo vyvolat svým návrhem řízení o přestupku a tyto osoby tohoto práva využijí, pak je dle názoru Nejvyššího správního soudu toto právo spojeno s možností nechat prověřit úkony správního orgánu, které v řízení následně učiní. Rozhodnutí, zda správní orgán po podání návrhu podle § 68 odst. 1 zákona o přestupcích věc odloží či zahájí řízení, je dle Nejvyššího správního soudu významným zásahem do právní sféry navrhovatele. Pokud zákonodárce svěřil možnost zahájit přestupkové řízení svým návrhem pouze určité skupině osob, pak tím vyjádřil, že projednání přestupku v určitých věcech se na rozdíl od ostatních týká výhradně jejich zájmů. „NSS zdůraznil, že ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích není přijatými závěry nijak dotčeno ve vztahu k řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti.“ Citované úvahy tak jednoznačně obsahují závěr, že v případě odložení věci podle § 66 odst. 4 zákona o přestupcích týkající se řízení o přestupcích projednávaných z úřední povinnosti není možné podat opravné prostředky anebo se domáhat ochrany u soudu. V případě žalobce došlo k odložení přestupku, u něhož mohlo být zahájeno řízení pouze z moci úřední. Žalobce nebyl poškozeným ani osobou, která by byla oprávněna podat ve smyslu § 68 odst. 1 zákona o přestupcích návrh na zahájení řízení, z toho důvodu by nebyl oprávněn se úspěšně bránit proti odložení věci ve smyslu § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, a to ani ve znění účinném do 30. 9. 2015 ani ve znění citovaným žalobcem od 1. 10. 2015.“ 27. Další žalobní námitka se týkala absence formy zavinění ve výroku rozhodnutí, avšak ani ta nebyla soudem shledána jako důvodná. Žalobce sice namítá, že povinnost uvést ve výroku rozhodnutí o přestupku formu zavinění ukládá nejen § 77 zákona o přestupcích, ale i § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně v předmětné věci probíhá řízení o správním deliktu provozovatele vozidla a nikoli o přestupku. Správní orgány aplikovaly jako procesní předpis správní řád nikoli zákon o přestupcích, tudíž náležitosti výroku rozhodnutí upravoval § 68 odst. 2 správního řádu tak, že se ve výrokové části uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu, ve výrokové části se dále uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání. Z uvedeného je zřejmé, že ve výroku o správním deliktu nemusí být uvedena forma zavinění. Ke stejnému závěru dospěl také Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j. 44 A 14/2018 – 36.

28. Krajský soud podotýká, že ani aplikace § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky by nebyla správná. Podle § 112 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky již zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů. Námitka žalobce na aplikaci § 77 zákona o přestupcích nebo § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky tak není případná.

29. Žalobce také namítal neexistenci správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť byl novelou č. 183/2017 Sb. nahrazen přestupkem provozovatele vozidla. K tomu zdejší soud uvádí, že správní delikt provozovatele vozidla byl v zákoně o provozu na pozemních komunikacích skutečně nahrazen přestupkem provozovatele vozidla, nicméně taková novela se týkala pouze terminologické úpravy, a proto nemá pro projednávanou věc význam. V daném ustanovení vymezená skutková podstata nezanikla, jedinou změnou bylo nahrazení termínu „správní delikt“ termínem „přestupek“ a zavedení legislativní zkratky „provozovatel vozidla“, zatímco v předcházející dikci příslušného ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích se hovořilo o „právnické nebo fyzické osobě“. Z uvedených důvodů nelze hovořit o změně právní úpravy, která by byla pro žalobce příznivější, neboť se jednalo jen o formální změny v terminologii.

30. Podle § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky se odpovědnost za dosavadní jiné správní delikty posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. K porušení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo dne 9. 12. 2015, čili před zmiňovanou novelou, a proto se odpovědnost za správní delikt provozovatele vozidla posoudí podle znění zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2017.

31. Žalobce namítal, že aplikace nového znění § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého by měla být posuzována jeho případná odpovědnost za přestupek provozovatele vozidla, je pro něj příznivější. Větší příznivost žalobce spatřoval v tom, že odpovědnost za spáchaný správní delikt provozovatele vozidla zaniká po čtyřech letech, zatímco odpovědnost za přestupek zaniká po roce, nejdéle však po třech letech.

32. Ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky však stanoví, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. (pozn. podtrženo soudem). S ohledem na vše shora uvedené má krajský soud za to, že bylo dostatečně zdůvodněno, že aplikace nové právní úpravy § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích není pro žalobce příznivější.

33. Žalobce namítal, že novelou č. 183/2017 Sb. došlo k odstranění zavinění ze skutkové podstaty přestupku (správního deliktu) provozovatele vozidla podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce uvedl, že s ohledem na § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb. o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Sbírce zákonů“) nelze přihlédnout k tvrzené účinnosti zákona č. 183/2017 Sb. od 1. 7. 2017, neboť podle § 3 odst. 3 zákona o Sbírce zákonů lze pouze výjimečně, pokud to vyžaduje naléhavý obecný zájem, stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. Zákon č. 183/2017 Sb. byl vyhlášen dne 28. 6. 2017, a zároveň nebyl podle žalobce zákonodárcem nijak odůvodněn naléhavý obecný zájem, proto tak mohl uvedený zákon nabýt účinnosti až dne 13. 7. 2017. Žalobce touto námitkou požaduje, aby na jeho řízení bylo aplikováno ustanovení § 125f v podobě účinné v době mezi 1. 7. 2017 až 13. 7. 2017, kdy toto ustanovení neobsahovalo výluku nutnosti existence zavinění provozovatele vozidla, a zároveň požaduje, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a aby bylo provedeno nové řízení, v rámci kterého bude jeho odpovědnost posuzována s ohledem na to, že znakem skutkové podstaty je též zavinění.

34. Ustanovení podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích s účinností do dne 30. 6. 2017 umožňovalo, aby se právnická nebo fyzická osoba dopustila správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Aplikace § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni spáchání byla v souladu se zákonem, konkrétně s přechodným ustanovením § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

35. Krajský soud v souvislosti s touto námitkou uvádí, že na projednávanou věc byl aplikován § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném do 30. 6. 2017, který stanoví, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Skutečnost, že obecně obligatorním znakem subjektivní stránky přestupku je zavinění, ani skutečnost, že teprve novelou č. 183/2017 Sb. došlo k textové změně uvedeného ustanovení, které nyní explicitně stanovuje, že k odpovědnosti fyzické osoby za tento přestupek není vyžadováno zavinění, nezpůsobily, že by došlo k úplné změně skutkové podstaty a definičních znaků tohoto přestupku (dříve správního deliktu), neboť zavinění nebylo vyžadováno ani v minulosti. V aplikovaném ustanovení sice nebyla výslovně ve skutkové podstatě správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích formulována výluka ze zavinění, jako je tomu v aktuálním znění § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, nicméně i přesto nebyl znak zavinění vyžadován. Provozovatel vozidla, ať už fyzická či právnická osoba, odpovídaly za spáchaný správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích na základě objektivní odpovědnosti. Tato objektivní odpovědnost je navázána na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, který uvádí, že provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

36. Krajský soud na podporu výše formulovaných závěrů odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 6 As 73/2016 - 40, v němž bylo judikováno, že „obsahově – ve stručnosti – nic nebrání zákonodárci, aby určitá spolehlivě zjištěná a bagatelní, avšak společensky škodlivá a začasté frekventovaná jednání (nota bene pokud jde o delikty potenciálně ohrožující či delikty, jimiž nebyl způsobem žádný, anebo jen nepatrný škodlivý následek v podobě škody na majetku účastníků silničního provozu) dále „dekriminalizoval“ a postihoval je formou správních deliktů přičitatelných (resp. vytýkatelných) provozovatelům vozidel na základě objektivní odpovědnosti. Ta se v nejobecnější rovině opírá o ústavní princip vyjádřený v čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („vlastnictví zavazuje“) a mimo jiné se promítá i do občanskoprávní koncepce objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za škodu z provozu dopravních prostředků (srov. § 2927 a násl. občanského zákoníku), resp. – přesně řečeno – může být připodobněna odpovědnosti za volbu osoby, jíž provozovatel vozidla svěří (culpa in eligendo). (…) v oboru správního trestání se z řady legitimních důvodů výjimečně uplatňuje i odpovědnost za protiprávní výsledek bez ohledu na zavinění, tj. odpovědnost objektivní, případně modifikovaná možnost liberace. Takto postavené konstrukce správního trestání připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva.“ 37. Dále je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21, v němž bylo uvedeno, že „odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je tedy konstruována jako objektivní s přípustnými liberačními důvody, k naplnění skutkové podstaty není vyžadováno zavinění delikventa.“ Z uvedeného tedy jednoznačně vyplynulo, že novela č. 183/2017 Sb. nepřinesla změnu v obligatorních znacích a v pojetí přestupku/správního deliktu provozovatele vozidla, jak se žalobce pokouší prokázat. Odpovědnost provozovatele vozidla za spáchaný správní delikt dle § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích byla vždy založena na objektivní odpovědnosti s možností liberace. Žalobní námitka týkající se odstranění zavinění ze znaků projednávaného přestupku/správního deliktu proto nebyla shledána důvodnou. Krajský soud považuje svou argumentaci k takové námitce za dostačující a jednoznačně prokazující její nedůvodnost.

38. Další žalobní námitka směřovala proti neuvedení konkrétního ustanovení, na základě kterého bylo rozhodováno o sankci za správní delikt, a další pochybení týkající se zdůvodnění uloženého trestu. Krajský soud vyhodnotil i tuto námitku jako nedůvodnou.

39. V prvostupňovém rozhodnutí ze dne 30. 4. 2018 bylo uvedeno, že se sankce ukládá podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích navzdory tomu, že došlo k novelizaci zákona o provozu na pozemních komunikacích a odkaz na odst. 3 ustanovení § 125f již nebyl případný, neboť druh sankce byl novelou č. 183/2017 Sb. zakotven do odstavce 4 příslušného ustanovení.

40. Ustanovení § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích však mělo stejnou zákonnou dikci jako následně § 125f odst. 4 téhož zákona ve znění účinném od 1. 7. 2017. Z uvedeného je tedy naprosto zřejmé, že nedošlo ke změně druhu možné sankce a i nadále je možné uložit pokutu za přestupek provozovatele vozidla. Krajský soud má proto za to, že druh trestu byl uložen zcela v souladu se zákonem a k nesprávnému označení příslušného odstavce § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích došlo v důsledku posunu jednotlivých odstavců u ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích.

41. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl: „Po zvážení všech okolností rozhodl správní orgán o uložení sankce – pokuty ve výši 1.500 Kč. Jako polehčující okolnost vzal správní orgán v úvahu zejména tu skutečnost, že správním deliktem nedošlo ke konkrétnímu ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a vzhledem k tomu stanovil sankci při samé spodní hranici sazby, když za tento správní delikt je možno provozovateli vozidla uložit pokutu v rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, tj. v rozpětí 1.500 Kč – 2.500 Kč, pokuta však nepřevýší 10.000 Kč.“ Takové zdůvodnění uložené sankce shledává zdejší soud za dostačující, nicméně podrobnější zdůvodnění uložené výše pokuty učinil žalovaný, čili žalobci musí být jistě zřejmé, na základě jakých úvah došlo ke stanovení výše pokuty. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že „za přestupek uvedený v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích se uloží pokuta od 1.500 Kč do 2.500 Kč“, což vyplývá z § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud nerozporuje, že v prvostupňovém rozhodnutí i napadeném rozhodnutí absentoval odkaz na § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích, nicméně uvedení rozmezí pokuty, kterou lze uložit, v odůvodnění neabsentovalo, a proto soud považuje výši uložené sankce za dostatečně zdůvodněnou a jasně určitelnou.

42. Ohledně absence normy určující rozsah výše pokuty za spáchaný správní delikt je možné poukázat na závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu formulované v usnesení ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46. Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu se sice zabývalo absencí poukázání na normu týkající se vyslovení viny, avšak analogicky ji lze vztáhnout též na udělení sankce. V právní větě příslušného judikátu bylo stanoveno, že „pokud správní orgán ve výrokové části rozhodnutí (§ 68 odst. 2 správního řádu) neuvede všechna ustanovení, která zakládají porušenou právní normu, bude třeba v každém jednotlivém případě posoudit závažnost takového pochybení. Při úvahách, zda je neuvedení určitého ustanovení ve výrokové části odstranitelné interpretací rozhodnutí, bude významné zejména to, zda jasné vymezení skutku ve výroku rozhodnutí dovoluje učinit jednoznačný závěr, jakou normu pachatel vlastně porušil. Důležité bude též to, jaká ustanovení ve výrokové části správní orgán uvedl, a jaká neuvedl. Ke zrušení rozhodnutí bude třeba přistoupit i tehdy, nebude-li chybějící ustanovení zmíněno ani v odůvodnění rozhodnutí.“ Přestože lze neuvedení příslušného ustanovení určující rozsah možného uložení pokuty za spáchaný správní delikt v rozhodnutí považovat za pochybení správního orgánu, s ohledem na všechny okolnosti projednávaného řízení má zdejší soud za to, že nedošlo k natolik závažnému pochybení, které by muselo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí byl, sice bez odkazu na konkrétní ustanovení, uveden rozsah možného uložení výše pokuty za spáchaný správní delikt provozovatele vozidla. Dále bylo zaznamenáno, na základě jakého ustanovení je možné uložit žalobci pokutu a také bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno, že pro určení výše pokuty bylo užito rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje, přičemž za přestupek uvedený v § 125c odst. písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích se uloží pokuta od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Krajský soud je přesvědčen, že odůvodnění uložené výše pokuty bylo dostačující a absence poznamenání § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích nezpůsobila zásah do veřejných subjektivních práv žalobce. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v odkazovaném usnesení v podstatě uvedl, že je možné připustit určitou míru neurčitosti, která však je dostatečným způsobem zdůvodněna v odůvodnění rozhodnutí. I v prvostupňovém rozhodnutí byla uložená pokuta srozumitelným a přezkoumatelným způsobem zdůvodněna. Žalobcem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 As 322/2017 – 29 v podstatě potvrzuje veškeré závěry zdejšího soudu shora uvedené, neboť shledává za nepřiměřeně přísné a přepjatě formální, pokud by soud zrušil rozhodnutí pouze kvůli absenci ustanovení, podle kterého byl určen rozsah výše pokuty, jestliže je žalobci zřejmé, jaké jednání je mu vytýkáno a postup při ukládání je zřejmý z odůvodnění.

43. Žalobce dále namítal, že se žalovaný nezabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestu pokuty podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, přestože je povinen přihlížet k jejich naplnění ex offo.

44. V souvislosti s aplikací § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018-45. „(…) zákonodárce nekoncipoval institut mimořádného snížení výměry pokuty jako institut návrhový, a je proto povinností správního orgánu zvážit, zda jsou dány důvody k postupu podle tohoto ustanovení. Tím totiž dojde k naplnění zásady zákonnosti trestání a zásady individualizace sankce. Zároveň však je třeba uvést, že se jedná o mimořádný institut, a není proto i s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie na místě po správních orgánech požadovat, aby v každém jednotlivém případě v odůvodnění rozhodnutí uváděly důvody, pro které neshledaly důvody pro aplikaci tohoto institutu. (…) Právní úpravu obsaženou v § 44 zákona o odpovědnosti o mimořádném snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem neumožňovala.“ V citovaném úryvku z judikátu NSS je jednoznačně řečeno, že, ačkoli musí správní orgány z moci úřední zvažovat aplikaci mimořádného snížení pokuty podle § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky, nejsou již povinny v odůvodnění rozhodnutí poznamenávat, z jakého důvodu nepřistoupily k aplikaci institutu mimořádného snížení pokuty.

45. Ustanovení § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky stanoví, že pokutu lze uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost.

46. Předmětné ustanovení umožňuje mimořádně snížit výši pokuty pod dolní hranici stanovenou zákonem, jestliže by nejnižší možná výše pokuty stanovená zákonem byla i přesto v konkrétním případě nepřiměřeně přísná a zároveň musí být splněny podmínky pro využití jiných institutů.

47. K tvrzení žalobce, že absence přitěžující okolnosti a uložení pokuty na samé spodní hranici zákonné sazby nasvědčují tomu, že by aplikace § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky byla případná, se však zdejší soud nepřiklonil. Skutečnost, že žalobce spáchal přestupek provozovatele vozidla pouze na principu objektivní odpovědnosti, aniž by mohl jednání či pohnutky řidiče ovlivnit, nelze bez dalšího považovat za relevantní důvody ke snížení pokuty pod zákonem stanovenou hranici, ale za standardní skutkové okolnosti, které jsou zákonem o provozu na pozemních komunikacích jako přestupek provozovatele vozidla postihovány. V řízení pak nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly mimořádné snížení pokuty z jiných důvod stanovených v § 44 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

48. Krajský soud odkazuje na vypořádání se Krajského soudu v Brně s námitkou neaplikace § 44 zákona o odpovědnosti za přestupky v rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 73 A 1/2018 – 32: „V žalobě uváděné skutečnosti (nekonstatování přitěžujících okolností, preventivní charakter sankce, uložení sankce na spodní hranici) samy o sobě podle názoru soudu nenaplňují důvody pro mimořádné snížení pokuty pod spodní hranici (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018-49). Bylo by možné uvažovat toliko o aplikaci § 44 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, nicméně samotná zvolená procesní obrana podle názoru soudu jasně diskvalifikuje žalobce z toho beneficia zákona, neboť z obsahu správního a soudního spisu je jasně patrná procesní strategie založena na obstrukcích a vyhýbání se odpovědnosti za přestupek, resp. správní delikt. Krajský soud má proto za to, že žalovaný, resp. správní orgán prvního stupně nepochybili, když k mimořádnému snížení výše sankce nepřistoupili a toto své rozhodnutí více nerozváděli.“ 49. Další žalobní námitka se týkala absence odkazu na přestupek, jehož znaky jednání blíže neustanoveného řidiče vykazovalo. Žalobce byl uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona. Žalobce namítal, že ve výroku rozhodnutí musí být uveden odkaz na ustanovení, které definuje skutkovou podstatu přestupku, jehož znaky porušení povinnosti řidiče vykazovalo. Odkaz na příslušné ustanovení však ve výroku rozhodnutí uveden nebyl, a proto žalobce označil výrok rozhodnutí za nepřezkoumatelný, neboť nebyl schopen zjistit, pro jaké protiprávní jednání má být postižen.

50. Krajský soud opětovně poukazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46 v bodu 42 tohoto rozsudku, který se v právní větě nároky na citaci konkrétních ustanovení zabýval. Správní orgán I. stupně ve výroku sice parafrázoval konkrétní ustanovení přestupku, jehož se měl řidič vozidla dopustit, avšak k explicitnímu odkazu na § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích nedošlo. V prvostupňovém rozhodnutí bylo uvedeno, že blíže neustanovený řidič měl jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplnit nebo porušit povinnost stanovenou v hlavě II zákona o provozu na pozemních komunikacích, čímž se měl dopustit přestupku a porušit tak § 4 písm. b) a c) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích výslovně uvádí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Přestože správní orgán I. stupně výslovně neodkázal na příslušné ustanovení o přestupku, tak poskytl přesné znění písm. k) příslušného ustanovení.

51. Ostatně žalovaný v napadeném rozhodnutí již uvedl příslušné ustanovení, a to jak ve výroku rozhodnutí, tak jej následně zmiňoval i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud nepřehlédl, že ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaný příslušné ustanovení formuloval „§ 125c písm. 1 k) zákona o provozu na pozemních komunikacích“, čili došlo k jisté nepřesnosti odkazu, neboť byla vypuštěna zkratka „odst.“. Správné znění tedy mělo být § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, což bylo opakovaně zmíněno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto má zdejší soud za to, že nedošlo k takovým vadám, které by měly vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobci lze přisvědčit v tom, že došlo k pochybení ze strany správního orgánu I. stupně, když ve výroku rozhodnutí neuvedl odkaz na konkrétní ustanovení, v posuzovaném případě však toto pochybení nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutné správní rozhodnutí zrušit. Žalovaný i správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí podrobně popsali jednání, jímž byly povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích porušeny, odkaz na příslušné ustanovení zákona provozu na pozemních komunikacích pak uvedl žalovaný ve výroku, ačkoli s drobnou chybou v psaní a v bezvadné podobě pak příslušné ustanovení formuloval v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutek, jímž došlo k porušení povinnosti a všech zákonných ustanoveních tvořících právní normu odpovídající skutkové podstatě přestupku, byl jasně vymezen. Současně je skutek vymezen natolik konkrétně, že jej nelze zaměnit s jiným skutkem a nehrozí tak nebezpečí opakovaného postihu za týž skutek.

52. Poslední žalobní námitka týkající se předmětu řízení mířila proti rozhodování úředních osob, o jejichž nepodjatosti má pochybnosti. Předně krajský soud podotýká ve shodě s žalovaným, že žalobcem uplatněná námitka podjatosti byla podána opožděně. Podle § 14 odst. 2 správního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2018 je účastník řízení povinen namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví, pokud námitka nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu, pak k ní nebude přihlédnuto. Žalobce uplatnil námitku podjatosti vůči všem zaměstnancům správního orgánu I. stupně dne 22. 6. 2017, přestože se o skutečnostech, v nichž spatřoval podjatost, musel dozvědět nejpozději z příkazu ze dne 30. 5. 2016. Žalobce uvedl, že důvody podjatosti zjistil teprve v den, kdy námitku vznesl, k tomu zdejší soud podotýká, že po posouzení vznesené námitky podjatosti dospěl k jednoznačnému závěru, že se nejednalo o skutečnosti, které by byly žalobci do doby podání těchto námitek skryty. Vzhledem k tomu, že se jednalo o námitku podjatosti podanou opožděně, byla žalovaným posuzována jako neformální podnět, který byl vyřízen sdělením.

53. Žalobce namítal, že o vznesené námitce vůči všem zaměstnancům správního orgánu I. stupně, včetně primátora, neměl rozhodovat žalovaný, nýbrž sám primátor. K tomu zdejší soud odkazuje na Závěr č. 63 ze zasedání poradního sboru ministerstva vnitra ke správnímu řádu ze dne 26. 11. 2007, v němž je uvedeno: „O námitce podjatosti proti starostovi obce rozhodne v přenesené působnosti krajský úřad.“ V projednávané věci se jednalo o primátora, nicméně to je označení pro starostu statutárního města, čili uvedená citace je zcela aplikovatelná na projednávanou věc.

54. Obecně podle § 14 odst. 3 správního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2018 se jednalo o § 14 odst. 2) platí, že o námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby. O namítané podjatosti všech zaměstnanců správního orgánu I. stupně rozhodoval primátor jako osoba nadřízená úředním osobám. Žalobce uvedl, že o podjatosti všech zaměstnanců úřadu měl rozhodovat právě primátor, nicméně tato námitka je naprosto irelevantní, neboť o ní primátor skutečně rozhodoval.

55. Krajský soud vyhodnotil námitku podjatosti všech úředních osob jako účelovou a obstrukční. Žalobce v žalobě již nenamítal žádné konkrétní důvody podjatosti, avšak omezil se již jen na nesprávný postup při vyřizování námitky podjatosti, a již neargumentoval důvody, které by mohly podjatosti nasvědčovat.

56. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Žalobci však lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ 57. Nad rámec věci zdejší soud podotýká, že žalovaný ve vyjádření k žalobě opakoval, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 8. 2016, k tomu zdejší soud dodává, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 10. 8. 2016 bylo žalovaným dne 23. 11. 2016 zrušeno. Prvostupňové rozhodnutí, jenž předcházelo přezkoumávanému napadenému rozhodnutí, bylo vydáno dne 30. 4. 2018. Přestože tato nesrovnalost uváděná ve vyjádření žalovaného neměla vliv na posouzení zákonnosti a přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, krajský soud shledává za vhodné na tuto nesrovnalost poukázat.

V. Závěr, náklady řízení

58. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

59. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení