54 A 12/2022– 155

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudkyň Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci žalobců: a) Ing. P. J. bytem X b) Mgr. M. Š. bytem X c) Spolek občanů Permanent, IČO: 015 73 233 sídlem Pístecká 1431/3, 288 02 Nymburk všichni zastoupeni advokátkou JUDr. Petrou Humlíčkovou, PhD. sídlem Panská 895/6, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 za účasti: 1) Colegium Reality s.r.o., IČO: 048 52 192 sídlem Sokolská 1605/66, 120 00 Praha 2 zastoupena advokátkou Mgr. Evou Krbcovou sídlem Eliášova 922/21, 160 00 Praha 6 2) Město Nymburk sídlem náměstí Přemyslovců 163, 288 02 Nymburk zastoupeno advokátem JUDr. Bohuslavem Sedlatým sídlem Boleslavská 137, 288 02 Nymburk o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2021, č. j. 159833/2021/KUSK, sp. zn. SZ 042747/2021/KUSK ÚSŘ/EMB, takto:

Výrok

I. Automotive Painting Partners s.r.o., IČO: 285 46 954, sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha 2, není osobou zúčastněnou na řízení.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2021, č. j. 159833/2021/KUSK, sp. zn. SZ 042747/2021/KUSK ÚSŘ/EMB, a rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 30. 10. 2020, č. j. 120391/2020/SÚ/zdpe, sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 10 740 Kč, a to k rukám jejich zástupkyně, JUDr. Petry Humlíčkové, PhD.

IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení 1. Žalobci se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dodanou do datové schránky soudu dne 28. 2. 2022, domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta mimo jiné i odvolání žalobců a bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav (dále jen „magistrát“), odboru stavebního a rozvoje města (dále jen „stavební úřad“), ze dne 30. 10. 2020, č. j. 120391/2020/SÚ/zdpe, sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE, vydané dle § 129 odst. 2 a 3 a § 111 až § 114 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „stavební zákon“). Rozhodnutím stavebního úřadu, jehož zrušení se žalobci domáhají rovněž, byly k žádosti Automotive Painting Partners s.r.o., IČO: 285 46 954, sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha 2, (dále jen „stavebník“) jakožto právní nástupkyni původní žadatelky (AZOS CZ, s. r. o., sídlem Štěpánská 539/9, 120 00 Praha 2) dodatečně povoleny stavební úpravy stavby SO.1 – hlavní výrobní objekt, SO.3 – pomocné technické provozy a SO.4 – expedice na pozemcích st. p. č. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v k. ú. a obci N. (dále jako celek jen „sporná stavba“, všechny i dále uváděné pozemky se nacházejí v tomtéž katastrálním území). Jak vyplývá z obsahu těchto rozhodnutí, sporná stavba je součástí rozsáhlého záměru, který zahrnuje přestavbu a úpravy stávajících výrobních hal v areálu strojírenských závodů v N. současně s umístěním a zprovozněním výrobních linek a zařízení určených k podnikatelské činnosti, zejména ke kataforéznímu lakování.

2. Žalobci v obsáhlé žalobě předně rámcově vymezují projednávanou věc – konstatují, že byly podány dvě žádosti o dodatečné povolení sporné stavby, že bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, že proti němu byla podána odvolání a jak o nich rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím (I. část žaloby). Pokračují, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejich práv, a že proto proti němu brojí žalobou. Z obavy, aby žalovaný o jejich odvolání následně nerozhodl stejným způsobem, požadují, aby soud zrušil i prvostupňové rozhodnutí (II. část žaloby).

3. Ve III. části žaloby žalobci uvádí, že je jejich žaloba přípustná a že jsou aktivně legitimováni k jejímu podání – každý ze žalobců samostatně vysvětluje, jak se ho sporná stavba dotýká: Žalobce a) uvádí, že je vlastníkem pozemků p. č. Xh a Xch, st. p. Xi a Xj a staveb na nich, s tím, že jeho rodinný dům je vzdálen cca 100 metrů od sporné stavby, čímž je nejbližším trvale obývaným objektem určeným k bydlení. Jako mezující soused je dotčen negativními vlivy ze stavby, které nejsou ani stíněny žádnou překážkou. Žalobce a) popisuje, že dům postavil jeho děd ve válečných letech, a to na periferii města ve smíšené zástavbě domů pro bydlení a drobných dílen. Tehdy sousedili s rodinným domem se zahradou, která byla až později odkoupena a změněna na sklad zrajících odlitků, aniž by to ale mělo vliv na pohodu bydlení v lokalitě. Situace se však změnila vstupem obchodní společnosti AZOS CZ, s.r.o., od 1. 7. 2021 v likvidaci, IČO: 272 73 474, (dále jen „AZOS“), resp. následně osoby zúčastněné na řízení č. 1 (dále též „společnost Colegium Reality“ či „vlastník sporné stavby“) – vlivem znečištění ovzduší, významně zvýšené hlučnosti, prašnosti a zápachu počalo být žití v sousedství tohoto podniku neúnosné. Žalobkyně b) uvádí, že vlastní pozemek st. p. Xk, jehož součástí je rodinný dům, ve kterém bydlí, a pozemek p. č. Xl. Protože jsou oba pozemky v bezprostřední blízkosti sporné stavby, je omezena v jejich užívání. Nadto má provoz negativní vliv i na zdraví žalobkyně. Žalobce c) uvádí, že je spolkem, který se od roku 2014 komplexně zabývá provozem (původně) společnosti AZOS. Žalobci jsou shodně přesvědčeni, že jsou napadeným rozhodnutím přímo zkráceni na svém právu na příznivé životní prostředí, na vlastnickém právu, právu na ochranu života a zdraví a právu na soukromí. Na svých právech se cítí být zkráceni i v důsledku porušení jejich procesních práv v předcházejícím správním řízení.

4. Žalobci dále v části III žaloby uvádějí, že znečištění ovzduší prezentované zápachem v celém městě (sice) nebylo odpovědnými úřady prokázáno, nicméně po odstavení zinkovací a stahovací linky vynuceném občanským odporem ustal nesnesitelný zápach působený těmito provozy. V této souvislosti žalobci dodávají, že ač nyní stavebník tvrdí, že zápach z výroby byl odstraněn, (stejně) nesmyslně dříve tvrdil, že žádný zápach z výroby nepochází. Informace o vypouštěných látkách a o možnosti jejich synergie [tu avizoval Státní zdravotní ústav (dále jen „SZÚ“) při informačních schůzkách] provozovatel nedokladoval, nebezpečí emisí zdraví škodlivých látek či zdraví škodlivých sloučenin vzniklých synergií vypouštěných emisí tak nebylo nikdy vyloučeno (a to ani žalovaným). Zasažené obytné oblasti tedy netuší, jaké dlouhodobé vlivy na zdravotní stav, alergie a úmrtnost v sousedství sporné stavby lze očekávat vlivem fugitivních a přímých emisí produkovaných lakovacím provozem stavebníka. Žádného opatření se žalobci nikdy nedočkali ani proti působení hluku při manipulaci s výrobky a s kovovými přepravními klecemi na volné ploše, který tak přetrvává. Společnost AZOS za účelem vytvoření stínící souvislé zeleně vysadila podél plotu sousedícího s nemovitostí žalobce a) sazenice tújí, ty ale zaschly a uhynuly. Žalobci dále poukázali na to, že společnost Colegium Reality, resp. stavebník po dobu osmi let soustavně postupuje systémem nelegálních staveb s následnou žádostí o dodatečné stavební povolení, jimž stavební úřad namísto nařízení odstranění stavby vždy vyhoví, čímž straní stavebníkovi na úkor žalobců postižených negativními vlivy nezákonné výstavby (hluk, emise, ohrožení podzemních vod, prašnost při výstavbě a při provozu). Takový postup pokládají žalobci za diskriminační nejen ve vztahu k obyvatelům sousedících nemovitostí, nýbrž i ve vztahu ke všem občanům města N¨..

5. V části IV žaloby nazvané Žalobní body I žalobci pod bodem 1 namítají, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože se nevypořádává se všemi jednotlivými 22 odvolacími námitkami žalobců na více než 14 stranách textu. Podle názoru žalobců žalovaný nedostatečně zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro to, aby se mohl toliko ztotožnit s argumentací stavebního úřadu, a jeho odůvodnění tím převzít v souladu s rozsudkem zdejšího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 46 A 98/2017–33. Žalobci mají za to, že žalovaný nebyl oprávněn takto postupovat, protože jednou z podmínek je shoda odvolacích námitek s námitkami v prvostupňovém řízení. Žalobci zdůrazňují, že v odvolání nově vznesli argumenty stran souladu stavby s územně plánovací dokumentací (včetně označení plochy, na které se sporná stavba nachází), nakládání s dešťovými vodami, podmínek prvostupňového rozhodnutí, závazného stanoviska Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16, k ověření souladu záměru se záměrem posuzovaným v procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „kontrolní stanovisko EIA“) a neprokázání vlastnického práva k předmětu řízení. Nadto v odvolání namítali, že některé námitky z prvostupňového řízení stavební úřad vůbec neřešil. Současně žalobci namítají, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné i proto, že byť podali vyjádření k doplněným podkladům rozhodnutí, napadené rozhodnutí se s ním nevypořádává ani jej neuvádí ve výčtu podaných námitek (bod 2 části IV žaloby).

6. Pod bodem 3 části IV žaloby žalobci namítají, že žalobkyně b) a žalobce c) mají zřízeny datové schránky, stavební úřad o jejich existenci informovali a požadovali doručení napadeného rozhodnutí jejich prostřednictvím. Napadené rozhodnutí jim přesto nebylo do datové schránky doručeno v rozporu s § 19 a § 20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz čl. XLII bod 1 zákona č. 225/2017 Sb.; dále jen „správní řád“).

7. Dále pod bodem 4 části IV žaloby žalobci namítají, že považují vypořádání jejich odvolacích námitek za rozporné s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí, jestliže žalovaný toliko uvedl, že se plně ztotožnil s vyjádřením stavebníka k jejich odvolání. Zaprvé podle žalobců není zřejmé, zda žalovaný skutečně vypořádává námitky odvolatelů doslovným opisem vyjádření stavebníka nebo zda se jedná o obecnou proklamaci. Zadruhé žalobci považují za téměř vyloučené, aby v případě 22 samostatných odvolacích námitek měl vždy pravdu pouze stavebník. A zatřetí žalobci namítají, že se stavebník (a tím i žalovaný) s jejich námitkami vypořádal věcně nesprávně, což vysvětlují v následujících bodech ve vztahu k (očíslovanému) vyjádření stavebníka: 1) Žalobci tvrdí, že provoz, který podléhá procesu posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „proces EIA“), integrovanému povolování a je velmi obtěžující pro své okolí, je nezbytné považovat za těžký průmysl ve smyslu územního plánu. Žalobci tvrdí, že minulé využití území není rozhodující pro hodnocení souladu umísťované stavby s územním plánem – ostatně lakovna v ploše současného areálu historicky ani nikdy nebyla. 2) Žalobci tvrdí, že budovy, ve kterých je umístěna současná technologie, jsou kolaudovány jako obrobna. Existence pasportizace stavby nevyvrací tvrzení o jediném povoleném způsobu užívání – kolaudaci. Žalobci navíc poukazují na podjatost Městského úřadu Kolín, který vydal pasport stavby, a zdůrazňují, že pasportizaci stavby není možné žádným způsobem přezkoumat. Žalobci pokládají za demagogické prohlášení, že stížnosti na zápach ustaly již před více než dvěma lety, neboť snížení intenzity stížností obyvatel není odrazem snížení skutečných emisí, ale pouze odrazem zvýšené frustrace obyvatel. Že by emisní (technologická) zátěž ustala, stavebník nikdy neprokázal žádnými měřeními. Fugitivní emise jsou minimalizovány pouze v případě důsledného uzavírání výrobních prostor. Vzhledem k využívání agenturních pracovníků a velké fluktuaci personálu nelze omezení fugitivních emisí zaručit. Únik škodlivých látek je nedefinovaný, závislý na kázni/nekázni provozního personálu (uzavření/neuzavření výplní otvorů – vrat či oken). Kontrola ze strany žalovaného ani ze strany České inspekce životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“) není prováděna, ostatně ani není možná – byla by možná pouze kontinuálním sledovacím systémem s monitoringem všech otevíratelných otvorů nebo trvalou přítomností pracovníka dozorujícího orgánu. Ohlášené kontroly systémového porušovatele ale nemají žádný kontrolní a nápravný účinek, neboť nezachytí pravidelné excesy. Omezení fugitivních emisí je možná založeno na dočasném odstavení zinkovny, není ale zaručeno, že se provoz zinkovny v budoucnu neobnoví. Stavební úřad ani kontrolní úřady (žalovaný, ČIŽP, SZÚ) nad tímto případným rozšířením nemají kontrolu. 3) Žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí ukládá podmínky ke stavebnímu řízení a projektové dokumentaci pro stavební řízení, které ale již proběhlo. Žalobci tvrdí, že tyto podmínky byly závazné pro řízení o dodatečném povolení stavby, stavební úřad tedy měl ověřit jejich splnění a bez jejich naplnění stavbu dodatečně nepovolovat. Žalobci jsou přesvědčeni, že neurčení podmínek závazných stanovisek jako podmínek napadeného rozhodnutí a absence jejich kontroly nemůže být formální vadou. 4) Žalobci tvrdí, že závazná stanoviska dotčených orgánů jsou neodůvodněná, pročež odkazují na samostatný bod žaloby. 5) Žalobci tvrdí, že stavebník dne 27. 4. 2020 předmět své žádosti rozšířil a zároveň zúžil o stacionární zdroj – zinkovací a stahovací linku. Vydalo–li tedy MŽP dne 15. 3. 2016 kontrolní stanovisko EIA k ověření souladu záměru se záměrem posouzeným v procesu EIA stanoviskem ze dne 22. 8. 2013, č. j. 59296/ENV/13 (dále jen „závazné stanovisko EIA“), vztahovalo se k jinému záměru a není již aktuální. Žalobci uvádí, že závazné stanovisko EIA je podkladem také pro řízení o dodatečném povolení stavby. K tvrzení stavebníka, že se verifikační stanovisko vydává k jednomu řízení vždy pouze jedenkrát, žalobci uvádí, že vyjádření MŽP je stavebníkem buď dezinterpretované, nebo věcně nesprávné. Smyslem a účelem verifikačního stanoviska je totiž ověřit soulad záměru posuzovaného v procesu EIA a záměru povolovaného v navazujícím řízením. Pokud je záměr v navazujícím řízení měněn, musí být měněno i verifikační stanovisko. Opačný postup by byl popřením smyslu a účelu tohoto institutu. 6) Stavebník i napadené rozhodnutí podle žalobců odhlíží od skutečnosti, že projektová dokumentace musí odpovídat požadavkům nejen svým vnitřním členěním, ale že rovněž musí přinášet úplné, pravdivé a celistvé informace o stavbě. Totéž platí pro bod 9 vyjádření stavebníka. Žalobci tak tvrdí, že projektová dokumentace trpí nedostatky, neboť z ní nejsou zřejmé vlivy stavby na klima, ovzduší, vody, hluk apod. 7) bez námitky 8) Žalobci tvrdí, že ze stanoviska Ministerstva zdravotnictví není zřejmé, zda (že) posuzovalo aktuální verzi projektové dokumentace. 9) viz bod 6 10) Žalobci tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí pouze konstatuje, ale nijak nezdůvodňuje soulad sporné stavby s ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). Vyjádření stavebníka sice uvádí vlastní odůvodnění, ale netvrdí, že prvostupňové rozhodnutí takovéto odůvodnění obsahuje. 11) Žalobci tvrdí, že informace o zahájení procesu EIA nebyly zveřejněny zákonem předpokládaným způsobem. Stavebník tuto skutečnost nerozporuje, pouze uvádí, že zvolený způsob považuje za dostatečný a účinný. 12) Žalobci tvrdí, že dodatečné povolení stavby nedefinuje dostatečně určitě rozsah stavebníkem zamýšlených prací, protože z rozhodnutí není patrné, které stavební práce již byly provedeny a které bude stavebník provádět. Vymezení částí staveb, které jsou již dokončeny a které se teprve budou dokončovat, je přitom nedostatečné i v protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 18. 8. 2020. Jelikož došlo k opakovaným změnám projektového záměru stavebníka a celkovému znejasnění situace, co vlastně dotčený stavební úřad dodatečně povoluje, je napadené (prvostupňové) rozhodnutí i z tohoto důvodu fakticky nepřezkoumatelné. 13) Žalobci tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno bez souhlasu vlastníka pozemku. Stavebník sice tento souhlas dokládá, ale to nic nemění na tom, že tento souhlas nebyl součástí prvostupňového řízení. Žalovaný tuto skutečnost nijak nezmiňuje. 14) Žalobci nesouhlasí s bagatelizací nárůstu dopravy uváděné stavebníkem a požadují její řádné posouzení. 15) Žalobci tvrdí, že jejich námitky nebyly náležitě vypořádány, k čemuž odkazují na samostatný bod žaloby. 16) Žalobci tvrdí, že pouhá tvrzená existence souhlasného stanoviska Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále jen „KHS“) neznamená, že se toto stanovisko skutečně vyjadřuje ke všem částem dodatečně povolované stavby. 17) Žalobci tvrdí, že stavebník nemá provoz kolaudovaný na současnou výrobní činnost. Stavebník tedy již osm let provozuje svůj závod v rozporu s požadavky stavebního zákona. Pasportizace stavby nenahrazuje kolaudaci. U předkládané kolaudace z 60. let minulého století není vůbec zřejmé, ke kterým stavbám se vztahuje. 18) Žalobci tvrdí, že v projektové dokumentaci není posouzen hluk způsobený manipulací s materiálem a hotovými výrobky na otevřených manipulačních plochách. Totéž platí pro bod 20 vyjádření stavebníka. 19) Žalobci setrvávají na svém tvrzení o neúčelnosti rozdělení kompetencí mezi stavební úřad v N. a v Mladé Boleslavi. 20) viz bod 18 21) bez námitky 22) bez námitky.

8. Žalobci dále v části V žaloby nazvané Žalobní body II konkrétně reagují na vlastní odůvodnění žalovaného v napadeném rozhodnutí, které je podle názoru žalobců s jejich odvoláním do značné míry mimoběžné. Pod bodem 1 této části žalobci namítají, že veškeré své námitky podali včas a že zdůrazňování „koncentrace námitek mezi územním a stavebním řízení“ je pro daný případ irelevantní, neboť bylo vedeno řízení o dodatečném povolení v rozsahu jak územního, tak i stavebního řízení. Bez dalšího také nelze směšovat zákonný rozsah námitek v řízení a odvolacích důvodů, jejichž okruh správní řád nelimituje. Podle § 89 odst. 2 správního řádu je přitom odvolací orgán oprávněn posuzovat napadené rozhodnutí i nad rámec odvolání. Žalobci tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí při vypořádání námitek žalobců ani o jedné z nich neuvádí, že by k ní stavební úřad nepřihlížel, protože se nedotýká přímo práv podatele. Teprve napadené rozhodnutí uvádí, že odvolatelé podali 22 odvolacích námitek a že k převážné části z nich se nepřihlíží, protože přímo nezasahují do práv odvolatelů – takové posouzení však považují žalobci za neurčité a neodůvodněné. Odvolateli byli spolek, obec i vlastníci sousedních nemovitostí, u každé z těchto kategorií osob tak lze předpokládat, že množina jejich „oprávněných“ námitek je mírně odlišná. Napadené rozhodnutí však nijak konkrétně neuvádí a nezdůvodňuje, který typ subjektů byl oprávněn podat které námitky a naopak. Nadto jen těžko bude těchto nepřípustných námitek přinejmenším 12 z 22. Pokud tedy žalovaný nechtěl přihlížet k odvolacím námitkám, protože nespadají do rozsahu, který se přímo dotýká práv odvolatelů (žalobců), měl konkrétně posoudit a uvést, pro které námitky a pro kterou kategorii odvolatelů tak činí.

9. Pod bodem 2 části V žaloby pak žalobci namítají, že v podaných námitkách tvrdili, že vyjádření magistrátu ze dne 7. 11. 2019, č. j. ŽP–336.2–77390/2019/MMB, kterým se vydává souhlasné závazné stanovisko z hlediska ochrany ovzduší, je v rozporu s požadavky správního řádu neodůvodněné, jestliže pouze uvádí, že „žadateli bylo vyhověno v plném rozsahu a dále orgán ochrany ovzduší upouští od zdůvodňování výroku.“ Nadto odvolatelé zdůvodňovali svá tvrzení o věcné nesprávnosti závazného stanoviska k procesu EIA (bod 5 odvolání) nebo závazného stanoviska vodoprávního orgánu (bod 7 odvolání). V této souvislosti žalobci tvrdí, že napadené rozhodnutí nesprávně hodnotí otázku odůvodněnosti námitek proti obsahu (těchto) závazných stanovisek.

10. Žalobci pod bodem 3 části V žaloby pokračují v argumentaci, že se stavební úřad nevypořádal ani s jejich námitkami, že: 1) povolovaná stavba neplní podmínku prostorového uspořádání v ploše VL – lehký průmysl, neboť neobsahuje na svém pozemku izolační zeleň; 2) stavba nemá dostatečnou dopravní obslužnost a není jasné, jaké budou vlivy zvýšené těžké nákladní dopravy na sousedící zástavbu rodinných domů; 3) stavba potřebuje i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, pročež požadovali posouzení i z hlediska zápachu a hluku. Žalobci v této souvislosti namítají, že napadené rozhodnutí zápach z provozu dodatečně povolované stavby vůbec neposuzuje, byť je zcela zřejmě jejím provozem emitován. Nadto opakují, že prvostupňové rozhodnutí neposuzuje splnění požadavků vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobci jsou přesvědčeni, že se nejedná o okrajové námitky, které by stavební úřad nemusel vypořádat. Žalobci považují své námitky za zásadní a tvrdí, že prvostupňové rozhodnutí je nevypořádává ani v jiných svých částech, tj. odpověď na ně není z rozhodnutí vůbec zřejmá.

11. Žalobci dále pod bodem 4 části V žaloby namítají, že nechtěli stanovení ani přísnějších, ani volnějších kritérií pro dodatečné povolení stavby. Pouze požadovali, aby předložená projektová dokumentace i závazná stanoviska byla v souladu se zákonem, stejně jako celé řízení a rozhodnutí. Žalobci jsou však přesvědčeni, že tyto standardní požadavky nebyly splněny.

12. Pod bodem 5 části V žaloby žalobci stran zásahu do vlastnického práva protiargumentují, že Ústavní soud potvrzuje právo sousedů tvrdit a prokazovat nesoulad povolované stavby s územním plánem i zákonnými a podzákonnými předpisy. Sousední vlastníci mají právo na plný administrativní i soudní přezkum. Žalobci proto tvrdí, že závěry žalovaného dovozované z judikatury Ústavního soudu jsou tendenční.

13. Konečně pod bodem 6 části V žaloby žalobci ve vztahu k integrovanému povolení namítají, že předmětem integrovaného povolení bylo stanovení podmínek provozu zařízení. Zatímco v územním řízení je povolováno umístění stavby v návaznosti na posouzení vlivů na okolí, ve stavebním řízení je povolováno provedení stavby. Předměty těchto řízení jsou tedy odlišné a nelze směšovat podmínky dotčených orgánů státní správy pro jednotlivá řízení.

14. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout jako nedůvodnou. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaný uvádí, že se v plném rozsahu ztotožnil s tím, jak věc posoudil stavební úřad – ten věc podrobně popsal, zabýval se všemi žalobci uplatněnými námitkami a vysvětlil, z jakého důvodu je nepovažuje za důvodné. Žalovaný konstatoval, že v prvostupňovém rozhodnutí skutečně byla nesprávně označena plocha, na které se stavba nachází podle územního plánu města N., a to písmeny VD namísto VL. Tuto skutečnost ale žalovaný považuje za zřejmou nesprávnost, která může být opravena. Ostatně z argumentace žalobců je podle žalovaného zřejmé, že vědí, na jaké ploše se záměr vyskytuje. Žalovaný se domnívá, že žalobci neuvádí, v čem v souvislosti s cíli a úkoly územního plánování nebo zásadami územního rozvoje jsou ohroženi na vlastnických nebo jiných právech, jestliže stavební úřad a potažmo žalovaný tyto jejich námitky odmítli a považovali je za vyvrácené. Námitku týkající se nakládání s dešťovými vodami pokládá žalovaný za neurčitou a obecnou, z jeho pohledu ani není zřejmé, jak se údajně nedostatečné řešení srážkových vod konkrétně má dotýkat práv žalobců. Vyzdvihuje, že problematika srážkových vod byla sledována MŽP v jeho souhlasném závazném stanovisku ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16. Pokud jde o neaktuálnost kontrolního stanoviska EIA, jde o tvrzení, které nebylo před stavebním úřadem namítáno – i sami žalobci uvádějí, že se jednalo o novou námitku uplatněnou v odvolacím řízení, na kterou se ale vztahuje zásada koncentrace řízení. Žalovaný (přesto) uvádí, že požadavky vyplývající z EIA byly splněny. Po sloučení řízení o původní žádosti s později zahájeným řízením o dodatečném povolení dalších staveb, které stavební úřad zjistil při ohledání na místě samém, byla dotčeným orgánům předložena úplná projektová dokumentace zahrnující veškeré stavby, na které bylo vedeno řízení o dodatečném povolení, a celý stavební záměr byl posouzen aktuálními stanovisky dotčených orgánů. Námitka týkající se vlastnického oprávnění stavebníka byla stavebním úřadem vypořádána, a to i když přesahuje právní sféru každého ze žalobců. Námitku napadající nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí z důvodu, že žalovaný nereagoval na vyjádření žalobce c), žalovaný uvádí, že i k tomuto vyjádření uvedl svoji argumentaci v napadeném rozhodnutí a že již dříve uplatněné námitky tohoto žalobce, které nebyly obsahově jiné, odborně posoudily dotčené orgány v odvolacím řízení. Námitku stran absence doručení napadeného rozhodnutí do datových schránek žalobkyni b) a žalobci c) žalovaný považuje za nedůvodnou, neboť prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo doručováno prostřednictvím veřejné vyhlášky, a nadto ani žalobci netvrdí, že se s obsahem rozhodnutí žalovaného neseznámili.

15. K argumentaci žalobců v návaznosti na vyjádření stavebníka žalovaný uvádí, že se ztotožnil jak s ním, tak s tím, jak věc posoudil stavební úřad. Přestože to žalobci považují za vyloučené, žádný právní předpis nepřikazuje správnímu orgánu, že nemůže zastávat stejný názor jako jeden z účastníků řízení. Takový postup je ve správní praxi přirozený, zejména v případech, kdy je vydáváno povolení stavebníkovi v situaci, kdy splní zákonné požadavky, tj. v řízení vedeném podle § 129 stavebního zákona unese důkazní břemeno tím, že prokáže a doloží veškeré podklady, které jsou potřebné pro vydání dodatečného povolení stavby. Žalovaný dále uvádí, že žalobci sice zpochybňují pasport stavby, nicméně ten nebyl předmětem vedeného řízení a vybočuje z jeho rámce. Rovněž námitky ve vztahu k nedostatečné kontrole škodlivého vlivu provozu přesahují rozsah tohoto řízení, neboť předmětem rozhodnutí není povolení stavby k užívání a ze spisu vyplývá, že provoz související s povolovanými úpravami nebyl v rozhodnutí řešen, a tedy nebylo ani povoleno jeho zahájení. Žalovaný považuje za nesrozumitelnou argumentaci žalobců, že některé podmínky v rozhodnutí o dodatečném povolení, které byly převzaty ze stavebního řízení, pro projektovou dokumentaci nebyly splněny, a nechápe, jaký to má mít dopad do práv žalobců. Žalovaný dále trvá na tom, že obsah a rozsah dokumentace odpovídá platným předpisům – není přitom smyslem správního rozhodnutí, aby se zabývalo tím, zda každé jednotlivé ustanovení vybrané vyhlášky projednávaný záměr splňuje. Ohledně závazného stanoviska Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 12. 2019 žalovaný uvedl, že ho ve shodě se stavebním úřadem považoval za dostačující, neboť později měněný skutkový stav spočíval v zúžení žádosti stavebníkem o umístění technologie zinkovací linky v SO.1 a stahovací linky v SO.3, tj. v redukci předmětu řízení. Žalovaný nepřisvědčuje žalobcům ani v tom, že by rozhodnutí o dodatečném povolení stavby muselo obsahovat odlišení částí již provedených a dalších částí stavby, které je zapotřebí dokončit – přesto tak ale stavební úřad v prvostupňovém rozhodnutí učinil. Z rámce řízení o dodatečném povolení stavby pak podle žalovaného vybočuje námitka, že informace o zahájení procesu EIA nebyly zveřejněny zákonem předpokládaným způsobem, jakož i námitky vztahující se ke kolaudaci stavby, pasportu stavby a možnosti provádění kontroly ze strany KHS. Za neurčité námitky žalovaný pokládá ty, které se týkají dopravy a závazného stanoviska KHS. Žalovaný dále uvádí, že hlukem se zabývá projektová dokumentace a že k vlivům imise hluku na okolí byla zpracována hluková studie, přičemž reálné vlivy budou měřeny až v rámci stavebním úřadem vyžadovaného zkušebního provozu. Konečně podle žalovaného je zřejmé, že k rozdělení kompetencí mezi stavební úřad v N. a v Mladé Boleslavi došlo na základě žalobci uplatňované námitky systémové podjatosti.

16. Ve vztahu k části V žaloby žalovaný uvádí, že v rámci správního řízení byly posouzeny všechny (podstatné) námitky, které žalobci jednotlivě nebo společně s jinými účastníky uplatnili, v tomto právu nebyli ze strany stavebního úřadu ani žalovaného nijak omezováni. Všechny jejich námitky byly nicméně shledány nedůvodnými. Žalobci se s takovým posouzením neztotožňují, avšak neuvádějí, které konkrétní námitky žalovaný v odvolacím řízení neposoudil. Žalovaný postupoval podle § 149 odst. 4 správního řádu, nechal námitky do závazných stanovisek vydaných dotčenými orgány posoudit jejich nadřízenými orgány a s výsledkem pak seznámil účastníky řízení podle § 36 odst. 3 správního řádu. Záměr není podle žalovaného v rozporu se složkovými zákony, na stavbu bylo vydáno integrované povolení a záměr prošel i procesem EIA. Žalovaný dále uvádí, že pokud jde o žalobci zmiňované požadavky územního plánu na izolační zeleň, tak údržba ani obnova zeleně již rostoucí v areálu nebyla předmětem řízení o dodatečném povolení. Výtky stran nedostatečné dopravní obslužnosti a vlivů ze zvýšené těžké nákladní dopravy zůstaly pouze v obecné poloze a podle žalovaného je stěžejní, že i vlivy z dopravy byly posouzeny v procesu EIA. Imise do ovzduší pak byly posouzeny odborem životního prostředí magistrátu dne 7. 11. 2019. K další argumentaci žalovaný uvádí, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 7 stavebního zákona nahrazuje územní rozhodnutí. Podle názoru žalovaného žalobci netvrdí, s jakými požadavky právních předpisů mají být závazná stanoviska či projektová dokumentace v rozporu a jak se tyto skutečnosti odráží na jejich právech. Ostatně vysvětlení, jaký má ten který žalobci vytýkaný nedostatek přímý vliv na práva (zejména vlastnická) žalobců a) a b) a na práva, k jejichž hájení je oprávněn vystupovat žalobce c), žalovaný postrádá napříč žalobou.

17. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 vysvětlila, že je vlastníkem pozemků, na nichž se nachází sporná stavba, zatímco stavebník má tyto pozemky pronajaté a spornou stavbu provozuje. Není pravdou, že by v důsledku jejich činnosti došlo ke zhoršení životního prostředí, neboť civilní soudy shledaly, že společnost AZOS ani její právní nástupci neobtěžují okolí imisemi nad míru přiměřenou místním poměrům. Ostatně i předchozí řízení před správními soudy dokládá, že tehdejší žaloba proti dodatečnému povolení stavby byla úspěšná pouze proto, že nebyla zohledněna změna integrovaného povolení. Stěžejní nicméně je, že ostatní žalobní námitky byly shledány nedůvodnými. Nadto je třeba si uvědomit, že provoz v areálu podléhá přísné kontrole ze strany dozorových orgánů. Tvrzení o diskriminaci občanů N. tak pokládá vlastník sporné stavby za absurdní – vždy totiž mohly být uplatňovány námitky, což také žalobci dlouhodobě činili. Zákon dává možnost stavebníkovi požádat o dodatečné povolení, přičemž v tomto řízení jsou uplatňována stejně přísná kritéria jako v řízení o povolení stavby. Žalobci c) nadto úvodem vyčítá, že se pasuje do role univerzálního dohlížitele nad zákonností postupu a rozhodnutí všech orgánů státní správy. K úspěšné aktivní legitimaci nepostačuje domnělé přesvědčení žalobců, že byla zasažena jejich právní sféra, aniž by z právních předpisů bylo možné dovodit takto tvrzený účinek. Žalobci pouze vyjmenovávají, jaká všechna jejich práva měla být dotčena, ale nic více. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 tak upozorňuje na absenci aktivní věcné legitimace jednotlivých žalobců u jednotlivých žalobních námitek. Platí přitom, že vlastnická práva žalobců nelze nadřazovat nad práva jiných subjektů. Vlastník sporné stavby je přesvědčen, že se žalovaný s využitím závěrů relevantní judikatury řádně ztotožnil jak se stavebním úřadem, tak stavebníkem. Tento postup žalovaného pokládá za přiměřený, protože se předmětné odvolací námitky shodují s námitkami uplatněnými v prvoinstančním řízení a jelikož se stavebník vyjádřil ve věci odpovídajícím způsobem. Žalovaný se tak vypořádal se všemi námitkami žalobců (i s těmi stran územního plánu, ochrany veřejného zdraví a ochrany životního prostředí), a je proto již bez významu, uvedl–li současně, že se k některým z nich nepřihlíží. Nepochybil, ani pokud jde o vyjádření žalobce c) ze dne 15. 11. 2021, jelikož věcně šlo o opakování odvolacích důvodů, nikoliv o vyjádření ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu k podkladům rozhodnutí. Poukazují–li žalobci na mimoběžnost argumentů žalovaného, byl tento nedostatek zapříčiněn formou a obsahem podání žalobců. Napadené rozhodnutí potom bylo žalobcům doručeno v souladu s právními předpisy, způsobem doručování proto nebyli nikterak zkráceni na procesních právech.

18. K dalším žalobním bodům vlastník sporné stavby zejména uvádí, že rozpor s územním plánem byl vyvrácen (v areálu se nachází i izolační zeleň) a že podmínky závazného stanoviska EIA byly splněny (zde se opírá o názor MŽP, že verifikační stanovisko se k jednomu řízení vydává pouze jedenkrát). K tvrzenému neprokázání vlastnického práva k pozemku předložil stavebník souhlas vlastníka a podal v tomto smyslu své vyjádření, se kterým se žalovaný ztotožnil. Vlastník sporné stavby dále uvádí, že pasport nahrazuje neexistující doklady o stavbě v plném rozsahu a že není třeba již vydávat kolaudační rozhodnutí, přičemž tento pasport nebyl zrušen a stavebník z něj musel vycházet. Stran tvrzeného negativního vlivu provozu namítá, že opakovanými kontrolami nebylo nikdy prokázáno, že by tvrzení žalobců bylo důvodné. Ke spekulacím o budoucím provozu zinkovny uvádí, že stavebník neprovozuje a nikdy neprovozoval kataforézní zinkovnu – tento termín nedává z technologického hlediska žádný smysl. Výroba je považována za lehký průmysl – jedná se o lakování zboží s vysokou přidanou hodnotou, při němž nedochází k chemickým reakcím. Není tedy pravdou, že se jedná o průmysl těžký. Navíc je třeba poznamenat, že výroba v daných objektech probíhala na stejném místě minimálně od 50. let minulého století s prokazatelně vyšší emisní zátěží obyvatel než v současnosti.

19. Vlastník sporné stavby trvá na tom, že obsah a rozsah dokumentace je zpracován v souladu s vyhláškou č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“) i s vyhláškou č. 501/2006 Sb., přičemž to, které části staveb jsou již dokončeny, plyne ze spisu. Nevidí důvod vyžadovat doplňující stanovisko od Ministerstva zdravotnictví za situace, kdy již předchozí závazné stanovisko bylo kladné a stavebník žádost zúžil. Podkladem rozhodnutí přitom bylo i souhlasné závazné stanovisko KHS a KHS nic nebrání provádět potřebné kontroly provozu, pokud to uzná za nezbytné. Stran dopravní obslužnosti uvedl, že byla posouzena v rámci procesu EIA a je podrobně popsána v průvodní a souhrnné technické zprávě – lze počítat s cca 20 nákladními vozy za den, což je zatížení pro silnici II. třídy zjevně zanedbatelné. Rovněž problematika hluku je řešena v projektové dokumentaci – byla vypracována hluková studie, nicméně skutečné posouzení vlivu hluku bude posuzováno a měřeno také v rámci zkušebního provozu. Osoba zúčastněná na řízení č. 1 konstatuje, že místní příslušnost k rozhodování v této věci sice byla postupně měněna, avšak pouze na základě namítané podjatosti. Žalobci ignorují to, jak žalovaný naložil s jejich námitkami proti závazným stanoviskům dotčených orgánů, tj. že je nechal přezkoumat nadřízenými orgány a s výsledkem seznámil účastníky řízení. K tvrzení žalobců, že stavba potřebovala územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, uvádí, že tak by tomu bylo za standardního postupu před provedením stavebních úprav, které by měly vliv na změnu užívání – o takový případ však nešlo. Má za to, že stavebník splnil veškeré podmínky, a je tak v dobré víře, že disponuje platným dodatečným povolením sporné stavby. Stavebník proto dne 21. 2. 2022 zahájil práce vedoucí k dokončení stavby a k zahájení zkušebního provozu.

20. Město N. se coby osoba zúčastněná na řízení č. 2 ve věci samé nevyjádřilo.

21. Podáním doručeným dne 17. 5. 2022 žalobkyně b) odkázala na usnesení ze dne 20. 8. 2015, č. j. 5 As 150/2015–46, v němž NSS v souvislosti s rozhodováním o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti proti zrušujícímu rozsudku ve věci předchozího dodatečného povolení sporné stavby dovodil, že by mohla hrozit závažná újma na životním prostředí a právech žalobkyně, jež převažují nad újmou tehdejšího stavebníka. Žalobkyně b) předložila též několik lékařských zpráv očního lékaře, které podle ní dokládají poškození jejího zraku v důsledku emisí ze sporné stavby, a ocenění její nemovitosti, v němž je jako slabá stránka negativně hodnoceno sousedství sporné stavby.

22. V replice žalobci rozporují tvrzení osoby zúčastněné na řízení č. 1, že se jedná o kontinuální provoz lakovny odkazem na historické dokumenty, z nichž se podává, že na pozemku st. p. Xa se nacházel objekt obrobny, a nikoliv lakovny. Dále pak žalobci argumentují proti tomu, že by sporná stavba mohla být stavbou pro lehký průmysl. Poukazují na to, že v provozu zinkovací a stahovací linky se využívají chemické reakce, jak dokládá i žádost stavebníka o integrované povolení, a stejně tak kataforetické lakování je elektro–chemickým procesem s velkým objemem používaných chemikálií, jenž vede k dosud nebývalé emisní zátěži obyvatel. Žalobci poukazují i na předložené statistiky o nárůstu výskytu onkologických onemocnění v N. mezi lety 2013 a 2017, ačkoliv všude jinde jejich výskyt poklesl či stagnoval, a na lékařské zprávy o dlouhodobých problémech žalobkyně b) se záněty v očích. Definici těžkého průmyslu jakožto průmyslu vyrábějícího výrobky k průmyslovému zpracování odpovídá fakt, že stavebník ve svém provozu připravuje díly využívané v automobilovém průmyslu. V provozu nejsou vyráběny výrobky pro přímou spotřebu obyvatelstva a stavebník se zaměřuje spíše na montáž výrobků než na propagaci nebo prodej konečných produktů. Podstatná zjištění z obsahu spisového materiálu 23. Obchodní společnost AZOS požádala Městský úřad N. dne 20. 3. 2014 o dodatečné povolení stavby „Stavební úpravy SO.1 – hlavního výrobního objektu, SO.3 – pomocných technických průvozů a SO.4 – expedice v areálu firmy AZOS CZ s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe, čímž došlo k zahájení řízení (původně) vedeného u tamního stavebního úřadu pod sp. zn. 110/13467/2014. Stavba byla v žádosti popsána tak, že v navrhovaných prostorách budou nové povrchy podlah a nové výplně dveřních otvorů a světlíků, že budou v objektu SO.1 umístěny 2 záchytné jímky a 11 čerpacích jímek a v SO.3 záchytné havarijní jímky, přičemž součástí stavby bude též vzduchotechnika, vytápění a STL plynovod.

24. Dne 13. 10. 2014 Městský úřad N. rozhodnutím č. j. 110/30308/2014/Ďou, sp. zn. 110/13467/2014, stavební úpravy staveb SO.1, SO.3 a SO.4 na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe dodatečně povolil i přes námitky vznesené žalobci a) a b) a řadou dalších osob.

25. Konkrétně v písemných námitkách ze dne 23. 6. 2014 žalobce a) namítal znečistění ovzduší a konstatoval, že ve dnech 29. 4. – 9. 5. 2014 bylo prováděno měření imisí z provozu Centrem hygienických laboratoří – Zkušební laboratoří Hradec Králové, o čemž byl pořízen protokol č. 41806–41811/2014, z něhož vyplývá závěr o zdravotní nezávadnosti prostředí v době měření. Toto měření ale bylo podle žalobce a) ovlivněno více než tři dny trvající odstávkou jinak nepřetržitého provozu. V protokolu přitom není uvedeno, kým byla deklarována doba provozu v době měření a kdo údaj ověřil. Zároveň protokol postrádá záznam o aktuálním směru větru v době měření, ačkoli směr větru zásadně ovlivňuje imisní zátěž od provozu. Podle žalobce a) bylo měření ovlivněno i tím, že bylo prováděno v době standardních rozptylových podmínek, neboť jiná situace by byla v době inverzních stavů v zimním období. Měření dále vytkl, že rozbor imisí neurčil látku způsobující typický zápach imisí z podniku (dle pozorování žalobce těžší než vzduch). Na druhém místě žalobce a) namítal, že nesouhlasí s navýšením hlukové zátěže v místě jeho bydliště. Již z dřívějšího měření hlukové zátěže totiž byla zjištěna vysoká hladina hlukového pozadí, systémy měření hluku nicméně neumožňují odlišit jednotlivé původce tohoto hlukového smogu. Do posuzování hlučnosti provozu ve vztahu k vnějšímu prostředí přitom byla zahrnována pouze vzduchotechnická zařízení, nebyl však zahrnut hluk z technologických zařízení umístěných uvnitř provozních objektů, z vnitropodnikové dopravy ani hluk z manipulace s materiálem. Podle žalobce a) projekt předpokládá splnění limitů pro vnitřní prostředí, ale nezohledňuje šíření hluku z technologie při otevření oken, vrat či světlíků. Ostatně hluk z technologie i z ventilátorů vzduchotechniky velmi často obsahuje tónovou složku, která výrazně snižuje limity pro hlukovou zátěž. Žalobce a) dále uvedl, že se obává znehodnocení zdroje pitné vody a podzemních vod, neboť je společnost AZOS používá pro technologické účely. Podle žalobce a) klesá cena nemovitostí v lokalitě a bylo narušeno i sociální prostředí, neboť opadá zájem navštěvovat obyvatele Zálabí. Žalobce a) uzavřel, že není v jeho silách zajistit průběžnou kontrolu provozu a že podle jeho názoru takovýto provoz nepatří do těsného sousedství s obytnými objekty.

26. Dne 23. 6. 2014 podala písemné námitky také žalobkyně b), v nichž namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i pohody bydlení. Žalobkyně b) nejprve uvedla, že jelikož nebylo zahájeno řízení o odstranění stavby, nebylo možné zahájit ani řízení o dodatečném povolení stavby. Pokračovala, že dodatečně povolovaná přístavba je zcela v rozporu s územním plánem města N., jelikož z něj vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů a současně požadavek potlačení rozvoje jižní výrobní zóny. Žalobkyně b) dále namítala, že jelikož neproběhlo územní řízení, některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly dodrženy. Další okruh argumentace žalobkyně b) věnovala procesu EIA, který podle ní proběhl v rozporu nejen se zákonem, ale i unijním a mezinárodním právem, jestliže Městský úřad v N. nedostál svým povinnostem a nezveřejnil informace o procesu EIA vedle úřední desky i jiným v místě obvyklým způsobem. V důsledku toho se občané N. o záměru vůbec nedozvěděli a neúčastnili se procesu EIA, což mělo zásadní vliv na zákonnost i obsah vydaného stanoviska. Žalobkyně b) namítla, že v současné době není fakticky dodržena podmínka č. 31 závazného stanoviska EIA (v případě stížností na obtěžování zápachem řešit s příslušnými úřady účinná opatření k eliminaci pachových látek), neboť přestože si veřejnost na zápach z provozu dlouhodobě stěžuje, nebyla přijata žádná účinná opatření. Všechny podmínky závazného stanoviska EIA by podle žalobkyně přitom měly být zahrnuty do dodatečného (ne)povolení stavby (mj. i podmínka č. 25, tj. v průběhu zkušebního provozu provést kontrolní měření hluku v chráněném venkovním prostoru staveb a v případě porušení zákonných limitů hluku učinit taková opatření, aby k překračování limitů dále nedocházelo). Žalobkyně b) také namítla, že zpráva o měření imisí ve městě N. zpracovaná Zdravotním ústavem se sídlem v Ústí nad Labem, je založena na měření ve dnech 29. 4. – 9. 5. 2014, kdy však společnost AZOS přerušila svůj provoz. Nadto závěry tohoto hodnocení jsou velmi obecné a výslovně tedy nestanoví, že v reálném provozu nejsou překračovány zákonné limity. Žalobkyně b) dále upozornila na to, že ke dni 17. 6. 2014 ve spisu chybělo vyjádření k vypouštění vod od Povodí Labe, s.p., a že ze spisu není zřejmé, zda a jak je smluvně řešeno odvádění předčištěných odpadních vod. Místo průkazu energetického auditu budov byl založen pouze e–mail ze společnosti AZOS, že se na stavbu nevztahuje opatření k energetickým úsporám dle zákona č. 406/2000 Sb.; stanovisku KHS vytkla, že bylo vydáno již dne 3. 2. 2014 ke stavebnímu řízení, nikoliv k dodatečnému povolení stavby. Závěrem pak žalobkyně b) vznesla námitku podjatosti úředních osob stavebního úřadu v N.. Následně ještě dne 25. 6. 2014 žalobkyně b) své námitky doplnila o odkaz na stanovisko ČIŽP ze dne 10. 2. 2014 vydané k podnětu žalobce c) na prověření šíření nadměrného zápachu, v němž bylo uvedeno, že dle platného zákona o ochraně ovzduší nelze provozovatele za samotné obtěžování nadměrným zápachem jakkoliv postihovat ani mu ukládat povinnost snížení zápachu, v důsledku čehož je obtěžování zápachem z nevhodně umístěných zdrojů z pohledu zákona o ochraně ovzduší neřešitelné.

27. Rozhodnutí o dodatečném povolení stavby žalovaný k odvolání mj. žalobců a) a b) potvrdil rozhodnutím ze dne 11. 2. 2015, č. j. 024569/2015/KUSK, sp. zn. SZ 172588/2014/KUSK REG/K (ve znění jeho opravného usnesení). Obě rozhodnutí však byla k žalobě žalobkyně b) zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015–100. Soud nyní ve snaze o stručnost toliko odkazuje na tam provedené shrnutí relevantních skutečností z tehdy předloženého správního spisu za období let 2014 – 2015, jakož i na nosné důvody zrušujícího rozsudku korigované Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015–81. Věc tedy byla žalovanému, potažmo Městskému úřadu N., již v roce 2015 správním soudem vrácena k dalšímu řízení s tím, že žalovaný nijak nezohlednil, že v době dodatečného povolení stavby již došlo ke změně integrovaného povolení pro spornou stavbu.

28. Usnesením žalovaného ze dne 8. 2. 2016, č. j. 020082/2016/KUSK (ve znění jeho opravného usnesení), byl k projednání a rozhodnutí věci pověřen Městský úřad Kolín, odbor výstavby – stavební úřad, a to z důvodu vyloučení všech úředních osob příslušného stavebního úřadu v N. pro systémovou podjatost. Městský úřad Kolín řízení o žádosti podané dne 20. 3. 2014 následně vedl pod sp. zn. SU 5182/2016.

29. Usnesením ze dne 7. 3. 2016 Městský úřad Kolín společnost AZOS vyzval, aby doplnila žádost ze dne 20. 3. 2014 o aktualizovanou projektovou dokumentaci, kontrolní stanovisko EIA, rozhodnutí o změnách integrovaného povolení v platném znění, závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ke změně stavby stacionárního zdroje a plnou moc udělenou zmocněnci. Současně řízení přerušil.

30. Dne 22. 3. 2016 obdržel Městský úřad Kolín souhlasné závazné stanovisko MŽP ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16, k ověření změn záměru „Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“. Dne 16. 9. 2016 toto kontrolní stanovisko EIA předložila též společnost AZOS spolu s rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, jímž se společnosti AZOS vydává integrované povolení k provozu zařízení „Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“, jakož i dalšími navazujícími rozhodnutími žalovaného, jimiž se vydávají změny č. 1, 2 a 3 integrovaného povolení. Společnost AZOS Městskému úřadu Kolín sdělila, že nepovažuje za nutné, aby doložila i závazné stanovisko orgánu ochrany ovzduší ke změně stavby stacionárního zdroje, neboť jej nahrazuje právě integrované povolení. Dále společnost AZOS dodala též projektovou dokumentaci zpracovanou v září 2016, resp. její část. Spolu s tímto doplněním podala dne 20. 9. 2016 (novou) žádost o dodatečné povolení stavby „Stavební úpravy SO.1 – hlavního výrobního objektu, SO.3 – pomocných technických průvozů a SO.4 – expedice v areálu spol. AZOS CZ s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe, kterou Městský úřad Kolín sice zaevidoval pod sp. zn. SU 105082/16, nicméně založil ji do spisu vedeného pod sp. zn. SU 5182/2016 (jako doplnění původní žádosti). Stavební záměr byl v této žádosti identifikován tím, že jde o úpravy stávající stavby pro potřeby montáže výrobní technologie – výstavba záchytných jímek v hlavní výrobní hale a v pomocných technických provozech, montáž vzduchotechnických rozvodů, výměna výplní otvorů, montáž sekčních vrat, úprava (výměna) podlahových povrchů.

31. Mezitím Městský úřad N. v návaznosti na kontrolní prohlídku sporné stavby uskutečněnou 7. 12. 2015 uložil společnosti AZOS pořídit do 31. 3. 2016 zjednodušenou dokumentaci stavby. Při pochůzce po stavbě dne 7. 4. 2016 byly zjištěny nedostatky předložené dokumentace a bylo uloženo ji upravit. Následně z důvodu systémové podjatosti věc převzal Městský úřad Kolín, který po provedení kontrolní prohlídky dne 24. 6. 2016, při níž mu byl předložen mj. opis povolení k trvalému užívání pro stavbu „Lakovna, svařovna a klempírna“ ze dne 3. 11. 1961, č. j. 01/275/61/023/Ďou, týkající se závodu 05 Obránců míru v N. (bez jakékoliv konkretizace umístění stavby) a povolení ze dne 16. 3. 1966, jímž byla blíže nekonkretizovaná stavba „Rozšíření Závodu obránců míru N.“ uvedena do trvalého provozu, a při níž zjistil, že zpracovaný pasport odpovídá skutečnému provedení stavby, sdělením ze dne 27. 6. 2016, č. j. MUKOLIN/SU–64419/16–pes, s odkazem na § 125 odst. 4 stavebního zákona ověřil zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby „výrobní hala v areálu závodu AZOS CZ, s.r.o. v N., na pozemcích parc. č. st. Xa a Xc v katastrálním území N.“. V takto ověřené dokumentaci pro pasport stavby z dubna 2016 je v průvodní a souhrnné technické zprávě jako účel užívání stavby uveden „Objekt pro výrobu – Dílenská hala – lakovna, svařovna, klempírna“, ve všech ostatních částech dokumentace, včetně výkresové části, se hovoří jen o hlavní výrobní hale či výrobním objektu.

32. Dne 5. 6. 2018 město N. adresovalo stavebnímu úřadu námitky proti pasportu sporné stavby, k nimž přiložilo mapy areálu Závodů obránců míru z let 1988 a 1995 a evidenci pozemků a stavebních objektů z 90. let, z nichž vyplynulo, že objekt č. 002 lakovna se nacházel na pozemku st. p. Xn, tedy ve výrobní hale, jejímž vlastníkem není společnost AZOS, resp. Colegium Reality. Výrobní hala na pozemku st. p. Xa jakožto objekt č. 003 byla obrobnou. Žalovaný, jemuž stavební úřad námitky postoupil, však ve sdělení ze dne 23. 8. 2018 uvedl, že podání vyhodnotil jako podnět k provedení přezkumného řízení, jež ovšem již nelze zahájit z důvodu uplynutí roční lhůty pro zahájení řízení. Žalovaný konkrétně dovodil, že § 125 stavebního zákona upravuje opačný postup než je kolaudační souhlas podle § 122 stavebního zákona, v obou případech se však řeší způsob užívání stavby ve vztahu k projektové dokumentaci stavby a jde o ustanovení systematicky zařazená do části čtvrté, hlavy I, dílu 2 stavebního zákona týkajícího se kolaudace. Proto se přiměřeně aplikuje § 122 odst. 4 (do 31. 12. 2017 odst. 3) stavebního zákona, podle nějž lze souhlas přezkoumat v přezkumném řízení, jež lze zahájit pouze do 1 roku ode dne, kdy souhlas nabyl právních účinků.

33. Usnesením ze dne 27. 9. 2016 Městský úřad Kolín společnost AZOS znovu vyzval, aby doplnila žádost o dodatečné povolení stavby ze dne 20. 3. 2014 tentokrát o projektovou dokumentaci, ze které bude zřejmý rozsah stavebních úprav, které jsou předmětem dodatečného povolení, a dále o závazná stanoviska Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje a KHS a o stanoviska příslušného orgánu na úseku ochrany životního prostředí a Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj. V této souvislosti Městský úřad Kolín řízení opět přerušil.

34. K této výzvě bylo Městskému úřadu Kolín doručeno pouze nesouhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 4. 10. 2016, č. j. KHSSC 51092/2016, a rozhodnutí MŽP ze dne 18. 10. 2016, č. j. 2022/500/16, jímž se ruší rozhodnutí o vydání 4. změny integrovaného povolení.

35. Městský úřad Kolín tak pro nedoložení podkladů a neodstranění nedostatků žádosti ani na jeho výzvy řízení zastavil usnesením ze dne 6. 12. 2016. Toto usnesení však bylo k odvolání společnosti AZOS zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 2. 2017. Věc se tak vrátila Městskému úřadu Kolín, který stavebníkovi usnesením ze dne 28. 3. 2017 a ze dne 27. 6. 2017 poskytl k doplnění žádosti novou lhůtu.

36. Dne 22. 6. 2017 předložil stavebník projektovou dokumentaci a dne 13. 7. 2017 vyjádření Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj ze dne 12. 7. 2017. Poté bylo dne 13. 9. 2017 doloženo koordinované vyjádření k projektové dokumentaci vydané Městským úřadem Kolín, odborem životního prostředí a zemědělství, a to na úseku nakládání s odpady, vodoprávního úřadu, ochrany ovzduší, ochrany zemědělského půdního fondu, ochrany přírody a krajiny a státní správy lesů a myslivosti.

37. Z důvodu vyloučení všech úředních osob stavebního úřadu v Kolíně (neboť starosta města Kolín zároveň působil jako náměstek hejtmanky Středočeského kraje) byl usnesením žalovaného ze dne 1. 11. 2017, č. j. 133831/2017/KUSK, k projednání a rozhodnutí věci pověřen Magistrát města Mladá Boleslav, odbor stavební a rozvoje města – tj. stavební úřad, který vydal prvostupňové rozhodnutí.

38. V průběhu správního řízení nadto došlo v důsledku rozdělení odštěpením sloučením k rozhodnému dni 1. 1. 2017 ke změně stavebníka (ze společnosti AZOS na Automotive Painting Partners s.r.o.) i vlastníka sporné stavby (ze společnosti AZOS na Colegium Reality s.r.o.).

39. Podáním ze dne 29. 11. 2017 žalobce c) oznámil stavebnímu úřadu, že se účastní vedeného řízení. V podání ze dne 12. 12. 2017 žalobkyně b) vznesla u stavebního úřadu podnět k provedení kontrolní prohlídky stavby s argumentací, že od roku 2014 společnost AZOS provozuje kataforézní a zinkovací linku spolu s dalšími objekty zcela nezákonně, čímž obtěžuje vlastníky sousedních nemovitostí. Namítala, že zastavení provozu je nezbytné z důvodu ochrany zdraví obyvatel N., což opřela o vyhodnocení zpracované SZÚ dne 18. 7. 2016, které podle žalobkyně b) koresponduje i s měřením obchodní společnosti Odour, s. r. o., z let 2015 – 2016. Tento podklad podle žalobkyně b) dokládá, že se ve venkovním ovzduší v okolí linky vyskytují pachové látky v koncentracích obtěžujících obyvatele, kteří v důsledku dlouhodobého zápachu trpí stresem a zdravotními obtížemi (za příklad uvedla pálení sliznic, bolest hlavy, obtížné dýchání, kašel či únavu). Nadto byla zjištěna přítomnost těkavých organických látek typických pro provoz kataforézy. Žalobkyně b) proto navrhla, aby stavební úřad vyzval stavebníka ke zjednání nápravy, event. mu tuto povinnost uložil.

40. Dne 16. 3. 2018 provedl stavební úřad kontrolní prohlídku stavby a v návaznosti na ni vyzval vlastníka sporné stavby a stavebníka výzvou ze dne 19. 3. 2018, č. j. 15322/2018/SÚ/KlVa, aby bezodkladně ukončili nepovolený způsob užívání stavby v areálu společnosti Colegium Reality, pro kterou se vede řízení o dodatečné povolení stavby.

41. Dne 24. 5. 2018 byla provedena další kontrolní prohlídka, při které bylo zjištěno, že zinkovací linka, stahovací linka a sklad chemických látek jsou mimo provoz, o čemž byla pořízena fotodokumentace. Stavební úřad tak dospěl k závěru, že výzva ke zjednání nápravy byla uposlechnuta, neboť současně shledal, že lakovací linka je v provozu na základě pasportu, který ověřil Městský úřad Kolín dne 27. 6. 2016 pod č. j. MUKOLIN/SU–64419/16–pes. Další kontrolní prohlídky stavby proběhly ve dnech 14. 6. 2018, 28. 6. 2018, 29. 1. 2019 a 15. 5. 2019. Při poslední z nich stavební úřad zjistil, že bylo pokračováno ve stavebních úpravách (provedení celé vzduchotechniky, spárovací linky, kataforézní linky a záchytné jímky) bez rozhodnutí vyžadovaného stavebním zákonem a že je stavba provozována bez povolení navzdory výzvě stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2018. Proto rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019, č. j. 44776/2019/SÚ/zdpe, sp. zn. OStRM/4746/2018/ZDPE, nařídil společnosti Colegium Reality zastavit veškeré stavební práce na stavbě SO.1, SO.3 a SO.4 v areálu společnosti Colegium Reality. Současně samostatným rozhodnutím č. j. 44934/2019/SÚ/zdpe nařídil stavebníkovi, aby bezodkladně ukončil užívání stavby nepovoleným způsobem. Obě tato rozhodnutí nicméně byla k odvolání stavebníka a vlastníka sporné stavby zrušena rozhodnutími žalovaného ze dne 23. 10. 2019, č. j. 140680/2019/KUSK, a ze dne 1. 11. 2019, č. j. 143445/2019/KUSK.

42. Oznámením ze dne 18. 11. 2019 oznámil stavební úřad účastníkům řízení zahájení řízení sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE – o žádosti podané dne 20. 3. 2014 o dodatečné povolení stavby: „Stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických průvozů (SO.3) a expedice (SO.4) v areálu společnosti Colegium Reality s.r.o.“ na pozemcích st. p. č. Xa, Xc a Xe. Současně stavební úřad nařídil jednání na den 19. 12. 2019, které však bylo později odročeno a následně zrušeno.

43. Dne 16. 12. 2019 podal žalobce c) písemné námitky, v nichž podrobně rozvedl, jaké jsou cíle jeho projektu, resp. jaké se chystá činit kroky, aby získal důkazy vedoucí k zastavení výroby chemického průmyslu v N.. Konkrétně uvedl, že působení chemického průmyslu z provozu stavebníka zanechává vážné důsledky na druhovém složení půdy a ekosystémových procesech půdy, a že proto požádal výzkumný ústav o šetření. Pokračoval, že stavebník odmítl ukončit nepovolený provoz, a proto se žalobce c) obrátil též na SZÚ, který technologický postup výroby prověřil se závěrem, že v hale jsou emise z výroby, jejichž část prochází výduchy ve střeše ven do ovzduší. Současně žalobce c) uvedl, že se provádí mikrobiologické rozbory vody ve studních, které jsou vzdálené od areálu společnosti Colegium Reality pouze 8–10 m, a že provede analýzu i odpadních vod. Namítal, že stavba je v rozporu s územním plánem, jelikož se jedná o těžkou výrobní zónu, kde dochází k působení negativních vlivů výroby mimo areál. Zápach z provozu pak potvrzuje šetření ze strany Ing. Z. K., který zjistil, že pachový vjem v okolí podniku (chemický zápach po „akrylátech“) se shoduje s vjemem uvnitř haly. K námitkám žalobce c) přiložil sdělení Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2020, v němž bylo uvedeno, že se pozemky st. p. č. Xa, Xc a Xe nachází v ochranném pásmu II. stupně přírodních léčivých zdrojů lázeňských míst Poděbrady a Sadská s tím, že v něm sice nejsou zakázány činnosti související s provozem těžkého chemického průmyslu, nicméně jakýkoliv záměr tohoto typu podléhá vydání závazného stanoviska podle lázeňského zákona.

44. Posléze dne 15. 1. 2020 byly stavebnímu úřadu doručeny též námitky žalobkyně b), která namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i do pohody bydlení. Žalobkyně b) stavebnímu úřadu vytkla, že za účastníky řízení coby dotčené osoby považuje toliko vlastníky (sousedních) nemovitostí přes ulici od dodatečně povolované stavby, nikoliv však všechny osoby, které mohou být obdobně dotčeny. Žalobkyně b) dále namítala, že neproběhlo územní řízení, ve kterém by bylo vydáno rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území – to mělo být vydáno navzdory tomu, že se provoz umístil do již existujících budov za situace, kdy se zásadně změnil vliv užívání stavby na okolí. Stavebník tudíž neprokázal, že stavba není umístěna v rozporu s rozhodnutím o území. V té souvislosti také namítala, že některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyly dodrženy. Dále žalobkyně b) namítala, že jelikož stavebník v době od vydání stanoviska EIA změnil technologii výroby, měla být tato změna posouzena v procesu EIA. To se však nestalo, a tak toto posouzení chybí. Ostatně ani podmínky stanoviska EIA (zejména č. 31 a 25) nebyly dodrženy, ačkoliv by měly být zahrnuty do dodatečného povolení stavby. Dodatečně povolovanou stavbu považuje za rozpornou s územním plánem města N., jelikož z něj pro plochy VL vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů. Stavební úřad proto nemůže stavbu dodatečně povolit a musí pokračovat v řízení o jejím odstranění. Další námitky směřovaly proti závaznému stanovisku na úseku požární ochrany ze dne 13. 6. 2017 a 7. 10. 2019 a na úseku ochrany ovzduší ze dne 7. 11. 2019, neboť podle žalobkyně b) nejsou dostatečně zdůvodněné. Nadto žalobkyně b) stavebníkovi vytkla, že nedoložil závazné stanovisko podle lázeňského zákona, souhlas vodoprávního úřadu ani vyjádření k umístění nového stacionárního zdroje znečištění ovzduší. Mimoto některá předložená závazná stanoviska (zejména KHS ze dne 7. 6. 2017 a odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019) jsou neaktuální a nevyjadřují se k verzi projektové dokumentace, o níž je rozhodováno. Stavebník ani stavební úřad přitom nejsou oprávněni posuzovat, zda provedené změny mají vliv na obsah závazných stanovisek. K námitkám žalobkyně c) přiložila lékařskou zprávu z oboru očního lékařství a záznam o incidentu ze dne 26. 11. 2015, při němž zaměstnanec AZOSu upadl v nákupním středisku do bezvědomí.

45. Dne 10. 1. 2020 provedl stavební úřad ohledání stavby na místě samém, o čemž byl pořízen protokol. Stavební úřad učinil následující zjištění ohledně stávajících staveb: 1) SO 1 Hlavní výrobní objekt: provoz povrchových úprav, stávající třílodní hala o půdorysných rozměrech 106 x 56 m, se zastřešením betonovou skořepinou ve tvaru valené klenby. Maximální světlá výška je 10 m. Obsahuje: kataforezní linku, spárovací linku, zinkovací linku, manipulaci s výrobky, protihlukovou stěnu. V rámci stavebních úprav byly provedeny 2 záchytné jímky a 11 čerpacích jímek pro umístění linek povrchových úprav, vzduchotechnika. V jižním traktu stávající výrobní haly byla ve východní části umístěna linka pro kataforézní lakování a v západní části zinkovací linka. Každá linka byla umístěna v havarijní jímce o hloubce 250 mm. Střední a severní trakt slouží k manipulaci s výrobky (navěšování a svěšování) a je propojen s expedicí. V severovýchodním rohu haly je ve stávajícím odděleném prostoru zřízena laboratoř. Vedle laboratoře bude zřízen přístřešek pro nabíjárnu (pro 5 vysokozdvižných vozíků) s odsáváním. Součástí vanové části linek je také kompletní technologická vzduchotechnika pro odtah par nad vyhřívanými lázněmi. Na vanovou část linky navazuje sušící pec, odpadní vzduch ze sušící pece je veden přes dopalovací jednotku. Transport závěsů ve vanové části je realizován portálovým dopravníkem, navěšování a svěšování dílců probíhá manuálně v zóně navěšování a svěšování zboží. Součástí vanové části zinkovací linky je kompletní technologická vzduchotechnika pro odtah par. V případě moření je odtah z vanové částí veden přes alkalickou absorpci. Linky pro povrchovou úpravu jsou automatické, jejich ovládání je řízeno z velínů umístěných u linek. Prostor s umístěnými linkami je vybaven přívodem vody s ruční sprchou a možností vyplachování oka pitnou vodou. 2) SO 3 Pomocné technické provozy: stavební úpravy stávajícího objektu, ve kterém se nacházejí: Kompresorovna (samostatná místnost o rozměrech 15 x 5 m). Sklad chemických látek. Chemické látky budou ve skladu umístěny ve stavební havarijní záchytné jímce s objemem 53 m3. Tato záchytná jímka bude zabezpečena proti úniku látky do podloží protichemickým utěsněním podlahy jímky, ve vnitřním prostoru jímky bude osazena podlahová čerpací jímka sloužící k odčerpání uniklé chemické látky. V podlaze u vstupních vrat do místnosti bude dále proveden záchytný kanál o objemu 1 m3, osazený plastovou vložkou. Zásobování skladu a převoz kontejnerů do výrobní haly bude prováděn pomocí vysokozdvižných vozíků. Ze skladu chemických látek bude zajištěn vstup do dvou kabin záchodu, které budou přístupné přes předsíň s umyvadly. V jedné z předsíní bude dále umístěna ruční sprcha s možností výplachu oka, v druhé z předsíní bude dále k dispozici výlevka pro úklid s přívodem vody. Stahovací linka bude sloužit k odstranění vadné barvy. Celá vanová linka bude umístěna v záchytné havarijní jímce. Tato linka bude sloužit i pro skladování kontejnerů s kyselinou sírovou pro potřeby doplňování mořících lázní v linkách. V podlaze u vstupních vrat do místnosti bude proveden záchytný kanál, podlaha havarijní jímky je protichemicky utěsněna. Prostor pracoviště stahovací linky bude vybaven přívodem vody s ruční sprchou s možností výplachu oka pitnou vodou. Sklad dílů na opravu a odlakování. Údržba – zázemí (údržbářská dílna, šatna, sociální zařízení), dále vlastní dílny, které budou vybaveny nůžkami na plech, stojanovou vrtačkou, soustruhem, svařovací technikou, pracovními stoly a ručním nářadím. 3) SO 4 Expedice: slouží k příjmu a výdeji výrobků. Jižní část expedice byla propojena s jižním traktem výrobní haly. Záchytná jímka pro dobíjecí místo. Po provedené prohlídce stavby stavební úřad konstatoval, že mu byla předložena odlišná (zmatečná) dokumentace oproti skutečnému stavu i dokumentaci, kterou měl k dispozici stavebník na místě stavby, přičemž shledal, že stavba byla provedena nejen na pozemcích st. p. Xa, Xc a Xe, jak je uvedeno v žádosti o dodatečné povolení stavby, ale také na pozemcích st. p. Xb, Xo a p. č. Xp.

46. Usnesením ze dne 14. 1. 2020 stavební úřad řízení přerušil a ve výzvě ze dne 21. 2. 2020 stavebníka poučil, že je třeba žádost o dodatečné povolení stavby podanou dne 20. 3. 2014 doplnit do 30. 4. 2020 o následující údaje a doklady: 1) dokumentaci pro dodatečné povolení stavby, která bude odpovídat skutečnému provedení stavby, tzn. včetně dalších nezbytných stavebních úprav/přístaveb, které jsou pro provoz stavby v areálu nezbytné a budou předmětem žádosti dle bodu č. 4, 2) předloženou dokumentaci pro dodatečné povolení stavby uvést do souladu s obecnými požadavky na výstavbu a s požadavky dotčených orgánů (po jejich aktualizaci), 3) předložit nezbytná závazná stanoviska dotčených orgánů, vydaná na podkladě dokumentace pro dodatečné povolení stavby, zpracované v aktuálním/posledním znění, 4) předložit žádost o dodatečné povolení staveb, resp. přístaveb tak, jak jsou již provedeny a nejsou uvedeny v předmětné žádosti o dodatečné povolení ze dne 20. 3. 2014, v souladu s obsahem v protokolu, který byl sepsán při ohledání na místě stavby za účasti dotčených orgánů dne 10. 1. 2020.

47. Dne 27. 4. 2020 podal stavebník (novou) žádost o dodatečné povolení stavby, která byla zaevidována pod sp. zn. OStRM/75166/2020/ZDPE, a to pro stavbu: „Stavební úpravy SO 01 – hlavního výrobního objektu, SO 03 – pomocných technických průvozů a SO 04 expedice v areálu firmy Automotive Painting Partners s. r. o. – část prostor SO 1, venkovní potrubí z dopalovací jednotky a alkalického absorbéru do stávajícího komína, chladící agregát, katalytická dopalovací jednotka včetně protipožární stěny a venkovní ocelová plošina“ na pozemcích st. p. č. Xd (zde se nachází část prostoru spárovací linky a část spojovací chodby do šaten), Xa (zde se nachází prostor přípravy kartonů spárovací linky a část spárovací linky), Xj (zde se nachází zděný komín) a p. č. Xg (zde se nachází potrubí z alkalického absorbéru a spiro potrubí o průměru 400 mm odvádějící odpadní vzduch z dopalovací jednotky přes vodní vypírku do tělesa zděného komína; jižně na původní betonové desce regenerativní katalytická dopalovací jednotka typ S40 opatřená protipožární stěnou o tloušťce 200 mm, délce 19,4 m a výšce 3,7 m na hranici pozemku; východně chladící agregát s rozměry 1,2 x 2,8 x 2,3 m). Současně stavebník uvedl, že mezi objekty SO 01 a SO 03 je navržena venkovní plošina pro jednotku vzduchotechniky, která je řešena jako rámová konstrukce spočívající na osmi sloupech kloubově uložených do základové konstrukce. Podle stavebníka popsaná stavba (její změna) nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí.

48. Zároveň stavebník (nově) upustil od původního záměru v části, která se týkala provedení stavebních úprav pro umístění technologie zinkovací linky v SO.1 a stahovací linky v SO.3.

49. Usnesením poznamenaným do spisu dne 29. 6. 2020 stavební úřad spojil řízení o žádostech podaných dne 20. 3. 2014 a dne 27. 4. 2020 ke společnému řízení s tím, že nadále budou věci vedeny pod sp. zn. OStRM/60301/2017/ZDPE.

50. Oznámením ze dne 29. 6. 2020 stavební úřad oznámil účastníkům řízení, že dne 27. 4. 2020 podal stavebník další žádost o dodatečné povolení stavby (ostatních objektů) a že řízení o obou žádostech byla spojena. Na den 31. 7. 2020 nařídil ústní jednání, které následně odročil na den 18. 8. 2020.

51. Dne 27. 7. 2020 provedl stavební úřad ohledání stavby na místě samém, o čemž byl pořízen protokol a fotodokumentace. Stavební úřad zjistil, že stav stavby odpovídá předložené dokumentaci zpracované v únoru 2020, nebyla dokončena pouze železobetonová protipožární stěna a odtahová prostorová vzduchotechnika včetně konstrukce.

52. Dne 18. 8. 2020 proběhlo ústní jednání, o němž byl pořízen protokol a listina přítomných. Z ní je patrné, že se ho účastnili všichni žalobci. Současně byly dne 18. 8. 2020 žalobkyní b) a žalobcem c) podány i písemné námitky. Žalobkyně b) znovu namítala, že provoz zasahuje do jejího vlastnického práva (neboť hodnota její nemovitosti se snížila), práva na život, zdraví a na příznivé životní prostředí, jakož i pohody bydlení a že stavba je v rozporu s územním plánem města N., jelikož z něj pro plochy VL vyplývá zákaz působení negativních vlivů vně výrobních objektů. Dodatečně povolovaná stavba je podle ní zdrojem zápachu, hluku i znečištění ovzduší nad přípustnou míru, přičemž vysazené túje podél ulice X zaschly a uhynuly, takže chybí izolační zeleň. Vzhledem k vydání stanoviska EIA a zvýšeným nárokům na kanalizaci mělo být podle žalobkyně b) vydáno územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území, především za účelem posouzení zápachu a hluku – toto rozhodnutí však chybí, v důsledku čehož nebyly dodrženy některé požadavky na využití ploch ve smyslu vyhlášky č. 501/2006 Sb. Žalobkyně b) dále upozornila na to, že není zřejmé, na kterých pozemcích se nachází sporná stavba a zda je zařízení „stříkací kabina a příslušenství“ také předmětem dodatečného povolení. Předložená projektová dokumentace je podle jejího názoru vnitřně rozporná – obsahuje totiž informace i o dalších (dokončených) objektech. Není proto zřejmé, jaký je rozsah stavebních úprav. Ohledně žádosti stavebníka ze dne 27. 4. 2020 žalobkyně b) uvedla, že stavebník nesprávně uvádí, že není třeba provést proces EIA a že změna stavby nespočívá ve změně jejího užívání – jeho tvrzení nicméně odporuje skutečnosti. Žalobkyně b) dále poukázala na to, že závazné stanovisko odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019 (potvrzené dne 26. 3. 2020) a KHS ze dne 27. 3. 2020 je nedostatečně zdůvodněno. Další námitky žalobkyně b) věnovala tomu, proč souhrnná technická zpráva nedostatečně a nesprávně popisuje vlivy stavby na životní prostředí a jaké jsou její další nedostatky. Podle žalobkyně b) není zřejmé, odkud bude zajištěna voda pro spornou stavbu, sdělení ČEZ Distribuce ze dne 5. 12. 2019 je platné pouze do 5. 6. 2020 a závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví se vztahuje k neaktuální projektové dokumentaci. Žalobkyně b) dále namítala, že k ověření souladu posuzovaného a dodatečně povolovaného záměru chybí ověřovací závazné stanovisko podle čl. II bodu 1 a 2 přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. Ani z předložené projektové dokumentace není zřejmé, zda jde o záměry shodné. Stanovisko EIA z roku 2013 považuje žalobkyně b) za neaktuální, posudek EIA pak za rozporný se skutečností, opomíjí–li, že je záměr umístěn v ochranném pásmu přírodního léčivého zdroje a předpokládal–li, že provoz nebude zdrojem zápachu. Proces EIA podle ní proběhl nejen v rozporu se zákonem, ale i unijním a mezinárodním právem, jestliže Městský úřad v N. nedostál svým povinnostem a nezveřejnil informace o procesu EIA vedle úřední desky i jiným v místě obvyklým způsobem. K námitkám byla dále přiložena fotografie zachycující stav kanalizačního potrubí, které se podle ní právě vlivem odvodu kyselin rozpadlo a z jehož kanalizačních šachet od doby provozu AZOSu vychází kovový zápach. Nadto žalobkyně b) doložila dvě lékařské zprávy, odhad obvyklé ceny její nemovitosti a studii „Hodnocení vlivu znečišťujících látek v ovzduší na veřejné zdraví – Provoz povrchových úprav v průmyslové zóně města N.“ z ledna 2013. Žalobkyně b) uzavřela, že s dodatečným povolením sporné stavby nadále nesouhlasí a trvá na jejím odstranění.

53. Žalobce c) v písemných námitkách ze dne 18. 8. 2020 argumentoval stran hlukové zátěže ze vzduchotechnických zařízení, z technologie i z provozu na manipulační ploše. Podle žalobce c) je eliminace hlukových projevů možná jen zřízením protihlukových opatření, neboť provozní řád je ze strany provozovatele porušován. Žalobce c) vyzdvihl, že ještě před spuštěním technologie bylo provedeno měření imisí v chráněném prostoru u domu č. p. 1667 a že bylo naměřeno hlukové zatížení na hranici hygienického hlukového limitu i po provedení opatření na okolních zdrojích hluku. Vzhledem k tomu, že měření KHS – Zdravotního ústavu se sídlem v Ústí nad Labem dokládá vyčerpání možné hlukové obálky, není možné jakékoliv (tj. ani minimální) zvýšení hlukové zátěže. Bez úplného zatlumení nově navrhovaných zdrojů hluku či bez snížení stávající hlukové zátěže tak není možné zařízení provozovat. Žalobce c) zdůraznil, že výsledná hluková zátěž musí zahrnovat všechny stávající i nové zdroje hluku a jejich synergii (pozn. soudu: patrně má na mysli kumulaci). Podle žalobce c) nelze odhlížet ani od hlukové zátěže z manipulace s materiálem a výrobky z objektu na pozemku p. č. Xo, který byl posuzován izolovaně – i proti rozhodnutí o tomto objektu žalobce c) brojí. Podle žalobce c) je totiž třeba posuzovat všechny stavební objekty v areálu současně – je nutné mít komplexní přístup, protože jde o provozní koexistenci objektů. Konečně žalobce c) pokládá za důležité zachovat opatření, aby byl výrobní areál od okolní (obytné) zástavby oddělen vzrostlou zelení. Upozorňuje, že tato podmínka se na rozdíl od roku 2013 neobjevuje a není integrována do stavebního povolení, byť jde o opatření, které zachycuje hluk a prach z provozu. Taková vzrostlá zeleň v areálu byla pokácena, aniž by byla provedena relevantní náhrada. Žalobce c) proto uzavřel, že s dodatečným povolením sporné stavby i nadále nesouhlasí.

54. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 30. 10. 2020 stavební úřad dodatečně povolil spornou stavbu: „Stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických provozů (SO.3) a expedice (SO.4)“ na pozemcích st. p. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v areálu společnosti Colegium Reality (výrok I) a současně stanovil podmínky pro dokončení sporné stavby (body 1–9 výroku II).

55. Stavební úřad popsal spornou stavbu následovně (viz stranu 2–3 prvostupňového rozhodnutí, důraz doplněn zdejším soudem): „SO.1 – hlavní výrobní objekt: kataforézní linka, spárovací linka, manipulace s výrobky, záchytné a čerpací linky, vzduchotechnika, přidružené objekty: Železobetonová trojlodní hala na pozemku st. p. Xa a Xc o půdorysných rozměrech 106 m x 56 m, je zastřešena betonovou skořepinou ve tvaru valené klenby a maximální světlou výškou 10 m. Vyzdívky jsou z plynosilikátových tvárnic. Prosvětlení haly v obvodovém plášti je zajištěno pomocí sklobetonových tvárnic a světlíky. Pro potřeby nového provozu a umístění nové technologie byla provedena nová podlahová konstrukce z železobetonu s rozptýlenou výztuží tl. 150 mm. Stavební úpravy dále spočívaly v provedení havarijní, čerpací a úkapové jímky, ve výměně výplní některých otvorů, zazdění a vybourání několika okenních otvorů a vybourání prostupů pro osazení technologie (nasávání a výdechy) ve stavbě ocelové plošiny pro umístění 3 kusů vzduchotechnických jednotek (VZT) a osazení potrubí vedoucí částečně po fasádě SO.1 a SO.3 (VZT není zcela dokončena). Pro odvodní VZT byla na pozemku parc. č. Xg (mezi SO.1 a SO.3) provedena venkovní ocelová plošina, která je řešena jako rámová konstrukce na osmi sloupech (obložených deskami CETRIS 12 mm) uložených do základové konstrukce. Plošina je konstrukčně závislá na hele SO.

1. V jihovýchodní části hlavní výrobní haly je umístěna linka pro kataforézní lakování (KTL linka), v severovýchodní části byly provedeny stavební úpravy i části stavby SO.5, která se stala součástí stavby SO.1 pro umístění spárovací linky a spojovací chodby do šaten. Pro fungování KTL linky byla jižně od haly na stávající betonovou desku o rozměrech 4,4 m x 8,3 m na pozemku parc. č. Xg umístěna regenerativní katalytická dopalovací jednotka typ S40 – zařízení je vybaveno by–pasem pro případ poruchy jednotky a je opláštěno a zastřešeno trapézovým plechem na ocelové nosné konstrukci. Technologie z dopalovací jednotky bude opatřena protipožární zalomenou železobetonovou stěnou v tl. 0,20 m, o celkové délce 19,4 m a výšce 3,7 m na pozemku parc. č. Xg u hranice s pozemkem parc. č. Xp. Pro odvod spalin z dopalovací jednotky a odvod vzduchu z alkalického absorbéru (spiropotrubí), byly provedeny dvě samostatné větve potrubí s odvodem přes pozemek parc. č. Xg, st. p. Xe na pozemek st. p. Xf do stávajícího zděného komínu. Východně od výrobní haly je na pozemku parc. č. Xg ve vzdálenosti 1,0 m od haly (SO.1) umístěna technologie chladícího agregátu o půdorysných rozměrech 1,2 m x 2,8 m a výšce 2,3 m, která je napojena potrubím do technologie výroby KTL lázeň. Zdrojem tepla jsou 3 ks plynových ohřívačů ve VZT jednotkách. Není dokončena železobetonová protipožární stěna a odtahová prostorová vzduchotechnika, včetně konstrukce. SO.3 –Přízemní zděná stavba na pozemku st. p. 2587 o rozměrech 85,0 m x 15,8 m, se sedlovou střechou, která obsahuje pomocné technické provozy: příprava materiálu (beze změny), kompresorovna, sklad chemických látek a sklad nebezpečných obalů, údržba (beze změny), plynová kotelna (již zkolaudováno) a chemická čistírna odpadních vod (již zkolaudováno). Stavební úpravy byly provedeny ve skladu chemických látek. Spočívaly v provedení nových povrchů podlah, záchytného kanálu o objemu 1 m u vstupních vrat, záchytné havarijní jímky o objemu 12,9 m s protichemickou utěsňovací vrstvou (obezdění ohraničené plochy betonovou zídkou do výšky 0,25 m) a v ní osazení zabezpečené čerpací jímky, dále došlo k zazdění okenních otvorů na jižní straně stavby a instalaci ventilátorů. Sklad bude sloužit pouze k uskladnění chemických látek, k manipulaci s chemickými látkami bude docházet pouze v původních obalech od dodavatele. Na sklad chemických látek navazuje sklad nebezpečných obalů a stávající prostor sociálního zařízení, který bude temperován na požadovanou teplotu a nuceně odvětrán. V samostatném nuceně odvětraném prostoru o rozměrech 15,0 x 5,0 m došlo ke změně užívání bez stavebních úprav. Byly osazeny 2 kusy kompresorů, typ ORL BX 30, ORL 15 AX a vzdušník 500 l. Prostor bude nově užíván jako kompresorovna. Prostory sociálních zařízení jsou vytápěny elektrickými přímotopy. SO.4 – expedice na pozemku st. p. 2385/3 přímo navazuje na západní část SO.

1. Stavební úpravy spočívaly v provedení rychloběžných vrat, výměně sklobetonových světlíků za polykarbonátové, výplní otvorů v expedici. V severní části expedice je dobíjecí místo pro VZV vozíky, kde byl proveden záchytný havarijní podlahový bezodtokový žlab. V SO.4 expedice se rovněž nachází samostatný prostor – příjem expedice a vstupní kontrola, což je původní zděná ‚vestavba‘ s okenními otvory, zastropena lehkou stropní konstrukcí, vytápěna elektrickými přímotopy. Stavba je napojena na stávající dopravní a technickou infrastrukturu. Zásobování vodou pro pitné účely a osobní hygienu zaměstnanců stávajícími rozvody vody z veřejného vodovodu. Voda ze stávající vlastní studny bude používána pouze pro technologické účely.“ 56. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí stavební úřad stručně zrekapituloval průběh řízení od jeho zahájení v roce 2014 s citací vybraných ustanovení stavebního zákona (viz stranu 5–7), shrnul obsah podaných (závazných) stanovisek a vyjádření dotčených orgánů (viz stranu 7–12), zabýval se souladem sporné stavby s územně plánovací dokumentací a tím, zda lze stavbu provést podle dokumentace pro dodatečné povolení, jakož i tím, které osoby jsou účastníky řízení (viz stranu 12–13). Následně na stranách 13–31 se stavební úřad vypořádával s podanými námitkami a připomínkami rozdělenými do třech samostatných částí (I, II a III) – k argumentaci žalobkyně b) lze odkázat zejména na stranu 14–25 prvostupňového rozhodnutí a ve vztahu k argumentaci žalobce c) pak na stranu 26–29. Na tomto základě stavební úřad dospěl k závěru (viz stranu 31), že zajistil vzájemný soulad předložených závazných stanovisek dotčených orgánů vyžadovaných zvláštními předpisy a zahrnul je do podmínek rozhodnutí. Konstatoval, že zjistil, že projektová dokumentace stavby splňuje obecné požadavky na výstavbu a že uskutečněním stavby nejsou ohroženy veřejné zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, a nemohou být přímo dotčena práva nebo povinnosti účastníků řízení. Podle názoru stavebního úřadu stavebník prokázal, že stavba není v rozporu s § 129 odst. 2 stavebního zákona, a proto ji lze dodatečně povolit. Závěrem poukázal na to, že prvostupňové rozhodnutí nenahrazuje rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu podle stavebního zákona, na základě kterého je možné spustit provoz, a že nemůže nahradit ani kolaudační rozhodnutí vydané v 60. letech minulého století, neboť došlo k úpravám těchto staveb a umístění stacionárního zdroje znečištění (s tím, že je nutné vydat nové kolaudační rozhodnutí nebo souhlas).

57. Konkrétně k argumentaci žalobkyně b) stavební úřad především uvedl, že dospěl k závěru, že k žádnému zásahu do ústavně chráněného práva na život, zdraví či na příznivé životní prostředí nedochází, neboť doložená závazná stanoviska dotčených orgánů byla souhlasná. K tvrzenému zásahu do vlastnického práva – snížení hodnoty nemovitosti a snížení pohody bydlení uvedl, že jde o námitku občanskoprávní povahy, a proto si o ní učinil úsudek, ale více se jí nezabýval. Stavební úřad zdůraznil, že stavba není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování – nachází se ve stávajícím areálu na funkční ploše VD – výroba a skladování, kam lze zařadit i část strojírenského a chemického průmyslu. Areál společnosti Colegium Reality totiž bude sloužit k povrchovým úpravám automobilových komponentů pro automobilový průmysl v průmyslové zóně města N., z čehož plyne, že se nejedná o těžký průmysl (kam spadá např. hutnictví nebo těžební a energetický průmysl). Námitky proti využití jednotlivých ploch měly být uplatněny při projednávání změny územního plánu. Stavební úřad pokračoval, že po provedeném ohledání na místě stavby dne 10. 1. 2020 byl zjištěn rozpor mezi skutečným stavem a předloženou dokumentací pro dodatečné povolení stavby a že „přidružené objekty“ jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby ze dne 27. 4. 2020. Stavba je tak umístěna na pozemcích st. p. Xa, Xb, Xc, Xd, Xe a Xf a p. č. Xg v areálu společnosti Colegium Reality. Řízení o žádostech stavební úřad spojil a dále je projednával ve společném řízení. Stavební úřad vyzdvihl, že v rámci doplnění ze dne 28. 4. 2020 stavebník předmět své žádosti zúžil o stacionární zdroj – zinkovací a stahovací linku. Tato změna podmínek je zohledněna v rozhodnutí žalovaného, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 14. 2. 2020, č. j. 009934/2020/KUSK OŽP/Vk, jako 8. změna integrovaného povolení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP. Nebylo tudíž nutné doplnit aktuální závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, neboť již závazné stanovisko ze dne 5. 12. 2019, č. j. MZDR 51123/2019–2/OZP–ČIL–H, bylo souhlasné. V závazném stanovisku EIA MŽP ze dne 28. 2. 2013, č. j. 59296/ENV/13, bylo konstatováno, že veškeré předpokládané negativní důsledky provozu posuzovaného záměru jsou z hlediska ochrany životního prostředí stanoveny v přijatelných mezích. Dále dne 15. 3. 2016 MŽP vydalo souhlasné kontrolní stanovisko EIA, č. j. 13733/ENV/16, 524/500/16, k ověření změn záměru a souladu s obsahem závazného stanoviska EIA. Podle názoru stavebního úřadu dokumentace pro vydání dodatečného povolení v odpovídající míře splňuje ustanovení části třetí a čtvrté vyhlášky č. 501/2006 Sb., přičemž stavební úřad neshledal důvod zpochybňovat odbornost osob, které se na zpracování dokumentace podílely. Stavební úřad dále poukázal na to, že na základě výzvy ze dne 19. 3. 2018, č. j. 15322/2018/SÚ/KlVa, nesmí být předmětná stavba, stavební úpravy a zařízení, pro které se vede řízení o dodatečném povolení, užívány. Uzavřel, že teprve po získání pravomocného rozhodnutí o povolení zkušebního provozu je možné uvést zařízení do provozu a nechat příslušné orgány provádět měření a kontroly specifikované v podmínkách rozhodnutí o dodatečném povolení, povolení zkušebního provozu a integrovaném povolení, při nichž se zkoumá, zda stavba vyhovuje projektovaným vlastnostem a zda je možné ji uvést do trvalého provozu na základě kolaudačního souhlasu nebo pravomocného kolaudačního rozhodnutí, nebo stanovit další patřičná opatření. Konečně ve vztahu k námitce žalobkyně b), že provozem dochází ke znečištění kanalizačního řadu, stavební úřad uvedl, že stavba chemické čistírny odpadních vod byla již zkolaudována (kolaudační souhlas ze dne 16. 10. 2014, č. j. 100/48209/2014/Fry, vydal Městský úřad N.) a že kanalizační stoka a řad jsou vodním dílem, k jehož povolení a kontrole je příslušný vodoprávní úřad.

58. K argumentaci žalobce c) stavební úřad nad rámec výše uvedeného především sdělil, že z hlediska hluku bylo vydáno orgánem ochrany veřejného zdraví (KHS) souhlasné závazné stanovisko ze dne 31. 3. 2020, č. j. KHSSC 14089/2020, které obsahuje podmínky pro vydání rozhodnutí o dodatečném povolení stavby i rozhodnutí o zkušebním provozu. Na jejich základě bude provedeno měření hluku v denní i noční době ze všech posuzovaných stacionárních zdrojů hluku souvisejících s provozem areálu stavebníka jako celku a z dopravy a manipulace uvnitř areálu ve venkovním prostoru stavby. Z hlediska ochrany přírody a krajiny pak uvedl, že souhlasné závazné stanovisko odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019, č. j. ŽP–336.2–77390/2019 nemělo připomínek. Stavební úřad dále konstatoval, že byl pověřen z důvodu systémové podjatosti pouze pro projednání stavby 1) „stavební úpravy hlavního výrobního objektu (SO.1), pomocných technických provozů (SO.3) a expedice (SO.4)“ a 2) změny v užívání části stavby SO.11 (již vydán kolaudační souhlas) s tím, že k ostatním případným změnám staveb nebo novým stavbám v areálu je stále příslušný Městský úřad N., odbor výstavby.

59. Pokud pak jde o písemné námitky, které byly uplatněny v řízení přede dnem 28. 4. 2020 (kdy stavebník předložil doplněnou a upravenou dokumentaci pro dodatečné povolení stavby včetně souvisejících dokladů a současně zúžil žádost ze dne 20. 3. 2014 o zinkovací linku v objektu SO.1 a stahovací linku v SO.3), k těm stavební úřad uvedl, že se staly nepřezkoumatelnými zejména z důvodu předložení nové projektové dokumentace.

60. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali mj. všichni žalobci včas samostatná odvolání.

61. Žalobce a) uvedl, že prvostupňové rozhodnutí považuje za nezákonné a věcně nesprávné, protože byla nesprávně posouzena hluková zátěž jeho domu na adrese X. Namítal, že pro stavební objekt SO.1 nebylo vydáno žádné souhlasné stanovisko KHS, a že z toho důvodu nebylo možné vydat dodatečné povolení stavby pro tento objekt. Vzhledem k tomu, že KHS nemá možnost kontrolovat nezkolaudovaný objekt, nelze připustit další neschválený provoz, který by tak měl být okamžitě ukončen. K tvrzení stavebníka, že bylo dosaženo vyhovujících limitů, což má potvrzovat protokol o měření obchodní společností INECO průmyslová ekologie s.r.o., žalobce a) podrobně protiargumentoval, proč jsou měření i protokol o něm vadné. Toto měření hluku podle žalobce a) nelze akceptovat jako relevantní mj. proto, že je lze vztáhnout pouze k objektům schvalovaným Městským úřadem N., nikoliv k objektům schvalovaným stavebním úřadem, které tehdy byly v režimu nelegálním, nedefinovaném nebo mimo provoz. Případný posudek hlukového zatížení, na jehož absenci však žalobce a) upozorňuje, nezohledňuje synergii ostatních stavebních objektů. V případě spuštění provozu SO.1 proto žalobce a) očekává nadlimitní hodnoty hluku oproti dříve naměřeným hodnotám, které byly na hraně zákonných limitů. Žalobce a) má také pochybnosti, který stavební úřad je kompetentní povolit ty které jednotlivé stavební objekty, neboť z důvodu podjatosti byla část kompetencí dvakrát delegována. Konkrétně žalobci a) není zřejmé, který orgán se má vyjadřovat k provozům na manipulační ploše, přičemž má za to, že ohrožení životního prostředí z manipulace na této ploše je stejně závažné jako v samotných provozech firmy. Pokládá tedy za nutné určit jeden orgán pro sumarizaci rizik a vydání opatření na jejich potlačení. Žalobce a) dále namítal, že neexistuje izolační zeleň vůči okolním obytným budovám, což zvyšuje negativní hlukovou, emisní a prachovou zátěž na okolí. Žalobce a) konstatoval, že z důvodu ochrany proti hluku byly zaslány Městskému úřadu N. materiály dokumentující nadlimitní působení hluku z provozu stavebníka s tím, že pokud jimi stavební úřad nedisponuje, mohou být znovu doloženy. Žalobce a) dále uvedl, že vzhledem k tomu, že jeho dům má jediný zdroj pitné vody, který je sdílen se zdrojem vody v areálu společnosti Colegium Reality, je žalobcovou prioritou tento zdroj pitné vody chránit. Vznesl proto požadavek, aby proběhla úprava vsakování na manipulační ploše pro kamiony. Žalobce a) uzavřel, že činnost v objektu SO.1 a v následných prostorách (manipulační plocha) neprošla legálním schvalovacím řízením, a že tudíž nesplňuje parametry současných legislativních požadavků, zejména ve vztahu k životnímu prostředí. Žalovaný předmětné odvolání velice stručně shrnul jako odvolací důvody č. 16 – 22.

62. Žalobkyně b) namítala, že je prvostupňové rozhodnutí nezákonné a věcně nesprávné z důvodů, které uspořádala do několika tématických kategorií. V souladu s jejím číslováním je žalovaný v napadeném rozhodnutí uspořádal jako odvolací důvody č. 1 – 15. Na tuto argumentaci pak všichni žalobci přesně navázali pod bodem 4 části IV žaloby.

63. Žalobce c) namítal, že podává odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, protože jej považuje za nezákonné a věcně nesprávné, a že současně brojí proti všem závazným stanoviskům. Konkrétně argumentoval pouze tím, že těžký chemický provoz (ve sporné stavbě) je umístěn v rozporu s územním plánem, neboť v místě je umožněna pouze lehká výroba. Podle žalobce c) sám provozovatel přiznává, že jde o těžký chemický provoz, poněvadž to od něho zaznělo v soudním řízení ve sporu společnosti AZOS s městem N., jakož i v kasační stížnosti proti původnímu rozsudku zdejšího soudu.

64. Ve vyjádření k odvolání ze dne 11. 2. 2021 stavebník zrekapituloval obsah podaných odvolání a jednotlivě se vyjádřil k uplatněným námitkám.

65. V rámci odvolacího řízení žalovaný doplnil správní spis o 1) rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2021, č. j. 076766/2021/KUSK, jímž byla zrušena závazná stanoviska odboru životního prostředí magistrátu ze dne 7. 11. 2019 a 26. 3. 2020 z důvodu, že ke sporné stavbě bylo vydáno integrované povolení ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, ve znění jeho změn, které zůstává v platnosti a nahrazuje závazná stanoviska dotčených orgánů, takže magistrát nebyl věcně příslušný k jejich vydání, 2) navazující sdělení žalovaného ze dne 24. 9. 2021, č. j. 112581/2021/KUSK OŽP/Ho, podle nějž na základě údajů uvedených v podkladech žádosti žalovaného (pozn. soudu: ta není ve správním spise založena) se nejedná o podstatnou změnu stavby a není nezbytné provést změnu integrovaného povolení, které tak nahrazuje vyjádření dotčených orgánů k záměru, 3) úplné znění integrovaného povolení žalovaného ze dne 20. 1. 2014, č. j. 012868/2014/KUSK OŽP/POP, ve znění změny č. 8 ze dne 14. 2. 2020, které již zachycuje zúžení žádosti o zinkovací a stahovací linku, 4) závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021, č. j. MZDR 22231/2021–6/OVZ, jež potvrdilo souhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 31. 3. 2020 na podkladě poslední projektové dokumentace z února 2020 s konstatováním, že dosud nebyly nalezeny metody a kritéria pro hodnocení synergického působení hluku, proto je hluk hodnocen samostatně, obzvláště pokud stavebníkovi nelze ukládat povinnosti k regulaci hluku z jiných zdrojů, přičemž podle predikce budou dodrženy zákonné limity a tato předpověď bude následně ověřena na základě podmínky vyžadující provedení měření hluku do 6 měsíců od zahájení zkušebního provozu; měření hluku z prosince 2019 a na ně navazující hlukovou studii z února 2020 Ministerstvo zdravotnictví vyhodnotilo jako využitelné, jejich náležitosti totiž nejsou legislativně upraveny, s tím, že podle nich mj. nebyla zjištěna tónová složka hluku; a 5) souhlasná závazná stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 14. 7. 2021, č. j. MV–85879–9/PO–PRE–2021 a č. j. MV–85879–8/PO–PRE–2021, na úseku požární bezpečnosti. Žalovaný následně účastníky řízení v oznámení ze dne 25. 10. 2021 poučil o procesních právech, mj. o tom, že se mohou vyjádřit k podkladům pro vydání (napadeného) rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení tohoto oznámení.

66. Dne 15. 11. 2021 se vyjádřil žalobce c), přičemž vyjádření rozdělil do devíti okruhů. Zejména uvedl, že schvalovací proces prováděný stavebním úřadem v letech 2013–2021 je bezpředmětný, jelikož zcela absentuje fáze územního řízení a povolení. Konstatoval, že technologie kataforézního lakování byla jednoznačně instalována ilegálně a že výrazně překračuje limitní požadavky (došlo k extrémnímu navýšení emisní zátěže oproti roku 2013 a lze očekávat brutální zásah do životního prostředí). Dále se žalobce c) věnoval tomu, jak je třeba rozumět lehké průmyslové výrobě, se závěrem, že instalace kataforézní linky (s vysokým lakovacím výkonem) a lakovacího boxu odporuje podmínkám územního plánu, který vylučuje instalaci těžkého průmyslu v jižní průmyslové zóně města. Žalobce c) poukázal i na absenci kontroly ilegálního provozu s tím, že byl Městský úřad N. opakovaně vyzván, aby podnikl kroky k jeho zastavení. Podle žalobce c) bylo dělení stavebního povolování mezi více stavebních úřadů účelové, aby znesnadňovalo účastníkům řízení, kteří jsou zasaženi všemi negativními vlivy stavby, dovolání se nápravy. Ani ze strany KHS nebyla prováděna žádná kontrolní činnost s odůvodněním, že z pohledu platné legislativy provoz neexistuje, protože nedošlo k dokončení schvalovacího stavebního procesu. Žalobce c) uvedl, že tedy od roku 2013/2014 panuje stav, kdy činnost probíhá nezákonně a bez možnosti kontroly hygienických limitů – tento stav by měl být proto okamžitě ukončen. Žalobce c) nevylučuje činnost prováděnou v souladu s územním plánem, schváleným územním a stavebním řízením nebo v souladu s původním využitím objektu (obráběcí strojírenská výroba). Je přesvědčen, že vzhledem k umístění sporné stavby v kombinované zástavbě (lehká výroba versus vilová čtvrť) je posouzení kumulativních vlivů a posouzení emisní, hlukové, pachové i spadové zátěže nezbytné. Vyhodnocení kumulace ekologické zátěže nicméně chybí. Na posledním místě žalobce c) argumentoval, že mělo být doloženo souhlasné závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví dle lázeňského zákona, protože integrované povolení otázku umístění zdroje v ochranném pásmu II. stupně přírodních léčivých zdrojů lázeňských míst Poděbrady a Sadská vůbec neřeší.

67. Napadeným rozhodnutím ze dne 27. 12. 2021 žalovaný odvolání všech odvolatelů (včetně žalobců) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí předně shrnul obsah všech podaných odvolání do 22 samostatných bodů (pouze stručně, viz strany 2–3), jakož i vyjádření stavebníka k nim (podrobně, strany 3–9), sumarizoval průběh odvolacího řízení a citoval vybraná ustanovení právních předpisů (strany 9–10). Poté se žalovaný sám zabýval argumentací odvolatelů (strany 10–15), přičemž ovšem pouze obecně popisoval, že možnost uplatnění námitek je s ohledem na zásadu koncentrace limitována po věcné stránce typem řízení dle stavebního zákona i po stránce časové a je závislá i na typu účastníka řízení a možnosti dotčení jeho práv, jež je specificky vymezeno v případě spolků, konkrétně však neoznačil které námitky kterého účastníka jsou nepřípustné a z jakého důvodu, jen v obecnosti prohlásil, že k převážné části námitek odvolatelů se nepřihlíží s ohledem na míru dotčení odvolatelů. Dále konstatoval, že se ztotožnil se stavebním úřadem i stavebníkem, kteří se velmi podrobně a zodpovědně zabývali danou problematikou a námitkami odvolatelů, a že má za to, že není nezbytné jejich názory opisovat. K jádru odvolací argumentace (z pohledu žalovaného) vyzdvihl, že i dotčené orgány, které chrání veřejné zdraví a životní prostředí, shledaly stavbu v souladu se zákony chránícími tyto oblasti. Podle žalovaného nadto nelze odhlížet od toho, že bylo vydáno integrované povolení, na jehož základě jsou stanoveny závazné podmínky provozu zařízení za účelem ochrany životního prostředí. Žalovaný uzavřel, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, velmi svědomitě a profesionálně, a že tak žalovaný nezjistil žádné zásadní závady v prvostupňovém řízení ani rozhodnutí.

68. Napadené rozhodnutí bylo žalobcům doručeno veřejnou vyhláškou – bylo vyvěšeno na úřední desce žalovaného dne 10. 1. 2022 a následně sejmuto dne 26. 1. 2022. Do datové schránky žalovaný žádnému ze žalobců nedoručoval.

69. Až dne 11. 4. 2022 se součástí spisové dokumentace stalo závazné stanovisko ministryně životního prostředí ze dne 7. 4. 2022, č. j. MZP/2022/430/322, jímž bylo potvrzeno jak závazné stanovisko EIA ze dne 22. 8. 2013, č. j. 59296/ENV/13, tak i kontrolní stanovisko EIA ze dne 15. 3. 2016, č. j. 13733/ENV/16. Ministryně životního prostředí ke stěžejní argumentaci, že se závazné stanovisko EIA vztahuje k jinému záměru a již není aktuální, jestliže stavebník dne 27. 4. 2020 předmět své žádosti rozšířil a zúžil, uvedla, že (zvýraznění doplněno soudem) „tyto námitky směřují proti souhlasnému stanovisku ze dne 15. 3. 2016, kterým byly podle ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb. ověřeny změny původního záměru, pro který bylo vydáno stanovisko EIA. Při vydávání tohoto stanoviska vycházelo ministerstvo z podkladů, které byly předloženy žadatelem (oznamovatelem záměru), a proto hodnotilo výhradně ty změny, které jsou v něm uvedeny (viz výše). Pokud v mezidobí došlo k jiným úpravám záměru, než k již zhodnoceným (ať již v rámci samotného procesu EIA, popř. v rámci stanoviska ze dne 15. 3. 2016 podle ustanovení § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb.), ministerstvo k nim závazné stanovisko dle nynějšího ustanovení § 9a odst. 6 zákona EIA nevydalo. Je v kompetenci KÚ jako příslušného stavebního úřadu, aby v navazujícím řízení ověřil, že záměr byl předložen v podobě, který byl posouzen, resp. všechny jeho změny, podle požadavků zákona č. 100/2001 Sb.“ K námitce, že došlo k pochybení v procesu EIA, neboť nebyla řádně informována veřejnost, ministryně životního prostředí oponovala, že veřejnost o probíhajícím procesu EIA naopak informována byla na úředních deskách žalovaného a města N.. Výtky vadného posouzení stran ovzduší a zápachu (neboť podle odvolatelů posudek EIA v rozporu se skutečností předpokládal, že provoz nebude zdrojem zápachu) pak ministryně životního prostředí jen stroze odmítla s tím, že odvolateli tvrzená rizikovost předmětného záměru nebyla při stanoveném postupu podle zákona o posuzování vlivů identifikována. Z hlediska možného vlivu předmětného záměru na ovzduší a na obtěžování zápachem proto odkázala na stanovené podmínky závazného stanoviska EIA, resp. kontrolního stanoviska ze dne 15. 3. 2016, neboť jsou podle jejího názoru dostatečné. Na tomto základě ministryně životního prostředí uzavřela, že námitky odvolatelů v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, které směřovaly proti předmětným stanoviskům MŽP, jsou nedůvodné. Posouzení žaloby soudem 70. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Soud ve věci rozhodl bez jednání (§ 76 odst. 1 s. ř. s.), přičemž dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

71. V první řadě se ale soud musel zabývat tím, jaké je v tomto řízení procesní postavení stavebníka. Stavebník se podáním ze dne 1. 4. 2022 přihlásil o práva osoby zúčastněné na řízení s argumentací, že jeho práva mohou být dotčena, neboť prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo vydáno v jeho prospěch. V samostatném podání ze dne 29. 4. 2022 se pak vyjádřil k podané žalobě shodně jako vlastník sporné stavby.

72. Podle § 34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou–li účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat.

73. Podle § 34 odst. 4 s. ř. s. soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení, a podmínky pro to nesplňuje, není osobou zúčastněnou na řízení.

74. Z ustanovení § 34 s. ř. s. plyne, že pro to, aby se určitý subjekt stal osobou zúčastněnou na řízení, musí být splněny dvě podmínky. První podmínka je materiální a splňuje ji ten, kdo je přímo dotčen ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného správního rozhodnutí, resp. nečinností správního orgánu, a dále ten, kdo může být přímo dotčen zrušením správního rozhodnutí soudem či vydáním soudního rozhodnutí podle návrhu, ale není účastníkem řízení, protože nepodal žalobu. Druhá podmínka je formální a splní ji ten, kdo výslovně oznámí, že bude v řízení práva osoby zúčastněné na řízení uplatňovat.

75. Stavebník sice výslovně oznámil, že bude uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, avšak nesplňuje současně materiální podmínku v podobě přímého dotčení případným zrušením napadeného rozhodnutí. Přímé a nezprostředkované dotčení ve své právní sféře jakožto podmínka pro získání statusu osoby zúčastněné na řízení totiž není bez dalšího odvozeno od skutečnosti, že daná osoba vystupovala v předcházejícím správním řízení v pozici účastníka řízení, byť by se jednalo o žadatele, jemuž bylo napadeným rozhodnutím vyhověno. Účastenství ve správním řízení a účastenství v soudním řízení správním jsou na sobě nezávislé. I v těch případech, kdy jsou účastníci v obou typech řízení definováni v závislosti na přímém dotčení jejich právní sféry, se navíc mohou okruhy osob splňujících tato kritéria měnit v čase.

76. Ostatně právě v průběhu předcházejícího správního řízení došlo v důsledku rozdělení odštěpením sloučením k rozhodnému dni 1. 1. 2017 ke změně nejen stavebníka (ze společnosti AZOS na stavebníka), ale i vlastníka sporné stavby (ze společnosti AZOS na Colegium Reality).

77. Soud přitom ověřil z údajů uvedených v katastru nemovitostí, že stavebník, ač právě v jeho prospěch bylo vydáno prvostupňové a napadené rozhodnutí, není vlastníkem sporné stavby ani pozemků, na nichž se sporná stavba nachází, a že ani nedisponuje jiným věcným právem k těmto nemovitostem či okolním pozemkům. Nesporné přitom je, že vlastníkem sporné stavby je společnost Colegium Reality.

78. Byť je tedy pravdou, že prvostupňové i napadené rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch stavebníka, podstatné je, že rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je tzv. rozhodnutím ad rem, tj. rozhodnutím upravujícím práva a povinnosti k věci, nikoliv práva a povinnosti určité osoby (tzv. rozhodnutí ad personam). Jinými slovy napadené (prvostupňové) rozhodnutí není prvotně navázáno na osobu adresáta, nýbrž týká se určité nemovité věci, což znamená, že působí vůči každé osobě, která se ve vztahu k této nemovité věci nachází v právním postavení jako vlastník nebo osoba s jiným věcným právem.

79. V řízení o žádosti o dodatečné povolení sporné stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona tak byl sice účastníkem řízení stavebník jako právní nástupce původní žadatelky AZOS, nicméně fakticky určující pro práva a povinnosti účastníků je (bylo) právo k nemovité věci – pouze tyto osoby, mezi něž se nepočítá stavebník, jsou tak osobami, které by mohly být dotčeny případným zrušením napadeného (prvostupňového) rozhodnutí.

80. V návaznosti na výše popsané skutečnosti proto soud výrokem I podle § 34 odst. 4 s. ř. s. rozhodl, že stavebník není osobou zúčastněnou na řízení. K jeho podáním ve věci proto soud nemohl přihlížet.

81. Co do věcného posouzení žaloby soud konstatuje, že při námitce, které žalobci věnovali bod 1 v části IV žaloby, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné již jen z toho prostého důvodu, že se žalovaný při vypořádání odvolacích důvodů ztotožnil s právními úvahami stavebního úřadu, žalobci záměrně odhlíží od toho, že rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 46 A 98/2017–33, kterého se dovolává žalovaný a který žalobci také citovali, je v této věci u této sporné otázky vskutku aplikovatelný. Již v tomto rozhodnutí totiž zdejší soud jednoznačně uvedl, že za předpokladu, že je z prvostupňového rozhodnutí zřejmé, proč prvostupňový orgán nepovažoval argumentaci účastníka za důvodnou (tedy proč jeho námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené), a současně shodují–li se odvolací námitky s námitkami uplatněnými v prvostupňovém řízení, není nutné, aby odvolací správní orgán týmiž nebo jinými slovy opakoval totéž, nedochází–li k jiným závěrům (viz bod 32 odkazovaného rozsudku). Oponují–li přitom žalobci, že žalovaný tento postup nemohl použít, protože se námitky v prvostupňovém a odvolacím řízení ve všech případech obsahově neshodovaly a nadto byly uplatněny i námitky nové, soud uvádí, že ani právě uvedené žalovanému nebránilo, aby odůvodnění prvostupňového rozhodnutí převzal pouze zčásti, kde se námitky nezměnily. Pokud žalovaný odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí jako celek, pak v případě posunu v argumentaci mohlo jít o relevantní odkaz pouze v těch částech, jež odpovídaly stávající nezměněné argumentaci, ve zbytku samozřejmě bylo nutné argumentaci doplnit, jinak by skutečně hrozilo, že napadené rozhodnutí bude nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stran citace žalobců z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005–130, týkající se přezkoumatelnosti rozsudků správních soudů, zdejší soud upozorňuje na to, že je třeba bedlivě odlišovat správní řízení, ve kterém tvoří rozhodnutí vydané v prvostupňovém a odvolacím řízení jeden celek, od soudního řízení správního, kde obdobný princip (jednota správního rozhodnutí a rozsudku) uplatnit nelze. Soud proto žalobcům v obecnosti nedává za pravdu, že by žalovaným zvolený procesní postup měl být naprosto výjimečný a že v projednávané věci byl žalovanému zapovězen.

82. To, zda se žalovaný přezkoumatelným způsobem vypořádal i s těmi odvolacími námitkami, které byly dle žalobců uplatněny (nově) až v odvolacím řízení, je nutné řešit nikoliv obecně, ale ve vztahu ke každé z uplatněných odvolacích námitek zvlášť na základě jejího poměření s obsahem odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ale i vyjádření stavebníka, na něž žalovaný taktéž odkázal s tím, že se s jeho argumentací ztotožňuje. Žalovanému však lze vytknout skutečnost, že pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňoval, že odvolatelé uplatňují řadu námitek, jež jim z jejich postavení nepřísluší (dokonce že takto nemístně uplatněných námitek má být většina), nijak nespecifikoval, ke kterým námitkám ten který odvolatel není povolán, resp. alespoň u kterých odvolacích námitek nelze nalézt žádného odvolatele, jenž by k jejich vznesení byl oprávněn. Bez konkrétního přiřazení je hodnota takového obecného výkladu prakticky nulová a pro nepřezkoumatelnost rozsahu jeho aplikace nemůže soud k takové argumentaci přihlížet. Ostatně soud musí konstatovat, že naopak drtivou většinu vznesených odvolacích námitek považuje za dostatečně zřetelně provázanou s právní sférou odvolatelů vystupujících v pozici relativně blízkých sousedů stavebníka, resp. spolku či územně samosprávného celku hájících práva dotčených obyvatel. Posouzení přezkoumatelnosti se soud nicméně bude věnovat až návazně při věcném přezkumu napadeného rozhodnutí v kontextu té které žalobní námitky.

83. Pokud jde o dílčí námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí (viz bod 2 v části IV žaloby) vytýkající žalovanému, že opomněl vyjádření žalobců k doplněným podkladům pro rozhodnutí, soud uvádí, že z obsahu správního spisu zjistil, že dne 15. 11. 2021 se vyjádřil toliko žalobce c). Není přitom pravdou, že by žalovaný na toto vyjádření v napadeném rozhodnutí nikterak nereagoval, byť podání konkrétně neoznačuje podatelem ani dnem, kdy podání žalovanému došlo. Jelikož však žalobce c) byl jediným, kdo využil práva vyjádřit se k doplněným podkladům pro vydání (napadeného) rozhodnutí, je zřejmé, že se pasáž na straně 10 napadeného rozhodnutí vztahuje právě k jeho vyjádření. Žalovaný toto podání logicky zařadil k části odůvodnění věnované procesním krokům, které učinil v odvolacím řízení (chronologicky v návaznosti na poučení ze dne 25. 10. 2021), přičemž toto podání popsal jako potvrzení již uplatněných odvolacích námitek. Proto lze mít za to, že je vypořádával spolu s jednotlivými odvolacími námitkami, přičemž není samo o sobě vadou, jestliže zmíněné podání nevypořádal samostatně. Podstatné je, zda na příslušné odvolací námitky i v kontextu podání ze dne 15. 11. 2021 žalovaný přezkoumatelně odpověděl, přičemž případnou nedostatečnou reakci na rozvinutí odvolacích námitek by bylo možné přičítat ve prospěch jen žalobci c), nikoliv žalobcům a) a b), kteří se již k doplněným podkladům pro napadené rozhodnutí nevyjádřili.

84. Pokud jde o bod 3 v části IV žaloby týkající se doručení napadeného rozhodnutí k rukám žalobkyně b) a žalobce c), mezi účastníky řízení je nesporné, že jim nebylo doručováno do jejich datových schránek. Žalovaný totiž napadené rozhodnutí doručoval všem žalobcům pouze veřejnou vyhláškou, tj. prostřednictvím vyvěšení rozhodnutí na úřední desce, byť byli odvolateli. Soud v této souvislosti konstatuje, že žalobci v řízení o žádosti o dodatečné povolení sporné stavby nebyli tzv. „hlavními“ účastníky řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu, neboť těmi jsou vždy pouze účastníci řízení podle § 85 odst. 1 a § 109 písm. a) až d) stavebního zákona v návaznosti na odkaz obsažený v předposlední větě § 129 odst. 2 stavebního zákona (viz též § 87 odst. 1 a § 112 odst. 1 stavebního zákona, které to ve znění účinném od 1. 1. 2018 stanoví výslovně; již předtím ale takové členění bylo možné dovodit i bez této výslovné úpravy). V daném případě proto také žalovaný identifikoval v napadeném rozhodnutí (avšak s výjimkou jeho záhlaví) žalobce a) a žalobkyni b) coby „vedlejší“ účastníky řízení podle § 27 odst. 2 správního řádu a § 129 odst. 2 ve spojení s § 85 odst. 2 písm. b) a § 109 písm. e) stavebního zákona označením jejich pozemků a staveb evidovaných v katastru nemovitostí a přímo dotčených vlivem stavebního záměru (srov. ustanovení § 86 odst. 6 a § 112 odst. 1 stavebního zákona). Stran žalobce c) pak žalovaný uvedl, že jde o osobu, o které stanoví zvláštní právní předpis, že je účastníkem řízení (viz § 27 odst. 3 správního řádu, kde se určuje, kdy mají osoby postavení účastníků podle odstavce 2 citovaného ustanovení). Žalovaný tak využil právní úpravy v § 144 odst. 6 správního řádu, že v řízení s velkým počtem účastníků řízení lze doručovat písemnosti (včetně meritorního rozhodnutí) veřejnou vyhláškou, a to toliko s výjimkou účastníků řízení uvedených v § 27 odst. 1 správního řádu, kterým se i tehdy doručuje jednotlivě. Ustanovení § 9b odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění zákona č. 413/2021 Sb. (dále jen „zákon o posuzování vlivů“) přitom jednoznačně stanoví, že navazující řízení, mezi něž se dle § 3 písm. g) bodu 5 téhož zákona počítá i řízení o dodatečném povolení stavby, se vždy považuje za řízení s velkým počtem účastníků podle správního řádu. Žalovaný tedy žalobcům doručoval napadené rozhodnutí zákonným způsobem, byť jeho striktní postup může být v jistém napětí se zásadou vstřícnosti zakotvenou v § 4 odst. 1 správního řádu, žádali–li žalobkyně b) a žalobce c), aby jim žalovaný napadené rozhodnutí doručil rovněž do jejich datových schránek, jakož i očekáváním vyvolaným tím, že žalovaný doručoval odvolatelům poučení ze dne 25. 10. 2021 nejen veřejnou vyhláškou, ale i jednotlivě. Nad rámec tohoto odůvodnění pak soud dodává, že si je vědom toho, že jde o aktuální palčivé téma, které je momentálně nastoleno usnesením ze dne 10. 3. 2022, č. j. 6 As 285/2021–33, dokonce i před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu. Žádný ze žalobců nicméně nebyl způsobem doručování napadeného rozhodnutí dotčen na procesních (a tím ani hmotných) právech, neboť všichni žalobci podali žalobu proti napadenému rozhodnutí včas.

85. Ve vztahu k námitkám pod bodem 4 části IV žaloby soud předně uvádí, že v obecné rovině neshledává rozporným s požadavkem na řádné odůvodnění rozhodnutí, jestliže se odvolací správní orgán ztotožní s vyjádřením některého z účastníků (ať už jde o samotné odvolání, nebo naopak vyjádření k němu). V napadeném rozhodnutí žalovaný podrobně citoval z podání stavebníka ze dne 11. 2. 2021, které rozčlenil do 22 samostatných úryvků, jež obsahově odpovídaly komentáři stavebníka k uplatněným odvoláním. Uspořádal je přitom tak, aby korespondovaly s odvolacími námitkami, které žalovaný seřadil právě do 22 okruhů. Uvedl–li potom žalovaný (viz stranu 14 napadeného rozhodnutí), že se „plně ztotožnil i s názorem stavebníka, který je výše uvedený“, je tak zcela jednoznačné, že se nejedná jen o povšechnou proklamaci, nýbrž o zcela konkrétní odkaz na (výše uvedenou) část odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranách 3 – 9. Lze proto vycházet z toho, že se žalovaný vypořádal s námitkami odvolatelů vedle argumentace převzaté z prvostupňového rozhodnutí též (doslovně) shodně jako stavebník, jehož vyjádření žalovaný podrobně shrnul, byť se „opisování“ chtěl vyvarovat. Zcela irelevantní je pak postoj žalobců, jimž se zdá nepravděpodobné, že by všechny odvolací námitky byly nedůvodné, slovy žalobců, že by „měl vždy pravdu pouze stavebník“ (a v tom důsledku i žalovaný). To vyloučeno není a je to nutno zkoumat individuálně ve vztahu k jednotlivým nadneseným sporným okruhům. Soud proto podrobí přezkumu napadené rozhodnutí i v části, v níž žalovaný přejal argumentaci stavebníka, a to na základě konkrétních výhrad žalobců poukazujících na věcnou nesprávnost tohoto odůvodnění.

86. Zaprvé je předmětem sporu (viz bod 4.1 části IV žaloby, argumentace však úzce souvisí i s body 1.1, 1.2 a 1.3 části IV žaloby a body 3.1 a 5 části V žaloby, kterým se tak soud věnuje současně) otázka, zda je sporná stavba umístěna v souladu s územně plánovací dokumentací, resp. územním plánem města N.. Žalobci tvrdí, že nikoliv, a to s argumentem, že jde o těžký průmysl, který nemůže existovat na ploše pro průmysl lehký. Byť jsou žalobci přesvědčeni, že by pro hodnocení nemělo být rozhodující historické využití území, zdůrazňují, že lakovna v areálu Colegium Reality nikdy nebyla. Dále žalobci namítají, že sporná stavba nedostála požadavku územního plánu na izolační zeleň ve směru k obytné zástavbě. Žalovanému vyčítají, že se s touto jejich odvolací námitkou nevypořádal. Podle žalobců žalovaný nereagoval na odvolání ani v rozsahu námitky, že stavební úřad směšoval označení ploch VD a VL a že nijak neodůvodnil toliko obecně deklarovaný soulad s cíli a úkoly územního plánování a zásadami a politikou územního rozvoje.

87. Jak bylo vysvětleno výše, žalovaný se ztotožnil u námitky absence souladu sporné stavby s územně plánovací dokumentací jak se stavebníkem, tak stavebním úřadem. Stavebník v této souvislosti uvedl, že Zastupitelstvo města N. schválilo dne 28. 6. 2004 územní plán, který později doznal tří změn, které se však netýkaly plochy, ve které se nachází sporná stavba. Stavebník konstatoval, že se podle tohoto územního plánu nachází sporná stavba na ploše určené pro výrobní sféru – průmysl a sklady (VL), a citoval regulativy pro funkční využití takové plochy se závěrem, že v projednávané věci jde o lehký průmysl. V tomto rozsahu však právní názor stavebníka (a tím i žalovaného) nemůže obstát. Při posouzení otázky podle § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona totiž je (bylo) nutné vycházet z aktuálně platné územně plánovací dokumentace, čemuž stavebník nedostál. Na rozdíl od stavebníka ale stavební úřad správně vyšel z toho, že město N. má nový územní plán, který nabyl účinnosti dne 3. 1. 2018, a že dokonce byla pořízena jeho změna č. 1, která nabyla účinnosti dne 13. 7. 2020, tj. ještě před vydáním prvostupňového rozhodnutí. I toto odůvodnění si přitom žalovaný osvojil.

88. Nelze tedy tvrdit, že by se žalovaný odmítl zcela zabývat námitkami žalobců stran souladu sporné stavby s územním plánem. V tomto směru soud nepovažuje za tendenční ani odkaz žalovaného na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. I. ÚS 3197/18, z nějž dovodil závěr, že povolení stavby souladné s územním plánem nemůže poškozovat vlastnická práva souseda. V podstatě takový závěr totiž z citovaného usnesení opravdu plyne, byť žalovaný přehlíží, že jde jen o posouzení v ústavní rovině, přičemž v rovině zákonnosti se správním orgánům a soudům otevírají k posouzení širší nuance problému střetu vlastnických práv sousedících vlastníků než Ústavnímu soudu. Pravdou ovšem je, Ústavní soud potvrdil, že v mezích územního plánu a právních předpisů nemohli mít sousedé jakékoliv legitimní očekávání, že v místě sporné stavby nebude probíhat stavební (a výrobní) činnost, přičemž čl. 11 Listiny jim nijak negarantuje, že v důsledku stavby na sousedním pozemku se nesníží hodnota jejich nemovitostí. Tím soud nijak nepopírá žalobci vyzdvihovaný fakt, že ze zmíněného usnesení Ústavního soudu též vyplývá, že sousední vlastníci jsou oprávněni namítat nedodržení pravidel stanovených v územním plánu. Žalovaný se ale přezkumu v tomto směru nevyhnul, byť tak učinil v zásadě jen odkazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí a vyjádření stavebníka. Podstatné tedy je, zda argumenty osvojené si žalovaným obstojí či nikoliv.

89. Žalobci sice mají pravdu, že stavební úřad nesprávně označil písmeny plochu, na které se sporná stavba nachází (VD namísto VL), nicméně z kontextu celého odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že měl na mysli plochu VL, jelikož ji řádně doplňoval slovním spojením „výroba a skladování – lehký průmysl“. Žalobci ostatně ani netvrdí, že by měli pochybnosti o tom, zda se sporná stavba nachází na ploše VL, jejímž hlavním účelem je výroba a skladování (zejména) v průmyslových a skladových areálech, resp. že by byli přesvědčeni o jejím zařazení do plochy VD „výroba a skladování – drobná a řemeslná výroba“, která je primárně určena pro malovýrobu a řemeslnou výrobu (event. i výrobní činnost, u níž nelze vyloučit mírnou zátěž okolí). Stavební úřad tedy posuzoval soulad sporné stavby s (ke dni vydání prvostupňového rozhodnutí) poslední verzí územního plánu města N., přičemž uzavřel, že sporná stavba je v souladu s hlavním využitím plochy VL. Záměna kódu VD za VL je prostou písařskou chybou, nikoliv záměrem. Stavební úřad dospěl k závěru, že spornou stavbu, která bude sloužit k povrchovým úpravám automobilových komponentů pro automobilový průmysl, lze považovat za lehký průmysl, pod který podle veřejně dostupných pramenů spadá automobilový průmysl i část strojírenského a chemického průmyslu. Výslovně vyloučil, že by se jednalo o průmysl těžký, kam patří například hutnictví nebo těžební a energetický průmysl.

90. Protože územní plán města N. neobsahuje vlastní definici pojmu průmysl, natož lehký a těžký, je za takové situace podle soudu správné, vycházel–li stavební úřad z toho, jaký je běžný význam těchto pojmů. Rozhodně ale neplatí, že by rozhodující pro hodnocení souladu umísťované stavby s územním plánem bylo historické využití území, jak žalobci namítali. Ze žádného právního předpisu pak ani nevyplývá, že by provoz, který podléhá procesu EIA a integrovanému povolování nutně musel být považován za těžký průmysl, jak jsou žalobci přesvědčeni, přičemž vypovídající není ani to, jak obtěžujícím je provoz vnímán v okolí. Daným procesům podléhají značně různorodé záměry, od vybraných zemědělských a potravinářských provozů, přes dřevozpracující, papírenský nebo farmaceutický průmysl až po nakládání s odpady [srov. přílohu č. 1 k zákonu č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), ve znění zákona č. 541/2020 Sb. (dále jen „zákon o integrované prevenci“)], tedy činnosti, jež v obecném chápání tohoto pojmu nejsou podřazovány pod těžký průmysl. Tradičně lze pod těžkým průmyslem rozumět specializovanou produkci výrobních zařízení a prostředků, jakožto protiklad průmyslu lehkého specializujícího se na výrobu spotřebního zboží. V současnosti navíc toto tradiční dělení do jisté míry selhává v kontextu narůstajícího rozdrobení výrobních procesů mezi množství subdodavatelů, kteří se specializují na jednotlivé dílčí kroky výrobních procesů, které mohou být vlastní jak výrobě spotřebního zboží, tak výrobních prostředků. Přitom právě takovým případem je sporná stavba, neboť lakování kovových výrobků je procesem, který se uplatňuje v obou sférách. V provozu stavebníka dle všeho (srov. fotografie z místních šetření nebo faktury předkládané stavebníkem u kontrolních prohlídek jako doklad toho, že v době zastavení provozu služby náhradně objednával u externích dodavatelů) probíhá jak lakování dílů automobilů, jež samy o sobě mohou být jak prostým spotřebním zbožím, tak výrobním prostředkem, tak lakování různých konstrukčních prvků, jež mohou sloužit pro výrobu spotřebního zboží (nábytku), ale i výrobních strojů. Spornou stavbu tak podle soudu nelze jednoznačně zařadit pod těžký průmysl a rozhodně nespadá do tradičních odvětví těžkého průmyslu jako je energetika, těžební průmysl, hutnictví, výroba stavebních hmot, těžké strojírenství či těžká chemie včetně rafinérií. Naopak hned sousední provoz, který pokračuje v původním výrobním procesu areálu ZOM, tj. v produkci strojů k výrobě kabelů a drátů, proti němuž žalobci nemají námitek, je jednoznačným zástupcem těžkého průmyslu v jeho tradiční definici, jelikož stroje na výrobu drátů rozhodně nejsou spotřebním zbožím, ale výrobním prostředkem. Za daných okolností, kdy ani samotné město N. jakožto tvůrce územního plánu nevnímá plochy lehkého průmyslu úzce a od počátku do nich zahrnuje i areály, v nichž jsou produkovány výrobní prostředky, tedy soud nemůže akceptovat úzký výklad tohoto pojmu. Za daného stavu, kdy sporná stavba je nejednoznačným typem provozu z pohledu dělení mezi lehký a těžký průmysl, proto soud nepovažuje danou stavbu za rozpornou se způsobem využití nastaveným pro plochy VL. Opačný závěr by totiž v kontrastu se zjevně zaužívaným širším výkladem pojmu lehký průmysl v praxi města N. narážel na legitimní očekávání stavebníka a vlastníka sporné stavby. Lze též podotknout, že pokud by město N. jakožto tvůrce územního plánu chtělo daný typ průmyslové aktivity v plochách VL či přímo ve sporné lokalitě znemožnit, nic mu nebránilo na již osm let trvající nelegální užívání dosud nepovoleného provozu v rámci změn územního plánu či nového územního plánu reagovat jednoznačným vyloučením příslušné aktivity z dovolených způsobů využívání plochy, odůvodněným co do přiměřenosti zásahu dlouhodobými negativními zkušenostmi s fungováním nelegálního provozu v bezprostřední blízkosti obytných území. Protože takto striktní přístup nebyl přijat, lze mít za to, že město N. daný typ aktivity považuje v plochách VL za přípustný.

91. Stran izolační zeleně z prvostupňového rozhodnutí plyne, že si stavební úřad byl vědom všech podmínek prostorového uspořádání pro plochy VL a že dospěl k závěru, že i podmínka izolační zeleně byla splněna. Vyzdvihl, že z hlediska ochrany přírody a krajiny bylo vydáno souhlasné závazné stanovisko bez připomínek, nicméně současně stvrdil, že výsadba vzrostlé zeleně pro oddělení výrobního areálu od okolní (obytné) zástavby může být na základě výsledků příslušných zkoušek a měření opatřením, které bude před uvedením stavby do trvalého provozu teprve uloženo. Za situace, kdy je třeba odůvodnění prvostupňového rozhodnutí považovat i za odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak není pravdou, že by žalovaný ponechal otázku izolační zeleně bez reakce. Soud nicméně musí konstatovat, že po věcné stránce nepovažuje odpověď správních orgánů na příslušnou odvolací námitku za adekvátní.

92. Na první pohled by se mohlo zdát, že úpravy venkovních ploch nejsou předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby, a tedy skutečně vybočují z předmětu řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, jak namítá žalovaný ve vyjádření k žalobě. Sice nelze vyloučit, že by se v konečném důsledku mohla i tato otázka stát předmětem řízení v návaznosti na uložení podmínky pro realizaci stavby ve stavebním povolení, k tomu by však stavební úřad přistoupil jen tehdy, jestliže by podmínka výsadby izolační zeleně byla vyžadována dotčenými orgány, např. na úseku ochrany veřejného zdraví v souvislosti s ochranou okolí před hlukem, jestliže by podle zpracované hlukové studie nebylo možné bez takového opatření splnit hlukové limity z důvodu hluku emitovaného právě provozem dodatečně povolovaných staveb, což však nenastalo. Tím však tento problém není vyčerpán.

93. Nelze totiž odhlížet od toho, že prvostupňovým rozhodnutím není nahrazováno jen stavební povolení, ale též územní rozhodnutí, a to jednak územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území ve smyslu § 81 odst. 2 stavebního zákona v souvislosti se změnou užívání hlavní výrobní haly sloužící strojírenské výrobě na lakovací linku a změnou užívání pomocných technických provozů mj. na sklad chemických látek a jednak územní rozhodnutí o umístění stavby ve smyslu § 79 odst. 1 stavebního zákona ve vztahu k dílčím přístavbám (jde především o potrubí s odvodem výstupů vzduchotechniky do stávajícího komína, dopalovací jednotku s protipožární stěnou, technologii chladícího agregátu a venkovní plošinu pro vzduchotechnickou jednotku). V územním řízení je přitom stavební úřad povinen podle § 90 odst. 2 stavebního zákona posoudit soulad s územně plánovací dokumentací, a tedy i s požadavkem územního plánu na zřízení izolační zeleně, což se s ohledem na § 129 odst. 2 větu sedmou stavebního zákona promítá i do řízení o dodatečném povolení stavby. Samotná izolační zeleň není stavbou, o niž by musel žádat přímo stavebník, a proto prosazení splnění této podmínky vyžaduje aktivní přístup orgánu odpovědného za soulad s územním plánem, který tuto podmínku v případě, že tak nenavrhne ve své žádosti o územního rozhodnutí samotný žadatel, může stanovit, pokud s umisťovaným záměrem souvisí. Vzhledem k tomu, že namítaná chybějící izolační zeleň v blízkosti nemovitostí žalobce a) by mohla přispět k omezení negativních vlivů spojených s hlukem emitovaným dodatečně povolovanou vzduchotechnikou, ale též s hlukem a prachem vyvolaným manipulací s hotovými výrobky a jejich expedicí na zpevněné ploše navazující na objekt expedice a výrobní halu, jejichž úpravy, resp. změna užívání jsou též předmětem dodatečného povolení stavby, bylo namístě, aby podmínka zřízení a udržování izolační zeleně byla k námitkám odvolatelů (a jim korespondujícím námitkám uplatněným již v prvostupňovém řízení) stanovena, aby mohlo být její plnění následně ověřeno a případně prosazeno i v procesu kolaudace dodatečně povolované stavby.

94. Sice nelze vyloučit, že taková podmínka bude i tak uložena ve fázi kolaudace sporné stavby v návaznosti na zkušenosti ze zkušebního provozu sporné stavby, stejně jako nelze vyloučit ani to, že by taková podmínka mohla být vynucena nezávisle na stavebním úřadu změnou integrovaného povolení, jež je pro provoz žalobce vyžadováno, nicméně v těchto procesech se již soulad s územním plánem nezkoumá a potřeba zřízení izolační zeleně by musela vyplynout z vyhodnocení vlivů provozu stavebníka na okolí, což nelze garantovat. Opomenutí doplnění této podmínky do dodatečného povolení stavby (nebo podloženého vysvětlení, že ve skutečnosti taková podmínka není nezbytná, neboť se funkční izolační zeleň v daném místě nachází) tedy soud považuje za vadu napadeného rozhodnutí, a to o to více, že s ohledem na zahájení řízení již v roce 2014 se v daném případě s ohledem na čl. II bod 10 zákona č. 225/2017 Sb. účinného od 1. 1. 2018 ještě neuplatní ustanovení § 96b odst. 1 stavebního zákona, takže to byl jen a pouze stavební úřad, potažmo žalovaný, kdo byl odpovědný za posouzení souladu stavby s regulativy v územním plánu. I kdyby však soud dovodil, že ve vztahu k části řízení vycházející ze žádosti stavebníka ze dne 27. 4. 2020, jejíž projednání bylo následně spojeno ke společnému řízení, by se požadavek na získání závazného stanoviska dotčeného orgánu na úseku územního plánování podle § 96b odst. 1 stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2018, jež není integrováno do integrovaného povolení, uplatnil, případné souhlasné závazné stanovisko (jež ovšem stavební úřad ani nevyžadoval) bez této podmínky by soud musel vyhodnotit jako věcně chybné.

95. Zcela bez reakce pak zůstala odvolací námitka vyjadřující pochybnosti žalobců o splnění podmínek bodu 4.4.2 územního plánu města N. požadujících vsakování čistých dešťových vod ze střech a zpevněných ploch na pozemku areálu. Skutečnost, že závazné stanovisko MŽP nastavilo podmínky k odvádění srážkových vod do kanalizace, ještě neznamená, že bylo vysvětleno, proč nebyla uložena povinnost srážkové vody zasakovat v areálu. Přitom i pro tuto námitku platí shora zmíněné závěry, že vzhledem k tomu, že prvostupňovým rozhodnutím bylo nahrazováno i územní rozhodnutí, bylo namístě zvažovat i prosazení souvisejících požadavků územního plánu. V této záležitosti nicméně soud ponechává na úvaze a vysvětlení stavebního úřadu, zda rozsah stavby posuzované též z pohledu územního řízení má dostatečnou souvislost s otázkou vsakování (stavby objektů i zpevněných ploch jsou původní, půdorys je rozšířen jen zcela okrajově, tvrzené rozšíření zpevněných ploch není stavbou, jejíž dodatečné povolení by bylo požadováno). Musí být ovšem vysvětleno buď proč posouzení splnění požadavků bodu 4.4.2 územního plánu města N. nemohlo spadat do předmětu řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby, nebo proč tyto požadavky považuje stavební úřad za splněné či irelevantní. Vypořádání této námitky až ve vyjádření k žalobě přichází pozdě a soud k němu nemůže přihlédnout, byť je pravdou, že není jasné, jak by touto otázkou mohla být dotčena právní sféra žalobců. Dotčeny však bezpochyby mohou být obecnější zájmy ochrany životního prostředí, k jejichž prosazování je oprávněn žalobce c).

96. Nad rámec výše uvedeného soud uvádí, že jakkoliv se žalovaný mohl přiklonit k názoru stavebního úřadu, měl k odvolací námitce týkající se souladu sporné stavby s územně plánovací dokumentací ověřit, zda je (byl) územní plán města N. ve znění změny č. 1 nadále platný a účinný i v době, kdy rozhodoval. Jedině tak by totiž zjistil, že v mezidobí nabyla účinnosti změna č. 2 územního plánu města N., ve vztahu k níž měl žalovaný proto také hodnotit soulad sporné stavby s územně plánovací dokumentací. Jelikož se však tato změna nijak nedotkla pozemků, na nichž se nachází sporná stavba, ani regulativů pro funkční plochu VL, neměla tato dílčí vada, na rozdíl od chybějícího požadavku na zřízení, resp. obnovení a udržování izolační zeleně podél pozemku žalobce a), vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Ostatně tímto směrem ani žalobci v žalobě neargumentovali.

97. Dalším předmětem sporu (viz bod 4.2 části IV žaloby, argumentace však úzce souvisí i s bodem 4.17 části IV žaloby a bodem 3.3, popř. 6 části V žaloby, kterým se tak soud věnuje současně) je otázka, zda hlavní výrobní hala již byla v minulosti zkolaudována k provozu lakovny, a zda proto nevyžaduje vydání územního rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území. V tomto směru již správní soudy v předcházejících rozsudcích vydaných v této věci vyslovily závěr, že se jedná o stavbu nepovolenou a že takové územní rozhodnutí vyžaduje. Nicméně tento závazný právní názor byl limitován skutkovými okolnostmi patrnými ze správního spisu v době vydání těchto soudních rozhodnutí. Až po jejich vydání společnost AZOS dohledala a předložila historické listiny, na základě nichž posléze Městský úřad v Kolíně sdělením ze dne 27. 6. 2016 s odkazem na § 125 odst. 4 stavebního zákona ověřil zjednodušenou dokumentaci (pasport) stavby, v níž byla jako jeden z účelů, k němuž je legálně užívána hlavní výrobní hala, uvedena lakovna. Později podané námitky města N. dokládající, že lakovna byla povolena v jiné části areálu, než která je předmětem řízení o dodatečném povolení stavby, již stavební úřad neřešil a žalovaný dovodil, že přezkum úkonu, jímž byl ověřen pasport stavby, již není z důvodu uplynutí lhůt možný. Na druhou stranu po změně oprávněné úřední osoby stavebního úřadu se změnil jeho přístup a bylo vyžadováno i zastavení užívání lakovací linky, což dříve stavební úřad a ani Městské úřady v Kolíně a v N. nevyžadovaly. Na druhou stranu je však nutno přiznat, že ze správního spisu není zcela jednoznačně patrné, zda přístup stavebního úřadu v poslední fázi vycházel z toho, že stavebník není vůbec z hlediska veřejnoprávního oprávněn užívat spornou stavbu jako lakovnu (tedy z nesouhlasu s pasportem stavby), nebo ze skutečnosti, že oproti v minulosti zkolaudované lakovně se zásadním způsobem změnila povaha fungování provozu lakování, takže bez vydání územního rozhodnutí podle § 81 stavebního zákona, resp. dodatečného povolení načerno realizované stavby není její užívání v nové podobě možné. Z hlediska právní jistoty je tak třeba danou otázku osvětlit.

98. V první řadě je třeba konstatovat, že ověření dokumentace skutečného provedení stavby postupem podle § 125 odst. 4 stavebního zákona není správním rozhodnutím, jež by bylo ve smyslu § 73 odst. 2 správního řádu závazným pro správní orgány a „účastníky řízení“. Ve skutečnosti se jedná jen o úkon stavebního úřadu podle části čtvrté správního řádu, který je typově osvědčením (srov. závěry vyslovené v rozsudku NSS ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016–42). Jak totiž plyne z kontextu § 125 odst. 2 a 4 stavebního zákona, stavební úřad ověřením pasportu stavby v těchto případech pouze deklaruje, že ač se příslušné doklady nepodařilo dohledat, má za to, že se jedná o stavbu v minulosti úředně povolenou za účelem v pasportu uvedeným a že předložená projektová dokumentace odpovídá skutečné podobě stavby. Osvědčení tak pouze vyjadřuje aktuální stav poznání stavebního úřadu, které se však může na základě objevení nových dokladů kdykoliv změnit, a z povahy věci proto nemůže mít definitivní povahu. Z právní úpravy totiž nelze dovodit, že by se z hlediska materiálního jednalo o rozhodnutí, jímž jsou zakládána či deklarována práva a povinnosti osob, jemuž je pouze z důvodu procesního zjednodušení zákonodárcem vnucena neformální povaha, jako je tomu u různých souhlasů podle stavebního zákona (včetně kolaudačního souhlasu). Ověřením pasportu podle § 125 odst. 4 stavebního zákona stavební úřad vlastníkovi stavby nepotvrzuje závazně, že jeho stavbu lze legálně užívat, ale jen osvědčuje, že předložená projektová dokumentace odpovídá skutečné podobě stavby, že aktuálně stavební úřad nemá důvody se domnívat, že by se jednalo o stavbu nepovolenou, a že nic nenamítá proti tomu, aby byla užívána způsobem uvedeným v pasportu, jenž podle jeho názoru odpovídá účelu stanovenému v § 125 odst. 2 stavebního zákona.

99. Důsledkem toho je, že stavební úřad, stejně jako i kterýkoliv jiný správní orgán, byl oprávněn se od domněnky vyjádřené při ověření pasportu bez dalšího odklonit, jakmile tato domněnka byla vyvrácena novými doklady, které získal do dispozice. S ohledem na tuto jeho povahu ani nepřicházelo do úvahy na ověření pasportu stavby analogicky aplikovat ustanovení § 122 odst. 3 stavebního zákona, jež stanoví časové omezení přezkumu kolaudačního souhlasu. Jakkoliv je totiž z hlediska systematického tato právní úprava obsažena v tomtéž díle stavebního zákona, vztahuje se na konstitutivní úkon stavebního úřadu, tedy úkon zcela jiné povahy. Na osvědčení v podobě ověření pasportu stavby se však vztahuje úprava přezkumného řízení pouze přiměřeně na základě ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu, což výslovně potvrdil i NSS v rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 1 As 302/2019–27. Proto na námitku předloženou městem N., k níž byly předloženy doklady, jež i podle soudu přesvědčivě vyvracejí domněnku, že by stavba výrobní haly provozovaná stavebníkem byla zkolaudována jako lakovna, měl stavební úřad, resp. Městský úřad N., pokud by nebyl v dané věci systémově podjatý, reagovat vydáním usnesení, jímž by ověření pasportu stavby zrušil. Vydání takového usnesení podle § 156 odst. 2 správního řádu přitom není limitováno lhůtami v § 96 odst. 1 či § 97 odst. 2 správního řádu, jelikož § 156 odst. 2 správního řádu výslovně počítá s tím, že takové usnesení lze vydat po (celou) dobu, po kterou trvají účinky osvědčení (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 7 A 86/2011–42, č. 2955/2014 Sb. NSS).

100. Tím soud nepopírá, že v daném případě bylo možné, aby stavební úřad ověřil pasport stavby, jelikož samotná stavba výrobní haly (a stejně tak stavba pomocných technických provozů) byla dle všeho v minulosti povolena a zkolaudována, ovšem nikoliv jako lakovna, nýbrž jako obrobna, tedy ke zcela odlišnému účelu, než který byl deklarován v projektové dokumentaci ověřené dne 27. 6. 2016. Projektová dokumentace tak bude muset být před tím, než případně bude znovu ověřena, upravena do podoby souladné s tím, co bylo dodatečně k jejímu povolenému účelu dohledáno, byť to v daném případě bude patrně spočívat jen v opravě údaje o účelu užívání stavby v technické zprávě (na jiných místech se údaj o lakovně neobjevuje). Je totiž evidentní, že původní povolený účel stavby jako obrobna odpovídal strojírenské výrobě, nikoliv lakování.

101. Samotná nesprávnost postupu žalovaného a stavebního úřadu v záležitosti pasportu stavby však nijak nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí. Z výroku prvostupňového rozhodnutí totiž vyplývá, že jím bylo dodatečně povoleno užívání sporné stavby ke kataforetickému lakování, tj. správní orgány přinejmenším z hlediska faktického nevycházely z toho, že by s ohledem na pasport stavby ze dne 27. 6. 2016 nebylo třeba o změně vlivu užívání stavby na území nijak rozhodovat. Je pravdou, že samotný výrok prvostupňového rozhodnutí přímý odkaz na aplikaci § 81 odst. 2 stavebního zákona neobsahuje a napadené rozhodnutí na tom nic nemění. Na druhou stranu ale odůvodnění prvostupňového rozhodnutí odkazuje na § 90 stavebního zákona týkající se územního řízení, přičemž stavební úřad fakticky spornou stavbu posuzoval v rozsahu odpovídajícím tomu, že se mění vlivy užívání stavby na její okolí. Za takových okolností je chybějící formální odkaz na ustanovení týkající se územního řízení v samotné výrokové části prvostupňového rozhodnutí jen formálním nedostatkem, který sám o sobě nemůže způsobit jeho nezákonnost.

102. Nelze ani úspěšně tvrdit, že by dodatečné povolení stavby nemohlo být vydáno dříve, než bude v samostatném řízení vydáno územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území. Z posledních tří vět § 129 odst. 2 stavebního zákona, stejně jako z okolností, jež mají být posuzovány v řízení o dodatečném povolení stavby podle § 129 odst. 3 stavebního zákona lze dovodit, že tam, kde je to nezbytné, rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nahrazuje i územní rozhodnutí a účastníky řízení jsou i ti, kdo by byli účastníky územního řízení. Zákon přitom nerozlišuje mezi jednotlivými typy územních řízení a územních rozhodnutí, jež takto mají být nahrazena. Rozhodující je tedy podoba černé stavby, o jejíž dodatečné povolení stavebník usiluje, v porovnání s dosavadním legálním stavem, pokud jde o nepovolenou přestavbu stavby dříve povolené, jako v tomto případě. Z toho, co stavebník žádá dodatečně povolit, si stavební úřad musí odvodit, zda a jaká územní rozhodnutí při případném vyhovění žádosti budou muset být nahrazena a tomu pak uzpůsobí jak okruh účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, tak požadované podklady svého rozhodnutí, rozsah posuzovaných otázek a též podobu výroku finálního rozhodnutí. V tomto případě přitom nutně muselo rozhodnutí o dodatečném povolení stavby nahrazovat vedle stavebního povolení a územního rozhodnutí o umístění stavby i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území a jako takové je třeba jej i hodnotit, zda dostatečně posoudilo přípustnost umístění nové technologie (kataforetického lakování a spárovací linky) do území, v němž v minulosti probíhala jen strojírenská výroba. Ostatně skutečnost, že námitka chybějícího územního rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území je námitkou lichou, již byla žalobkyni b) [byť částečně v jiných souvislostech] vysvětlena zdejším soudem v předchozím rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015–100.

103. S předchozími žalobními body by mohla souviset i námitka (viz bod 4.10 části IV a bod 3 části V žaloby), že nebyl konkrétně odůvodněn soulad sporné stavby s ustanoveními vyhlášky č. 501/2006 Sb. Zde ovšem soud musí konstatovat, že vyhláška č. 501/2006 Sb. obsahuje velké množství různých ustanovení a žalobci konkrétně nespecifikují, dodržení jakého ustanovení podle nich nebylo napadeným rozhodnutím odůvodněno. Námitka je tudíž natolik obecná a nekonkrétní, že nesplňuje základní náležitosti řádně uplatněného žalobního bodu. Vada v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů musí být v žalobním bodě definována alespoň natolik konkrétně, aby si soud mohl posoudit, zda potenciální nezákonnost posouzení dané problematiky skutečně zpochybňuje zákonnost samotného výroku napadeného rozhodnutí a zda tedy jde o vadu, jež si vyžaduje zrušující zásah soudu. Takovou úvahu však zcela povšechná polemika žalobců v této otázce vylučuje. To samé přitom platí pro námitku nedostatečného vypořádání souladu sporné stavby s cíli a úkoly územního plánování, neboť i zde žalobci nijak nespecifikují, jaký konkrétní cíl či úkol územního plánování měl být napadeným rozhodnutím bez náležitého odůvodnění popřen či upozaděn. Obdobně nejasná a prakticky nesrozumitelná je též námitka vnitřně rozporných podmínek rozhodnutí. Ve všech těchto případech tedy soud má za to, že nejde o řádně substanciované žalobní body.

104. Další žalobní bod (viz bod 4.3 části IV žaloby) namítá nesmyslnost zakotvení podmínek pro stavební řízení do výroku prvostupňového rozhodnutí namísto toho, aby stavební úřad vyhodnotil jejich splnění. V této argumentaci lze žalobcům dát za pravdu jen zčásti. Je samozřejmě absurdní, aby rozhodnutí o dodatečném povolení stavby stanovovalo podmínky pro stavební řízení, jelikož samo vždy nahrazuje přinejmenším stavební povolení, takže žádné stavební řízení, v němž by splnění nastavených podmínek mohlo být kontrolováno, již neproběhne (resp. by se týkalo jiné záležitosti). Takové podmínky, které skutečně prvostupňové rozhodnutí obsahuje, jsou proto zcela nemístné a mají povahu nadbytečných ustanovení. Na druhou stranu však jen nepotřebnost takových podmínek, které nemohou mít žádný reálný dopad do práv ani stavebníka, ani jiných účastníků řízení o dodatečném povolení stavby, nemůže představovat takovou nezákonnost, jež by si vyžadovala zrušení napadeného rozhodnutí jen proto, že prvostupňové rozhodnutí nezměnilo tím, že by tyto podmínky, jejichž nadbytečnost uznal i sám žalovaný, vypustilo. Podstatnou nezákonnost napadeného rozhodnutí by zakládal teprve fakt, že stavební úřad nebo alespoň žalovaný v odvolacím řízení by neověřil, že tyto podmínky pro stavební řízení byly stavebníkem splněny. Je přitom na žalobcích, aby konkrétně tvrdili, která z těchto podmínek nebyla splněna a z čeho to dovozují. To však žalobci konkrétně nečiní, resp. takové námitky lze dovodit jen na půdorysu ostatních konkrétnějších žalobních bodů, k nimž se soud vyjadřuje v jiných částech rozsudku. Proto jen takto obecně pojatý žalobní bod sám o sobě nemůže být důvodný.

105. Zásadní žalobní námitkou je ovšem bod 4.5 části IV žaloby poukazující na to, že se stavební úřad a žalovaný nemohli při svém rozhodování opírat o stanovisko EIA z roku 2013 a kontrolní stanovisko EIA z roku 2016 s ohledem na to, že předmět řízení se po vydání stanoviska znovu změnil. Tento žalobní bod totiž soud považuje za důvodný, přičemž jde o závažnou procesní vadu, která nastala již v řízení před stavebním úřadem, mohla mít vliv na zákonnost výroku prvostupňového rozhodnutí a nebylo ji možné napravit ani v odvolacím řízení.

106. Není přitom pravdou, že by se jednalo o nepřípustnou námitku z důvodu koncentrace řízení. I kdyby totiž neaktuálnost kontrolního stanoviska EIA nebyla dříve namítána, žalovaný byl povinen si i bez námitky posoudit splnění povinnosti předepsané ustanovením § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů. Soud se tedy musí tímto žalobním bodem zabývat věcně.

107. Žalobcům je třeba dát za pravdu, že stavebník v průběhu řízení opakovaně změnil svou žádost o dodatečné povolení stavby. Přesněji řečeno, stavebník podal žádost o dodatečné povolení stavby hned třikrát (ne jen dvakrát, jak si myslí žalobci) – jednou na počátku řízení (20. 3. 2014), podruhé dne 20. 9. 2016, kdy vedl řízení Městský úřad v Kolíně, a potřetí dne 27. 4. 2020, kdy vedl řízení již stavební úřad. Důvodem k takovému postupu byla faktická ignorance stavebních předpisů ze strany společnosti AZOS a stavebníka, jelikož ti provedli stavbu a posléze ji opakovaně upravovali a soustavně provozovali, aniž by sporná stavba byla předem povolena. Sice se jeví, že realizované stavební úpravy byly reakcí na změny integrovaného povolení a usilovaly o odstranění negativních vlivů stavby, ovšem ani to stavebníka nijak neomlouvá, jelikož již v roce 2015 se z rozsudku zdejšího soudu jasně dozvěděl, že bez předchozího povolení není oprávněn stavbu vůbec realizovat, natož provozovat. Přitom zkušenosti s negativními dopady nelegálního provozu a početnými stížnostmi obyvatel v sousedství byly hlavním hybatelem změn integrovaného povolení, jež jako jediné se snažil stavebník respektovat. Lze říci, že pokud by stavebník, resp. jeho právní předchůdce vyčkal s realizací stavby a jejím provozem do jejího řádného povolení, resp. by alespoň v reakci na rozsudek zdejšího soudu ukončil svůj nelegální provoz, řízení mohlo proběhnout bez takových procesních komplikací a stavba by byla realizována v podobě, kterou řádně schválil stavební úřad i dotčené orgány. Lze předpokládat, že skutečně povolená stavba by méně zatěžovala okolí, stavebník by čelil menší nevoli dotčené veřejnosti a případné úpravy provozu v návaznosti na zkušenosti získané v řádně povoleném zkušebním provozu by mohly mít menší rozsah (pokud by vůbec vznikla jejich potřeba), takže by již samy o sobě ani nepodléhaly přivolení stavebního úřadu a dostačujícím titulem k jejich realizaci by byla samotná změna integrovaného povolení. Stavebník ovšem postupoval jinak – v provozu nelegální stavby pokračoval a stavbu průběžně upravoval, což si vyžadovalo po zjištění těchto nepovolených stavebních prací či změn dosud ani neschválených černých staveb při realizovaných kontrolních prohlídkách zásah stavebního úřadu v podobě zahájení řízení o odstranění nově zjištěných nepovolených staveb, na což zase návazně stavebník reagoval právě podáním nových žádostí o dodatečné povolení stavby.

108. Stavební úřad sice mohl teoreticky tyto žádosti projednat každou zvlášť, resp. přistoupit k částečnému zastavení řízení z důvodu litispendence, pokud se jednotlivé žádosti navzájem překrývaly, to by však nebylo příliš praktické řešení (byť zčásti bylo využito např. u údajně dočasných staveb v podobě stanů navazujících na budovu expedice nebo tam, kde změny podléhaly povolení jiného věcně příslušného úřadu – úpravy areálové čistírny odpadních vod). Namísto toho tedy stavební úřad žádosti spojil ke společnému řízení. Byť tak výslovně učinil jen ve vztahu k žádosti z 27. 4. 2020, z jeho postupu a z postupu Městského úřadu v Kolíně je zjevné, že společně byla projednána i žádost ze dne 20. 9. 2016 a že fakticky byly stavebním úřadem akceptovány jako rozšíření (např. napojení vzduchotechniky do stávajícího továrního komína), změny (např. způsob přečištění vzdušiny odsávané z provozu, rozdělení původně společného potrubí vzduchotechniky), resp. částečné zpětvzetí žádosti (pokud jde o upuštění od záměru dodatečného povolení zinkovací a stahovací linky). Navíc obsah té které žádosti bylo zpravidla v podrobnostech možné zjistit až z připojené projektové dokumentace, jež se ale v průběhu řízení několikrát změnila, aniž by byla měněna samotná s ní spojená žádost, např. když při místním šetření stavební úřad zjistil nesoulad skutečného provedení stavby s předloženými výkresy a bylo přitom patrné, že stavebník neusiluje v dané části o přestavbu do podoby plynoucí z předložených výkresů. Lze tedy konstatovat, že průběhem času se stalo řízení o dodatečném povolení stavby poněkud nepřehledným, pokud jde o to, co vlastně stavebník žádá dodatečně povolit, přičemž po procesní stránce rozhodně nebyly úkony stavebního úřadu a jeho předchůdců perfektní, na druhou stranu soud z hlediska faktického nemá pochyb o tom, co bylo nakonec po všech změnách předmětem řízení (lze to dovodit z prvostupňového rozhodnutí a na něj navazující projektové dokumentace potvrzené stavebním úřadem), a nejeví se ani, že by v tomto směru byli dotčeni žalobci. Žalobci pouze v některých žalobních bodech nereflektovali skutečnost, že v poslední fázi již stavebník ustoupil od požadavku na dodatečné schválení instalace zinkovací a stahovací linky, nejeví se však, že by to bylo vyvoláno nemožností se řádně seznámit s předmětem řízení. Ostatně tímto směrem ani žádný ze žalobních bodů výslovně nemíří, a soud proto dané skutečnosti zmiňuje jen z důvodu nutnosti popsat opakované změny záměru v průběhu řízení.

109. Tyto opakované změny přitom nebyly jen kosmetické. Nejpodstatnější změnou bylo samozřejmě zúžení předmětu řízení o zinkovací a stahovací linku. To však samo o sobě může mít jen pozitivní vliv na životní prostředí, neboť oproti původně v procesu EIA posuzovanému záměru bude operováno s menším objemem chemikálií, bude probíhat méně výrobních procesů o menší celkové kapacitě s potřebou nižšího objemu pracovníků, dopravy atd. Žalobci netvrdí, že by souběžné umístění těchto linek s lakovací a spárovací linkou mělo vytvářet nějaký synergický efekt, a že jejich odstranění by tudíž mělo mít negativní dopad na rozsah a podobu emisí zbytkového záměru do té míry, že jeho vlivy by byly horší než vlivy při společné realizaci všech čtyř linek. Soud pak takovou situaci považuje za zcela nepravděpodobnou a naprosto hypotetickou.

110. To však nelze říct o všech dalších změnách, jimiž záměr prošel. Kromě řady různých drobných změn totiž došlo k navržení (a patrně bez ohledu na chybějící povolení i k realizaci) změny v technologii přečištění vzdušiny odváděné vzduchotechnikou (záměna technologie dopalovací jednotky, doplnění vodní vypírky výduchových plynů s filtrem) z dodatečně povolovaného provozu, přičemž se změnila i podoba samotné vzduchotechniky co do trasování a počtu vedení, množství a výkonu ventilačních jednotek i samotného principu jejího fungování (udržování podtlaku v hlavní výrobní hale). Takové změny rozhodně nelze označit jen za kosmetické změny, u nichž by bylo možné laicky možné bezpochyby vyloučit jejich negativní vliv na životní prostředí, a i když nelze popřít jejich zřetelnou motivaci směřující k maximálnímu potlačení obtěžování okolí provozu zápachem, nelze vyloučit, že případné předpokládané pozitivní efekty na složení emisních plynů mohou být vykoupeny naopak zhoršením hlukových emisí z výkonnější vzduchotechniky, popř. že s ohledem na negativní zkušenosti s dopady nelegálně provozované činnosti stavebníka (jež přirozeně musí brát dotčené orgány v úvahu) mohou být z hlediska vlivů na životní prostředí vyžadovány ještě efektivnější metody odstraňování emisí či opatření vylučující obcházení technologií chránících životní prostředí s ohledem na případně zjištěná pochybení pracovníků v reálně fungujícím provozu.

111. V tomto směru přitom nelze akceptovat tvrzení, že by se pro jedno navazující řízení vždy mělo vydávat jen jedno verifikační stanovisko. Obecně tomu tak sice zpravidla bude, neboť zpravidla nedochází k podstatným změnám žádosti v průběhu jejího posuzování stavebním či jiným úřadem, a proto verifikační stanovisko vydané pro toto řízení bude odpovídat tomu, o čem správní orgán také nakonec rozhodne. Řízení v této věci však rozhodně za standardní případ označit nelze. Naopak shora popsaný turbulentní vývoj podoby projednávaného záměru ukazuje, že kontrolní stanovisko EIA vydané v roce 2016 rozhodně nemohlo předvídat, jakou podobu bude mít záměr skutečně dodatečně povolený v roce 2020.

112. Rozhodnou právní úpravu představuje ustanovení § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů, podle nějž nejdříve 90 dnů před podáním žádosti o zahájení navazujícího řízení, nejpozději však v den podání žádosti o zahájení navazujícího řízení, předloží oznamovatel příslušnému úřadu, který vydal stanovisko, dokumentaci pro příslušné navazující řízení včetně úplného popisu případných změn oproti záměru, ke kterému bylo vydáno stanovisko, a to v rozsahu části nebo etapy záměru, která je předmětem navazujícího řízení. Příslušný úřad ověří na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním orgánem příslušným k vedení navazujícího řízení každý záměr a vydá nesouhlasné závazné stanovisko, jestliže došlo ke změnám záměru, které by mohly mít významný negativní vliv na životní prostředí, zejména ke zvýšení jeho kapacity a rozsahu nebo ke změně jeho technologie, řízení provozu nebo způsobu užívání. Tyto změny jsou předmětem posuzování podle § 4 odst. 1 písm. g). Jestliže nedošlo ke změnám záměru podle věty druhé, příslušný úřad vydá souhlasné závazné stanovisko. V tomto závazném stanovisku příslušný úřad s přihlédnutím k podkladům podle odstavce 1 určí, které z podmínek stanoviska jsou v důsledku jiných změn záměru neproveditelné, a to případně v součinnosti s příslušnými dotčenými orgány. Pokud nebyly dokumenty podle věty první předány ve stanovené lhůtě, má se za to, že nebyly předány.

113. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 3 písm. g) zákona o posuzování vlivů, které vedle sebe paralelně za navazující řízení označuje jak řízení o dodatečném povolení stavby (bod 5), tak řízení o vydání integrovaného povolení (bod 10), a dále v souvislosti s ustanovením čl. II bodem 1 zákona č. 39/2015 Sb., podle nějž příslušný úřad u stanovisek k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí vydaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 4. 2015) vydá na základě oznámení o zahájení řízení zaslaného tomuto úřadu správním úřadem příslušným k vedení navazujícího řízení nebo na základě žádosti oznamovatele ještě před zahájením navazujícího řízení souhlasné závazné stanovisko poté, co ověří, že jejich obsah je v souladu s požadavky právních předpisů, které zapracovávají směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU. Příslušný úřad v závazném stanovisku podle věty první zároveň stanoví, které z podmínek uvedených ve stanovisku k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí jsou správní úřady příslušné k vedení navazujících řízení povinny zahrnout do svých rozhodnutí. Nelze–li vydat souhlasné závazné stanovisko podle věty první, musí být záměr předmětem nového posuzování podle § 4 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Závazné stanovisko podle věty první se vydává pro rozhodnutí v navazujícím řízení vydávané po nabytí účinnosti tohoto zákona; toto závazné stanovisko se použije i pro rozhodnutí v dalších navazujících řízeních. Pokud příslušný úřad vydává také závazné stanovisko podle § 9a odst. 4 a 5 zákona č. 100/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, lze oba postupy spojit a vydat pouze jediné závazné stanovisko.

114. Kontrolní stanovisko EIA ze dne 15. 3. 2016 podle svého obsahu bylo právě případem závazného stanoviska zmíněného v poslední větě přechodného ustanovení k novele zákona o posuzování vlivů účinné od 1. 4. 2015. Bylo tedy spojením ověřovacího závazného stanoviska, jímž byla na základě zmíněného přechodného ustanovení ověřena použitelnost stanoviska EIA vydaného dne 22. 8. 2013 i v kontextu nové právní úpravy, jejímž smyslem bylo zesouladnění českého práva s požadavky práva unijního, a verifikačního závazného stanoviska podle § 9a odst. 6 (dříve odst. 5) zákona o posuzování vlivů, které má dvě role – zaprvé je jím ověřováno, že projektová dokumentace předložená se žádostí o dodatečné povolení stavby se neodlišuje od dokumentace záměru, na jejímž podkladě bylo vydáno stanovisko EIA, a zadruhé pro případ zjištění dílčích odlišností v dokumentaci je ověřováno, zda tyto odlišnosti jsou z hlediska vlivů na životní prostředí nevýznamné, takže i přes tyto odchylky lze nadále stanovisko EIA použít. Tato funkce verifikačního stanoviska je přitom pro posouzení žalobního bodu klíčová.

115. Je nutno připustit, že přechodné ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 39/2015 Sb. ve své předposlední větě předpokládá, že ověřovací závazné stanovisko se vydá jen jednou pro první navazující řízení a lze je následně použít i pro případná další navazující řízení. Takovou výslovnou právní úpravu však ustanovení § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů neobsahuje a naopak předpokládá, že dotčený orgán ověří každý záměr předložený do navazujícího řízení. Nejedná se přitom o žádnou neúmyslnou mezeru v zákoně, jelikož bez verifikace podoby záměru v každém navazujícím řízení zvlášť by bylo možné obejít smysl tohoto procesního instrumentu a po získání souhlasného verifikačního závazného stanoviska na základě shodné dokumentace v prvním navazujícím řízení (např. pro povolení k nakládání s vodami) již v dalších procesech volně měnit podobu záměru (např. upustit od čištění spalin), aniž by proti tomu mohl orgán posuzování vlivů zakročit. Ačkoliv tedy ověřovací závazné stanovisko postačí vydat jen jednou, jakmile je s tímto závazným stanoviskem spojeno i verifikační závazné stanovisko, jako tomu bylo v případě kontrolního stanoviska z roku 2016, je nutné v rozsahu posouzení dle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů vydat pro každé další navazující řízení nové verifikační závazné stanovisko.

116. Kromě toho, § 3 písm. g) bod 14 zákona o posuzování vlivů stanoví, že navazujícím řízením je i řízení o změně rozhodnutí vydaného v řízeních podle bodů 1 až 13 k dosud nepovolenému záměru nebo jeho části či etapě, má–li dojít ke změně podmínek rozhodnutí, které byly převzaty ze stanoviska. To tedy znamená, že má–li dojít ke změně již vydaného rozhodnutí v navazujícím řízení, je nutno si i tehdy podle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů vyžádat nové verifikační stanovisko. Z toho pak lze logicky dovodit argumentem a simili, že je–li taková změna žádosti připuštěna již před vydáním rozhodnutí v navazujícím řízení poté, co byla použitelnost stanoviska EIA potvrzena verifikačním závazným stanoviskem, musí být znovu vyžádáno verifikační závazné stanovisko, jež by se vyjádřilo k tomu, zda i po změně záměru je původní stanovisko EIA použitelné a není třeba vyvolat nový proces EIA dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona o posuzování vlivů.

117. Na tento závěr přitom nemá vliv ani skutečnost, že lze předpokládat, že verifikační závazné stanovisko bylo vyžádáno již v procesu změny integrovaného povolení k obdobným změnám záměru. Řízení o vydání integrovaného povolení či o jeho změně je samostatným navazujícím řízením, jež si vyžaduje vydání svého vlastního verifikačního závazného stanoviska. I když přitom lze předpokládat, že stanovisko dotčeného orgánu by se nemělo odlišovat, nic to nemění na tom, že dotčený orgán musí přinejmenším ověřit, zda změněná projektová dokumentace v řízení o dodatečném povolení stavby je skutečně shodná s tou, kterou měl možnost posuzovat v souvislosti v řízením o změně integrovaného povolení. V tomto směru se stavební úřad zpravidla nemůže opřít jen o popis předloženého záměru v odůvodnění rozhodnutí o změně integrovaného povolení, jelikož jednak takový popis vždy představuje jen zjednodušenou charakteristiku záměru a jednak stavební úřad není oprávněn nahrazovat závěr, jenž musí vyslovit právě dotčený orgán na úseku posuzování vlivů. S ohledem na to tedy nelze ani mít za to, že by se jednalo jen o vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí s ohledem na informace uvedené v rozhodnutí o změně integrovaného povolení. Nadto, i když samotná rozhodnutí o změně integrovaného povolení jsou založena ve správním spise (v dokladové části poslední verze projektové dokumentace označené jako revize 02/2020), případná verifikační závazná stanoviska pro ně vydaná pochopitelně již nikoliv.

118. V daném případě tedy soud shrnuje, že v důsledku změn žádosti provedených ať již cestou nově podaných žádostí o dodatečné povolení stavby, nebo cestou změny v předložené projektové dokumentaci bez samostatného procesního úkonu stavebníka skutečně nemohl stavební úřad považovat kontrolní stanovisko z roku 2016 v rozsahu jím deklarované verifikace použitelnosti stanoviska EIA z roku 2013 za použitelné a byl povinen si vyžádat nové verifikační závazné stanovisko v návaznosti na finální podobu projektové dokumentace, s odkazem na niž hodlal spornou stavbu dodatečně povolit. Pokud by takové souhlasné závazné stanovisko získal, mohli by se žalobci v případě svého nesouhlasu proti němu bránit v odvolacím řízení, kdy by bylo nutné vyžádat jeho potvrzení od nadřízeného orgánu.

119. Soud přitom nepřehlédl, že si žalovaný vyžádal v návaznosti na odvolací námitky žalobců potvrzení stanoviska EIA z roku 2013 a kontrolního stanoviska z roku 2016 od ministryně životního prostředí. Ta sice obě stanoviska potvrdila, ale žalovaný na toto potvrzující stanovisko nevyčkal a rozhodl i bez něj. I kdyby však toto stanovisko obdržel ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, nic by to na důvodnosti námitky žalobců nezměnilo, jelikož k samotné potřebě nového verifikačního závazného stanoviska se ministryně nevyjádřila, resp. zcela správně upozornila na to, že za posouzení toho, zda se projektová dokumentace v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby změnila, odpovídá stavební úřad, resp. žalovaný. V tomto případě soud konstatuje, že k takovým, nikoliv jen zanedbatelným změnám došlo, a to opakovaně. Nevyžádal–li si stavební úřad nové verifikační závazné stanovisko, neměla ministryně životního prostředí ani co v návaznosti na poslední podobu projektové dokumentace přezkoumávat.

120. Konečně chybějícím verifikačním závazným stanoviskem nemůže být ani sdělení odboru životního prostředí a zemědělství žalovaného ze dne 24. 9. 2021. Jednak tomuto sdělení chybí odpovídající procesní forma závazného stanoviska a jednak se k problematice vyjadřuje jen z pohledu zákona o integrované prevenci (že nevidí potřebu provést změnu integrovaného povolení), nikoliv z pohledu zákona o posuzování vlivů.

121. S tímto žalobním bodem pak souvisí i problematika použitelnosti kontrolního stanoviska z hlediska časového. Vzhledem k tomu, že tento rozměr problému žalobci přímo nevyzdvihují, považuje soud za dostačující jen ve zkratce poukázat na to, že stanovisko EIA bylo v souladu s § 9a odst. 4 zákona o posuzování vlivů a s přihlédnutím k čl. II bodu 6 zákona č. 326/2017 Sb. platné 7 let, tj. do 22. 8. 2020. O prodloužení jeho platnosti přitom mohlo být požádáno před uplynutím jeho platnosti, ze správního spisu však neplyne, zda tak stavebník učinil, přičemž takový údaj není zmíněn ani v závazném stanovisku ministryně životního prostředí ze dne 7. 4. 2022. Za daných okolností lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda pro dodatečně povolený záměr vůbec existovalo platné stanovisko EIA v době vydání prvostupňového rozhodnutí, neřkuli pak v době vydání napadeného rozhodnutí. S ohledem na uvedené proto napadené rozhodnutí nemohlo obstát.

122. Důvodná však není námitka nezveřejnění informace o zahájení procesu EIA zákonem předpokládaným způsobem (viz bod 4.11 části IV žaloby). V tomto směru již zdejší soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2015, č. j. 47 A 6/2015–100, jednoznačně konstatoval, že se sice jedná o dílčí procesní vadu, avšak vzhledem k dostačující možnosti žalobců uplatňovat jejich práva v navazujících řízeních jde o vadu bez vlivu na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tímto závěrem byl stavební úřad i žalovaný vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), a je jím proto nyní vázán i soud.

123. Stejně tak za důvodný soud nepovažuje ani žalobní bod (viz bod 4.12 části IV žaloby) nedostatečného vymezení teprve zamýšlených a již realizovaných prací v prvostupňovém rozhodnutí a v protokolu z kontrolní prohlídky ze dne 18. 8. 2020. V tomto směru soud konstatuje, že řízení o dodatečném povolení stavby je stejně jako jiná řízení upravená ve stavebním zákoně zaměřeno na posouzení a povolení budoucí podoby záměru. I když zde na rozdíl od jiných řízení již stavba v určitém rozsahu reálně vznikla, neznamená to, že žadatel vždy žádá o povolení stavby právě v takové podobě, naopak v zájmu splnění zákonných požadavků bude mnohdy nucen žádat o určité úpravy a doplnění stávajícího stavu stavby. Z hlediska výroku rozhodnutí o dodatečném povolení stavby tedy je důležité vymezení toho, jak má stavba vypadat ve finální podobě, o niž je stavebníkem žádáno. To, jakou podobu má doposud reálně vybudovaná stavba, je důležité naopak pro výrok rozhodnutí o odstranění stavby, které by bylo vydáno v případě nepovolení stavby, resp. v rozsahu, v němž se rozhodnutí o dodatečném povolení stavby reálně existující nepovolené stavby nedotýká, tedy pro jiné správní řízení, byť úzce související s řízením o dodatečném povolení stavby. V řízení o dodatečném povolení stavby se rozsah již realizované stavby může projevit jen v tom, jaké budou dopady samotného dokončování stavby, tj. jestli bude případně třeba některé již hotové stavby přebudovávat, nebo jestli naopak již stavební práce po vydání rozhodnutí nebudou nutné. Nevyjasnění dané otázky by se tak žalobců mohlo dotknout jen zcela okrajově a jen v návaznosti na jejich případné námitky dovozující nepřijatelné dopady samotného provádění stavebních prací nutných k realizaci napadeného rozhodnutí. Námitky žalobců se však soustřeďují na vlivy provozu ve sporné stavbě, a ne na vlivy případné dostavby sporné stavby. I kdyby tedy stav stavby v době vydání napadeného rozhodnutí nebyl řádně zmapován, nebyla tím nezákonně dotčena práva žalobců. Otázka aktuální rozestavěnosti stavby nemá žádný dopad na budoucí vlivy provozu v dodatečně povolené stavbě na okolí. Pramení–li namítané dotčení žalobců z provozu dosud nezkolaudované stavby, patří tyto námitky do jiných řízení (zákaz užívání nepovolené stavby, kontrola průběhu zkušebního provozu apod.).

124. Ostatně jiných řízení, resp. srovnání s nimi se ve své podstatě týká i žalobní bod 4.19 části IV žaloby namítající neúčelnost rozdělení kompetencí mezi stavební úřad a Městský úřad v N.. Zde soud konstatuje, že by žalobci v tomto řízení mohli namítat pouze své dotčení tím, že ve věci rozhodoval stavební úřad Magistrátu města Mladá Boleslav. Žalobci však nenamítají, že by pracovníci magistrátu byli podjatí či že by z jiného důvodu bylo nezákonné svěření věci do jejich rukou vzhledem k podjatosti úředních osob Městského úřadu v N.. Právě zjištěná systémová podjatost plynoucí z aktivní podpory města N. požadavků dotčené veřejnosti včetně žalobců na vysídlení provozu stavebníka včetně podání žaloby u občanskoprávních soudů na zdržení se obtěžování zápachem a látkami vypouštěnými z provozu společnosti AZOS, jež nicméně byla v konečném důsledku zamítnuta (řízení bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3223/2020, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2047/21), skutečně napovídala tomu, že oprávněné úřední osoby Městského úřadu v N. by mohly podléhat nepřiměřeným tlakům zaměstnavatele směřujícím k ovlivnění výsledku řízení. Ať již reálně k takovému nezákonnému ovlivňování oprávněných úředních osob vykonávajících činnost v přenesené působnosti ze strany vedení města skutečně docházelo, nebo ne, náznaky takové hrozby dosahovaly již nadkritické úrovně. Proto v tomto řízení skutečně nebylo nadále přijatelné, aby jej dokončil Městský úřad v N.. Pokud věc nakonec byla přidělena magistrátu, jeví se to být rozumným řešením, neboť lze předpokládat, že v oblasti posuzování rozsáhlejších průmyslových staveb má dlouholeté zkušenosti. Přirozeným důsledkem takové změny místní příslušnosti pak samozřejmě je to, že některé dílčí související procesy v praxi probíhají na různých místech, ale to je nutným důsledkem systémové podjatosti a toho, že s ohledem na její závislost na významu rozhodované kauzy se nemusí dotknout každého souvisejícího řízení (třebaže to které řízení souvisí s tímtéž provozem, význam rozhodnutí v něm vydávaného může zanedbatelný, a obavy z ovlivňování, není–li konkrétně prokázán opak, jsou proto liché). I když různá místní příslušnost může být nepraktická, jde o nutný důsledek, jenž sám o sobě není nezákonným jevem.

125. Ve vztahu k odvolacím námitkám poukazujícím na konkrétní rozpory a neúplnost projektové dokumentace sporné stavby (viz bod 4.6 a 4.18 části IV spolu s bodem 4 části V žaloby) však napadené rozhodnutí zřetelně neobsahuje žádné obdobně konkrétní odůvodnění. V odvolání přitom bylo zcela konkrétně namítáno, že v souhrnné technické zprávě jsou na různých místech [bod B.2.2.b) oproti bodu B.2.1.g)] uváděny různé rozměry hlavní výrobní haly, že chybí popis, jak byly zohledněny podmínky stanoviska EIA a podmínky integrovaného povolení co do požadavku na využití nejlepších dostupných technik, že je zamlčena přítomnost ochranného pásma přírodního léčivého zdroje, že projekt vzduchotechniky používá nesprávné výpočtové teploty, čímž jsou ovlivněny požadavky na větrání výrobní haly, nevyhodnocení hluku na otevřených manipulačních plochách aj. Na tyto námitky bylo přitom reagováno jen obecným prohlášením o souladu projektové dokumentace s vyhláškou č. 499/2006 Sb. a (patrně bezmeznou) důvěrou, již má stavební úřad, a tedy i žalovaný k autorizovaným osobám, které dokumentaci zpracovaly. Takové vypořádání odvolacích námitek však nemůže z povahy věci obstát. Žalovaný neuvedl, na základě jakých myšlenkových úvah dospěl k závěru, že namítané vady neporušují vyhlášku č. 499/2006 Sb. a už vůbec nevysvětlil, proč má za to, že zhodnocení nedůvodnosti uplatněných námitek je plně vyčerpáno právě aplikaci uvedené vyhlášky. Aniž soud hodlá tvrdit, že tyto námitky musí být důvodné, žalovaný se v přítomnosti konkrétních námitek nemohl odvolávat jen na úřední oprávnění tvůrců zpochybňované projektové dokumentace, neboť jen kvůli tomu nejsou informace v ní uváděné pro stavební úřad závazné. Stavební úřad ani žalovaný nemohou svou odpovědnost za řádné posouzení souladu dodatečně povolované stavby s právními předpisy přenášet na jiné osoby (srov. v obdobných souvislostech např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. 48 A 118/2016–200, č. 3902/2019 Sb. NSS, odst. 40–44). I když k odůvodnění vypořádání některých námitek postačí i jen stručná věta či souvětí, neplatí to pro všechny námitky, jelikož např. námitka vadných vstupů pro výpočet vzduchotechniky by mohla být námitkou vážnou, zpochybňující i případné na výpočet navazující závěry dotčených orgánů a samotného stavebního úřadu v oblasti související s ochranou ovzduší a veřejného zdraví. Tento žalobní bod je tedy důvodný a soud potvrzuje, že napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a to v otázkách, jež by potenciálně mohly zpochybňovat zákonnost výroku ve věci dodatečného povolení sporné stavby.

126. Soud ale nemůže přisvědčit námitce (viz bod 4.13 části IV žaloby), že by nezákonnost napadeného rozhodnutí způsoboval chybějící souhlas vlastníka pozemků použitých ke stavbě. V tomto směru sice je pravdou, že v důsledku přeměny společnosti AZOS stavebník již nebyl vlastníkem nemovitých věcí, přičemž (a pročež) doklad o souhlasu osoby zúčastněné na řízení č. 1 s realizací stavby v době vydání prvostupňového rozhodnutí ve spise skutečně chyběl (souhlas byl předložen až v souvislosti s vyjádřením stavebníka k odvolacím námitkám), na druhou stranu ovšem žalovaný byl povinen ve věci rozhodovat podle skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí. V dané otázce nepřicházela do úvahy koncentrace řízení ani podle stavebního zákona (na žadatele se nevztahuje), ani podle § 82 odst. 4 správního řádu (stavebník nebyl na nedostatek této náležitosti dříve upozorněn, nelze mu proto vyčítat, že ji předložil až v odvolacím řízení). V době vydání napadeného rozhodnutí tudíž tento nedostatek byl napraven a žalovaný k tomu byl povinen přihlédnout.

127. Samostatnou kapitolu představují námitky proti závazným stanoviskům dotčených orgánů a s tím spojeným otázkám dostatečného posouzení vlivu stavby na hlukové, popř. dopravní zatížení lokality (viz body 4.4, 4.8, 4.14 a 4.16 části IV žaloby a body 2 a 4 části V žaloby). V této souvislosti je ovšem nutno připomenout rozsudek NSS ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 As 150/2015–81, vydaný v této věci, jímž byl korigován nesprávný právní názor zdejšího soudu týkající se právě problematiky závazných stanovisek. NSS zde totiž upozornil na skutečnost, že integrované povolení nahrazuje závazná stanoviska.

128. Krajský soud proto musí žalobcům připomenout, že podle § 2 písm. g) zákona o integrované prevenci je integrovaným povolením rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek, vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy umožňují. Pouze pro případ, že by stavebník postupoval tak, že si nejprve obstará rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, a teprve následně by získal integrované povolení, aby dodatečně povolenou stavbu mohl začít používat, by dříve vydaná závazná stanoviska měla zachovánu samostatnou existenci (srov. § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). V tomto případě však stavebník postupoval tak, že si nejprve obstaral integrované povolení, resp. změny integrovaného povolení, a teprve na ně navazovaly následně prováděné změny žádosti o dodatečné povolení stavby a samotné vydání dodatečného povolení. Je tedy nutno zkoumat, zda ten který složkový předpis předpokládá, že to které závazné stanovisko je nahrazeno integrovaným povolením, či nikoliv. Přitom, pokud by tomu tak bylo, mělo by to zcela zásadní dopady do posuzování dané otázky v řízení o dodatečném povolení stavby či jakémkoliv jiném řízení souvisejícím s tímto integrovaným povolením.

129. Není totiž pochyb o tom, že integrované povolení má formu správního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v sobě integruje i podmínky pro samotné fungování takto povolovaného provozu, jež regulují činnosti, k nimž nemusí být zapotřebí získat předchozí povolení stavebního úřadu, jedná se o rozhodnutí, jímž jsou konečným způsobem určována práva a povinnosti dotčených subjektů, mezi něž spadá nejen žadatel o integrované povolení, ale i široká veřejnost, jež je dotčena vlivy fungování takto schváleného provozu. Jedná se tedy o správním soudem samostatně přezkoumatelné rozhodnutí k žalobě podle § 65 s. ř. s., a to bez ohledu na to, zda ten který subjekt byl, resp. mohl být v pozici účastníka řízení o vydání integrovaného povolení [žadatel, město, kraj či spolek jako je žalobce c); srov. § 7, ale též § 19a odst. 4 zákona o integrované prevenci] a mohl podat proti němu odvolání, nebo účastníkem takového řízení vůbec nemohl být a jeho práva byla omezena jen na povinně zveřejňované údaje a možnost uplatnění vyjádření (srov. § 8 odst. 2 zákona o integrované prevenci). Žalobní oprávnění se totiž neřídí účastenstvím ve správním řízení, jehož výsledkem je rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž možností dotčení právní sféry žalobce takovým rozhodnutím (viz rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013–33, č. 3060/2014 Sb. NSS). Tím, že jde o správní rozhodnutí, je jím vázán stavební úřad i žalovaný, přičemž se zde z povahy věci neuplatní režim závazného stanoviska a jeho instančního přezkumu v odvolacím řízení dle § 149 odst. 4 správního řádu. Stejně tak ani správní soud není oprávněn v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí opírajícímu se o integrované povolení již přezkoumávat zákonnost takového podkladového aktu. Pokud s ním žalobci nesouhlasili, měli si proti integrovanému povolení v řádné žalobní lhůtě (po vyčerpání řádných opravných prostředků, pokud jimi disponovali) podat samostatnou žalobu, v níž by jejich argumentace mohla být soudem projednána.

130. V první řadě tedy je třeba ověřit v příslušných složkových zákonech, zda rozporovaná závazná stanoviska vůbec mohla být vydána. Pokud nikoliv a na danou otázku dopadalo, resp. přinejmenším mělo dopadat integrované povolení a podmínky v něm stanovené, pak k závazným stanoviskům, byť i třeba byla vydána, nelze vůbec přihlížet. Stejně tak z hlediska věcného z povahy věci nemůže být důvodná argumentace zpochybňující správnost a dostatečnost podmínek integrovaného povolení, jelikož to jsou otázky, jež soud není oprávněn v soudním řízení ve věci dodatečného povolení stavby řešit, jestliže integrované povolení bylo vydáno před právní moci rozhodnutí o dodatečném povolení stavby (opět viz § 46 odst. 1 zákona o integrované prevenci). Soud je v tomto řízení oprávněn řešit pouze námitky, že v řízení o dodatečném povolení stavby nebyly dodrženy podmínky integrovaného povolení. Pak přirozeně soud musí odlišit, které z jeho podmínek se skutečně týkají právě fáze územního a stavebního řízení, jež řízení o dodatečné povolení stavby nahrazuje, a které nikoliv (např. protože se týkají přípravných prací či až samotného provozu stavby, tedy jde o podmínky pro předběžné užívání stavby, zkušební provoz, kolaudaci či činnosti vůbec nepodmíněné rozhodováním stavebního úřadu). Věcně se přitom bude zabývat jen důvodností námitek nedodržení podmínek integrovaného povolení pro územní a stavební rozhodnutí.

131. Pokud jde o námitky žalobců proti závaznému stanovisku Ministerstva zdravotnictví ze dne 5. 12. 2019, je nutno konstatovat, že se jedná o závazné stanovisko vydané s odkazem na § 37 odst. 3 písm. b) zákona č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon), ve znění zákona č. 225/2017 Sb. (dále jen „lázeňský zákon“). Při jeho vydání však Ministerstvo zdravotnictví zjevně přehlédlo § 37 odst. 6 lázeňského zákona, podle nějž se závazné stanovisko nevydá, je–li jeho vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného povolení podle zákona o integrované prevenci, nebo si vydání integrovaného povolení pro spornou stavbu nebylo vědomo. Z ustanovení § 37 odst. 6 lázeňského zákona plyne, že Ministerstvo zdravotnictví v dané věci postrádalo pravomoc k vydání závazného stanoviska, a proto k takovému závaznému stanovisku, ať již se vyjadřovalo k jakémukoliv vývojovému stadiu projektové dokumentace záměru, se v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí nemuselo přihlížet. Ani vady případného vypořádání souvisejících námitek tak nemohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

132. Naopak pokud jde o souhlasné závazné stanovisko KHS ze dne 31. 3. 2020 vycházející z § 77 odst. 1 a § 82 odst. 2 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 205/2020 Sb. (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“) a na ně navazující potvrzující závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021, jež se věnovala problematice hluku jak z hlediska ochrany pracovníků provozu, tak z hlediska ochrany okolí, pro ně zákon o ochraně veřejného zdraví nestanoví, že by byla nahrazena integrovaným povolením. Takové pravidlo je stanoveno jen pro rozhodnutí o povolení překročení hlukových limitů v § 31 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví, jež ale v tomto případě nebylo vydáváno. Proto v otázce hluku mohou být námitky žalobců relevantní. Žalobní bod přitom zpochybňuje (v kontextu odvolacích námitek), že by závazná stanoviska posoudila dopady hluku úplným způsobem, jelikož nevyhodnotila hluk způsobený manipulací s materiálem a hotovými výrobky na otevřených manipulačních plochách, popř. kumulaci hluku i ze sousedních provozů. K tomu je nutno uvést, že odůvodnění těchto otázek nemusí být nutně jen v odůvodnění napadeného rozhodnutí, ale též v samotném textu odůvodnění zpochybňovaných závazných stanovisek. K problematice kumulativního působení hluku se přitom závazné stanovisko Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 7. 2021 na str. 5 a 6 zcela konkrétně vyjadřuje, když říká, že v současné době neexistují použitelné exaktní metody, jimiž by bylo možné tuto kumulaci vyhodnocovat, a popisuje z toho plynoucí metodologické závěry. Jelikož vůči tomuto vysvětlení žalobci neuplatňují žádnou polemiku, nelze v tomto bodě napadenému rozhodnutí vyčítat nepřezkoumatelnost. Pokud jde pak o hluk na manipulačních plochách, i ve vztahu k němu se Ministerstvo zdravotnictví vyjádřilo tak, že s hlukem z dopravy v areálu včetně vnitřní manipulace s díly počítala hluková studie z března 2020 zaměřená na predikci hlukových účinků provozu na okolí, podle níž lze očekávat splnění limitů stanovených prováděcími předpisy. Nadto bylo zdůrazněno, že s ohledem na ověření reálných účinků byla uložena povinnost provedení zkušebního provozu a s ním spojeného měření včetně parametrů, jež takové měření má splnit. I na tento rozměr odvolacích námitek tak bylo reagováno a bylo na žalobcích, aby případně v žalobě vedli věcnou polemiku s těmito argumenty, což ovšem nečiní, kromě prostého prohlášení o bagatelizaci nárůstu dopravy.

133. Lze si samozřejmě položit otázku, zda vlastní manipulace s materiálem na otevřených areálových plochách ještě vůbec spadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby vzhledem k tomu, že na areálových plochách bylo možné očekávat manipulaci s materiálem i v případě v minulosti zkolaudovaného stavu hlavní výrobní haly (obrobna). Stavební úpravy areálových ploch přitom nejsou součástí podané žádosti a je zřejmé, že areálové plochy zde v nějakém rozsahu vznikly již dříve. Pokud jde o jejich rozsah či druh povrchu [tj. zda nebyly nepovoleně rozšířeny blíže k nemovitostem žalobce a) či nevhodně upraveny], to je otázkou, která by se mohla řešit v případě zahájení řízení o odstranění takových údajně nepovolených úprav terénu, nicméně v tuto chvíli to nebylo předmětem rozhodování stavebního úřadu. Soud nicméně zastává názor, že je třeba, aby se dotčené orgány zabývaly i tímto aspektem, jelikož rozhodnutím o dodatečném povolení stavby je nahrazováno právě i územní rozhodnutí o změně vlivu užívání stavby na území a ze správního spisu vyplývá, že jedním z parametrů takové změny je zásadní intenzifikace využívání areálu na třísměnný (v podstatě nepřetržitý) provoz, zatímco v minulosti výrobní ruch v nočních hodinách a o víkendech v areálu nebyl.

134. Jinak ovšem soud konstatuje, že reálné fungování sporné stavby v podobě, jaká byla předmětem dodatečného povolení stavby, bude podle stanovených podmínek předmětem hlukového měření v průběhu zkušebního provozu, a proto je zajištěno, že případné dotčenými orgány nedostatečně zohledněné vlivy navýšení stavbou indukované dopravy budou reálně zachyceny a bude na ně v případě potřeby možné reagovat stanovením dodatečným podmínek ještě před kolaudací sporné stavby. Pokud jde o případné jiné vlivy nákladní dopravy na přilehlé domy, soud podotýká, že v okolí je v provozu více výrobních areálů, s nimiž je již v současnosti spojen průjezd těžké nákladní dopravy, jež by daným místem ostatně běžně projížděla, i kdyby nebyl areál stavebníka v provozu, jelikož mezi rodinnými domy a areálem stavebníka je relativně silně frekventovaná silnice II/330 regionálního významu. Z toho důvodu nejsou namístě ani obavy z nedostatečně zajištěné dopravní obslužnosti (bod 3.2 části V žaloby). Nelze ovšem nepoznamenat, že samotní žalobci před vydáním prvostupňového rozhodnutí problematiku dostatečné dopravní obslužnosti areálu vůbec nevznesli a poprvé ji uplatnila až v odvolání žalobkyně b), přičemž konkrétně na tuto námitku reagoval stavebník, jehož argumentaci si žalovaný osvojil.

135. Pokud jde o zmínku o odběru podzemních vod (bod 2 části V žaloby), ze správního spisu plyne, že povolování nového vrtu bylo předmětem samostatných rozhodnutí, a tedy nespadá do předmětu řízení o dodatečném povolení stavby. K odvolání se přitom v souvislosti s problematikou ochrany podzemních vod vyjádřil stavebník, s jehož argumentací se žalovaný ztotožnil. Bylo na žalobcích, aby případně v žalobě konkrétně specifikovali nesprávnost či nepřiléhavost takové argumentace nebo aby konkrétně označili otázku, na niž se jim nedostalo srozumitelné odpovědi. To však v žalobě neučinili a nijak konkrétně se nevymezují ani proti závaznému stanovisku vodoprávního úřadu. S ohledem na uvedené zde proto chybí konkrétní projednatelný žalobní bod. Ve vztahu k závaznému stanovisku vodoprávního úřadu a orgánu ochrany ovzduší ze dne 7. 11. 2019 navíc postačí jen připomenout, že tato závazná stanoviska v návaznosti na odvolání žalobců byla zrušena rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 5. 2021, jelikož neměla být vůbec vydána (nahrazuje je integrované povolení). Na tento zásah, jenž ostatně podle soudu odpovídá platné právní úpravě, žalobci v žalobě nijak nereagují, resp. pokud bodě 6 části V žaloby hovoří o směšování řízení o dodatečném povolení stavby a řízení o vydání integrovaného povolení, jejich argumentace není správná, resp. se míjí s podstatou problému.

136. V souvislosti s tvrzeným nevypořádáním námitek proti zápachu (bod 3.3 části V žaloby) je pravdou, že prostupňové rozhodnutí k těmto námitkám buď odkazovalo na samostatné řízení před vodoprávním úřadem týkající se kanalizace a čištění odpadních vod, nebo na zkušební provoz, který může zavdat důvod pro stanovení dodatečných omezujících podmínek. Vyjádření stavebníka pak jen konstatovalo, že sporná stavba splňuje všechny emisní limity. Odůvodnění otázky zápachu by si tedy zasloužilo větší pozornost žalovaného, jelikož ze správního spisu i souvisejícího řízení o žalobě města N. před občanskoprávními soudy je patrné, že jde o problém, který se vine jako červená nit celou kauzou od počátku až do konce. Na druhou stranu strohé sdělení stavebníka, že stavba dodržuje emisní limity vyžadované právními předpisy, je poměrně přesným sdělením, proč v rovině veřejného práva nemohou být námitky žalobců důvodné. Ostatně právě to je i jádrem sdělení ČIŽP ze dne 10. 2. 2014 vydaného k podnětu žalobce c) na prověření šíření nadměrného zápachu, v němž bylo uvedeno, že dle platného zákona o ochraně ovzduší nelze provozovatele za samotné obtěžování nadměrným zápachem jakkoliv postihovat ani mu ukládat povinnost snížení zápachu, v důsledku čehož je obtěžování zápachem z nevhodně umístěných zdrojů z pohledu zákona o ochraně ovzduší neřešitelné. Stavební úřad totiž za pomoci dotčených orgánů (zde prostřednictvím podmínek v integrovaném povolení) může spornou stavbu v rovině veřejného práva podmiňovat pouze splněním emisních limitů, jejichž dodržování bylo uloženo právní normou. V případě emisí zápachu přitom právní normy žádný limit, jehož dodržování by mohlo být ať již stavebním úřadem, nebo orgány na úseku ochrany ovzduší vymáháno, nestanoví. Proto ani stavební úřad a žalovaný nemohou žalobcům v tomto směru poskytnout účinnou ochranu, aniž by to znamenalo nezákonnost jejich rozhodnutí.

137. Otázku zápachu tak může stavební úřad řešit jen v tom rozsahu, v jakém mu vzniká povinnost do svého rozhodování zahrnout též soukromoprávní rovinu, tedy v rozsahu včas a řádně uplatněných námitek, popř. v návaznosti na institut tzv. kvality prostředí (pohody bydlení). V tomto směru ovšem žalobci byli dostatečně aktivní a námitky brojící proti nadměrnému a nesnesitelnému zápachu vznesli a bylo povinností žalovaného a předtím stavebního úřadu se k nim vyjádřit i v této rovině. Pokud tak neučinili, jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Nelze přitom přijmout argument stavebního úřadu, že by v důsledku změny žádosti o dodatečné povolení stavby a změny podoby sporné stavby tyto námitky „spadly pod stůl“ a že by k nim nemuselo být přihlíženo a nebylo třeba se vyjádřit k jejich podstatě. Sporná stavba se sice skutečně v průběhu řízení měnila, ale ne natolik, že by už šlo o zcela jinou stavbu, ve vztahu k níž by uplatněné námitky musely být skutečně všechny nepřiléhavé. I po všech změnách má stavba stále obsahovat lakovací linku a spárovací linku, s jejichž nepovoleným provozem mohla být spojena část pachové emisní zátěže, resp. správní orgány nevysvětlily, proč by námitky proti zápachu nutně musely být podmíněny provozem zinkovací a stahovací linky. Námitky ztráty pohody bydlení a snížení ceny nemovitostí v důsledku provozu sporné stavby tak i po změnách žádosti a projektové dokumentace neztratily na aktuálnosti ani v době vydání napadeného rozhodnutí a bylo třeba na ně alespoň stručně reagovat, ať je již žalovaný, resp. stavební úřad považoval za důvodné, či nikoliv.

138. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že problematika pachových emisí již byla řešena před soudy v občanském soudním řízení. Jakkoliv standardně předchází preventivní posuzování daných otázek stavebním úřadem případným sporům spojeným s provozem již realizované stavby, v tomto případě, kdy společnost AZOS nečekala na povolení stavebního úřadu a stavbu provedla a provozovala i bez něj, byly občanskoprávní soudy rychlejší. V případě, že nelze očekávat zhoršení vlivů stavby oproti dřívějším vlivům, jež občanskoprávní soudy posuzovaly, je třeba přitom mít za to, že daná otázka již byla posouzena tím nejpovolanějším orgánem, a to se závěrem o přiměřenosti zejména pachových imisí místním poměrům. Jejich závěry by v principu měl stavební úřad respektovat. Proto ač soud činí závěr o dílčí nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stran vlivu předpokládaného zápachu ze sporné stavby na kvalitu prostředí, nelze zásadně očekávat, že by při věcném posouzení tyto námitky obstály. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 139. Soud tak uzavírá, že ač řada žalobních bodů důvodná není, některé z argumentů žalobců jsou oprávněné. Zejména v otázce absence verifikačního stanoviska k poslední verzi projektové dokumentace sporné stavby, která se v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby opakovaně v podstatných záležitostech měnila, se přitom jedná o nezákonnost takového rozsahu, která nutně musela vést ke zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového i bez nařízení jednání, jelikož se jedná o vážnou procesní vadu [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Také způsob vypořádání rozsáhlých námitek žalobců obecným odkazem na argumentaci stavebníka a odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, ač v obecné rovině akceptovatelný, neumožňoval v některých dílčích otázkách namítaných žalobci soudu zjistit, jaký byl vlastně názor žalovaného, což mělo za následek dílčí nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, např. v otázkách souladu s požadavky územního plánu na vsakování dešťových vod a zřízení izolační zeleně, vlivu zápachu na kvalitu prostředí aj. [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].

140. Lze tedy shrnout, že napadené rozhodnutí v soudním přezkumu neobstálo. Soud si je přitom vědom, že se jedná o mimořádně složitou kauzu, což je v nemalé míře důsledkem dlouhodobého nerespektování veřejnoprávních předpisů na úseku stavebního práva ze strany stavebníka a jeho právního předchůdce, jenž v průběhu řízení neustále proměňoval podobu stavebního záměru, jejž navíc neoprávněně provozoval, čímž vyvolal značný odpor veřejnosti ve svém okolí. I když z hlediska veřejnoprávní regulace nejsou stanoveny závazné pachové limity a v rovině soukromého práva soudy v podstatě uzavřely, že není důvodu rozlišovat mezi pachy libými a nelibými a s ohledem na to pak lze konstatovat, že obtěžování obyvatel města provozem stavebníka nevybočovalo z toho, co je přiměřené místním poměrům (kde obdobně intenzivně působí např. pachy z blízkého pivovaru apod.), odpor veřejnosti po zkušenostech s nepříjemnými emisními projevy nepovoleného, a tedy i nedostatečně dozorovaného provozu je plně pochopitelný.

141. Ani toto předchozí nešetrné jednání stavebníka však samo o sobě z hlediska platné právní úpravy není překážkou dodatečného povolení stavby. Předchozí nelegální stavební činnost a provoz sporné stavby nepochybně zakládaly důvod pro správní sankce, zákazy užívání stavby do doby jejího řádného povolení a kontrolní prohlídky sporné stavby, o čemž se však rozhodovalo či mělo rozhodovat v samostatných správních řízeních či neformálních procedurách nezávislých na řízení o dodatečném povolení stavby. Řízení o dodatečném povolení stavby je v konečném důsledku zaměřeno na posouzení a povolení budoucí podoby záměru. Zkušenosti s dosavadním nelegálním provozem stavby tak mají na řízení o dodatečném povolení stavby jen nepřímý vliv, neboť je stavební úřad a dotčené orgány mohou zohledňovat jen do té míry, do jaké odpovídají podobě záměru, o jehož dodatečné povolení je žádáno. Přitom v tomto případě stavebník upustil od záměru v rozsahu zinkovací a stahovací linky a oproti stavu v počátcích nelegálního provozu výrazně přepracoval podobu vzduchotechniky a doplnil či změnil technologie zachycování a přečišťování plynných emisí, v důsledku čehož lze důvodně očekávat, že vlivy stavby na okolí budou podstatně jiné a patrně mírnější než v minulosti.

142. Za daného stavu tedy lze předpokládat (a žalobci by s tím měli počítat), že sporná stavba v nynější mnohem kompromisnější podobě nakonec bude dodatečně povolena. Samozřejmě je ale nutné trvat na tom, aby proces jejího dodatečného povolení proběhl řádně za dodržení zákonem stanovených podmínek a s náležitým zohledněním námitek dotčené veřejnosti, jež si s ohledem na minulá dlouhodobá selhávání správních orgánů v této kauze a předchozí nelegální jednání stavebníka nepochybně zaslouží větší míru pozornosti přinejmenším ze strany žalovaného, který by se jim měl věnovat konkrétně, a nikoliv přehlíživě prostým odkazem na podání “protistrany”, což logicky muselo u dotčené veřejnosti vzbudit údiv a podezření. V této souvislosti soud apeluje na správní orgány, aby této kauze věnovaly zvláštní pozornost a aby za tím účelem případně vyčlenily dostačující personální kapacitu, neboť je zjevné, že s ohledem na rozsah a historii kauzy s ní nelze nakládat jako s běžnou “tuctovou” záležitostí.

143. Potřeba zohlednění námitek účastníků řízení ovšem na druhou stranu neznamená, že každá z námitek musí být oprávněná. Lze naopak spíše předpokládat, že dříve či později většina námitek z těch či oněch důvodů nakonec neobstojí, popř. po doplnění či úpravě podmínek ve výroku rozhodnutí nebude překážkou finálnímu povolovacímu aktu. Avšak i k nedůvodným námitkám si zaslouží dotčená veřejnost obdržet odpovídající vysvětlení, jinak totiž nelze očekávat, že by se mohla s rozhodnutím správních orgánů ztotožnit a že by se mohla napravit její značně nahlodaná důvěra ve fungování veřejné správy.

144. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům, kteří byli se svou žalobou úspěšní, přiznal soud v souhrnu náhradu nákladů řízení ve výši 32 220 Kč, a to za zaplacené soudní poplatky ve výši 3 x 3 000 Kč a za náklady právního zastoupení ve výši 23 220 Kč. Tuto částku tvoří odměna za tři úkony právní služby při zastupování tří osob, tj. devětkrát odměna po 2 480 Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby a repliky dle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a tři paušální částky jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Na každého ze žalobců tak vychází náhrada nákladů řízení v částce 10 740 Kč.

145. Osobám zúčastněným na řízení soud nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť jim nebyla v řízení uložena žádná povinnost a nebyly shledány ani žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele pro přiznání náhrady nákladů (§ 60 odst. 5 s. ř. s.).

Poučení

Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení Podstatná zjištění z obsahu spisového materiálu Posouzení žaloby soudem Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení