54 A 14/2018 - 25

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce: Mgr. P. K., bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Ladislavem Rychtářem, sídlem U Hadovky 564/3, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č.j. KUJCK 108572/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 7. 11. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. KUJCK 108572/2018, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tábor („správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 6. 2018, č. j. P345/2017-Kal (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku z nedbalosti podle ustanovení § 125c, odst. 1, písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 4 písm. b) a ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že dne 7. 3. 2017 kolem 09:58 hodin jako řidič motorového vozidla tovární značky Škoda Octavia, registrační značky X, po silnici č. I/19 na 99,3 km v katastru obce Tábor ve směru jízdy z Tábora – Všechov se neřídil pravidly provozu na pozemních komunikacích, nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec stanovenou na 90 km/h, přičemž mu byla silničním radarovým rychloměrem AD9C naměřena rychlost jízdy 129 km/h, po odpočtu možné odchylky (-3 %) nejméně 125 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 35 km/h. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupku, a to v paušální částce stanovené ve výši 1 000 Kč.

2. Žalobce v žalobě zdůraznil, že ve své kartě řidiče nemá naprosto žádný záznam a naposledy pokutu za porušení právních předpisů v oblasti dopravy platil cca před dvaceti léty. Žalobu nepodal z důvodů obstrukčních či ve snaze zabránit ztrátě řidičského oprávnění, ale výhradně z principu, neboť od samého počátku je přesvědčen, že za daný skutek neměl být sankcionován.

3. Žalobce odkázal na ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, kdy čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. V konkrétní dopravní situaci reakce žalobce naplňovala znaky jednání v krajní nouzi. Došlo k předjíždění nákladního vozidla, které během předjíždění začalo v rozporu se zákonem stále zrychlovat. V okamžiku, kdy se v protisměru objevilo rychle jedoucí vozidlo, musel žalobce prudce zrychlit, aby mohl předjíždění bezpečně dokončit. Žalobce připustil, že by bývalo patrně stačilo i menší zrychlení, třeba cca 115/h. Žalobce odmítl argumentaci žalovaného, že měl předjížděcí manévr přerušit a zařadit se zpět za předjížděný kamion s ohledem na životní zkušenost ze silnic. Žalobce popsal příběh, kterému byl svědkem. Z toho důvodu zvolil řešení situace prudkou akcelerací a rychlým dokončením předjížděcího manévru, nikoli přerušením předjíždění.

4. Odkazem na ustanovení § 18 odst. 3 a § 18 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu žalobce dovodil, že v souladu s povinností, že nesmí omezovat plynulost provozu pomalým předjížděním je povinen předjíždět rychle. Pokud by bylo možné předjíždění pouze rychlostí stanovenou v obecném ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, bylo by pak v praxi téměř vyloučené, neboť na předjetí by bylo zapotřebí několika kilometrů. Závěr, že při předjíždění je nutno dodržet maximální rychlost stanovenou v obecném ustanovení zákona o silničním provozu, pak by popíral veškerá další ustanovení upravující plynulost dopravy. K tomu žalobce rovněž rozvinul obecně situaci, kdy osobní automobil jede za kamionem, a to je z hlediska bezpečnosti silničního provozu nežádoucí. Současně připomněl, že mu není známo, že by byl vztah ustanovení § 18 odst. 2 písm. b) k ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu exiplicitně judikatorně řešen.

5. Žalobce dále připomněl své právo na spravedlivý proces. Ač se správním orgánem zcela spolupracoval a neučinil sebemenší procesní obstrukci, žalobcem navrhovaný výslech policisty se uskutečnil celý rok od okamžiku měření (řešeného skutku) a rozhodnutí bylo vydáno po patnácti měsících od tohoto okamžiku. V důsledku toho si policista při výslechu již nic nepamatoval. Včasný výslech policisty by nepochybně potvrdil všechny skutečnosti žalobcem uvedené. To nemůže jít k tíži žalobce, že prvostupňový správní orgán vyslechl policistu až po roce od domnělého přestupku. V důsledku tohoto postupu nemohly být všechny skutečnosti uvedené žalobcem jednoznačně prokázány. Podle žalobce správním orgánům z dalších souvisejících faktů, že nebyl v posledním období postihován za přestupek, přestože najezdí ročně minimálně 40 000 km, muselo být zřejmé, že rychlost žalobcova vozidla konkrétního dne byla naměřena za mimořádných okolností. Z těchto důvodů navrhl zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

6. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný odmítl, že by rozhodnutí, které vydal, představovalo mechanické opsání vybraných vět, ve kterém by se nevypořádal s námitkami žalobce. Rozhodnutí je psáno čtivě a srozumitelně. Žalovaný se věnoval důkladně každé námitce a tu přezkoumatelně vypořádal.

7. Žalobcova namítaná osobní bezúhonnost byla nalézacím správním orgánem vzata v potaz při stanovení výše ukládané sankce, která byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí, navíc bez sankce zákazu činnosti.

8. K námitce krajní nouze žalovaný odkázal na vysvětlení uvedené v napadeném rozhodnutí. Jestliže žalobce poukazoval na nebezpečí ve formě protijedoucího vozidla a nákladního vozu bránícího v předjetí, pak žalovaný upozornil na fakt, že tato skutečnost nebyla v průběhu řízení prokázána. Ze svědecké výpovědi policisty provádějícího měření vyplynulo, že si takovou situaci nevybavil. S odstupem doby ji pochopitelně nemohl potvrdit ani vyloučit. Žalobce k prokázání svého tvrzení nepřinesl žádné důkazy. Snímek zachycující vozidlo žalobce jiné vozidlo nezaznamenal. Jednání žalobce není možné považovat za jednání v krajní nouzi. Žalovaný zdůraznil, že posuzování podmínek existence krajní nouze není omezeno pouze na trvání samotného konfliktu, ale na skutečnosti, které mu předcházejí. Dále se musí jednat o objektivně hrozící nebezpečí, nikoliv vyvolané subjektivním pocitem vnímání. Žalobce řešil svůj individuální zájem spočívající v předjetí nákladního vozidla, které se rozhodne řešit tím, že ještě více zrychlil a nákladní vozidlo předjel. Obecně překročením nejvyšší dovolené rychlosti dochází k prodloužení reakční doby, vlastní celkové brzdné dráhy, a to téměř na dvojnásobek, vlivem působících sil dochází k negativnímu ovlivnění jízdních vlastností vozidla, zejména při bočním vedení a zužuje se úhel vidění. Pouze příznivou shodou okolností hrozící následky nenastaly. V dané věci bylo prioritní, aby se žalobce zdržel svého protiprávního jednání, nepředjížděl nákladní vozidlo, které jelo navíc z klesání v situaci, kdy nemohl vědět, zda bude schopen vozidlo bezpečně předjet a celý úsek projet za dodržení nejvyšší dovolené rychlosti pro daný úsek pozemní komunikace v pravém jízdním pruhu. Pokud není splněna byť jedna z podmínek pro jednání v krajní nouzi, o takové jednání se jednat nemůže.

9. Žalovaný nezpochybnil tvrzení žalobce, který během jízdy začal na přehledném úseku předjíždět nákladní automobil, který ovšem začal nenadále zrychlovat. V tomto konkrétním případě však žalobce mohl nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem odvrátit jinak. Ihned poté, co zjistil, že předjížděné vozidlo zrychluje, měl předjížděcí manévr ukončit a zařadit se do jízdního pruhu a pokračovat svým vozidlem v jízdě, aniž by překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy a měl vyčkat na bezpečnější předjetí vozidla. To žalovaný připomněl s ohledem na skutečnost, že jak sám žalobce uvedl, tuto trasu zná a po 300 m od místa předjíždění je silnice, která vede po mostě přes nádrž Jordán ve směru na Prahu již se dvěma jízdními pruhy, a tak pokračuje až na dálnici D3. Proto bylo jistě bezpečnější vyčkat s předjíždějícím manévrem až do tohoto místa. K upozornění řidiče předjížděného vozidla může řidič předjíždějícího vozidla dát zvukové výstražné znamení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o silničním provozu. V obci i mimo obec lze místo něj užít světelné výstražné znamení krátkým přerušovaným rozsvícením dálkových světel ve smyslu § 31 odst. 2 téhož zákona. Řidič sice nesmí omezovat plynulost provozu např. pomalým předjížděním, nicméně nesmí překročit ani nejvyšší povolenou rychlost.

10. Námitce žalobce na porušení práva na spravedlivý proces žalovaný uvedl, že řízení o přestupku bylo zahájeno 7. 8. 2017 a rozhodnutí bylo vydáno 18. 6. 2018, tj. deset měsíců a nikoliv patnáct, jak tvrdí žalobce. Nalézací orgán nezůstal zcela nečinný, neboť 31. 8. 2018 se konalo ústní jednání za účasti žalobce a dne 28. 2. 2018 druhé ústní jednání za účelem výpovědi svědka P. B., zasahujícího policisty. Žalovaný vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání jen na základě účastníky předložených spisů.

III. Obsah správních spisů

11. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: prvostupňový správní orgán zahájil řízení o přestupku žalobce dne 7. 8. 2017 na základě oznámení Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, územní odbor Tábor, dopravní inspektorát a předvolal žalobce k ústnímu jednání na den 31. 8. 2017. V protokole o ústním jednání ze dne 31. 8. 2017 je zachycen jeho průběh včetně poučení, kterých se žalobci dostalo. Žalobce se ke sdělenému obvinění vyjádřil. Ve své výpovědi popsal situaci a své jednání ze dne 7. 3. 2017, kdy předjížděl kamion, sdělil, že jej policisté poté předjeli a zastavili. Sdělili mu, jakého přestupku se dopustil. Dopravní policista mu říkal, že situaci neviděli, že byli schování ve vjezdu na pole. Dopravní přestupek překročení rychlosti projednával žalobce s řidičem policejního vozidla, který mu sdělil, že přestupek byl zjištěn, zaznamenán, a proto je nutné jej řešit. Žalobce uvedl, že žádá o výslech kontrolujícího policisty, který mu může potvrdit, že k přestupku došlo bezprostředně po předjetí kamionu. Správní orgán ústní jednání ukončil tak, že bude nařízen nový termín, ke kterému bude předvolán jako svědek kontrolující policista – řidič služebního vozidla. Další ústní jednání se konalo dne 28. 2. 2018, o čemž svědčí protokol o ústním jednání. Při tomto ústním jednání byl vyslechnut jako svědek policista P. B. Popsal konkrétní průběh prováděné kontroly dodržování stanovené rychlosti v katastrálním území obce Tábor – Všechov na volném úseku pozemní komunikace třídy č. 19, a to v obou směrech, kde je stanovena rychlost 90 km/h. Uvedl, že žalobce řídil vozidlo Škoda Octavia ve směru jízdy od Všechova na Tábor. Na 99 km silnice mu byla zaznamenána rychlost radarovým měřičem 129 km/h. Po zaznamenání rychlosti se rozjeli za vozidlem, které zastavili na stejné silnici za mostem vedoucím přes nádrž Jordán na vrcholu stoupání před odbočkou na Tábor – Čekanice. Na místě kontroly řidič uvedl, že předjížděl jiné vozidlo v době změření, ale to již byl ve svém jízdním pruhu. Tuto situaci si policista nepamatoval a nemohl potvrdit ani vyloučit, že by k předjíždění došlo a že za žalobcem jelo další vozidlo. Žalobce k tomu uvedl, že je přesvědčen o správném vyřešení konkrétní situace, neboť k překročení rychlosti došlo při předjíždění, a pokud by jel pomaleji, došlo by k ohrožení protijedoucího vozidla. Správní orgán při ústním jednání uzavřel, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a existuje dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí. Ústní jednání bylo přerušeno za účelem seznámení účastníka s podklady pro rozhodnutí.

12. Městský úřad Tábor, kancelář starosty – oddělení přestupků rozhodl dne 18. 6. 2018 tak, že žalobce uznal vinným z přestupku ustanovení § 125c odst. 1 písm. f, bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil z nedbalosti s tím, že dne 7. 3. 2017 kolem 9:58 hod. jako řidič osobního vozidla tovární značky Škoda Octavia, reg. značky X, na silnici I. třídy č. 19, km 99,3 v kat. úz. Obce Tábor ve směru jízdy od Tábora – část Všechov, kdy byl stavěn – kontrolován hlídkou Policie ČR, bylo zjištěno, že mu byla naměřena radarovým rychloměrem AD9C rychlost mimo obec po odečtení možné odchylky 3 %, rychlost 125 km/h. Tímto jednáním porušil ustanovení § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 zákona o provozu na silničních komunikacích. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1 000 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozhodnutí.

13. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán dne 27. 8. 2018 č. j. KUJCK 108572/2018 tak, že odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor č. j. P 345/2017-Kal ze dne 18. 6. 2018 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. K žalobcem namítané krajní nouzi, která dle jeho názoru vylučuje protiprávnost jeho jednání, žalovaný uzavřel, že námitku nehodnotil jako důvodnou, neboť konkrétní jednání žalobce nelze považovat za krajní nouzi. K tomu podrobně popsal podmínky jednání v krajní nouzi, které v konkrétním případě žalobce shledány nebyly. Rovněž neshledal žalovaný porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Prvostupňový správní orgán se nedopustil žádného pochybení, které by mělo žalobce zatížit vadou řízení na jeho právech. Byly provedeny nezbytné důkazy k prokázání přestupkového jednání žalobce, žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí a byl přítomen dokazování. Žalovaný vypořádal i výši uložené sankce, kterou shledal v konkrétním případě za přiměřenou. Připomněl, že nalézací orgán přihlédl k faktu, že jednáním žalobce nedošlo k ohrožení ani omezení ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích. Rovněž byla pokuta uložena ve spodní hranici zákonného rozpětí, neboť u žalobce nebyl v kartě řidiče žádný záznam. Žalovaný shledal i naplnění znaků přestupku tak, jak jsou stanoveny v § 5 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalovaný uzavřel, že bylo prokázáno překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Žalobce naplnil nejen formální stav popsaného přestupku, neboť jednání, jímž byl uznán vinným je v zákoně jako přestupek označeno, ale i znak materiální, neboť svým jednáním porušil povinnost uloženou mu zákonem a ohrozil zájem společnosti na dodržování nejvyšší dovolené rychlosti.

IV. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

15. Žaloba není důvodná.

16. Žalobce v prvé řadě obecně namítal, že rozhodnutí shledává jako nezákonné, neboť podle jeho názoru představuje mechanické opsání vybraných vět ze šablon a zcela chybí řádné vypořádání odvolacích námitek. V prvé řadě soud poukazuje na skutečnost, že námitka je vznesena v obecné poloze. Z toho důvodu soud takovou námitku rovněž může pouze v obecné poloze vypořádat. Námitku soud hodnotí jako nedůvodnou, neboť porovnáním žalobcem vznesených odvolacích námitek a odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí k takovému závěru nelze dospět. Žalobce v odvolání vysvětloval svou rychlost při předjíždění, kterou podřazoval pod krajní nouzi, neboť podle jeho názoru odvracel nebezpečí, které přímo hrozilo chráněnému zájmu. Tato námitka byla podrobně a srozumitelně ve vztahu ke konkrétní situaci žalobce vypořádána. Další námitka týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces v souvislosti s pozdním provedením výslechu policisty byla rovněž žalovaným správním orgánem vypořádána. Žalovaný správní orgán reagoval i na uložení výše sankce, která mu byla v přestupkovém řízení uložena se zdůrazněním, že jednalo se o sankci ve spodní hranici rozpětí, kdy bylo vzato v úvahu, že žalobce neměl v kartě řidiče žádné záznamy. Z toho důvodu nelze žalobci přisvědčit v jeho tvrzení, že se žalobou napadené rozhodnutí nevypořádalo se vznesenými odvolacími námitkami. Odvolací námitky byly vypořádány a rozhodnutí je z tohoto důvodu přezkoumatelné, nelze v něm shledat v této souvislosti prvek nezákonnosti.

17. V dalším žalobním bodu žalobce zdůraznil, že ve své kartě řidiče nemá naprosto žádný záznam a z toho důvodu taktéž zdůraznil, že žalobu nepodává z důvodů obstrukčních či ve snaze zabránit ztrátě řidičského oprávnění, ale z principu, neboť je přesvědčen, že za daný skutek s ohledem na okolnosti případu by neměl být sankcionován. K tomu soud stručně odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, jakož i argumentaci žalovaného správního orgánu v jeho vyjádření k žalobě, že bezúhonnost žalobce byla v nalézacím správním řízení vzata v úvahu při stanovení výše ukládané sankce, která byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí, navíc bez sankce zákazu činnosti.

18. Žalobce se dovolával ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, podle kterého čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. Konkrétní argumentaci, kterou k tomuto tvrzení předestřel, uvedl shodně jako v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Jak již soud výše uvedl, žalovaný správní orgán dospěl k závěru, že jednání žalobce nenaplňuje znaky jednání v krajní nouzi. Soud hodnotí závěr žalovaného správního orgánu jako správný a odpovídající zákonu.

19. Žalobce své tvrzení o stavu krajní nouze poskytl správním orgánům teprve ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, kdy uvedl, že jeho reakce na pomalou jízdu řidiče před ním jedoucího motorového vozidla naplňovala znaky jednání v krajní nouzi. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného s odkazem na § 24 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich tvrdil, že čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem. V žalobě k tomu dále popsal vzniklou dopravní situaci, která podle něho naplňovala znaky jednání v krajní nouzi stanovené zákonem. Šlo o situaci, kdy předjížděl nákladní vozidlo, které během předjíždění začalo v rozporu se zákonem stále zrychlovat. V okamžiku, kdy se objevilo v protisměru rychle jedoucí vozidlo, musel žalobce prudce zrychlit, aby mohl předjíždění bezpečně dokončit. Žalobce vyslovil nesouhlas se závěrem žalovaného, že se o krajní nouzi nejednalo. Soud hodnotí tuto námitku jako nedůvodnou.

20. Žalovaný správní orgán vycházel při hodnocení této námitky z dostatečně zjištěného skutkového stavu, provedl i navržené důkazy a postavil najisto, že žalobce se dopustil přestupkového jednání tak, jak mu bylo kladeno za vinnu. Na základě výsledků měření rychlosti měřícím zařízení AD9C bylo zjištěno, že žalobce jel rychlostí 129 km/h na silnici č. 1/19 na 99,3 km ve směru jízdy od obce Všechov na dálnici D3 dne 7. 3. 2017 v 09:48:

55. Žalovaný popsal podmínky vzniku vztahu krajní nouze, jakož i podmínky jednání ve stavu krajní nouze. Uzavřel, že žalobce mohl nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem odvrátit jinak, a to za situace, kdy jistil, že předjížděné vozidlo zrychluje, měl předjížděcí manévr, ukončit, zařadit se do jízdního pruhu a pokračovat svým vozidlem, aniž by překročil nejvyšší dovolenou rychlost a mohl vyčkat na bezpečnější předjetí vozidla. Zvláště pak za situace, jak žalobce sám uvedl, že trasu dobře zná, po 300 m od místa předjíždění mohl předjet v dalším jízdním pruhu, neboť silnice pokračuje dvěma jízdními pruhy až na dálnici D3. Důkazní situace tvrzení žalobce nenasvědčovala, žalobce sám žádné důkazy nepřinesl, snímek zachycující vozidlo žádné jiné vozidlo nezaznamenal a z výpovědi policisty, s odstupem doby také nic jiného nevyplynulo. Žalovaný uzavřel, že ve stavu nouze se musí jednat o objektivně hrozící nebezpečí a nikoliv vyvolané subjektivním pocitem vnímání. Žalobce, aby upřednostnil svůj individuální zájem, rozhodl se situaci řešit tak, že vozidlem více zrychlil a nákladní vozidlo předjel. Přitom pro účastníky silničního provozu bylo prioritní, aby se žalobce protiprávního jednání zdržel a nepředjížděl nákladní vozidlo, které jelo navíc z klesání a žalobce nemohl vědět, zda bude schopen vozidlo bezpečně předjet a celý úsek projet za dodržení nejvyšší dovolené rychlosti pro daný úsek. Nejméně jedna podmínka tudíž není v dané situaci žalobce splněna, a proto se o jednání v krajní nouzi jednat nemůže.

21. Závěry vyslovené správním orgánem považuje soud za správné a odpovídající zákonu. Podle ustanovení § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti hledí jako na přestupky podle tohoto zákona. Odpovědnost za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Podle odstavce 4 zahájená řízení o přestupku a dosavadním jiném správním deliktu, s výjimkou řízení o disciplinárním deliktu, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních zákonů. Žalobce se dopustil přestupku dne 7. 3. 2017 a přestupkové řízení bylo zahájeno dne 3. 8. 2017. Odpovědnost za přestupek byla správními orgány proto správně posuzována podle zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve kterém institut krajní nouze je upraven v § 2 odst. 2 písm. b) tohoto zákona, stejně jako v § 24 zákona č. 250/2016 Sb. Obě ustanovení stanoví podmínky a meze, za kterých čin osoby jednající v krajní nouzi není přestupkem. Krajní nouze tudíž vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost a jednání v krajní nouzi proto není trestné. K podstatě a smyslu krajní nouze lze odkázat na rozsudek NSS sp. zn. 5 As 10/2011, ve kterém se uvádí: „ Krajský nouze je stav nebezpečí pro dva zákonem chráněné zájmy, kdy je možné chránit jeden z těchto zájmů jen tím, že se poruší nebo ohrozí zájem druhý. Střetnutí zájmu spočívá v tom, že jednomu zájmu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními. Smyslem krajní nouze je ochrana významnějšího zájmu obětováním v zájmu méně významného. Při kolizi rovnocenných zájmů je třeba zdržet se jednání odvracejícího nebezpečí. Zákon o přestupcích u krajní nouze rozlišuje podmínky, při jejichž naplnění vzniká stav krajní nouze a podmínky jednání ve stavu krajní nouze, které musí být naplněny kumulativně. Podmínkami vzniku krajní nouze zákon o přestupcích stanovuje reálnost a bezprostřednost hrozby nebezpečí. Za jednání v krajní nouzi nelze považovat jednání předčasné, kdy nebezpečí zájmu chráněnému zákonem ještě přímo nehrozí, nebo opožděné v době, kdy již nebezpečí pominulo. Dále se judikatura Nejvyššího správního soudu přiklonila k závěru, že pro vznik stavu krajní nouze je třeba skutečné, reálné nebezpečí, které přímo hrozí nebo trvá v čase i prostoru, nikoliv jen v představě osoby, která jej odvrací. Pokud nebezpečí není reálné, neexistuje ani ohrožení zákonem chráněných zájmů, nejde o čin spáchaný při odvracení nebezpečí a nevzniká právo jednat v krajní nouzi. Podmínky jednání ve stavu krajní nouze zákon stanovuje jako dodržení principu subsidiarity a proporcionality tohoto jednání. Princip subsidiarity spočívá v tom, že nejde o krajní nouzi, pokud nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem bylo možné za daných okolností odvrátit jinak. Princip proporcionality vyjadřuje vztah mezi následkem, který přímo hrozil zájmu chráněnému zákonem a následkem, který byl způsoben odvracením nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému zákonem.

22. Argumentace žalobce, kterou předestřel správním orgánům, aby vysvětlil své jednání, které vykazovalo znaky přestupku v kontextu výše uvedeného je soudem hodnocena jako domněnka žalobce, která neměla oporu v žádné konkrétní objektivní skutečnosti, o čemž dále svědčí i samotná okolnost, že žalobce začal na přehledném úseku předjíždět nákladní automobil, který za situace, že začal zrychlovat, mohl žalobce řešit jiným způsobem, Za situace, kdy zjistil, že předjížděné vozidlo zrychluje, nebyl logicky důvod jej předjíždět a měl předjížděcí manévr ukončit, zvláště pak za situace, kdy na úseku, který jak sám uváděl, dobře znal, mohl bezpečně předjet vozidlo na silnicí, kde jsou dva jízdní pruhy, které pokračují až na dálnici D3. Existence žalobcem namítaného nebezpečí, které mělo představovat protijedoucí vozidlo, nebyla v průběhu správního řízení prokázána (ani snímkem zachycující vozidlo, či výpovědí policisty) a žalobce sám žádné důkazy ke svému tvrzení správním orgánům nepředložil. Nebezpečí proto nebylo skutečné a bezprostřední a nebylo v tomto případě právně relevantní z hlediska existence krajní nouze. Soud proto dospěl k závěru, že u žalobce zcela zjevně nešlo o jednání ve stavu krajní nouze.

23. Na tomto závěru, současně nemůže nic změnit ani další argumentace žalobce uvedená v žalobě týkající se rychlosti při předjíždění, kdy citoval z ustanovení § 18 zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů. Dovozuje-li hypoteticky žalobce, že při předjíždění není nutno dodržet maximální rychlost stanovenou v obecném ustanovení § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu, pak tento názor krajský soud nesdílí. Žalobcem citovaná zákonná ustanovení stanoví pravidla pro bezpečnou jízdu na pozemních komunikacích včetně stanovení maximálních rychlosti na různých typech silnic či dálnice. Ani situace předestřená žalobcem jej neopravňuje, aby takto stanovený právem chráněný zájem jakkoli porušoval, zvláště za situace, kdy žádné reálné nebezpečí žalobci nehrozilo. Pokud by bylo lze připustit, že při subjektivním vyhodnocení situace na pozemních komunikacích budou řidiči individuálně regulovat rychlost svého vozidla, bez ohledu na právní úpravu, pak by taková řešení vedla k nekontrolovatelné situaci a fakticky by znamenala legalizaci porušování právem chráněného zájmu, a to dodržování rychlosti stanovené zákonem na pozemních komunikacích. Žalovaný správní orgán k tomu ve svém vyjádření k žalobě taktéž připomněl, že lze při předjíždění využít zvukového výstražného znamení ve smyslu § 31 odst. 1 zákona o silničním provozu a v obci i mimo obec lze místo něj užít světelné výstražné znamení krátkým přerušovaným rozsvícením, dálkových světel podle § 31 odst. 2 téhož zákona. Ustanovení § 18 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu sice stanoví, že řidič nesmí omezovat plynulost provozu např. pomalým předjížděním nebo bezdůvodně pomalou jízdou, nicméně takovou argumentaci v konkrétním případě nelze nikterak zohlednit, neboť o tom, že by snad řidič vozidla, které jelo před žalobcem, jel bezdůvodně pomalou jízdou, která by omezovala plynulost provozu na silničních komunikacích, nebyly předloženy žádné důkazy a taktéž i rychlost, kterou žalobce předjížděl nákladní vozidlo, nedovoluje takovou úvahu úspěšně učinit. Je třeba zdůraznit, že při předjíždění řidič musí respektovat nejvyšší povolenou rychlost, tak je stanoveno v § 18 odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu.

24. Jako opodstatněnou soud nehodnotil ani námitku žalobce, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Přestupek žalobce byl projednán v jeho přítomnosti bez zbytečných průtahů a žalobce se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Řízení o přestupku žalobce bylo zahájeno dne 3. 8. 2017, první ústní jednání se konalo dne 31. 8. 2017, kde žalobce navrhl provedení výslechu kontrolujícího policisty. V jednání bylo pokračováno a další ústní jednání bylo stanoveno na 28. 2. 2018, kdy byl ve věci vyslechnut zasahující policista. Ten popsal situaci shodně s úředním záznamem ze dne 7. 3. 2017. Doplnil, že na místě kontroly žalobce uváděl, že předjížděl jiné vozidlo v době změření, ale to již byl ve svém jízdním pruhu. Policista dále doplnil, že nemůže potvrdit ani vyloučit, že by nějaké nákladní vozidlo, které by museli před kontrolou žalobce předjíždět, jelo. Stejně tak si situaci nevybavil žádný z kolegů. Žalobce do oznámení přestupku ve svém vyjádření uvedl, že rychlost byla naměřena bezprostředně po předjetí kamionu. Žalobce však přičítá správním orgánům k tíži, že výslech policisty uskutečnili rok od okamžiku měření a rozhodnutí bylo vydáno po patnácti měsících od spáchání skutku. Soud v tomto směru není zajedno s názorem žalobce, neboť zhodnocením veškerých důkazů, které byly v dané souvislosti shromážděny a správními orgány hodnoceny ve vztahu k naplnění žalobcem tvrzeného stavu krajní nouze, nemohl ani bezprostřední výslech policisty ničeho změnit, neboť v úředním záznamu, který byl sepsán v den měření rychlosti, policisté takovou situaci nepopisovali. Byl to žalobce, který tvrdil, že byl změřen bezprostředně po předjetí nákladního vozidla. Žádný důkaz, ani policisty zachycená situace nenasvědčovaly opodstatněnosti tvrzení žalobce, že jednalo se o namítanou krajní nouzi. Jak již soud výše uvedl, žalobce při zahájení předjíždění a zrychlení svého vozidla nečelil okolnostem hrozícího nebezpečí, ale své vozidlo zrychlil, aby upřednostnil svůj individuální zájem spočívající v předjetí nákladního vozidla. Žalobce tak ohrozil svým protiprávním jednáním právem chráněný zájem, neboť nedodržel nejvyšší dovolenou rychlost pro daný úsek pozemní komunikace v pravém jízdním pruhu. Nečelil tudíž žádnému nebezpečí, které by nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak. S ohledem na fakt, že podmínky krajní nouze jsou vázány přísnými omezeními, které je nutno respektovat, soud uzavřel, že neshledal naplnění těchto podmínek. Soud připomíná, že smyslem krajní nouze je ochrana významnějšího zájmu obětováním zájmu méně významného. To v dané věci prokázáno nebylo.

V. Závěr, náklady řízení

25. Na základě shora uvedeného, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci výslovně s takovým postupem soudu vyjádřili svůj souhlas.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 2 věty první s. ř. s., žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení