54 A 15/2018 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou, ve věci žalobce: O. M. bytem zastoupen Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2018, č. j. KUJCK 120457/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 3. 12. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 10. 2018, č. j. KUJCK 120457/2018, kterým bylo podle § 90 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 7. 2. 2018, č. j. SO/11822/2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích jako provozovatel motorového vozidla tovární značky X, RZ X nezajistil, aby při použití tohoto vozidla na pozemní komunikaci, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič zastavil a stál tímto vozidlem dne 8. 5. 2017, nejméně v době od 12.45 do 12.55 hod na náměstí Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích, před domem č.p. 8, v úseku platnosti upraveném svislou dopravní značkou B 28 – „zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulkou E 13 „Mimo zásobování 6:00-10:00 hod a 18:00-20:00 hod“, čímž porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a tím naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném v rozhodné době. Žalobci byla za uvedený přestupek uložena podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích pokuta ve výši 1 500 Kč a uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč, podle § 79 odst. 5 správního řádu.

2. Žalobce v žalobě předně namítal nicotnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný nedisponoval pravomocí ve věci rozhodovat, a to z toho důvodu, že ve věci dne 22. 5. 2018 již vydal rozhodnutí č. j. KUJCK 68684/2018. Žalobce podotkl, že žalovaný rozhodoval opětovně o identickém odvolání proti identickému rozhodnutí. Žalobce podotkl, že sice toto rozhodnutí bylo ve zkráceném přezkumném řízení Ministerstvem dopravy zrušeno, ale jemu toto zrušující rozhodnutí doručeno nebylo. Z uvedeného důvodu měl za to, že rozhodnutí Ministerstva dopravy nenabylo právní moci a dále uvedl, že Ministerstvo dopravy nebylo k takovému postupu oprávněno. Žalobce v žalobě popisoval, že právní moci nenabude takové rozhodnutí, kterým se zrušuje rozhodnutí nižšího správního orgánu, neboť přestože došlo k vydání meritorního rozhodnutí, k ukončení řízení nedošlo. Žalobce namítal, že vyvstala překážka věci rozhodnuté, neboť o podaném odvolání již bylo žalovaným rozhodnuto dříve.

3. Další žalobní námitka se týkala porušení zásady zákazu reformatio in peius, což spatřoval v úžeji vymezeném protiprávním jednání. Žalobce nerozporoval skutečnost, že vozidlo stálo na inkriminovaném místě přes noc, jak uváděl také správní orgán I. stupně, který uvedl, že protiprávní jednání trvalo od 00:00 hod do 12:55 hod. Ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí délku trvání protiprávního změnil na čas 12:45 – 12:

55. Žalobce po přepočtení uložené sankce 1 500 Kč na čas, za který byl postižen, dospěl k následujícím údajům. Podle časového vymezení správním orgánem I. stupně mu byla účtována každá hodina parkování na 115 Kč, čili jedna minuta vycházela na 1,90 Kč. Ovšem po zúžení časového období učiněného žalovaným zaplatil za 10 minut parkování 1 500 Kč, čili za jednu minuta zaplatil 150 Kč. Takový postup shledal žalobce za zcela nepřípustný a v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 As 102/2015 – 36.

4. Žalobce namítal, nedostatečnou správní úvahu o výši sankce a nezohlednění polehčujících okolností. Polehčující okolnosti, které správní orgán nevzal za prokázané, podle žalobce byly následující skutečnosti: nedošlo ke škodě na zdraví ani na majetku, nedošlo k dopravní nehodě, ke spáchání došlo nezaviněně a omisivním jednáním, nikdo nebyl jednáním žalobce ohrožen, apod.

5. V další žalobní námitce označené jako „Trvající delikt“ žalobce namítal, že byl nezákonně uznán vinným ze dvou skutků, ačkoli spáchal pouze jeden.

6. Žalobce uvedl, že nebyla splněna obligatorní podmínka pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla, když nebyl vyzván k úhradě určené částky. Žalobce byl dne 13. 6. 2017 vyzván k úhradě finanční částky, což dle jeho názoru nebylo řádnou výzvou k úhradě určené částky.

7. V neposlední řadě žalobce namítal, že přestupek nebyl prokázán, neboť fotografie obsažené ve správním spise neprokazují, že vozidlo žalobce stálo na uvedeném místě. Z fotografií není seznatelná registrační značka vozidla, a proto nelze s jistotou konstatovat, že se jedná o vozidlo žalobce a dále není zřejmé z těchto fotografií, že vozidlo stálo v úseku platnosti dopravní značky zákaz zastavení.

8. Žalobce vyjádřil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu NSS a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Závěrem žalobce žádal o zdržení se zdejšího soudu uštěpačných, zbytečných, nevěcných a neprofesionálních poznámek v odůvodnění rozhodnutí soudu.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

9. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný neshledal důvodnou žádnou z uplatněných námitek. K námitce nesprávné správní úvahy žalovaný podotkl, že výše pokuty byla přezkoumatelně odůvodněna a nebyla shledána žádná z polehčujících nebo přitěžujících okolností. Žalovaný uvedl, že skutek byl zcela jednoznačně prokázán, neboť přiložená fotodokumentace jednoznačně prokazuje spáchání dopravního přestupku.

III. Obsah správních spisů

10. Ze správního spisu pro soud vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Do správního spisu byl založen úřední záznam ze dne 8. 5. 2017, č. j. MP20170510 – 0100, v němž bylo konstatováno odstavení vozidla v úseku platnosti dopravní značky B28 s dodatkovou tabulí E13 a v úseku platnosti dopravní značky IZ8a – zóna s dopravním omezením B28. Dále bylo ve spise vyrozumění o porušení pravidel a oznámení o podezření ze spáchání přestupku ze dne 5. 6. 2017. Správní orgán I. stupně vydal výzvu k úhradě finanční částky ve výši 300 Kč. Žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil totožnost osoby, která v inkriminovanou dobu řídila vozidlo. Této osobě se nepodařilo doručit předvolání k podání vysvětlení. O ověření uvedené osoby s cizí státní příslušností požádal správní orgán I. stupně Policii ČR, která sdělila, že se nejedná o osobu s povoleným či uděleným pobytem na území České republiky.

11. Správní orgán I. stupně dne 10. 8. 2017 usnesením odložil přestupkovou věc proti neznámému pachateli. Dne 14. 8. 2017 bylo z moci úřední zahájeno řízení o odpovědnosti za přestupky proti žalobci, neboť v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Dne 22. 9. 2017 správní orgán I. stupně rozhodl, že se žalobce dopustil přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, o němž bylo dne 15. 12. 2017 rozhodnuto žalovaným tak, že se rozhodnutí ze dne 22. 9. 2017 podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu ruší a věc se vrací k novému projednání. Žalovaný přistoupil ke zrušení rozhodnutí z toho důvodu, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn a správní spis neobsahoval veškeré nezbytné podklady. Správní orgán I. stupně proto pokračoval v předmětném řízení.

12. Správní orgán I. stupně vydal dne 7. 2. 2018 prvostupňové rozhodnutí, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce i proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalovaným tak, že se podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu ruší a věc se vrací k novému projednání. Správní orgán I. stupně následně opět pokračoval v řízení a podal podnět k přezkumnému řízení, neboť nesouhlasil s postupem žalovaného. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 22. 5. 2018 uložil správnímu orgánu I. stupně doplnit do správního spisu výpis z evidence vozidel. Jiné vady rozhodnutí nebyly správnímu orgánu I. stupně vytknuty. Správní orgán I. stupně byl vázán v dalším řízení touto výhradou. K doplnění této listiny do správního spisu došlo, a proto měl za to, že ve zbytku je rozhodnutí v pořádku. Tím že žalovaný vytkl v dalším řízení správnímu orgánu I. stupně, že nebyl dostatečně specifikován čas přestupkového jednání, zapříčinil dle správního orgánu I. stupně zmatečnost rozhodnutí. Ministerstvo dopravy rozhodlo v přezkumném řízení rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018, č. j. 653/2018 – 160 – SPR/3 tak, že se rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018 podle § 97 odst. 3 ve spojení s § 98 správního řádu ruší.

13. Dne 1. 10. 2018 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno prvostupňové rozhodnutí.

IV. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud ve věci dle požadavku žalobce nařídil jednání, které se uskutečnilo dne 25. 9. 2019 pouze za přítomnosti právního zástupce žalobce. Právní zástupce žalobce setrval na argumentaci uvedené v písemném vyhotovení žaloby. Nad rámec žalobních námitek soudu obšírně sdělil svůj požadavek ohledně anonymizace osobních údajů zejména jména, příjmení právního zástupce jakož i žalobce na webu Nejvyššího správního soudu, neboť zdejší soud na to reaguje znevažováním tohoto požadavku a žádá, aby soud takové znevažování jeho osoby z rozsudku vypustil. Tento postup vnímá jako narušení soukromí a upozorňuje na to, že patří do administrativy Nejvyššího správního soudu. Zároveň dal k posouzení soudu, aby se zdržel při vyřízení jeho žádosti o anonymizaci argumentace s odkazem na vybrané rozsudky Nejvyššího správního soudu zejména na rozhodnutí NaO 119/2017.

15. Žaloba není důvodná.

16. Prvním žalobním bodem žalobce namítá existenci překážky věci rozhodnuté. Postup v předmětném správním řízení byl podrobně popsán v bodě 11 – 12 tohoto rozsudku, rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2017 bylo žalovaným v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, neboť měl za to, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, neboť neměl oporu ve správním spise. Správní orgán I. stupně reagoval na výtky žalovaného v následném správním řízení a prvostupňové rozhodnutí ze dne 7. 2. 2018 již doplnil o výpis z evidence vozidel, který žalovaný v předchozím řízení postrádal. Žalovaný v odvolacím řízení proti prvostupňovému rozhodnutí ze dne 7. 2. 2018 přistoupil k vydání zrušujícího rozhodnutí, neboť se domníval, že nebyl přesně specifikován časový úsek, kdy mělo dojít k hodnocenému jednání. Toto rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018 bylo doručeno do datové schránky zástupce žalobce dne 28. 5. 2018, což vyplývá z doručenky datové zprávy založené do správního spisu, z toho důvodu došlo k nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018, č. j. KUJCK 68684/2018 dne 28. 5. 2018. Správní orgán I. stupně však podal podnět k přezkumnému řízení, neboť se řídil závazným právním názorem, který žalovaný vyslovil ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 15. 12. 2017, žalovaný v tomto rozhodnutí závazně stvrdil správnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 22. 9. 2017 a pouze vytkl absenci výpisu z evidence vozidel obsahující údaje o provozovateli, avšak navzdory vydání prakticky textově shodného rozhodnutí a doplnění absentovaného výpisu do správního spisu, bylo žalovaným prvostupňové rozhodnutí znovu zrušeno. Ministerstvo dopravy podaný podnět přezkoumalo a dospělo k závěru, že žalovaný postupoval v rozporu se základními zásadami správního řízení především uvedenými v § 6 odst. 1 a 2 správního řádu. Ministerstvo dopravy v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2018, č. j. 653/2018 – 160 – SPR/3 (právní moci nabylo dne 17. 7. 2018) stanovilo, že se ruší rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018, přičemž podle § 99 odst. 2 správního řádu účinky rozhodnutí ve zkráceném přezkumném řízení nastávají zpětně ode dne právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, tj. ode dne 28. 5. 2018. Ministerstvo dopravy v odůvodnění uvedlo, že žalovaný znovu rozhodne o podaném odvolání, k čemuž využije postupu podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu a změní výrok správního orgánu I. stupně tak, aby odpovídal zákonným požadavkům a případně „doodůvodní“ prvostupňové rozhodnutí, neboť rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí správního orgánu II. stupně tvoří jeden celek. Na tomto místě zdejší soud zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č. j. 1 As 383/2018 - 36: „Krajský soud správně konstatoval, že uvedené pochybení správního orgánu I. stupně napravil žalovaný, který se s námitkami obsaženými ve vyjádření stěžovatele v napadeném rozhodnutí zabýval, a nedošlo tak ke zkrácení stěžovatelových práv. Rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně totiž tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozsudek ze dne 28. 12. 2007, č. j. 4 As 48/2007 - 80, či rozsudek ze dne 26. 3. 2008, č. j. 9 As 64/2007 - 98).“ V důsledku tohoto postupu ve správním řízení žalovaný vydal dne 1. 10. 2018 napadené rozhodnutí.

17. Žalobce namítal, že žalovaný ve věci již rozhodl rozhodnutím ze dne 22. 5. 2018, nicméně, jak bylo již zmíněno výše, toto rozhodnutí bylo v rámci přezkumného řízení zrušeno, proto žalovaný vydal dne 1. 10. 2018 napadené rozhodnutí a toto rozhodnutí se stalo jediným pravomocným rozhodnutím o odvolání žalobce podaném dne 8. 2. 2018 a doplněném dne 10. 4. 2018.

18. Další žalobní námitka se týkala tvrzení žalobce, že v přezkumném řízení lze přezkoumávat pouze pravomocná rozhodnutí, což dle jeho názoru rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018 nebylo. Žalobce se mylně domníval, že nabýt právní moci nemůže rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým se rozhodnutí nižšího správního orgánu zrušuje. Takový výklad žalobce o nabývání právní moci rozhodnutí je zcela nesprávný. Krajský soud poukazuje na § 91 odst. 1 správního řádu, který stanoví, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu je v právní moci, jestliže bylo oznámeno všem odvolatelům a účastníkům uvedeným v § 27 odst.

1. Z uvedeného jednoznačně plyne, že pro nabytí právní moci rozhodnutí o odvolání není významné, jakým způsobem odvolací správní orgán rozhodl. Na právní moc rozhodnutí má vliv okamžik, kdy došlo k doručení rozhodnutí o odvolání odvolatelům a hlavním účastníkům řízení. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018 bylo doručeno zástupci žalobce dne 28. 5. 2018, z toho důvodu nabylo právní moci téhož dne, a to 28. 5. 2018.

19. Dále žalobce namítal, že mu nebylo rozhodnutí Ministerstva dopravy vydané v rámci přezkumného řízení dne 22. 6. 2018, č. j. 653/2018 – 160 – SPR/3 doručeno. K tomu zdejší soud sděluje, že požádal Ministerstvo dopravy o zaslání kopie doručenky. Ministerstvo dopravy zaslalo doručenku, v níž bylo zaznamenáno, že rozhodnutí č. j. 653/2018 – 160 – SPR/3 žalobce osobně převzal dne 29. 6. 2018, což stvrdil svým podpisem právě na této doručence. Ministerstvo dopravy nad rámec podotklo, že zaslalo rozhodnutí přímo žalobci, nikoli jeho zástupci, z toho důvodu, že pro přezkumné řízení žalobce neměl zvoleného zmocněnce, neboť se jedná o samostatné řízení, na které se nevztahuje plná moc udělená pro celé správní řízení, čímž je myšleno řízení v prvním a druhém stupni. Plná moc udělená Ing. J. nesplňovala náležitosti v § 33 odst. 2 písm. c) správního řádu, za jejichž splnění by se jednalo o plnou moc udělenou i pro přezkumné řízení. Krajský soud shrnuje, že k doručení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 22. 6. 2018, č. j. 653/2018 – 160 – SPR/3 žalobci zcela prokazatelně došlo a i tato námitka je tedy nedůvodná.

20. Ohledně tvrzené neoprávněnosti Ministerstva dopravy rozhodovat v přezkumném řízení o rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018, jímž se rozhodnutí správního orgánu I. stupně ruší a věc se vrací k novému projednání, krajský soud uvádí, že se jedná o nesprávný výklad žalobce. Zdejší soud poukazuje na § 95 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že v přezkumném řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí odvolacího správního orgánu, lze přezkoumat i rozhodnutí vydané správním orgánem prvního stupně. Žádná omezení pro přezkumné řízení podle způsobu rozhodnutí odvolacího správního orgánu zákon nestanoví. Tvrzení žalobce je naprosto nesprávné, zákon přezkumné řízení upravuje v § 94 až § 99 správního řádu a výroky žalobce jsou v přímém rozporu s výslovným zněním zákona.

21. V § 95 odst. 2 správního řádu se uvádí, že pokud podnět k přezkumnému řízení dal účastník, může přezkumné řízení provést správní orgán, který přezkoumávané rozhodnutí vydal, pokud plně vyhoví účastníkovi, který podnět uplatnil, a jestliže tím nemůže být způsobena újma žádnému jinému účastníkovi, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vyslovili souhlas. Jinak předá věc k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu. V předmětné věci došlo k provedení přezkumného řízení nadřízeným správním orgánem, kterým bylo Ministerstvo dopravy. Nadřízeným správním orgánem ke Krajskému úřadu Jihočeského kraje jako územnímu orgánu státní správy je právě příslušné ministerstvo jako ústřední orgán státní správy, který má celostátní působnost. Krajský soud konstatuje, že přezkumné řízení proběhlo zcela podle zákona a nedošlo k žádným vadám, bylo rozhodováno příslušným nadřízeným správním orgánem, a to o rozhodnutí, proti kterému bylo přípustné se bránit podnětem k přezkumnému řízení.

22. Krajský soud k námitce překážky věci rozhodnuté shrnuje, že k jejímu naplnění nedošlo, v rámci řádného přezkumného řízení došlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 5. 2018, a proto žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které je jediným pravomocným a existujícím rozhodnutím o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí.

23. K nicotnosti rozhodnutí soud přihlíží z úřední povinnosti, avšak v předmětné věci nenaznal žádné skutečnosti nasvědčující nicotnosti rozhodnutí. Nicotné je podle § 77 odst. 1 správního řádu rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud jej vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Jak krajský soud již konstatoval, napadené rozhodnutí bylo vydáno ve správním řízení v souladu s právními předpisy, rozhodnutí proto není nezákonné a nebyly shledány ani žádné procesní vady v rámci postupu správních orgánů.

24. Další žalobní námitkou bylo tvrzeno porušení zásady zákazu reformace in peius. Přestože výše sankce zůstala po celé správní řízení stejná, žalobce namítal, že v důsledku úžeji vymezeného přestupkového jednání a ponechání původní výše sankce došlo k porušení zásady zákazu změny k horšímu. K tomu zdejší soud sděluje, že přestupkové jednání, kterého se žalobce dopustil, bylo stále totéž. Podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích ve znění účinném ke dni 30. 6. 2017 lze za přestupek podle odstavce 1 tohoto ustanovení uložit pokutu. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. V předmětné věci se blíže neustanovený řidič vozidla dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, za nějž lze podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložit pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Z uvedeného plyne, že správní orgány mohly uložit pokutu v tomto rozsahu, přičemž uložená pokuta byla na samé spodní hranici, když byla stanovena ve výši 1 500 Kč.

25. Krajský soud zdůrazňuje, že, nejenže výše uložené pokuty byla určena na samé spodní hranici zákonem stanovené výše pokuty, ale také protiprávní jednání, za které byla pokuta ukládána, bylo po celou dobu správního řízení totožné. Protiprávní jednání spočívalo v zastavení a stání vozidla žalobce v úseku platnosti svislé dopravní značky B28 „Zákaz zastavení“ s dodatkovou tabulkou E13 „Mimo zásobování 6:00 – 10:00 hod. a 18:00 – 20:00 hod.“ Správní orgán I. stupně formuloval dobu protiprávní jednání takto „nejméně v době do 12:55 hodin“, z toho bylo možné dovozovat, že k protiprávnímu jednání došlo od 00:00 hod do 12:55 hod, nicméně pro takové tvrzení nebyly opatřeny patřičné důkazy, které by takovou skutečnost prokazovaly. Žalovaný z uvedeného důvodu pouze upřesnil délku protiprávního jednání na prokazatelný časový úsek, nicméně to nemělo za následek snížení míry protiprávnosti či změnu právní kvalifikace. Krajský soud podotýká, že žalovaný by se musel uchýlit k uložení pokuty pod zákonnou sazbu, pro což však neměl důvod, pokud protiprávní jednání bylo nepochybné a nevykazovalo žádné polehčující okolnosti (viz bod 28 tohoto rozsudku). Naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích bylo prokázáno, tudíž došlo k uložení odpovídající pokuty. Žalobcem nastíněné rozpočítání výše pokuty na minuty konání protiprávního jednání neodpovídá zákonnému určení výše pokuty. V projednávané věci se o porušení zásady zákazu reformatio in peius nejednalo, konstrukce žalobce, kterou se snažil prokázat její porušení ze strany žalovaného, nestojí na zákonném podkladu a nemá žádnou relevantní oporu v předmětném řízení. V odvolacím řízení nedošlo k uložení přísnější pokuty oproti pokutě uložené v řízení před správním orgánem I. stupně.

26. Zásada zákazu reformace in peius spočívá v zákazu změny rozhodnutí k horšímu, tedy v neprospěch toho, kdo byl dotčen napadeným rozhodnutím a opravný prostředek sám podal nebo v jehož prospěch byl tento opravný prostředek učiněn. Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu odvolací orgán napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma ze ztráty možnosti odvolat se.

27. Krajský soud k této námitce uzavírá, že změna, která proběhla v odvolacím řízení, se týkala pouze upřesnění doby protiprávního jednání, nedošlo k zužení skutku. Doba stání v úseku platnosti svislé dopravní značky B28 - Zákaz zastavení, nebyla pro věc ani pro stanovení výše pokuty významná. Pokud se správní orgán I. stupně uchýlil ke stanovení nejnižší možné výši pokuty i za situace, kdy posuzoval protiprávní jednání, k němuž mělo dojít od 00:00 hod do 12:55 hodin, byla to úvaha správního orgánu I. stupně, která byla řádně zdůvodněna v prvostupňovém rozhodnutí, a to zejména tím, že se jedná o přestupkové jednání nižší společenské nebezpečnosti. Žalovaný posuzoval totéž přestupkové jednání s tím rozdílem, že určil dobu přestupkového jednání v rozsahu od 12:45 hod – 12:55 hod, neboť delší trvání nebylo možné prokázat. V každém případě ke spáchání přestupku došlo, což nerozporuje ani žalobce, a proto uložení pokuty v zákonem stanoveném rozmezí bylo zcela v souladu se zákonem a nevykazuje takový postup správních orgánů žádné vady.

28. Žalobce se nespokojil též s úvahou správních orgánů při stanovení výše sankce, neboť měl za to, že správní orgány nezohlednily polehčující okolnosti. Správní orgán I. stupně v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl: „(…), přičemž zvážil všechny skutečnosti rozhodné pro určení jejího druhu a výše, když s ohledem na ustanovení § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, přihlédl k povaze a závažnosti přestupku, k tomu, zda lze v uvedeném případě uplatnit nějaké přitěžující či polehčující okolnosti, dále byly zohledněny osobní poměry fyzické osoby provozovatele vozidla a to, zda byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku. V uvedeném případě se jedná o přestupkové jednání nižší společenské nebezpečnosti, přičemž jde o objektivní odpovědnost provozovatele vozidla a k formě zavinění se tedy nepřihlíží. Žádnou u polehčujících nebo přitěžujících okolností správní orgán neuplatnil, nicméně přihlédl k tomu, že u daného provozovatele vozidla v současné době neeviduje žádný jiný nedořešený přestupek.“ Takové zdůvodnění uložené sankce shledává zdejší soud za naprosto dostačující, správní orgán I. stupně zohlednil veškeré okolnosti případu a dospěl při svých úvahách k odpovídajícímu závěru, a tedy uložení sankce na samé spodní hranici zákonem stanovené výše pokuty. K mimořádnému snížení pokuty se nepřistoupilo, což hodnotí zdejší soud kladně, neboť neshledal v předmětné věci existenci žádných skutečně mimořádných okolností, které by vzbuzovaly dojem mimořádnosti či ojedinělosti. S ohledem na všechny okolnosti případu nelze hodnotit uloženou pokuty za nepřiměřeně vysokou a zároveň celá situace nevykazuje žádné znaky či okolnosti, které by bylo možné posoudit jako polehčující okolnosti takové intenzity, že je na místě mimořádné snížení pokuty. Projednávaný přestupek vykazuje znaky zcela běžného přestupkového jednání bez jakýchkoli ojedinělostí.

29. Další žalobní námitka označená jako „trvající delikt“ se netýkala projednávaného přestupkového jednání. Žalobce touto námitkou polemizuje nad přestupkovým jednáním spočívajícím v překročení nejvyšší povolené rychlosti. S ohledem na to, že se tato žalobní námitka netýkala projednávané věci, krajský soud se s ní ani nijak nevypořádával.

30. Dále žalobce namítal, že nebyla splněna obligatorní podmínka pro zahájení řízení o přestupku provozovatele vozidla, neboť nebyl vyzván k úhradě určené částky. Žalobce rozporoval nesprávně užité slovní spojení „úhrada finanční částky“ namísto výzvy k „úhradě určené částky“. Podle § 125h zákona o provozu na pozemních komunikacích obecní úřad s rozšířenou komunikací vyzve provozovatele vozidla po zjištění či oznámení přestupku k uhrazení určené částky za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v § 125f odst. 2, totožnost řidiče není známa a vzniklé porušení je možné projednat uložením pokuty příkazem na místě. Podle §125h odst. 4 musí výzva obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7.

31. Krajský soud dodává, že v zákonné dikci stanovující náležitosti předmětné výzvy není uvedeno jako obligatorní požadavek označení výzvy jako „výzva k úhradě určené částky“. Skutečnost, že na předmětné listině bylo tučně zvýrazněno označení „výzva“ a níže bylo ve výrokové části formulováno „k úhradě finanční částky“, přestože v zákoně se hovoří, že dojde k vyzvání k uhrazení určené částky, neznamená, že by výzva byla stižena vadami způsobujícími nezákonnost. Tvrzený rozpor v označení výzvy nelze považovat za důvodnou námitku, výzva vykazuje veškeré nezbytné náležitosti, které zákon na její podobu stanoví, lpění na označení výzvy jako výzvě k úhradě určené částky však mezi zákonem stanovené náležitosti nepatří. Z výzvy bylo naprosto zřejmé, jakého skutku, který naplňoval znaky ve výzvě uvedeného přestupku, se týká, jakož i výši určené částky a její splatnost. Veškeré náležitosti výzvy tudíž byly splněny a nejedná se nikterak o nesrozumitelnou výzvu, z níž by žalobci nebylo zřejmé, o jaký postup se ze strany správního orgánu jednalo. Ve výzvě bylo uvedeno ustanovení na základě, kterého k vydání výzvy došlo a žalobce se tak mohl seznámit s příslušnou právní úpravou a judikaturou, jak v žalobě rozporoval. Zdejší soud shledává tuto námitku zcela nedůvodnou, neboť podoba slovního spojení, jíž správní orgán vyzývá k úhradě, nepatří mezi zákonné požadavky na výzvu ve smyslu § 125h zákona o provozu na pozemních komunikacích.

32. Poslední žalobní námitkou žalobce tvrdil, že skutek nebyl prokázán, neboť dle jeho tvrzení není ze založených fotografií seznatelná registrační značka vozidla a nelze z nich ani z jiných podkladů ve spise seznat, že vozidlo stálo v úseku dopravní značky zákazu zastavení. K tomu zdejší soud uvádí, že ani tato námitka nemá žádný relevantní základ a jedná se o pouhé ničím nepodložená tvrzení dosahující míry absurdity. Žalobce spekuluje nad takovými skutečnostmi, které byly zcela bezpečně prokázány. Fotografie, které jsou součástí spisové dokumentace, jednoznačně prokazují, že vozidlo žalobce stálo v úseku platnosti dopravní značky zákaz zastavení, dále je z fotografií jednoznačně čitelná registrační značka vozidla žalobce, a to jak pohledem zepředu, tak zezadu. Dále byl vyfocen pohled na čelní sklo a tudíž i na palubní desku, na které se zcela zjevně nenacházel parkovací lístek. Do správního spisu byl založen též passport s vyznačením vozidla žalobce, z těchto podkladu nemá zdejší soud jakýchkoli pochyb o zastavení vozidla žalobce v úseku platnosti dopravní značky zákaz zastavení. Správní orgány spáchání skutku bezpečně prokázaly a přiloženými dokumenty celou situaci dokreslily tak, aby o přestupkovém jednání nebylo pochyb.

33. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka jak ostatně právní zástupce žalobce při svém přednesu před soudem potvrdil, nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce blíže vyjadřoval.

V. Závěr, náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení