54 A 16/2024–22

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: M. H., narozený X, státní příslušnost Syrská arabská republika, t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Jezová, Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, sídlem Masarykova 930/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2024, č. j. KRPU–167962–18/ČJ–2024–040022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2024, č. j. KRPU–167962–18/ČJ–2024–040022, jímž byl podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem jejího předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), přičemž doba zajištění byla stanovena na 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 19. 9. 2024 v 10:12 hodin. V žalobě žalobce rovněž navrhl, aby soud žalobě přiznal odkladný účinek. Žaloba 2. V žalobě žalobce v první řadě uvedl, že žalovaná je povinna ve všech případech vážit možnost aplikace mírnějších opatření předtím, než přistoupí k zajištění cizince. Namítl, že nikdy nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany v Chorvatsku, a nemůže být proto zajištěn dle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců.

3. Žalobce podotkl, že Chorvatsko čelí různým problémům v oblasti azylového systému, který stále není zcela připraven na současné migrační tlaky. Jedním z hlavních nedostatků je kapacita přijímacích center, která často nestačí zvládnout vysoký počet žadatelů o azyl. Dalším problémem dle žalobce je délka azylových řízení, která se často zpožďují kvůli nedostatečným administrativním kapacitám a pomalým procesům. Chorvatsko dle žalobce také čelí výzvám k integraci žadatelů o azyl a zlepšení dlouhodobého přístupu k sociální službám.

4. Žalobce namítl, že délka trvání zajištění byla stanovena nepřiměřeně bez řádného odůvodnění, a to zejména s ohledem na její nezletilé děti. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je všeobecné a nezabývá se dostatečně konkrétní situací žalobce. Žalobce poukázal na mimořádnost institutu zajištění cizince a připomněl, že délka zajištění nesmí přesáhnout dobu přiměřenou sledovanému cíli.

5. Dle žalobce závěry žalovaného, zda přemístění žadatele o mezinárodní ochranu do státu primárně určeného jako státu příslušného pro posouzení jeho žádosti nebrání systémové nedostatky, pokud jde o azylové řízení nebo podmínky přijetí žadatelů v daném státě ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, které s sebou nesou pro žadatele o mezinárodní ochranu riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, musí mít oporu ve zprávách o fungování azylového systému v tomto státě, případně v dalších podkladech, které budou obsaženy ve správním spise. Žalovaná dle žalobce nedostála povinnosti ani předběžného zjišťování existence překážek, systémových nedostatků azylových řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě. Žalobce k této problematice upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016–27, jehož závěry citoval s tím, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, musí se proto zabývat tím, zda nejsou naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se musí správní orgán zabývat vždy z úřední povinnosti.

6. V návaznosti na zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu žalobce uvedl, že žalovaná je povinna do rozhodnutí o zajištění cizince za účelem jeho předání do příslušného členského státu explicitně zahrnout úvahu ohledně absence systémových nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Pokud žalovaná dospěla k závěru, že nenastaly překážky podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, svou úvahu v tomto směru nijak nepromítla do napadeného rozhodnutí, což dle žalobce značně ztěžuje soudní přezkum napadeného rozhodnutí. Na podporu své argumentace žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014–27. Vyjádření žalované k žalobě 7. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě uvedla, že postupovala v souladu s právními předpisy, své rozhodnutí vydala v souladu se zákonem, náležitě jej odůvodnila, a proto navrhla zamítnutí žaloby. Poté, co popsala genezi celého případu, uvedla, že ve správním řízení zkoumala podmínky azylového řízení v Chorvatsku a případné systémové nedostatky, přičemž své závěry shrnula na stranách 5 až 6 napadeného rozhodnutí, kde došla k závěru, že nebyly shledány podmínky bránící předání žalobce do Chorvatska jako státu odpovědného za konečné posouzení žádosti o mezinárodní ochranu žalobce. Zároveň na straně 5 napadeného rozhodnutí odůvodnila zajištění žalobce na dobu 30 dnů. Žalovaná doplnila, že na stranách 7 až 9 napadeného rozhodnutí osvětlila nemožnost užití zvláštních opatření za účelem vycestování. Posouzení věci soudem 8. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) a s ustanovením § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila a žalobkyně nenavrhla ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci.

9. K návrhu žalované, aby nyní posuzovaná věc sp. zn. 54 A 16/2024 byla spojena s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 175 A 15/2024, soud uvádí, že ve smyslu § 39 odst. 1 s. ř. s. neshledal důvod ke spojení obou věcí. Je zde sice patrná určitá skutková souvislost spočívající v tom, že žalobci v obou věcech jsou součástí širší rodiny a cestovali společně, nicméně obě věci je vhodné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke konkrétním dotčeným osobám, kdy v nyní projednávané věci se jedná o žalobce, zatímco ve věci sp. zn. 175 A 15/2024 se jedná o žalobkyni a její tři nezletilé děti. Navíc v obou věcech je příslušným zákonným soudcem jiný samosoudce zdejšího soudu. Spojením věcí by tak došlo k narušení zásady zákonného soudce. Soud proto obě věci nespojil ke společnému projednání, byť pochopitelně při svém rozhodnutí bral v úvahu naznačené souvislosti obou věcí.

10. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 větě druhé a třetí a v § 75 odst. 2 větě první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty od doručení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 172 odst. 4 věty první zákona o pobytu cizinců. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu (a to i s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, EU:C:2022:858) nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

11. Z obsahu správního spisu soud zjistil, že dne 19. 9. 2024 prováděla hlídka odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Ústí nad Labem, detašované pracoviště Rumburk, hlídkovou činnost v úseku Varnsdorf – Studánka, přičemž si povšimla odstaveného vozidla u krajnice silnice I. třídy č. 9 ve směru na Rumburk. Jelikož vozidlo tvořilo překážku na vozovce, rozhodla se jej hlídka cizinecké policie v 10:10 hodin zkontrolovat, přičemž zjistila, že z vozidla vystupuje větší množství osob různého pohlaví a věku, kdy dle vzezření šlo o cizince. Mezi těmito osobami byl též žalobce a jeho švagrová a její nezletilé děti. Všechny osoby byly eskortovány na pracoviště cizinecké policie k provedení dalších úkonů.

12. Dne 20. 9. 2024 byl se žalobcem za přítomnosti tlumočníka do jazyka arabského sepsán úřední záznam o podání vysvětlení, ve kterém žalobce uvedl, že ze Sýrie vycestoval před cca 1 měsícem za pomoci převaděče do Turecka. Z Turecka cestovali do Bosny a Hercegoviny. Vypověděl, že o azyl v Chorvatsku nežádal, když jej v Chorvatsku zadrželi, sejmuli mu otisky prstů, přičemž mu řekli, že to nesouvisí s azylem. V chorvatském zařízení jeho a jeho rodinu mlátili, byla tam zima a nedostávali jídlo. Cestovat chce do Německa za bratrancem. Nemá žádné finanční prostředky a nemá na území ČR možnost ubytování.

13. Ze správního spisu dále plyne, že porovnáním otisků prstů žalobce v systému EURODAC byla nalezena shoda pod ID: X, kdy žalobce je veden jako žadatel o azyl na území Chorvatska.

14. Z jednotlivých žalobních námitek se soud nejprve zaměřil na tvrzenou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou žalobce spatřoval v jeho nedostatečném odůvodnění. Soud poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které platí, že „z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být seznatelné, proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009–46, ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010–53, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008–109).

15. K žalobní námitce, že v napadeném rozhodnutí chybí úvaha žalované ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III ohledně překážek předání žalobkyně do Chorvatska (systémové nedostatky azylového řízení v Chorvatsku), soud uvádí, že žalovaná se na stranách 5 až 6 napadeného rozhodnutí explicitně zabývala překážkami předání žalobce do Chorvatska ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, přičemž popsala svá zjištění ohledně chorvatského azylového zařízení a uplatňování státní moci v Chorvatsku. Následně dospěla k závěru, že nejsou dány překážky pro předání žalobce do Chorvatska. Soud shledal předmětnou úvahu dostatečnou. Z napadeného rozhodnutí je dále zřejmé, že žalovaná brala v úvahu rovněž skutečnost, že žalobce cestuje se švagrovou a jejími třemi nezletilými dětmi. Na straně 5 napadeného rozhodnutí žalovaná odůvodnila dobu zajištění 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Na stranách 7 až 9 napadeného rozhodnutí žalovaná podrobně vysvětlila, proč v případě žalobce nelze použít jiná mírnější opatření, a to zvláštní opatření za účelem vycestování.

16. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nepoužila v napadeném rozhodnutí jen obecné úvahy, jak to namítal žalobce, nýbrž žalovaná se konkrétní situací žalobce podrobně zabývala a napadené rozhodnutí je odůvodněno dostatečně a plně v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná v napadeném rozhodnutí srozumitelně popsala, z jakých skutkových a právních okolností vycházela, jakými úvahami byla při svém rozhodování vedena a co ji vedlo k zajištění žalobce. Soud proto neshledal námitku nepřezkoumatelnosti důvodnou.

17. K žalobní námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud uvádí, že námitka je značně neurčitá, neboť v podstatě vychází z argumentace žalobce, že žalovaná uvedla v napadeném rozhodnutí jen obecné úvahy o tom, proč neshledala překážky pro předání žalobce do Chorvatska a proč bylo nutné zajištění žalobce. Ze žalobní námitky však není zřejmé, co by měla žalovaná ve správním řízení dále zjišťovat. Již výše soud dovodil, že žalovaná své úvahy dostatečně rozvedla ve vztahu k případu žalobce. Žalovaná na straně 5 napadeného rozhodnutí popsala, z jakých zdrojů vycházela při posouzení překážek předání žalobce do Chorvatska. Při posuzování osobních poměrů žalobce pak žalovaná logicky vycházela z výpovědi samotného žalobce. Neurčitost předmětné žalobní námitky brání soudu zabývat se jí podrobněji. Soud proto uzavírá, že shledal, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a námitku vyhodnotil jako nedůvodnou.

18. Následně se soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími věcné důvody zajištění žalobce.

19. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.“ 20. Podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců „policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je–li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“ 21. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců „zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.“ 22. Podle § 174a zákona o pobytu cizinců „při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.“ 23. Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III „pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána. Není–li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ 24. Soud se zaměřil na námitky týkající se reálnosti předání žalobce do Chorvatska a tvrzených systémových nedostatků tamního azylového řízení a přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Chorvatsku. K povinnosti správních orgánů při rozhodování o zajištění zkoumat, zda je předání reálné, existuje poměrně rozsáhlá judikatura Nejvyššího správního soudu. Jeho rozšířený senát v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010–150, č. 2524/2012 Sb. NSS, vyslovil, že „správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona … o pobytu cizinců … možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“ 25. V rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016–27, Nejvyšší správní soud upřesnil, že „při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.“ 26. Na uvedená rozhodnutí navázal rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017–29, č. 3773/2018 Sb. NSS, podle kterého v rozhodnutí o zajištění cizince podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání do jiného členského státu podle nařízení Dublin III se nemusí správní orgán vyslovit k otázce systémových nedostatků ve státě, kam má být cizinec předán, jsou–li současně splněny tři předpoklady: taková námitka nebyla v řízení před správním orgánem vůbec uplatněna, správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází, a o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti. Rozšířený senát zdůraznil, že „s ohledem na zásadu vzájemné důvěry členských států, má správní orgán povinnost otázku systémových nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje–li sám k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán existují, případně jsou–li o jejich existenci důvodné pochybnosti. Pochybnosti mohou s ohledem na různorodost konkrétních případů vyvstávat z mnoha okolností, a jejich existence proto nemůže být vázána jen na skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. Bude–li otázka systémových nedostatků v azylovém řízení namítnuta poprvé až v žalobě proti rozhodnutí o zajištění, bude obecně platit, že krajský soud si v takovémto případě nejprve musí učinit úsudek o důvodnosti této námitky. Dospěje–li k závěru, že o existenci systémových nedostatků panují ve vztahu ke konkrétnímu případu důvodné pochybnosti, bude namístě rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Dospěje–li soud k závěru, že systémové nedostatky jsou v konkrétním případě skutečně naplněny, rozhodnutí správního orgánu zruší pro nezákonnost.“ 27. Z citované judikatury tedy jednoznačně vyplývá povinnost žalované zkoumat, zda je předání žalobce do jiného členského státu alespoň potenciálně možné. Musí se přitom zabývat překážkami, které jí byly v době rozhodování známy nebo které vyšly v řízení najevo. Současně se také z úřední povinnosti musí zabývat případnou existencí systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU; to ovšem platí toliko za podmínek popsaných v naposledy citovaném rozsudku.

28. Žalovaná tedy měla povinnost zabývat se reálností předání žalobce do jiného členského státu EU podle nařízení Dublin III. V této souvislosti ovšem soud zdůrazňuje, že pravomocí vést řízení o předání cizinců do jiného členského státu není nadána žalovaná, nýbrž Ministerstvo vnitra, které určuje, do jakého členského státu bude dotyčný předán a s takto určeným státem následně předání vyjednává. Dále je třeba si uvědomit, že rozhodnutí o zajištění je vydáváno jako první úkon v řízení, ve velice krátkých lhůtách, a navíc v době, kdy ještě Ministerstvo vnitra nezahájilo vlastní řízení o předání cizince, resp. nestanovilo konkrétní stát, kam bude cizinec předán. Tyto skutečnosti pak ovlivňují i možnosti žalované při zkoumání reálnosti předání cizince do jiného členského státu. Z hlediska oprávněnosti žalované rozhodnout o zajištění cizince přitom považuje soud za klíčové to, zda existuje alespoň jeden stát, který je příslušný k rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a kam je předání cizince alespoň potenciálně možné, tj. stát, u kterého není předání a priori vyloučeno z důvodu systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Žalovaná z tohoto pohledu prověřovala Chorvatsko jako stát, ve kterém žalobce v minulosti o mezinárodní ochranu požádal, jak vyplynulo z evidence EURODAC.

29. Soud nepřehlédl tvrzení žalobce o tom, že o azyl v Chorvatsku nežádal. Toto tvrzení soud neshledává pravdivým, neboť je v rozporu s obsahem předloženého správního spisu. Lze poukázat i na výpověď jeho švagrové L. M., což je soudu známo z úřední činnosti ze spisu vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 175 A 15/2024, která dne 20. 9. 2024 vypověděla, že o azyl požádala v Chorvatsku, protože musela. Tato její výpověď tedy svědčí o tom, že o azyl v Chorvatsku požádal též žalobce, který cestoval se svou švagrovou a jejími nezletilými dětmi a byl s nimi společně i v Chorvatsku zadržen v důsledku nelegálního překročení hranic a nelegálního pobytu na území Chorvatska. Za stěžejní však soud shledává fakt, že žalobce dle systému EURODAC požádal v Chorvatsku o azyl ve městě Koprivnica a v rámci tohoto řízení mu byly sejmuty otisky prstů. Evidence žalobce v tomto systému jako žadatele o azyl tak potvrzuje skutečnost, že žalobce požádal o azyl v Chorvatsku. Je tak vyvráceno nepodložené tvrzení žalobce o tom, že si nepožádal o azyl v Chorvatsku.

30. Soud nepřehlédl též to, že žalobce v řízení o zajištění uvedl, že jej v chorvatském zařízení mlátili, byla tam zima a nedostával jídlo. K tomuto tvrzení soud poukazuje na to, že žalovaná na stranách 5 až 6 napadeného rozhodnutí uvedla, že Chorvatsko postupuje v souladu s platnou legislativou EU včetně nařízení Dublin III. Upozornila na to, že v Chorvatsku státní moc dodržuje lidská práva, je schopna jejich dodržování zajistit a umožňuje činnost nezávislým právnickým osobám dohlížejícím právě na tato práva. Dále žalovaná poukázala na poznatky z vlastní činnosti, že ČR cestou Ministerstva vnitra zahajuje a vede dublinská řízení o předání žadatelů o mezinárodní ochranu podanou v Chorvatsku neoprávněně pobývajících na území ČR a že se tato předání daří realizovat. Žalovaná upozornila na vlastní poznatky na základě výpovědi cizinců, že přijímací a pobytová střediska v Chorvatsku jim poskytují ubytování, základní hygienické zázemí i stravu. Žalovaná dále zdůraznila, že na úrovni orgánů EU a Organizace spojených národů nebyla vydána žádná doporučení či stanoviska, ze kterých by vyplývaly systémové nedostatky azylového řízení v Chorvatsku a nemožnost vydávat cizince do Chorvatska za účelem provedení azylového řízení. Soud vyhodnotil uvedené odůvodnění žalované jako dostatečné a z podkladů, z nichž žalovaná vycházela v napadeném rozhodnutí, je zřejmé, že přijímací a pobytová střediska v Chorvatsku poskytují žadatelům o azyl ubytování, základní hygienické zázemí i stravu.

31. Soud opět poukazuje i na výpověď švagrové žalobce paní L. M., která se o žádných systémových nedostatcích v přijímacím či pobytovém středisku v Chorvatsku nezmiňuje, nevypověděla ani, že by tam ona či její nezletilé děti byly mláceny či že by jim nebyla poskytnuta strava. Soud tak hodnotí prosté tvrzení žalobce o tom, že měl být v Chorvatsku mlácen a že mu nebyla poskytována strava, jako nevěrohodné, neboť je v rozporu s poznatky žalované získaných na základě výpovědi jiných cizinců a z Informace OAMP ze dne 16. 8. 2023 o azylovém systému v Chorvatsku, a též jako účelové, protože cílem tohoto tvrzení je uvést takové informace, které by měly zapříčinit, aby žalobce nebyl předán do Chorvatska a mohl pokročovat v cestě do Německa.

32. Dostatečné byly také podklady, které si žalovaná pro své rozhodnutí opatřila. Vzhledem k tomu, že z výpovědi samotného žalobce nevyplynuly žádné relevantní důvody, které by bránily jeho předání do Chorvatska, postačila jako podklad Informace OAMP ze dne 16. 8. 2023 o azylovém systému v Chorvatsku, která je součástí správního spisu.

33. K žalobním námitkám, že azylové řízení v Chorvatsku trvá dlouho z důvodu nedostatečných administrativních kapacit a vysokého počtu žadatelů o azyl, soud konstatuje, že tyto námitky neuplatnil žalobce ve správním řízení. Soud v kontextu výše uvedených zjištění žalované i soudu nepovažuje dané námitky za relevantní, neboť případná prodlužující se délka azylového řízení v Chorvatsku a vysoký počet žadatelů o azyl v Chorvatsku nejsou dostatečným důvodem k tomu, aby žalobce nemohl být předán do Chorvatska. Žalovaná na základě Informace OAMP ze dne 16. 8. 2023 dovodila, že situace v Chorvatsku není tak špatná, aby byla naplněna překážka předání ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, s čímž soud souhlasí.

34. Žalobce by si měl uvědomit, že žalovaná nerozhodla o jeho předání do Chorvatska (k tomu ani není oprávněna), nýbrž toliko o jeho zajištění za účelem předání, přičemž pouze předběžně zkoumala, zda je takové předání možné, tj. zda není a priori vyloučeno. Soud proto ve shodě se žalovanou dospěl k jednoznačnému závěru, že předání žalobce do Chorvatska nebylo v době vydání napadeného rozhodnutí a priori vyloučeno, tudíž byly splněny podmínky pro zajištění žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.

35. K žalobní námitce, že doba zajištění 30 dnů byla stanovena nepřiměřeně, soud uvádí, že žalovaná na straně 5 napadeného rozhodnutí uvedla, že dobu zajištění stanovila v souladu s § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců a v souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III na dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, který nastal dne 19. 9. 2024 10:12 hodin. Dále žalovaná uvedla, že při stanovení doby trvání zajištění vycházela ze shromážděných podkladů, na základě kterých je prokázán neoprávněný vstup a pobyt žalobce, jeho švagrové a jejích nezletilých dětí na území ČR a také skutečnost, že žalobce podal na území Chorvatska žádost o mezinárodní ochranu. Žalovaná dále konstatovala, že dobu 30 dnů stanovila s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání cizince na území Chorvatska.

36. Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III platí, že „zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není–li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst.

3. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů, nesmí být osoba dále zajištěna.“ 37. Žalovaná na podporu své argumentace v napadeném rozhodnutí poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015–32, ve kterém Nejvyšší správní soud aproboval lhůtu jednoho měsíce v obdobných případech, přičemž mj. uvedl: „Požadavek, aby správní orgán při samotném stanovení doby trvání zajištění respektoval maximální doby stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III, tak spíše přispívá k urychlení administrativních kroků směřujících k realizaci přemístění a tím i k naplnění základního požadavku, aby omezení osobní svobody cizince trvalo co nejkratší dobu. Tento požadavek je vyjádřen nejen v samotném čl. 28 nařízení Dublin III, ale vyplývá také například z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 11. 2008 ve věci Rashed proti České republice, stížnost č. 298/07).“ Soud se ztotožňuje s citovaným judikátem a v poměrech projednávané věci konstatuje, že odůvodnění doby zajištění 30 dnů není v napadeném rozhodnutí odůvodněno příliš podrobně. Je však třeba brát v úvahu koncept lhůt stanovených v čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III, kde jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro jednotlivé dílčí úkony. Za této situace soud považuje stanovenou dobu zajištění 30 dnů za přiměřenou, přispívající k urychlení souvisejících administrativních úkonů ve smyslu citovaného judikátu.

38. Soud podotýká, že žalobce neuplatnil explicitně námitku, že by v jeho případě mělo být místo zajištění užito některé ze zvláštních opatření stanovených v § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V bodě 3 žaloby sice žalobce uvedl, že správní orgán je povinen ve všech případech vážit možnost aplikace mírnějších opatření předtím, než přistoupí k zajištění cizince, nicméně soud dodává, že se jedná o obecně platnou tezi, aniž by však na uvedené tvrzení byla navázána konkrétní žalobní námitka. Soud proto jen ve stručnosti uvádí, že možností aplikace zvláštních opatření se žalovaná zabývala na stranách 7 až 9 napadeného rozhodnutí, a to postupně jednotlivými zvláštními opatřeními. Soud ve shodě se žalovanou dospěl k závěru, že užití některého ze zvláštních opatření za účelem vycestování nebylo v případě žalobce namístě, a to již z toho důvodu, že žalobce při výslechu sám deklaroval, že se nechce dobrovolně vrátit do Chorvatska či Sýrie, a že v případě svého propuštění ze zajištění bude pokračovat v nelegální cestě za rodinou do Německa. V zájmu stručnosti soud odkazuje na zmíněné odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se ztotožňuje.

39. Žalobce v obecné rovině namítal, že rozhodnutí o zajištění není přiměřené jeho situaci, aniž by však uvedl konkrétní argumenty. K takto obecné žalobní námitce soud uvádí, že se žalovaná dostatečně zabývala i možným nepřiměřeným zásahem napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, a to na stranách 6 až 7 napadeného rozhodnutí, kde mj. uvedla, že žalobce nemá žádné vazby k ČR, je dospělým a zdravým mužem, který si je dobře vědom svého protiprávního jednání. Se závěry žalované se soud ztotožňuje.

40. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že veškeré námitky žalobce jsou nedůvodné, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. Soud dodává, že nerozhodl o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, neboť o takovém návrhu má soud dle § 73 odst. 4 s. ř. s. rozhodnout bez zbytečného odkladu a není–li tu nebezpečí z prodlení, rozhodne do 30 dnů od jeho podání. Vzhledem k tomu, že soud rozhodl o samotné žalobě ještě před uplynutím uvedené lhůty, bylo rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku bezpředmětné.

42. Současně dle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti podle obsahu správního spisu nevznikly.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalované k žalobě Posouzení věci soudem