54 A 2/2017 - 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce J.K., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017, č. j. KUJCK 7159/2017, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 20. 3. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2017, č. j. KUJCK 7159/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) odvolání žalobce a potvrdil výrok č. 1 rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 11. 2016, č. j. MUST 8600/2016/OD/hla (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se měl dopustit z nedbalosti dne 11. 2. 2016 na silnici I/22 v katastru obce Nebřehovice ve směru od Strakonic na Vodňany, když řídil osobní automobil značky Mazda 6, RZ ... a s tímto vozidlem jel ve 14:30 hodin po odečtení možné odchylky rychlostí 152 km/hod v úseku, na kterém je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 90 km/hod. Při řízení motorového vozidla tak žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 50 km/hod a více, z toho důvodu byla žalobci podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, podle § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona byla žalobci uložena sankce zákazu činnosti na dobu 6 měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a dále byl žalobce povinen uhradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán I. stupně ve výroku č. 2 rozhodl podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni 30. 6. 2017, (dále jen „zákon o přestupcích“) o zastavení řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. (2) Žalobce předně namítal, že výrok prvostupňového rozhodnutí, jímž byl uložen zákaz činnosti po dobu šesti měsíců, nebyl dostatečně určitý, neboť z něj nebylo zjevné, jaká činnost byla žalobci zakázána, a proto byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Dále namítl, že plošný zákaz řízení motorových vozidel všude, a nikoliv pouze na pozemních komunikacích, by byl nezákonný, neboť správní orgán může uložit zákaz činnosti jen co do činnosti, ke které je nezbytné veřejnoprávní povolení, a to je pouze na pozemních komunikacích. V důsledku zmíněných skutečností shledal žalobce rozhodnutí I. stupně za nepřezkoumatelné a nezákonné. (3) Další žalobní námitkou žalobce poukazoval na skutečnost, že si při silniční kontrole povšiml značně podhuštěné přední pneumatiky měřicího vozidla. Žalobce v žalobě uvedl, že již v průběhu řízení poukázal na podhuštěnou pneumatiku měřicího vozu, které si všiml již při silniční kontrole, avšak až po seznámení se s principem fungování použitého rychloměru, zjistil, že taková skutečnost může mít vliv na přesnost měření, proto tuto skutečnost nevznesl již při silniční prohlídce. K prokázání svého tvrzení žalobce navrhoval provést jako důkaz výslech své spolujezdkyně a svou vlastní účastnickou výpověď. Žalobce namítal, že správní orgán pokládal předvolaným zasahujícím policistům sugestivní otázky, kterými se pokoušel prokázat, že tlak v pneumatikách byl před zahájením měření kontrolován. Žalobce požadoval od Krajského ředitelství policie předložení výsledků testu ujeté dráhy, který měl být prováděn. Správní orgány se dle žalobce dostatečným způsobem nevypořádaly s tvrzením žalobce. (4) Žalobce poukázal na fakt, že neexistuje koncentrace řízení, která by nastávala ukončením silniční kontroly. V opačném postupu by žalobce spatřoval omezování práva na obhajobu. Situace, kdy žalobce sdělil podhuštění pneumatiky až po konzultaci se svým zástupcem, nezpůsobila dle něj snížení věrohodnosti takové námitky. Správní orgány dle žalobce a priori presumovaly, že žalobce vypověděl lživě. (5) Žalobce označil napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť z prvostupňového rozhodnutí není seznatelné, proč správní orgán I. stupně upřednostnil tvrzení policisty před tvrzením žalobce. Žalobce namítal, že správní orgány nehodnotily věrohodnost vyslechnutých svědků. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že tvrzení zasahujícího policisty J (dále jen „policista J.“) nevyvrací tvrzení, že při silniční kontrole byla přední pneumatika měřicího vozidla podhuštěná, ani že údajně provedený test byl takového rázu, aby snížený tlak v pneumatice odhalil, nelze také vyloučit, že ke snížení tlaku došlo až po provedení testu či kontroly vozidla. (6) Žalobce podotkl, že navzdory nainstalované signalizaci na kontrolu tlaku v pneumatikách, nebylo vyslýchanými policisty vyvráceno, že by se tato signalizace nerozsvítila. Žalobce vyvodil závěr, že nebylo nad veškerou pochybnost prokázáno, že pneumatika nebyla podhuštěná, proto je nezbytné vycházet z předpokladu, že podhuštěná byla a provedené měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze. Žalobce uvedl, že poukazoval na rozpory a nelogičnost ve výpovědích policistů, avšak správní orgán na to nijak nereagoval, což považoval také za důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. (7) Vzhledem k tomu, že návrhu žalobce na vyslechnutí spolujezdkyně nebylo vyhověno, spatřoval v takovém postupu žalobce porušení práva na obhajobu subsumovaný v právu na spravedlivý proces pod čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. (8) Další žalobní námitkou byla skutečnost, že správní orgán I. stupně rozhodoval podle později platné právní úpravy, která však v době spáchání údajného přestupku neexistovala. Žalobce podotkl, že správní orgán I. stupně se nezabýval otázkou, zda byla novější právní úprava pro žalobce příznivější, a proto bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces. (9) Žalobce závěrem namítal, že správní orgány žádným způsobem neodůvodnily svůj závěr o tom, že žalobce spáchal údajný přestupek z nedbalosti vědomé. Žalobce měl překročit spodní hranici dané skutkové podstaty o 2 km/hod, nelze proto vyloučit, že žalobce nevěděl o naplnění skutkové podstaty, a závěr o formě zavinění byl proto nepřezkoumatelný a nepodložený. II. Vyjádření žalovaného (10) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (11) Žalovaný ve svém vyjádření uvedl k uložené sankci, která byla formulována jako „zákaz činnosti“, že byla stanovena v souladu s právními předpisy. Za smysl takové sankce žalovaný označil dočasné vyřazení osoby z možnosti, mimo jiné, vykonávat činnost, která byla zakázána a je zapotřebí k jejímu provádění zvláštního povolení či oprávnění. Vzhledem k tomu, že přestupek žalobce nebyl vázán na určitou skupinu vozidel, nelze ani trest zákazu činnosti omezovat na konkrétní skupinu řidičského oprávnění. (12) K námitce podhuštěné pneumatiky žalovaný sdělil, že jejím neuplatněním na místě kontroly bylo s odstupem času znemožněno prokázat uváděné tvrzení. Správní orgány vycházely z výpovědi policisty J, který uvedl, že žalobce byl ve vozidle sám, a proto nevyhověly návrhu na výslech spolujezdkyně. (13) K namítanému užití pozdější právní úpravy při rozhodování žalovaný sdělil, že od 20. 2. 2016 došlo ke změně zákona o provozu na pozemních komunikacích a to tak, že byl do ustanovení § 125c vložen nový odstavec č. 4, a tím byly jednotlivé odstavce posunuty, avšak nedošlo ke změně výše sankcí pokuty ani zákazu činnosti, nedošlo ani ke změně označení jednotlivých písmen týkajících se ukládání sankcí. Žalovaný uvedl, že takovým jednáním nedošlo k zásahu do práv žalobce ani ke změně odpovědnosti za přestupek ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o přestupcích. (14) Žalovaný závěrem shrnul, že zavinění bylo správním orgánem I. stupně správně vyhodnoceno jako nedbalostní. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že spodní hranici dané skutkové podstaty překročil o 2 km/hod, neboť k překročení došlo o 12 km/hod. III. Stručný obsah správních spisů. (15) Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (16) Dne 12. 2. 2016 bylo podáno oznámení přestupku č. j. KRPC-22613-6/PŘ-2016-020706-ZC. Ve správním spise byl založen záznam o přestupku, ověřovací list č. 171/15 vydaný dne 5. 11. 2015, osvědčení způsobilosti obsluhy silničních rychloměrů typu RAMER 10, AD9, RAMER 7 CCD a PolCam s archivací ze dne 4. 2. 2016, č. j. KRPC-16862-2/ČJ-2016-0200DP prokazující, že prap. M.D. a prap. T.J. absolvovali odbornou přípravu pro obsluhu a údržbu citovaných silničních rychloměrů. Součástí správního spisu byla evidenční karta řidiče (žalobce), v níž byly uvedeny celkem 2 záznamy. V předloženém správním spise byly založeny také podklady k údajně spáchanému dopravnímu přestupku ze dne 27. 1. 2016, v rámci něhož byly pořízeny fotokopie dokladů žalobce, které tak jsou součástí spisu v projednávané věci. V úředním záznamu ze dne 11. 2. 2016, č. j. KRPC-22613-1/PŘ-2016-020706-ZC bylo poznamenáno, že žalobce jel na měřeném úseku rychlostí 157 km/hod, přičemž po odečtení odchylky přístroje 3% (5 km/hod) byla výsledná rychlost 152 km/hod. Žalobce byl předepsaným způsobem zastavován pprap. Ch. Dále bylo v tomto úředním záznamu poznamenáno, že žalobce se k poučení o přestupku nevyjádřil a odmítl oznámení podepsat. Žalobce měl hlídce sdělit, že telefonoval pomocí hands-free a nesledoval rychlost, jakou jel. Provedená dechová zkouška pomocí přístroje Dräger byla negativní. (17) Dne 29. 2. 2016 bylo zahájeno řízení o přestupku a současně byl žalobce předvolán k ústnímu jednání nařízenému na den 22. 3. 2016. Dne 14. 3. 2016 byla správnímu orgánu I. stupně doručena omluva z nařízeného ústního jednání a žádost o stanovení nového termínu, k této písemnosti byla přiložena plná moc, jíž byl Ing. M. J. zmocněn k zastupování žalobce. Žalobce byl předvolán k ústnímu jednání na den 6. 4. 2016. Dne 30. 3. 2016 se dostavil zástupce žalobce ke správnímu orgánu I. stupně, který požádal o vyhotovení kopií písemných podkladů, což mu bylo poskytnuto. (18) Dne 12. 4. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vyjádření ke spisu, v němž bylo namítnuto podhuštění pneumatiky měřicího vozidla a užití rychloměru v rozporu s návodem k obsluze. (19) Správní orgán I. stupně dne 23. 5. 2016 předvolal žalobce k ústnímu jednání, které nařídil na den 16. 6. 2016. Z provedeného projednání přestupku byl pořízen protokol, jenž byl založen do spisu, součástí správního spisu jsou také protokoly o výsleších svědků, jimiž byli zasahující policisté. Následně bylo nařízeno ústní jednání na den 22. 6. 2016. Dne 26. 6. 2016 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce ke spisu, v němž zejména namítal, že viditelnost svodidla na fotografii mohla ovlivnit samotné měření, navrhoval proto provedení důkazu návodem k obsluze a ohledáním místa měření. Dále žalobce ve vyjádření uvedl, že navrhuje provedení důkazu dotazem na výrobce rychloměru, zda má zjištěná rychlost vozidla, v němž je umístěn rychloměr, vliv na naměřenou rychlost měřeného vozidla, a požadoval výsledek testu rychloměru kvůli údajnému podhuštění pneumatik. (20) Správní orgán I. stupně si opatřil od výrobce rychloměru kvalifikované odpovědi na požadované otázky. Následně bylo nařízeno jednání na den 4. 10. 2016, na němž se zástupce žalobce odmítl vyjádřit k předloženým podkladům. (21) Správní orgán I. stupně proto vydal dne 3. 11. 2016 prvostupňové rozhodnutí, jímž shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to porušením § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 téhož zákona. Správní orgán I. stupně se v odůvodnění vypořádal mimo jiné s žalobcem namítanými tvrzeními vztahujícími se k podhuštěné pneumatice a formě zavinění přestupku. (22) Dne 21. 11. 2016 obdržel správní orgán I. stupně blanketní odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, k doplnění podání byla stanovena lhůta 5 pracovních dnů ode dne doručení. V reakci na to žádal zástupce žalobce o sdělení některých informací týkajících se řízení o přestupku, které správní orgán I. stupně dne 14. 12. 2016 poskytl. K doplnění podaného blanketního odvolání nedošlo. (23) Dne 12. 1. 2017 bylo vydáno žalovaným napadené rozhodnutí, v němž uvedl, že jde-li o vlastní dokazování, takto proběhlo v rámci ústního jednání a z předložených důkazů jednoznačně vyplývá, že se žalobce dopustil projednávaného přestupku. Žalovaný přezkoumal soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení před správním orgánem I. stupně a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních zásad činnosti správního orgánu a nebyly zjištěny žádné vady řízení. IV. Právní názor soudu (24) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (25) V prvé řadě se krajský soud zabýval námitkou, kterou žalobce zpochybňoval jednoznačnost druhu uložené sankce „zákaz činnosti“. Žalobci byl podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích za použití § 11 odst. 1 písm. c) a § 14 odst. 1 zákona o přestupcích uložen „zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 (šest) měsíců se započetím ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí“. Žalobce spatřoval takový výrok materiálně nevykonatelný. Krajský soud považuje námitku žalobce za zcela lichou. V citovaném výroku je zřetelně a srozumitelně uvedeno, že zákaz činnosti spočívá v zákazu řízení motorových vozidel, takové vymezení krajský soud považuje za přesně a jednoznačně specifikované. „Zpravidla půjde o zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu, nic však nebrání tomu, aby se zákaz činnosti omezil i jen na určitou skupinu či kategorii vozidel. (například zákaz řízení motorových vozidel zařazených do skupiny A apod.), popřípadě jinak vymezený okruh vozidel (např. zákaz řízení jízdních souprav).“ [BUŠTA, P., KNĚŽÍNEK, J. Zákon o silničním provozu. Komentář. Praha: ASPI, 2016. Komentáře (ASPI). ISBN 978-80-906024-1-0.] Komentované znění ustanovení § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích jasně stanovuje, že může dojít k omezení zákazu řízení pouze pro určitou skupinu či kategorii vozidel, standardně však dochází k zákazu řízení všech motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že správní orgán I. stupně neomezil zákaz činnosti pouze pro určitou skupinu nebo kategorii vozidel, má soud za to, že se zákaz činnosti vztahoval na všechna motorová vozidla bez výjimky. Zákon jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje a pro všechna motorová vozidla platí stejná pravidla silničního provozu. Není proto podstatné, jakým vozidlem, které kategorie se přestupce předmětného přestupku dopustil. Formulaci výroku prvostupňového rozhodnutí ukládající žalobci sankci shledává soud co do konkrétní činnosti za přesnou a jasnou, nevzbuzující pochybnosti. Správní orgán při uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu nepochybil. (26) K námitce, zda zákaz řízení motorových vozidel byl uložen pouze ve vztahu k pozemním komunikacím či se jednalo o plošný zákaz řízení motorových vozidel, krajský soud uvádí, že uložit takovou sankci podle § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, jak ze samotného názvu právního předpisu vyplývá, lze pouze na pozemních komunikacích, na nichž platí pravidla silničního provozu. Co vše je pozemními komunikacemi upravuje zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů v §§ 2 – 7. Soud proto považuje námitku nezákonnosti uloženého zákazu řízení motorových vozidel pro nepřesné vymezení působnosti zákazu činnosti za irelevantní. Jak správně žalobce uvedl, zakázat lze jen takovou činnost, ke které je potřeba veřejnoprávního oprávnění a došlo-li k přestupku pak při výkonu takové činnosti nebo v přímé souvislosti s ní. Řidičské oprávnění opravňuje k řízení motorových vozidel pouze na pozemních komunikacích, proto i zákaz takové činnosti se bude vztahovat pouze k řízení na pozemních komunikacích, v případě řízení motorového vozidla mimo pozemní komunikace nemají správní orgány kompetenci zasahovat ve smyslu zákona o provozu na pozemních komunikacích. (27) Žalobce v podané žalobě odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009-76, nicméně ve své argumentaci využil část odůvodnění, která však byla vytržena z kontextu a v přednesené podobě nekorespondovala se smyslem a účelem celého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V odkazovaném rozsudku stěžovatel brojil proti uložené sankci spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“, který dle jeho názoru neměl oporu v zákoně. K tomu NSS sdělil, že se jedná o sankci omezující povahy, přičemž pro uložení takového druhu sankce je nezbytné splnění neopominutelné podmínky, aby se jednalo o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, případně, k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a současně právě touto činností nebo v souvislosti s ní se pachatel dopustil přestupku. V řízení tudíž byla v napadeném výroku explicitně stanovena skupina motorových vozidel, pro něž byl zákaz činnosti určen. V takové situaci dopadá zákaz činnosti na vymezenou skupinu motorových vozidel, zatímco na ostatní skupiny motorových vozidel nedopadá. Výše uvedený rozsudek však nedopadá zcela na projednávanou věc, neboť v posuzované věci nebyl výrok vztahující se k sankci zákazu činnosti blíže specifikován, a proto je třeba vycházet z výkladu komentovaného ustanovení k § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, z něhož je jednoznačné, že není-li blíže specifikována skupina motorových vozidel, pak se vztahuje na všechny skupiny motorových vozidel a nelze takové vymezení považovat za nesrozumitelné. (28) Žalobce další žalobní námitkou brojil proti relevantnosti provedeného měření v důsledku údajně podhuštěné pneumatiky. Žalobce namítal, že správní orgány, resp. prvostupňový správní orgán, se nedostatečným způsobem vypořádaly s jeho námitkami směřujícími vůči vlivu podhuštění pneumatik měřicího vozu na správnost měření. (29) K nedostatku měřicího zařízení, resp. měřicího vozidla spočívající v údajném podhuštění jeho pneumatik, krajský soud uvádí, že tvrzení žalobce v tomto směru jsou zcela obecného rázu a žalobce setrval v průběhu správního řízení pouze v rovině tvrzení. Správní orgány proto neměly možnost blíže tuto žalobní námitku vypořádat. (30) Vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné skutečnosti, které by svědčily o závadném technickém stavu měřicího vozidla, a omezil se pouze na vyjádření subjektivního dojmu v danou chvíli, má krajský soud za to, že správní orgán vypořádal tuto námitku žalobce dostatečným způsobem v odpovídající míře vůči tvrzení žalobce. Žalobce nepředložil žádné relevantní a konkrétní skutečnosti, které by rozumně zpochybňovaly skutkový stav zjištěný správními orgány, a omezil se pouze na spekulativní tvrzení, které adekvátním způsobem nezpochybnilo stav pneumatik. Žalobce svou argumentaci stavěl na tvrzeních, která však žádným způsobem nedokládal, pouze je rozvíjel ad absurdum. Nicméně žalobce musí svá tvrzení nejen tvrdit, ale také osvědčit, což v projednávané věci nečinil. V takové situaci je zcela irelevantní, aby žalobce argumentoval námitkou, že neexistuje koncentrace řízení, která by nastávala ukončením silniční prohlídky. Krajský soud nezpochybňuje fakt, že je právem účastníka řízení uvádět v co nejširší míře v rámci správního řízení před správním orgánem I. stupně všechny relevantní skutečnosti a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení, což představuje těžiště správního řízení. Nedostačující je však uvádění domněnek zpochybňujících správnost měření, aniž by byly podloženy důkazy, které by osvědčovaly jejich pravdivost. (31) Soud k této námitce poukazuje na podrobné odůvodnění vlivu podhuštěné pneumatiky na prováděné měření v rozsudku krajského soudu ze dne 24. 8. 2016, č. j. 10A 48/2016 – 59: „Nadto soud konstatuje, že žalobce uvádí podhuštění pouze jedné přední pneumatiky měřícího vozidla. Vzhledem k tomu, že generátor impulsů je napojen na převodovku vozidla a ostatní pneumatiky byly dle názoru žalobce řádně nahuštěny, má soud za to, že případné drobné zmenšení obvodu jedné z pneumatik nebylo způsobilé ovlivnit přesnost měření. Tento svůj názor soud opírá o obecně známou funkci diferenciálu, který mj. umožňuje rozdílné otáčky kol hnací nápravy vozidla. Skutečnost, že jedno hnací kolo by kvůli podhuštění otáčelo jinak než kolo druhé, nemá dle soudu na generátor impulsů připojení k převodovce vozidla takový vliv, který by mohl rozumným způsobem zpochybnit průběh samotného měření.“ (32) Krajský soud považuje za zásadní vyjádření výrobce použitého rychloměru, které je součástí správního spisu a v němž na otázku: „Mohla výsledek měření (naměřenou rychlost vozidla), popř. jak ovlivnit změna tlaku v pneumatice vozidla, v němž byl rychloměr namontován?“ Výrobce rychloměru na položenou otázku sdělil: „Ano, mohla, jak je psáno v návodu k obsluze, pokud však byl návod dodržen (obsluha si vozidlo zkontrolovala) nemohlo toto mít vliv na přesnost měření takovou, aby byla chyba měření větší, než připouští výrobce.“ Krajský soud proto shledává jako zásadní, že i za předpokladu, že by měřicí vozidlo skutečně mělo podhuštěnou pneumatiku, pak by taková skutečnost sice měla vliv na správnost měření, ale možná odchylka by nemohla být větší než odchylka, s níž se při určení naměřené rychlosti počítá, čili nemohla přesáhnout +/- 3 %. (33) Obiter dictum soud poznamenává, že žalobce údajné podhuštění pneumatiky více nerozvádí, např. v jaké míře byla pneumatika podhuštěna. Při pouhém pozorování může působit klamavě i situace, kdy bude vozidlo zastaveno na nerovném povrchu, i taková situace může vyvolat dojem, že je pneumatika podhuštěná, ačkoli reálně takový stav nenastal. Soud není přesvědčen, že žalobce byl schopen pouhým okem odhadnout, že byla pneumatika měřicího vozidla podhuštěna. Pokud by došlo k podhuštění skutečně natolik výraznému, že by bylo pouhým okem znatelné, pak lze s velkou pravděpodobností předpokládat, že by si tohoto policejní hlídka všimla, neboť by došlo k poklesu vozidla v jeho příslušné části a vedlo by to až ke znatelnému vlivu na jízdní vlastnosti vozidla. (34) Žalobce navrhoval provést jako důkaz výslech své spolujezdkyně a svou vlastní účastnickou výpověď, k tomu krajský soud v prvé řadě sděluje, že z výpovědí poskytnutých zasahujícími policisty vyplývá, že žalobce byl ve vozidle sám. Stejný závěr lze vyvodit také z dokumentů obsažených ve správním spise, neboť ani v oznámení o přestupku ani v úředním záznamu nebylo uvedeno, že by ve vozidle byla další osoba. Tvrzení žalobce, že ve vozidle byla spolujezdkyně, soud hodnotí jako účelové se snahou fabulovat okolnosti případu ke svému prospěchu. Neprovedení výslechu žalobce a údajné spolujezdkyně představuje správný postup neporušující právo na obhajobu, neboť provedení výslechů by bylo nadbytečné nepřinášející nic nového do skutkového stavu. Správní orgán I. stupně měl dostatečně podložený zjištěný skutkový stav, který nevyžadoval další dokazování. (35) Krajský soud se seznámil s otázkami, které byly policistům pokládány při výsleších, a dospěl k závěru, že pokládané otázky nebyly sugestivní ani kapciózní. Pokud zástupce žalobce v položených otázkách takové náznaky pociťoval, měl takovou skutečnost namítat již při těchto výsleších, nikoli až v soudním řízení. Krajský soud je však přesvědčen, že položenými otázkami nebyla překročena přípustná míra konkretizace. Námitka žalobce týkající se nelogičnosti a rozporů ve výpovědích policistů nebyla více rozvinuta, proto se jí soud zabýval pouze v obecné rovině, v jaké byla vznesena. Krajský soud neshledává žádné zásadní rozpory v jednotlivých výpovědích, namítaná nelogičnost nebyla více specifikována. Takovou námitku považuje krajský soud jako neopodstatněnou. (36) Žalobce se domáhal v řízení před správním orgánem I. stupně předložení výsledku testu ujeté dráhy, nicméně výsledky tohoto testu nebyly správními orgány do správního spisu založeny, a proto nelze dovozovat výsledky. Krajský soud nepovažuje takový nedostatek za způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí. Skutkový stav věci byl správními orgány dostatečně zjištěn, v případě nesprávně provedeného měření by bylo samotné měření rychloměrem vyhodnoceno jako nesprávné. Krajský soud podotýká, že žalobce měl právo uplatňovat tuto námitku v rámci odvolacího řízení, čehož však nevyužil a zvolil taktiku pasivity a své blanketní odvolání již více nedoplnil. (37) Přestože žalobce nespecifikoval, jaká konkrétní kontrola dle něj nebyla provedena, krajský soud k tomu nad rámec nutného uvádí, že provozní kontroly jsou důležitou a nezbytnou součástí používání zařízení a provádí se vždy před zahájením měření a při každém podezření na poruchu, nicméně rychloměr neukládá žádné záznamy o provedených provozních kontrolách, což potvrdil také výrobce rychloměru, je proto krajně obtížné provedení kontroly prokázat. Případnou chybu odhalí test RADAR PŘES TACHO, který se provádí u verze rychloměru RAMER 10 C, jenž byl při předmětném měření použit. Vzhledem k tomu, že měřič žádný záznam o provedené kontrole nezaznamenává, nebylo možné žalobci ani žádný dokument potvrzující provedení kontroly předložit. Krajský soud nemá pochybnosti o provedení pravidelné kontroly měření RADAR PŘES TACHO. K jejímu provedení má docházet vždy před zahájením měření a domnělé tvrzení žalobce, že k němu nedošlo, není nijak potvrzeno. Žalobce se pouze pokouší za pomoci účelových a nepodložených tvrzení zpochybnil vyslovené závěry správních orgánů. Žalobce však svá tvrzení nijak neosvědčuje, proto nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti o správnosti závěrů správních orgánů získaných v rámci správního řízení. (38) Krajský soud podotýká, že zmínkou policistů o novosti měřicího vozidla sledovali zdůraznění obecně předpokládané nižší pravděpodobnosti výskytu takového defektu (podhuštění pneumatiky) u nového vozidla. Krajský soud na základě provedeného dokazování nemá důvod pochybovat o správnosti měření, neboť jednak z vyjádření výrobce rychloměru jasně vyplývá, že případné podhuštění pneumatiky nemá vliv na výsledek měření větší, než je předpokládaná odchylka, a dále vychází soud z toho, že měřidlo by takové měření vyhodnotilo jako neplatné. (39) Krajský soud v souvislosti s účelovými námitkami, kterými se žalobce pokoušel zpochybnit průkaznost měření, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60: „Z provedeného dokazování před správním orgánem žádné okolnosti o nesprávnosti provedeného měření zjištěny nebyly, k měření byl použit přístroj kalibrovaný (k měření použitý ve lhůtě stanovené k platnosti provedeného ověření). Potenciální nepřesnost měření je navíc zohledněna v odchylce +/- 3 km/h, která naměřenou rychlost ve prospěch řidiče redukuje. Po dobu trvání ověření přesnosti měření rychloměru je tedy chybnost měření objektivně vyloučena. V případě nesprávného nastavení přístroje by přístroj rychlost nezměřil. Rychloměr byl navíc obsluhován řádně proškoleným policistou. Nejvyšší správní soud proto souhlasí s tím, že správní orgány pomocí těchto důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž neměly žádné důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se žalobce dopustil přestupku. Stav bez důvodných pochybností lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti o opaku. Hodnotily-li správní orgány popsané důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, mohly dospět k jedinému možnému logickému závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo rychlostí vyšší, než byla povolená maximální rychlost na dané pozemní komunikaci“. (40) Pokud žalobce polemizoval ohledně věrohodnosti vyslechnutých policistů a zamýšlel svou námitkou zpochybnit osoby policistů, jejich charakter a jiné osobnostní atributy, jak vyznívá z formulace této námitky, pak neuvedl žádné konkrétní okolnosti, kterými by byla zpochybněna ať už věrohodnost obsahu výslechů či samotných vypovídajících policistů. Správní orgány správně hodnotily výpovědi zasahujících policistů jako věrohodné, neboť neexistují žádné okolnosti, které by vyvolaly jakékoli pochybnosti o jejich pravdivosti. Vyslýchaní policisté neměli žádný zájem na projednávané věci, proto jejich hodnověrnost nebyla oslabena. (41) Policista D. (dále jen „policista D“) ve své výpovědi uvedl, že se vozidlo pravidelně kontroluje, a co se týče pneumatik, disponuje signalizací upozorňující na nesprávný tlak v pneumatikách. Zástupce žalobce z výpovědi vyvodil, že ačkoli je takovou signalizací vozidlo vybaveno, nevyplývá z toho ještě, že v dané chvíli signalizace nesvítila, případné rozsvícení signalizace proto mohlo být posádkou vozidla přehlédnuto. Zástupci žalobce, který se účastnil předmětného výslechu, však nic nebránilo v položení otázky, jíž by se konkrétně dotázal, zda signalizace hlásila nesprávný tlak v pneumatikách či nikoli, pokud nebylo z výpovědi dle něj postaveno najisto, zda signalizace reflektovala takový defekt či nikoli. Krajský soud ve shodě se správními orgány z poskytnuté výpovědi dovodil, že signalizace nebyla rozsvícena, a proto bylo provedené měření platné a v souladu s návodem k obsluze, neboť nevyvstaly žádné okolnosti nasvědčující opačnému závěru. (42) Napadená rozhodnutí správních orgánů nelze označit za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť přezkoumatelná jsou a splňují veškeré zákonem požadované náležitosti. K namítanému neprovedení důkazů navrhovaných žalobcem krajský soud uvádí, že stav věci byl dostatečně zjištěn a nevzbuzuje žádné pochybnosti, proto nebylo zapotřebí provádění dalších důkazů. Správní orgán I. stupně měl pro vyslovení svého závěru dostatečně zjištěný skutkový stav. Krajský soud neshledal v postupu správního orgánu I. stupně žádná zásadní pochybení, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. (43) Další žalobní námitka se týkala stanovení sankce pokuty a zákazu činnosti podle pozdějšího znění právního předpisu namísto znění účinného ke dni spáchání přestupku (§ 125c odst. 5 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích). Nicméně v takové nesrovnalosti krajský soud nespatřuje zkrácení žádného práva žalobce, neboť dikce zákona předmětného ustanovení v rozsahu vztahujícím se na projednávanou věc nedoznala změn. Do znění zákona o provozu na pozemních komunikacích byl ke dni účinnosti 20. 2. 2016 vložen nový odstavec 4), v důsledku čehož došlo k posunutí dosavadních odstavců v předmětném ustanovení, čímž odstavec platný do dne 19. 2. 2016 označený jako 4) byl posunut a přečíslován na odst.

5. Dikce předmětného ustanovení i nadále ukládá za přestupek pokutu od 5.000 Kč do 10.000 Kč, jde-li o přestupek podle odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ke stejnému postupu došlo při ukládání sankce zákazu činnosti, kdy opět došlo pouze k posunu číslování odstavce. I v případě zákazu činnosti kromě formálních změn nedošlo k žádné zásadní změně obsahu tohoto ustanovení. Z toho důvodu krajský soud i tuto námitku hodnotí jako nedůvodnou, neboť k zásahu do práv žalobce nedošlo a užití pozdější právní normy nemělo vliv na zákonnost správních rozhodnutí. (44) Právo žalobce na spravedlivý proces v důsledku zmíněných okolností nebylo dotčeno. Žalobce ani nespecifikoval, jaké konkrétní právo bylo v důsledku posunu označení použitých ustanovení porušeno. (45) Poslední žalobní námitkou se žalobce dovolával nedostatečného odůvodnění formy zavinění. Zavinění je vnitřním psychickým postojem pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a jeho následku. Za pomoci složky vědomostní a složky vůle se určuje druh zavinění pachatele. Složka vědomostní je přítomna vždy, ať už se jedná o úmyslné či nedbalostní zavinění, avšak složka vůle bude přítomna pouze u úmyslného zavinění. Správní orgány konstatovaly, že ke spáchání dopravního přestupku došlo v důsledku vědomé nedbalosti, takovou formu zavinění krajský soud aprobuje. Lze mít důvodně za to, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění zná zákon o provozu na pozemních komunikacích, a proto musel vědět, že překročením nejvyšší dovolené rychlosti může ohrozit zájem chráněný zákonem, s čímž byl srozuměn. Vzhledem k tomu, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 62 km/hod, musel zcela jistě vědět, že k překročení došlo, přesto bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že zájem chráněný zákonem neohrozí. Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny kumulativně dva znaky. Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel o porušení vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalobce nemohl nevědět, že jel vyšší než dovolenou rychlostí. Pro zavinění ve formě nevědomé nedbalosti tak nebyl splněn žádný z kumulativních znaků nevědomé nedbalosti. Žalobce zcela jistě jako držitel řidičského oprávnění musel vědět, že svou jízdou porušuje dopravní předpisy. (46) Krajský soud proto uzavřel, že správní orgány dostatečným způsobem zdůvodnily závěr, že se žalobce dopustil nedbalostního přestupku ve formě vědomé. Žalovaný uvedl, že žalobce v důsledku překročení rychlosti nebyl schopen ovládat vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na dopravní situaci. Jednoznačně z takového tvrzení vyplývá, že potřebná míra opatrnosti, jak zmiňoval žalobce, nebyla dodržena. Žalobci nebylo možné vyhovět ani v této žalobní námitce. (47) Žalobce v žalobě zcela nepravdivě uvedl, že překročil spodní hranici dané skutkové podstaty (§ 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o provozu na pozemních komunikacích) o 2 km/hod, takové tvrzení neodpovídá zjištěné skutečnosti, neboť žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost o celých 62 km/hod a spodní hranici dané skutkové podstaty o 12 km/hod. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2. zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40km/hod a více nebo mimo obec o 50 km/hod a více. V úseku, v němž byla žalobci změřena rychlost 152 km/hod, byla stanovena nejvyšší dovolená rychlost 90 km/hod, což potvrzuje nepravdivé tvrzení žalobce. Z tohoto tvrzení nelze pro žalobce nic pozitivního vytížit. V. Závěr, náklady řízení 53) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. 54) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení