54 A 2/2019 - 52

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: L.Ch. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2018, č. j. KUJCK – 143488/2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 28. 1. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2018, č. j. KUJCK – 143488/2018, kterým bylo podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu Dačice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 13. 8. 2018, č. j. ODO/20173 - 18/URBP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným že: „L. Ch., nar. ..., bytem N. M. 481, S., je vinen ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2016 nebyl za jízdy v obci Dačice, na Havlíčkově náměstí, směrem do ulice Hradecká, na pozemní komunikaci II. třídy č. 151, při řízení vozidla NA IVECO 35 C18 Daily, RZ: x, připoután bezpečnostním pásem, kdy byl na Havlíčkově nám. v obci Dačice v 09:35 hod. zastaven hlídkou Policie ČR, čímž z nedbalosti jako řidič motorového vozidla nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem. L.Ch. tak svým jednáním porušil § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací, ve znění pozdějších předpisů, čímž naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních, ve znění pozdějších předpisů. L.Ch., nar. X, bytem N.M. 481, X, je vinen ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2016 v obci Dačice, na Havlíčkově náměstí, směrem do ulice Hradecká, po pozemní komunikaci II. třídy č. 151, řídil motorové vozidlo NA IVECO 35 C18 Daily, RZ: x které nemělo přiléhající pravý roh plastového nárazníku k blatníku, kdy tvořil ostrou hranu, kdy byl v 09:35 hod. zastaven hlídkou Policie ČR, čímž z nedbalosti v provozu na pozemních komunikacích užil vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené v § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, a na § 40 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, čímž naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních, ve znění pozdějších předpisů. Za spáchané přestupky se obv. L.Ch. s odvoláním na § 35 písm. b) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve spojení s § 125c odst. 5 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů uložena úhrnná sankce: pokuty ve výši 2000,-Kč (slovy: dvatisíce korun českých). Obviněnému L.Ch. byla dále uložena podle § 95 odst. 1 citovaného zákona povinnost uhradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1000,-Kč stanovené § 6 odst. 1 vyhl. MV č. 520/2005 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky č. 112/2017 Sb. Pokutu i náklady řízení je obviněný L.Ch. povinen uhradit do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí v hotovosti na pokladnu nebo převodem na bankovní účet MěÚ Dačice č. 000019-0603143369/0800, pokuta var. Symbol: 9045001658, náklady řízení var. Symbol: 9046000619.“ 2. Žalovaný změnil výrok prvostupňového rozhodnutí v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu takto: „(…) je vinen: - ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2016 v čase 09:35 hodin, nebyl za jízdy v obci Dačice, na Havlíčkově náměstí, směrem do ulice Hradecká, na pozemní komunikaci II. třídy č. 151, při řízení vozidla NA IVECO 35 C18 Daily, RZ: x, připoután bezpečnostním pásem, kdy byl na Havlíčkově nám. v obci Dačice zastaven hlídkou Policie ČR, čímž z nedbalosti jako řidič motorového vozidla nebyl za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem a tím porušil ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací, ve znění pozdějších předpisů, - ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 10. 11. 2016 v čase 09:35 hodin, v obci Dačice, na Havlíčkově náměstí, směrem do ulice Hradecká, po pozemní komunikaci II. třídy č. 151, řídil motorové vozidlo NA IVECO 35 C18 Daily, RZ: x, které nemělo přiléhající pravý roh plastového nárazníku k blatníku, kdy tvořil ostrou hranu, kdy byl zastaven hlídkou Policie ČR, čímž z nedbalosti v provozu na pozemních komunikacích užil vozidlo, které nesplňuje technické podmínky stanovené v § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a přílohu č. 3 odst. 10 této vyhlášky a tím porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikací, ve znění pozdějších předpisů, - a za spáchané přestupky mu byla s odvoláním na § 35 písm. b) zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve spojení s § 125c odst. 5 písm. g) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů uložena úhrnná sankce - pokuta ve výši 2000,-Kč (slovy: dvatisíce korun českých) a dále mu byla uložena podle § 95 odst. 1 citovaného zákona povinnost uhradit správnímu orgánu náklady řízení ve výši 1000,-Kč stanovené § 6 odst. 1 vyhl. MV č. 520/2005 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky č. 112/2017 Sb. Pokutu i náklady řízení je obviněný L.Ch. povinen uhradit do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí v hotovosti na pokladnu nebo převodem na bankovní účet MěÚ Dačice č. 000019-0603143369/0800, pokuta var. Symbol: 9045001658, náklady řízení var. Symbol: 9046000619.“ 3. Žalobce v žalobě namítal, že výrok napadeného rozhodnutí je v rozporu s § 90 odst. 5 správního řádu, žalobce ve výroku napadeného rozhodnutí postrádal uvedení způsobu, jak bylo naloženo se zbytkem prvostupňového rozhodnutí, zejména s odůvodněním. Výrok napadeného rozhodnutí označil za neúplný.

4. Podle žalobce nebyla řádně zdůvodněna uložená sankce, žalobce uvedl, že správní orgány nezohlednily ani nepopsaly rozhodovací činnost v obdobných případech, dále nebyly zohledněny kritéria v § 37 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a značná délka řízení v I. i II. stupni správního řízení. Žalobce namítal také porušení zákazu dvojího přičítání a nezohlednění přitěžujících a polehčujících okolností. V důsledku těchto výhrad k uložené sankci bylo dle žalobce napadené rozhodnutí zatíženo nepřezkoumatelností.

5. Další žalobní námitkou žalobce setrvale uváděl, že při řízení vozidla v inkriminované době byl připoután bezpečnostním pásem. Dle žalobce správní orgány nevěnovaly dostatečnou pozornost jeho argumentům, které prokazovaly, že byl připoután bezpečnostním pásem, avšak na tmavé zimní bundě nebyl pás pro policisty dostatečně viditelný. Žalobce navrhoval provedení několika různých důkazů, které však byly zamítnuty. Žalobce nesouhlasil s odůvodněním, jímž byl odmítnut jeho návrh vyšetřovacího pokusu, argument, že není možné navodit tytéž klimatické podmínky, podle žalobce není na závadu, neboť atmosférické podmínky nejsou k provedení vyšetřovacího pokusu relevantní. Žalobce dále spatřoval rozpor se zákonem v předběžném posouzení věrohodnosti žalobcem navrženého svědka. Žalobce s údajným nepřipoutáním od počátku nesouhlasil. Žalobci nebylo umožněno vyjádřit se do úředního záznamu. Žalobce namítal, že ukončením silniční kontroly nedošlo ke koncentraci řízení, a proto mohl své námitky vyjádřit i později.

6. Dalším žalobním bodem označeným „Technický stav vozidla“ byla namítána nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť v odůvodnění rozhodnutí není vypořádáno, zda se nemohlo jednat pouze o nouzové dojetí podle § 40 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014 a zda poškozená karoserie mohla reálně ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích podle § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014. Nepřezkoumatelnost spatřuje žalobce též v tom, že nebyla vypořádána jeho námitka tvrdící, že žádný řidič není objektivně povinen po každém projetí výmolu na silnici kontrolovat stav vozidla.

7. Žalobce namítal, že jím spáchaný přestupek ze dne 10. 11. 2016 je již prekludovaný, neboť podle § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, který byl v době spáchání účinný, je přestupek prekludován po uplynutí 2 let od jeho spáchání. Žalobce namítal protiústavnost ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, který stanoví, že nová úprava má být aplikována též na přestupky spáchané před účinností nové právní úpravy, avšak toto ustanovení shledává žalobce v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Prodloužení lhůty k projednání přestupku je dle žalobce zásahem do právní jistoty a důvěry v právo.

8. Žalobce shledal další pochybení žalovaného, které spočívalo v nezastavení řízení pro přestupek spočívající v rozbitém blinkru, pro který bylo přestupkové řízení zahájeno. Z toho důvodu se žalobce domníval, že nedošlo k vyčerpání předmětu řízení.

9. Dle žalobce došlo k porušení zásady rei iudicata, neboť došlo žalovaným k vydání dvou meritorních rozhodnutí s týdenním rozestupem, žalobce se domáhá zrušení v pořadí druhého rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost. Změnou prvostupňového rozhodnutí žalovaným došlo dle žalobce ke změně závažných vad, nikoli pouze drobných nedostatků, k jejichž opravě má být ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu užíváno.

10. Žalobce závěrem namítal nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu NSS a návrh na naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K námitce vady výroku napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že provedená změna byla v souladu s právními předpisy i judikaturou. Žalovaný doplnil do výroku prvostupňového rozhodnutí přesné vymezení ustanovení vyhlášky a doplnil přesný čas spáchání přestupku. Ohledně uložené sankce žalovaný konstatoval, že došlo k jejímu vyměření ve středu zákonné sazby, což bylo zcela v souladu s právními předpisy, při určení druhu sankce a její výměry bylo postupováno v souladu s § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky. K námitkám týkajícím se nepřipoutání bezpečnostním pásem žalovaný uvedl, že tento přestupek spadá mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem a konstatoval, že nemá důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení policistů, kteří shodně uvedli, že žalobce nebyl připoután bezpečnostním pásem. Argumentaci žalobce ohledně svědka P. Š. a údajného neumožnění vyjádřit se do úředního záznamu, žalovaný hodnotil jako spekulace. K technickému stavu vozidla žalovaný odkazoval na fotografie založené do správního spisu, které prokazují nevyhovující technický stav. Ani námitku prekluze neshledal žalovaný za důvodnou a odkázal mj. i na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že rozbitý ukazatel směru na vozidle žalobce nebyl shledán jako důvod nezpůsobilosti vozidla, čímž došlo k zúžení rozsahu poškození na vozidle, a to ve prospěch žalobce. Žalovaný se dále vyjádřil ke skutečnosti, že žalobci bylo napadené rozhodnutí zasláno v rozmezí jednoho týdne dvakrát. Žalovaný uvedl, že k opětovnému doručení došlo z toho důvodu, že v případě prvního doručení do datové schránky zástupce žalobce nebyla v datové zprávě vyplněna kolonka „do vlastních rukou“, což v případě v pořadí druhém odeslání napravil.

III. Stručný obsah správního spisu

12. Z oznámení o dopravním přestupku ze dne 15. 11. 2016 vyplývá, že řidič vozidla NA Iveco Daily, r. z. x, nebyl za jízdy dne 10. 11. 2016 připoután na sedadle bezpečnostním pásem, následnou kontrolou vozidla bylo zjištěno, že řidič užil k jízdě vozidlo, které nesplňuje technické podmínky k provozu stanovené zvláštním právním předpisem. Řidič na místě s přestupkem nesouhlasil. Součástí spisu je fotografická dokumentace zachycující vozidlo žalobce.

13. Správní orgán I. stupně vydal oznámení ze dne 16. 10. 2017 o zahájení správního řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání, čímž zahájil z moci úřední podle § 88 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky společné správní řízení pro podezření ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Dne 13. 11. 2017 byly ve věci provedeny svědecké výpovědi zasahujících policistů. Na tentýž den byl předvolán také žalobce, ten se však bez řádné omluvy nedostavil.

14. Dne 4. 12. 2017 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí č. j. ODO/28785 – 17/URBP, jímž uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím ze dne 5. 3. 2018, č. j. KUJCK – 31791/2018, neboť v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebylo uvedeno ustanovení zvláštního právního předpisu, které stanoví technické podmínky pro užití motorového vozidla, které nebyly naplněny. Následovalo rozhodnutí ze dne 28. 3. 2018, č. j. ODO/8501 – 18/URBP, které bylo v odvolacím řízení také zrušeno, neboť bylo shledáno pochybení v postupu správního orgánu I. stupně tím, že se v odůvodnění nezaobíral námitkami žalobce ani jeho důkazními návrhy.

15. Dne 13. 8. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jehož výrok byl citován v odstavci 1 tohoto rozsudku. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Žalovaný v napadeném rozhodnutí změnil výrok prvostupňového rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak, jak je uvedeno v odstavci 2 tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že soud považuje za nadbytečné opětovně opakovat výroky napadeného rozhodnutí, pouze odkazuje na příslušné odstavce.

IV. Právní názor

16. Krajský soud přezkoumal napadané rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového stavu a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

17. Žaloba není důvodná.

18. Prvním žalobním bodem žalobce namítal, že ve výroku napadeného rozhodnutí bylo pouze uvedeno, že se výrok mění, ale již neuvedl, jak bylo rozhodnuto o zbytku prvostupňového rozhodnutí, čímž nedošlo ze strany žalovaného k úplnému vyčerpání celého obsahu odvolání. K tomu zdejší soud sděluje, že, ačkoliv žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí neuvedl, jakým způsobem rozhodl o zbytku rozhodnutí, nemá to za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo jednoznačné, jakým způsobem žalovaný rozhodl o zbytku rozhodnutí a tedy, že ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský soud neshledal v této souvislosti porušení zákonnosti, které by vedlo ke zrušení napadaného rozhodnutí. Takový postup by představoval znaky přepjatého formalismu a způsobil by rozpor se zásadami efektivity a hospodárnosti řízení. Napadené rozhodnutí i prvostupňové rozhodnutí splňovaly veškeré formální náležitosti, byly řádně zdůvodněny a v žádném ohledu nevykazovaly nezákonnost.

19. Dále se zdejší soud vyjadřuje k námitce nedostatečně odůvodněné uložené pokuty. Žalobce se nespokojil s úvahou správních orgánů při stanovení výše sankce, neboť měl za to, že správní orgány nezohlednily kritéria vymezená v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky a také nezohlednily rozhodovací praxi v obdobných případech a délku řízení. Podle § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména a) k povaze a závažnosti přestupku, b) k tomu, že o některém z více přestupků, které byly spáchány jedním skutkem nebo více skutky, nebylo rozhodnuto ve společném řízení, c) k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, d) u pokusu přestupku k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání přestupku, jakož i k okolnostem a důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo, e) u spolupachatelů k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání přestupku, f) u fyzické osoby k jejím osobním poměrům a k tomu, zda a jakým způsobem byla pro totéž protiprávní jednání potrestána v jiném řízení před správním orgánem než v řízení o přestupku, g) u právnické nebo podnikající fyzické osoby k povaze její činnosti, h) u právního nástupce k tomu, v jakém rozsahu na něj přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného přestupku, a v případě více právních nástupců k tomu, zda některý z nich pokračuje v činnosti, při které byl přestupek spáchán, i) u pokračujícího, trvajícího a hromadného přestupku k tomu, zda k části jednání, jímž byl přestupek spáchán, došlo za účinnosti zákona, který za přestupek stanovil správní trest mírnější než zákon, který byl účinný při dokončení tohoto jednání. Správní orgán I. stupně výslovně v rozhodnutí uvedl, že při stanovení druhu sankce a její výměry postupoval v souladu s § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky a zohlednil zejména povahu a závažnost přestupků, polehčující a přitěžující okolnosti, okolnosti, za nichž byly přestupky spáchány, způsob spáchání a následky nebo také pohnutky či samotnou osobu pachatele. Žalobce tedy nesprávně uvedl, že se správní orgán I. stupně nevypořádal s kritérii vymezenými v § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky.

20. Krajský soud odkazuje na komentované znění k § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Z odůvodnění by mělo být tedy patrné, jaké okolnosti a zvláštnosti konkrétního přestupku byly správním orgánem při individualizaci správního trestu zohledněny, ať již byly ve prospěch, či neprospěch pachatele. Každý uložený správní trest musí být dostatečně odůvodněn, čímž se rozumí takový způsob odůvodnění, aby odůvodnění nepřipouštělo jakékoliv pochyby o jeho přiměřenosti a o tom, že odpovídá individuálním okolnostem věci. Okolnosti, k nimž má být přihlíženo, jsou v přestupkovém zákoně uvedeny demonstrativně. Toto umožňuje správnímu orgánu zohlednit též okolnosti v přestupkovém zákoně výslovně neuvedené, a to jak okolnosti ve prospěch pachatele, tak i v jeho neprospěch. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že správní orgán musí zhodnotit všechny relevantní okolnosti daného skutku, avšak není povinen se vyjadřovat ke všem okolnostem uvedeným v zákoně, nejsou-li v konkrétním případě dány. V odůvodnění by tedy správní orgán neměl pracovat s okolnostmi, které v konkrétním přestupku naplněny nebyly.“ [Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Komentář. BOHADLO, D., BROŽ, J., KADEŠKA, S. Wolters Kluwer, Praha, 2018]. Krajský soud s ohledem na citaci z komentovaného znění uvádí, že se správní orgán I. stupně vypořádal se všemi okolnostmi, které v daném případě měly být hodnoceny.

21. Správní orgán I. stupně postupoval při vyměřování pokuty individuálně a poměřoval konkrétní kritéria a okolnosti nastalé v předmětné věci. K námitce žalobce ohledně nečinnosti správního orgánu I. stupně, krajský soud podotýká, že se žalobce měl domáhat ochrany prostřednictvím opatření proti nečinnosti, které poskytuje správní řád v § 80 a násl. Žalobce odkazoval na rozhodnutí ze dne 28. 11. 2011, č. j. 11 Kse 21/2009 – 84, které se však týkalo kárného řízení, krajský soud má za to, že aplikace závěrů učiněných v diametrálně odlišné věci je zcela nepřípadná.

22. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku dvojího přičítání, správní orgán I. stupně vyměřil sankci v zákonem stanovených mezích, a to konkrétně přímo uprostřed zákonem stanoveného rozpětí. Správní orgán I. stupně zohlednil veškerá kritéria, která s věcí souvisela a nevyvstávají tak soudu žádné pochybnosti nad úplností a přesvědčivostí odůvodnění uložené sankce. Žalobce namítal, že správní orgán I. stupně nezohlednil polehčující ani přitěžující okolnosti zakotvené v § 39 a § 40 zákona o odpovědnosti za přestupky. K tomu zdejší soud předně uvádí, že v prvostupňovém rozhodnutí bylo obecně konstatováno, že došlo k zohlednění polehčujících a přitěžujících okolností. Skutečnost, že správní orgán I. stupně neshledal žádné polehčující okolnosti, neboť žádné konkrétní polehčující okolnosti v odůvodnění sankce neuvedl, neznamená, že by jejich možnou existenci nezvážil. Nadto krajský soud dodává, že, ačkoliv je výčet polehčujících okolností v § 39 zákona o odpovědnosti za přestupky pouze demonstrativní, je zcela zřejmé, že k naplnění žádné z okolností v zákoně uvedených nedošlo. Nadto jiná než v zákoně uvedená polehčující okolnost nebyla ani žalobcem namítána.

23. V prvostupňovém rozhodnutí bylo explicitně uvedeno, že byly zváženy přitěžující okolnosti, a proto nemohlo být přistoupeno k uložení pokuty na spodní hranici. Správní orgán I. stupně hodnotil jako přitěžující okolnost skutečnost, že se žalobce dopustil více přestupkových jednání najednou, což odpovídá přitěžující okolnosti v § 40 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky, a dále skutečnost, že žalobce nelze hodnotit jako bezúhonného řidiče, neboť se již v minulosti dopustil přestupkových jednání proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, přičemž od posledního přestupku uplynulo pouze půl roku, než došlo k projednávanému přestupkovému jednání, čili byla naplněna i přitěžující okolnost odpovídající § 40 písm. c) téhož zákona. V prvostupňovém rozhodnutí je výslovně uvedeno, jaké okolnosti byly hodnoceny jako přitěžující, čili již zmiňované naplnění § 40 písm. b) a c) zákona o odpovědnosti za přestupky, a proto konstrukce žalobce ohledně přitěžujících okolností, která byla formulována v žalobě, je smyšlená a nesprávná.

24. Uložení povinnosti náhrady nákladů řízení není kritériem, které má být zohledňováno při stanovování výše pokuty, jak se žalobce mylně domnívá. Povinnost nahradit náklady řízení nikterak nesouvisí s ukládáním pokuty, proto směšování těchto dvou zcela spolu nesouvisejících institutů hodnotí soud za naprosto nevhodné. Obecně povinnost nahradit náklady řízení upravuje správní řád v § 79 odst. 5, kde je stanoveno, že povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákladů řízení a výši paušální částky nákladů řízení ve zvláště složitých případech nebo byl-li přibrán znalec. V případech hodných zvláštního zřetele lze výši paušální částky na požádání snížit. Podle § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán uloží obviněnému, který byl uznán vinným, povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou. Podle § 6 odst. 1 vyhl. č. 520/2005 Sb. paušální částka nákladů správního řízení, které účastník vyvolal porušením své právní povinnosti, činí 1000 Kč.

25. Zdejší soud shledává zdůvodnění uložené sankce za naprosto dostačující, správní orgán I. stupně zohlednil veškeré okolnosti případu a dospěl při svých úvahách k odpovídajícímu závěru, a tedy uložení sankce na samém středu zákonem stanoveného rozsahu pokuty. Krajský soud nemá pochyb ani o zákonnosti uložené pokuty a je přesvědčen, že odůvodnění sankce v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným mj. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 - 63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ 26. Z hlediska výše uložené sankce je nutné dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. zejména usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133). Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 100/2014 - 27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití, nedošlo.

27. Žalobce namítal, že po celou dobu správního řízení mu nebylo umožněno prokázat zmýlení se policistů ohledně údajného nepřipoutání bezpečnostním pásem za jízdy motorovým vozidlem.

28. V řízeních, v nichž je policisty tvrzeno, že řidič nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, zatímco takovou skutečnost řidič a případně i posádka vozidla popírá, je nezbytné přistoupit k řádnému hodnocení věrohodnosti a konzistentnosti svědeckých výpovědí. K otázce věrohodnosti zasahujícího policisty se opakovaně vyslovila judikatura Nejvyššího správního soudu, dle které je policisty a tedy i jejich výpovědi obecně třeba považovat za věrohodné, neboť tyto osoby nemají na věci a jejím výsledku zájem. Vykonávají jen svoji služební povinnost, při níž jsou vázáni závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 1 As 64/2008 - 42, ze dne 10. 7. 2014, č. j. 4 As 46/2014 - 23, či ze dne 24. 7. 2014, č. j. 10 As 108/2014 - 25; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).

29. Tímto tvrzením však krajský soud nevylučuje možnost, že v některých případech tomu tak nebude (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63), vždy je třeba vážit konkrétní a specifické okolnosti. Ovšem v projednávané věci má zdejší soud za to, že není důvod pochybovat o věrohodnosti zasahujících policistů. Žalobce nenamítl žádné konkrétní okolnosti, které by nasvědčovaly zaujatému postupu policistů vůči jeho osobě, a nevyplývá to ani z obsahu správního spisu. Oba policisté po celou dobu správního řízení setrvale vypovídali ve vzájemné shodě a konzistentně.

30. Krajský soud odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 7. 2019, č. j. 58 A 10/2018 - 18, jehož závěry lze plně aplikovat na projednávanou věc. „Přestupek nepřipoutání se bezpečnostním pásem, řešený v nyní zkoumaném případě, nepochybně patří mezi přestupky pozorovatelné pouhým okem. V normálních situacích tento přestupek není nijak dokumentován (například fotografií či videozáznamem), proto věrohodné svědectví policistů zpravidla představuje dostatečný důkaz o jeho spáchání. Rozporuje-li řidič spáchání takovéhoto přestupku, je nutné policisty vždy vyslechnout jako svědky. Pouhý úřední záznam či oznámení o přestupku nejsou dostatečnými důkazy (srov. rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 -27, a ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011 - 70). Této povinnosti v nynějším případě správní orgány dostály. Kromě svědeckých výpovědí zasahujících policistů měly navíc k dispozici i videozáznam, který jejich svědecké výpovědi potvrzuje. Výpovědi nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti jejich tvrzení by měly existovat konkrétní důvody. Policie se v řízení primárně považuje za nestranného svědka události, který není žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi policistů vyvstanou zejména tehdy, neshodují-li se jejich výpovědi v podstatných okolnostech věci. Naproti tomu, vzhledem k časovému odstupu mezi spácháním přestupku a výslechem policisty, nemohou rozpory nebo nedostatky výpovědí v okrajových aspektech případu věrohodnost výpovědi nikterak ovlivnit (viz výše citovaný rozsudek č. j. 6 As 22/2013 - 27).“ 31. Žalobce namítal neprovedení vyšetřovacího pokusu, který navrhoval již ve správním řízení. Zdůvodnění nemožnosti provést vyšetřovací pokus podrobně učinil již správní orgán I. stupně na straně 8 prvostupňového rozhodnutí a následně i žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 13, krajský soud přebírá jejich závěry, neboť je shledává za zcela dostačující. Správní orgány odmítly provést vyšetřovací pokus z důvodu, že je nezbytné jej provádět za stejných či obdobných klimatických podmínek, stejného ročního období, ve stejnou denní dobu, za stejné hustoty provozu a dalších okolností, které však již nelze zajistit. Krajský soud se ztotožňuje se správními orgány i v tom, že tento důkaz je jednak nadbytečný, neboť nepřinese nové skutečnosti k projednávanému přestupku, a také je fakticky neproveditelný, neboť již není možné nasimulovat celou událost ve stejných podmínkách. Skutečnost, že ke spáchání přestupku došlo za dobrého a jasného počasí, je patrná z fotografií a není ani žalobcem rozporována. Za takového počasí nelze nesouhlasit s tím, že byla i dobrá viditelnost. Rozpory ohledně toho, zda žalobce měl při jízdě na sobě bundu či nikoli, shledává soud za neprojednatelnou a nemající větší význam pro rozhodnutí ve věci, nýbrž se jedná o pouhé spekulace.

32. Žalobce dále namítal, že žalovaný předběžně hodnotil věrohodnost žalobcem navrženého svědka, aniž by jej vyslechl. Krajský soud úvodem podotýká, že je přinejmenším zarážející, že tvrzený svědek P.Š. kontaktoval žalobce dne 1. 10. 2018, přestože ke spáchání přestupku došlo v podstatě o dva roky dříve (10. 11. 2016). K věrohodnosti takové námitky krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2019, č. j. 7 As 289/2018 - 32: „Věrohodnost stěžovatelovy obrany snižuje nejen to, že ji poprvé v konkretizované podobě uplatnil až v průběhu odvolacího řízení, ale i to, že z obsahu spisového materiálu vůbec nevyplývá, že by v době spáchání přestupku byla ve vozidle jiná osoba, která by byla sto podat k věci, jejíž průběh vnímala bezprostředně svými smysly, jakoukoliv výpověď. Postup stěžovatele tak působí značně účelově, neboť si až v rámci doplnění odvolání „vzpomíná“, že ve vozidle nebyl sám. Za situace, kdy ostatní důkazy (výpověď svědka, potažmo oznámení přestupku) nesvědčí o tom, že se na místě stěžovatelem uváděná osoba skutečně nacházela, lze s ohledem na výše uvedené akceptovat závěr o nadbytečnosti provedení této svědecké výpovědi.“ 33. Naproti tomu tvrzení žalobce vykazují značné rozpory, v žalobě žalobce uvedl, že se se svědkem Š. bavil v době, kdy policisté ve svém voze sepisovali oznámení přestupku, avšak v odvolání ze dne 8. 11. 2018, v němž žalobce prvně zmínil existenci svědka Š., uvedl, že ten jej kontaktoval po takřka dvou letech dne 1. 10. 2018 s tím, že celé situaci přihlížel a údajně měl ihned na místě kontaktovat policejní hlídku o tom, že viděl žalobce připoutaného. Tvrzení žalobce tak vzbuzuje další nevěrohodnost, když jsou rozporná i tvrzení o tom, jak se žalobce dozvěděl o údajné přítomnosti svědka na místě spáchání přestupku. Dále tvrzení žalobce ohledně toho, že policisté nevyloučili, že by svědek Š. s žalobcem na místě silniční kontroly komunikoval, jsou smyšlená, neboť policisté nebyli při výslechu na tuto skutečnost dotazováni.

34. Zdejší soud dále odkazuje na závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71, publ. pod č. 3577/2017 Sb. NSS, v případě nově uplatněných tvrzení v řízení o žalobě (jež je však principiálně použitelné i v řízení o odvolání) „Krajský soud však na základě skutkového a právního stavu věci, který je povinen v mezích žalobních bodů přezkoumat, může tato žalobní tvrzení shledat irelevantními nebo nevěrohodnými a důkazní návrhy k jejich prokázání odmítnout jako nadbytečné. Tyto své závěry musí krajský soud náležitě odůvodnit. V rámci přezkumu napadeného rozhodnutí je krajský soud povinen zkoumat, zda správní orgány bez ohledu na způsob obhajoby obviněného v řízení o přestupku dostály své povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu).“ Krajský soud konstatuje, že se žalovaný s tvrzeními žalobce řádně vypořádal, a to přezkoumatelným a dostatečným způsobem. Krajský soud považuje postup žalobce za snahu narušit vzájemně provázaný a vnitřně nerozporný systém informací, které jednoznačně vedly k závěru, že žalobce spáchal přestupek, z něhož byl uznán vinným. Tvrzení žalobce ohledně údajného svědka Š. označil soud za ryze účelová a nevěrohodná. Navrhované důkazy k prokázání takových tvrzení lze tedy označit za nadbytečné. Krajský soud proto hodnotí postup žalovaného, který nepřistoupil k provedení důkazů navrhovaných žalobcem v doplnění odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí za správný, dle názoru soudu nedošlo tudíž ani k porušení jeho procesního práva na vyslechnutí svědka dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

35. Žalobcem tvrzené policejní šikaně podle názoru soudu nic nenasvědčuje a ani sám žalobce nepoukázal na žádné konkrétní okolnosti, které by tomu nasvědčovaly. Skutečnost, že policejní hlídka znala žalobce „od vidění“ rozhodně neprokazovala jakoukoli tendenci k provedení policejní šikany. Zdejší soud se proto touto námitkou více nezabýval, neboť není jeho úkolem domýšlet jednotlivé žalobní body. Tvrzení žalobce, že jakékoli jeho tvrzení sdělené po ukončení silniční kontroly bude a priori považováno za nevěrohodné, je zcela liché. V povinnosti zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, krajský soud opětovně odkazuje na judikát rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71 v odstavci 34 tohoto rozsudku. Krajský soud neshledal žádné znemožnění žalobci vyjádřit se k projednávané věci a ani předpojaté hodnocení tvrzení žalobce. K hodnocení příslušníků Policie ČR, na které žalobce odkazoval, zdejší soud nebude reagovat, neboť se to netýká projednávané věci.

36. Další žalobní námitka směřovala na nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť nebylo dostatečně řešeno, zda se nejednalo o nouzové dojetí podle § 40 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014 a zda poškození karoserie bylo způsobilé ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích dle § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014 či dle § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb. K námitce možnosti provádění nouzového dojetí zdejší soud sděluje, že žalobce při dopravní kontrole nesdělil, že se jedná o pouhé nouzové přejetí ve smyslu § 40 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014, lze tudíž důvodně očekávat, že osoba, které je sděleno obvinění z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) porušením § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, by jistě argumentovala tím, že se jedná o pouhé nouzové dojetí, pokud by tomu tak skutečně bylo. Vzhledem k tomu, že k takovému sdělení ze strany žalobce nedošlo, nebyl dán důvod, nedomnívat se, že žalobce měl v úmyslu s vozidlem v nevyhovujícím technickém stavu pokračovat v jízdě.

37. Krajský soud doplňuje, že vadným technickým stavem vozidla došlo k porušení § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014 Sb., ve vazbě na přílohu č. 3 odst. 10 vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 18. 8. 2017. Odstavec 10 přílohy č. 3 k vyhlášce č. 341/2014 Sb. stanoví, že vnější povrch vozidel nesmí mít špičaté nebo ostré výčnělky směrující ven, které by svým tvarem, rozměry nebo tvrdostí zvětšovaly nebezpečí poranění osob. Podle § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014 Sb. závadou podle odstavce 1 je vždy na karoserii vozidla nebo na jeho podvozku poškození nebo deformace karoserie nebo podvozku, včetně řízení a brzd, které může ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Podle odst. 1 předmětného ustanovení jsou-li na vozidle závady, které ohrožují bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí. Krajský soud konstatuje, že naplnění všech shora uvedených ustanovení je zcela nepochybné a nevyvstávají žádné pochybnosti ohledně spáchání předmětného přestupku. Podle ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemní komunikaci silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Krajský soud shrnuje, že správní orgány podrobně popsaly, v čem je spatřován nedostatečný technický stav vozidla, a tím naplněn přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Součástí správního spisu je nosič CD, na němž je uloženo pět fotografií, na nichž je zdokumentováno poškození vozidla vykazující ostré hrany, které jsou výslovně v odstavci 10 přílohy č. 3 k vyhlášce č. 341/2014 Sb. uvedeny jako nepřijatelné. V prvostupňovém rozhodnutí je podrobně popsán technický stav vozidla nesplňující nároky požadované právními předpisy. Krajský soud shledává nadbytečné opětovně shrnovat jednotlivé nedostatky vozidla žalobce a odkazuje v tomto rozsahu na rozhodnutí správních orgánů.

38. K polemice žalobce, z jakého důvodu nebyl průběh kontroly zaznamenán na mobilní telefon, krajský soud uvádí, že to není pro projednávanou věc nijak významné, neboť podklady, které jsou součástí správního spisu, jsou dostatečné a jednoznačně zobrazují skutkový stav.

39. Spekulace ohledně zledovatělé souvislé vrstvy sněhu krajský soud nebude hodnotit a považuje tuto námitku za irelevantní. Tato tvrzení jsou pouhými spekulacemi, pro soud je významné, že vozidlo žalobce nesplňovalo v době dopravní kontroly požadavky na technický stav vozidla, což podporují podklady ve správním spise založené. Žalobce v žalobě uvedl, že správní orgány nedořešily možné nouzové dojetí, zároveň však uvedl, že o závadném technickém stavu nevěděl, čili z toho lze usuzovat, že pokud o poškození vozidla nevěděl, pak se nemohlo ani jednat o nouzové dojetí. Hodnocení žalobce o stavu silnic posoudil krajský soud jako tvrzení nesouvisející s předmětem řízení a nesplňující požadavky na žalobní námitku. Žalobní bod musí být spojením důvodů skutkových a důvodů právních, což v tomto případě zjevně splněno nebylo. Proto se soud s těmito tvrzeními ani více nezabýval.

40. Po řidiči jistě není vyžadováno, aby kontroloval po projetí výmolem stav svého vozidla, jak se mylně domníval, nicméně je povinností žalobce přizpůsobit jízdu stavu vozovky a zároveň užívat k provozu na pozemních komunikacích pouze takové vozidlo splňující požadavky na technický stav. Dále soud dodává, že povinností řidiče je kontrolovat stav vozidla, zda splňuje technické požadavky, jak ukládá § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích.

41. Krajský soud dále přikročil k posouzení námitky prekluze posuzovaného přestupku. Zákon o odpovědnosti za přestupky nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017 a ke spáchání projednávaného přestupku došlo dne 10. 11. 2016. Podle § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. S ohledem na citovanou právní úpravu, soud uzavřel, že k prekluzi projednávaného přestupku, jak se mylně domnívá žalobce, nedošlo.

42. Žalobce namítal protiústavnost § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť je dle jeho názoru v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. K tomu zdejší soud odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, v němž bylo jasně uvedeno, že „(…) otázka procesních předpokladů trestní stíhatelnosti vůbec, a tím otázka promlčení, nepatří v České republice ani v jiných demokratických státech do oblastí těch základních práv a svobod principiální povahy, jež jsou součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina základních (a ne jiných) práv a svobod neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a konstitutivní principy státu a práva vůbec. Listina v čl. 40 odst. 6 se zabývá tím, které trestné činy lze stíhat (totiž ty, jež byly vymezeny zákonem v době, kdy byl čin spáchán), a neupravuje otázku, jak dlouho lze tyto činy stíhat. V důsledku toho předpisy o promlčení a promlčecích lhůtách, zejména ustanovení po jakou dobu může být čin, který je prohlášen za trestný stíhán nelze chápat jako předmět úpravy čl. 40 odst. 6 Listiny. Ani článek 39 Listiny nemluví ve prospěch navrhovatelů. Pouze zákonem lze podle čl. 39 Listiny stanovit "které jednání je trestným činem" a "jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Procesní předpoklady stíhatelnosti nejsou předmětem této výhrady.“ 43. Vzhledem k závěrům Ústavního soudu zdejší soud jednoznačně odmítá závěry žalobce ohledně protiústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť toto ustanovení se týká právě běhu „promlčecích“ lhůt, resp. lhůt pro zánik odpovědnosti, což je otázka pouze toho, jak dlouho lze určité trestné jednání stíhat. Ústavní soud v citovaném nálezu jednoznačně vyloučil posuzování promlčení z dosahu čl. 40 odst. 6 Listiny. Pojem trestnost činu je tak třeba vztáhnout k tomu, zda je určité jednání nadále považováno za trestné či nikoliv, a ne k délce promlčecí lhůty v případě, kdy nová právní úprava stanovuje jasná pravidla pro její běh i co do vztahu k dřívějším jednáním.

44. Krajský soud závěrem odkazuje na citaci z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 46 A 174/2017 – 25, která je plně aplikovatelná pro projednávanou věc: „Zákonodárce jednoznačně vyjádřil vůli ponechat, v případě zániku odpovědnosti prekluzí za přestupek/jiný správní delikt, účinnou na konkrétní jednání tu právní úpravu, která stanovuje prekluzivní lhůtu delší. Toto přechodné ustanovení není v kolizi s článkem 40 odst. 6 Listiny, protože neupravuje časovou působnost posouzení trestnosti spáchaného jednání odlišně od tohoto článku, ale modifikuje zánik odpovědnosti za přestupek/jiný správní delikt prekluzí. Na základě přechodného ustanovení § 112 zákona o odpovědnosti za přestupky se na stanovení zániku odpovědnosti za správní delikt prekluzí užije úprava stanovená v zákoně o silničním provozu, a nikoli lhůta podle zákona o odpovědnosti za přestupky. Podle zákona o silničním provozu k prekluzi správního deliktu nedošlo.“ 45. Krajský soud uzavírá, že ani námitku prekluze neshledává důvodnou. Aplikaci § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich zdejší soud neshledává protiústavní, pro což svědčí také citovaný nález Ústavního soudu, a proto nepřistoupí k žalobcem navrhovanému podání návrhu na zrušení ustanovení § 112 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K nutnosti aplikace § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky se krajský soud vyjádřil výše a takové vypořádání považuje za dostačující.

46. Žalobce dále namítal, že nedošlo k vyčerpání předmětu řízení, když nedošlo k zastavení řízení pro přestupek spočívající v rozbitém blinkru. K tomu zdejší soud dodává, že správní orgán I. stupně v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že nedostatek spočívající v chybějícím krytu na ukazateli směru u pravého zpětného zrcátka nezpůsobil nezpůsobilost vozidla žalobce. Došlo tedy k zužení rozsahu poškození vozidla žalobce, a to ve prospěch žalobce. Krajský soud dodává, že v projednávané věci došlo ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že žalobce nebyl za jízdy připoután bezpečnostním pásem, a dále ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích tím, že bylo k jízdě užito vozidlo nesplňující technické podmínky, přičemž nesplnění technického stavu vozidla bylo shledáno v nepřiléhajícím pravém rohu plastového nárazníku k blatníku, který tak tvořil ostrou hranu. Čili nezpůsobilost vozidla byla naplněna i za situace, že chybějící kryt na směrovce vozidla nebyl vyhodnocen jako důvod nezpůsobilosti vozidla. K zastavení řízení v rozsahu přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích pro nesplnění technických podmínek vozidla stanovených v § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, ve vazbě na § 40 odst. 2 písm. d) vyhlášky č. 341/2014 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a přílohu č. 3 odst. 10 této vyhlášky, a tím porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikací nedošlo z toho důvodu, že jeho spáchání bylo naplněno i při vypuštění nedostatku na vozidle spočívajícím v absenci krytu na směrovce.

47. Dalším žalobním bodem žalobce namítal porušení překážky rei iudicata, neboť žalobci bylo doručeno v rozestupu jednoho týdne totéž napadené rozhodnutí dvakrát. K tomu zdejší soud ve shodě s žalovaným uvádí, že žalovaný opomenul při prvotním odeslání napadeného rozhodnutí vyznačit při odeslání rozhodnutí do datové schránky, že písemnost má být doručována do vlastních rukou, z toho důvodu zaslal napadené rozhodnutí opětovně, aby zhojil vadu při doručování a předešel případným tvrzením, že nebylo řádně doručováno.

48. Překážka rei iudicata zakazuje opakované projednávání a rozhodnutí ve věci, v níž bylo již pravomocně rozhodnuto, což však nevylučuje podání mimořádných opravných prostředků. Nicméně v projednávané věci se nejednalo o opětovné rozhodnutí ve věci, nýbrž o opakované doručení zcela totožného rozhodnutí, avšak již způsobem podle § 19 odst. 5 správního řádu, jak předpokládá § 72 odst. 1 správního řádu. Proto i námitku rei iudicata shledává soud za nedůvodnou.

49. Poslední věcná námitka se týkala provedených podstatných změn ve výroku prvostupňového rozhodnutí, v čemž žalobce spatřoval ztrátu možnosti odvolat se. Krajský soud k tomu dodává, že změny prováděné odvolacím správním orgánem je možné provádět za situace, že jimi nedojde ke skutečně závažné změně spočívající ve zpřísnění sankce či rozšíření nebo zpřísnění právního posouzení. V projednávané věci však došlo pouze k doplnění výroku o přesné vymezení ustanovení vyhlášky č. 341/2014 Sb., jehož porušení se žalobce dopustil a dále k doplnění přesného času spáchání projednávaného přestupku. Krajský soud má za to, že provedené změny nezpůsobily žalobci újmu z důvodu ztráty odvolat se, neboť nedošlo ke zpřísnění či rozšíření právního posouzení, avšak ke zpřesnění údajů ve výroku. Žalovaný pouze přesně vymezil konkrétní ustanovení vyhlášky č. 341/2014 Sb., které bylo porušeno.

50. Krajský soud v souvislosti s tím odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73: „Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda změnou rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je možné doplnit absentující výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Zde je nutno především zdůraznit, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací správní orgán (zde stěžovatel) napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně jako rozhodnutí v něm vydaného. Při změně rozhodnutí pak platí obě rozhodnutí společně (tvoří fakticky jeden celek), a to v mezích provedených změn. Změna rozhodnutí ale spočívá výhradně ve změně výroku, protože pouze výrok je závaznou a vykonatelnou částí správního aktu, kterou se přiznává účastníkům řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. se závazně deklaruje, že zde určité právo nebo povinnost je, či není. Změna výroku navíc musí být podepřena vyložením důkazního a právního stavu a z nich vyplývajících odlišností mezi důvody rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně. Za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení neobstojí, je třeba zvážit, zda povaha věci připouští jeho změnu, či zda není namístě jeho zrušení a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k nápravě vad.“ 51. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Žalobci však lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ V. Závěr, náklady řízení 52. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s., když rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastnící výslovně s takovým postupem soudu vyjádřili souhlas.

53. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 2, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení