54 A 2/2023– 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobkyně: X bytem X zastoupena Mgr. Davidem Smrčkou, advokátem sídlem Hvězdova 1716/2, 140 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2022, č. j. KUJCK 150536/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 13. 2. 2023 se žalobkyně domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného správního orgánu, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 9. 11. 2022, č. j. MS/20305/2022 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku z nedbalosti podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to tím, že dne 17. 8. 2022 v 09:33 hodin na pozemní komunikaci č. X, v obci K., na úrovni domu č. p. X, ve směru jízdy od Soběslavi na Tábor, při řízení vozidla tovární značky X, registrační značky X, překročila nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h o 26 km/h, přičemž jí byla laserovým rychloměrem LaserCam4 naměřena rychlost 79 km/h, po odečtení možné odchylky (–3 km/h), 76 km/h, přičemž se stejného přestupku dopustila dne 27. 12. 2021, jak vyplývá z výpisu karty řidiče, tedy dvakrát za posledních 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců a porušila tím § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.

2. V prvé řadě žalobkyně namítala, že správní orgán neprokázal skutkový stav bez důvodných pochybností, co do místa, kde bylo měřeno vozidlo žalobkyně. Dle žalobkyně se závěry správních orgánů opřely toliko o jednostranné záznamy policistů (záznam o přestupku, úřední záznam, a oznámení o přestupku). Úřední záznam nebyl dle žalobkyně způsobilý k prokázání místa přestupku z toho důvodu, že jej jednak neoznačoval přesně, a především pak proto, že údaj o místu měření není vyhodnocen a zapsán samotným rychloměrem. Podle žalobkyně není z fotografie patrné, že by bylo měřeno v obci a údaj o místu měření, který je standardně generován rychloměrem v podobě GPS záznamu, byl obsluhou skryt (jako údaj o GPS pozici je uvedeno „++++++++“, ač rychloměr fungoval správně a nehlásil žádné závady). Žalobkyně dále namítala, že nemohlo být měřeno v K. u domu č. p. X, neboť dle mapy je tento úsek zcela rovný, na fotografii je však viditelná výrazná zatáčka a nelze tak vyloučit, že bylo měřeno např. mimo obec. Dle žalobkyně správní orgány dovodily údaj o místu přestupku jen z jednostranných záznamů policistů, avšak za dané důkazní situace bylo povinností správních orgánů doplnit dokazování a místo přestupku prokázat.

3. Žalobkyně poukázala též na skutečnost, že není zřejmé, kdo provedl měření, když dle Záznamu o přestupku byl operátor měření „X, M.S.“, zatímco dle úředního záznamu nebyl vůbec členem hlídky. Žalobkyně tvrdí, že celá situace mohla být tak, že měřila třetí osoba, která ani není členem policejního sboru. Žalobkyně tak poukazuje na skutečnost, že není postaveno najisto, kdo rychlost měřil a tvrzení žalovaného, že měření provedla pprap. J. M., nemá oporu ve spise a je v přímém rozporu se Záznamem o přestupku a neprokazuje ho ani záznam o přestupku ani oznámení o přestupku, neboť ani v jednom z těchto dokumentů není tvrzeno, že by pprap. M. rychloměr přímo obsluhovala. Žalobkyně tedy poukázala na to, že není známo, kdo je autorem důkazu, který byl ve věci stěžejní, když na něm správní orgán vystavěl závěr o překročení rychlosti jízdy.

4. V neposlední řadě žalobkyně vznesla námitku, kterou brojila proti uloženému správnímu trestu. Dle žalobkyně správní orgán jednal v rozporu se zásadou dvojího přičítání, když na jedné straně rozhodl o naplnění skutkové podstaty, že k přestupku došlo v obci, ale zároveň by žalobkyni kladl k tíži, že se v místě měření nacházely prvky, které jsou pro obec typické (chodníky, autobusové zastávky, křižovatky, chodci). Žalobkyně též brojila proti hodnocení její řidičské historie. Podle žalobkyně prvostupňový orgán výslovně konstatoval, že přihlédl též k přestupku ze dne 27. 12. 2021, tj. k přestupku dle 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Žalobkyně tvrdí, že však byla uznána vinnou naplněním skutkové podstaty, spočívající v tom, že se přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu dopustila během jednoho roku dvakrát. Dle žalobkyně tak správní orgány již předmětný přestupek, spáchaný v minulosti, reflektovaly při samé úvaze o naplnění kvalifikované skutkové podstaty a nebyly jej tak oprávněny hodnotit k tíži žalobkyně znovu. Žalobkyně je dále přesvědčena, že skutečnost, že rychlost bylo překročena o více než 20 km/h, jí byla přičtena k tíži při úvaze o subsumpci přestupku pod skutkovou podstatu. Skutková podstata přestupku, který žalobkyně spáchala, postihuje překročení rychlosti v obci o 20–30 km/h. Žalobkyně hranici této skutkové podstaty překročila o 6 km/h, pohybovala se tak v její prvé třetině. Správní orgány tak porušily zásadu dvojího přičítání, když žalobkyni přičetly k tíži míru překročení rychlosti o 26 km/h, ač k tomu nebyly oprávněny. Správní orgány byly dle žalobkyně oprávněny hodnotit toliko míru překročení hranice skutkové podstaty, která přitom byla překročena relativně mírně (v první třetině rozmezí).

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, neboť je přesvědčen, že správní orgán prokázal skutkový stav, kterému odpovídá právní kvalifikace uvedeného přestupkového jednání žalobkyně a nepochybně se pohyboval v zákonném rámci správního uvážení. Žalovaný nemá žádné pochybnosti o tom, že byla žalobkyně dne 17. 8. 2022 v čase 09:33:35 hodin změřena v obci K.. Žalobce nepřisvědčil námitkám žalobkyně vyslovující pochybnost o autorství protokolu o měření, kdy skutečnost, že policista M.V. nebyl členem hlídky, neměla žádný vliv na zákonnost provedeného měření, které bylo provedeno bez vad a v souladu s návodem k obsluze. K žalobnímu bodu brojícímu proti správnímu trestu a jeho nezákonnosti uvedl, že postupoval správně, když přihlédl ke dříve spáchaným přestupkům žalobkyně zaznamenaným v kartě řidiče.

III. Replika žalobkyně

6. Žalobkyně nesouhlasila se závěry vyslovenými ve vyjádření k žalobě a opakovala stěžejní body obžaloby. Žalobkyně poukázala na to, že v průběhu řízení místo přestupku činila sporným, ale správní orgány jejích námitek nehleděly a k údajné jistotě o místu spáchání přestupku dospěly jen z úředních záznamů, na nichž nelze skutková zjištění stavět. Dle žalobkyně použití jednostranných záznamů policistů, tím méně v otázkách sporných, judikatura vylučuje. Žalobkyně dále uvedla, zda údaj o místu nezůstal pouze nastaven z předchozího dne. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že není zřejmé, kdo rychlost změřil, mohlo se jednat o třetí osobu, která nebyla policistou, ale např. zaměstnanec společnosti, která radary servisuje. Skutečnost, zda musejí být policisti k obsluze rychloměru proškoleni, je pro věc bez významu, protože vůbec není zřejmé, zda měřil policista. Policejní hlídka byla sice složena z nstržm. T. a pprap. M., což však neznamená, že ve skutečnosti jen neasistovala zaměstnanci společnosti, která rychloměry prodává. V posledním žalobním bodě žalobkyně namítala nezákonnost výroku o správním trestu, kdy správní orgány vybočily z přípustných mezí správního uvážení, neboť kladly žalobkyni k tíži skutečnosti, které již byly součástí skutkové podstaty přestupku, který měla žalobkyně spáchat.

IV. Právní názor soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

8. Žaloba není důvodná.

9. Žalobkyně v prvé řadě namítala, že správní orgán neprokázal skutkový stav bez důvodných pochybností, co do místa, kde bylo změřeno vozidlo žalobkyně. Tato námitka není důvodná.

10. Požadavky na konkretizaci místa při spáchání přestupku překročení nejvyšší dovolené rychlosti specifikoval Nejvyšší správní soud tak, že „nelze požadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014–39).

11. O přestupkovém jednání žalobkyně shromáždily správní orgány standardní sadu důkazů sestávající se z výstupu z rychloměru (jeden na č. l. 6 spisu, druhý na č. l. 13 spisu), ověřovacího listu rychloměru, úředního záznamu o měřením a Oznámení (Odevzdání) přestupku. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015–56 dospěl k závěru, že „[o]známení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není–li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů, jakkoliv zpochybňován.“ Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, neboť byť se žalobkyně snaží tyto podklady zpochybnit, kvalita těchto námitek na jakékoli zpochybnění těchto listin nepostačuje. Žalobkyně jednotlivé listiny relevantním způsobem nezpochybňuje. Žalobkyně se snaží zpochybnit výstup z rychloměru co do údaje o místu měření [obec K. vs. (ne)uvedení souřadnic] a toho, kdo měření provedl.

12. Výrok prvostupňového rozhodnutí vymezuje spáchání přestupku žalobkyní tak, že „dne 17. 8. 2022 v 9:33 hodin jako řidička řídila v obci K., okres Tábor, na sil. č. X na úrovni domu č. p. X směrem od Soběslavi na Tábor osobní motorové vozidlo tov. zn. X registrační značky X…“. To koresponduje s úředním záznamem Policie ČR ze dne 17. 8. 2022, ve kterém se uvádí, že „v čase okolo 09:33 hod. hlídka DI Tábor prováděla kontrolu dodržování dovolené rychlosti na sil. č. X v obci K. u č. p. X“ na což navazuje popis naměřené rychlosti vozidla řízeného ve směru od obce Soběslav žalobkyní ručním silničním rychloměrem Laser Cam 4 a zastavení vozidla bez ztráty dohledu na zastávce BUS v obci K.. To odpovídá výstupu z rychloměru, kde, jak správní orgány i žalobkyně uvádí, bylo ručně před měřením nastaveno místo měření na „K.“ tak, jak plyne z absence zeměpisné šířky a délky.

13. Krajský soud považuje určení místa spáchání přestupku za dostatečně konkrétní a jednoznačné. Místo měření je konkretizováno obcí, číslem popisným přilehlé nemovitosti, číslem silnice a směrem jízdy. To ve spojení s časem a identifikací vozidla žalobkyně zcela jednoznačně identifikuje přestupkové jednání žalobkyně.

14. Neuvedení zeměpisné šířky a délky, stejně jako absence těchto údajů ve výstupu z rychloměru, není podstatné. Z právních předpisů nebo judikatury soudů nevyplývá požadavek uvedení konkrétních souřadnic, ale rozhodující je to, zda je skutek vymezen natolik konkrétně, aby nemohl být zaměněn s jiným. Této své povinnosti správní orgány dostály.

15. Co se týče pochybností, které žalobkyně konstruuje ohledně místa měření, a tedy i místa spáchání přestupku, krajský soud o zjištěném místě spáchání přestupku žádné pochybnosti nemá.

16. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že dle mapy je úsek u domu č. p. 142 zcela rovný, avšak na fotografii z rychloměru, tj. snímku na č. l. 6, je dle jejího závěru vidět poměrně výrazná zatáčka. S tímto závěrem žalobkyně se však krajský soud neztotožňuje. Z podkladů obsažených ve správním spise vyplývá, že v místě měření se nachází rovný úsek, nikoli zatáčka (viz mapy předložené žalobkyní). Krajský soud se ztotožňuje s jednoduchou, racionální a logickou úvahou správních orgánů, že „…jde pouze o optický klam, jedná se o přímý úsek silnice I/3, kdy silnice se mírně svažuje a v okamžiku, kdy přechází do roviny, bílá čára vymezující krajnici se jeví, jako by vymezovala zatáčku“, neboť v takovémto vysvětlení s přihlédnutí k tomu, že rychlost vozidla žalobkyně byla dle výstupu z rychloměru měřena na vzdálenost 169,6 m (tj. snímek je několikanásobně přiblížen) pod mírným úhlem z pravé strany vozovky (z pohledu vozidla žalobkyně), neshledává jakýchkoli vad. Kombinace úhlu snímku, přiblížení a správním orgánem popsanou mírně svažitou silnicí podobu snímku vysvětluje bez jakýchkoli pochybností. Možno dodat, že z druhého snímku z měření na č. l. 13, který byl primárně obstarán za účelem ověření registrační značky vozidla, pořízen na vzdálenost 156,6 m, 78 km/h, před odečtení odchylky měření, není jakákoli zatáčka zřetelná. Argumentaci žalobkyně nesvědčí ani jí domalované zcela opačně lichoběžné červené čáry do snímku z měření tak, jak prezentuje svoji představu rovné silnice ve svém vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 18. 10. 2022, nadto tyto čáry zcela ignorují polohu vozidla ve snímku a směr jeho jízdy. Jinou polemiku žalobkyně se samotným snímkem nevede, přičemž prosté odmítání vysvětlení správního orgánu bez jakékoli věcné argumentace s tímto vysvětlení nemůže vést k účinnému zpochybnění úvah správního orgánu.

17. Co se týče námitky toho, kdo měření provedl, tj. kdo obsluhoval daný ruční rychloměr, ani této námitce krajský soud nepřisvědčil, neboť doplňkový údaj o operátorovi rychloměru není pro samotné posouzení zjištěného skutkového stavu podstatný. Ostatně ani žalobkyně sama neuvádí, v čem přesně by otázka operátora rychloměru měla zjištěný skutkový stav konkrétně zpochybňovat. Na tomto nemění nic ani čistě spekulativní tvrzení o tom, že mohla měřit neznámá třetí osoba, např. zaměstnanec výrobce rychloměru.

18. Na výstupu z rychloměru je skutečně uveden „X – M. V.“, avšak z úředního záznamu ze dne 17. 8. 2022 popisujícího celý průběh měření vyplývá, že členy hlídky, která žalobkyni změřila, byly nstržm. M.T. jako řidič a pprap. Bc. J.M. jako „VH“. Právě tato hlídka měla dle tohoto úředního záznamu měření provést, přičemž pprap. Bc. M. rovněž sepsala Oznámení (Odevzdání) přestupku. Ta poté rovněž provedla konverzi výstupu z rychloměru. Žalobkyni lze přisvědčit, že stvrzení konverze pprap. Bc. M. samo o sobě neznamená, že to byla právě ona, kdo měření provedl, pro hodnocení důvodnosti podané žaloby to však nemá jakýkoli význam. Uvedené jméno operátora nekoresponduje se složením dané policejní hlídky, která dohled nad bezpečností silničního provozu a měření rychlosti prováděla. Tento nesprávný údaj nevznáší jakékoli pochybnosti o tom, že k měření rychlosti vozidla žalobkyně došlo. Kdo z této hlídky pověřené dohlížením na bezpečností a plynulostí provozu provedl je v kontextu námitek žalobkyně irelevantní. Jakkoli není údaj o operátorovi v kontextu formulované námitky žalobkyně podstatný, jeví se jako nejpravděpodobnější, že se jedná o neaktualizovaný údaj o předchozím operátorovi rychloměru. Snaží–li se žalobkyně dospět k závěru, že jsou–li některé údaje na výstupu z rychloměru nesprávné, nelze považovat výsledek měření za validní, není tento její závěr správný, když nebylo zjištěno, že samotný rychloměr by vykazoval jakýchkoli vad. Samotné vznesení námitky přitom tak, jak plyne z odůvodnění tohoto rozsudku, nejsou důvodné.

19. Krajský soud nemá pochyb, že uvedená policejní hlídka měřila rychlost vozidla žalobkyně, ani o tom, že toto vozidlo zastavila. Žalobkyně měla v tu chvíli možnost vyjádřit se k jednání, které je jí kladeno za vinu. Žalobkyně tohoto svého práva nevyužila a zároveň odmítla Oznámení (Odevzdání) přestupku podepsat. Právě v ten okamžik mohla žalobkyně nejlépe brojit proti samotnému průběhu měření a místu měření. V tento okamžik žalobkyně zároveň přišla s policejní hlídkou do kontaktu a byla–li by zde nějaká třetí osoba, jak žalobkyně spekulativně uvádí, bylo by pouze na žalobkyni, aby v rámci své argumentace uvedla konkrétnější skutečnosti, než své vágní domněnky, jejichž kvalita svědčí spíše účelovosti její argumentace než důvodné ochraně práv.

20. Žalobkyně dále namítá, že uložená sankce byla nezákonná, neboť žalovaný a správní orgán I. stupně vybočili z přístupných mezí správního uvážení, když při úvaze o správním trestu zhodnotili k tíži žalobkyně okolnosti, které neměli a porušili tím zásadu zákazu dvojího přičítání.

21. K tomu krajský soud odkazuje na § 37 a § 38 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupku a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Podle § 37 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že při určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne mj. zejména k povaze a závažnosti přestupku. Podle § 38 zákona o odpovědnosti za přestupky je povaha a závažnost přestupku dána zejména významem zákonem chráněnému zájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohrožen, významem a rozsahem následku přestupku, způsobem spáchání přestupku, okolnostmi spáchání přestupku, u fyzické osoby též druhem s mírou jejího zavinění, popřípadě pohnutkou, je–li tato znakem skutkové podstaty přestupku, délkou doby, po kterou trvalo protiprávní jednání pachatele nebo po kterou trval protiprávní stav udržovaný protiprávním jednáním pachatele, počtem jednotlivých dílčích útoků, které tvoří pokračování v přestupku.

22. Okolnosti, které vzaly správní orgány za zásadní při určování výměry sankce, byly okolnostmi určujícími povahu a závažnost přestupku, přičemž se jednalo o okolnosti závažnost přestupku zvyšující. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 2020, č. j. 5 As 247/2018–39 „[n]ení však dvojím přičítáním, pokud při úvaze o konkrétní výši sankce uvnitř zákonného rozpětí správní orgán bere v úvahu míru překročení nejvyšší dovolené rychlosti (větší překročení v rámci dané skutkové podstaty zásadně povede k citelnější sankci, samozřejmě uvnitř zákonného rozpětí pokuty) i další okolnosti (konkrétní místo, kde se tak stalo, a např. míru jeho přehlednosti, hustotu provozu, viditelnost a jiné povětrnostní či obdobné poměry aj., tedy vše, co může mít význam zejména pro posouzení možného ohrožení jiných osob rychlou jízdou) a případně i specifické individuální vlastnosti osoby, jíž je sankce ukládána. Například je–li součástí skutkové podstaty, že přestupek musí být spáchán v obci, bývá zcela namístě pro účely stanovení sankce uvnitř zákonného rozpětí rozlišit, v jaké části obce se tak stalo. Právě takto, tedy důkladně individualizovaným posouzením správního deliktu, je při úvaze o výši sankce třeba postupovat (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2020, čj. 2 As 357/2018–60).“ Správní orgán I. stupně při posuzování spáchaného přestupku a určování výměry sankce nikterak nevybočil ze zákonných mezí správního uvážení, když přihlédl k okolnostem, zvyšujícím závažnost přestupku, a to míře překročení nejvyšší dovolené rychlosti a vliv předchozích sankcí na jednání žalobkyně.

23. Není přitom podstatné, že míru překročení nejvyšší povolené rychlosti popsal jako překročení o 26 km/h, když daná skutková podstata dopadá na překročení rychlosti v rozmezí 20 až 40 km/h. Hodnota 26 km/h je jistě v dolní třetině uvedeného intervalu, jak tvrdí žalobkyně, v žádném případě se ale nemůže jednat o polehčující okolnost, neboť se stále jedná o protiprávní jednání.

24. Ztotožnit se nelze ani s námitkou žalobkyně týkající se hodnocení její řidičské historie, kdy měl správní orgán I. stupně přihlédnout k přestupku ze dne 27. 12. 2021, ačkoli tento přestupek měl správní orgán reflektovat při úvaze o naplnění kvalifikované skutkové podstaty, a nebyl jej tak oprávněn hodnotit znovu. Správní orgán konstatoval, že žalobkyně má v evidenční kartě řidiče evidováno 5 dopravních přestupků, v rozhodné době 3 posledních let pak 2 přestupky. Tak tomu skutečně je, jak plyne z výpisu z karty řidiče. Z neznámého důvodu následně prvostupňový správní orgán uvádí pouze přestupek ze dne 27. 12. 2021 (str. 6, předposlední odstavec). Jelikož tak činí zjevně v rámci hodnocení toho, že ani předchozí sankce nenaplnili svůj výchovný a preventivní charakter, jak explicitně uvádí v následujícím odstavci svého odůvodnění, není námitka žalobkyně o dvojím přičítání důvodná. Ostatně jak v jiné věci konstatoval i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2017, č. j. 1 As 252/2016 – 48, „[s]právní orgány neporušily zásadu dvojího přičítání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod. 3 zákona o silničním provozu, jak se stěžovatel mylně domnívá. V odůvodnění správního rozhodnutí je skutečnost spáchání uvedeného přestupku z roku 2014 užita pro hodnocení naplnění skutkové podstaty uvedené v § 125c odst. 6 písm. c) zákona o silničním provozu (tj. zda stěžovatel ve smyslu uvedeného ustanovení spáchal totožný přestupek dvakrát či vícekrát v období dvanácti po sobě jdoucích měsíců), což samo o sobě namítané dvojí přičítání nepředstavuje.“ Krajský soud je přesvědčen, že správní orgány neporušily zásadu zákazu dvojího přičítání.

25. Prvostupňový správní orgán na straně 5 odůvodnění dále popsal, že v blízkosti místa měření se nacházejí dvě autobusové zastávky, přechod pro chodce a je zde předpoklad zvýšeného pohybu chodců, činil tak však nikoli v rámci úvah o výši trestu, ale v rámci úvah o naplnění materiální stránky přestupku. Nelze proto souhlasit se žalobkyní, že jako přitěžující okolnost by jí bylo kladeno k tíži, že přestupek spáchala v obci. Nadto i takové úvahy mohou být relevantní, neboť tak, jak je proměnlivá podoba obce, mění se i intenzita ohrožení zájmů chráněných zákonem (např. překročení nejvyšší povolené rychlosti v neobydlené části obce vs. v blízkém okolí školy).

26. Nelze předpokládat, že při naplnění skutkové podstaty přestupku v prvé třetině rozmezí, jak žalobkyně popisuje, bude sankce stanovena v nejnižším zákonném rozsahu. Pokuta uložená v první polovině zákonné sazby a trest zákazu činnosti uložený v polovině zákonné sazby nejsou zcela zjevně nepřiměřené a žádným způsobem nevybočují z mezí správního uvážení.

V. Závěr, náklady řízení

27. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného správního orgánu III. Replika žalobkyně IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení