54 A 2/2025– 50

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: J. Š., narozený bytem zastoupen JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, ČAK 16039 sídlem K Chaloupkám 3170/2 106 00 Praha 10 – Záběhlice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje odbor právní a krajský živnostenský úřad sídlem U Zimního stadionu čp. 1952/2 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2025, č. j. KUJCK 1679/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Návrh žalobce na upuštění od trestu nebo snížení trestu se zamítá.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Městského úřadu Vimperk ze dne 13. 11. 2024, č. j. MUVPK–OD 159692/24–SVECH, sp. zn. 33417/2024 byl žalobce uznán vinným z přestupku fyzické osoby dle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil nedbalostním jednáním tím, že dne 29. 7. 2024 v 17:25 hodin jako řidič jízdní soupravy složené z vozidla Ford Transit, RZ: X a přívěsu PON, X, na 48 km silnice II. třídy č. 145, ve směru jízdy Vimperk – Husinec v rozporu s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu užil k jízdě přívěs PON, RZ: X, neboť jeho technická způsobilost nebyla ověřena pravidelnou technickou kontrolou, jelikož tato skončila dnem 26. 4. 2020.

2. Současně byl žalobce uznán vinným z přestupku fyzické osoby dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil nedbalostním jednáním tím, že v téže okamžik řídil tuto jízdní soupravu v rozporu s ustanovením § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť nebyl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu „B+E“, které by ho opravňovalo k jejímu řízení.

3. Za spáchané přestupky uložil správní orgán prvního stupně žalobci dle § 125c odst. 5 písm. a) zákona o silničním provozu pokutu ve výši 25.000 Kč a dle ustanovení § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání 18 měsíců od nabytí právní moci tohoto příkazu. Dále byla obžalovanému uložena povinnost dle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „ZOPŘ“) nahradit náklady řízení spojené s projednáním přestupku v částce 2.500 Kč.

4. Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný postupem dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v rozhodném znění (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil.

5. Dne 12. 2. 2025 podal žalobce u zdejšího soudu blanketní žalobu proti rozhodnutí žalovaného, kterou k výzvě soudu doplnil včasným podáním ze dne 26. 2. 2025.

II. Stručný obsah žaloby včetně jejího doplnění, vyjádření žalovaného k žalobě

6. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí, neboť žalovaný se nevypořádal s jeho námitkami, rozhodl urychleně a neakceptoval žádost žalobce ohledně vydání rozhodnutí s mírným časovým odstupem, a to zejména s ohledem na probíhající autoškolu s termínem složení závěrečné zkoušky dne 21. 1. 2025. Ve výroku rozhodnutí orgánu prvního stupně se hovoří nesprávně o příkazu, od jehož právní moci má plynout uložený zákaz řízení; jedná se o zmatečné určení počátku zákazu činnosti 7. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobce poukazuje na absenci uvedení nejvyšší povolené hmotnosti tažného motorového vozidla či tažného nemotorového vozidla (přívěsu) v popisu skutku. Nedostatečný popis skutku ve výrokové části tudíž nelze dle žalobce nahrazovat popisem v odůvodnění rozhodnutí či zohledněním obsahu rozhodnutí založených ve správním spise.

8. Žalobce dále tvrdí, že nebyl naplněn materiální znak skutkové podstaty přestupku proti zákonu o silničním provozu. Žalobce je držitel řidičského oprávnění skupiny vozidel AM, B1, B, C1, C, T. Ačkoli řídil jízdní soupravu o „celkové váze“ resp. okamžité hmotnosti do 3 500 kg (nejvyšší povolená hmotnost do 4 700 kg), s řidičským oprávněním skupiny C mohl řídit nákladní automobil o celkové hmotnosti nad 3,5 tuny, resp. nad 12 000 kg, kategorie N3, jehož nejvyšší přípustná hmotnost převyšuje 12.000 kg. Dále žalobce popisuje, že jízdní souprava měla povolenou hmotnost 4 700 kg a okamžitá hmotnost jízdní soupravy přitom nepřekročila 3 500 kg, resp. 4 250 kg, kdy součástí spisu je i doložený vážní lístek č. 1/12031 z 29. 7. 2024, 8:45:14 hod. Okamžitá hmotnost jízdní soupravy (tj. motorového vozidla bez osob, přívěsu s nákladem činila k tomuto času 3 060 kg. Náklad vážil 400 kg. Okamžitá hmotnost jízdní soupravy proto nebyla dle žalobce vyšší než nejvyšší povolená hmotnost jízdní soupravy stanovená při schvalování technické způsobilosti tažného vozidla (3 500 kg). Užitečná (celková hmotnost) jízdní soupravy taktéž nepřekročila 3 500 kg.

9. Žalobce popisuje svojí sebereflexi, neboť se z kontroly a správního řízení poučil a zahájil výcvik v autoškole ILLE s.r.o. na oprávnění řidičské skupiny BE a CE (C+E) v kurzu č. 117/24 s pravděpodobnou závěrečnou zkouškou ke dni 23. 1. 2025, aby mohl následně požádat o rozšíření řidičského oprávnění i na skupiny B+E a C+E.

10. Žalobce rovněž namítá, že do 31. 12. 2023 činila spodní hranice délky u zákazu řízení motorových vozidel 12 měsíců, což je o půl roku méně než dle zákona č. 271/2023 Sb., který posléze nabyl účinnosti. Dále poukazuje na § 125c odst. 4 zákona o silničním provozu, dle kterého je možné uložit zákaz činnosti i pod dolní hranici zákonem stanovené sazby, pokud by byl vzhledem k poměrům řidiče nepřiměřeně přísný.

11. Žalobce popisuje, že v odvolání namítal, že zákaz činnosti musí být trestem, který je ukládán za přestupky, kterých se pachatel dopustil v souvislosti s výkonem nějaké konkrétní činnosti, pro kterou je třeba zvláštní způsobilost nebo oprávnění; podmínkou uložení takového správního trestu je, že byl přestupek spáchán v souvislosti s touto činností. Žalobce by proto dle svého názoru neměl být postižen zákazem řízení všech motorových vozidel. Tento trest považuje žalobce za nepřiměřený a nezákonný. Uvádí též jeho rozpor se zásadami pro ukládání trestu v souladu se ZOPŘ. Dle něj by mu mohl být uložen pouze správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení souprav motorového vozidla s přívěsem, a to i přes to, že k řízení oné soupravy je vyžadováno řidičské oprávnění skupiny B+E, které však ke dni 29. 7. 2024 nevlastnil.

12. Žalobce se rovněž vymezuje vůči tomu, že v době kontroly Policií ČR na místě nijak nerozporoval řízení soupravy bez patřičného řidičského oprávnění. Policisté ústně tvrdili, že se bude moci k věci podrobně vyjádřit v řízení před správním orgánem, včetně výslechu svědků, kteří s ním jeli ve vozidle. Policisté chvátali k nehodě a žalobce je nechtěl zdržovat. Prvostupňový správní orgán však v rozporu se zákonem a judikaturou ústní jednání nenařídil. Žalobce odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. As 63/2013–42, který popisuje zásadu rovnosti zbraní a ústnosti, a to v souvislosti s Ústavou, LZPS a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Apeluje přitom i na znění Usnesení NS ČR, sp. zn. 8 Tdo 235/2015–19 ze dne 17. 3. 2015, které hovoří o právu obviněného na možnost vyslechnout klíčového svědka dle EÚOLP, které je upřednostněno před principy rychlosti trestního řízení dle § 2 odst. 4, druhá věta zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.

13. Žalobce namítá, že správní rozhodnutí byla vydána na základě nesprávného postupu, a proto jsou stižena vadou. V této souvislosti odkazuje i na čl. 36 odst. 2 a 3 LZPS, které zakotvují přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy a náhradu škody, která byla žalobci způsobena nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy či nesprávným úředním postupem.

14. Žalobce dále namítá, že žalovaný jako odvolací orgán měl hledat a využít všech možností, které mu ZOPK dává, zmírnit jeho tvrdost a nedržet se striktně své „šablony“ ohledně uložení správních trestů. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí tvrdí, že se řídil zásadou individualizace trestu, ačkoli postupoval v jejím rozporu. Dle žalobce se neřídil ani základními zásadami činnosti správních orgánů. Žalovaný tak dle žalobce nešetřil jeho práva ani jeho oprávněné zájmy v podobě řízení motorového vozidla pro podnikání, ani pro finanční potřeby blízkých, kdy tím došlo k zasažení do takových práv.

15. Žalobce navrhuje, aby krajský soud snížil uložený trest či od něj zcela upustil. Dle žalobce je na místě užití tzv. institutu zmírnění tvrdosti zákona. Mimořádné snížení výměry pokuty je také zakotveno v § 44 ZOPŘ; zákaz činnosti lze uložit na dobu kratší než zákonem stanovenou dle § 125e odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

16. Dále žalobce konstatuje, že před vydáním rozhodnutí žádal o snížení nákladů řízení ve výši jedné desetiny stanovené zákonem s ohledem na své majetkové poměry.

17. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 12. 3. 2025 navrhl podanou žalobu jako nedůvodnou zamítnout, neboť své rozhodnutí považuje za správné a v souladu se zákonem.

III. Posouzení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud připomíná, že není jeho povinností reagovat na každý dílčí argument uplatněný v podání a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat se s ní. To vše tím spíše, že podaná žaloba je z části obecná, z části popisná bez uvedení konkrétní jednoznačné argumentace.

19. Krajský soud rozhodl bez jednání (§ 51 s. ř. s.).

20. Žaloba není důvodná. (Ne)přezkoumatelnost rozhodnutí 21. Na prvním místě se krajský soud zabýval žalobcem tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného i prvostupňového rozhodnutí. Takovou vadu těchto rozhodnutí krajský soud neshledal. Z obou rozhodnutí je v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu zřejmé, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jaké jsou důvody rozhodnutí, na základě jakých podkladů a úvah bylo rozhodnuto a jak se správní orgány vypořádaly s námitkami žalobce.

22. Jak žalobce namítá, výrok o vině prvostupňového správního rozhodnutí skutečně uvádí „zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání 18 měsíců od nabytí právní moci tohoto příkazu“ (důraz doplněn), byť se v daném případě o příkaz nejedná; v minulosti vydaný příkaz nenabyl právní moci a podaným odporem byl ex lege zrušen. Jedná se však o zcela zjevný omyl v psaní, který nemá na okamžik stanovení počátku zákazu činnosti jakýkoli vliv, vzniklý zřejmě kopírováním výroků. Odkazuje–li výrok na právní moc tohoto příkazu, je bez jakýchkoli pochybností zřejmé, že míněna je právní moc tohoto prvostupňového správního rozhodnutí. Ostatně žalobce uvádí, že řádně a včas k výzvě odevzdal řidičský průkaz, přičemž žalobce ani netvrdí, že by skutečně nevěděl, od kdy má zákaz činnosti plnit.

23. Namítá–li žalobce, že žalovaný vydal své rozhodnutí urychleně, zbrkle, aniž by opravil shora uvedenou vadu výroku, že rozhodl dříve, než žalobce ukončil svoji autoškolu, není zřejmé, proti čemu konkrétně žalobce brojí. Žalobce v rámci svého odvolání proti uvedené vadě výroku prvostupňového rozhodnutí nebrojil. Žalovaný tuto vadu výroku z moci úřední nenapravil, avšak s ohledem na shora učiněný závěr v jeho postupu neshledává krajský soud vad, které by zasáhly do veřejných subjektivních práv žalobce. Chtěl–li žalobce, aby žalovaný pozdržel své rozhodnutí tak, aby žalobce mohl dokončit svůj výcvik v autoškole, pak tento požadavek nemá žádnou zákonnou oporu. Žalovaný byl naopak povinen rozhodnout o podaném odvolání v souladu s § 71 odst. 1 správního řádu bez zbytečného odkladu. Lze pouze dodat, že samotné ex post absolvování tohoto výcviku nemůže nic změnit na otázce, zda v rozhodný okamžik řízení vozidla byl žalobce držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění.

24. Krajský soud neshledal vad ani v absenci uvedení nejvyšší povolené hmotnosti tažného motorového vozidla a tažného nemotorového vozidla ve výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí. Ustanovení § 93 odst. 1 ZOPŘ upravuje náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku, kterým byl obviněný uznán vinným, dle písm. a) výroková část obsahuje mj. popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání. Jak shrnuje právní věta usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73, č. 1546/2008 Sb. NSS (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Této povinnosti prvostupňový správní orgán dostál, neboť jednání žalobce je vymezeno zcela nezaměnitelně, žalobce ani netvrdí, že by mu nebylo zřejmé, za jaké jednání byl postižen. Popis skutku je naprosto dostačující i z pohledu skutkové podstaty daného přestupku. Uvedení identifikačních údajů jízdní soupravy za užití označení výrobce/modelu a registrační značky považuje krajský soud za zcela dostačující. Tyto údaje jednoznačným a nezaměnitelným způsobem identifikují vozidla s určitými dohledatelnými vlastnostmi – zde určitou nejvyšší povolenou hmotností. (Ne)naplnění skutkové podstaty 25. Dle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu platí, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu vozidel. Dle § 3 odst. 3 písm. a) téhož zákona platí, že řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Dle § 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona je za tento přestupek ukládána pokuta v rozmezí 25 000 Kč až 75 000 Kč; dle odst. 6 písm. a) poté i zákaz činnosti na dobu od 18 měsíců do 3 let.

26. Žalobce byl současně postižen i za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když jím řízený přívěs nesplňoval technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, neboť jeho technická způsobilost nebyla ověřena pravidelnou technickou prohlídkou. Zde § 125c odst. 5 písm. d) téhož zákona stanovuje pokutu v rozmezí od 2 000 Kč do 5 000 Kč. Proti tomuto výroku, resp. deliktu žalobce nebrojí, a přestože se jím krajský soud podrobněji nezabývá, je nutno i na tento přestupek žalobce pamatovat, neboť je důležitý pro níže přezkoumávané hodnocení výše uložené sankce.

27. Jak plyne ze správního spisu, žalobce řídil soupravu vozidel – motorového vozidla a přípojného vozidla kategorie O2, jehož největší povolená hmotnost převyšuje 750 kg, ale nepřevyšuje 3 500 kg, jednalo se o vozidlo s hmotností 1200/1200 (celková/užitečná). V případě motorového vozidla se jednalo o vozidlo kategorie M1 s hmotností 3 500/3 500 (celková/užitečná). Žalobce byl držitelem řidičského oprávnění skupin AM, B1, B, C1, C, T. Ustanovení § 80a odst. 1 poté definuje jednotlivé skupiny vozidel.

28. Ustanovení § 81 poté stanovuje rovnocennost řidičských oprávnění. Z tohoto ustanovení neplyne, že v případě skupin řidičského oprávnění žalobce by tyto skupiny opravňovaly k řízení vozidel skupiny B+E. K tomu dle písm. f), g) a h) téhož ustanovení opravňuje rovnocenně držení oprávnění skupiny C+E, D+E, C1+E, D1+E.

29. Stěžejní pro zařazení jízdní soupravy do skupiny je největší povolená hmotnost tak, jak stanovuje § 80a zákona o silničním provozu. Ustanovení § 80a odst. 1 písm. k) téhož zákona definuje skupinu vozidel B+E tak, že zde jsou zařazeny jízdní soupravy složené z vozidla uvedeného v písmeni f) a přípojného vozidla o největší povolené hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg. V případě vozidel v písmeni f) se jedná o vozidla skupiny B, kterému odpovídá žalobcem řízení Ford Tranzit.

30. Dle § 80a odst. 1 písm. f) bod 2 téhož zákona pro vozidla skupiny B dále platí, že sem spadají motorová vozidla s přípojným vozidlem o největší povolené hmotnosti převyšující 750 kg, pokud největší povolená hmotnost této jízdní soupravy nepřevyšuje 3 500 kg, případně dle bodu 3 celkem nepřevyšující 4 250 kg, jedná–li se o řidičské oprávnění v rozšířeném rozsahu.

31. Jízdní souprava řízená žalobcem měla nejvyšší povolenou hmotnost u vozidla Ford Tranzit 3 500 kg a u přípojného vozidla PON 1 200 kg, celkem tedy 4700 kg. Nic z toho ostatně žalobce nerozporuje.

32. Z uvedeného plyne, jak shodně a srozumitelně popisují i správní orgány, že aby žalobce mohl řídit výše uvedenou jízdní soupravu, musel by disponovat řidičským oprávněním skupiny B+E (či jiným rovnocenným viz výše). To přiznává i sám žalobce. Jak zcela přesně vystihl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne ze dne 23. 9. 2021, č. j. 4 As 87/2021–39, [z] § 81 a § 80a odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu vyplývá, že rozhodující pro zařazení vozidla (jízdní soupravy) do skupiny je největší povolená hmotnost. Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatele, že nejvyšší povolená hmotnost jízdní soupravy by měla být zkoumána jako faktická (okamžitá). (…) S ohledem na výše uvedenou největší povolenou hmotnost jízdní soupravy je zřejmé, že jízdní souprava řízená stěžovatelem spadá do skupiny řidičského oprávnění B+E vymezené v § 80a odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterým však stěžovatel nedisponuje. Tak je tomu i v případě žalobce. Veškeré žalobcem uváděné skutečnosti jsou zcela bez významu.

33. V tomto směru je a byla jakákoli argumentace žalobce založená na aktuální hmotnosti jízdní soupravy dle předkládaného vážního lístku irelevantní. Stejně tak je bez významu argumentace žalobce o držení řidičského oprávnění skupiny C, neboť tato skupina žalobce k řízení dané jízdní soupravy neopravňuje. „Zákon totiž při rozčlenění vozidel do různých skupin, pro něž jsou stanoveny odlišné předpoklady pro získání řidičského oprávnění, učinil úvahu, jaká vozidla jsou z hlediska nároků na jejich bezpečné řízení srovnatelná a jaká nikoli. Stěžovatel nemůže tyto požadavky ignorovat pouze na základě svého subjektivního názoru, která vozidla je schopen řídit. Skutečnost, zda řidič je držitelem řidičského oprávnění na jiné skupiny vozidel, než které řídil, tedy nemá vliv na posouzení, zda byla naplněna skutková podstata“ daného přestupku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 4 As 179/2017–48). Tato argumentace nemůže vést ani k závěru, že v případě žalobce by nedošlo k naplnění materiální stránky daného přestupku. Žalobce řídil jízdní soupravu bez patřičného řidičského oprávnění, čímž bez jakýchkoli pochybností ohrozil zájem chráněný zákonem (život, zdraví, majetek osob, ostatních účastníků silničního provozu) tak, jak prvostupňový správní orgán popsal na straně 9 a 10 svého rozhodnutí.

34. Správní orgány naplnily svoji povinnost a řádně zjistily naplnění jak formální, tak i materiální stránky daného přestupku. Učinily tak v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008–45, č. 2011/2010 Sb. NSS, když současně v tomto případě lze „vycházet z toho, že jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“, neboť zde nejsou žádné relevantní skutečnosti, které by svědčily opaku.

35. Jak naznačil krajský soud již výše, následné podstoupení výcviku v autoškole na skutečnosti, že žalobce v rozhodný okamžik řízení dané jízdní soupravy nedisponoval potřebným řidičským oprávněním, nic nemůže změnit.

36. Zcela bez významu je i odkaz žalobce na mírnější předcházející právní úpravu účinnou do 31. 12. 2023. Žalobce se jednání, které je mu kladeno za vinu dopustil dne 13. 11. 2024. Ostatně dle č. l. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod platí, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější. (Ne)konání ústního jednání v řízení před správními orgány 37. Krajský soud neshledal ani žalobcem tvrzené zkrácení jeho práv z důvodu nekonání ústního jednání. Žalobce k tomu popisuje průběh silniční kontroly, skutečnost že se na místě nevyjádřil, aby hlídku více nezdržoval, když vycházel z toho, že se bude moci vyjádřit při ústním jednání. Žalobce měl právo se na místě samém vyjádřit, tohoto práva nevyužil a je lhostejno z jakého důvodu. Tato skutečnost sama o sobě však v této konkrétní věci nemá podstatnější vliv. Těžiště dokazování tkví v samotném řízení o přestupku. Žalobce konkrétně namítá, že žádal nařízení jednání a navrhoval výslech policistů a svědků.

38. Dle § 80 odst. 1 a 2 ZOPŘ platí, že správní orgán může nařídit ústní jednání; správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je–li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen. Správní orgán nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je–li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Správní orgán prvního stupně nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je–li obviněným mladistvý.

39. Usnesením ze dne 6. 11. 2024, č. j. MUVPK–OD 156669/24–SVECH, prvostupňový správní orgán návrh žalobce na nařízení ústního jednání zamítl. Své rozhodnutí založil správní orgán na skutečnosti, že listiny založené ve správním spise, se kterými měl žalobce možnost se seznámit, poskytují dostatečnou oporu pro rozhodnutí ve věci samé. K odvolání žalobce žalovaný usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. KUJCK 145750/2024, zamítl a usnesení potvrdil. Z prvostupňového správního rozhodnutí (str. 5 a 6) plyne, že správní orgán považoval skutkový stav za spolehlivě zjištěný a důkazní návrhy žalobce proto považoval za nadbytečné; obdobný závěr bez podrobnějšího odůvodnění přijal i žalovaný.

40. Žalobce, jak shrnuje v bodě 15 doplnění své žaloby, namítá, že byl zkrácen na svých právech zúčastnit se ústního jednání a klást v rámci ústního jednání předvolaným svědkům otázky atd. Z tohoto důvodu se krajský soud procesní podobou dokazování nezabýval, k čemuž pouze doplňuje, že žalobce se před vydáním rozhodnutí seznámil s obsahem správního spisu a listinami, které správní orgány pro své rozhodnutí samy shromáždily (viz protokol o nahlížení do spisu ze dne 23. 10. 2024).

41. V rámci podané žaloby žalobce popisuje, že navrhoval výslech policistů a tří spolujezdců. Ani soudu, ani správním orgánům (vyjádření ze dne 4. 10. 2024), žalobce neuvádí, co by jejich výslechem mělo být prokázáno. Není proto zřejmé, jakým způsobem mohlo nevyslechnutí těchto svědků zasáhnout do práv žalobce; není zřejmé, jaký skutkový stav by měl být prokázán. Z listin založených ve správním spise jednoznačně plyne, jaké řidičské skupiny žalobce držel (to žalobce ani nerozporuje), stejně tak je zřejmé, jakou jízdní soupravu řídil (rovněž není ze strany žalobce rozporováno). Pouze tyto dvě skutečnosti jsou pro odpovědnost žalobce za daný přestupek rozhodné. Trest zákazu řízení všech motorových vozidel a výše trestu, paušální náhrada nákladů správního řízení 42. Žalobce dále popisuje, že v řízení před správními orgány uvedl řadu důvodů, proč mu měl být uložen zákaz řízení pouze ve vztahu k vozidlům skupiny B+E, nikoli všech motorových vozidel. Žalobce krajskému soudu předkládá nejasnou úvahu, že vlastní řidičské oprávnění skupiny B (bod 21 doplnění žaloby), tvrdí, že jím navrhovaný trest uložení zákazu činnosti na skupiny B+E, které nebyl držitelem nejde uložit a je nepřiměřený (bod 22 doplnění žaloby). Dále namítá nenaplnění předpokladů § 37 ZOPŘ ohledně odůvodnění sankce a konstatuje, že takto drakonické tresty se zpravidla ukládají na spodní hranici, přičemž správní orgán nevzal v potaz ani osobní poměry žalobce, který je na řízení motorových vozidel ve svém podnikání i osobním životě závislý.

43. K podobě samotného výroku o zákazu činnosti může krajský soud uvést pouze to, že v trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel neshledává jakýchkoli vad, jedná se o přípustný výrok (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2017, č. j. 6 As 22/2017–37). Žalobce řídil motorové vozidlo bez patřičného řidičského oprávnění, přestupku se tak dopustil při řízení motorového vozidla a zákaz řízení motorových vozidel (všech) je mu v přímé návaznosti na jeho jednání v souladu se zákonem ukládán.

44. Dle § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu se v případě přestupku žalobce uloží zákaz činnosti na dobu od 18 měsíců do 3 let. Žalobci byl uložen trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců, tj. na samé spodní hranici. Pokuta byla žalobci rovněž uložena na samé spodní hranici výměry ve výši 25 000 Kč [§ 125c odst. 5 písm. a) téhož zákona; 25 000 Kč – 75 000 Kč]. Správní orgány tak uložily tresty na spodní hranici. Míní–li snad žalobce, že takto drakonické tresty měly být uloženy pod samou spodní hranicí, nejlépe by od nich mělo být upuštěno (jak ostatně žádá po samotném soudu), pak nikoli. Pohled žalobce by vedl k naprosté rezignaci vůči smyslu a účelu přestupkového řízení a ukládaného trestu.

45. Podle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu platí, že zákaz činnosti lze uložit na dobu kratší, než je její dolní hranice stanovená tímto zákonem, jestliže by byl zákaz činnosti uložený na této hranici vzhledem k poměrům řidiče nepřiměřeně přísný. Zákaz činnosti musí být v takovém případě uložen alespoň na dobu odpovídající jedné polovině dolní hranice stanovené tímto zákonem. Ustanovení § 44 ZOPŘ dále upravuje možnost uložit pokutu v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby, dle písm. a) pokud i tak lze důvodně očekávat dosažení nápravy pachatele; dle písm. c) pokud by i pokuta na dolní hranici sazby byla vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná.

46. Správní orgán prvního stupně při ukládání trestu vycházel na straně 10 svého rozhodnutí primárně z toho, že žalobce se dopustil dvou přestupků. To žalobce ve své žalobě zcela přehlíží. Žalobce použil přívěsný vozík, který neměl platnou pravidelnou technickou kontrolu již 4 roky. Jedná se o přestupek, který nelze opomíjet. Dále ve smyslu § 37 ZOPŘ, upravující postup správního orgánu při určení druhu a výměry trestu, popsal, že ve prospěch žalobce hodnotil, že se jedná o ojedinělý přestupek žalobce, žalobce nezpůsobil žádnou škodu nebo újmu. Uložené tresty dle správního orgánu naplní svůj výchovný a preventivní účel. Konkrétní skutečnosti stran svých majetkových a rodinných poměrů žalobce sdělil až žalovanému (doplnění odvolání ze dne 4. 12. 2024). Žalovaný rovněž popsal, že žalobce se dopustil daného dne dvou přestupků, trest byl uložen při samé spodní hranici. Řízení bez příslušného řidičského oprávnění hodnotil žalovaný jako jeden z nejzávaznějších přestupků v silničním provozu a důvody pro snížení trestu zákazu činnosti pod zákonem stanovenou mez neshledal. Uvedl, že tento přestupek je zákonodárcem s ohledem na výměry trestu hodnocen jako jeden z nejzávažnějších. K tomu soud doplňuje, že společenská nebezpečnost se odráží již v zákonodárcem stanoveném rozpětí trestu; krom samotného souběhu páchaných přestupků zde není jiných okolností, které by dále zvyšovaly společenskou nebezpečnost žalobcova jednání.

47. Ve vztahu k doloženým rodinným a majetkovým poměrům a trestu zákazu řízení žalovaný uvedl, že nelze akceptovat námitku žalobce, že mu mělo být zachováno řidičské oprávnění pro skupinu „B“, neboť daného přestupku se žalobce dopustil při řízení motorového vozidla skupiny „B“ v jízdní soupravě, na jejíž řízení jako celek neměl řidičské oprávnění.

48. Jakkoli jsou úvahy správních orgánů, zejména žalovaného, strohé, jsou založeny primárně na tom, že tresty byly žalobci uloženy na samé spodní hranici zákonného rozpětí, stejně tak je zohledňováno, že žalobce byl postižen za dva přestupky. Technickou způsobilost pozbyl přívěsný vozík již před 4 lety (!). Za této situace není zřejmé, jakým způsobem by správní orgány překročily meze správního uvážení. Žalobce sice namítá nedostatky odůvodnění uložené sankce, avšak činí tak zcela obecně s přesvědčením, že správní orgány měly přikročit ke zmírnění tvrdosti zákona, ne se držet svých šablon. Námitky žalobce jsou obecně založeny na prostém nesouhlasu bez cílenější argumentace.

49. Správní orgány neshledaly důvod pro mimořádné snížení uložených sankcích, ať už postupem dle § 125e odst. 4 zákona o silničním provozu v případě zákazu činnosti, tak postupem dle § 44 ZOPŘ v případě uložené pokuty. Namítá–li žalobce, že správní orgány nešetřily jeho práva, ani jeho oprávněné zájmy, nezbytnost řízení motorového vozidla pro podnikání, zajištění finančních potřeb a že zasáhly do jeho práv více, než v nezbytném rozsahu (bod 25 doplnění žaloby), pak se krajský soud s takto obecnou argumentací nemůže ztotožnit. Z takto vedené argumentace neplyne žádný důvod, pro který by bylo možné uvažovat o uložení trestu pod zákonem stanovenou základní výměrou. Prvostupňový správní orgán na straně 7 svého rozhodnutí neshledal důvody pro mimořádné snížení, když dospěl k závěru, že přiměřenosti uloženého trestu při samé dolní hranici, a to s ohledem na společenskou nebezpečnost jednání žalobce s přihlédnutím k tomu, že žalobce není řidičem z povolání a může svoji mobilitu zajistit jinak. Krajskému soudu nepřísluší hodnotit přiměřenost uložené sankce, přísluší mu pouze zhodnotit, zda správní orgán nevybočil ze zákonem stanovených mantinelů. V tomto případě takové vybočení s ohledem na žalobní argumentaci krajský soud neshledal. To, že výkon trestu zákazu činnosti bude pro žalobce spojen s obtížemi nelze samo o sobě bez dalšího považovat za nepřiměřenost. Uložení správního trestu má naplňovat preventivní a represivní charakter; neznamenal–li by trest zásah do sféry přestupce, nemohl by plnit svůj účel.

50. Žalobce uvádí, že žádal o snížení paušální částky náhrady nákladů řízení. K tomu žalobce cituje právní úpravu. Jelikož se jedná o prosté konstatování skutečnosti bez jakéhokoli provázání s napadeným či prvostupňovým správním rozhodnutím, nejedná se o řádně formulovaný žalobní bod, kterým by se krajský soud mohl zabývat. Lze pouze dodat, že poukazuje–li žalobce na své majetkové poměry, pak není zřejmé, jakým způsobem by měla být paušálně stanovená částka náhrady nákladů řízení nepřiměřená, resp. v čem by měly spočívat důvody zvláštního zřetele hodné pro její snížení (srov. níže uvedené příjmy a výdaje žalobce v bodě 53). Moderační návrh žalobce 51. Dle § 65 odst. 3 s. ř. s. platí, že rozhodl–li správní orgán o uložení trestu za správní delikt, může se ten, jemuž byl takový trest uložen, žalobou domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. Podle § 78 odst. 2 s. ř. s. poté platí, že rozhoduje–li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou–li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze–li takové rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl–li takový postup žalobce v žalobě.

52. Žalobce bez podrobnější argumentace žádá o moderaci výše uložené pokuty a doby zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel. Jedním z předpokladů pro moderaci uloženého trestu je jeho zjevná nepřiměřenost. Jak popsal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013–46, č. 3528/2017 Sb. NSS, „[s]myslem a účelem moderace není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 – 23, č. 2672/2012 Sb. NSS).“ V jiném rozsudku pak Nejvyšší správní soud uvedl: „[m]oderační právo soudu je vyhrazeno toliko pro případy zjevného nepoměru uložené sankce vůči rozsahu, závažnosti a následkům deliktního jednání s návazností i na majetkové poměry postihované osoby, pokud se jich důvodně dovolává, a svědčí–li tyto skutečnosti tomu, že se výše uložené sankce vymyká požadavku přiměřeného a spravedlivého postihu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 4. 2017, č.j. 6 As 248/2016–26).

53. O takovouto situaci se v nyní projednávané věci nejedná a krajský soud i zde připomíná, že žalobce se dopustil dvou přestupků. Jak plyne ze shora uvedeného, oba tresty byly žalobci uloženy na samé spodní hranici zákonného rozpětí a jejich výše není zjevně nepřiměřená. A to ani v případě, že krajský soud přihlédne k argumentaci žalobce obsažené v jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Zde žalobce popisuje a dokládá invaliditu prvního stupně matky, invaliditu třetího stupně strýce, stavbu rodinného domu, hypotéku, své příjmy a výdaje (OSVČ, svářeč, fakturováno cca 50 000 Kč až 141 000 Kč měsíčně; vypočtené výdaje 49 156 Kč; úplata brigádníků a pomocníků neuváděna). Krajskému soudu je zřejmý citelný dopad trestu zákazu činnosti do sféry žalobce, nikoli však již to, v čem by však měla být spatřována zjevná nepřiměřenost uloženého trest.

54. Krajský soud může pouze dodat, že vztahuje–li žalobce svoji argumentaci primárně ke své podnikatelské činnosti, pak nelze přehlédnout, že např. i v doplnění odvolání ze dne 4. 12. 2024 uvedl, že na více jak polovinu zakázek sebou vozí pomocníky/brigádníky, které musí mít při práci tak, jako i v daný den. Je tedy na žalobci, aby svoji mobilitu při podnikání zajistil jinak, například pomocí svých brigádníků. Ostatně sám žalobce po kontrole policie nemohl dále v řízení pokračovat a někdo z jeho okolí tak musel převzít řízení.

55. Uložená pokuta nevybočuje z mezí stanovených zákonem, je přiměřená okolnostem případu, závažnosti a je schopna naplnit svůj účel. Podmínky pro její snížení, či dokonce upuštění od jejího uložení proto v nyní řešené věci shledány nebyly.

IV. Závěr a náklady řízení

56. Krajský soud shrnuje, že podanou žalobou se žalobce vymezuje proti přestupku spočívajícího řízením motorového vozidla, jízdní soupravy, bez patřičné skupiny řidičského oprávnění. Skutkový stav v tomto směru plyne zcela jednoznačně ze specifik jízdní soupravy a evidenční karty řidiče. Jakékoli další dokazování by bylo u tohoto přestupku nadbytečné. Žalobce ostatně nezpochybňuje, že patřičným oprávněním nedisponoval. Žalobce naplnil formální i materiální stránku daného přestupku a jeho argumentace ohledně okamžité hmotnosti jízdní soupravy a držených skupinách řidičského oprávnění není v tomto směru s ohledem na rozhodnou právní úpravu relevantní. Samotný trest byl žalobci uložen na samé spodní hranici zákonného rozpětí dle správně určeného znění zákona, přičemž ekonomické argumenty žalobce nevedou ke zpochybnění závěrů správních orgánů o nenaplnění důvodů pro mimořádné snížení výše trestu pod zákonnou hranici.

57. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrokem II. pak krajský soud zamítl postupem dle § 78 odst. 2 s. ř. s. i moderační návrh žalobce.

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti.