54 A 4/2019 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce: P. V. bytem X zastoupeného advokátem Mgr. Lukášem Pechem sídlem Široká 117/22, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2019 č. j. KUJCK 36896/2019, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) byla dne 9. 4. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 3. 2019 č. j. KUJCK 36896/2019, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru vnitřních věcí, oddělení přestupků („správní orgán prvního stupně“) ze dne 10. 10. 2018 č. j. MUPI, 2018/41300 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil z nedbalosti tím, že dne 19. 12. 2017 ve 12.00 hodin řídil v provozu na pozemních komunikacích, na účelové komunikaci, v objektu areálu firmy ZZN Pelhřimov – pobočka VKS Záboří u Písku, v k. ú. Obce Svatonice, obec Záhoří, okres Písek, motorové vozidlo, traktor zn. Zetor 7711 RZ x, se kterým měl účast na dopravní nehodě, aniž by byl držitelem příslušné skupiny řidičského oprávnění, čímž porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců. Současně mu byla stanovena povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč.

2. Žalobce namítal, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, jednak pro jeho nezákonnost spočívající v nesprávném právním posouzení místní komunikace a dále pro nesprávné hodnocení důkazů ze strany správního orgánu a dále pro opomíjení judikatury soudu v obdobných případech.

3. Žalobce poukázal na nejasnosti ohledně pozemku, na kterém se nehoda stala, zda je přístupnou/nepřístupnou, místní či jinou komunikací a zda je dána pravomoc státního orgánu dohlížejícího nad bezpečností silničního provozu. Z dopisu předsedy představenstva ZZN Pelhřimov a.s. (vlastníka komunikace) vyplývá, že se dopravní nehoda stala na uzavřené veřejně nepřístupné účelové komunikaci. To potvrdil i prvostupňový správní orgán jakož i policejní orgán. Na této komunikaci, jak bylo zjištěno, existují pravidla pro chování třetích osob, která nepočítají s povinností dovozovat pravidla chování na základě pravidel silničního provozu (s povinností mít potřebné řidičské oprávnění pro jízdu – přesun jakýchkoli vozidel). Žalobce zastává názor s obecným odkazem na judikaturu obecných soudů, že nikde není judikováno ani stanoveno, že v uzavřeném areálu nesmí být stanovena odlišná pravidla od úpravy definované v předpisech o silničním provozu a nemůže být za to nikdo sankcionován ani policejním orgánem.

4. Žalobce odmítl názor správních orgánů, že takové právo není vlastníkovi neveřejné účelové komunikace dáno. K tomu žalobce odkázal na článek 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s poznámkou, že pokud zákonem není právo omezeno, což ani správní orgán netvrdí, pak se jedná o možnost, která je vlastníkovi dovolená. Žalobce odmítl i argumentaci správních orgánů o jejich pravomoci. Správní orgán pro svoji pravomoc použil analogie a použil předpisy, které jsou stanovené pro náhradu škody soukromými subjekty. V případě pochybností o pravomoci mělo být zvažováno použití zásady in dubio pro reo, byť se jedná především o zásadu pocházející z oblasti trestního práva. K tomu dále žalobce upozornil z hlediska pravomoci správního orgánu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto žalobce tvrdí, že správní orgán rozhodl nezákonně.

5. Z hlediska společenské nebezpečnosti jednání žalobce odkázal na nález Ústavního soudu II ÚS 1152/17. Byť zde bylo řešeno pojíždění na komunikaci v místě nepřístupném, žalobce zastává názor, že nález lze použít i na jeho záležitost, byť se jedná o absenci řidičského oprávnění. Ústavní soud řešil otázku společenské škodlivosti celého jednání, k čemuž žalobce z uvedeného nálezu citoval. Dovodil, že pokud se fakticky pohyboval s traktorem v uzavřeném areálu na místní veřejně nepřístupné komunikaci a pouze přemisťoval traktor se zadní sněhovou radlicí na uklízení sněhu, nemůže se jednat o činnost, ke které by potřeboval znalost pravidel silničního provozu a nevykonával činnost, ke které je potřeba řidičského oprávnění. Žalobce navíc svou činností nezpůsobil nehodu, ani nikoho neohrožoval.

6. I prvostupňový správní orgán přiznal tyto skutečnosti a vyložil je jako polehčující okolnosti o uložení pokuty v nižší sazbě, nikoliv však jako okolnosti vedoucí k rozhodnutí, že přestupek nebyl spáchán. Žalobce se pohyboval v uzavřeném areálu na místní veřejně nepřístupné komunikaci a pouze přemisťoval traktor se zadní sněhovou radlicí na uklízení sněhu a z toho důvodu se nemohlo jednat o činnost, ke které by potřeboval znalost pravidel silničního provozu. Vozidlo nemělo také nejvyšší povolenou hmotnost (5.090 kg) v okamžiku jeho řízení, ale výrazně nižší, na kterou by příslušné oprávnění nepotřeboval. Vozidlo mohlo být i pod hmotností 3.500 kg, čímž by žalobce fakticky splňoval svá řidičská oprávnění. V této souvislosti byl prostor pro případné zhodnocení společenské nebezpečnosti. Závěry správních orgánů žalobce označil za spekulativní. Navíc poukázal na fakt, že plnil příkaz a byl v dobré víře, neboť chtěl pomoci v době sněhové kalamity a tato pomoc pro něj může paradoxně znamenat ukončení jeho pracovního poměru, ke kterému je nezbytný právě řidičský průkaz. Proto bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného a vrácení věci k dalšímu řízení. Zároveň žalobce podal návrh na přiznání odkladného účinku žalobě.

II. Stručné vyjádření žalovaného správního orgánu

7. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. V prvé řadě odmítl námitku žalobce, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ve vztahu k platnosti pravidel provozu na pozemních komunikacích v místě spáchání přestupku žalobce, tedy v uzavřeném areálu firmy ZZN Pelhřimov. Žalovaný za použití citace konkrétních ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích a podle plánku dopravní nehody a fotodokumentace uzavřel, že k dopravní nehodě došlo na veřejně nepřístupné účelové pozemní komunikaci v areálu ZZN Pelhřimov a. s. a dále je zcela zřejmé, že žalobce v době dopravní nehody řídil traktor zn. Zetor 7711, RZ x. Vlastník pozemku je oprávněn určit pravidla přístupu vjezdu do uzavřeného areálu, ale vždy ve shodě se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Vlastník uzavřené pozemní komunikace nemůže měnit povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, rozhodně nemůže umožnit řídit na této komunikaci motorové vozidlo i osobám, které nevlastní žádné či příslušné oprávnění pro řízení dané skupiny motorových vozidel.

8. Vozidlo řízené žalobcem se pohybovalo po účelové komunikaci a z hlediska platnosti zákona o provozu na pozemních komunikacích nemá žádný vliv, že se jednalo o veřejně nepřístupnou účelovou komunikaci, na kterou navíc mají přístup i další vozidla. Každý z účastníků je povinen dodržovat nejen pravidla stanovená zákonem, ale je rovněž oprávněn spoléhat na to, že tato pravidla budou dodržovat i ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích. Nelze připustit, aby na pozemní komunikaci definované silničním zákonem (zde neveřejná účelová komunikace) mohl vlastník této komunikace vydávat svá vlastní pravidla. Tím by došlo k ohrožení dalších účastníků provozu na pozemních komunikacích, kterým je umožněn vjezd do areálu, ve kterém se nachází neveřejně přístupná účelová komunikace. Skutečnost, že v areálu ZZN Pelhřimov a. s. došlo k dopravní nehodě, jejímž účastníkem byl žalobce, je zcela zřejmá tím, že pachatelem dopravní nehody byl řidič nákladního automobilu, který se pohyboval v areálu za účelem dopravy materiálu. Žalovaný odmítl názor žalobce, který vyslovil ohledně odvození pravomoci správního orgánu. Žalovaný vychází jednoznačně z právních předpisů a své závěry řádně odůvodnil ve svém rozhodnutí. Pokud žalobce namítal, že nalézací orgán není příslušný pro projednání přestupku v uzavřeném areálu ZZN Pelhřimov a.s., pak žalovaný poukázal na to, že věcná příslušnost k projednání přestupku Městským úřadem Písek je dána ustanovením § 124 odst. 5 písm. j) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Místní příslušnost je pak dána § 62 odst. 1 tohoto zákona. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že se jednalo o komunikaci v areálu ZZN Pelhřimov a. s. Pravomoc a příslušnost vychází přímo ze zákona o provozu na pozemních komunikacích ve vazbě na silniční zákon, a proto není nutné tento zákon specifikovat v interních pravidlech pro vjezd do areálu. Žalobcem odkazovaný judikát Nejvyššího soudu se týkal pravomoci silničního úřadu zasahovat do práv vlastníka při stanovení užívání komunikace, nikoliv pravomoci státních orgánů při řešení přestupků spáchaných na pozemních komunikacích upravených zákonem o provozu na pozemních komunikacích.

9. Žalovaný odmítl i námitku žalobce, že nebyla naplněna materiální stránka daného přestupku. Žalovaný citoval z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1152/17, který však nedopadá na řešenou věc. V odkazovaném nálezu se jednalo o skutečnost, že stěžovatel v rámci provozování své živnostenské činnosti opravy silničních vozidel pouze skutečně přemisťoval opravené automobily v těsné blízkosti své dílny na vzdálenost 10 – 15 metrů na komunikaci bez provozu. V případě žalobce se však nejednalo o výkon jiné činnosti, například že by žalobce opravoval předmětný traktor a jeho přemístění na krátkou vzdálenost by uvolňoval místo pro další opravovaná vozidla, ale zcela jistě prováděl jinou činnost, odklízení sněhu na účelových komunikacích, která se vázala právě na řízení konkrétního vozidla, traktoru Zetor 7711, RZ X. Jednalo se tudíž o náročnější činnost než pouhé řízení vozidla.

10. Žalovaný zároveň odmítl námitku žalobce, že skutečná hmotnost traktoru musela dosahovat nejvyšší hmotnosti dle zápisu k danému vozidlu v registru vozidel. Žalovaný poukázal, že provozní hmotnost vozidla, která je 3.400 kg, se již prakticky blíží stanovenému limitu 3.500 Kg. Dále nelze opomenout, že k vozidlu byla připojená ocelová radlice na odklízení sněhu, která nemá zanedbatelnou hmotnost, nakonec je však třeba zdůraznit, že zákon zcela jasně hovoří o nejvyšší povolené hmotnosti vozidla, která je 5.090 kg a zcela zřejmě převyšuje nejvyšší povolenou hmotnost 3.500 kg, jež je nejvyšší povolené hmotností, kterou byl žalobce oprávněn řídit vzhledem k jeho typu řidičské oprávnění. Žalovaný vycházel při posuzování společenské nebezpečnosti jednání žalobce i z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008-45. V případě žalobce však významné okolnosti neshledal. V souvislosti s naplněním materiálního znaku konkrétního přestupku žalobce, žalovaný posuzoval společenskou nebezpečnost jízdy s motorovým vozidlem bez příslušného řidičského oprávnění a v této souvislosti upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 42/2012.

11. Byť je přístup do areálu ZZN Pelhřimov a. s. omezen a jedná se o neveřejnou účelovou komunikaci, nemůže tato skutečnost snížit materiální aspekt daného přestupku, neboť do areálu je povolen vjezd dalších vozidel, která provádí převoz materiálu, což je podstatou obchodní činnosti této společnosti. Přestože je vjezd do areálu regulovaný, je zcela nezbytné, aby řidiči řídící motorová vozidla v daném areálu disponovali odbornou znalostí k řízení příslušných vozidel a tato odborná znalost je deklarována právě vlastnictvím příslušného řidičského oprávnění.

12. Společenskou škodlivost jednání žalobce nemohly snížit ani jím uvedené skutečnosti, že nebyl trestán, je příkladným řidičem, spolupracoval při vyšetřování, nehoda se stala v uzavřeném areálu, nehodu nezavinil, řídil vozidlo, která v tu dobu neměla přípustnou povolenou hmotnost, mohla být nižší do 3 500 kg, pomáhal zabránit nehodám, neboť areál byl plný sněhu, k nehodě došlo v areálu, kde je minimálně sporná pravomoc správního orgánu. Aspekt uzavřeného areálu, hmotnosti vozidla a pravomoc správního orgánu žalovaný konkrétně vypořádal a ohledně dalších skutečností uvedl, že se projevily při stanovení výše trestu, který byl nalézacím orgánem snížen pod stanovenou mez na nejnižší možnou částku. Dále žalovaný uvedl, že žalobce vyvinit nemůže ani jeho tvrzení, že plnil příkaz svého zaměstnavatele, neboť si musel být vědom, že není držitelem patřičného řidičského oprávnění pro skupinu té, která je potřebná k řízení použitého traktoru. Žalovaný uvedl, že souhlasí s projednáním věci bez nařízeného jednání jen na základě obsahu předložených spisů. Výslovný souhlas s rozhodnutím soudu bez nařízeného jednání zaslal i žalobce dne 13. 5. 2019.

III. Obsah správních spisů

13. Správní orgán prvního stupně obdržel dne 27. 12. 2017 oznámení přestupku žalobce od Policie ČR, Krajského ředitelství policie JČK, územní odbor Písek, dopravní inspektorát ve věci podezření z přestupku dle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. e) bod 1 a § 125c) odst. 1 písm. k) zákona o provozu pozemních komunikacích. Součástí tohoto oznámení bylo oznámení přestupku, úřední záznam o podání vysvětlení žalobce, protokol o nehodě v silničního provozu s projednáním, blok na pokutu na místě zaplacenou přestupcem J. J., výpis z evidenční karty žalobce a výpis z registru vozidel.

14. Žalobce se seznámil se spisem dne 17. 5. 2018. Dne 31. 5. 2018 předal žalobce stanovisko Ministerstva dopravy ČR, o které požádal a dle kterého je držitel řidičského oprávnění pro skupinu „B“ oprávněn k řízení traktorů, jejichž nejvyšší povolená hmotnost nepřevyšuje 3 500 kg. Současně žalobce předal prohlášení vlastníka komunikace, areálu ZZN Pelhřimov a. s., dle kterého cesty nacházející se v areálu, mají charakter veřejně nepřístupné účelové komunikace podle § 7 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“). Žalobce podal vysvětlení k přestupku dne 13. 6. 2018. Vyjádřil nesouhlas s tím, že by se přestupku dopustil, neboť traktor řídil v uzavřeném areálu ZZN Pelhřimov a.s., kde se nachází neveřejně přístupná účelová komunikace. Správní orgán si opatřil kompletní spis k předmětné dopravní nehodě ze dne 19. 12. 2017 včetně plánku z místa dopravní nehody a fotodokumentaci.

15. Prvostupňový správní orgán po zhodnocení podkladů vydal dne 24. 7. 2018 příkaz č. j. MUPI/2018/30874, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ustanovení § 125 c) odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Proti tomuto příkazu žalobce podal odpor. Z toho důvodu prvostupňový správní orgán zaslal dne 13. 7. 2018 žalobci oznámení o pokračování v řízení ve věci podezření z přestupku podle ustanovení § 125 c) odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích spojené s poučením o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí.

16. Vyjádření žalobce bylo zasláno správnímu orgánu dne 17. 8. 2018, kdy správní orgán prvého stupně dne 4. 9. 2018 vyžádal od společnosti ZZN Pelhřimov a. s. interní předpis „závazná pravidla pro pohyb cizích osob v areálech ZZN Pelhřimov a. s.“. Po obdržení požadovaných pravidel byl žalobce vyzván k seznámení se s podklady pro rozhodnutí po ukončení dokazování. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 10. 2018 pod č. j. MUPI/2018/41300. Žalobce byl shledán vinným z přestupku podle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Právní orgán uvedl, na základě jakých podkladů přestupek zjistil a které použil jako důkaz. Tyto důkazy v prvostupňovém rozhodnutí podrobně zhodnotil a vypořádal se s námitkami žalobce, které uplatnil v průběhu řízení. Zhodnotil i naplnění formální a materiální stránky přestupku, jakož i formu zavinění a odůvodnil i výši ukládaného správního trestu.

17. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno pod bodem 1 tohoto rozsudku. odvolací orgán konstatoval, že rozhodnutí odpovídá požadavkům § 68 odst. 2 správního řádu a § 93 zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalovaný neshledal rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost ani jiná procesní pochybení při vedení řízení. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn, a proto bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.

18. O návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 5. 2019 pod č. j. 54 A 4/2019-22 tak, že žalobě odkladný účinek nepřiznal.

IV. Právní názor soudu

19. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

20. Žaloba není důvodná.

21. Podle § 3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu ve znění účinném ke dni spáchání přestupku, řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel (dále jen „skupina vozidel“) uděleného Českou republikou, státem, který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o evropském hospodářském prostoru (dále jen „jiný členský stát“), nebo jiným státem podle Mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána a která upravuje oblast silničního provozu.

22. Podle § 125 c) odst. 1 písm. e) bod 1 téhož zákona fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění.

23. Žalobce v žalobě jednak zpochybnil nesprávné právní posouzení věci z hlediska charakteru pozemní komunikace, na které mělo k přestupkovému jednání dojít a dále z hlediska absence společenské nebezpečnosti konkrétního skutku.

24. Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin. Pojem přestupek je založen na materiálně – formálním pojetí. Aby určitý čin mohl být přestupkem, musí naplňovat znak protiprávnosti, což znamená rozpor s právní normou v rámci daného právního řádu a dále společenská škodlivost, kterou představuje materiální znak přestupku. Zkoumání naplnění materiálního znaku umožňuje řešit případy bagatelního jednání a přepjatého formalismu, kdy materiální znak se musí projevit nejen při stanovení výše správního trestu, ale též při posuzování trestnosti protiprávního jednání. Pokud by materiální znak absentoval, vůbec by se o přestupek nemohlo jednat. Dále je požadováno výslovné označení přestupku v zákoně, což představuje formální znak přestupků. Zákon o silničním provozu chrání bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, to je důležitý společenský zájem. Činí tak mimo jiné tím, že v § 3 odst. 3 písm. a) vyžaduje, aby motorová vozidla řídili držitelé příslušných řidičských oprávnění. Pokud žalobce řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění, je zjevné, že svým jednáním porušil a ohrozil uvedený zájem společnosti a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku uvedenou v § 125 c) odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu nejen po formální, ale i materiální stránce.

25. Krajský soud v této souvislosti odkazuje stejně jako správní orgány na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008, který dospěl k závěru, že „jednání, jehož formální znaky jsou označeny zákonem za přestupek, naplňuje v běžně se vyskytujících případech materiální znak přestupku, neboť porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti“. Rovněž v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 42/2012 je vysloven právní názor, že „zájem společnosti na posilování bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích převažuje zájmy jednotlivce na snadném vrácení řidičského průkazu po spáchání dopravního přestupku. Řízení vozidla bez řidičského oprávnění vždy spadá do kategorie nebezpečného a nezodpovědného chování lidí v silničním provozu.“ 26. Pod obecnými formálními znaky přestupku je nutné chápat protiprávnost, trestnost, přestupkovou způsobilost a výslovně označení skutku za přestupek v zákoně. Typovými formálními znaky je objekt a objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka daného skutku. Materiálním znakem je společenská škodlivost, což je třeba vykládat tak, že se týká porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem.

27. V konkrétní záležitosti bylo povinností správních orgánů obou stupňů, aby se zabývaly tím, zda skutek, o němž se řízení vede, se skutečně stal a zda je přestupkem, kdy takové zjištění musí být postaveno na objektivně zjištěných skutečnostech. Touto otázkou se správní orgány zabývaly a beze zbytku ji zodpověděly. Podrobně vypořádaly naplnění jak formálních, tak materiálních znaků konkrétního přestupkového jednání žalobce. Správní orgány se zabývaly i žalobcem nastolenou otázkou příslušnosti správních orgánů k projednání konkrétního přestupku žalobce. Vypořádání této otázky náležitě odůvodnily. K tomu lze odkázat na stranu 4 až 5 žalobou napadeného rozhodnutí.

28. Těžiště této námitky žalobce postavil na skutečnosti, že k jednání, za které je žalobce postihován, došlo v uzavřeném areálu firmy ZZN Pelhřimov, pobočka VKS Záboří u Písku a tvrdil, že ze skutečnosti, že policie pokutovala v areálu jiného účastníka dopravní nehody, nelze odvozovat pravomoc správního orgánu k projednání přestupku. Současně žalobce tvrdil, že nalézací orgán nebyl ani příslušný k projednání tohoto přestupku. To dovozuje ze skutečnosti, že správní orgány chybně vyložily, že majitel veřejně nepřístupné pozemní komunikace může pravidla chování v oblasti provozu na pozemních komunikacích určit, za situace, že je takto výlučně neurčil stát. V této souvislosti, kdy existují pochybnosti o pravomoci správních orgánů, by mělo být zváženo použití zásady in dubio pro reo.

29. Námitku soud nehodnotí jako důvodnou. Správní orgány obou stupňů se dostatečným způsobem zabývaly splněním podmínky pravomoci a věcné i místní příslušnosti i s odkazy na platnou právní úpravu. Své závěry k takto nastolené námitce žalobce jednoznačně vypořádaly a svou příslušnost shledaly, přestože k dopravní nehodě, jejímž účastníkem byl i žalobce, došlo na veřejně nepřístupné účelové pozemní komunikaci. Nezpochybnily oprávnění vlastníka pozemku určit si pravidla přístupu do uzavřeného areálu, ale zdůraznily jeho omezení, že tak musí být vždy ve shodě se zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Rovněž zcela odmítly názor žalobce, že by vlastník pozemku mohl měnit povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, konkrétně umožnit řídit na této komunikaci motorové vozidlo i osobám, které nevlastní žádné či příslušné oprávnění pro řízení dané skupiny motorových vozidel. Toto hodnocení považuje soud za správné a odpovídající zákonu i judikatuře Nejvyššího správního soudu.

30. K tomu lze odkázat kupříkladu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 289/2014, který řešil otázku, zda platí zákaz řídit motorová vozidla v době zadržení řidičského průkazu při školení bezpečné jízdy na výcvikové ploše školicího střediska, tedy na ploše představující nepřístupnou účelovou komunikaci ve vztahu k možnosti čerpat výhodu v odečtu bodů z registru řidičů za situace, že absolvoval toto školení v rámci zákazu řízení motorových vozidel. V této souvislosti dospěl v bodě 21 tohoto rozsudku k závěru …“ tvrzení vlastníka areálu by nemohlo nijak vyvrátit povinnost stěžovatele respektovat zákonná pravidla provozu na pozemních komunikacích, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele, že uvedené středisko LIPROSS není jen střediskem bezpečné jízdy. Provozní řád totiž platí v celém areálu. Především však vlastník (či provozovatel) účelové komunikace, byť neveřejné, není oprávněn, umožnit porušování zákona a nechat zde řídit motorové vozidlo i osoby, kterým to zákon o silničním provozu výslovně zakazuje. Obdobně se k otázce již k otázce určení pravidel na neveřejné účelové komunikaci vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2008 č. j. 21 Cdo 3797/2007, když uvedl, že zpřístupnění účelové komunikace v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu neznamená omezení pravidel provozu na této komunikaci, pouze na pravidla, která jsou výslovně uvedena v individuálním aktu vlastníka (provozovatele) uzavřeného prostoru (objektu), případně je použit odkaz na výslovně určené části vyhlášky č. 99/1989 Sb. Smyslem této úpravy naopak je umožnit vlastníku (provozovateli) uzavřeného prostoru (objektu), aby podle svého uvážení stanovil s ohledem na využití a účel tohoto prostoru další (speciální) pravidla (například provozní dobu areálu, místa vjezdu, výjezdu či parkování, maximálně dovolenou rychlost apod.), jdoucí nad rámec obecně závazných pravidel provozu na pozemních komunikacích, stanovených zákonem č. 361/2000 Sb. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem, který dospěl k závěru, že určení osob oprávněných k řízení motorových vozidel nespadá pod určení rozsahu a způsobu přístupnosti účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích.“ 31. Správní orgány zcela správně vycházely z faktu, že k dopravní nehodě došlo na veřejně nepřístupné účelové komunikaci, nicméně i na této veřejně nepřístupné účelové komunikaci platí beze zbytku ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. Správně vysvětlily, že zákon o pozemních komunikacích stanovuje obecná kritéria pro tento provoz, která je nutné splnit k řízení motorových vozidel na pozemních komunikacích vždy. Skutečnost, že se vozidlo, které řídil žalobce, pohybovalo na účelové komunikaci z hlediska využitelnosti zákona o provozu na pozemních komunikacích, nemá žádný vliv. Je třeba zdůraznit, že do areálu ZZN Pelhřimov a.s. vjíždí i další vozidla, která jsou vázána jednak pravidly silničního provozu a zároveň i dalšími pravidly vlastníka pozemku. Z toho vyslovily zcela správný závěr, že nelze připustit možnost, aby na pozemních komunikacích si mohl vlastník této komunikace vydat vlastní pravidla, která by byla v rozporu se zákonem o provozu na pozemních komunikacích a v dané souvislosti umožnit řízení motorového vozidla řidičům, kteří nejsou držiteli příslušného řidičského oprávnění. Tím by došlo k ohrožení dalších účastníků provozu na pozemních komunikacích, kterým je umožněn vjezd do areálu, ve kterém se nachází byť veřejně nepřístupná účelová komunikace.

32. Poukazoval-li žalobce na nález Ústavního soudu II ÚS 1152/17, pak na daný případ využitelný není, neboť v odkazovaném nálezu byla řešena zcela odlišná situace, kdy byla konkrétní osobou vykonávána činnost automechanika a touto osobou, která nebyla držitelem příslušného řidičské oprávnění, došlo pouze k přemístění vozidla, a to k předmětu jeho živnostenského podnikání. Tudíž v takovém případě řidičské oprávnění nepotřeboval. V dané věci však byla situace odlišná, kdy žalobce na příkaz svého nadřízeného pomohl byť při sněhové kalamitě odklízet velké množství sněhu a při vědomí toho, že nevlastní příslušné řidičské oprávnění k dopravnímu prostředku (traktoru), který řídil, takovou činnost vykonával. To vyplývá z výpovědí samotného žalobce a dalších důkazů založených ve spise. Z toho důvodu nelze akceptovat nynější tvrzení žalobce uvedené v žalobě, že pouze traktor přemísťoval, tudíž se nemůže jednat o činnost, ke které by potřeboval znalost silničního provozu, neboť nevykonával činnost, pro kterou je potřeba řidičské oprávnění. Na tomto místě soud poukazuje na další tvrzení žalobce, které je s tímto tvrzením v rozporu, „že fakticky plnil příkaz a byl v dobré víře, neboť chtěl pomoci v době sněhové kalamity“.

33. Jak již soud uvedl, z písemností založených ve spise vyplývá, že žalobce při řízení traktoru zn. Zetor 7711, RZ X prováděl odklízení sněhu na účelových komunikacích areálu ZZN Pelhřimov a.s. Jednalo se o činnost spočívající v řízení daného vozidla na konkrétní účelové byť neveřejné pozemní komunikaci. Pokud žalobce uváděl, že tuto činnost prováděl na příkaz svého zaměstnavatele, ani to nemůže žalobci posloužit v jeho prospěch. Na tomto místě nepřichází v úvahu využití ochrany dobré víry, neboť žalobce věděl, že není držitelem řidičského oprávnění pro skupinu T, které je potřeba k řízení použitého traktoru. Tudíž byť plnil příkaz, byl odpovědný za svou činnost, jinak řečeno za spáchání daného přestupku. Dobrý úmysl žalobce nemůže mít za následek závěr o tom, že žalobce se nedopustil porušení zákona na pozemní komunikaci, že řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění. Na tomto závěru nemůže ani nic změnit tvrzení žalobce, že měl potřebné zkušenosti k řízení konkrétního typu motorového vozidla.

34. Dovolával-li se žalobce zvážení použití zásady in dubio pro reo v souvislosti s pochybnostmi o pravomoci správního orgánu, pak tento požadavek žalobce soud hodnotí jako nepřípadný. Žalobcem zmiňovaná zásada se uplatní v řízení o přestupku, kdy je stanovena správnímu orgánu povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět, na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani o nich nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy. Jsou-li za této situace pochybnosti o vině, pak přichází v úvahu aplikace žalobcem zmiňované zásady, neboť v takovém případě je skutečně zcela na místě v případě pochybností o takové vině rozhodnout ve prospěch obviněného. V konkrétním případě se však nejednalo o takovou pochybnost, kdy z platné právní úpravy jednoznačně vyplývá, jak i správně vysvětlily správní orgány obou stupňů, že je dána jak pravomoc, tak i příslušnost správního orgánu, a to v § 124 odst. 5 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tak § 62 odst. 1 zákona č. 2150/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

35. Důvodnou soud nehodnotí ani námitku žalobce, že nebyla naplněna materiální stránka daného přestupku. Pokud k této námitce žalobce poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 1152/17, pak již soud výše uvedl, že tento nález není na konkrétní případ využitelný. Touto otázkou se navíc zcela správně a podrobně vypořádaly správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích. Vysvětlily, že žalobce na rozdíl od případu poukazovaného, nepřemisťoval pouze vozidlo v rámci provozování své živnostenské činnosti, ale nepochybně se jednalo o činnost spočívající v řízení konkrétního vozidla na pozemní komunikaci. Navíc správní orgány doplnily, že podle jejich zkušeností se jednalo o náročnější činnost, než pouhé řízení vozidla, neboť ve spojením s řízením prováděl žalobce i odklízení sněhu, což není běžná činnost spojená s řízením motorového vozidla a je třeba nutně reagovat na působení odklízeného materiálu, kdy vznikají další fyzikální síly například tíha sněhu, které mají vliv na pohyb řízeného vozidla. Soud takto poskytnuté vysvětlení správních orgánů zcela akceptuje.

36. Rovněž jako správné a dostačující hodnotí soud závěry správních orgánů ohledně tvrzení žalobce, že skutečná hmotnost traktoru nemusela dosahovat nejvyšší povolené hmotnosti dle zápisu k danému vozidlu v registru vozidel. Vzhledem k tomu, že provozní hmotnost vozidla činila 3.400 kg, což se již prakticky blížilo stanovenému limitu 3.500 kg, přičemž nebylo lze nevzít v úvahu, že k vozidlu byla připojena ocelové radlice na odklízení sněhu a právní předpis zcela jasně pracuje s termínem nejvyšší povolené hmotnosti vozidla, která je 5.090 kg. Bylo zcela zřejmé, že došlo k převýšení nejvyšší povolené hmotnosti 3.500 kg, která je nejvyšší povolenou hmotností a kterou by byl žalobce oprávněn řídit vzhledem k typu řidičského oprávnění, jehož byl držitelem.

37. Soud proto uzavřel, že nelze dospět k závěru, že správní orgány nehodnotily společenskou nebezpečnost jednání žalobce skutečně hloubkově. Naopak, jak soud připomíná odkazy na odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, všechna tato kritéria byla při rozhodování vzata v úvahu. Materiální stránka daného přestupku byla posuzována a správní orgány její naplnění dostatečně odůvodnily. Navíc ve vztahu k dokazování společenské nebezpečnosti jednání žalobce vycházela i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 104/2008 a neshledaly významné okolnosti, které by snižovaly společenskou nebezpečnost žalobce, tak aby mohl být vysloven závěr o tom, že nedošlo k naplnění materiálního znaku přestupku. Dále posuzovaly společenskou nebezpečnost jízdy žalobce s motorovým vozidlem bez příslušného řidičského oprávnění ve vztahu k závěrům, které vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 3 As 42/2012. Zde vysvětlily, že nelze i přes skutečnost, že se jednalo o neveřejnou účelovou komunikaci, snížit materiální aspekt daného přestupku vzhledem ke skutečnosti, že do areálu ZZN Pelhřimov a. s. je povolen vjezd dalších vozidel, která zde dopravují materiál, což představuje podstatu obchodní činnosti konkrétní společnosti. Proto je nezbytné, aby řidiči motorových vozidel v daném areálu disponovali odbornou znalostí k řízení příslušných vozidel, která je deklarována právě držením příslušného řidičského oprávnění. Žalovaný správní orgán zvažoval i žalobcem uváděné skutečnosti (že nebyl trestán, je příkladným řidičem, spolupracoval při vyšetřování, nehoda se stala v uzavřeném areálu, kde nejsou stanovena přesná pravidla silničního provozu, nehodu nezavinil, řídil vozidlo, které v té době nemělo přípustnou/povolenou hmotnost, mohla být nižší reálně do 3.500 kg, pomáhal zabránit nehodám, neboť areál byl plný sněhu a spornost pravomoci správního orgánu) a dospěl k závěru, že ani tyto skutečnosti nemají za následek snížení společenské nebezpečnosti daného skutku. Nicméně tyto okolnosti správní orgány zohlednily při stanovení výše trestu za použití § 44 zákona o přestupcích, kdy stanovený trest pokuty minimálně 25.000 Kč snížily na nejnižší možnou mez, tedy na jednu pětinu stanoveného limitu, konkrétně 5.000 Kč. Důvodem pak byla ještě skutečnost, že vzhledem právě k uvedeným okolnostem případu i osobě pachatele lze očekávat, že bude dosaženo nápravy.

VI. Závěr, náklady řízení

38. Soud shledal nedůvodnými všechny žalobní námitky žalobce, a proto uzavřel, že žaloba důvodná nebyla a podle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci výslovně s takovým postupem soudu vyjádřili souhlas.

39. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 2 věty první s. ř. s., žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení