54 A 46/2025– 83

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci navrhovatelů: a) JUDr. L. L. bytem X b) Ing. L. L. bytem X oba zastoupeni advokátem Mgr. Vojtěchem Novotným sídlem Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1 proti odpůrci: město Rakovník sídlem Husovo náměstí 27, 269 01 Rakovník v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2024, Změny č. 1 Územního plánu Rakovník, přijatého usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 10. 6. 2024, č. 37/24, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Navrhovatelé se společným návrhem podle části třetí, hlavy druhé, dílu sedmého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dodaným do datové schránky soudu dne 9. 6. 2025, domáhají zrušení opatření obecné povahy č. 1/2024, Změny č. 1 Územního plánu Rakovník, přijatého usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 10. 6. 2024, č. 37/24 (dále jen „napadená změna“). Napadenou změnou byly na částech pozemků navrhovatelů p. č. XA a XB v k. ú. a obci X (dále zmiňované nemovitosti se nacházejí v tomto katastrálním území a obci) vymezeny plochy veřejných prostranství pro dopravní infrastrukturu s možností vyvlastnění. Obsah návrhu 2. Navrhovatelé připomněli, že zastupitelstvo odpůrce usnesením ze dne 25. 1. 2021, č. 6/21, schválilo vydání opatření obecné povahy č. 1/2021 – Územní plán Rakovník (dále jen „územní plán města“), ve kterém již jednou na částech jejich shora uvedených pozemků vymezilo stabilizované plochy PV – veřejné prostranství, čemuž se bránili návrhem, jemuž Krajský soud v Praze v této části vyhověl a rozsudkem ze dne 23. 6. 2022, č. j. 59 A 5/2022–163 (dále jen „zrušující rozsudek“), odpovídající část územního plánu města zrušil.

3. Nyní napadenou změnou přitom podle navrhovatelů odpůrce zrušené části znovu vydal. Regulaci upravil jen formálně tím, že plochy vymezil jako plochy přestavby (plochy změn), zároveň ovšem s ještě větším dotčením vlastnického práva navrhovatelů, jelikož tyto plochy vymezil jako plochy dopravní infrastruktury určené pro místní komunikaci III. nebo IV. třídy s možností vyvlastnění. V případě pozemku p. č. XB vlastněného navrhovatelem a) se jedná o plochu přestavby 266–P, na níž je vymezen koridor veřejné dopravní infrastruktury VD77, a v případě pozemku p. č. XA vlastněného navrhovatelem b) se jedná o plochu přestavby 265–P, na níž je vymezen koridor veřejné dopravní infrastruktury VD76.

4. Navrhovatelé s tímto vymezením nesouhlasí a požadují zrušení těchto ploch a koridorů v textové i grafické části sporné změny (jednotlivé pasáže výrokové části textu a příslušných výkresů přesně specifikují). Do textu navrhovatelé vložili též související ortofotomapy, na které odkazují.

5. Navrhovatelé pro dokreslení uvádějí, že až do roku 2004 měli dobré vztahy s odpůrcem a v rámci spolupráce s ním vyměňovali pozemky, které byly potřebné např. za účelem přípravy silničního obchvatu města. Od roku 2005 se však podle nich přístup odpůrce změnil na nepřátelský. Odpůrce tehdy veřejně závaznou vyhláškou neoprávněně prohlásil pozemky navrhovatele a) s placeným parkovištěm za veřejné prostranství a uložil mu úhradu místního poplatku ve výši 156 000 Kč za jejich zvláštní užívání, proti čemuž se musel navrhovatel a) úspěšně bránit u soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2008, č. j. 10 Ca 97/2006–101). Odpůrce též např. bez vysvětlení v roce 2019 nepovolil navrhovateli a) a posléze ani společnosti navrhovatele b) a jeho manželky uložení vodovodního a kanalizačního řadu do svých pozemků, čímž jim znemožnil realizovat stavební záměry na pozemku p. č. XC.

6. Navrhovatelé uvádí, že vymezením ploch veřejného prostranství byli zcela zásadně omezeni v nakládání s dotčenými částmi svých pozemků, ač odpůrce musel vědět, že navrhovatelé s vymezením veřejného prostranství a veřejně přístupné komunikace na svých pozemcích dlouhodobě nesouhlasí a předkládají věcné důvody, proč by jejich pozemky takto neměly být územním plánem regulovány. V důsledku této regulace mohou být navrhovatelé zbaveni svého vlastnického práva nebo jim k dotčeným částem pozemkům zůstane jen holé vlastnictví. Odpůrce si nesouhlasu navrhovatelů musel být vědom jak z předchozího soudního řízení, tak z podrobných námitek, které navrhovatelé v procesu projednání sporné změny uplatnili.

7. Konkrétně navrhovatel b) připomněl, že v námitkách upozorňoval na to, že není nezbytné vymezovat veřejné prostranství na jeho pozemku pro obsluhu zemědělského areálu Bulovna provozovaného Školním statkem Středočeského kraje (dále jen „Školní statek“), jelikož do areálu vedou tři další vjezdy z komunikace na pozemku p. č. XD ve vlastnictví Středočeského kraje (a právem hospodaření pro Školní statek), které jsou pro dopravní obslužnost zcela dostačující. Komunikace přes pozemek navrhovatele b) je pouze pohodlnější, neboť je při příjezdu od železničního podjezdu kratší o 140 m, což ale k omezení vlastnického práva nestačí. Příjezd přes pozemek navrhovatele b) je navíc i bez nutnosti vymezení veřejného prostranství zajištěn soukromoprávní cestou podnájemní smlouvou ze dne 31. 12. 2016 uzavřenou mezi Školním statkem a společností LiAgra, s.r.o., jíž pozemek pronajal navrhovatel b) jako nový vlastník, a to za nájemné stanovené znaleckým posudkem. Této smlouvě předtím předcházela nájemní smlouva Školního statku s navrhovatelem a) jakožto původním vlastníkem ze dne 17. 12. 2012. Navrhovatel b) též připomíná, že namítal, že navrhovatelé nikdy nesouhlasili, výslovně ani konkludentně, s veřejným užíváním dotčené části pozemku p. č. XA, ostatně právě proto byl přístup přes něj řešen cestou nájmu. Navrhovatel b) konečně upozornil i na srovnatelnou situaci, kdy se na pozemku navrhovatele a) p. č. XE nachází obdobná příjezdová cesta k provoznímu areálu společnosti STRABAG, jež si také příslušnou část pozemku pro příjezdovou komunikaci pronajímá, ale územní plán města ani sporná změna kvůli tomu na pozemku p. č. XE veřejné prostranství ani místní komunikaci III. nebo IV. třídy nevymezily, a to dokonce přestože k tomuto areálu jiná přístupová cesta nevede.

8. Navrhovatel b) připomíná zásadu minimalizace zásahů a namítá, že odůvodnění zamítnutí jeho námitek odpůrcem (jež podrobně cituje) je téměř absurdní a zakládá se na nepochopení námitek. Trvá na tom, že vymezení čtvrtého vjezdu jako veřejného prostranství s možností vyvlastnění, zejména je–li jeho užívání dlouhodobě zajištěno instituty soukromého práva, není potřebné. V odůvodnění chybí konkrétní přesvědčivé vysvětlení, proč se odpůrce rozhodl k takto významnému zásahu do vlastnického práva a čím je takový zásah ospravedlněn, podle navrhovatele b) je pouze opakovaně zmiňováno, že se jedná o formální změnu oproti zrušené části územního plánu města, a je patrná snaha zacelit zrušenou část územního plánu. Odpůrce podle navrhovatele b) nevyvrátil jeho konzistentní obranu v námitkách a nezohlednil jiné možnosti řešení, které by do vlastnického práva navrhovatele b) zasáhly méně. Podle něj je zjevné, že plocha 265–P neřeší nutnou komunikační potřebu a nezohledňuje existenci tří dalších přístupových cest spolu s existujícím soukromoprávním zajištěním přístupu přes pozemek navrhovatele b). Napadenou regulaci považuje za neproporcionální omezení svého vlastnického práva.

9. Obdobně argumentuje i navrhovatel a). I zde podle něj odpůrce nereflektuje dlouhodobě deklarovaný nesouhlas s vymezením plochy veřejného prostranství na částech jeho pozemku p. č. XB podepřený věcnými důvody a hrozí, že navrhovatel a) vlastnické právo ztratí či mu zůstane jen holé vlastnictví. Přitom ani v tomto případě podle navrhovatele a) nejsou zasažené části jeho pozemku potřebné pro dopravní napojení lokality. To považuje navrhovatel a) za nepřiměřené, zejména když odpůrci opakovaně nabízel spravedlivé vyřešení sporné otázky cestou směny pozemků.

10. Navrhovatel a) upozorňuje, že již v námitkách uplatněných v procesu přijímání napadené změny argumentoval tím, že pro dopravní obslužnost zcela dostačuje pozemek p. č. XF (vzniklý sloučením dřívějších pozemků p. č. XG, XH a XI) ve vlastnictví odpůrce, na němž je komunikace. I zde přitom navrhovatel a) a jeho právní předchůdce nikdy nesouhlasili s veřejným používáním pozemku p. č. XI, pročež jen na základě toho, že si přes jeho části krátí cestu obyvatelé lokality, vůči čemuž opakovaně brojil, neznamená, že by na jeho pozemku vznikla místní komunikace III. nebo IV. třídy a veřejné prostranství. Navrhovatel a) v námitkách poukazoval i na úřední záznam obvodního oddělení Rakovník Policie České republiky ze dne 18. 11. 2013, v němž policejní orgán v souvislosti s odstraněním betonových panelů z pozemku navrhovatele a) konstatoval, že okolo vyňatých panelů zůstává prostor, jímž by se případně dalo projet. Odkazoval též na výřezy z katastrální mapy, na nichž demonstroval, že pozemek p. č. XF má před údajně problematickou levotočivou zatáčkou na šířku 4,5 m a za zatáčkou 5 m, nebo na původní územní plán z roku 1997, jenž nepovažoval za potřebné vymezovat plochu pro pozemní komunikaci i na pozemku navrhovatele a). Odpůrce podle uplatněných námitek přehlíží, že zúžení existující pozemní komunikace je způsobeno neoprávněným záborem části pozemku města cizím plotem a předzahrádkou. Je tak jen otázkou pohodlnosti rozšiřovat komunikaci na cizí pozemek namísto vynucení odstranění nepovolených a neoprávněných staveb na pozemku města. Stejně tak měla mít podle námitek před nuceným omezením vlastnického práva navrhovatele a) v souladu se zásadou minimalizace zásahů do vlastnického práva přednost dohodnutá směna pozemků, kterou odpůrci opakovaně nabízel, ale zastupitelstvo odpůrce tuto možnost opakovaně zamítlo, což demonstroval citací souvisejících usnesení zastupitelstva.

11. Navrhovatel a) přitom uvádí, že na svých námitkách trvá, má za to, že se s jeho námitkami odpůrce řádně nevypořádal a že veřejný zájem na zajištění veřejné přístupnosti přes pozemek p. č. XA nebyl v odůvodnění sporné změny prokázán. Z odůvodnění je podle něj zjevné, že cílem bylo pouze formálně upravit a co možná nejpodobnějším způsobem zacelit soudem zrušenou část územního plánu města, aniž by odpůrce reálně zohlednil s tím spojený významný zásah do vlastnického práva. Přijaté řešení je podle navrhovatele a) nepřiměřené, jelikož dopravní napojení mj. pozemků p. č. XJ, XK, XL, XM, XN, XO a XP přes pozemek odpůrce p. č. XF je zcela dostatečné a rozšíření směrového oblouku na severovýchodní cíp pozemku p. č. XB není potřebné. Hledisko pohodlnosti přitom není podle navrhovatele a) v rámci územního plánování relevantní. Odpůrce nezohlednil ani jiné varianty řešení, které by do právní sféry navrhovatele a) nezasáhly, či zasáhly méně než sporná změna. Odpůrce totiž měl možnost ulici Za Nemocnicí rozšířit o části pozemku navrhovatele a) jeho směnou za jiné pozemky odpůrce, což ale odmítl. Vyjádření odpůrce 12. Odpůrce navrhl, aby byl návrh jako nedůvodný zamítnut. Uvedl, že zrušujícím rozsudkem došlo ke zrušení předchozí regulace z důvodu nedostatečného odůvodnění vymezení ploch veřejného prostranství jako stabilizovaných. Proto odpůrce nahradil plochy stabilizované plochami návrhovými a doplnil odůvodnění jejich vymezení, a to i věcnými argumenty vycházejícími z aktuální i výhledové urbanistické koncepce města. Námitky navrhovatelů odpůrce zákonným způsobem vypořádal jako přiměřené konkrétními důvody opřenými o veřejný zájem a koncepční potřebu zajištění dopravní dostupnosti a prostupnosti území.

13. Odpůrce předesílá, že v § 140 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“) je zakotven zásadní požadavek dopravního napojení stavebních pozemků na kapacitně vyhovující veřejně přístupné pozemní komunikace a tento požadavek ke zopakován i v § 9 prováděcí vyhlášky (č. 146/2024 Sb.). Bez existence veřejně přístupné pozemní komunikace tudíž nelze stavební pozemek považovat za funkčně využitelný pro účely výstavby. V obou případech napadená změna sleduje zajištění prostupnosti území, obslužnosti přilehlých nemovitostí a koordinaci rozvojových záměrů, a to bez ohledu na to, zda je v dané chvíli komunikace fyzicky vybudována nebo veřejně využívána. Jde o standardní plánovací krok vytvářející regulační rámec pro úpravu prostorových vztahů v území, která předjímá územní potřeby v dlouhodobějším horizontu. Odpůrce dále připomíná, že již ve zrušujícím rozsudku bylo konstatováno, že vymezení místní komunikace v územní plánu nemá konstitutivní právní účinky, jelikož o takovém zařazení rozhoduje silniční správní úřad v samostatném správním řízení.

14. Konkrétně v případě pozemku navrhovatele b) je vymezení plochy odůvodněno potřebou zajištění dopravní obsluhy rozsáhlého zemědělského areálu Bulovna a současně i šesti staveb pro bydlení. Tyto nemovitosti jsou na spornou komunikaci funkčně navázány, nemají jinou reálnou alternativu dopravního napojení a mají jiného vlastníka než pozemek p. č. XA. Skutečnost, že se na tomto pozemku již historicky nachází komunikace využívaná za tímto účelem, představuje podle odpůrce významné faktické východisko pro potvrzení zažitého stavu prostřednictvím územního plánu. Protože je tento pozemek klíčový nejen pro jednu stavbu či jediného vlastníka, ale pro celé území s různými vlastníky, považuje odpůrce za legitimní řešit přístup nikoliv jen smluvně, ale též na úrovni veřejnoprávní regulace vymezením plochy veřejného prostranství s možností výstavby veřejně prospěšné stavby. Soukromoprávní vztahy nejsou dostatečným nástrojem pro zajištění přístupu k území s více vlastníky. Bez veřejnoprávní garance přístupu v souladu s § 140 odst. 2 nového stavebního zákona by územní plán nemohl být považován za souladný s požadavky na plánování rozvoje. Stávající využití odpovídá účelové komunikaci sloužící dopravní obsluze areálu a tomu odpovídá též funkce stanovená územním plánem. Uzavřenou smlouvou navrhovatel b) potvrzuje, že stávající způsob využití pozemku akceptuje, a proto lze jen těžko tvrdit, že by napadená změna způsobovala navrhovateli b) zásadní újmu. Zařazení pozemku do plochy veřejného prostranství znamená, že vlastník na pozemku nemůže umístit stavbu či zařízení, které by zamezily průjezdu aut. Nicméně z podání navrhovatele b) nevyplývá, že by měl takový záměr v plánu. Nadto podle odpůrce nelze při posuzování přiměřenosti zásahu do vlastnického práva vážit vůči sobě veřejný zájem na zajištění optimální dopravní obsluhy a soukromé zájmy vlastníka pozemku. Vzhledem k tomu, že potřeba obslužnosti se týká více vlastníků, převážil veřejný zájem nad soukromým.

15. V případě pozemku navrhovatele a) spočívá podle odpůrce hlavní důvod změny ve stavebně technické nedostatečnosti stávající komunikace na sousedním pozemku města. V nejširším (pozn. soudu: patrně míněno v nejužším) místě má ulice Za Nemocnicí šířku pouze 2,4 m a zároveň nevhodné směrové uspořádání s ostrým zalomením, což neodpovídá parametrům požadovaným pro místní komunikace III. nebo IV. třídy. Za účelem zajištění základní průjezdnosti a bezpečnosti dopravy je nezbytné rozšířit směrový oblouk a provést korekci trasy tak, aby komunikace byla funkčně i technicky způsobilá pro obsluhu stávající a budoucí zástavby, což si vyžaduje zásah do části pozemku navrhovatele a). Komunikace je klíčová pro zokruhování a napojení plánované rozsáhlé zastavitelné plochy 019a–P o výměře 1,748 ha, jež je územním plánem vymezena jako rozvojová oblast pro bydlení. Je přitom běžnou praxí, že část pozemku určeného pro zástavbu je zároveň určena i pro nezbytnou dopravní infrastrukturu. Ani navrhovatel a) přitom neuvádí, jaké konkrétní záměry, jež by odporovaly řešení obsaženému v napadené změně, se svým pozemkem má, takže přiměřenost zásahu do vlastnického práva nelze konkrétně hodnotit. Lze ale obecně uvést, že pozemek navrhovatele a) je v důsledku určení pro zástavbu výrazně zhodnocen a zároveň se nachází v přirozené poloze pro související veřejnou dopravní infrastrukturu. Odpůrce též uvádí, že část pozemku p. č. XI již byla pravomocným rozhodnutím deklarována jako veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) s tím, že je patrná v terénu, slouží obsluze přilehlých nemovitostí, vznikla s konkludentním souhlasem předchozího i současného vlastníka a neexistuje k ní reálná alternativa dopravního napojení. Vymezení plochy tak v tomto případě již zachycuje stávající stav. Územní plán tímto krokem plní povinnost zajistit základní technickou vybavenost a podmínky pro realizaci výstavby v dotčeném území.

16. Pokud jde o navrhovatelem a) zmiňovanou směnu pozemků, odpůrce namítá, že sám usiloval o směnu či odkup pozemku. Návrh odpůrce na směnu pozemků v poměru 1:1 byl schválen 17. 6. 2013 zastupitelstvem, ale navrhovatel a) odmítl i přes opakované výzvy podat žádost o dělení svého pozemku, na což nakonec zastupitelstvo reagovalo dne 16. 6. 2014 revokací původního usnesení. Protože navrhovatel a) v roce 2015 nereagoval ani na nabídku odkoupení pozemku za cenu podle znaleckého posudku, odpůrce přistoupil k veřejnoprávnímu řešení. Je sice pravdou, že zastupitelstvo v jednom případě směnu zamítlo, avšak bylo tomu tak proto, že navrhovatel a) za pozemek již zastavěný komunikací požadoval pozemek určený pro bytovou výstavbu napojený na inženýrské sítě. Taková směna by byla v rozporu s péčí řádného hospodáře. Nadto nabídka směny není v procesu pořizování územního plánu podle odpůrce právně relevantní.

17. Odpůrce navíc postrádá v návrhu navrhovatelů konkrétní tvrzení o rozporu napadené změny s kogentními ustanoveními zákona či s požadavky na obsah a způsob pořízení opatření obecné povahy. Podle odpůrce nestačí pouze vyjádřit nesouhlas s věcným řešením dopravní infrastruktury a urbanistickými záměry města. Navrhovatelé mají nadále možnost uplatnit svá práva v navazujících správních řízeních (zejména podle nového stavebního zákona) ke konkrétním projektům. Další podání účastníků 18. V replice navrhovatelé upozornili na to, že rozhodnutí o deklaraci veřejně přístupné účelové komunikaci na pozemku p. č. XI bylo rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2025, č. j. 43 A 64/2022–52, zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Odůvodnění rozsudku, z nějž rozsáhle cituje, podle navrhovatele a) potvrzuje jeho současnou argumentaci o tom, že zásah do vlastnického práva musí mít výjimečnou povahu, a že pokud by přesah cesty na jeho pozemek byl pouze cestou z pohodlí, byla by deklarace veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku p. č. XI nepřiměřeným zásahem. Navrhovatel a) dále odmítá, že by ke směně pozemků nedošlo jeho vinou – pouze požadoval, aby podmínky směny byly férové pro obě strany, ovšem odpůrce mu buď nabízel řešení nevýhodné, nebo směnu prostě odmítl. Pokud jde pak o nájemní smlouvu, navrhovatel b) upozorňuje na to, že odpůrce ji nelogicky chápe jako potvrzení existence účelové komunikace. Podle navrhovatele b) jde naopak o jasný doklad toho, že jako vlastník nesouhlasí s bezplatným obecným užíváním jeho pozemku.

19. Duplikou odpůrce poukázal na to, že proti rozsudku č. j. 43 A 64/2022–52 podal žalovaný Krajský úřad Středočeského kraje kasační stížnost, se kterou se odpůrce ztotožňuje. Posuzování alternativních tras, které v době rozhodování správního orgánu neexistovaly, je podle nich právně nepřípustné. Odpůrce dále poukázal na to, že provedl zkušební jízdy po trase navrhované jako alternativa, jež prokázaly, že bez použití pozemku navrhovatele a) je schopen projet pouze menší osobní automobil, zatímco větší vozidla, jako jsou svozová vozidla komunálních služeb nebo vozidla integrovaného záchranného systému, nejsou tímto prostorem schopna projet vůbec. Nejde tedy o cestu z pohodlí, nýbrž o jedinou možnou a reálnou alternativu. Pro ilustraci vložil do textu podání fotografie nákladního vozu k převozu odpadových kontejnerů, z nichž se jeví, že takový vůz se v zatáčce bez průjezdu přes roh pozemku p. č. XI na fotografii viditelný dle umístěné geodetické značky nevytočí. K tomu odpůrce poznamenává, že služby nezbytné pro fungování lokality (technické služby, svoz odpadu, záchranné složky) jsou zásadní podmínkou pro výstavbu i běžný život v území.

20. V triplice (posléze ještě doplněné) navrhovatelé podotkli, že rozsudek č. j. 43 A 64/2022–52 je v právní moci, kasační stížnost je jen mimořádným opravným prostředkem a navrhovatel a) se s tam uplatněnou argumentací neztotožňuje. Ke zkušební jízdě provedené odpůrcem pak namítl, že k ní nebyl přizván, že z fotografií není patrné, kolik místa zbývá na pravé straně vozidla a že část pozemku města, vedeného v katastru nemovitostí jako ostatní komunikace, je zabrána předzahrádkou a plotem u pozemku p. č. XN. Do textu podání pak vložil své fotografie, na nichž zachycuje, že při průjezdu vozu Audi Q5 zůstává k rohovému bodu jeho pozemku vyznačenému geodetickou značkou ještě volný prostor 175 cm. Opět též připomněl konstatování policejního orgánu, že i po odnětí panelů v místě zůstával „prostor, kterým by se případně dalo projet“. Podstatný obsah spisového materiálu 21. Z elektronické kopie správního spisu zaslané odpůrcem soud zjistil, že napadenou změnou skutečně byly na pozemcích navrhovatelů vymezeny plochy přestavby s funkčním využitím PV – veřejné prostranství. [OBRÁZEK] Výřezy z hlavního výkresu napadené změny 22. Ve výkresu koncepce dopravní infrastruktury jsou v totožných místech na pozemcích navrhovatelů vyznačeny koridory navrhovaných místních komunikací III./IV. třídy. Ve výkresu veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací jsou pak shodné plochy vyznačeny jako plochy veřejně prospěšných staveb dopravní infrastruktury s možností vyvlastnění: [OBRÁZEK] Výřezy z výkresu veřejně prospěšných staveb, opatření a asanací 23. Z výrokové části úplného znění územního plánu (podkapitola F.1.4) vyplývá, že v plochách PV je stanoveno hlavní využití pro veřejná prostranství převážně zpevněná, zejména náměstí, ulice, tržiště, nábřeží, chodníky, cesty a stezky pro pěší, cyklistickou a jinou nemotorovou dopravu, předprostory významných veřejných budov. Přípustným využitím těchto ploch jsou též místní komunikace III. a IV. třídy a veřejně přístupné účelové komunikace včetně ploch pro součásti komunikace jako náspy, zářezy, opěrné zdi, mosty apod., in–line dráhy, parkoviště na terénu a podzemní hromadné garáže, autobusové zastávky, dětská hřiště (vč. případného čistě bezpečnostního oplocení neomezujícího trvalý volný vstup a užívání veřejností), veřejná zeleň, ochranná, izolační a okrasná zeleň, související dopravní a technická infrastruktura a veřejná dopravní a technická infrastruktura nadřazených systémů s tím, že pro využití zemského povrchu pod mimoúrovňovým křížením plochou PV platí způsob využití, který je stanoven pro plochy na zemském povrchu přímo navazující na předmětnou vzdušnou část plochy PV po jejích stranách. V těchto plochách je podmíněně přípustné umisťovat činnosti, zařízení a stavby urbanisticky dotvářející veřejné prostranství a zvyšující jeho uživatelskou či estetickou hodnotu (drobné objekty občanského vybavení, drobná architektura, vodní prvky, venkovní kulturní zařízení, umělecké instalace apod.), za podmínky, že jejich umístění nenaruší prostupnost a veřejnou přístupnost plochy, dále plošně nenáročná neoplocená sportoviště za podmínky, že jejich umístění nenaruší prostupnost a veřejnou přístupnost plochy, a silnice II. a III. třídy a místní komunikace II. třídy včetně součástí komunikace jako náspy, zářezy, opěrné zdi, mosty apod. za podmínky, že provoz na těchto komunikacích je slučitelný s účelem veřejného prostranství. Nepřípustné je umístění oplocení zamezujícího trvalému volnému vstupu a užívání veřejného prostranství veřejností a též veškerých staveb a činností nesouvisejících s hlavním, přípustným, popřípadě podmíněně přípustným využitím.

24. Veřejně prospěšné stavby s možností vyvlastnění výroková část napadené změny v podkapitole G.1 vymezuje tak, že veřejně prospěšná stavba VD76 má sloužit jako místní komunikace pro jižní dopravní napojení a dopravní obsluhu zemědělského areálu Bulovna (plocha 265–P) a veřejně prospěšná stavba VD76 jako místní komunikace pro rozšíření směrového oblouku stávající místní komunikace dopravně napojující enklávu rodinných domů nad nemocnicí a plochu přestavby 019a–P (plocha 266–P).

25. Z úplného znění územního plánu města ve znění změn č. 1 a č. 2 plyne, že okolní pozemky plochy přestavby 265–P (po změně č. 2 došlo ke změně kódu pro veřejná prostranství z PV na PU) jsou vymezeny jako stávající plochy BI – bydlení individuální (takto je vyznačena celá zbývající část pozemku p. č. XA), přičemž na koridor veřejného prostranství navazuje rozsáhlá plocha VZ – zemědělská výroba: [OBRÁZEK] Výřez z hlavního výkresu úplného znění územního plánu – plocha P–265 26. V případě plochy přestavby 266–P jsou (kromě komunikace na pozemku p. č. XQ značené jako stávající plocha veřejného prostranství) okolní pozemky regulovány jako stávající či návrhové plochy BI – bydlení individuální, resp. stabilizované plochy BH – bydlení hromadné: [OBRÁZEK] Výřez z hlavního výkresu úplného znění územního plánu – plocha P–266 27. Z dokumentů zachycujících průběh projednání napadené změny je patrné, že oba navrhovatelé uplatnili v rámci veřejného projednání námitky tak, jak je shrnují v návrhu podaném soudu (viz výše body 7 a 10). Odpůrce těmto námitkám nevyhověl.

28. Pokud jde o plochu přestavby 265–P, odpůrce (v podstatě shodně jako ve vyjádření adresovaném nyní soudu) v reakci na ni uvedl, že námitka je zmatečná, neboť dle připojených výřezů výkresů směřuje proti řešení navrženému v územním plánu města (stabilizovaná, nikoliv změnová plocha veřejného prostranství). Nyní projednávané řešení reaguje na výtky soudu odlišným metodickým řešením. Z důvodu zajištění dlouhodobé garance veřejné přístupnosti cesty vedené po soukromém pozemku vymezuje napadená změna část zájmového pozemku jako plochu přestavby veřejného prostranství 265–P. Důvodem byl jednoznačně zřejmý záměr potvrdit význam a účel veřejné přístupnosti předmětné komunikace. Pořizovatel nad rámec odkazu na obecnou část odůvodnění napadené změny zdůraznil, že stávající funkcí pozemku pod plochou 265–P je bezpochyby účelová komunikace. Slouží k dopravní obsluze areálu a funkce stanovená územním plánem stávajícímu využití proto odpovídá. Proto lze jen těžko hovořit o tom, že napadená změna způsobuje majiteli pozemku zásadní újmu. Navrhovatel b) sám deklaruje, že za účelem využití předmětného pozemku pro dopravní obsluhu má s provozovatelem areálu uzavřenou smlouvu, čímž de facto potvrzuje, že stávající způsob využití pozemku akceptuje. Napadenou změnou je část pozemku pod plochou 265–P zařazena do režimu veřejného prostranství. Tento režim bezpochyby představuje pro majitele pozemku zásah do jeho vlastnických práv, např. nemůže na pozemek umístit stavbu či zařízení, které by průjezdu aut zamezily (závora, patníky apod.). Nicméně z jeho námitky nikterak nevyplývá, že by měl takový záměr v plánu. Stejně tak z námitky nevyplývá, jaký oprávněný zájem by na takovém záměru měl majitel pozemku mít. V takové situaci nelze přiměřenost zásahu do jeho vlastnických práv konkrétně vyhodnotit, neboť nejde vážit veřejný zájem na zajištění optimální dopravní obsluhy areálu vůči soukromým právům vlastníka dotčeného pozemku.

29. Odpůrce nicméně považoval za účelné alespoň obecně zdůvodnit legitimitu popsaného řešení ve vztahu k věcným námitkám, které zpochybňují důvodnost zvoleného řešení, a v tomto směru ocitoval pasáž z obecné části odůvodnění, podle níž řešení vychází z historického vývoje dotčeného území. Obytný soubor Bulovna a sousední školní zemědělský statek byly po předmětné komunikaci obsluhovány dlouhodobě. Režim provozu školního zemědělského statku je do určité míry rozdělen na jeho dvě části, přičemž z jeho východní části je znatelně dopravně racionálnější zajišťovat dopravní obsluhu právě po předmětné komunikaci. Pro srovnání – ze severního cípu areálu je trasa ke křížení s ulicí Bělidlo přes ulici Bulovna dlouhá cca 350 m. Při využití komunikace obsluhující areál ze západní strany je to zhruba dvojnásobek. Význam předmětné komunikace se vztahuje i na obytný soubor Bulovna. Pozemky a stavby pro bydlení v severní části tohoto souboru jsou závislé na dopravní obsluze po předmětné komunikaci – nemají jinou alternativu dopravní obsluhy. Jejich vlastníkem jsou přitom jiné osoby, než je osoba vlastníka pozemku p. č. XA. Je zcela standardní a legitimní v takovém území na úrovni územního plánu zajistit podmínky, aby zde mohla být garantována veřejná přístupnost staveb pro bydlení a jejich dopravní obsluha po veřejně přístupné komunikaci. V obecnější rovině je na úrovni územního plánu vždy žádoucí zajišťovat vymezenými plochami veřejných prostranství prostupnost územím a možnost dopravní obsluhy po veřejně přístupných komunikacích, a to vždy, kdy se potřeba takové dopravní obsluhy týká většího množství pozemků s různými majiteli. V měřítku územního plánu pochopitelně není možné tento požadavek zajistit absolutně, vždy budou v území vznikat individuální situace, kdy se bude muset zajišťovat dopravní obsluha pomocí dvoustranných právních aktů (služebností, nájmů, odkupů části pozemků apod.). V dané situaci je předmětnou komunikací zajišťována obsluha rozsáhlého zemědělského statku a 6 staveb pro bydlení v severní části obytného souboru Bulovna. Komunikace zde historicky existuje a je zde pro tuto obsluhu historicky využívána. To vše je významným předpokladem a důvodem pro potvrzení takto zažité koncepce dopravy v daném území, aby byla vymezena předmětná plocha přestavby veřejného prostranství (PV) 265–P. V tomto případě je podle odpůrce nutné, aby převážil veřejný zájem na zajištění předpokladů udržitelného rozvoje území návrhem komplexního řešení účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na využití území a veřejný zájem ochrany a rozvoje civilizačních hodnot [§ 18 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“)].

30. V případě námitky navrhovatele a) vůči ploše přestavby 266–P odpůrce též poukázal na to, že vychází z návrhu územního plánu města a nereaguje na změnu koncepce v reakci na zrušující rozsudek. Z důvodu zajištění dlouhodobé garance veřejné přístupnosti cesty vedené po soukromém pozemku vymezuje napadená změna předmětnou část pozemku p. č. XI jako plochu přestavby veřejného prostranství 266–P. I zde byl důvodem jednoznačně zřejmý záměr na potvrzení významu a účelu veřejné přístupnosti předmětné komunikace a konkrétně pak zajištění možnosti rozšíření směrového oblouku stávající místní komunikace dopravně napojující enklávu rodinných domů nad nemocnicí a plochu přestavby 019a–P. Ulice Za Nemocnicí, podél které je vymezená předmětná plocha přestavby veřejného prostranství (PV) 266–P, se v dotčeném území reálně nachází nejen na pozemku města p. č. XF, ale také na sousedním soukromém pozemku navrhovatele a) p. č. XI. Šířka pozemku města je přitom pro nároky místní komunikace obsluhující dané území nedostatečná, v nejužším místě má šířku pouhých 2,4 m. Taktéž z hlediska směrového je její zalomení u pozemku p. č. XH příliš ostré, bez potřebného směrového oblouku komunikace pro silniční motorová vozidla. Řešení směřuje k tomu, aby byla zajištěna možnost žádoucího rozšíření a úpravy směrového oblouku této ulice, které je nezbytné i pro využití pozemku navrhovatele a). Již v současnosti tato ulice zajišťuje dopravní obsluhu 6 pozemků s rodinnými domy. Územní plán města vymezuje ve vazbě na tuto ulici rozsáhlou zastavitelnou plochu 019a–P (1,748 ha), u které bude žádoucí zajistit zokruhování obslužných komunikací a jejich vzájemné propojení. Za tím účelem bude pravděpodobně využitý i dotčený úsek ulice Za Nemocnicí, u kterého je tak žádoucí zajistit adekvátní šířkové a směrové uspořádání.

31. Odpůrce podotkl, že navrhovatel a) neuvedl své konkrétní plány kolidující s navrženým řešením, přiměřenost lze tak vážit jen v obecné rovině. Zastavitelná plocha 019a–P pro bydlení je vymezena i na pozemku p. č. XI. Pouze jeho minimální část je vymezena pro rozšíření ulice. Z pohledu přiměřenosti je tato skutečnost významným argumentem, neboť je zcela standardní, když je část pozemku určeného pro zástavbu (obytnou, komerční) zároveň využita i pro jeho nezbytnou dopravní obsluhu. Pozemek je určen pro výstavbu – bydlení individuální, čímž je zásadně zhodnocen. Je tedy také v zájmu vlastníka pozemku, aby byl k danému účelu využitelný, a proto je nutné zajistit dopravní obslužnost daného území. Vzhledem k poloze daného pozemku je zcela přirozené, že jeho část může být využita pro související veřejnou dopravní infrastrukturu. Z uvedeného podle odpůrce vyplývá, že navržená plocha přestavby zajišťuje komplexní řešení účelného využití a prostorového uspořádání území s cílem dosažení obecně prospěšného souladu veřejných a soukromých zájmů na rozvoji území (§ 18 odst. 1, 2 a 3 stavebního zákona). K namítanému nelegálnímu záboru části pozemku města plotem a předzahrádkou odpůrce uvedl, že hlavním cílem územního plánování je vytvářet předpoklady pro výstavbu a pro udržitelný rozvoj území. Jedná se o návrh budoucího možného využití území, nikoli o pouhé konstatování stávajícího stavu, tzn. že jeho řešení směřuje do budoucna. Územní plán vč. změn stanovuje podmínky pro vedení budoucích správních řízení, tato řízení jím ale nelze nahradit. Územní plán a jeho změny jsou vydávány opatřením obecné povahy, nikoli rozhodnutím. Proces pořízení územního plánu (změny územního plánu) nenahrazuje správní řízení o povolení či odstranění stavby.

32. Obecně pak odpůrce uzavřel, že pro zásah do práv vlastníka pozemku formou opatření obecné povahy není podmínkou, jednat s každým vlastníkem pozemku jednotlivě. K tomu slouží právě institut opatření obecné povahy, tedy správní akt s konkrétním předmětem regulace a neurčitým výčtem adresátů, a to zejména v situaci, kdy je status předmětných pozemků jakožto veřejně přístupných účelových komunikací nejistý. Proces pořízení územního plánu, resp. jeho změny jehož výsledkem je opatření obecné povahy, má zákonem stanovený postup projednání, který byl v rámci pořizování napadené změny respektován. Posouzení návrhu 33. Soud ověřil, že návrh je po obsahové stránce bez vad (§ 101b odst. 2 s. ř. s.) a byl podán včas (§ 101b odst. 1 s. ř. s.; napadený ÚP nabyl účinnosti dne 8. 8. 2024 a návrh byl podán dne 9. 6. 2025) osobami k tomu oprávněnými (§ 101a odst. s. ř. s.). Soud proto návrh věcně projednal v mezích uplatněných návrhových bodů (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Přitom vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl ke dni vydání napadeného ÚP (§ 101b odst. 3 s. ř. s.).

34. Soud rozhodl se souhlasem účastníků bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Odpůrce s tímto postupem souhlasil bez dalšího, navrhovatelé pak uvedli, že jednání požadují jen za účelem provedení navržených důkazů. Pokud by se soud rozhodl navržené důkazy neprovádět, považují nařízení jednání za nadbytečné. Soud přitom uvádí, že pro jeho níže uvedené závěry nebylo zapotřebí provádět důkazy listinami navrženými navrhovateli v podobě jejich podání adresovaných odpůrci v souvislosti s jednáním o směně pozemku p. č. XI a v podobě (pod)nájemních smluv na užívání komunikace na pozemcích p. č. XA a XE. Ani odpůrce v napadené změně či svých vyjádřeních existenci zmíněných nájemních smluv nerozporuje, jedná se tak o skutečnosti nesporné, z nichž soud vychází. V případě jednání o směně pozemků pak soud dospívá k níže uvedeným závěrům i pro případ, že by bylo pravdou, že odpůrce bezdůvodně navrhované směně nevyhověl. Jedná se tak o důkazy nadbytečné.

35. V projednávaném případě soud nemá pochyb o aktivní návrhové legitimaci navrhovatelů, neboť se jednotlivé návrhové body týkají výlučně toho, jak napadená změna upravuje možnosti využití částí jimi vlastněných pozemků. Vlastnictví navrhovatelů k dotčeným pozemkům je mezi účastníky nesporné a soud nezjistil, že by v mezidobí došlo k relevantní změně.

36. Přezkum vad opatření obecné povahy lze obecně popsat pětibodovým algoritmem (testem), který byl pro tyto účely vymezen judikaturou (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005–98, č. 740/2006 Sb. NSS): 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem; 5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho přiměřenosti (proporcionality), tedy konkrétně, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem, jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně; v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli. Jakkoliv je tento algoritmus jen fakultativní pomůckou (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 12. 2023, č. j. 9 Ao 37/2021–57, č. 4562/2024 Sb. NSS), soud se jej přidržel i v tomto případě.

37. Posouzení přiměřenosti zásahu do vlastnického práva soudem (pátý krok algoritmu) je přitom v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů podmíněno předchozím seznámením odpůrce s důvody, pro něž má být sporné řešení nepřiměřeným zásahem do práv navrhovatele, a to prostřednictvím námitek, v nichž je na potřebu takového individuálního poměřování upozorněn a v nichž jsou mu k posouzení předloženy konkrétní důvody zpochybňující navrhované řešení. Nebyly–li by odpovídající námitky podány, pak by soudu v zásadě nezbývalo, než námitku nepřiměřenosti zásahu do práv navrhovatele zamítnout bez věcného posouzení (v podrobnostech viz např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2016, č. j. 10 As 183/2016–35, jenž též vysvětluje, proč závěry rozsudku NSS ze dne 23. 5. 2013, č. j. 7 Aos 4/2012–31, jsou vyhrazeny jen zcela specifickým a výjimečným případům týkajícím se trvalého omezení vlastnického práva prakticky srovnatelným s vyvlastněním).

38. V projednávaném případě navrhovatelé vznesli návrhové body, které se v celém rozsahu týkají právě přiměřenosti zásahu do jejich vlastnických práv (5. krok algoritmu), popř. namítaného nedostatečného vypořádání těchto otázek v odůvodnění napadené změny. Tyto návrhové body mají přitom předobraz v námitkách, jež uplatnili v procesu přijímání napadené změny. Přezkum proporcionality navrženého řešení je tedy možný v celém rozsahu uplatněného návrhu.

39. K námitkám odpůrce, že v návrhu chybí argumentace stran nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy ve smyslu § 101b odst. 3 s. ř. s., soud uvádí, že takovou vadou podaný návrh netrpí. Jak bylo vysvětleno v usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009–120, č. 1910/2009 Sb. NSS, podmínkou zákonnosti územního plánu je mimo jiné i to, že veškerá omezení vlastnického práva mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře, nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle, což představuje zásadu subsidiarity a minimalizace zásahu. Pouze za předpokladu dodržení uvedené zásady může územním plánem dojít k omezením vlastníka v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou–li spravedlivou míru; taková omezení pak nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a ten je povinen strpět je bez náhrady.

40. Hodnocení přiměřenosti omezení vlastnických práv k pozemkům v důsledku regulativů ploch (resp. koridorů) vymezených v napadené změně tudíž představuje nedílnou součást soudního přezkumu, přičemž v územním plánování není možné připustit zásahy do vlastnického práva vykazující znaky diskriminace, nerozumnosti či libovůle. Argumentace navrhovatelů, že omezení jejich vlastnického práva postrádá řádné důvody veřejného zájmu a bezdůvodně se odchyluje od řešení srovnatelných situací v jiné části území odpůrce, nepochybně je námitkou nezákonnosti v širším slova smyslu. Rozlišení zkoumaných otázek do pětikrokového algoritmu a rozlišování mj. procesní a hmotněprávní nezákonnosti a vedle toho proporcionality regulace je pouze pomocným pracovním rozčleněním jednotlivých skupin možných nezákonností opatření obecné povahy. Eventuální nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva sama o sobě bezpochyby taktéž představuje důvod, proč by soud musel shledat napadenou změnu nezákonnou.

41. Je přitom třeba ale zároveň zdůraznit, že územní plán, ať je jeho obsah jakýkoliv, vždy představuje zásah do vlastnického práva, neboť stanoví meze jeho výkonu. Navrhovatelé se mýlí, pokud snad mají za to, že jejich vlastnické právo je nedotknutelné, že mohou se svými pozemky nakládat neomezeně a že omezení v možnosti nakládání s pozemky musí být nutně nezákonné. Právní úprava ve stavebním zákonu naopak výslovně předpokládá, že každá obec přijme územní plán a v tomto územním plánu nastaví meze výkonu vlastnického práva cestou zařazení každého pozemku na jejím území do určité plochy se stanoveným způsobem využití. Představa, že je jen na vůli vlastníka, zda a co na svém pozemku vybuduje, se tak míjí s právní realitou. Zájem vlastníka je jen jedním z mnoha různých zájmů, které obec bere v úvahu, samozřejmě za předpokladu, že byl zřetelně v procesu územního plánování formulován.

42. Stavební zákon předpokládá, že při vydávání územního plánu či jeho změny bude zasahováno do vlastnického práva vlastníků pozemků v regulovaném území, a samotný fakt, že dochází k takovému zásahu, tedy není důvodem vyslovení nezákonnosti napadené změny. Předpokládá též, že s ohledem na veřejný zájem na vybudování či zachování infrastruktury sloužící veřejnosti je možné vymezit i plochy, resp. koridory pro umístění takové infrastruktury, a to i s možností budoucího vyvlastnění potřebných pozemků či zřízení předkupního práva k nim. Pokud obec takový záměr považuje z hlediska naplnění cílů a úkolů územního plánování dle § 18 a § 19 stavebního zákona na svém území za potřebný a i přes nesouhlasné námitky dotčených vlastníků na nich trvá, nejedná v rozporu s procesními či hmotněprávními ustanovení stavebního zákona. Jediný korektiv zde představuje právě ústavní požadavek přiměřenosti a nutnost v návaznosti na uplatněné námitky přijatelně vysvětlit, proč pro řešení dané veřejné potřeby neexistuje jiné, v celkovém hodnocení z hlediska zasažených soukromých práv šetrnější řešení.

43. Územní plánování v jeho nejvlastnějším smyslu (tedy jako závazné vymezování funkčního využití ploch a pozemků v procesu urbanistické, popř. ekonomické, ekologické a jiné optimalizace území) přitom není a nemůže být omezeno na případy holé (administrativní) nutnosti a nezbytnosti, takže by funkční využití mohlo být procesem územního plánování nově vymezeno a stanoveno pouze tehdy, jestliže by požadavek této změny vyplynul ze zákona, jiného předpisu, či žádosti dotčeného orgánu státní správy. Takové pojetí by se zcela míjelo smyslem a účelem institutu územního plánování (viz rozsudek NSS ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ao 1/2010–51).

44. Úkolem správního soudu přitom není určovat, jakým způsobem má být určité území využito, a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V územním plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem musí být upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality (přiměřenosti) a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Přijetí územního plánu, tedy obecného rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci území, je při zachování výše zmíněných zásad politickou diskrecí zastupitelstva územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu (srov. čl. 100 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Soudům proto nepřísluší přezkoumávat, zda byl pro určitý pozemek zvolen nejvhodnější způsob funkčního využití či regulace (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2020, č. j. 10 As 197/2019–46, a judikaturu tam citovanou). Nepřiměřené zásahy soudní moci by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (rozsudek NSS ze dne 2. 2. 2011, č. j. 6 Ao 6/2010–103, č. 2552/2012 Sb. NSS). Ze zásady zdrženlivosti pak plyne, že ke zrušení opatření obecné povahy v oblasti územního plánování by měl soud přistoupit pouze tehdy, pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře.

45. Ohledně standardu odůvodňování rozhodnutí o námitkách v procesu přijímání územního plánu Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 178/15, vysvětlil odlišnou povahu odůvodnění územního plánu jako takového, jež může mít poměrně obecný charakter, a odůvodnění rozhodnutí o námitkách, na které lze v zásadě vztáhnout požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v individuální věci. Dodal, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách předkládá právní a skutkové důvody, pro něž je třeba z pozice veřejné moci zasáhnout do práv, povinností či zájmů konkrétních subjektů individualizovaných konkrétními námitkami. Jakkoliv může být nezbytnost takového zásahu předurčena výsledkem politických úvah samosprávy o regulaci vztahů v území (ty jsou předmětem odůvodnění územního plánu jako takového), konkrétní provedení a vypořádání námitek vůči němu je správním soudem v zásadě plně přezkoumatelné. To odpovídá závěru NSS v rozsudku ze dne 24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010–169, č. 2266/2011 Sb. NSS, který vysvětlil, že „[n]a odůvodnění rozhodnutí o námitkách je třeba klást stejné požadavky jako v případě typických správních rozhodnutí (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004). Musí z něho být seznatelné, z jakého důvodu považuje obec námitky uplatněné oprávněnou osobou (§ 52 odst. 2 stavebního zákona z roku 2006) za liché, mylné nebo vyvrácené, nebo proč považuje skutečnosti předestírané oprávněnou osobou za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy za vyvrácené.“ Požadavky na detailnost vypořádání přitom musí odpovídat relevantnosti či rozsahu námitky (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2010, č. j. 4 Ao 5/2010–48). Podstatné je, aby bylo zjevné, proč odpůrce přikročil k dané úpravě v území a zamítl námitky navrhovatelů.

46. Co se týče přezkoumatelnosti napadené změny, soud předesílá, že i když argumentace odpůrce při vypořádání námitek mohla být přiléhavější a přesnější, v jádru v ní důvody, proč bylo sporné řešení přijato a proč mají popisované veřejné zájmy v daném případě přednost před zájmem na ochraně vlastnického práva navrhovatelů, lze nalézt a tyto důvody obstojí. Podrobněji klíčové argumenty soud zmiňuje při samotném přezkumu proporcionality napadené změny. Lze jen dodat, že v návrhu navrhovatelé ve svých citacích opomíjí některé podstatné části odůvodnění vypořádání námitek. Napadená změna právě s přihlédnutím k těmto vynechaným pasážím neodkazuje jen na potřebu formálního odstranění nedostatků původní regulace v územním plánu města, ale překládá věcné důvody reagující na uplatněné námitky.

47. Má–li ve stručnosti soud připomenout a shrnout hlavní důvod zrušujícího rozsudku, pro který původní regulace v územním plánu města neobstála, šlo o to, že totožné plochy byly zakotveny jako plochy stabilizované s vysvětlením, že se na nich nachází veřejné prostranství ve smyslu § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích“), resp. veřejně přístupná účelová komunikace dle § 7 zákona o pozemních komunikacích. Odpůrce tedy pojal regulaci tak, jako by již v předchozím období tyto pozemky podléhaly omezením plynoucím z těchto institutů veřejného užívání a územní plán města vymezením plochy veřejného prostranství nová omezení na dotčených pozemcích nezaváděl. Ve svém odůvodnění však i přes námitky navrhovatelů odpůrce nebyl schopen takový právní stav v území vysvětlit ani odkazem na případná správní rozhodnutí, jež takové zatížení pozemků navrhovatelů deklarovala, ani vlastní argumentací k jednotlivým okolnostem, z nichž naplnění zákonných předpokladů pro vznik veřejného prostranství dovozoval.

48. Jestliže tedy v napadené změně zařazení částí pozemků navrhovatelů do ploch veřejných prostranství nyní zakotvil jako změnové plochy s tím, že zde nově do budoucna zavádí takové regulativy využití pozemků a že zamýšlí tyto části pozemků zařadit do sítě pozemních komunikací s eventuální možností vyvlastnění, nepochybně se tím mění z toho plynoucí nároky na odůvodnění přijaté regulace. Není zapotřebí již vysvětlovat, proč obdobným omezením v oblasti využití pozemků dotčené části pozemků p. č. XA a XB podléhaly již za předchozí územně plánovací dokumentace (tedy že nejde o regulatorní změnu), a odpůrce již v napadené změně ani netvrdil existenci veřejného prostranství, takže nemusel v reakci na námitky vysvětlovat, z čeho takový právní závěr dovozuje. Naopak bylo jeho úkolem vysvětlit, proč takové řešení dopravní sítě ve městě považuje za potřebné (bez ohledu na to, zda jsou vlastníci pozemků povinováni k jejich poskytnutí veřejnému užívání podle zákona o obcích či zákona o pozemních komunikacích) a proč této veřejné potřebě mají ustoupit zájmy navrhovatelů.

49. S ohledem na způsob zakotvení v napadeném územním plánu již tedy není nezbytné zjišťovat, zda v daném případě jsou splněny podmínky § 34 zákona o obcích či § 7 zákona o pozemních komunikacích. Takové zjištění by mohlo pouze ilustrovat intenzitu dotčení vlastnického práva navrhovatelů, nic více. Je důležité též zopakovat argument zrušujícího rozsudku, že zařazení dotčených částí pozemků navrhovatelů v napadené změně do ploch PV z nich nečiní veřejná prostranství v režimu § 34 zákona o obcích. Stejně tak ani zakreslení navrhované pozemní komunikace III./IV. třídy neznamená, že by okamžikem účinnosti napadené změny byly na pozemcích navrhovatelů takové komunikace zřízeny v intencích zákona o pozemních komunikacích. Zařazení do ploch PV pouze znamená, že dotčené části pozemků smějí navrhovatelé nadále využívat pouze v souladu s podmínkami využití stanovenými pro plochy PV v podkapitole F.1.4 územního plánu města, tj. nemohou v těchto částech pozemků umisťovat např. stavby budov (s výjimkou podzemních parkovišť, drobných objektů občanského vybavení, uměleckých instalací apod.) či provádět takové terénní úpravy, které by byly v rozporu s dopravní funkcí těchto ploch naznačenou ve výkresu koncepce dopravní infrastruktury. Samo o sobě jim však toto zařazení neukládá trpět veřejné užívání těchto pozemků, jak se patrně obávají. Právo vyloučit kohokoliv dalšího z užívání těchto pozemků zůstává nadále plně v jejich rukou (samozřejmě za předpokladu, že příslušný správní orgán nedovodí, že z nějakých důvodů zde vznikla veřejně přístupná účelová komunikace – takovým důvodem však nikdy nemůže být regulace v územním plánu, ale naplnění definičních znaků stanovených v zákoně o pozemních komunikacích a dovozených soudy z ústavního pořádku, jež s územně plánovací regulací nesouvisejí).

50. Nadto i samotná napadenou změnou předjímaná možnost vyvlastnění, jež by omezení veřejného užívání vůlí současných vlastníků pozemků odstranila, není nutným důsledkem napadené regulace. Vymezení koridorů VD76 a VD77 je pouze nezbytným předpokladem k tomu, aby odpůrce jakožto potenciální vyvlastňovatel mohl takový požadavek uplatnit u vyvlastňovacího úřadu. Vlastní poměřování veřejného zájmu sledovaného odnětím vlastnického práva se soukromými zájmy navrhovatelů však bude prováděno a musí být řádně zdůvodněno a prokázáno až v samotném vyvlastňovacím řízení. Případné žádosti odpůrce tak bez ohledu na vymezení veřejně prospěšných staveb s možností vyvlastnění v napadené změně nemusí být vůbec vyhověno, pokud důvody veřejného zájmu na odnětí vlastnického práva nebudou dostatečně naléhavé či budou existovat jiná, soukromých práv méně se dotýkající řešení. Stanovení možnosti vyvlastnění tak sice musí být v odůvodnění územního plánu z důvodu předcházení jakékoliv libovůli odpůrce řádně zdůvodněno přesvědčivým vysvětlením, proč je namístě považovat záměr za veřejně prospěšný (srov. rozsudek NSS ze dne 22. 6. 2011, č. j. 9 Ao 3/2011–39, část IX), na druhou stranu ale odpůrci nepřísluší autoritativně posuzovat, zda by veřejný zájem, kterého má být na základě vyvlastnění dosaženo, skutečně převýšil nad zájmem na ochraně vlastnického práva navrhovatelů, neboť výsledné posouzení spadá až do vyvlastňovacího řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2025, č. j. 5 As 155/2024–66, body 53–54).

51. Jak také uvedl NSS v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č. j. 6 Ao 1/2010–51, pojem „nezbytně nutný rozsah (míra)“ judikaturně vymezený pro účely územního plánování nemá totožný obsah a rozsah jako u vyvlastňovacího řízení. V případě vyvlastňovacího řízení je pojetí nezbytného rozsahu mj. ze zákona upřesněno a zúženo na případy, „kdy není možno cíle vyvlastnění dosáhnout jiným způsobem“ (§ 110 odst. 1 stavebního zákona). To má u vyvlastňovacího řízení své nepopíratelné místo – s ohledem na smysl a účel úpravy, jakož i na limitní (mezní) charakter institutu vyvlastnění. V případě „nezbytně nutné míry“ pro účely územního plánování se ale jedná především o hledisko posuzované vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Nelze tak dát za pravdu např. názoru, že by šlo v procesu lokálního (místního) územního plánování určit pozemek pro účely komunikace jen a pouze tehdy, pokud se jedná o pozemek propojující komunikačně dosud nenapojené pozemky. To by totiž zablokovalo územní plánování a omezilo jakoukoli novou výstavbu komunikací pouze na (mezní) případy „holé nutnosti“, kdy jsou již nové dopravní stavby z komunikačního hlediska striktně nevyhnutelné. Takový výklad je očividně mimo smysl a účel právní úpravy institutu územního plánování. V rámci zkoumání proporcionality zásahu se posuzuje spíše logičnost a absurdita zamýšleného zásahu, a to prizmatem (a za účelem) omezení (minimalizace) zbytečných, neúměrných, nesmyslných, nelogických, nešetrných, nepřiměřených či nedůvodných zásahů do vlastnických práv.

52. Stručně shrnuto, zásah do vlastnického práva navrhovatelů je menší, než ve své argumentaci předpokládají. Napadenou změnou jim nebylo uloženo snášet průchod veřejnosti přes jejich pozemky proti jejich vůli. Přípustnost vyvlastnění za takovým účelem pak eventuálně bude posuzována v samostatném vyvlastňovacím řízení. Omezení navrhovatelů spočívající v tom, že nemohou na dotčených částech svých pozemků realizovat stavební činnost odporující regulativům ploch PV v situaci, kdy se fakticky v těchto plochách stavba komunikace nachází (pozemek p. č. XA) či je takto i přes jejich nesouhlas pozemek dlouhodobě užíván pouze v jeho okrajových částech (p. č. XB), není tak vážné, aby muselo být podepřeno mimořádně důležitým veřejným zájmem.

53. Odpůrce přitom legitimní důvody pro zvolenou regulaci poskytl. Jak bylo výše rekapitulováno, v případě pozemku p. č. XA upozornil nejen na to, že v dotčené ploše se fakticky nacházející přístupová komunikace slouží k obsluze Školního statku, ale připomněl též fakt, že stejně tak slouží i jako přístupová komunikace k šesti rodinným domům. Tyto rodinné domy přitom nemají žádnou jinou alternativní přístupovou komunikaci. To přitom odpovídá i tomu, co je patrné z mapových podkladů, popř. leteckých fotografií, jež navrhovatelé začlenili do textu svého návrhu.

54. Soud se s odpůrcem shoduje v tom, že vymezení koridorů pro propojení pozemků a staveb na území obce včetně omezení možnosti výstavby prostřednictvím regulativů tak, aby tyto koridory nemohly být zastavěny způsobem, který by realizaci dopravní infrastruktury znemožnil, zcela jistě představuje postup nezbytný ke splnění úkolu územního plánování zakotveného v § 19 odst. 1 písm. d) stavebního zákona, jenž spočívá mj. ve stanovení urbanistických požadavků na využívání a prostorové uspořádání území a na umístění veřejných prostranství. Vymezení a ochrana ploch vhodných pro realizaci (resp. v tomto případě pro zachování existující) cestní sítě představuje integrální součást každého územního plánu. Vymezení plochy nezbytné (protože jediné) k zajištění příjezdu k obytným stavbám je nezpochybnitelným veřejným zájmem, který zatížení příslušné části pozemku regulativy pro plochu PV plně opodstatňuje. Ostatně navrhovatel b) tento důvod označený odpůrcem v odůvodnění napadené změny ani ničím nezpochybnil. Takový důvod podle soudu plně ospravedlňuje i zakotvení možnosti vyvlastnění pro stavbu místní komunikace.

55. Lze jen dodat, že malá část plochy přestavby 265–P slouží jen potřebám Školního statku a na ni potřeba napojení staveb pro bydlení na veřejnou silniční síť nedopadá. Jedná se však již pouze o poměrně krátký úsek, a tedy spíše jen okrajové dotčení vlastnického práva navrhovatele b). I když má navrhovatel b) pravdu v tom, že areál Školního statku má více možných příjezdů, soud je přesvědčen, že toto dotčení vlastnického práva navrhovatele b) lze také vyhodnotit jako přiměřené. Soud připomíná shora uvedené závěry rozsudku č. j. 6 Ao 1/2010–51, že míra přísnosti hodnocení přiměřenosti regulace v územním plánu není taková jako při případném vyvlastnění. V situaci, kdy navrhovateli b) územně plánovací regulací nebyla vnucena povinnost respektovat bezplatný průchod veřejnosti a sám uznává, že svůj pozemek (i v této dílčí části) na základě soukromoprávních úkonů poskytuje jako přístupovou cestu ke Školnímu statku, není vymezení celé plochy pod existující komunikací jakožto plochy PV nelogické a ani nijak podstatně nemění dosavadní „pravidla hry“. S ohledem na zřejmou rozsáhlost areálu Školního statku a relativní odlehlost dalších vjezdových bran je z urbanistického hlediska žádoucí respektovat stávající faktický stav a nedovolit vlastníku pozemku p. č. XA svou výstavbou jihovýchodní přístup do areálu znemožnit. Odpůrce správně podotkl, že navrhovatel b) ani neoznačil, jaký odlišný záměr s dotčenou částí svého pozemku má. Jen obtížně tak lze nalézt legitimní soukromý zájem navrhovatele b), který by vyžadoval, aby pro danou část jeho pozemku byly stanoveny příznivější regulativy. Naopak znemožnění patrně již léta existujícího příjezdu ze strany navrhovatele b) by za určitých okolností mohlo hraničit až se zneužitím práva. Zároveň skutečnost, že i v plochách BI je přípustné umístění dopravní a technické infrastruktury, by dostatečnou ochranu veřejnému zájmu na zachování jihovýchodního přístupu do areálu Školního statku nezajišťovala, neboť by v trase stávající komunikace vlastníkovi umožňovala umístit i stavby blokující průjezd územím. Neopodstatněné přesvědčení navrhovatele b) o tom, že touto regulací bylo na jeho pozemku zakotveno právo veřejného průchodu a průjezdu, pak dostatečnou protiváhu zájmu na ochraně optimální cestní sítě nepředstavuje. Otázka, zda by skutečně bylo možné závěrečný úsek k vjezdové bráně do Školního statku k žádosti odpůrce vyvlastnit v situaci, kdy existuje i několik dalších, byť patrně ne z pohledu přístupu veřejnosti optimálních alternativ příjezdu, je samozřejmě na pováženou. Urbanistická vhodnost a potřebnost existence takového přístupu však řádně zpochybněna nebyla. Vzhledem k tomu, že navrhovatel b) souhlasí s takovým využíváním svého pozemku (byť za úplatu), dostatečnou měrou snižuje intenzitu zásahu do jeho vlastnického práva i v případě vymezení veřejně prospěšné stavby VD76.

56. Nezodpovězeným přitom soud neshledává ani argument navrhovatele b) tím, že v případě komunikace na pozemku p. č. XE potřebné pro příjezd k areálu společnosti STRABAG odpůrce plochu PV ani veřejně prospěšnou stavbu nevymezoval. Byť se odpůrce této otázce ve vypořádání námitek téměř nevěnoval, implicitně odpověď pro toto odlišné zacházení lze ve vypořádání námitky nalézt. Odpůrce totiž ve své argumentaci jako obecné východisko svých úvah uvedl, že na úrovni územního plánu je žádoucí zajišťovat vymezenými plochami veřejných prostranství prostupnost územím a možnost dopravní obsluhy po veřejně přístupných komunikacích vždy, když „se potřeba takové dopravní obsluhy týká většího množství pozemků s různými majiteli“. Tento argument přitom soud považuje za v zásadě správný a dostatečný pro vysvětlení, proč v případě pozemku p. č. XE k vymezení plochy veřejného prostranství nedošlo. V případě plochy přestavby 265–P totiž byla komunikace vymezena nejen pro potřeby Středočeského kraje a jeho Školního statku, ale i vlastníků pozemků s rodinnými domy. Soud pouze považuje za vhodné korigovat úvahu odpůrce v tom směru, že někdy i na zpřístupnění pozemku jediného vlastníka lze shledat veřejný zájem, zejména slouží–li veřejným účelům, jako je tomu patrně v případě Školního statku, který má sloužit praktické výuce střední zemědělské školy. V případě areálu společnosti STRABAG navrhovatel b) neuvedl žádný důvod, proč by jeho zpřístupnění mělo být nikoliv jen prostým individuálním zájmem jeho vlastníka. Odlišné vymezení ploch na pozemcích p. č. XE a XA tak soud neshledává svévolným.

57. Dostatečné věcné argumenty odpůrce předestřel i v reakci na námitky navrhovatele a) v případě pozemku p. č. XI. Jde zejména o argument, že navržená plocha pro rozšíření komunikace na pozemku města je potřebná pro obsluhu šesti rodinných domů, že se dotýká jen zanedbatelné části pozemku navrhovatele a) a že při vymezování zastavitelných ploch je běžné, že část pozemků je určena pro dopravní infrastrukturu. S těmito argumenty se soud opět plně ztotožňuje. I v případě argumentace navrhovatele a) je patrné, že je motivována mylnou obavou, že důsledkem regulace přijaté napadenou změnou je vnucení veřejného užívání jeho pozemku. Tak tomu ovšem není. Navrhovateli a) je opět pouze znemožněno realizovat v dotčených okrajových částech pozemku stavební činnost, která by tyto části fakticky zabránila užívat jako dopravní cestu. Otázka, zda se na těchto částech nachází veřejně přístupná účelová komunikace, není podobou územně plánovací dokumentace ovlivněna.

58. Z výkresů úplného znění územního plánu města a z výřezu katastrální mapy začleněné do textu podání navrhovatelů je zjevné, že ulice Za Nemocnicí je slepá, a je tak jediným přístupem k několika již realizovaným rodinným domům. Zároveň územní plán vymezuje i zbylé přilehlé pozemky (včetně převážné části pozemku p. č. XI) jako zastavitelné pro stavby individuálního bydlení. Potřebnost funkční příjezdové komunikace, a to i pro nákladní vozidla hasičů či pro svoz odpadu, je tak v tomto případě nepochybná, a to nejen z hlediska urbanistického. Z výřezů katastrální mapy vložených do textu návrhu přitom vyplývá, že šířka pozemku města v místě sporného pravoúhlého zalomení (zatáčky) činí jen 4,5 m, a směrem na jih se dokonce ještě zužuje. Taková šířka není adekvátní pro zajištění standardního uličního prostoru. Je správné, pokud se i navrhovatel a) jakožto vlastník dosud nezastavěného, avšak zastavitelného pozemku přilehlého k šířkou nedostatečnému pozemku města bude podílet na zajištění adekvátní dopravní infrastruktury, jež jednou bude sloužit i stavbám na pozemku v jeho vlastnictví. Napadenou změnou není vymezován koridor úhlopříčně přes jeho pozemek, ač by představoval cestu nejkratší, ale je v maximální možné míře využit pozemek ve veřejném vlastnictví a soukromé vlastnictví navrhovatele a) je omezeno jen v nejnutnější míře, aniž by tím reálně byla např. znemožněna zastavitelnost jeho pozemku jako celku. K fotografiím vloženým do textu dupliky a tripliky soud podotýká, že rozumné urbanistické řešení nemůže spočívat ve vymezení plochy pro pozemní komunikaci jen tak, aby na milimetr přesně mohlo projet nejmenší vozidlo svozové služby, ale musí zahrnovat adekvátní řešení pro standardní dopravní obsluhu zamýšlené budoucí obytné čtvrti pozemní komunikací odpovídající normovým požadavkům a předpokládanému dopravnímu zatížení. Jiná by byla situace, pokud by navrhovatel a) měl na svém pozemku již povolenou stavbu a řešení přinášené napadenou změnou by vytvářelo předpoklad pro budoucí odstranění již vybudovaného oplocení či jiných investic. Navrhovatelův pozemek je však zjevně nezastavěn a dotčení jeho práv je doslova jen okrajové.

59. Pokud jde o argument nelegálním záborem části pozemku města, odpůrce k němu uvedl, že územnímu plánu nepřísluší rozhodovat o odstranění stavby. V tom má sice pravdu, avšak z hlediska posouzení proporcionality je třeba vzít v úvahu, že přednostně pro realizaci veřejné infrastruktury mají být využívány pozemky ve veřejném vlastnictví. Prosazení vlastnického práva města a uvolnění pozemku pro zamýšlený záměr tak musí být ve hře. Opačný přístup by jen podporoval nezákonné jednání. Tato nesprávná úvaha ale na zákonnost regulace pozemku p. č. XI nemá vliv. Z fotografií vložených do textu podání navrhovatele vyplývá, že navrhovatel nehovoří o záboru městského pozemku v šíři metrů. Eventuální (nadto navrhovatelem neprokázané – to by vyžadovalo geometrické zaměření) zúžení pozemku města v řádu nanejvýše nízkých jednotek decimetrů nepředstavuje zásadní důvod, proč by nebylo pro zajištění řádné dopravní obslužnosti pozemků v zastavitelné ploše 019a–P potřebné mírné rozšíření komunikace i na okrajové části pozemku navrhovatele b).

60. Na dotčení části pozemku navrhovatele a) plochou VP nemá vliv ani otázka, zda odpůrce mohl dříve nabýt vlastnictví dotčených částí pozemku p. č. XI směnou. Podstatné je, že existují pádné urbanistické důvody pro vymezení plochy pro standardní komunikační napojení zastavitelné plochy 019a–P, že k jeho plnohodnotnému zajištění není dostačující samotný pozemek města a že pozemek navrhovatele a) je pro toto rozšíření komunikace vhodnější, neboť není na rozdíl od pozemků sousedících z druhé strany zastavěn. Zda bylo možné získat dotčené části pozemku navrhovatele a) pro veřejné užití dobrovolně (např. směnou), resp. zda odpůrce od namítaného neakceptovatelného přístupu upustil a učinil navrhovateli a) rozumnou nabídku, by se řešilo teprve ve vyvlastňovacím řízení, pokud by se touto cestou odpůrce rozhodl vydat. Výsledek takového řízení není napadenou změnou předurčen, jen je otevřena cesta pro realizaci řádného dopravního napojení i pro případ neopodstatněného odmítání spolupráce ze strany navrhovatele a).

61. Pokud by se ukázalo, že na dotčených částech pozemku navrhovatele a) již existuje veřejně přístupná účelová komunikace, bylo by dané řešení o to vhodnější, neboť nové dotčení vlastnického práva napadenou změnou by bylo prakticky již nulové, nicméně i v případě, že k dotčeným částem právo veřejného užívání nevzniklo, nelze řešení zakotvené v napadené změně považovat za nepřiměřené. Potenciální vyhovění kasační stížnosti odpůrce proti rozsudku č. j. 43 A 64/2022–52 tak na závěrech soudu v nynější věci nemá (dostatečný) vliv. Závěr a náklady řízení 62. Soud tudíž shrnuje, že žádný z návrhových bodů neshledal důvodným. Proto návrh obou navrhovatelů beze zbytku podle § 101d odst. 2 věty druhé s. ř. s. jako celek zamítl.

63. O náhradě nákladů rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. V projednávaném případě byl zcela úspěšný navrhovatel, a náležela by mu tudíž náhrada nákladů řízení. Městský úřad odpůrce však jako obecní úřad obce s rozšířenou působností vykonává působnost úřadu územního plánování [srov. § 6 odst. 1 stavebního zákona ve spojení s § 3 odst. 1 zákona č. 51/2020 Sb., o územně správním členění státu a o změně souvisejících zákonů (zákon o územně správním členění státu), a § 19 odst. 2 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon], a lze tedy očekávat, že je vybaven vlastními zaměstnanci schopnými za něj v řízení před soudem jednat. Ze spisu přitom není patrné, že by odpůrci vznikly jiné náklady, než které souvisejí s výkonem jeho běžné úřední činnosti, do níž spadá i obhajoba jím vydaných opatření obecné povahy. Ve výsledku tedy soud uzavřel, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.