54 A 5/2017 - 18

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 51274/2017 ze dne 19. 4. 2017, , takto:

Výrok

I. Žaloba s e zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice č. j. SO/17742/2016 ze dne 1. 2. 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se měl žalobce dopustit tím, že dne 20. 9. 2016 v 8:47 hodin jel jako řidič vozidlem tovární značky Škoda, registrační značky X, po pozemní komunikaci I. třídy č. 03 v katastrálním území obce Borek, ve směru od obce Tábor na České Budějovice, rychlostí 150 km/hod. (po odečtení nejvyšší přípustné odchylky měřícího zařízení minimálně 145 km/hod.), v úseku mimo obec, na kterém je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 90/km/hod., tedy rychlostí překračující nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem o 50 km/hod. a více, a tímto svým jednáním porušil ustanovení § 4 písm. a), b) a § 18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla za uvedený přestupek podle § 125c odst. 5 písm. d), odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, v souladu s § 11 odst. 1 písm. b), c) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců, a dále povinnost uhradit paušální částku nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. (2) Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 20. 2. 2017 odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím č. j. KUJCK 51274/2017 ze dne 19. 4. 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. (3) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 5. 5. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí žalovaného. (4) Ve své žalobě žalobce uvádí, že nebylo užito důkazních prostředků potřebných ke zjištění skutkového stavu věci, neboť nebylo provedeno místní šetření a nebylo tak přesně zjištěno místo spáchání přestupku, které však žalobce považuje za stěžejní s ohledem na následné prokázání materiálního znaku spáchaného přestupkového jednání. (5) Žalobce dále tvrdí, že nebylo prokázáno, že žalobce v době spáchání přestupku řídil vozidlo, a že žalovaný se nezabýval možností, že by v době spáchání přestupku mohl vozidlo řídit někdo jiný, když se spokojil se ztotožněním řidiče v místě zastavení vozidla Policií ČR. (6) Dále pak žalobce namítá, že nebyly prokázány materiální znaky jeho jednání, neboť nebylo prokázáno, že svým jednáním kohokoliv ohrozil, či narušil veřejný zájem. V místě, kde měl být přestupek spáchán, se prý jedná o rovný a přehledný úsek komunikace a dle tvrzení žalobce zde tedy vzniká pochybnost o tom, že byl ohrožen jakýkoliv veřejný zájem či byly ohroženy konkrétní osoby, neboť naměřená rychlost v místě mimo zástavbu a na přehledném rovném úseku není zjevně nepřiměřenou. II. Vyjádření žalovaného (7) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (8) Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že přestupkové jednání bylo jednoznačně prokázáno spisovým materiálem, kdy skutkový stav byl zjištěn dostatečně a nebylo třeba řízení doplňovat o další důkazy. Z dokazování je jednoznačně a nepochybně zřejmé, že se žalobce dopustil přestupkového jednání tak, jak je mu kladeno za vinu, kdy stěžejní důkaz, tedy snímek z radarového měřiče, zcela nezaměnitelně zachytil rychlost jeho vozidla, včetně registrační značky a směru jízdy. Pozice měřícího vozidla v okamžik měření je orientačně zachycena pomocí souřadnic GPS, umístěných ve snímku z radaru, místo měření je pak zaneseno také do přiložené mapky a není o něm pochyb. K otázce určení místa měření pak žalovaný ještě odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 293/2016-59 ze dne 26. 5. 2017, který se mimo jiné věnoval určení místa přestupkového jednání. (9) K osobě řidiče pak žalovaný uvedl, že po zastavení změřeného vozidla hlídkou Policie ČR byla vyhotovena fotodokumentace, zachycující změřené vozidlo, a to včetně osoby řidiče, který byl hlídkou policie ztotožněn na základě předložených dokladů (občanský průkaz, řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla, zelená karta). Dle oznámení přestupku, sepsaném na místě, se řidič vozidla k tomuto jednání vyjádřil tak, že předmětné vozidlo řídil, a toto vyjádření následně podepsal. Doplnění dalších důkazů by dle vyjádření žalovaného nepřineslo žádné nové skutečnosti, mající vliv na samotnou podstatu přestupkového jednání. Skutečnost, že by měl vozidlo řídit někdo jiný, nebyla v průběhu celého řízení uplatňována a správní orgány neměly žádných důvodných předpokladů o osobě řidiče pochybovat, když tento byl řádně ztotožněn. (10) K námitce neprokázání materiální stránky přestupku žalovaný uvedl, že překročením rychlosti je porušen chráněný zájem, neboť při každé vyšší rychlosti, než je povoleno, v tomto případě podle § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích 90 km/hod., není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané dopravní a dopravně technickou situací v silničním provozu. Užití vyšší rychlosti vždy s sebou přináší riziko nezvládnutí řízení a ohrožení bezpečnosti silničního provozu. Překročení zákonných rychlostních limitů s sebou nese také riziko pro další účastníky silničního provozu, kteří se zde běžně vyskytují. Svým jednáním žalobce ohrozil zájem společnosti na tom, aby řidiči dodržovali nejvyšší povolenou rychlost jízdy. To, že jednání žalobce nemělo žádný následek, není rozhodně důvodem pro absenci materiální stránky přestupku tak, jak tvrdí žalobce. Žalovaný dále připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2008-74 ze dne 14. 12. 2009, podle kterého formální znaky přestupkového jednání naplňují v běžných případech i znaky materiální. III. Stručný obsah správního spisu (11) Ze spisu předloženého správním orgánem soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (12) Ve správním spisu byl založen ověřovací list č. 157/16 ze dne 31. 8. 2016, doklad o proškolení pprap. J. K. ze dne 15. 10. 2015, mapka, na které je zakresleno místo spáchání přestupku, fotografie z místa spáchání přestupku, na které je zachyceno vozidlo včetně registrační značky a osoby řidiče, a záznam o přestupku spolu s fotografií z radaru. Součástí spisu je i úřední záznam Policie ČR č. j. KRPC-148214-2/PŘ-2016-020007 ze dne 20. 9. 2017 o naměření rychlosti 150 km/h, po odpočtu 3% odchylky rychlost 145 km/h v úseku, kde je povolená maximální rychlost 90 km/hod., s uvedením přibližných souřadnic GPS N 49.02.15.9, E 14.30.42.

6. Dále je v úředním záznamu uvedeno, že řidičem vozidla byl žalobce V. M., nar. X. X. X, trvale bytem O., P. X, který při kontrole předložil občanský průkaz č. X, řidičský průkaz č. X, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Po celou dobu od naměření po zastavení policista s vozidlem neztratil vizuální kontakt, řidič byl ve vozidle sám. Dále je založeno oznámení přestupku č. j. KRPC-148214-1/PŘ-2016-020007 ze dne 20. 9. 2016, ve kterém je rovněž uvedeno, že řidič byl ve vozidle sám, a zaznamenáno je vysvětlení řidiče, který zde uvádí, že předjížděl jiné vozidlo v úseku z kopce, když se na horizontu objevilo vozidlo, proto zrychlil, aby bezpečně dokončil předjíždění. Oznámení o přestupku bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 27. 9. 2016. (13) Přípisem č. j. SO/17742/2016 ze dne 1. 9. 2017 bylo žalobci sděleno, že proti němu Magistrát města České Budějovice zahájil řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Magistrát města České Budějovice žalobce zároveň předvolal k ústnímu jednání, které se mělo konat dne 31. 1. 2017 ve 13:00 hod. (14) Podáním doručeným Magistrátu města České Budějovice dne 31. 1. 2017 učinil žalobce prostřednictvím svého zástupce návrh na doplnění dokazování o výslech zasahujících policistů s tím, že se domnívá, že došlo k závažným pochybením při zjištění skutkového děje. Zároveň sdělil, že nevyužije práva účasti na ústním jednání v dané věci a požádal o nařízení nového termínu ústního jednání. (15) Ze správního spisu dále vyplývá, že s ohledem na to, že žalobce svou omluvu z jednání žádným způsobem nezdůvodnil, ani neuvedl žádný důležitý důvod, ačkoliv byl v předvolání poučen o tom, že návrhy na doplnění dokazování může uplatnit nejpozději na závěr ústního jednání, nepovažoval správní orgán jeho omluvu za náležitou, postupoval podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a projednal přestupek v nepřítomnosti žalobce. Poukázal přitom na to, že žalobce navrhl doplnění dokazování, aniž by vůbec nahlédl do spisového materiálu policie, nicméně pokud má o podkladu policie závažné pochybnosti, je na něm, aby tyto pochybnosti zdůvodnil a prokázal, neboť správní orgán považuje spisový materiál policie za jednoznačný a průkazný. Odkázal přitom na tiskopis Oznámení přestupku, který žalobce z obou stran vlastnoručně podepsal. Správní orgán provedl dokazování výše uvedenými oznámením přestupku, úředním záznamem hlídky Policie ČR, záznamem o přestupku, fotografií změřeného vozidla Škoda Octavia a řidiče, pořízená Policií ČR na místě kontroly, orientační mapkou s vyznačeným místem zjištění přestupku, dokladem o proškolení obsluhy měřiče rychlosti, a ověřovacím listem měřiče rychlosti. Na závěr dospěl správní orgán k závěru, spáchání přestupku žalobcem bylo zjištěno nade vší pochybnost, a rozhodl o jeho vině. (16) Dne 1. 2. 2017 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání projednávaného přestupku. (17) Proti prvostupňovému rozhodnutí bylo v zákonné lhůtě dne 20. 2. 2017 podáno blanketní odvolání. K doplnění byl žalobce vyzván usnesením č. j. SO/17742/2016 ze dne 20. 2. 2017, k čemuž mu byla stanovena lhůta 5 pracovních dnů ode dne doručení. Podáním doručeným správnímu orgánu dne 6. 3. 2017 žalobce své odvolání doplnil. Ve svém odvolání žalobce tvrdil, že nebylo postaveno na jisto, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil skutečně on. Dále uvedl, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno naplnění materiálního aspektu přestupku, a že správní orgán nevzal v potaz okolnost, že nevznikl žádný následek přestupkového jednání, míru zavinění a pohnutku ke spáchání přestupku. (18) Žalovaný vydal dne 19. 4. 2017 napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 správního řádu zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný zhodnotil, že v procesním postupu nalézacího orgánu nespatřuje žádná pochybení, která by měla zatížit řízení vadou či zkrátit účastníka řízení na svých právech. Dále uvedl, že napadené rozhodnutí obsahuje veškeré náležitosti stanovené správním řádem a zákonem o přestupcích, výrok rozhodnutí obsahuje veškeré obligatorní náležitosti a je dostatečně konkrétní, a veškeré skutečnosti v něm uvedené mají oporu v odůvodnění rozhodnutí a provedeném dokazování. (19) Žalobce požádal žalovaného dne 9. 5. 2017 o odklad výkonu rozhodnutí. Žádosti žalobce žalovaný dne 10. 5. 2017 vyhověl. IV. Právní názor soudu (20) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (21) V prvé řadě žalobce namítal, že nebylo užito důkazních prostředků potřebných ke zjištění skutkového stavu věci, neboť nebylo provedeno místní šetření a nebylo tak přesně zjištěno místo spáchání přestupku. Za účelem posouzení této námitky krajský soud ve správním spise ověřil, jakým způsobem bylo toto místo specifikováno v jednotlivých fázích řízení. (22) V oznámení přestupku ze dne 20. 9. 2016 je mimo jiné uvedeno, že: „Dne 20. 9. 2016 v 8:47 hod., bylo na sil. I/03 Tábor směr Č. Budějovice, k.ú. Borek, změřeno výše uvedené vozidlo, radarem RAMER 10C naměřena rychlost 90/150/145 km/hod.“ (23) V úředním záznamu ze dne 20. 9. 2016 bylo vymezení obdobné: „V 08:47 hodin jsem na silnici I/03 v úseku Tábor směr Č. Budějovice, k. ú. Borek, okr. České Budějovice, naměřil radiolokačním měřičem rychlosti Ramer 10C vozidlu Škoda Octavia RZ: X, barva šedá, rychlost 150 km/h, po odpočtu 3% odchylky rychlost 145 km/h v úseku, kde je povolená maximální rychlost 90 km/h. Viz přibližné souřadnice GPS – N 49:02.15.9, E 14.30.42.

6. Vozidlo jelo od obce Chotýčany.“ Stejné údaje jsou uvedeny i v Záznamu o přestupku. (24) V oznámení a předvolání ze dne 9. 1. 2017 je místo vymezeno číslem silnice, katastrálním územím a směrem jízdy. I ve výroku rozhodnutí správního orgánu ze dne 1. 2. 2017 je uvedeno, že: „20. 9. 2016 v 08:47 hodin jel jako řidič vozidlem tov. značky Škoda, reg. zn. X, po pozemní komunikaci I, třídy č. 03 v katastru obce Borek, ve směru od obce Tábor na Č. Budějovice…“ V odůvodnění rozhodnutí je mimo jiné uvedeno, že dokazování bylo provedeno ze spisového materiálu předloženého Policií ČR, kde jsou uvedeny GPS souřadnice místa změření rychlosti a založena orientační mapka místa zjištění přestupku. (25) Žalovaný ve výroku svého rozhodnutí místo specifikoval druhem a číslem silnice („na pozemní komunikaci I, třídy č. 03“), katastrálním územím a směrem jízdy („v katastru obce Borek, ve směru jízdy od obce Tábor na České Budějovice“), a konstatováním povolené rychlosti v úseku (90 km/h). V odůvodnění svého rozhodnutí pak zmínil spisový materiál předložený Policií České republiky, včetně mapky, do které bylo zaneseno místo měření, a souřadnice GPS umístněné ve snímku z radaru. (26) Lze tedy shrnout, že místo spáchání přestupku bylo specifikováno nejen číslem silnice, katastrálním územím, směrem jízdy a výší povolené rychlosti v úseku, ale rovněž souřadnicemi GPS. Krajský soud, shodně jako správní orgány, považuje takové vymezení za dostatečné a nevidí důvod, proč by za této situace bylo nutné provádět na místě spáchání přestupku místní šetření a provádět k této otázce výslech příslušníků Policie ČR. Je totiž zřejmé, v jaké konkrétní části silnice č. 03 byla rychlost vozidla měřena a jaká byla na tomto úseku nejvyšší povolená rychlost. Ostatně i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozhodnutí č. j. 9 As 290/2014-53 ze dne 25. 6. 2015 uvádí, že „není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno na metr přesně.“ Naopak ve svém rozhodnutí považuje za dostačující, „pokud je místo spáchání přestupku specifikováno číslem silnice, názvem blízké obce, čerpací stanice, směrem jízdy a výší povolené rychlosti v úseku,“ a nepovažuje ani za nutné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno i GPS souřadnicemi, což se však v tomto případě stalo. Místo spáchání přestupku je tedy v tomto případě určeno dokonce ještě konkrétněji, než požaduje ve své rozhodovací praxi Nejvyšší správní soud. (27) Krajský soud dále posuzoval otázku, zda bylo místo spáchání přestupku dostatečně vymezeno v samotném výroku rozhodnutí o přestupku (respektive zda v něm byl dostatečně vymezen skutek). Konkrétně se jedná o hodnocení skutkové věty rozhodnutí v tomto znění: „20. 9. 2016 v 08.47 hodin jel [žalobce] jako řidič vozidlem tov. značky Škoda, reg. značky X po pozemní komunikaci I. třídy č. 03 v katastru obce Borek, ve směru od obce Tábor na Č. Budějovice, rychlostí 150 km/hodinu (po odečtení nejvyšší přípustné odchylky měřícího zařízení min. 145 km/hodinu), tedy rychlosti překračující nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvl. právním předpisem o 50 km/hodinu více mimo obec /viz záznam silničního radarového rychloměru RAMER 10C hlídky Policie ČR).“ (28) Podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. (29) V zájmu právní jistoty obviněného musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. V tomto smyslu slouží výrok rozhodnutí ústavní hodnotě právní jistoty a je klíčovou normativní částí rozhodnutí. Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65). (30) Je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen, což lze zaručit jen konkretizací údajů obsahujících popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 34/2006-73 ze dne 15. 1. 2008, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS, srovnej také rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 180/2012-43 ze dne 24. 4. 2013, nebo č. j. 9 As 291/2014-39 ze dne 28. 5. 2015). (31) V nynější věci byly uvedené požadavky naplněny. (32) Správní orgány uvedly všechny okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více. Pro účely podřazení skutku pod uvedenou skutkovou podstatu je tedy mimo jiné nutné vymezit místo spáchání přestupku tak, aby bylo najisto postaveno, jaká byla v daném místě nejvyšší povolená rychlost. Jen tak lze s jistotou říci, o kolik osoba povolenou rychlost překročila a zda byla naplněna skutková podstata právě tohoto přestupku. (33) V nynější věci správní orgán ve výroku vymezil místo spáchání přestupku číslem silnice, katastrálním územím obce Borek, a bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod., což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. Dále popsal, že stěžovateli byla rychloměrem RAMER 10C naměřena rychlost 150 km/hod., po zohlednění odchylky 145 km/hod. Jinými slovy z výroku rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel v provozu na pozemních komunikacích, konkrétně na silnici první třídy, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, překročil povolenou rychlost, a to o více než 50 km/hod. (po zohlednění odchylky se jednalo o 55 km/hod.), a byla tak naplněna skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona o provozu na pozemních komunikacích. (34) Správní orgány dostály i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (08 hodin 47 minut) a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným. (35) Dále žalobce žalovanému vytýká, že žádným způsobem neprokázal, že v době spáchání přestupku řídil vozidlo, a že se nezabýval možností, že by v době spáchání přestupku mohl vozidlo řídit někdo jiný. (36) Tuto možnost však v žalobě žalobce sám uvádí pouze jako možnost hypotetickou. Že by automobil v době spáchání přestupku řídil někdo jiný, žalobce v žalobě netvrdí, skutečnost, že automobil v době spáchání přestupku řídil sám, nijak nepopírá, a žádné důkazy na podporu verze, že by automobil neřídil, nepředkládá. (37) Navíc z obsahu správního spisu je zřejmé, že řidič – žalobce byl po změření rychlosti vozidla hlídkou policie ztotožněn na základě předložených dokladů, tj. občanského průkazu a řidičského průkazu. Dle úředního záznamu Policie ČR zasahující policista po celou dobu od naměření do zastavení neztratil s vozidlem vizuální kontakt, řidič byl ve vozidle sám. Totéž je uvedeno i v oznámení přestupku, kde je navíc zaznamenáno vyjádření žalovaného k okolnostem přestupku. Toto oznámení o přestupku žalobce z obou stran vlastnoručně podepsal. Součástí spisu je pak i fotografie zachycující jak změřený automobil, tak osobu řidiče. (38) S ohledem na shora uvedené skutečnosti krajský soud za situace, kdy žalobce jel v autě sám, od naměření rychlosti po zastavení vozidla neztratila hlídka policie s vozidlem vizuální kontakt a po zastavení byl žalobce ztotožněn hlídkou Policie ČR na základě předloženého občanského a řidičského průkazu, nemá Krajský soud pochybnosti o tom, že přestupek spáchal žalobce. (39) Poslední námitka žalobce spočívala v tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce naplnil materiální znaky daného jednání, tedy že svým jednáním kohokoliv ohrozil či narušil veřejný zájem. Žalobce rozporuje názor žalovaného, že společenským zájmem je dodržování pravidel silničního provozu, a poukazuje na skutečnost, že v místě, kde měl být přestupek spáchán, se jedná o rovný a přehledný úsek komunikace. Naměřená rychlost v místě mimo zástavbu a na přehledném a rovném úseku pak není dle jeho názoru rychlostí zjevně nepřiměřenou. (40) Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu, který fyzickým osobám zakazuje překročit nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/hod. a více nebo mimo obec o 50 km/hod. a více. Je rovněž rozvedením povinnosti účastníka silničního provozu řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu. (41) Jak již uvedl žalovaný, objektem tohoto přestupku je ochrana zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je také zájem na předcházení dopravním nehodám a tedy i zájem na ochraně života, zdraví a majetku. K naplnění objektivní stránky tohoto přestupku se vzhledem k jeho ohrožovacímu charakteru nevyžaduje, aby uvedeným jednáním byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že byl daným jednáním ohrožen zájem společnosti, nikoliv konkrétní jednotlivci. Působení pravidel provozu na pozemních komunikacích má totiž výrazně preventivní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2013-98 ze dne 6. června 2013). Jak totiž již žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsal, při každé vyšší rychlosti, než je povoleno, není řidič schopen ovládat motorové vozidlo takovým způsobem, aby mohl bezpečně reagovat na situace předpokládané dopravní a dopravně technickou situací v silničním provozu v důsledku prodloužení brzdné dráhy, působení vyšších sil (zvýšená hybnost, odstředivé síly, deformační síly, omezení směrové stability) a dalších negativních jevů v důsledku vyšší rychlosti. Rychlostní limity jsou nastaveny právě proto a v právě v takové míře, aby při běžní provozu a dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích nedocházelo k ohrožení života, zdraví a majetku, případně aby toto riziko bylo sníženo na přijatelné minimum. Pozemní komunikace jsou podle své kategorie a třídy konstruovány na návrhové rychlosti, které jsou následně také rychlostmi povolenými. Mez nejvyšší povolené rychlosti tak umožňuje bezpečné užití pozemní komunikace vzhledem k jejímu stavebně technickému uspořádání a návrhovým prvkům (podélný sklon, zaoblení oblouků, příčný sklon a příčné uspořádání vozovky. Užití vyšší rychlosti vždy s sebou přináší riziko nezvládnutí řízení a ohrožení bezpečnosti silničního provozu. (42) Z předloženého správního spisu Krajský soud zjistil, že žalobce jel rychlostí nejméně 145 km/hod. na silnici I. třídy, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. Skutečnost, že se jedná o rovný a přehledný úsek, na posouzení protiprávnosti (a materiální stránky) jednání žalobce nic nemění. Za rozhodný nelze považovat ani argument, že provoz musel odpovídat možnostem jet vyšší rychlostí, než je maximální povolená rychlost, bez ohrožení jiných účastníků silničního provozu, neboť nikde není zmíněno, že by žalobce předjížděl jiná vozidla. Tento argument žalobce je kromě toho s podivem s ohledem na to, že právě to, že předjížděl jiné vozidlo, žalobce uvedl jako důvod svého jednání do Oznámení přestupku. (43) Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že stěžovatelem uváděné okolnosti ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu nepostačují k učinění závěru o absenci materiální stránky jako znaku přestupku. Jednáním stěžovatele došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ostatně typová společenská škodlivost projednávaného přestupku je vyjádřena jeho sankčním rozpětím, neboť dle § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu se za spáchání tohoto přestupku ukládá pokuta v rozpětí od 5 000 Kč do 10 000 Kč a zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Z výše uložené sankce vyplývá, že ji správní orgán uložil při samé dolní hranici zákonného rozpětí, čímž uváděné skutečnosti zohlednil ve smyslu § 12 zákona o přestupcích. To je zřejmé i z odůvodnění výše sankce v prvostupňovém rozhodnutí. V. Závěr, náklady řízení (44) Na základě shora uvedených skutečností Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Soud rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s.ř.s. (45) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení