54 A 7/2017 - 64

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce V. B., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8, proti žalovanému Krajskému úřadu Vysočina, se sídlem Žižkova 57, 587 33 Jihlava, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJI 36208/2017 ze dne 16. 5. 2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Rozhodnutím Městského úřadu Pelhřimov č. j. OVV/364/2016 D-243/16 ze dne 9. 1. 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se z nedbalosti dopustil tím, že dne 24. 1. 2016 v 14:56:39 hodin řídil na pozemní komunikaci I. třídy, č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov, osobní automobil tovární značky Ford Mondeo B5Y, registrační značky X, ve směru jízdy od Kamenice nad Lipou na Božejov, přičemž mu byla v úseku u autobusové zastávky, souřadnice postavení měřícího zařízení GPS Y 705325.00, X 1132653.00, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 65 km/hod., kdy po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/hod. mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 62 km/hod., tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. a tímto jednáním porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž naplnil skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku. Podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) a k § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) mu byla za tento přestupek uložena pokuta ve výši 1.700 Kč, a současně mu byla podle § 79 odst. 1) zákona o přestupcích uložena povinnost uhradit náklady řízení stanovené vyhláškou Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 340/2003 Sb. ve výši 1.000 Kč. (2) Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 2. 2017 odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím č. j. č. j. KUJI 36208/2017 ze dne 16. 5. 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. (3) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 19. 7. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového. (4) Ve své žalobě žalobce namítá, že odpovědnost za přestupek zanikla dříve, než bylo vydáno napadené rozhodnutí a rozhodnutí prvostupňové. K přestupku mělo dojít dne 24. 1. 2016 a bylo tedy možné jej projednat pouze ve lhůtě do 24. 1. 2017, přičemž však obě rozhodnutí nabyla právní moci až dne 18. 5. 2017. Žalobce zánik odpovědnosti dovozuje z dělené účinnosti novely zákona o přestupcích platného v době spáchání přestupku, kdy část novely zákona o přestupcích - zákon č. 204/2015 Sb., nabyla účinnosti ke dni 1. 10. 2015 a zbývající část ke dni 1. 10. 2016. (5) Žalobce dále namítl, že místo přestupku je popsánu v rozporu se skutečností. Podle výroku mělo dojít k přestupku v úseku autobusové zastávky v obci Kamenice nad Lipou, v místní části Pravíkov. Ze spisu však vyplývá, že přibližně v tomto místě se nacházel rychloměr, přičemž ke změření došlo na vzdálenost 164,4 m. K přestupku přitom došlo v místě změření, to je 164,4 m od autobusové zastávky, což již nelze považovat za úsek autobusové zastávky, a místo přestupku je ve výroku určeno v rozporu s faktickým stavem. V tomto směru žalobce dále namítá, že se správní orgány podrobněji nezabývaly tím, zda se žalobce v okamžiku měření nacházel již v obci, toto pouze konstatovaly, aniž by bylo provedeno odpovídající dokazování. (6) Žalobce také namítl, že nebyla naplněna materiální stránka přestupku, a uvedl, že správní orgány se nezabývaly ani tím, v jaké vzdálenosti od značky „Začátek obce“ byl žalobce změřen, ačkoliv tato skutečnost má podstatný vliv na posuzování závažnosti překročení rychlosti toliko o 12 km/hod. Kromě toho se jedná o přehledný a rovný úsek, kde se nenachází ani žádný přechod pro chodce. Dle názoru žalobce nebylo proto účelem měření rychlosti zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, ale pouze „rozdávání pokut“, což je v rozporu s § 79a zákona o silničním provozu. (7) Žalobce dále zpochybnil provedené měření rychlosti, k čemuž uvedl, že při měření mohlo dojít k tzv. slip effectu, přičemž správní orgány neprokázaly, že ke slip effectu při měření rychlosti jízdy žalobce nedošlo, a o vině žalobce zůstala důvodná pochybnost. Úvahy správního orgánu označil žalobce za nepřezkoumatelné, neboť správní orgán dovodil, že měření bylo provedeno v souladu s Návodem k obsluze, aniž by jej provedl jako důkaz. Také mu není zřejmé, odkud správní orgány dovodily, že použitý rychloměr má odchylku ±3 km/hod. Odečtení této hodnoty od naměřené rychlosti proto žalobce považuje za nepřezkoumatelné. (8) Žalobce rovněž uvedl, že již v odvolacím řízení namítl, že mu policisté neumožnili na místě silniční kontroly ověřit, zda jsou na rychloměru úřední značky a zjistit výrobní číslo rychloměru. Navrhl proto ohledání rychloměru a jeho přezkoušení, zda nedošlo ke ztrátě jeho metrologických vlastností, což však správní orgán neučinil a ani se nijak zvlášť nevyjádřil k návrhu na ohledání rychloměru a jeho přezkoušení. V tom žalobce spatřuje opomenutý důkaz a současně namítá, že na přezkoušení rychloměru měl nesporný nárok a žalovaný měl tomuto důkaznímu prostředku povinnost vyhovět. (9) Žalobce dále namítl, že se správní orgány nijak nezabývaly tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání přestupku, není pro žalobce příznivější, přičemž žalobce poukázal na to, že správní orgán uložil pokutu podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu, což je ustanovení, které v době spáchání přestupku ještě ani neexistovalo, a správní orgán tedy nepochybně rozhodoval podle novější právní úpravy, aniž však tento postup zdůvodnil, v čemž žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí. (10) Závěrem žalobce zmínil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. II. Vyjádření žalovaného (11) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (12) Žalovaný se ve svém vyjádření k žalobě ze dne 15. 8. 2017 v prvé řadě vyjádřil k námitce žalobce týkající se údajného zániku odpovědnosti za přestupek před nabytím právní moci rozhodnutí obou správních orgánů. Podle názoru žalovaného jsou přechodná ustanovení k novele zákona o přestupcích – zákona č. 204/2015 Sb., upravena v článku II, a proto se musí realizovat dle nabytí účinnosti jednotlivých bodů novely zákona o přestupcích. Není nezbytně nutné explicitně stanovovat nabytí účinnosti čl. II. Výklad žalobce, že novelizace § 20 zákona o přestupcích je ve skutečnosti účinná až od 1. 10. 2016, považuje žalovaný za nesprávný a v rozporu se zjevnou vůlí zákonodárce i s dikcí zákona. Otázka účinnosti přechodných ustanovení je komplexní a neomezuje se jen na běh prekluzivní lhůty. (13) K námitce žalobce ohledně místa spáchání přestupku žalovaný uvedl, že úsek od značky začátku obce k autobusovým zastávkám je dlouhý více než 300 metrů, značení bylo policisty před začátkem měření zkontrolováno a platil rychlostní limit 50 km/hod. Dle žalovaného je vymezení místa, kde mělo ke skutku dojít, dostatečně přesné a nezaměnitelné. (14) Rovněž materiální stránka přestupku byla dle názoru žalovaného naplněna, neboť zákonná úprava hovoří jednoznačně, a argument, že nějaká komunikace „svádí“ k rychlejší jízdě, považuje žalovaný za irelevantní. (15) K námitkám týkajících se samotného měření žalovaný uvedl, že laserové měřiče jsou schváleny pro měření od 25 do 400 metrů, nižší rozpětí se doporučuje pouze ve vztahu ke kvalitě fotodokumentace. (16) Konečně k namítané retroaktivitě žalovaný uvedl, že ke skutku sice došlo před účinností novely zákona o silničním provozu (tj. přede dnem 20. 2. 2016), avšak k žádné změně ve výši sankce, kterou je možné za přestupek uložit, nedošlo. V žádném případě nebyla práva žalobce zkrácena. III. Stručný obsah správního spisu (17) Ze spisu předloženého správním orgánem soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (18) Ve správním spisu bylo založeno Oznámení o přestupku Policie ČR č. j. KRPJ-10287- 7/PŘ-2016-161706-PA ze dne 29. 1. 2016, úřední záznam Policie ČR č. j. KRPJ-10287-7/PŘ- 2016-161706-PA ze de 27. 1. 2016, záznam o přestupku včetně fotografií automobilu, ověřovací list č. 8012-OL-70088-15 k silničnímu laserovému rychloměru, evidenční karta řidiče a výpis z evidenční karty osoby. Dále je součástí správního spisu příkaz k uložení pokuty za přestupek Městského úřadu Pelhřimov č. j. OVV/364/2016 D-243/16 ze dne 2. 5. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným z předmětného přestupku. (19) Proti příkazu k uložení pokuty podal žalobce dne 23. 5. 2016 odpor, na základě čehož správní orgán nařídil ve věci na 21. 6. 2016 jednání. Na jednání zástupce žalobce požádal o stanovení lhůty k písemnému vyjádření. Vyjádření žalobce bylo správnímu orgánu doručeno dne 4. 7. 2016. Ve svém vyjádření žalobce zpochybnil způsobilost osoby, která měření provedla, k takovému úkonu, a dále namítl chybné použití rychloměru, neboť podle záznamu o přestupku proběhlo měření na vzdálenost 164,4 metrů, přičemž podle návodu k obsluze rychloměru je systém MicroDigiCam navržen tak, aby snímal obrázky ze vzdálenosti 50 až 170 metrů od měřícího místa. Optimální vzdálenost zaměření je 80 – 140 metrů a dle tvrzení žalobce tak bylo měření provedeno v rozporu s návodem k obsluze a rychloměr byl užit mimo své konstrukční parametry. Žalobce dále uvedl, že v naměřeném úseku je umístěna dopravní značka B 20a s číselným údajem „60“, opravňující řidiče jet nejvyšší povolenou rychlosti 60 km/hod. (20) Na základě vyjádření žalobce byly doplněny fotografie z místa, kde došlo ke spáchání přestupku, a založeno potvrzení o proškolení policistů P. G. A J. H. k obsluze laserového měřiče MicroDigiCam LTI, Nařízeno bylo rovněž další jednání ve věci, a to na den 9. 8. 2016. Na jednání byl proveden výslech svědka P. G., příslušníka Policie ČR, který k věci zejména uvedl, že k používání rychloměru byli oba členové hlídky řádně proškoleni a rychloměr užívali v souladu s návodem k obsluze. Před zaujetím stanoviště ke kontrole projeli a zkontrolovali kontrolovaný měřící úsek, totéž učinili po ukončení kontrolní činnosti. Měřící zařízení obsluhoval svědek G., jeho kolega H. prováděl zastavování vozidel. Po zastavení vozidla žalobce svědek žalobci sdělil, jakého přestupku se dopustil, a byla mu nabídnuta možnost podívat se na záznam. Žalobce tuto nabídku nevyužil. K dotazu žalobce svědek dále uvedl, že základní proškolení k obsluze rychloměru absolvoval v roce 2008, poté v roce 2009 a poté vždy znovu každý rok. Rychloměr policisté používají a obsluhují v souladu s návodem pro jeho používání a používají ho takovým způsobem, aby na změřeném vozidle byl vždy zaměřovací kříž. (21) Vzhledem k tomu, že žalobce se k jednání nedostavil, navrhl jeho zástupce nařízení dalšího jednání za účelem pořízení jeho výpovědi. Jednání bylo správním orgánem nařízeno na den 21. 9. 2016, na toto jednání se však ani žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Vyslechnut byl J. H., příslušník Policie ČR, který zejména uvedl, že rychloměr neobsluhoval, předmětný automobil pouze zastavil. S řidičem přestupek projednával jeho kolega G. (22) Následně byla žalobci dne 21. 9. 2016 stanovena lhůta pro písemné vyjádření k podkladům pro rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Žalobce této možnosti nevyužil, nijak se nevyjádřil, načež bylo dne 9. 1. 2017 vydáno prvostupňové rozhodnutí. (23) Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 6. 2. 2017 odvolání, které doplnil podáním ze dne 10. 3. 2017. Namítl v něm, že se přestupku nedopustil, je si zcela jistý, že dodržel po celou dobu jízdy nejvyšší dovolenou rychlost, neboť se díval na tachometr a navíc při průjezdu obcemi zásadně využívá tempomat, který měl nastaven na 50 km/hod. Dle jeho tvrzení je měření laserovým rychloměrem snadno ovlivnitelné dalšími faktory a nemusí vždy a za všech okolností prokazovat skutečnou rychlost měřeného vozidla. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ano fakt, že měření bylo provedeno v souladu s návodem k obsluze. Výsledek měření je dle tvrzení žalobce zkreslen tzv. slip effectem, který nastane, když se zařízením v kritickém momentu měření pohne. Žalobce dále tvrdil, že se zařízením bylo manipulováno. Po zastavení prý požádal policisty, aby mu ukázali snímek z měření a též použitý rychloměr, neboť se chtěl podívat na to, zda jsou na něm všechny nepoškozené úřední značky. Toto mu však policisty nebylo dovoleno. Žalobce měl proto pochybnosti o tom, zda použitý rychloměr měl na sobě úřední značky, a taky o tom, zda se jednalo o rychloměr, k němuž byl vystaven ověřovací list. Navrhl proto jako důkaz ohledat použitý rychloměr a požadoval jeho přezkoušení. Žalobce dále namítl, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí nebylo uvedeno, že se spácháním údajného přestupku je spojen též bodový postih, což je dle jeho názoru v rozporu s § 77 zákona o přestupcích, neboť bodový postih je dle judikatury Nejvyššího soudu trestem, tedy sankcí za přestupek. (24) Žalovaný vydal dne 16. 5. 2017 napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. (25) Žalovaný zhodnotil, že správní orgán prvního stupně zjistil v přestupkovém řízení stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad napadeného rozhodnutí s požadavky zákonnosti. Spáchání přestupku žalobcem podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu bylo na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjištěno a prokázáno. (26) K námitkám týkajícím se použitého měřícího zařízení a jeho možnou ovlivnitelností, např. při tzv. slip effect, pohybu měřícím zařízením apod. žalovaný uvedl, že se ze strany žalobce jednalo o obecné námitky, které nejsou konkretizovány k předmětnému měření. Ani jedna z námitek nesměřovala k tomuto konkrétnímu měření a k tomu, v čem byl žalobcem spatřován nesoulad s návodem k obsluze tohoto zařízení. Zmiňovaný slip effect je potlačován přímo firmwarem přístroje a aby se projevil, muselo by být vozidlo, a to v rozporu s návodem i školením obsluhy, měřeno z boku. Přístroj, který byl použit při měření rychlosti žalobce, byl kalibrován Českým metrologickým institutem s platností do 1. 4. 2016 a splňoval veškeré podmínky pro použití při měření rychlosti silničních vozidel při dodržování maximální povolené rychlosti. Na místě kontroly žalobce neuvedl žádnou z uvedených námitek týkajících se způsobu měření a užití konkrétního měřidla, oproti svému odvolání, kde uvedl, že se mu na první pohled zdálo, že bylo se zařízením manipulováno. Dle výpovědi svědka G. mu byla na místě nabídnuta možnost zhlédnutí záznamu z měřícího zařízení, čehož žalobce nevyužil. Proto v odvolání namítanou manipulaci s měřícím zařízením považoval žalovaný za účelové tvrzení žalobce ve snaze vyhnout se odpovědnosti za přestupek. (27) S odkazem na § 77 zákona o přestupcích žalovaný dále uvedl, že není povinností správního orgánu I. stupně uvést ve výroku rozhodnutí informaci o záznamu stanoveného počtu bodů v registru řidičů. Záznam bodů do registru řidičů provádí příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností (často odlišný od správního orgánu projednávajícího přestupek) a nadto v jiném procesním režimu. Napadené rozhodnutí veškeré náležitosti výroku obsahuje a správní orgán I. stupně nepochybil, když neuvedl ve výroku rozhodnutí i informaci o počtu bodů v bodovém hodnocení, jelikož dle § 77 zákona o přestupcích toto není povinnou náležitostí výroku. (28) Žalovaný se dále zabýval námitkami žalobce, podle kterých byla dopravní značkou v daném úseku povolena rychlost 60 km/hod. a kvalitou fotografií z měřícího zařízení. (29) Závěrem žalovaný shrnul, že prvostupňové rozhodnutí bylo řádně zdůvodněno, odůvodnění obsahuje úvahy, kterými se správní orgán I. stupně řídil při hodnocení podkladů rozhodnutí a při výkladu právních předpisů, a rovněž i informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. S úvahami správního orgánu I. stupně se žalovaný ztotožnil a prvostupňové rozhodnutí označil za správné a vydané v souladu s právními předpisy IV. Právní názor soudu (30) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud věc projednal při nařízeném jednání dne 13. 12. 2017, z něhož se žalobce i jeho právní zástupce dne 13. 12. 2017 odmluvili a současně sdělili, že lze věc projednat v jejich nepřítomnosti. (31) V prvé řadě žalobce namítal, že odpovědnost za přestupek zanikla dříve, než napadené rozhodnutí a rozhodnutí prvostupňové. (32) K přestupku došlo dne 24. 1. 2016. Příkaz o uložení pokuty za přestupek byl vydán dne 2. 5. 2016, prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 9. 1. 2017, napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 5. 2017, obě rozhodnutí nabyla právní moci dne 18. 5. 2017. (33) Podle § 20 odst. 1 až 3 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku „(1) Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. (2) Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. (3) Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.“ (34) Ze shora uvedeného znění zákona je zřejmé, že jak vydáním příkazu o uložení pokuty za přestupek, tak vydáním prvostupňového rozhodnutí, došlo k přerušení lhůty a počala běžet lhůta nová. Od spáchání přestupku přitom neuplynuly dva roky. Odpovědnost za přestupek proto nezanikla a soud této námitce žalobce nepřisvědčil. (35) Soud nesouhlasí ani s tvrzením, že shora uvedené znění zákona o přestupcích nebylo v době spáchání přestupku účinné. Citované odstavce 2 a 3 byly do zákona o přestupcích vloženy článkem II bodem 6 zákona č. 205/2015. Dle čl. XXVI tohoto zákona „tento zákon nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení,“ tzn. dne 1. 10. 2016, „s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení.“ tj. dne 1. 10. 2015. Ze shora uvedeného je zcela zřejmé, že předmětné odstavce § 20 nabyly účinnosti ke dni 1. 10. 2015 a ke dni spáchání přestupku již byly účinné. Výklad žalobce, že aplikace § 20 v novelizovaném znění je vázána k účinnosti přechodného ustanovení a rozhodným okamžikem je tedy den 1. 10. 2016 je nesprávná a v rozporu se zjevným záměrem zákonodárce i se zněním zákona. (36) Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce týkající se ve výroku nedostatečně a nepřesně popsaného místa spáchání přestupku, a s tím související námitky žalobce, že správní orgány se dostatečně nezabývaly otázkou, zda se žalobce v okamžiku měření již nacházel v obci. (37) Za účelem posouzení této námitky krajský soud posuzoval otázku, zda bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku dostatečně vymezeno (respektive zda v něm byl dostatečně vymezen skutek). Konkrétně se jedná o hodnocení skutkové věty prvostupňového rozhodnutí v tomto znění: „dne 24. 1. 2016 v 14:56:39 hodin řídil na pozemní komunikaci I. třídy, č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov, osobní automobil tovární značky Ford Mondeo B5Y, registrační značky X, ve směru jízdy od Kamenice nad Lipou na Božejov, přičemž mu byla v úseku u autobusové zastávky, souřadnice postavení měřícího zařízení GPS Y 705325.00, X 1132653.00, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod., silničním laserovým rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 65 km/hod., kdy po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ve výši ±3 km/hod. mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 62 km/hod., tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. a tímto jednáním porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, čímž naplnil skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku.“ (38) Podle § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, musí výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. (39) Podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o provozu na pozemních komunikacích se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. nebo mimo obec o méně než 30 km/hod. (40) Pro účely podřazení skutku pod uvedenou skutkovou podstatu je tedy mimo jiné nutné vymezit místo spáchání přestupku tak, aby bylo najisto postaveno, jaká byla v daném místě nejvyšší povolená rychlost. Jen tak lze s jistotou říci, o kolik osoba povolenou rychlost překročila a zda byla naplněna skutková podstata právě tohoto přestupku. (41) Správní orgán ve výroku svého rozhodnutí vymezil místo spáchání přestupku číslem silnice, jménem obce i místní části, a bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici první třídy v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/hod., což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. Dále popsal, že se jednalo o úsek u autobusové zastávky, směr jízdy automobilu byl od Kamenice nad Lipou na Božejov, a měřící zařízení bylo postaveno na souřadnicích GPS Y 705325.00, X 1132653.

0. Uvedeno bylo rovněž, že žalobci byla rychloměrem MicroDigiCam LTI naměřena rychlost 65 km/hod., kdy po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ± 3km/hod. mu tedy byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 62 km/hod. (42) Jinými slovy z výroku rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel v provozu na pozemních komunikacích, konkrétně na silnici první třídy, v obci, kde je nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, překročil povolenou rychlost, a to o méně než 20 km/hod. (po zohlednění odchylky se jednalo o 12 km/hod.), a byla tak naplněna skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4. zákona o provozu na pozemních komunikacích. (43) Správní orgán uvedl všechny okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu správního deliktu a dostál i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (14 hodin 56 minut 39 vteřin) a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným. (44) Pokud žalobce uvádí, že výrok rozhodnutí je v rozporu s faktickým stavem, neboť v úseku autobusové zastávky se nacházel rychloměr, přičemž ze spisu vyplývá, že ke změření došlo na vzdálenost 164,4 metrů, tedy 164,4 metrů od autobusové zastávky, pak krajský soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 290/2014-53 ze dne 25. 6. 2015, podle kterého „není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno na metr přesně.“ Naopak ve svém rozhodnutí považuje Nejvyšší správní soud za dostačující, „pokud je místo spáchání přestupku specifikováno číslem silnice, názvem blízké obce, čerpací stanice, směrem jízdy a výší povolené rychlosti v úseku.“ Krajský soud proto ze všech shora uvedených hledisek považuje popis místa spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí za zcela dostatečný. (45) Jasně přitom bylo v rozhodnutí řečeno, že se jednalo o úsek „v obci“ a bezpředmětná je tak i námitka žalobce v tom smyslu, že se touto otázkou správní orgány nezabývaly. Ostatně jak správně uvedl ve svém vyjádření žalovaný, tuto skutečnost je možno ověřit na základě informace obsažené v odůvodnění rozhodnutí, že měření proběhlo na vzdálenost 164,4 m od umístění rychloměru. Žalobce navíc netvrdí, že by se v době spáchání přestupku na území obce za značkou vyznačující její začátek nenacházel. (46) Další námitka žalobce spočívala v tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce naplnil materiální znaky daného jednání. Žalobce mimo jiné uvedl, že se jedná o přehledný a rovný úsek, kde se nenachází ani žádný přechod pro chodce. (47) K této námitce soud uvádí, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, který fyzickým osobám zakazuje překročit nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. nebo mimo obec o méně než 30 km/hod. Je tudíž povinností účastníka silničního provozu řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) zákona o silničním provozu. (48) Objektem tohoto přestupku je ochrana zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, jehož součástí je také zájem na předcházení dopravním nehodám a tedy i zájem na ochraně života, zdraví a majetku. K naplnění objektivní stránky tohoto přestupku se vzhledem k jeho ohrožovacímu charakteru nevyžaduje, aby uvedeným jednáním byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že byl daným jednáním ohrožen zájem společnosti, nikoliv konkrétního jednotlivce. Působení pravidel provozu na pozemních komunikacích má totiž výrazně preventivní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2013-98 ze dne 6. června 2013). Skutečnost, že se jedná o rovný a přehledný úsek, na posouzení protiprávnosti (a materiální stránky) jednání žalobce nic nemění, stejně jako argument, že se jedná o typický průjezd silnice první třídy drobnou obcí, tedy ideální místo pro měření rychlosti, neboť zde určitou mírou překračuje rychlost téměř každý řidič, neboť se jedná o úsek, který k překročení rychlosti „svádí“. Žádný vliv na posouzení protiprávnosti jednání žalobce nemají jeho úvahy o motivaci Policie ČR k měření rychlosti v daném úseku. (49) Krajský soud proto konstatuje, že žalobcem uváděné okolnosti ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu nepostačují k učinění závěru o absenci materiální stránky jako znaku přestupku. Jednáním žalobce došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ostatně typová společenská škodlivost projednávaného přestupku je vyjádřena jeho sankčním rozpětím, neboť dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu se za spáchání tohoto přestupku ukládá pokuta v rozpětí od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Z výše uložené sankce vyplývá, že ji správní orgán uložil v prvé pětině zákonného rozpětí, což i dle svého odůvodnění považoval za úměrné charakteru přestupku, účelu sledovanému zákonem a výchovnému účelu. (50) Další žalobní námitkou žalobce namítal neprovedení důkazu návodem k obsluze. Úvaha správního orgánu o tom, že „nedošlo k chybnému použití rychloměru tím, že měření bylo provedeno na vzdálenost 164,4 metrů, neboť tento je navržen tak, aby snímal měřená vozidla na vzdálenost 50 – 170 metrů“, je proto dle tvrzení žalobce nepřezkoumatelná. (51) K této námitce žalobce soud v prvé řadě uvádí, že informaci o vzdálenosti pro snímání měřených vozidel poskytl správnímu orgánu sám žalobce, který ve svém vyjádření ze dne 1. 7. 2016 citoval návod k obsluze rychloměru a výslovně uvedl „Systém Micro DigiCam byl navržen tak, aby snímal obrázky ze vzdálenosti 50 - 170 metrů od měřícího místa, optimální vzdálenost měření je 80 – 140 metrů.“ (52) Dle názoru soudu není k učinění závěru, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze rychloměru, jeho provedení jako důkazu třeba. K otázce provedení měření v souladu s návodem k obsluze byl jako svědek vyslechnut policista prap. G., který měření prováděl, přičemž výslovně uvedl, že rychloměr byl v souladu s návodem k obsluze použit a hlídka byla k obsluze tohoto zařízení řádně proškolena. Hlídka používá rychloměr takovým způsobem, aby na změřeném vozidle byl vždy zaměřovací kříž. Osvědčení prap. G. bylo založeno do spisu. Krajský soud tedy nemá pochybnosti o souladu postupu při obsluhování předmětného měřícího zařízení s návodem k obsluze, neboť k takovému zajišťování byl policista náležitě proškolen a nevyvstaly žádné okolnosti, které by svědčily o opačném závěru, a v průběhu řízení nebyla prokazatelně zjištěna žádná pochybení ze strany obsluhy. Pokud je dle žalobce vzdálenost měření 80 – 140 metrů optimální, neznamená to, že vzdálenost 164,4 metru je mimo konstrukční parametry přístroje. (53) Žalobce dále namítl, že o přesnosti použitého rychloměru panují vážné pochybnosti, neboť i pokud je postupováno v souladu s návodem k obsluze, postačí, pokud je se zařízením v průběhu měření pohnuto, aby došlo k nepřesnosti měření. Dle jeho tvrzení mohlo dojít k tzv. slip effectu a bylo na správních orgánech, aby prokázaly, že ke slip effectu při měření nedošlo. Vzhledem k tomu, že tak správní orgány neučinily, zůstala zde důvodná pochybnost, zda měření bylo či nebylo slip effectem ovlivněno. Za nepřezkoumatelné považuje žalobce konstatování správního orgánu, že slip effect je potlačován firmwarem rychloměru, neboť správní orgán neuvedl, odkud takové zjištění čerpal. Tvrzení, že byly splněny podmínky pro vznik slip effectu, podporuje žalobce tvrzením, že vozidlo bylo snímáno z boku. (54) Soud těmto námitkám žalobce nepřisvědčil. Použité zařízení bylo řádně ověřeno Českým metrologickým institutem a splňovalo tedy veškeré požadavky na přesnost měření. Pokud žalobce přesnost měření zpochybňuje na základě tvrzení, že došlo ke slip effectu, je na něm, aby svá tvrzení prokázal. To však žalobce neučinil a neuvedl žádné relevantní okolnosti, které by jeho tvrzení nasvědčovaly. Soud proto naopak shledává jeho námitku za spekulativní a účelovou. Takové je i tvrzení žalobce, že měření bylo nepochybně provedeno z boku, což naplnilo podmínky pro vznik slip effectu. Z fotografií založených ve spise, na nichž je zřetelně patrný i zaměřovací kříž, je totiž více než zřejmé, že měření probíhalo čelem k vozidlu žalobce a nikoliv z boku, jak žalobce tvrdí. (55) Pokud žalobce namítá, že není zřejmé, odkud správní orgány dovodily, že použitý rychloměr má odchylku ± 3 km/hod., a odečtení této hodnoty od naměřené rychlosti shledává nepřezkoumatelné, pak soud uvádí, že odečtení této odchylky od naměřené rychlosti nijak nezhoršilo postavení žalobce v řízení a nemůže mít proto za následek pro žalobce nepříznivé rozhodnutí ve věci. (56) Žalobce dále uvedl, že žalovaný se nijak zvlášť nevyjádřil k návrhu žalobce na ohledání rychloměru a jeho přezkoušení, v čemž žalobce spatřuje opomenutý důkaz. Ohledání rychloměru žalobce navrhl proto, že mu dle jeho tvrzení policisté na místě silniční kontroly neumožnili ověřit, zda jsou na rychloměru úřední značky a zjistit výrobní číslo rychloměru. Na přezkoušení rychloměru má žalobce dle svého tvrzení v souladu s § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, nárok. (57) Žalovaný ve svém rozhodnutí k této argumentaci žalobce uvedl, že žalobce „Na místě kontroly neuvedl žádnou z uvedených námitek týkající se způsobu měření a užití konkrétního měřidla, oproti svému odvolání, kde uvedl, že se mu na první pohled zdálo, že bylo se zařízením manipulováno. Dle výpovědi svědka G. mu [žalobci] byla nabídnuta na místě možnost zhlédnutí záznamu z měřícího zařízeni, čehož nevyužil. Neuvedl ani použití tempomatu při jízdě, pouze do svého vyjádření k přestupku napsal, že s přestupkem nesouhlasí. Proto nyní namítanou manipulaci s měřícím zařízením považuje krajský úřad pouze za účelové tvrzení odvolatele ve snaze vyhnout se odpovědnosti za přestupek.“ (58) Je sice pravdou, že se žalovaný mohl k návrhu žalobce na provedení důkazu ohledáním rychloměru a jeho přezkoušením vyjádřit přímo, nicméně z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, z jakých důvodů žalovaný považoval argumentaci žalobce za nevěrohodnou a provedení takového důkazu za nadbytečné. Odůvodnění žalovaného považuje soud za dostatečné pro srozumitelnost a přezkoumatelnost rozhodnutí a návrh žalobce na provedení důkazu ohledáním a přezkoušením rychloměru za opomenutý důkaz stejně jako správní orgán nepovažuje. (59) Podle § 11a odst. 1 a 2 zákona o metrologii (1) Uživatel stanoveného měřidla je povinen na žádost osoby, která může být dotčena jeho nesprávným měřením, požádat o přezkoušení stanoveného měřidla. (2) Český metrologický institut a subjekty autorizované podle tohoto zákona k ověřování příslušného druhu stanovených měřidel přezkouší stanovené měřidlo a o přezkoušení vydají osvědčení, jehož přílohou je zkušební protokol. Náležitosti osvědčení o přezkoušení a náležitosti zkušebního protokolu stanoví ministerstvo vyhláškou. (60) K tvrzení žalobce, že měl dle § 11a odst. 1 zákona o metrologii nárok na přezkoušení rychloměru, soud uvádí, že v době spáchání přestupku bylo platné ověření použitého rychloměru přímo Českým metrologickým institutem. O ověření byl k rychloměru vystaven ověřovací list č. 8012-OL-70088-15, který je založen ve spise, a doba platnosti ověření rychloměru byla v ověřovacím listu stanovena do 1. 4. 2016. To soud považuje za zcela dostatečné a vyhovující požadavkům na ověření / přezkoušení použitého rychloměru včetně přezkoušení ve smyslu § 11a odst. 1 zákona o metrologii. Bylo by ostatně absurdní, kdyby i s platným ověřovacím listem bylo nutno rychloměr na základě § 11a odst. 1 zákona o metrologii nechávat znovu zkoušet na základě přestupků třeba i po každém měření. Pravidelné ověřování rychloměrů Českým metrologickým institutem právě taková jednotlivá přezkoušení nahrazuje. Z logiky věci má takové ověřování s určenou dobou platnosti (platné i v době spáchání přestupku) ostatně podstatně větší smysl, než přezkoušení rychloměru na návrh žalobce předložený správnímu orgánu déle než rok po spáchání přestupku. (61) Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná a protiústavní, neboť se správní orgány nijak nezabývaly tím, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání přestupku, není pro žalobce příznivější. (62) Ačkoliv žalobce ve své námitce neuvedl, která konkrétní ustanovení má v tomto případě na mysli, krajský soud za účelem posouzení námitky žalobce přezkoumal znění příslušných ustanovení, na jejichž základě byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a na základě kterých mu byla uložena sankce. Shledal při tom, že ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 a § 4 písm. b) a c) měly v době spáchání přestupku, v době vydání prvostupňového rozhodnutí, i v době vydání rozhodnutí žalovaného, totožné znění. V celém časovém intervalu od spáchání přestupku až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaným se stejně tak nezměnilo ani znění § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a paušální částka nákladů řízení o přestupcích dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., která byla po celou dobu shodně stanovena ve výši 1.000 Kč. Stejně tak zůstala stejná i výše sankce za předmětný přestupek, jedinou změnou je v tomto směru označení příslušného ustanovení, které se z původního a v době spáchání přestupku účinného § 125c odst. 5 písm. f) posunulo ke dni 20. 2. 2016 na § 125c odst. 5 písm. g). Není tedy zřejmé, o jaké novější právní úpravě žalobce hovoří a v čem spatřuje porušení svých práv, když ani žádná z novel zákona o přestupcích, které nabyly účinnosti v době od spáchání přestupku do vydání napadeného rozhodnutí, se nynější věci ani okrajově nedotýká a na postavení žalobce nemá absolutně žádný vliv. Měl-li snad žalobce na mysli nový zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, pak ten nabyl účinnosti až ke dni 1. 7. 2017, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 5. 2017, a nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich se tak na napadené rozhodnutí žalovaného ani na žádnou jemu předcházející fázi řízení před správními orgány neuplatní. (63) Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení a krajský soud takovou námitku shledává za zcela lichou. V. Závěr, náklady řízení (64) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (65) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení