54 A 8/2017 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce O. M., zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Černého 517/13, 182 00 Praha 8, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného č. j. KUJCK 66928/2017/ODSH ze dne 30. 5. 2017, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právona náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice č. j. 5587-2/16 Ha ze dne 3. 2. 2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl žalobce z nedbalosti dopustit tím, že dne 22. 6. 2016 v době kolem 13:10 hodin jel jako řidič osobního vozidla ALFA ROMEO, registrační značky X, po ulici Krajinská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od náměstí Přemysla Otakara II., přičemž nerespektoval dopravní značku IZ6a „Pěší zóna“ ve spodní části vjezd do pěší zóny povolen „1. Dopravní obsluha od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin, 2. Cyklisté, 3. Vozidla parkující v objektech“, následně byl před restaurací Masné krámy zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie, tedy svým jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. b) a písm. c) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek mu byla v souladu s ustanovením § 125c, odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a dále podle § 79 odst. 1) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“) a podle § 1 odst. 1) a odst. 2) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., paušální částka nákladů řízení o přestupcích, povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč. (2) Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 20. 2. 2017 odvolání, které žalovaný svým rozhodnutím č. j. KUJCK 66928/2017/ODSH ze dne 30. 5. 2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“) podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) co do výroku o vině a o sankci za přestupek zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Část b) výroku prvostupňového rozhodnutí, týkající se úhrady nákladů přestupkového řízení, žalovaný změnil tak, že opravil nesprávnost spočívající v nesouladu mezi částkou vyjádřenou číslicemi a částkou vyjádřenou slovy. (3) Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 2. 8. 2017 se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového. (4) Ve své žalobě žalobce uvádí, že prvostupňové rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Jako důvod v prvé řadě uvádí, že skutková kvalifikace ve výroku prvostupňového rozhodnutí neumožňuje subsumpci, neboť z výroku rozhodnutí nevyplývá, že by žalobce nesplňoval žádnou z výjimek uvedených v dodatkové tabulce ke značce IZ6a. Nedostatečně je prý popsáno i místo spáchání přestupku a z výroku proto nelze dovodit, zda k přestupku skutečně došlo v místě, kde dopravní značka IZ6a platí. Dle tvrzení žalobce není ve výroku prvostupňového rozhodnutí dostatečná ani právní kvalifikace, neboť není poukázáno na § 39 odst. 4) zákona o silničním provozu a § 11, § 12 a § 13 zákona o přestupcích. Kromě toho měl výrok rozhodnutí dle tvrzení žalobce obsahovat i identifikaci opatření obecné povahy, kterým byla předmětná dopravní značka stanovena. (5) Žalobce dále uvedl, že žalovaný neprovedl dostatečně přesvědčivé hodnocení důkazů. K námitce žalobce, že se žádného přestupku nedopustil, neboť z dané ulice pouze vyjížděl, a vozidlo na dané místo postavil pan J. K., nar. X, U. V. X, P., nevyslechl pana K. a upřednostnil tvrzení strážníků městské policie, aniž by zdůvodnil, proč považuje tvrzení žalobce za méně věrohodné, než tvrzení strážníků. Nejen, že žalovaný návrhu žalobce na výslech pana K. nevyhověl, ale ani se k němu nijak nevyjádřil a zcela jej opomněl. (6) Dále žalobce namítl, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval tím, zda prvostupňový správní orgán vyhověl jeho pokynům, které žalovaný vyslovil ve svém prvním rozhodnutí ve věci č. j. KUJCK 145661/2016 ze dne 8. 11. 2016, kterým zrušil první prvostupňové rozhodnutí č. j. 5587/16 Ha ze dne 28. 7. 2016, které napadenému rozhodnutí předcházelo. Z toho důvodu považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. (7) Žalobce rovněž namítl, že z napadeného rozhodnutí, jakož i z rozhodnutí prvostupňového, není zřejmé, podle jaké časové verze příslušných zákonů bylo rozhodováno, a správní orgány ani neřešily otázku, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání údajného přestupku, není pro žalobce příznivější. I z těchto důvodů považuje žalobce obě rozhodnutí za nepřezkoumatelná. (8) Dále žalobce namítá, že nebyly prokázány materiální znaky jeho jednání, neboť s vozidlem z daného místa pouze odjížděl, a to velmi pomalu a ohleduplně vůči účastníkům provozu. Úvahu správního orgánu, že k naplnění materiální stránky přestupku došlo proto, že došlo k naplnění formálních znaků dané skutkové podstaty, nepovažuje za správnou. (9) Závěrem žalobce zmínil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. II. Vyjádření žalovaného (10) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. (11) Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 26. 9. 2017 v prvé řadě odkázal na § 77 zákona přestupcích a § 68 odst. 2 správního řádu, a k námitce žalobce týkající se nedostatků výroků obou rozhodnutí uvedl, že má za to, že specifikace obsažená ve výroku prvostupňového rozhodnutí splňuje požadavky zákona. Je v něm uvedeno, jakou dopravní značku žalobce nerespektoval, a vyplývá z něj, že porušil určitou povinnost. Výrok rozhodnutí splňuje všechny formální požadavky jak ve smyslu § 77 zákona přestupcích, tak i § 68 odst. 2 správního řádu. Neuvedení § 39 odst. 4 zákona o silničním provozu a § 11, § 12 a § 13 zákona o přestupcích nezpůsobuje dle názoru žalovaného nezákonnost rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí je uvedeno správné ustanovení, podle kterého byl určen druh a výměra sankce (§ 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu), a žalobcem zmiňovaná pravidla pro výměru sankce správní orgán uplatnil v rámci správní úvahy zvažované výše ukládané sankce, což učinil v odůvodnění rozhodnutí. (12) Nezákonnost rozhodnutí nezpůsobuje dle názoru žalovaného ani neuvedení identifikace opatření obecné povahy, kterým bylo dopravní značení stanoveno podle § 77 odst. 5 zákona o silničním provozu, ve výroku rozhodnutí, neboť na dopravní značení dopadá presumpce správnosti, pokud v řízení není prokázán opak, a v dané věci nebylo po celou dobu řízení dopravní značení nijak rozporováno. (13) Co se týče popisu místa, kde byl přestupek spáchán, považuje jej žalovaný za zcela dostatečný, neboť přestupkové jednání žalobce nemůže být zaměněno s jiným a ze specifikace „před restaurací Masné krámy“ jednoznačně vyplývá, že místo spáchání přestupku není vztaženo k celé Krajinské ulici, jak namítá žalobce, ale je specifikováno zcela konkrétně u restaurace Masné krámy. Místo spáchání přestupku je ostatně jasně seznatelné i z fotodokumentace obsažené ve spisu. Ze svědecké výpovědi strážníků městské policie je zřejmé, že místní úprava silničního provozu v době kontroly platila, neboť strážníci její kontrolu provedli před započetím provádění kontrolní činnosti. Z výpovědi strážníků je zřejmé i to, že na místě bylo řešeno, zda na žalobce nedopadá některá z výjimek z místní úpravy provozu na pozemních komunikacích, přičemž na dotaz strážníků se žalobce pouze omezil na konstatování, že neví, že chvátá a potřebuje do Komerční banky. (14) Žalovaný dále odmítá, že by v daném řízení byla pochybnost o totožnosti přestupce. Žalovaný v rozhodnutí detailně popsal, co vyplývá ze svědeckých výpovědí strážníků městské policie, a na základě jejich obsahu shledal provedení svědecké výpovědi pana J. K. pro zjištění skutkového stavu nadbytečným, neboť o skutkovém stavu nejsou žádné pochybnosti. To je dle tvrzení žalovaného z jeho rozhodnutí zřejmé. (15) Pokud žalobce namítá, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich není zřejmé, podle jaké časové verze příslušných zákonů bylo rozhodováno, pak žalovaný namítá, že uvedení konkrétního právního předpisu s následným textem „ve znění účinném ke dni spáchání přestupku“, „ve znění pozdějších předpisů“, apod. zcela splňuje požadavky na zápisy právních norem a kvalifikací. K námitce žalobce týkající se právní úpravy pro žalobce příznivější žalovaný uvedl, že při změně legislativy žalovaný posuzuje, zda je či není nová úprava pro pachatele příznivější, automaticky. (16) Co se týče materiální stránky přestupku, žalovaný uvedl, že žalobce se svým jednáním, kdy porušil dopravní značku, upravující vjezd do pěší zóny, ohrozil zájem společnosti na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. K tomu, že jednáním žalobce nebyli ohrožení jiní účastníci provozu na pozemních komunikacích, správní orgán přihlédl při určení výše sankce. III. Stručný obsah správního spisu (17) Ze spisu předloženého správním orgánem soud zjistil následující podstatné skutečnosti. (18) Ve správním spisu byl založen úřední záznam Městské policie České Budějovice č. j. 1606-1062 ze dne 22. 6. 2016, fotografie dopravní značky IZ6a „Pěší zóna“ ve spodní části vjezd do pěší zóny povolen „1. Dopravní obsluha od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin, 2. Cyklisté, 3. Vozidla parkující v objektech“, umístěné na rohu náměstí Přemysla Otakara II. a ulice Krajinská, fotografie z místa spáchání přestupku, na které je zachyceno vozidlo včetně registrační značky v ulici Krajinská před restaurací Masné krámy, a oznámení o podezření ze spáchání přestupku č. j. MP/4469/16-TK ze dne 27. 6. 2016, které bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 28. 6. 2016. Spis dále obsahuje oznámení o zahájení řízení a předvolání obviněného k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci č. j. 5587/16 Ha ze dne 4. 7. 2016, které bylo žalobci doručeno dne 13. 7. 2016, výpis z evidenční karty žalobce, protokol o ústním projednání přestupku ze dne 27. 7. 2016 a rozhodnutí o přestupku č. j. 5587/16 Ha ze dne 28. 7. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se dopustí ten, kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), porušil povinnost stanovanou v hlavě II tohoto zákona. Přestupku se dopustil z nedbalosti tím, že dne 22. 6. 2016 v době kolem 13:10 hodin jel jako řidič osobního vozidla ALFA ROMEO, registrační značky X, po ulici Krajinská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od náměstí Přemysla Otakara II., přičemž nerespektoval dopravní značku IZ6a „Pěší zóna“ ve spodní části vjezd do pěší zóny povolen „1. Dopravní obsluha od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin, 2. Cyklisté, 3. Vozidla parkující v objektech“, následně byl před restaurací Masné krámy zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie, tedy svým jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4, písm. b) a písm. c) zákona o silničním provozu. Za tento přestupek mu byla v souladu s ustanovením § 125c, odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a dále podle § 79 odst. 1) zákona o přestupcích a podle § 1 odst. 1) a odst. 2) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., paušální částka nákladů řízení o přestupcích, povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč. (19) Proti tomuto rozhodnutí 5587/16 Ha ze dne 28. 7. 2016 podal žalobce dne 15. 8. 2016 blanketní odvolání, které ani na základě výzvy k odstranění vad podání ze dne 19. 8. 2016 nedoplnil. Rozhodnutím č. j. KUJCK 145661/2016 ze dne 8. 11. 2016 žalovaný rozhodnutí 5587/16 Ha ze dne 28. 7. 2016 zrušil a věc vrátil k novému projednání s odůvodněním, že z fotografie dopravního značení, založeného ve spise, není zřejmé, kdy byla tato fotografie pořízena, tedy zda žalobce předmětnou dopravní značku dne 22. 6. 2016 skutečně porušil, či nikoliv. Žalovaný doporučil provést svědeckou výpověď strážníků Městské policie České Budějovice, kteří měli být vyslechnuti zejména k tomu, zda v inkriminovaný den dopravní značení na daném místě kontrolovali, a žalobce tak přestupek spáchal, či nikoliv. Dále doporučil doplnit důkazy o provedení šetření o tom, zda se na žalobce vztahuje některá z výjimek uvedených na dopravní značce, a o tom, že řidič byl informován o tom, že vjíždí do úseku platnosti dopravní značky. (20) Žalobce byl proto předvoláním ze dne 23. 12. 2016, které mu bylo doručeno téhož dne, předvolán k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci. Jednání bylo nařízeno na 11. 1. 2017 v 9:00 hodin. Podáním doručeným správnímu orgánu I. stupně dne 6. 1. 2017 se zmocněnec žalobce Ing. M. J. z jednání omluvil s odůvodněním, že je na stejný den předvolán k podání vysvětlení na Polici ČR a požádal o stanovení nového termínu ústního jednání. (21) Dle protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 11. 1. 2017 se k ústnímu jednání nedostavil ani žalobce, ani jeho zmocněnec. S ohledem na to, že omluvu zmocněnce nevyhodnotil správní orgán jako řádnou, bylo jednáno v nepřítomnosti žalobce. Na jednání bylo provedeno dokazování spisovým materiálem předloženým Městskou policí České Budějovice č. j MP/4469/16-TK a spisem vedeným správním orgánem. Dále byl proveden výslech svědka B. P., strážníka Městské policie České Budějovice, který zasahoval u přestupku. K přestupku sdělil zejména to, že než vlastní kontrolní činnost začala, prošel s kolegou celý úsek pěší zóny ulice Krajinská, a to od Mariánského náměstí k ulici Hroznova, kde je jeden z úseků, a dále pak i úsek od náměstí Přemysla Otakara II. k ulici Hroznová. Důvodem tohoto je vždy před započetím kontrolní činnosti zkontrolovat dopravní značení. Při kontrole dopravního značení nebyly zjištěny žádné nedostatky. V čase 13:10 hod. vjelo do ulice Krajinská směrem od náměstí Přemysla Otakara II. vozidlo Alfa Romeo, tmavé barvy, registrační značky X. U domu č. p. 13, tj. před restaurací Masné krámy, strážník vozidlo zastavil předepsaným způsobem, Vozidlo řídil muž, který byl ve vozidle sám. Dle dokladu se jednalo o žalobce. Na otázku, zda se na něho, jako na řidiče motorového vozidla vztahuje některá z uvedených výjimek uvedených na dopravní značce, žalobce odpověděl, že neví. Jako důvod jízdy pěší zónou uvedl to, že chvátá a potřebuje do Komerční banky, která je v ulici Krajinská za křižovatkou s ulicí Hroznová. (22) Následně byl vyslechnut svědek T. K., druhý strážník Městské policie České Budějovice, který zasahoval u předmětného přestupku. Ten se odvolal na úřední záznam o přestupku a dále sdělil, že pokaždé, než kontrolní činnost zaměřená na průjezd vozidel pěší zónou začne, projdou celý úsek pěší zóny, a to z důvodu kontroly dopravních značek. Při kontrole dopravního značení nebyly zjištěny žádné nedostatky. Před restaurací Masné krámy jeho kolega zastavil předepsaným způsobem vozidlo tmavé barvy a to z důvodu, že řidič nerespektoval dopravní značení pěší zóny. Řidič byl jeho kolegou vyzván k prokázání totožnosti a k podání vysvětlení směřující na jízdu pěší zónou. Řidič, který jel ve vozidle sám, odpověděl, že chvátá a že potřebuje do Komerční banky. Jinak přestupek s řidičem řešil kolega. Na závěr svědek uvedl, že dopravní značka, kterou řidič nerespektoval, odpovídala zákonům a prováděcím vyhláškám. Byla pro řidiče jasně zřetelná, nehledě na to, že již před vlastním odbočením z náměstí musel řidič projet kolem dalšího dopravního značení, které upozorňuje na oblast pěší zóny. (23) Dne 16. 1. 2017 vyrozuměl prvostupňový orgán žalobce o skončení dokazování a poučil jej o možnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Dne 3. 2. 2017 vydal správní orgán prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce z přestupku uznán vinným. (24) Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 20. 2. 2017 opět blanketní odvolání. K odstranění vad podání ve lhůtě 7 dnů byl vyzván usnesením ze dne 28. 2. 2017, které mu bylo doručeno dne 3. 3. 2017. Odvolání nebylo doplněno ve stanovené lhůtě, nýbrž až podáním ze dne 23. 3. 2017. V doplnění odvolání žalobce uvedl, že do ulice Krajinská, kde je dopravní značení, označující pěší zónu, nevjel on, ale vyzvedával si zde pouze svůj automobil od svého známého Ing. J. K., se kterým zde měl domluvenou schůzku, aby mu automobil vrátil, jelikož už ho nepotřeboval. Z toho má být zřejmé, že žalobce se přestupku nedopustil, neboť podle § 39 odst. 4 zákona o silničním provozu „Do pěší zóny je povolen vjezd jen vozidlům vyznačeným ve spodní části dopravní značky podle odst. 2.“ Přitom žalobce tvrdí, že s automobilem do ulice Krajinská nevjel on. Žalobce proto navrhl provedení důkazu výsledkem svědka J. K. (25) Dále žalobce namítl neurčité stanovení sankce za přestupek, neboť v části b) výroku prvostupňového rozhodnutí bylo uvedeno, že žalobci se „dále stanoví podle ustanovení § 79 odst. 1) zákona o přestupcích a podle ustanovení § 1 odst. 1) a odst. 2) vyhlášky MV č. v 231/1996 Sb., paušální částka nákladů řízení o přestupcích, povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč (slovy: jeden tisíc pět set korun).“ Žalobce poukázal na to, že se jedná o nesrozumitelný výrok. (26) Žalovaný vydal dne 30. 5. 2017 napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí v rozsahu výroku o vině a uložené sankci potvrdil, pouze část b) výroku prvostupňového rozhodnutí, obsahující povinnost žalobce uhradit náklady přestupkového řízení, podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil tak, že text „(slovy: jeden tisíc pět set korun)“ nahradil textem „(slovy: jeden tisíc korun)“ a tím jej uvedl do souladu s částkou uvedenou číslicí. (27) Žalovaný na základě podrobného odůvodnění nejprve zhodnotil, že podmínky řízení v nepřítomnosti žalobce ve smyslu ustanovení § 74 zákona o přestupcích byly zcela splněny. Dále uvedl, že v rámci ústních jednání bylo provedeno dokazování, o které se rozhodnutí správního orgánu opírá, kdy byly důkazy řádně označeny a provedeny. V rámci provedeného dokazování bylo bez pochybností prokázáno, že žalobce přestupek spáchal, naopak ze strany žalobce nebylo prokázáno, že by se na něj vztahovala některá z výjimek uvedených na dopravní značce. Z podaných svědeckých výpovědí strážníků městské policie bylo jednoznačně prokázáno, že před začátkem jejich činnosti byla provedena kontrola aktuálního dopravního značení označujícího pěší zónu. Žalovaný odmítl námitku žalobce, který zpochybnil totožnost řidiče v době spáchání přestupku, neboť z výpovědí strážníků, které jsou v základních rysech k posuzované záležitosti konzistentní, a není důvod o nich pochybovat, jednoznačně vyplývá, že odvolatel byl viděn od počátku, jak vjíždí od náměstí do pěší zóny, ve vozidle byl sám a bezprostředně poté byl zastaven a dle osobních dokladů ztotožněn. Ohledně srozumitelnosti části b) výroku rozhodnutí prvostupňového orgánu žalovaný uvedl, že se i s ohledem na správné uvedení příslušných ustanovení zákona (§ 79 odst. 1 zákona o přestupcích s odkazem na § 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb.) jedná o zřejmou nesprávnost (písařskou chybu), která byla zhojena rozhodnutím odvolacího orgánu v rámci odvolacího řízení. (28) Dle názoru žalovaného nalézací správní orgán ve svém rozhodnutí pečlivě zhodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech a rovněž právní klasifikace přestupkového jednání byla užita v souladu se zákonnou úpravou. Důkladně a přezkoumatelně byla odůvodněna i výše ukládané sankce, která byla uložena na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Z hlediska skutkového stavu bylo jednání žalobce jednoznačně prokázáno a plně odpovídá specifikaci uváděné ve výroku a popisu v odůvodnění napadeného rozhodnutí. O zaznamenaném protiprávním jednání žalobce tedy nevznikají žádné pochybnosti. Žalovaný tedy neshledal v napadeném rozhodnutí rozpor s právními předpisy nebo jeho nesprávnost, ani žádná procesní pochybení při vedení řízení, a zhodnotil, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn. (29) Žalobce požádal žalovaného dne 1. 8. 2017 o odklad výkonu rozhodnutí. Řízení o této žádosti správní orgán usnesením ze dne 7. 8. 2017 zastavil, neboť byla podána žádost zjevně právně nepřípustná. IV. Právní názor soudu (30) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud věc projednal při nařízeném jednání dne 13. 12. 2017, z něhož se žalobce a jeho právní zástupce dne 13. 12. 2017 omluvili a současně sdělili, že lze věc projednat v jejich nepřítomnosti. (31) V prvé řadě žalobce namítal vady výroku a tvrdil, že skutková kvalifikace ve výroku prvostupňového rozhodnutí neumožňuje subsumpci. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 241/2015-41 ze dne 26. 10. 2016, podle kterého „musí být skutek ve výroku rozhodnutí správního orgánu popsán dostatečně určitě, aby nebyl zaměnitelný s jiným skutkem. … Zároveň je třeba trvat na tom, aby zahrnoval vedle popisu skutku i všechny další okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu přestupku.“ Z výroku prý nevyplývá, že by žalobce nesplňoval žádnou z výjimek uvedených v dodatkové tabulce ke značce, kterou měl porušit. Dále žalobce tvrdil, že je nedostatečně popsáno místo přestupku a nelze z něj dovodit, zda k přestupku skutečně došlo v místě, kde platila dopravní značka. (32) Podle § 77 zákona o přestupcích „Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).“ (33) Podle § 68 odst. 2 správního řádu „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ (34) Krajský soud proto posuzoval otázku, zda byl ve výroku prvostupňového rozhodnutí skutek dostatečně vymezen. Konkrétně se jedná o hodnocení skutkové věty rozhodnutí v tomto znění: „ [žalobce] byl uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), kdy porušil povinnosti stanovené v hlavě II tohoto zákona; přestupku se dopustil z nedbalosti tím, že dne 22.06.2016 v době kolem 13:10 hodin jel jako řidič osobního vozidla ALFA ROMEO, rz X po ulici Krajinská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od náměstí Přemysla Otakara II., přičemž nerespektoval dopravní značku IZ6a „Pěší zóna“ ve spodní části vjezd do pěší zóny povolen „1. Dopravní obsluha od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin, 2. Cyklisté, 3. Vozidla parkující v objektech“, následně byl před restaurací Masné krámy zastaven a kontrolován hlídkou Městské policie, tedy svým jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4, písm. b) a písm. c) zákona o silničním provozu.“ (35) Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Podle § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, … dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“ Pro účely podřazení skutku pod uvedenou skutkovou podstatu je tedy mimo jiné nutné vymezit místo spáchání přestupku tak, aby bylo najisto postaveno, zda byla v daném místě dopravními značkami, které pachatel přestupku nerespektoval, řádně vymezena pěší zóna. Jen tak lze s jistotou říci, zda byla naplněna skutková podstata právě tohoto přestupku. (36) V nynější věci správní orgán ve výroku vymezil místo spáchání přestupku takto: „jel … po ulici Krajinská v Českých Budějovicích ve směru jízdy od náměstí Přemysla Otakara II., … před restaurací Masné krámy zastaven a kontrolován“. Správní orgán dále konstatoval, že v daném místě je vyznačena pěší zóna, slovy „nerespektoval dopravní značku IZ6a „Pěší zóna“. V odůvodnění svého rozhodnutí pak zmínil spisový materiál předložený Městskou policií České Budějovice, včetně fotografie, ze které je patrné, že vozidlo žalobce bylo zastaveno v ulici Krajinská před restaurací Masné krámy, která se nachází ve směru jízdy od náměstí Přemysla Otakara II. před křížením ulice Krajinská a ulice Hroznová. (37) Z výroku rozhodnutí je dle hodnocení soudu jednoznačně zřejmé, že žalobce v provozu na pozemních komunikacích, konkrétně v úseku ulice Krajinská v Českých Budějovicích, kde je vyznačena pěší zóna, nerespektoval značku „Pěší zóna“, čímž byla naplněna skutková podstata přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 4 písm. b) a písm. c) zákona o silničním provozu. (38) Správní orgány dostály i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem, aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek. Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (22. 6. 2016 v 13 hodin 10 minut) a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit s jiným. (39) Lze tedy shrnout, že byl přesně určen čas, stejně jako místo spáchání přestupku, které bylo specifikováno jménem města, ulice, směrem jízdy a názvem restaurace v jeho bezprostřední blízkosti. Krajský soud, shodně jako správní orgány, považuje takové vymezení za dostatečné a odpovídající požadavkům zákona i judikatury. Je totiž zřejmé, kdy a kde k přestupku došlo, není jej proto možné zaměnit s jiným skutkem, a je také zřejmé, v jaké konkrétní části ulice Krajinská k přestupkovému jednání došlo a že v tomto jejím úseku je vyznačena pěší zóna. (40) Správní orgán ve výroku svého rozhodnutí uvedl všechny okolnosti, které jsou rozhodné pro subsumpci daného skutku pod konkrétní skutkovou podstatu správního deliktu. (41) Pokud žalobce namítá, že z výroku rozhodnutí nevyplývá, že by žalobce nesplňoval žádnou z výjimek uvedených v dodatkové tabulce ke značce, kterou porušil, a není možno učinit jednoznačný závěr o tom, zda k naplnění všech znaků dané skutkové podstaty skutečně došlo či nikoliv, krajský soud k tomu zastává názor, že uvedení této skutečnosti ve výroku rozhodnutí není nezbytné a nemá za následek vadu rozhodnutí. Správní orgán v souladu se zákonnými požadavky jasně specifikoval, že žalobce se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, pro porušení § 4 písm. b) a c) téhož zákona (nerespektování dopravních značek a pravidel provozu na pozemních komunikacích), uvedl, jakou značku žalobce nerespektoval (č. IZ6a) a vyplývá z něho, jakou povinnost žalobce porušil. Správní orgán tak naplnil požadavky na výrok rozhodnutí stanovené § 77 zákona o přestupcích a § 68 odst. 2 správního řádu. Skutečnost, že zasahující policisté se na to, zda se na žalobce vztahuje některá z výjimek uvedených v dodatkové tabulce, žalobce dotazovali, je uvedena v odůvodnění rozhodnutí, stejně jako skutečnost, že žalobce žádnou takovou okolnost neuvedl. Žalobce ostatně to, že by se na něj nějaká z výjimek vztahovala, v průběhu správního řízení ani ve své žalobě netvrdil. (42) Další námitky žalobce týkající se vad výroku směřují k tomu, že ve výroku ani v odůvodnění rozhodnutí nebyl zmíněn § 39 odst. 4 zákona o silničním provozu, podle kterého „Do pěší zóny je povolen vjezd jen vozidlům vyznačeným ve spodní části dopravní značky podle odstavce 2.“ a dále pak § 11, § 12 a § 13 přestupkového zákona, které obsahují obecnou úpravu ukládání sankcí za přestupky. Ani těmto námitkám však krajský soud nepřisvědčil. (43) Podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu se „fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. (44) Podle § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen (b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle § 75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle § 79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, (c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.“ (45) Ze znění výroku prvostupňového rozhodnutí „ [žalobce] byl uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se fyzická osoba dopustí tím, že jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j), kdy porušil povinnosti stanovené v hlavě II tohoto zákona; … tedy svým jednáním porušil ustanovení o povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4, písm. b) a písm. c) zákona o silničním provozu.“ je zcela zřejmé, že se žalobce svým jednáním dopustil přestupku, a je také zřejmé, jakou povinnost porušil (povinnost řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích a dopravními značkami). Požadavek § 68 odst. 2 správního řádu, podle kterého „Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno …“ je tedy splněn, uvádění dalších zákonných ustanovení by bylo nadbytečné a nijak by nepřispělo ke srozumitelnosti rozhodnutí. (46) Podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu se „za přestupek uloží pokuta od 1 500 Kč do 2 500 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 1 a 4 a písm. k).“ (47) Ustanovení, podle kterého byl určen druh a výměra sankce (§ 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu), je ve výroku rovněž uvedeno správně, a plně vyhovuje zákonným požadavkům na obsah výroku rozhodnutí. Druh a výši sankce ostatně správní orgán dále důkladně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí. (48) K oběma shora uvedeným námitkám žalobce soud navíc uvádí, že není nutné ani žádoucí, aby správní orgán ve výroku svého rozhodnutí dlouze odkazoval na veškerá zákonná ustanovení, která se řešené věci nějakým způsobem týkají. Stručně a jasně je ve výroku třeba uvést právě ta právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno. K dalšímu podrobnějšímu vysvětlení, pokud je třeba, lze přistoupit v odůvodnění rozhodnutí. I kdyby však skutečně správní orgán některé ze stěžejních ustanovení ve výroku svého rozhodnutí opomněl zmínit (což se však v tomto případě nestalo), poukazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 166/2015-48 ze dne 10. 9. 2015, podle kterého „Určitá nepřesnost či opomenutí některých údajů ve výrokové části (např. opomenutí nebo vada v odkazu na příslušné ustanovení právního předpisu či při vymezení předmětu řízení) nemá sama o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud jinak bylo vydáno v mezích zákonem stanovené kompetence a zákonem stanoveným způsobem a obsahovalo by ostatní podstatné náležitosti rozhodnutí.“ (49) Dále pak žalobce k obsahu výroku rozhodnutí namítl ještě to, že výrok by měl obsahovat též identifikaci právního základu dopravního značení, tj. zejména identifikaci opatření obecné povahy, kterým bylo dopravní znační stanoveno. Současně žalobce namítl, že správní orgán se otázkou, zda má údajně porušené dopravní značení právní základ, vůbec nezabývaly. (50) K tomu soud uvádí, že podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 95/2014-40 ze dne 21. 1. 2014 je dopravní značka „správním aktem, kterému svědčí presumpce správnosti. To znamená, že se na dopravní značku musí nahlížet jako na zákonnou, dokud není prokázán opak, tedy až do okamžiku, kdy k tomu příslušný orgán vysloví její nezákonnost.“ Žalobce v dosavadním řízení však zákonnost dopravní značky nijak nerozporoval, nebylo důvodu o ní pochybovat a nebylo proto ani důvodu se touto otázkou jakkoliv zabývat. (51) Identifikaci opatření obecné povahy, kterým bylo dopravní značení stanoveno, ve výroku rozhodnutí, nepovažuje soud za potřebnou, neboť z výroku rozhodnutí je zcela zřejmé, jakou dopravní značku (IZ6a „Pěší zóna“ ve spodní části vjezd do pěší zóny povolen „1. Dopravní obsluha od 6:00 do 10:00 a od 18:00 do 20:00 hodin, 2. Cyklisté, 3. Vozidla parkující v objektech“) žalobce nerespektoval a jakou zákonem uloženou povinnost porušil. Identifikace opatření obecné povahy, kterým byla dopravní značka stanovena, by byla proto zcela nadbytečná a pro srozumitelnost a zákonnost výroku rozhodnutí by neměla žádný přínos. (52) Dále žalobce žalovanému vytýká, že neprovedl dostatečně přesvědčivé hodnocení důkazů, když upřednostnil tvrzení strážníků, kteří uvedli, že viděli žalobce na danou ulici vjíždět, před tvrzením žalobce, že vozidlo na dané ulici již stálo a on s ním pouze odjížděl, když tak učinil pouze na základě úvahy, že výpovědi strážníků jsou navzájem konzistentní. Dle tvrzení žalobce žalovaný pochybil, pokud upřednostnil tvrzení strážníků, aniž dostatečně odůvodnil, proč považuje tvrzení žalovaného za méně věrohodné. Žalovaný prý též pochybil v tom, že se k důkaznímu návrhu na výslech pana K. nijak nevyjádřil, a jedná se tak o opominutý důkaz. Žalobce zastává názor, že výslech pana K. je nezbytný, neboť bez jeho provedení zůstala ve věci panovat pochybnost o tom, zda se žalobce vůbec přestupku dopustil. (53) V prvé řadě soud uvádí, že žalovaný se k tvrzení žalobce, že do pěší zóny nevjel on, ale pan K., v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil, když uvedl, že „odmítá námitku odvolatele, kdy zpochybňuje totožnost řidiče v době spáchání přestupku, kdy si měl odvolatel pouze vyzvedávat vozidlo z pěší zóny od svého známého Ing. J. K., nar. X, U. V. X, P., kdy tohoto zároveň navrhl jako svědka k prokázání tvrzeného.“ Rovněž není správné tvrzení žalobce, že žalovaný svůj názor na toto tvrzení žalobce dostatečně neodůvodnil, neboť žalovaný výslovně uvedl, že „Z výpovědí strážníků, které jsou v základních rysech posuzované události konzistentní, a není důvod o jejich obsahu pochybovat, jednoznačně vyplývá, že odvolatel byl viděn od počátku, jak vjíždí od náměstí do pěší zóny, ve vozidle byl sám a bezprostředně poté byl zastaven a dle osobních dokladů ztotožněn.“ Krajský soud proto nehodnotí neprovedení důkazu výslechem pana K. ve správním řízení jako opomenutý důkaz, neboť žalovaný se s návrhem vypořádal. Žalovaný mohl sice podrobněji rozvést, z jakého důvodu považoval výpověď strážníků městské policie za důvěryhodnou, na rozdíl od tvrzení žalobce o tom, že do pěší zóny vjel pan K. (např. mohl zmínit, že takovou námitku žalobce nevznesl ani na místě spáchání přestupku, když byl strážníky městské policie k okolnostem spáchání přestupku dotazován, ani v dalším průběhu správního řízení před prvostupňovým orgánem, nebo že na místě žalobce naopak uvedl, že chvátá do Komerční banky, která se nachází v bezprostřední blízkosti místa spáchání přestupku, a bylo by proto zcela nelogické, aby v ulici Krajinská vyzvedl automobil, zaparkovaný zde někým jiným, a odjížděl s ním jinam), v kontextu všech okolností případu lze však dovodit, proč tak učinil, a že skutkový stav byl dostatečně zjištěn. (54) Žalobce sice odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 22/2013-27 ze dne 22. 5. 2013, nicméně tento není na danou situaci přiléhavý. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud hovoří o situaci, kdy nemá správní orgán indicie svědčící o snížené věrohodnosti svědectví policistů ani verze obviněného, a sám prohlašuje, že taková krystalicky čistá situace bude v praxi nastávat zřídka. V posuzovaném případě, kdy zde indicie o snížení věrohodnosti verze žalobce jsou (viz výše v předchozím bodu), a naopak svědectví strážníků městské policie jsou konzistentní a není důvodu o nich pochybovat, se závěry Nejvyššího správního soudu, uvedené ve zmiňovaném rozhodnutí, neuplatní. Přiléhavější je v tomto případě odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 159/2015-23 ze dne 29. 9. 2015, podle kterého „Při kolizi mezi tvrzením obviněného z přestupku a policisty je zpravidla věrohodnějším svědectví policisty, který na rozdíl od obviněného z přestupku nemá žádný zájem na výsledku řízení a je tudíž pravděpodobné, že bude uvádět skutečnosti, u kterých je subjektivně přesvědčen o jejich pravdivosti.“, nebo na rozhodnutí Nejvyššího správní soudu č. j. 6 As 126/2015-42 ze dne 21. 1. 2016, podle kterého „Policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže-li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem …“ (55) Za lichou považuje soud i námitku žalobce, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se vůbec nezabýval tím, zda správní orgán vyhověl jeho pokynům, které vyslovil ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí. Jak správně a logicky podotkl žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, pokud by nebyly odvolacím orgánem zjištěné nedostatky odstraněny, pak by v ani v druhém případě odvolací orgán napadené rozhodnutí nepotvrdil. V rozhodnutí č. j. KUJCK 145661/2016 ze dne 8. 11. 2016, kterým žalovaný zrušil první rozhodnutí prvostupňového orgánu, žalovaný uvedl, že považuje za nezbytné provedení svědecké výpovědi strážníků Městské policie České Budějovice, kteří budou vyslechnuti zejména k tomu, zda v inkriminovaný den dopravní značení na daném místě kontrolovali, a odvolatel tak přestupek skutečně spáchal, či nikoliv. Dále žalovaný uvedl, že je třeba opatřit důkazní prostředky k otázce, zda se na žalobce vztahuje některá z výjimek uvedených na dodatkové tabulce k dopravní značce „pěší zóna“, a že řidič byl informován o tom, že vjíždí do úseku platnosti dopravní značky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém je citována svědecká výpověď obou strážníků, je zřejmé, že prvostupňový orgán požadavkům žalovaného vyhověl a strážníky městské policie k nadneseným otázkám vyslechl. (56) Dále žalobce namítá, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná, neboť z nich není zřejmé, podle jaké časové verze příslušných zákonů bylo rozhodováno. Soud proto přezkoumal, jakým způsobem správní orgány označily právní předpisy, na které ve svých rozhodnutích odkazují. (57) V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán identifikoval právní předpisy takto: „ …v souladu s ustanovením § 53 odst. 2) a 55 odst. 1) zákona č. 200/90 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a v souladu s ustanovením § 124 odst. 5 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů …“. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí identifikoval právní předpisy tímto způsobem: „podle ust. § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku …“. (58) Uvedení konkrétního právního předpisu s následným textem „ve znění účinném ke dni spáchání přestupku“ nebo „ve znění pozdějších předpisů“, je zcela standardní, běžně užívané, a splňuje veškeré požadavky na srozumitelnost zápisů právních norem. Z rozhodnutí obou správních orgánů je zcela zřejmé, podle jaké časové verze příslušných právních předpisů správní orgány rozhodovaly, a ani tato námitka žalobce proto není důvodná. (59) Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná a protiústavní, neboť správní orgány nijak neřešily otázku, zda novější právní úprava, která nabyla účinnosti po spáchání přestupku, není pro žalobce příznivější. (60) Žalovaný k tomu ve svém vyjádření v žalobě uvedl, že při změně legislativy posuzuje, zda je či není nová právní úprava pro pachatele přestupku příznivější, automaticky. (61) Ačkoliv žalobce ve své námitce neuvedl, která konkrétní ustanovení má v tomto případě na mysli, krajský soud za účelem posouzení námitky žalobce přezkoumal znění příslušných ustanovení, na jejichž základě byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku a na základě kterých mu byla uložena sankce. Shledal při tom, že ustanovení § 125c odst. 1 písm. k), § 4 písm. b) a c), a § 125c odst. 5 písm. g), měly v době spáchání přestupku, v době vydání prvostupňového rozhodnutí, i v době vydání rozhodnutí žalovaného, totožné znění. V celém časovém intervalu od spáchání přestupku až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaným se stejně tak nezměnilo ani znění § 79 odst. 1 zákona o přestupcích a paušální částka nákladů řízení o přestupcích dle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., která byla po celou dobu shodně stanovena ve výši 1.000 Kč. Není tedy zřejmé, o jaké novější právní úpravě žalobce hovoří, když ani žádná z novel zákona o přestupcích, které nabyly účinnosti v době od spáchání přestupku do vydání napadeného rozhodnutí, se nynější věci ani okrajově nedotýká a na postavení žalobce nemá absolutně žádný vliv. Měl-li snad žalobce na mysli nový zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, pak ten nabyl účinnosti až ke dni 1. 7. 2017, zatímco napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 5. 2017, a nový zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich se tak na napadené rozhodnutí žalovaného ani na žádnou jemu předcházející fázi řízení před správními orgány neuplatní. (62) Poslední námitka žalobce spočívala v tvrzení, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce naplnil materiální znaky daného jednání. Žalobce vytýká žalovanému formalistické pojetí, podle kterého došlo k naplnění materiální stránky přestupku proto, že došlo k naplnění formálních znaků dané skutkové podstaty, přičemž takový postup žalovaného označuje žalobce za absurdní. Tvrdí, že s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti lze dovodit, že škodlivost jednání žalobce je nulová, nebo případně neodůvodňuje uložení sankce. Poukazuje na to, že z místa pouze odjížděl, a to velmi pomalu a ohleduplně vůči účastníkům provozu. (63) Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) ve spojení s § 4 písm. b) a c) zákona o silničním provozu, které účastníkům silničního provozu mimo jiné přikazují řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích a dopravními značkami. (64) Objektem tohoto přestupku je ochrana zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. K naplnění objektivní stránky tohoto přestupku se nevyžaduje, aby jednáním pachatele přestupku byl skutečně ohrožen něčí život, zdraví či majetek. Postačuje, že byl daným jednáním ohrožen zájem společnosti, nikoliv konkrétní jednotlivci. Působení pravidel provozu na pozemních komunikacích má totiž výrazně preventivní charakter (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 24/2013-98 ze dne 6. června 2013). Formální znaky přestupkového jednání proto v běžných případech – jak správně uvedl žalovaný – naplňují i znaky materiální. V opačném případě by ustanovení o povinnostech účastníků provozu na pozemních komunikacích postrádaly významu. Na shora uvedeném nic nemění ani tvrzení žalobce, že z daného místa pouze odjížděl, a to velmi pomalu a ohleduplně. K absurdním závěrům by v tomto případě naopak vedl výklad žalobce, neboť by znamenal, že pěší zónou si může bez ohledu na pravidla silničního provozu a dopravní značení jezdit kdykoliv kdokoliv, pokud jede pomalu a ohleduplně. (65) Soud proto konstatuje, že žalobcem uváděné okolnosti nepostačují k učinění závěru o absenci materiální stránky jako znaku přestupku. Jednáním žalobce došlo k ohrožení zájmu společnosti na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ostatně typová společenská škodlivost projednávaného přestupku je vyjádřena jeho sankčním rozpětím, neboť dle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu se za spáchání tohoto přestupku ukládá pokuta v rozpětí od 1.500 Kč do 2.500 Kč. Z výše uložené sankce vyplývá, že ji správní orgán uložil při samé dolní hranici zákonného rozpětí, čímž skutkové okolnosti daného případu zohlednil, což je zřejmé i z odůvodnění výše sankce v prvostupňovém rozhodnutí. (66) Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení a krajský soud takovou námitku shledává za zcela lichou. V. Závěr, náklady řízení (67) Na základě shora uvedených skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný a prvostupňový správní orgán postupovali v souladu s platnou právní úpravou, přičemž skutkový stav věci byl úplně a správně zjištěn. Soud neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost, ani nezákonnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (68) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které účelně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení