54 A 8/2022–27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: G. G., narozen státní příslušnost: trvale bytem bytem v ČR zastoupen Mgr. Ondřejem Šimánkem, advokátem sídlem Masarykova 186, 399 01 Milevsko proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2022, č. j. CPR–30222–7/ČJ–2021–930310–V242 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 28. 7. 2022 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2022, č. j. CPR–30222–7/ČJ–2021–930310–V242 ve věci správního vyhoštění (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 9. 2021, č. j. KRPC – 83151 – 34/ČJ – 2021 – 020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 a § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 1 rok. Současně byla žalobci ve smyslu § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území členských států EU, a to do 20 dnů ode dne nabytí právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce byl dne 20. 7. 2021 kontrolován hlídkou cizinecké policie v provozovně Original Kebab, při níž předložil platný cestovní pas Turecké republiky a povolení k pobytu s platností do 31. 12. 2021, avšak lustrací provedenou hlídkou bylo zjištěno, že povolení k pobytu bylo ukončeno ke dni 24. 11. 2020. V reakci na to bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Ačkoliv byla žalobci udělena zaměstnanecká karta s dobou platnosti od 24. 7. 2020 do 31. 12. 2021 pro zaměstnání ve společnosti Ali Karaman, kam nastoupil dne 6. 8. 2020, již dne 10. 11. 2020 obdrželo Ministerstvo vnitra sdělení od zaměstnavatele žalobce, že byl s žalobcem ke dni 25. 9. 2020 ukončen zaměstnanecký poměr. V 60denní lhůtě ve smyslu § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců žalobce nepožádal o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele dle § 42g odst. 7 zákona o pobytu cizinců, platnost zaměstnanecké karty tak zanikla.

3. Žalobce v prvé řadě zpochybňoval platnost rozvázání pracovního poměru, o čemž se dle jeho tvrzení dozvěděl až při výslechu na policii, přičemž se domníval, že jeho pracovní karta platí pro pracovní poměr v provozu výroby kebabu po celé ČR. Žalobce namítal, že neměl možnost zjistit, že platnost jeho zaměstnanecké karty v důsledku postupu jeho zaměstnavatele spočívajícího v údajném ukončení pracovního poměru pozbyla platnosti. Žalobce svou argumentaci stavěl na tvrzení, že s ním doposud nebyl řádně ukončen pracovní poměr, a tak pracovní poměr nadále trvá.

4. Dále žalobce uvedl, že na území ČR podniká, je jediným společníkem a jednatelem společnosti GAP ONE GROUP s. r. o., IČO: 095 41 497, která provozuje rychlé občerstvení. Správní orgány dle žalobce nijak nezohlednily bezpečnost jeho návratu do domoviny, zejména s ohledem na jeho kurdskou národnost. Žalobce vyslovil prostý nesouhlas se závěry uvedenými v závazném stanovisku k možnosti vycestování ze dne 8. 7. 2021 vycházející z Informace OAMP ze dne 19. 5. 2021, či se závěry v závazném stanovisku ministra vnitra České republiky ze dne 22. 6. 2022, č. j. MV–95192–2/OAM–2022, jímž bylo potvrzeno závazné stanovisko, že vycestování cizince je možné. Se zmíněnými dokumenty bylo žalobci umožněno se seznámit na oddělení cizinecké policie – pracoviště Uherské Hradiště, což žalobce považoval za nezákonné a zkracující jej na jeho právech, neboť nedošlo ke změně místní příslušnosti správních orgánů.II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu5. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby a odkazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž podrobně a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, proč potvrzuje prvostupňové rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o správním vyhoštění. Žalovaný uvedl, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně zabýval otázkou přiměřenosti dopadu správního vyhoštění do soukromého a rodinného života a délkou uloženého správního vyhoštění.III. Obsah správních spisů6. Do správního spisu byl založen úřední záznam ze dne 20. 7. 2021, č. j. KRPC–83151–1/ČJ–2021–020025 o zajištění žalobce, neboť vyvstal důvod domnívat se, že cizinec pobývá na území ČR neoprávněně, resp. bez platného povolení k pobytu, povolení k zaměstnání či živnostenského oprávnění. Žalobce byl kontrolován během přípravy potravin a obsluhy zákazníka v občerstvení Original Kebab, na adrese Husovo nám. 583, Tábor. Součástí správního spisu byla dohoda o provedení práce uzavřená dne 1. 4. 2021 mezi společností GAP ONE GROUP s. r. o. jako zaměstnavatelem a žalobcem jako zaměstnancem o vykonávání práce „pomocná síla v provozovně Istanbul Kebab“ na adrese Husovo nám. 583, Tábor ode dne 1. 4. 2021 do 31. 12. 2021.

7. Dne 21. 7. 2021 bylo oznámeno zahájení správního řízení s žalobcem ve věci správního vyhoštění. Z výslechu žalobce provedeného téhož dne byl pořízen protokol č. j. KRPC–83151–16/ČJ–2021–020025. Žalobce při výslechu vypověděl, že přicestoval na území České republiky letecky dne 16. 7. 2020, byla mu vydána zaměstnanecká karta pro práci v Bojkovicích pro společnost Ali Karaman, o tom, že zanikla platnost zaměstnanecké karty, nebyl informován. Nevěděl, že změnu zaměstnavatele měl nahlašovat. Žalobce uvedl, že v Bojkovicích pracoval až do února roku 2021, nevěděl, že s ním měl být k 25. 9. 2020 ukončen pracovní poměr a pobýval tudíž na území neoprávněně. O skutečnosti, že na území ČR může pracovat pouze s platným pracovním povolením a vízem věděl, domníval se, že tuto podmínku splňuje, v jiném státě EU povolení k pobytu nemá. Žalobce uvedl, že z území členských států EU vycestuje dobrovolně, v České republice nemá žádné osobní či soukromé vazby ani povinnosti vůči jiným osobám (vyživovací povinnost, povinnost zajistit péči, apod.). Žalobci není známa žádná překážka, která by mu bránila v návratu do domovského státu, uvedl, že oblast, do níž se bude vracet, je momentálně klidná a nehrozí mu žádné nebezpečí v případě návratu.

8. Žalobci byl dne 21. 7. 2021 zadržen doklad prokazující povolení k pobytu a byl vyrozuměn o možnosti seznámit se s podklady a vyjádřit se k nim před vydáním rozhodnutí. Cizinecká policie si dne 21. 7. 2021 vyžádala od Ministerstva vnitra závazné stanovisko k otázce existence důvodů znemožňujících vycestování z území ČR, které obratem sdělilo, že vycestování žalobce je možné v závazném stanovisku ze dne 22. 7. 2021, ev. č. ZS52198, č. j. KRPC–83151/ČJ–2021–020025. Dále byla ve spise založena Informace OAMP ze dne 19. 5. 2021 o bezpečnostní a politické situaci v Turecku, z níž neplynuly žádné skutečnosti bránící návratu žalobce do domoviny. Dne 26. 7. 2021 se žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně a seznámil se s podklady založenými do správního spisu a sdělil, že případné vyhoštění nebude znamenat nepřiměřený zásah do jeho soukromého života.

9. Dne 16. 8. 2021 obdržel správní orgán I. stupně vyjádření žalobce k celé věci, které je obsahově shodné s obsahem žaloby. Následovalo vydání prvostupňového rozhodnutí, jímž bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a znemožnění vstupu na území členských států EU na dobu 1 roku. Správní orgán I. stupně byl přesvědčen, že žalobce pobýval na území členských států EU ode dne 25. 11. 2020 bez platného oprávnění k pobytu, čímž překročil povolenou dobu pobytu o 238 dnů. Správní orgán I. stupně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců, přičemž nebyly shledány žádné důvody, pro které by vydání rozhodnutí o vyhoštění bylo považováno ve smyslu § 119a odst. 2 téhož zákona za zásah do soukromého a rodinného života. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 23. 9. 2021 odvolání.

10. Dne 24. 6. 2022 bylo Ministerstvem vnitra potvrzeno závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince ze dne 22. 7. 2021, ev. č. ZS52198 a shodně bylo konstatováno, že vycestování žalobce do jeho domoviny je možné a nehrozí tam žalobci skutečné nebezpečí ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců. Aktualizována byla také informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v zemi datovaná dnem 18. 5. 2022, v níž nebyly zaznamenány žádné změny. Žalobce byl dne 27. 6. 2022 vyrozuměn o možnosti nahlédnout do správního spisu, který byl doplněn o závazné stanovisko ze dne 22. 6. 2022, přičemž nahlédnutí mu bylo nabízeno na pracovišti v Uherském Hradišti. Žalobce reagoval na avizovanou možnost seznámit se s podklady rozhodnutí v Uherském Hradišti tak, že takovou změnu v místní příslušnosti považuje za nezákonnou a nabídku na seznámení se se spisem v Uherském Hradišti nebude reflektovat.

11. Na to navázalo vydání napadeného rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu podané odvolání zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný shledal odvolací námitky nedůvodné a potvrdil odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, čímž potvrdil naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců.IV. Právní názor soudu12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“).

13. Soud rozhodl při jednání dne 26. 9. 2022, kde zástupce žalobce setrval na svém žalobním tvrzení.

14. Žaloba není důvodná.

15. Krajský soud úvodem poukazuje na § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá–li cizinec na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

16. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona o pobytu cizinců platí, že policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, je–li cizinec na území zaměstnán bez platného oprávnění k pobytu nebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu nebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval.

17. O uvedená ustanovení žalovaný i správní orgán I. stupně opírali svá rozhodnutí ve věci správního vyhoštění žalobce. Ve věci není sporné, že žalobci byla vydána zaměstnanecká karta s platností od 23. 7. 2020 do 31. 12. 2021 na pozici pracovníka přípravy jídel v zařízeních rychlého občerstvení a ve výdejnách jídla u zaměstnavatele Ali Karaman, místo výkonu práce bylo určeno na adrese Sušilova 229, 687 71 Bojkovice. Dnem nástupu do výkonu práce byl uveden den 1. 8. 2020, k nahlášení této skutečnosti došlo dne 6. 8. 2020. Datum ukončení výkonu práce byl určen dnem 25. 9. 2020, k nahlášení této skutečnosti ze strany zaměstnavatele došlo dne 30. 9. 2020. Tyto skutečnosti plynou z výpisu z centrální evidence úřadu práce založené do správního spisu. Dne 10. 11. 2020 bylo ministerstvu vnitra sděleno zaměstnavatelem žalobce, že došlo k ukončení pracovního poměru žalobce ke dni 25. 9. 2020.

18. Podle § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10; to neplatí, pokud se jedná o cizince uvedeného v § 98 zákona o zaměstnanosti.

19. Ve smyslu citovaného ustanovení § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců dospěl krajský soud k závěru, že 60denní lhůta počala plynout ode dne 25. 9. 2020, kdy dle sdělení zaměstnavatele žalobci zanikl pracovní poměr. K uplynutí 60denní lhůty a zániku platnosti zaměstnanecké karty tak došlo dne 24. 11. 2020.

20. Navzdory zániku platnosti zaměstnanecké karty žalobce pracoval u zaměstnavatele GAP ONE GROUP s. r. o., aniž by disponoval platným povolením k zaměstnání. Žalobce v 60denní lhůtě nepožádal o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele, a tak ve smyslu § 63 odst. 1 zákona o pobytu cizinců došlo k zániku platnosti zaměstnanecké karty.

21. Žalobce namítal, že nebyl o ukončení pracovního poměru původním zaměstnavatelem informován, nebyl tudíž pracovní poměr platným způsobem ukončen. Žalobce uvedl, že sám podal výpověď u zaměstnavatele Ali Karaman v únoru 2021 kvůli zhoršujícím se podmínkám, o tom, že k ukončení pracovního poměru mělo dojít již dne 25. 9. 2020, se dozvěděl až při výslechu na policii. Krajskému soudu nepřísluší v nyní projednávané věci posuzovat způsob ukončení pracovního poměru žalobce u zaměstnavatele Ali Karaman. Nicméně zánik platnosti zaměstnanecké karty v důsledku ukončení pracovního poměru a neoznámení změny zaměstnavatele ze strany žalobce hodnotí soud jako skutečnosti přesvědčivé a nemá pochyb o jejich relevanci.

22. Tvrzení žalobce, že se nijak nedozvěděl o ukončení pracovního poměru, na vyslovených závěrech nic nemění. Povinností žalobce je střežit si svá práva a povinnosti a v případě, že tak nečiní, být srozuměn s následky, které se s takovým laxním přístupem mohou pojit. Žalobce byl povinen znát své povinnosti plynoucí mu ze zákona o pobytu cizinců, hodlal–li pobývat na území ČR. Pro rozhodnutí ve věci není nijak významné, zda žalobce fakticky věděl o povinnosti požádat o změnu zaměstnavatele ve lhůtě 60 dnů ode dne ukončení pracovního poměru či nikoli.

23. Správní vyhoštění není sankcí, nýbrž opatřením státu, což má za následek, že v tomto řízení není posuzováno zavinění cizince, resp. nedochází k dokazování, zda žalobce pobýval na území nelegálně zaviněně či nikoli. Naplnění příslušné skutkové podstaty automaticky znamená vznik skutečností odůvodňujících uložení správního vyhoštění, nebylo proto zkoumáno, zda žalobce věděl o své povinnosti oznámit změnu zaměstnavatele. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 125/2004–54: „Správní vyhoštění ve smyslu § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale toliko správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Je mu v praxi zakázáno, aby se v jistém období na území České republiky zdržoval, a zároveň je mu sděleno, že pro toto období mu nebude umožněn vstup na území České republiky. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestním řízení, ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu; námitka stěžovatele o neposkytnutí obhájce není proto na místě; stejně irelevantní jsou v této souvislosti námitky týkající se neprokázání úmyslu stěžovatele, neboť se stěžovatelem nebylo zahájeno a vedeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle § 157 odst. 1 písm. e) zákona; za spáchání tohoto přestupku by navíc nebylo možno uložit vyhoštění, ale pokutu ( § 157 odst. 2 zákona ).“ (pozn. zvýrazněno soudem)

24. Rovněž není významné, zda se žalobce dozvěděl o ukončení pracovního poměru již dne 25. 9. 2020 či až při výslechu na policii, neboť jak uvedl, sám změnil zaměstnavatele v únoru 2021, avšak ani tehdy nepodal žádost o změnu zaměstnavatele, z čehož je patrná neznalost povinností. Žalobcova neznalost povinností, které mu jsou založeny zákonem o pobytu cizinců, způsobila naplnění podmínek pro správní vyhoštění. V projednávané věci je nezpochybnitelné, že se žalobce ode dne 25. 11. 2020 do dne 20. 7. 2021 zdržoval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu.

25. Námitka žalobce, že nedošlo k řádnému ukončení pracovního poměru u zaměstnavatele Ali Karaman je nedůvodná. Jak bylo již zmíněno, proti způsobu ukončení pracovního poměru se žalobce nemůže bránit v řízení o správním vyhoštění. Nadto pracovní poměr nemůže trvat i z toho důvodu, že žalobce sám uvedl, že podal u zaměstnavatele výpověď a změnil zaměstnání, byť uvádí, že tak učinil až v únoru 2021, tak je zjevné, že k ukončení pracovního poměru, pro který mu byla vydána zaměstnanecká karta, jednoznačně došlo, avšak ani za předpokladu, že k ukončení pracovního poměru došlo výpovědí podanou žalobcem, nesplnil svou povinnost žádat o změnu zaměstnavatele v zaměstnanecké kartě. Krajský soud poukazuje na citaci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2014, č. j. 4 As 165/2013–50, která, ačkoliv není skutkově příliš podobná, tak zdůrazňuje důležitost účelu, pro která jsou cizincům pobytová oprávnění udělována: „Zákon o pobytu cizinců stojí na premise, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, má povolení k příslušnému a jím deklarovanému účelu náležitě využívat. V opačném případě totiž cizinec neplní jím deklarovaný účel; (…).“ 26. Žalobce uvedl, že na území podniká, je jediným jednatelem a společníkem společnosti GAP ONE GROUP s. r. o., avšak podle podkladů založených do správního spisu, žalobce nedisponoval v době kontroly platným živnostenským oprávněním. Uvedené jen potvrzuje lhostejnost žalobce k právnímu řádu platnému na území České republiky a neplnění povinností vyplývajících ze zákona o pobytu cizinců.

27. K žalobcem uváděnému tvrzení, že mu v případě návratu do domoviny hrozí nebezpečí, neboť je kurdské národnosti, krajský soud nepřisvědčil. Nutno podotknout, že žalobce při výslechu dne 21. 7. 2021 uvedl, že mu v případě návratu do domoviny nehrozí žádné nebezpečí, nebrání mu v návratu žádná překážka a dopad pro jeho budoucí život bude mít správní vyhoštění pouze ekonomický. Je tak s podivem, že následně, teprve po převzetí právního zastoupení, žalobce začal upozorňovat na svou kurdskou národnost a zvýšený zájem o jeho osobu ze strany státních orgánů v zemi původu. Krajský soud v souladu s žalovaným nepovažuje taková tvrzení za objektivní důvod zakládající překážku ve vycestování žalobce. Také z podkladů založených do správního spisu (informace OAMP o bezpečnostní a politické situaci v zemi z května 2022 a závazného stanoviska) neplyne, že by se jednalo o systematické pronásledování dané skupiny obyvatel, a tak ani toto tvrzení nebrání správnímu vyhoštění žalobce.

28. Závěrem žalobce namítal, že byl zkrácen na svých procesních právech tím, že mu bylo umožněno seznámit se s obsahem správního spisu v Uherském Hradišti, aniž by došlo ke změně místní příslušnosti, či aniž by byl o takové změně v místní příslušnosti vyrozuměn. Žalovaný svůj postup přesvědčivě vysvětlil v napadeném rozhodnutí, kde uvedl: „Odvolací orgán uvádí, že jelikož správní orgán I. stupně (tedy Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Tábor) neshledal podmínky pro postup podle ustanovení § 87 zákona č. 500/2004 Sb., předal spisový materiál se svým stanoviskem odvolacímu orgánu, jímž je v daném případě Ředitelství služby cizinecké policie (s celorepublikovou příslušností), které má i pracoviště v Uherském Hradišti. Nejedná se však o Oddělení cizinecké policie, jak je uvedeno ve sdělení, ale pracoviště odvolacího orgánu, kde je spisový materiál veden.“ Krajský soud s ohledem na uvedené tak nespatřuje v postupu správních orgánů zkrácení žalobce na jeho právech či nezákonnost takového postupu. Nutno zdůraznit, že ve světle vysvětlení žalovaného je zjevné, že se nejednalo o změnu místní příslušnosti, jak tvrdil žalobce. Žalobce ani neprojevil žádnou snahu o nahlédnutí do správního spisu před vydáním napadeného rozhodnutí, jak plyne z reakce žalobce na výzvu k seznámení se s podklady rozhodnutí. I tato námitka žalobce namítající porušení procesních práv a z toho dále plynoucí nezákonnost napadeného rozhodnutí byla shledána jako nedůvodná.

29. Žalobce při jednání před krajským soudem zcela obecně namítal, že v době koronavirové infekce v návaznosti na nouzový stav neplatily lhůty stanovené zákonem o pobytu cizinců. Tato námitka byla vznesena opožděně, po uplynutí lhůty pro podání správní žaloby, a proto se jí soud zabývat nemohl, navíc se jednalo o neprojednatelnou námitku pro její nekonkrétnost.

30. Krajský soud má za to, že skutkový stav byl správními orgány náležitě zjištěn, na základě řádně a dostatečně zjištěných skutkových okolnostech správní orgány vydaly rozhodnutí, která ve svých odůvodněních přezkoumatelným, srozumitelným a zákonným způsobem vysvětlila důvody uložení správního vyhoštění.

V. Závěr, náklady řízení

31. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.