54 Ad 1/2024–29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem ve věci žalobce: J.K. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Kubičkou sídlem Lipenská 869/17, 370 01 České Budějovice proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2023, č. j. X takto:

Výrok

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 12. 2023, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 900 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 6. 2. 2024 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 6. 12. 2024 č. j. X, kterým byly podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ve spojení s § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), zamítnuty námitky žalobce a potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 10. 2023, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí). Prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu o částku za vychované dítě.

2. Žalobce v žalobě předně namítá nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívající v nesprávnosti posouzení věci, zejména proto, že skutkový stav je v rozporu s faktickým stavem věci. Žalobce uvádí, že jeho dcera L. K. byla v jeho nepřetržité péči od 1. 9. 1989 do 5. 6. 2001, tj. 6 let a 6 měsíců do doby zletilosti, resp. 11 let a 10 měsíců při započtení období, kdy jeho dcera studovala na vysoké škole. Tento skutkový stav je v souladu s přípisem jeho dcery ze dne 18. 4. 2023 a rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 1. 1991, č. j. X. Žalovaná nikterak nevysvětlila, jak hodnotila protikladné důkazy (prohlášení matky ze dne 2. 4. 2023) a z jakého důvodu se k prohlášení matky přiklonila. V prvostupňovém rozhodnutí zcela chybělo vysvětlení, na základě čeho prvostupňový orgán k takovému výsledku dospěl, z jakých podkladů vycházel a jak posuzoval rozsah péče.

3. Žalobce v žalobě dále uvádí, že až v napadeném rozhodnutí se dozvěděl, že jako důkaz bylo použito čestné prohlášení matky a evidenční materiály ČSSZ. Účastníkům řízení však musí být před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, přičemž tuto povinnost nesplnil již prvostupňový orgán. Žalobce vytýká prvostupňovému i napadenému rozhodnutí vadnost z důvodu přepjatého formalismu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že orgánům veřejné moci netoleruje přepjatě formalistický postup v řízení za použití sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom, že rozhodující orgán není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje–li to účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost spravedlivě rozhodnout neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o výklad obecných norem a zásad.

4. Žalobce dále spatřuje zásadní nesprávnost v rozhodnutí žalované v otázce přístupu určení rozsahu péče, kdy žalovaná sama mechanicky určila, že osobní péči vykonávala matka. K této skutečnosti však dle žalobce nebylo provedeno žádné dokazování, což samo o sobě způsobuje vadnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zákon o důchodovém pojištění pro splnění podmínky výchovy požaduje osobní péči. Žalobce tvrdil a tvrdí, že od 5. 3. 1978, tj. od narození dcery, do 24. 11. 1988 probíhala společná péče rodičů bez rozdílu, oba rodiče se aktivně podíleli na péči o dceru. Žalovaná měla zjišťovat příslušnost dítěte k domácnosti jednoho z rodičů, neboť se skutečné poměry odchýlily od soudní úpravy. Dcera žalobce byla v jeho faktické péči od 1. 9. 1989, rozhodování o určení péče k dítěti bylo podrobeno i znaleckému zkoumání, jehož předmětem bylo posouzení vážnosti vůle tehdy nezletilé dcery žalobce. V návaznosti na znalecká zjištění byla dcera žalobce svěřena do jeho výlučné péče. Dle žalobce tak společná péče obou rodičů trvala 10 let a 9 měsíců (od 5. 3. 1978 do 24. 11. 1988), výlučná péče matky 9 měsíců (od 25. 11. 1988 do 31. 8. 1989) a výlučná péče otce 6 let a 6 měsíců (od 1. 9. 1989 do 5. 3. 1996). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že rozsah osobní péče svědčí v největším rozsahu otci a zjištění žalované jsou v hrubém rozporu se skutkovými zjištěními a jako takové nemohou obstát. Žalovaný o dceru pečoval do doby jejího řádného ukončení studia na vysoké škole, tj. do roku 2001, přičemž v takovém případě činila jeho péče nepřetržitých cca 12 let (1989–2001).

II. Vyjádření žalované, replika žalobce a duplika žalované

5. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a současně uvedla, že žalobce nepředložil žádný validní skutkový či právní argument způsobilý vyvrátit doposud učiněné závěry žalované. Přiznaná zásluha se týká jednoznačně toho z pojištěnců, na kterém převážně spočívala vlastní výchova, i když třeba ve formálním smyslu a domáhaný nárok může vzniknout toliko jedné osobě. Paní Ing. L. K. podala dne 18. 4. 2023 písemné vyjádření, ve kterém potvrdila faktickou a nepřetržitou péči žalobce v období od 22. 2. 1991 (resp. od 1. 9. 1989) do 5. 6. 2001 a předložila rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 29. 1. 1991, č. j. X, o svěření její osoby právě do žalobcovy péče. Operuje–li žalobce inkriminovaným rozsudkem coby stěžejním důkazem, pak dotyčná listina podle žalované postrádá vypovídací potenciál ve vztahu k tvrzené skutečnosti. Žádný další důkazní prostředek na podporu trvání péče v předepsaném rozsahu před datem svěření dítěte žalobce nepředložil. Ve prospěch převážné péče nehovoří ostatně ani Ing. L. K., která pro období po jejím narození uvedla, že se na výchově podíleli oba rodiče společně. Dle žalovaného neobstojí námitka mechanického upřednostnění tvrzení matky. Důkazní břemeno v řízení vedeném na základě žádosti leží zásadně na žadateli nikoli na správním orgánu a je ve výlučném zájmu žalobce, aby nejenom tvrdil, ale i adekvátně prokázal převažující podíl péče o svou dceru. Žalovaná má za to, že žalobce dostal prostor pro uplatnění a hájení svých zájmů.

6. Žalobce v replice k vyjádření žalované odkázal na žalobu a dále uvedl, že jednou z vad napadených rozhodnutí a souvisejících řízení je porušení zásady dobré správy. Žalobce má za to, že je nutné vzít v úvahu skutečnost, že je osoba bez právního vzdělání, v důchodovém věku a nelze u něho spravedlivě očekávat, že své nároky uplatní zcela precizně a bezchybně. Veřejná správa musí být službou veřejnosti, a měla by žalobce v případě vad či nedostatků podání na tyto upozornit a pomoci mu je odstranit. Nelze připustit argumentaci žalované, která upozorňuje na formální vady a shledává je důvodem, aby byla žaloba zamítnuta.

7. V duplice ze dne 15. 4. 2024 žalovaná odkázala na vyjádření k žalobě a na svých závěrech setrvala s odkazem na judikaturu správních soudů.

III. Posouzení věci krajským soudem

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud ve věci rozhodl bez jednání, protože postupoval dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

9. Žaloba je důvodná.

10. Podle čl. II bodu 1. zákona č. 323/2021 Sb. starobní důchody přiznané ode dne, který spadá do období před 1. lednem 2023, se zvýší o 500 Kč měsíčně za každé dítě, které pojištěnec vychoval, od splátky důchodu splatné v lednu 2023, jsou–li splněny podmínky stanovené v bodech 3 až 5; toto zvýšení náleží k procentní výměře starobního důchodu.

11. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 323/2021 Sb. podmínky výchovy dítěte se pro účely zvýšení podle bodu 1 posuzují u všech pojištěnců podle právních předpisů účinných ke dni, od něhož byl starobní důchod přiznán, pokud se dále nestanoví jinak; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení podle bodu 1 současně započítat více osobám. Vychovávalo–li totéž dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu; to platí i v případě, že u téhož dítěte byla jeho výchova zohledněna při stanovení důchodového věku ženy.

12. Podle § 34a odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., zákona o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) dítě se pro účely zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle odstavce 1 (dále jen „zvýšení za vychované dítě“) považuje za vychované, jsou–li splněny podmínky výchovy dítěte podle § 32 odst. 4; tyto podmínky platí i v případě, že o dítě osobně pečuje nebo pečoval muž. Výchovu téhož dítěte nelze pro účely zvýšení za vychované dítě současně započítat více osobám; vychovávalo–li dítě více osob, přihlíží se k výchově dítěte jen u té osoby, která o dítě osobně pečovala v největším rozsahu. Při zvýšení za vychované dítě se přihlíží jen k výchově toho dítěte, které jako vychované pojištěnec uvedl v žádosti o přiznání starobního důchodu; není–li tato podmínka splněna, zvýšení za vychované dítě nenáleží.

13. Podle § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění podmínka výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod je splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti roků. Pokud se však žena ujala výchovy dítěte po dosažení osmého roku jeho věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečuje nebo pečovala o dítě ve věku do dosažení zletilosti aspoň po dobu pěti roků; to však neplatí, pokud žena před dosažením zletilosti dítěte přestala o dítě pečovat. Pokud dítě zemřelo po dosažení 5 let věku, je podmínka výchovy dítěte splněna, jestliže žena osobně pečovala o dítě od jeho narození do jeho úmrtí; ustanovení vět první a druhé tím nejsou dotčena.

14. Žena či muž mají nárok na výchovné, pokud o dítě pečovali osobně a po stanovenou dobu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 3 Ads 37/2003–49, publ. pod č. 410/2004 Sb. NSS (rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz), uvedl k podmínce splnění výchovy dítěte pro stanovení důchodového věku ženy, že: „předpoklad ‚osobní péče o dítě‘ pro splnění podmínky výchovy dítěte pro nárok ženy na starobní důchod znamená soustavnou a aktivní osobní péči ženy o dítě ve věku do dosažení zletilosti alespoň po dobu deseti, resp. pěti roků. Tato podmínka není naplněna, pokud soud svěřil dítě do péče otce, který za tuto péči nese odpovědnost, dítě pobývalo u otce, a žena (matka) a dítě byly tak od sebe odděleny, a to i když žena (matka) dítě navštěvovala, projevovala o něj zájem, přispívala na jeho výživu otci, a podílela se tedy na výchově dítěte.“ Pokud dítě vychovávalo více osob, má nárok na výchovné jen ta z nich, která z okruhu vychovávajících osob zajišťovala výchovu dítěte v největším rozsahu.

15. Prvostupňový správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí zcela nepřezkoumatelným způsobem uvedl, že o dítě v období od jeho narození do zletilosti pečovala matka. Žalovaný své rozhodnutí opírá o závěr, že „nebylo prokázáno, že by účastník o svou dceru pečoval v největším rozsahu. Naopak lze spolehlivě dovodit, že v největším rozsahu o dceru osobně pečovala její matka. Z nárokových podkladů, které má Česká správa sociálního zabezpečení k dispozici, je zřejmé, že matka dcery účastníka řízení osobně o tuto pečovala od jejího narození po dobu mateřské, resp. rodičovské dovolené, tj. v období, kdy jeden z rodičů musí o tyto děti celodenně pečovat, což má dopady na jeho kariérní růst, potažmo výdělečné možnosti až do právní moci rozsudku, kterým byla dcera Lenka svěřena do péče účastníka řízení, tj. po dobu téměř 13 let; k září 1989, odkdy měl účastník řízení dceru ve faktické péči, o tuto pečovala po dobu 11 let. (důraz doplněn).

16. Dcera žalobce sama ve svém sdělení ze dne 18. 4. 2023 popisuje, že od 5. 3. 1978 do 24. 11. 1988 se na její výchově podíleli oba rodiče; od 25. 11. 1988 byla poté svěřena do péče matky, nicméně žalobce se o ni fakticky staral od 1. 9. 1989 až do její promoce na vysoké škole dne 5. 6. 2001. Ve spise je dále poté pouze čestné prohlášení matky, že to ona dítě vychovávala do 12 let věku. Proti tomu stojí obdobné čestné prohlášení otce, že to byl on, kdo v převážné míře o dítě pečoval. Z rozsudku opatrovnického soudu se pak nic podrobnějšího nepodává.

17. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že od 5. 3. 1978 do 24. 11. 1988 se na výchově podíleli společně oba rodiče (tuto verzi podporuje i vyjádření dcery žalobce). Žalovaná tuto skutečnost, tj. společnou péči, zohlednila u matky, ale již tak neučinila u žalobce a pouze konstatovala, že žalobce o dceru pečoval po dobu 5 let, resp. 7 let, zatímco jeho bývalá žena po dobu téměř 13 let, resp. 11 let. Nelze tedy bez dalšího vycházet z toho, že žalobce o dceru převážně pečoval toliko ode dne právní moci daného rozsudku, resp. že do té doby o něj převážně pečovala jeho matka, jak dovodila žalovaná. 18. "V různých etapách života dítěte a v závislosti na konkrétní rodinné situace mohou o dítě pečovat různé osoby v různém rozsahu (například v určitém období více matka, v jiném období více otec, v dalším období oba rovnoměrně). Pro určení toho, kdo se pro účely přiznání výchovného staral o dítě v největším rozsahu, je však důležité, aby byla výchova posuzována jako celek během celého období nezletilosti dítěte. To znamená, že by mělo dojít k celkovému zhodnocení výchovy poskytované všemi osobami v různých fázích vývoje a výchovy dítěte, aby bylo možné správně určit, která osoba dítě vychovávala v největším rozsahu. (…) …podstata hodnocení toho, kdo děti vychovával „v největším rozsahu“, spočívá v tom, která osoba (žena či muž) o ně v rámci celého období, kdy byly nezletilé, osobně pečovala v největším časovém rozsahu. Na vyměřovací základ takové osoby totiž měla výchova dítěte (v rámci okruhu ostatních uvažovaných osob, které se na výchově dítěte též podílely) největší negativní dopad. (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 55 Ad 7/2023–26).

19. Skutkové závěry žalované nemají oporu ve správním spise a jsou pouze obecného rázu. Není zcela zřejmé, do kdy pečovala matka o dítě v rámci mateřské a rodičovské dovolené převážným způsobem o dítě; od kdy je pak možno reálně uvažovat o společné výchově. Je nutno hodnotit, zda si matka „zachovala“ náskok ve větší míře výchovy či nikoli (srov. i citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze), a to s ohledem na podobu společné péče (tj. zda některý z rodičů v tomto období pečoval více, či zda pečovali přibližně stejně). To, že žalobce poté pečoval o dceru fakticky od 1. 9. 1989 je pak již prokázáno. Nelze bez jakéhokoli reálného podkladu činit závěr, že po mateřské, resp. rodičovské dovolené to byla stále matka, kdo o dceru pečoval nejvíce. Otázka mateřské či rodičovské dovolené není přitom ani ve správním spise jednoznačně doložena (viz následující odstavec). Z následného vývoje je rovněž zřejmé, že žalobce byl schopen se o dceru starat a staral se. Krajský soud tedy ve správním spise nespatřuje takové podklady, ze kterých by bylo možné spolehlivě učinit závěr, který z rodičů o dítě pečoval ve větším rozsahu; tomu pak odpovídá i obecnost úvah a závěrů správních orgánů.

20. Odkazuje–li žalovaná v napadeném rozhodnutí na evidenční materiály České správy sociálního zabezpečení, ze kterých zjišťovala, po jakou dobu byla manželka žalobce na mateřské, resp. rodičovské dovolené, tak ve správním spise takové podklady chybí. Žalovaná v napadeném rozhodnutí ani neuvádí, po jakou dobu byla manželka žalobce na mateřské, resp. rodičovské dovolené. Ve správním spise je založen pouze evidenční list důchodového zabezpečí paní M. K. (matky) za několik let, nicméně není zřejmé, zda a jaké konkrétní závěry správní orgány z této listiny činily.

21. Žalovaná se dále dostatečně nevypořádala s prohlášením dcery žalobce ze dne 18. 4. 2023, v němž jsou popisovány okolnosti její péče, resp., ve kterém potvrzuje žalobcův názor, podle něhož o dceru pečoval převážně on. Je však nutno hodnotit, zda tento závěr dcery se nezakládá na jiném časovém období, než je dle zákona rozhodné.

22. Přestože se v daném případě jednalo o řízení o žádosti, v němž břemeno tvrzení a důkazní vázne zásadně na žadateli, nezbavuje to žalovanou coby správní orgán její povinnosti zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu). Nelze–li skutkový stav považovat za dostatečně zjištěný, podle § 12 písm. b) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, orgány sociálního zabezpečení mohou vyzvat příjemce dávky sociálního zabezpečení, aby osvědčil skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši a výplatu; v souladu s písm. e) pak může správní orgán vyzvat i jinou osobu k osvědčení rozhodných skutečností (zde např. dceru, matku). 23. „Správní řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, sice není ovládáno zásadou vyšetřovací, neboť se jedná o návrhové řízení, tj. řízení o žádosti žalobce, avšak i v tomto řízení platí ustanovení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož pokud nevyplývá ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán řízení tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2, přičemž podle odst. 4 tohoto ustanovení správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Nejvyšší správní soud se použitím zásady materiální pravdy zabýval v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 6 A 114/2000–36, ve kterém uvedl, že v souladu s touto zásadou je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti. Účastníci správního řízení jsou povinni označit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení (§ 52 správního řádu), avšak právě z důvodu uplatnění zásady materiální pravdy není správní orgán návrhy účastníků vázán a není v zásadě zbaven odpovědnosti za dostatečné zjištění skutkového stavu.“ (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ze dne 8. 4. 2024, č. j. 58 Ad 10/2023–43).

24. Namítá–li žalobce, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, tak k tomu krajský soud odkazuje na § 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, který uvádí, že se nepoužije ustanovení správního řádu o vyjádření účastníků k podkladům rozhodnutí. Krajský soud tak tuto námitku shledal nedůvodnou.

25. Co se týče žalobcovi argumentace obsažené v replice, má krajský soud za to, že citované závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec v tomto směru poskytují dostatečné vodítko. Reaguje–li žalovaná odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Ads 112/2014–31, a na rozsudek ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010–214, krajský soud pouze ve stručnosti odkazuje na bod 20 citovaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, ve kterém tento správní soud žalované již vyložil, z jakého důvodu není tato judikatura přiléhavá.

IV. Závěr a náklady řízení

26. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná a žalobou napadené rozhodnutí proto zrušil pro vady řízení postupem dle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vysloveným závazným právním názorem je správní orgán v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), v tomto směru správní orgán po shromáždění podkladů v nutném rozsahu a zhodnocení všech pro věc relevantních skutečností znovu podrobně posoudí, který z rodičů pečoval ve smyslu rozhodné legislativy osobně a v největším rozsahu o dítě.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

28. Žalobce měl plný procesní úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří náhrada nákladů právního zastoupení v celkové výši 3 900 Kč bez DPH, když zástupce žalobce uvedl, že není plátcem DPH; 3 x 1 000 Kč + 3 x 300 Kč; § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d); § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Tuto částku je žalovaná povinna uhradit žalobci ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.