54 Ad 16/2018 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem ve věci žalobce: P. T., bytem proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. SZ/MPSV- 2018/145068-913, čj. MPSV-2018/152021-913, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Českách Budějovicích (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4479-18-JH, čj. 108758/18/JH, nepřiznal žalobci příspěvek na bydlení. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně na základě stanoviska Městského úřadu České Velenice (dále jen „stavební úřad“) uvedl, že byt žalobce nesplňuje definici bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o sociální podpoře“). Prostor v domě č. p. x v x, k němuž má žalobce uzavřenou nájemní smlouvu, totiž nebyl zkolaudován jako byt a není ani pro tento účel užívání určen podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon).

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítl a toto rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 17. 8. 2018 žalobu.

4. Žalobce se domnívá, že napadené rozhodnutí trpí vadou nezákonnosti, jelikož byt, který užívá, splňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona o sociální podpoře, což je osvědčeno i stavebním úřadem ve stavebním dokladu - pasportu stavby vydaného podle § 125 stavebního zákona. Stavba byla v minulosti povolena a zkolaudována, proto může být užívána k účelu, pro který je stavebně vybavena.

5. Pasport stavby je veřejnou listinou, k čemuž žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42, kde konkrétně v bodu 37. soud uvádí: „účelem právní úpravy ve smyslu § 125 stavebného zákona je nastolit stav právní jistoty ohledně technického provedení v minulosti povolené stavby a jejího účelu, jejíž dokumentace zcela chybí, případně není dostatečným zdrojem informací o stavbě; umožňuje tak určit účel užívání stavby, o němž se nedochovaly doklady“. Z toho vyplývá, že byt užívaný žalobcem je určen podle stavebního zákona.

6. Správní orgány stavebního úřadu a úřadu práce jakož i žádné jiné správní orgány nikdy nevedly a nevedou ani nyní s vlastníkem stavby p. F. K. žádné správní řízení a to ani ohledně stavebních úprav nebo změny v užívání v domě č. x ani žádné jiné. Žádný správní orgán tudíž nemohl prokázat údajné provedení stavebních úprav nebo údajné změny v užívání.

7. Z těchto důvodů žalobce shledává rozhodnutí za nezákonné a navrhuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby rozhodl, že napadené rozhodnutí se ruší a žalovanému se ukládá, aby o dávce státní sociální podpory příspěvku na bydlení znovu rozhodl ve lhůtě stanovené soudem.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného a repliky žalobce

8. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve obsáhle shrnul průběh dosavadního správního řízení. Žalovaný konstatuje, že pasport stavby nelegalizuje stavbu dle stavebního zákona. Žalobce nesprávně odkazuje na § 125 odst. 1 stavebního zákona s tím, že pasport je vydán k stavbě legální jakožto doklad za doklady nedochované, jelikož pasportem nelze stavbu legalizovat. Povinnost vlastníka stavby je uchovávat dokumentaci stavby po celou dobu jejího trvání. Není-li dokumentace dochována, je vlastník povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Pasport stavby byl ověřen dne 21. 1. 2016 Městským úřadem v Českých Velenicích s poznámkou, že „pasport nelegalizuje stavbu dle stavebního zákona a ani správnost“. Pasport v projednávané věci představuje pouze zjednodušenou dokumentaci faktického provedení, proto nemůže legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. Žalovaný dále konstatoval, že § 125 odst. 2 stavebního zákona zakládá povinnosti vlastníka stavby a nikoli žalovaného samotného.

9. K odkazuje žalobce na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42 žalovaný uvádí, že předmětný judikát řeší pasportizaci stavby v rámci ochrany před nezákonným zásahem. K samotné pasportizaci stavby se již žalovaný vyjádřil, jak je výše uvedeno. Žalovaný závěrem uvádí, že považuje sdělení Městského úřadu v Českých Velenicích ze dne 5. 5. 2016, ze dne 26. 9. 2016 a ze dne 26. 2. 2018 za zcela úplné a do té míry přesvědčivé důkazní prostředky, že jimi bylo spolehlivé prokázáno, že užívaný prostor č. 2, na který žalobce podal žádost o příspěvek na bydlení, není bytem podle ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplňuje jednu z podmínek nároku na dávku příspěvek na bydlení, tedy není vlastníkem ani nájemcem bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, navrhuje žalovaný žalobu v plném rozsahu zamítnout.

10. V replice k vyjádření žalovaného žalobce pouze opětovně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 344/2016-42 a uvedl, že pasport stavby nastolil právní jistotu v tom, že žalobcem užívaný byt je bytem, který je k tomuto účelu užíván podle stavebního zákona.

IV. Podstatný obsah spisu

11. Žalobce podal dne 30. 4. 2018 žádost o příspěvek na bydlení od 1. 4. 2018 k bytu č. 2 na adrese svého trvalého pobytu. K tomu doložil nájemní smlouvu ze dne 30. 11. 2015 a 30. l2. 2016 na byt. č. x V. x, x, v 1. nadzemním podlaží, uzavřenou mezi vlastníkem domu p. F. K., žalobcem a p. H. R.. Dodatky ke smlouvám byla nájemní smlouva na dobu určitou postupně prodlužována.

12. Městský úřad v Českých Velenicích ve svém sdělení ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. Výst. 2938/16/Ku, čj. 3385/16/Ku, uvádí, že v prvním nadzemním podlaží výše uvedeného domu nalevo od hlavního vstupu se nachází byt 1+1 se sociálním zařízením, v podkroví byt o velikosti 2+1 se sociálním zařízením, kde v těchto bytech byly stavební úpravy a změna užívání stavby provedeny bez povolení nebo opatření stavebního úřadu. Stavba nemůže být podle stavebního zákona takto užívána. To se vztahuje i na bytový dům o třech bytových jednotkách, které nejsou povoleny dle stavebního zákona. Dle ustanovení § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, výše uvedený prostor v 1. nadzemním podlaží a podkroví nesplňuje definici bytu, nejedná se o soubor místností ani samostatnou obytnou místnost, se stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a nejsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona. Stavební úřad znovu zdůraznil, že oba výše uvedení byty jsou nelegální, tedy právně neexistují.

13. Výše uvedené sdělení městského úřadu vychází z následujících podkladů: sdělení k žádosti o součinnost od Policejního prezidia ČR, správy logistického zabezpečení, pod čj. PPR 29653-2/ČJ-2015-990663, ze dne 9. 5. 2016, protokol o výpovědi svědka (E. U., který podal znalecký posudek pro účely prodeje domu) ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. Výst. 1344/16/Be, čj. 1358/16/SO, protokol o svědecké výpovědi ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. Výst/1344/16/Be, čj. 1359/16/SO obsahuje sdělení M. D., který v domě bydlel do léta roku 2009, kupní smlouva (a dokumenty s ní související) ze dne 19. 5. 2010 uzavřené mezi Českou republikou, Ministerstvem vnitra jako prodávajícím a F. K. jako kupujícím, znalecký posudek ke kupní smlouvě ze dne 22. 2. 2008, čj. 2895-191/08, vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 23. 9. 2016, čj. METR 10312/2016 HaVe, vyjádření k žádosti o součinnost Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru správy a majetku, oddělení správy nemovitého majetku, ze dne 27. 4. 2015, čj. KPRC-521416-3/ČJ-2015-0200MN.

14. Dále bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno sdělení stavebního úřadu ze dne 26. 2. 2018, sp. zn. Výst. 0724/18/Ku, čj. 0885/18/SO, ve kterém je uvedeno, že sdělení stavebního úřadu ze dne 5. 5. 2016, čj. 1627/16/SO, a sdělení ze dne 26. 9. 2016, čj. 3385/16/SO, stále zůstávají v platnosti a ve věci nedošlo k žádné změně.

15. Správní orgán prvního stupně dal možnost v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu žalobci před vydáním rozhodnutí možnost seznámit se se spisovým materiálem a vyjádřit se k podkladům i ke způsobu jejich zjištění. Dne 7. 6. 2018 obdržel správní orgán prvního stupně vyjádření žalobce, ve kterém uvádí, že byt splňuje definici § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, čj. 1 As 344/2016-42. K tomu žalobce doložil pasport stavby pořízený vlastníkem domu F. K. dne 9. 3. 2015., který byl ověřen stavebním úřadem dne 21. 1. 2016, čj. Výst. 0726/15/Kr, znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha, s.p., ze dne 16. 6. 2016, č. 020 – ZP – 035398/2016, vypracován pro zadavatele F. K. a výpis z katastru nemovitostí.

16. Rozhodnutím ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4479-18-JH, čj. 108758/18/JH, rozhodl správní orgán prvního stupně o tom, že se žalobci nepřiznává příspěvek na bydlení ode dne 1. 4. 2018, neboť nebyly splněny podmínky § 25 odst. 4 zákona o státní sociální podpoře. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které bylo žalovaným zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno (rozhodnutí ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. SZ/MPSV-2018/145068-913, čj. MPSV-2018/152021-913). Žalovaný vyhodnotil, že bylo dostatečně prokázáno, že prostor, na který má žalobce uzavřenu nájemní smlouvu, není bytem ve smyslu definice § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, ve znění od 1. 1. 2015.

V. Právní hodnocení krajského soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání v souladu s § 51 s. ř. s.

18. Zákon o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2014 samostatnou definici pojmu byt neobsahoval. Vymezení jeho obsahu proto bylo ponecháno na aplikační praxi, která se spíše přiklonila k jeho materiálnímu pojetí (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2010, čj. 3 Ads 23/2010-98, č. 2267/2011 Sb. NSS, či stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1490/2013/VOP/AV).

19. S účinností zákona č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, však byla do zákona o státní sociální podpoře vnesena zcela autonomní definice pojmu byt obsažená v jeho novém § 24 odst. 5, podle něhož se bytem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností nebo samostatná obytná místnost, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení a jsou k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt.“ Zákonodárce tedy navázal definici bytu vedle materiálních kritérií (stavebně-technické uspořádání a vybavení) též na splnění formálních požadavků v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu.

20. Nelze přehlédnout, že uvedená legální definice je s předešlým výkladem pojmu byt v kontextu zákona o státní sociální podpoře v příkrém rozporu, neboť jak uvedl veřejný ochránce práv ve shora citovaném stanovisku, „za předpokladu, že je […] určitý prostor fakticky k bydlení vhodný a zdravotně způsobilý, byť dle rozhodnutí stavebního úřadu není určen k bydlení, je ovšem povoleno jeho užívání, nelze bez dalšího poskytnutí příspěvku na bydlení odmítnout pouze s odkazem na kolaudační rozhodnutí. V intencích judikátu Nejvyššího správního soudu [pozn.: čj. 3 Ads 23/2010 - 98] je třeba v daném případě zohlednit též faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení.“ 21. Z důvodové zprávy k novele zákona o státní sociální podpoře č. 252/2014 Sb. však plyne, že „v souladu s novým občanským zákoníkem je nutné přesně vymezit pojem byt, protože pouze vlastnictví nebo nájemní vztah k bytu bude i nadále zakládat nárok na příspěvek na bydlení. Jiné právní vztahy k bytu nebo bydlení v ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi.“ Zákonodárce se tedy prostřednictvím nově stanovené definice pojmu byt v zákoně o státní sociální podpoře rozhodl výslovně opustit jeho dosavadní (judikaturou dovozenou) koncepci a podrobit případné dávky na podporu bydlení v jiných než obytných prostorech zcela zákonu č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi; to navíc pouze v případech hodných zvláštního zřetele při současném naplnění standardů kvality bydlení (§ 33 odst. 6 tohoto zákona).

22. Smyslem této nové právní úpravy je podle citované důvodové zprávy „zjednodušení řízení o doplatku na bydlení, zamezení vyplácení doplatku na bydlení do nevyhovujících prostor a zvýšení motivace osob k řešení své nepříznivé bytové sociální situace.“ Jak přitom konstatoval Nejvyšší správní soud již například v rozsudku ze dne 21. 7. 2008, čj. 4 Ads 62/2007 - 72, „rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory.“ Jakkoli se tedy může jevit přísné, že zákon o státní sociální podpoře váže příspěvek na bydlení na formální podmínky, jejichž splnění nemůže žadatel o takovou dávku v pozici nájemce „obytných místností“ ovlivnit, jedná se o legitimní koncepci opřenou o racionální úvahu.

23. Krajský soud proto v této souvislosti uzavírá, že pro naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána a splňuje další materiální znaky bytu jako takového, nýbrž je zapotřebí též naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místností k trvalému obývání podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu. Tento závěr ostatně již potvrdil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, čj. 9 Ads 253/2017-26.

24. Z uvedeného je patrno, že znalecký posudek Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha není způsobilý naplnění předmětných formálních podmínek v případě posuzované stavby prokázat. Znalecký posudek totiž z povahy věci slouží pouze k zodpovězení otázek skutkových a jeho předmětem tudíž ani nemůže být právní posouzení toho, zda jsou obytné místnosti užívány za účelem trvalého bydlení v souladu se stavebním zákonem či zda byly za tímto účelem zkolaudovány. Tím méně může takový znalecký posudek relevantně konstatovat naplnění definice bytu ve smyslu § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře jako takové.

25. Obdobně nelze naplnění uvedené definice dovodit ani na základě samotného výpisu z katastru nemovitostí. Bytová jednotka u již existující stavby vzniká (vyjma případného soudního rozhodnutí) toliko na základě prohlášení vlastníka budovy zápisem, resp. vkladem do katastru nemovitostí [§ 1164 a násl. občanského zákoníku, resp. dřívější § 4 a násl. zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů]. V nyní projednávané věci byly tři bytové jednotky do katastru nemovitostí zapsány konkrétně na základě prohlášení vlastníka budovy ze dne 8. 4. 2015 s právními účinky vkladu ke dni 9. 4. 2015. Přílohou takového prohlášení podle posledně citovaných zákonných ustanovení však není žádný dokument, jenž by byl způsobilý doložit, že jsou tyto jednotky k trvalému bydlení „určeny podle stavebního zákona nebo jsou zkolaudovány jako byt“. Ostatně zkoumání splnění náležitostí podle stavebního zákona není ani smyslem vkladového řízení. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, totiž katastr nemovitostí představuje zdroj informací, které slouží „k ochraně práv k nemovitostem, pro účely daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, k ochraně životního prostředí, k ochraně nerostného bohatství, k ochraně zájmů státní památkové péče, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely vědecké, hospodářské a statistické“, resp. pro tvorbu informačních systémů sloužících k naplnění některého z uvedených účelů. Ani zápis bytových jednotek do katastru nemovitostí proto nepředstavuje relevantní podklad pro posouzení naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře.

26. Krajský soud se dále zabýval námitkou, podle níž správní orgány nesprávně hodnotily, resp. nevyvrátily důkaz pasportem stavby. Uvedenou žalobní námitku žalobce založil na argumentu, podle něhož pasport stavby lze vydat pouze ke stavbě legální. Z toho dovozuje, že bytové jednotky nacházející se v budově č. p. xvx byly vytvořeny v souladu se stavebním zákonem. Této argumentaci krajský soud nepřisvědčil.

27. Podle § 125 odst. 1 stavebního zákona platí, že „[v]lastník stavby je povinen uchovávat po celou dobu trvání stavby ověřenou dokumentaci odpovídající jejímu skutečnému provedení podle vydaných povolení. V případech, kdy dokumentace stavby nebyla vůbec pořízena, nedochovala se nebo není v náležitém stavu, je vlastník stavby povinen pořídit dokumentaci skutečného provedení stavby. Při změně vlastnictví ke stavbě odevzdá dosavadní vlastník dokumentaci novému vlastníkovi stavby.“ Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pak „nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby vyhovuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.“ Ustanovení § 125 odst. 3 stavebního zákona dále stanoví, že „neplní-li vlastník stavby povinnost podle odstavce 1, stavební úřad mu nařídí, aby pořídil dokumentaci skutečného provedení stavby. Pokud není nezbytná úplná dokumentace skutečného provedení stavby, uloží stavební úřad pouze pořízení zjednodušené dokumentace (pasport stavby), pokud ji stavebník nepořídil sám.“ 28. Ze správního spisu se podává, že současný vlastník dům č. p. xvx nabyl na základě kupní smlouvy s Českou republikou. Příslušnou dokumentaci přitom neobdržel, neboť se nezachovala. Přílohou kupní smlouvy mezi vlastníkem budovy a Českou republikou je též znalecký posudek vyhotovený pro účely ocenění domu č. p. x; podle tohoto posudku se jedná o dům rodinný, v němž byly pozdějšími úpravami vytvořeny dvě bytové jednotky. Z vyjádření stavebního úřadu ze dne 26. 9. 2016 a ze dne 26. 2. 2018 však zároveň plyne, že následně byly v prostoru prvního nadzemního podlaží a podkroví „bez povolení nebo opatření stavebního úřadu“ provedeny další stavební úpravy, čímž byla vytvořena jednotka třetí (všechny jednotky byly do katastru nemovitostí zapsány s účinností k 9. 4. 2015). Vlastník budovy poté pořídil zjednodušenou dokumentaci skutečného provedení stavby (tzv. pasport stavby) podle § 125 odst. 3 téhož zákona, již stavební úřad ověřil dne 21. 1. 2016.

29. Ačkoliv by na základě uvedeného bylo ve světle § 125 odst. 2 stavebního zákona možné dovodit, že účelem užívání stavby je její užívání k trvalému bydlení ve dvou bytových jednotkách (podle stavu, v jakém vlastník stavbu nabyl), právě provedení následných stavebních úprav vedoucích k vytvoření třetí bytové jednotky aplikaci uvedené domněnky vylučuje. Komentářová literatura v této souvislosti uvádí, že stavební úřad „musí vždy nejprve učinit závěr o legálnosti stavby a až teprve poté může (v uvedeném pořadí) aplikovat zákonem stanovené domněnky o účelu užívání takové stavby“ (MALÝ, S. Stavební zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2007, In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 17. 7. 2017]). S uvedeným závěrem se krajský soud ztotožnil, neboť v opačném případě by bylo v případech, kdy se nedochovala stavební dokumentace, možno pozdějšími (nezákonnými) úpravami stavby via facti legalizovat prakticky jakýkoli účel jejího užívání, což by popíralo samu podstatu stavebního práva a v konečném důsledku též územního plánování (§ 18 stavebního zákona). Podle vyjádření stavebního úřadu se v nyní projednávané věci jednalo o úpravy nepovolené. Žalobce přitom v žalobě nikterak nezpochybnil, že by tyto stavební úpravy povolení či souhlas příslušného stavebního úřadu vyžadovaly. Žalobce se dovolává toliko presumpce správnosti pasportu stavby podle § 53 odst. 3 správního řádu, avšak právě citované vyjádření příslušného stavebního úřadu tuto správnost relevantním způsobem zpochybňuje.

30. Samotný pasport stavby, který navíc představuje pouze zjednodušenou dokumentaci jejího skutečného (faktického) provedení, proto nemůže v nyní projednávané věci legálnost stavebních úprav, resp. vytvoření tří bytových jednotek prokázat, a nemůže tudíž vést ani k závěru o účelovém určení obytných místností k trvalému bydlení v souladu se stavebním zákonem. To tím spíše za situace, kdy předložený pasport stavby obsahuje poznámku stavebního úřadu, podle níž tento dokument stavbu podle stavebního zákona nelegalizuje. Nelze taktéž přehlédnout, že užívání stavby coby rodinného nebo bytového domu není podle vyjádření Městského úřadu Třeboň, odboru územního plánování a stavebního řádu, ze dne 23. 9. 2016 v souladu ani s platnou územně plánovací dokumentací.

31. Pro uvedené považuje krajský soud za nepřípadný žalobcův poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 344/2016-42, neboť dokumentací shromážděnou stavebním úřadem, jak byl její výčet podán v předchozí pasáži rozsudku, je správnost pasportu vyvrácena. Vylučuje-li stavební úřad správnost tohoto pasportu podle předpisů stavebního práva, pak se nelze důkazní hodnoty takto vyhotovené dokumentace dovolávat. Odborná literatura k tomu uvádí, že „[s]tavební úřad musí ve své činnosti vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu, o němž nesmí panovat důvodné pochybnosti (§ 3 SpŘ). Ověření dokumentace skutečného provedení stavby nenabývá právní moci, a není proto pro správní orgány závazné (§ 73 odst. 2 SpŘ). Ověření i dokumentace skutečného provedení stavby (pasport) jsou však veřejnými listinami, které jsou považovány za pravdivé, dokud není prokázán opak (§ 53 odst. 3 SpŘ). Obsah veřejné listiny lze zpochybnit dalšími důkazními prostředky, např. znaleckým posudkem či ohledáním věci, a prokáže-li stavební úřad, že obsah dokumentace (pasportu) podobě stavby neodpovídá, vychází ve své činnosti ze stavu skutečně zjištěného (prokázaného), nikoliv ze stavu, který je v pasportu chybně zanesen“ (NEBAUEROVÁ, S., VAŠÍKOVÁ, J., STUDNIČKA, M. Právní rozhledy: časopis pro všechna právní odvětví. Praha: C. H. Beck, 2018, č. 7, s. 236). S tímto závěrem se krajský soud ztotožňuje a považuje jej za zcela aplikovatelný v projednávané věci.

32. Pasport vyhotovil vlastník stavby. Stavební úřad poznámkou na pasportu výslovně uvedl, že jím nepotvrzuje souladnost pasportu se stavebním právem. Shromážděnými podklady byl prokázán rozpor mezi pasportem a stavebně technickým stavem domu tak, jak jej pronajímatel bytu nabyl na základě kupní smlouvy. Stavbu tak bylo nepochybně možno užívat pro bytové účely, avšak v rozsahu dvou bytů nikoli bytů třech tak, jak byla stavba vlastníkem následně změněna. Právě se zřetelem k následně vlastníkem domu provedeným stavebně technickým změnám nepřichází v úvahu aplikace § 125 odst. 2 stavebního zákona, jak žalobce sugeruje. Stavebním úřadem opatřená dokumentace předložená úřadu práce prokazuje, že vlastník domu provedl změny stavby v rozporu s předpisy stavebního práva a vyhotovením pasportu sleduje legalizaci tohoto stavu. Závěr žalovaného, dle něhož byt žalobce nenaplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, proto není v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kterého se žalobce dovolává.

VI. Závěr a náklady řízení

33. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě § 60 odst. 2 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení výslovně vylučuje; nadto krajský soud neshledal, že by mu vznikly náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti.