54 Ad 6/2023–80

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobkyně: J. B. V., narozena X, bytem X, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2023, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 1. 2023, č. j. X, kterým žalovaná jednak potvrdila prvostupňové rozhodnutí žalované ze 3. 10. 2022, č. j. X, protože žalobkyni do 5. 3. 2023 náležel invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 10 004 Kč měsíčně, a jednak žalobkyni podle § 56 odst. 1 písm. a) a § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), odňala invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, a to od 6. 3. 2023, neboť podle posudku České správy sociálního zabezpečení Ostrava ze dne 21. 12. 2022 není invalidní, protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost pouze o 15 %. Žaloba 2. V žalobě žalobkyně namítala, že posudky vypracované posudkovými lékaři v rámci správního řízení byly provedeny bez její přítomnosti. Dle žalobkyně lékař lékařské posudkové služby Ostrava podrobněji nezkoumal její zdravotní stav a ani míru poklesu pracovní schopnosti. Rovněž nesouhlasila s posudkovým závěrem, dle kterého charakter výdělečné činnosti nemá dostatečný vliv na pracovní omezení a za zavádějící označila konstatování, že není limitována ve výkonu dělnické profese. Z důvodu zhoršení svého zdravotního stavu v důsledku prodělání onemocnění COVID–19, zejména z důvodu otoků, zatuhnutí, necitlivosti a bělání prstů podstoupila řadu vyšetření. Její zdravotní omezení se nezlepšilo a po ukončení pracovní neschopnosti nastoupila do zaměstnání, avšak při pracovnělékařské prohlídce jí lékař stanovil statut pracovní nezpůsobilosti ve vztahu k vykonávané profesi. Sdělila, že pracovala jako skladnice, přičemž před vznikem omezení svoji práci bez problémů zvládala. Dále uvedla, že po dlouhodobé pracovní neschopnosti a ztrátě zaměstnání se dostala do stavu psychického vyčerpání a začala trpět úzkostí. Uvedla, že by si chtěla najít pracovní uplatnění, a proto by ráda požádala o pracovní rehabilitaci, aby mohla vykonávat zaměstnání, které je přizpůsobené jejímu zdravotnímu stavu. Žalobkyně měla za to, že její zdravotní stav měl být hodnocen podle kapitoly XIII., oddílu A, položky 2b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“), a tedy měla být potvrzena invalidita prvního stupně. Namítla, že žalovaná vydala rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci bez přihlédnutí k § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity, a tím došlo k porušení § 39 zákona o důchodovém pojištění jakož i vyhlášky o posuzování invalidity. Vyjádření žalované k žalobě 3. Žalovaná popsala průběh správního řízení a uvedla, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě lékařského posudku ze dne 20. 12. 2022, podle kterého žalobkyně není invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost pouze o 15 %. Tento posudek označila žalovaná za úplný, celistvý a přesvědčivý. S ohledem na námitky žalobkyně žalovaná navrhla provedení důkazu posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem (dále jen „posudková komise“). Další podání žalobkyně 4. Žalobkyně nesouhlasila s posudkem posudkové komise ze dne 26. 7. 2023. Uvedla, že po dlouhodobě zhoršujících se zdravotních obtíží, nulové reakci na léčbu a ztrátě zaměstnání se dostala do stavu psychického vyčerpání, kdy začala trpět úzkostí, těžkými depresemi a panickou poruchou. Z důvodu pracovních doporučení a omezení plynoucích ze špatného zdravotního stavu neprošla vstupní lékařskou prohlídkou ani do jednoho z ní poptávaných zaměstnání. Žalobkyně dodala, že se nadále snaží doplnit si jazykové vzdělání. Ústní jednání 5. Žalobkyně při jednání soudu dne 25. 9. 2023 uvedla, že svůj zdravotní stav řeší od roku 2019, kdy prodělala boreliózu. Od té doby má bolesti, zatuhly jí klouby. Nato jí byla zjištěna artróza a Raynaudův syndrom. Její zdravotní stav stále nebyl dobrý. V létě 2022 se řešila její dlouhodobá pracovní neschopnost, která byla uznána jako důvodná, a byl jí nadto přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. V zaměstnání podstoupila pracovní prohlídku, jejíž výsledkem byla skutečnost, že žalobkyně nebyla způsobilá pro pracovní pozici. Poukázala na to, že poté požádala zaměstnavatele o změnu pracovní pozice, ale ani na nové pracovní pozici neprošla pracovní prohlídkou, a proto rozvázala pracovní poměr dohodou. V současné době je evidována na Úřadu práce ČR. Zdůraznila, že stále nemůže najít práci, a proto skončila u psychiatra a psychologa. Poukázala na to, že psychiatra navštívila až po ztrátě zaměstnání, neboť na vyšetření se čeká 3 až 6 měsíců, a proto se k psychiatrickému vyšetření dostavila až po ukončení správního řízení.

6. Pověřená pracovnice žalované při jednání soudu konstatovala, že posudek posudkové komise je úplný, celistvý a objektivní. Navrhla, aby soud žalobu žalobkyně zamítl.

7. Soud v souladu s § 52 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) provedl dokazování posudkem posudkové komise ze dne 26. 7. 2023 a protokolem z jednání dané posudkové komise. Soud dále k návrhu žalobkyně provedl dokazování lékařskou zprávou MUDr. D. ze dne 20. 7. 2023, z něhož soud zjistil, že u žalobkyně byla diagnostikována perzistující somatomorfní bolestivá porucha, neorganická nespavost a panická porucha. Eventuální pracovní poměr byl tímto lékařem doporučen bez větších psychické a fyzické zátěže, dle možností zkrácená pracovní doba, bez nočních směn. Posouzení věci soudem 8. Napadené rozhodnutí žalované soud přezkoumával podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

9. Žaloba není důvodná.

10. Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno na základě posudku ze dne 27. 7. 2022 posudkového lékaře MUDr. J. Z. pověřeného vypracováním posudku pro Okresní správu sociálního zabezpečení Teplice (dále jen „OSSZ“). Tento lékař posoudil zdravotní stav žalobkyně a dospěl k závěru, že žalobkyně je invalidní pro invaliditu prvního stupně podle § 39 odst. 2 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti žalobkyně stanovil zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII., oddílu A, položce 2b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, přičemž míra poklesu pracovní schopnosti byla stanovena na 35 %. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu § 3 a § 4 citované vyhlášky nezměnila. Na základě tohoto posudku vydala žalovaná dne 3. 10. 2022 prvostupňové rozhodnutí, jímž žalobkyni přiznala invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně námitky. Dále soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalovaná si v rámci řízení o námitkách nechala zpracovat nový posudek o invaliditě ze dne 21. 12. 2022 (pozn. soudu – posouzení proběhlo dne 20. 12. 2022), který vypracoval posudkový lékař Lékařské posudkové služby České správy sociálního zabezpečení v Ostravě (dále jen „LPS“) MUDr. M. K. Tento posudkový lékař opětovně posoudil zdravotní stav žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a dospěl k závěru, že u žalobkyně rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti je zdravotní postižení uvedené v kapitole XIII., oddílu A, položce 2a přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, přičemž míra poklesu pracovní schopnosti byla stanovena na 15 %. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu § 3 a § 4 citované vyhlášky nezměnila. Na základě tohoto nového posudku bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí.

11. Podle § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že „[p]ojištěnec je invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně o 35 %.“ Z odstavce 2 citovaného ustanovení vyplývá, že pokud pracovní schopnost pojištěnce poklesla nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, pokud poklesla nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, a pokud poklesla nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.

12. Pracovní schopnost je definována v § 39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, podle kterého platí, že „[p]racovní schopností se rozumí schopnost pojištěnce vykonávat výdělečnou činnost odpovídající jeho tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem a předchozím výdělečným činnostem. Poklesem pracovní schopnosti se rozumí pokles schopnosti vykonávat výdělečnou činnost v důsledku omezení tělesných, smyslových a duševních schopností ve srovnání se stavem, který byl u pojištěnce před vznikem dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.“ V souladu s odstavcem 4 citovaného ustanovení se při určování poklesu pracovní schopnosti vychází ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, zda se jedná o stabilizovaný zdravotní stav, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával, schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.

13. V § 39 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění je dále stanoveno, že „[z]a zdravotní postižení se pro účely posouzení poklesu pracovní schopnosti považuje soubor všech funkčních poruch, které s ním souvisejí.“ V souladu s odstavcem 6 téhož ustanovení se za stabilizovaný zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který se ustálil na úrovni, která umožňuje pojištěnci vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti; udržení stabilizace zdravotního stavu může být přitom podmíněno dodržováním určité léčby nebo pracovních omezení. Podle odstavce 7 téhož ustanovení je pojištěnec adaptován na své zdravotní postižení, jestliže nabyl, popřípadě znovu nabyl schopností a dovedností, které mu spolu se zachovanými tělesnými, smyslovými a duševními schopnostmi umožňují vykonávat výdělečnou činnost bez zhoršení zdravotního stavu vlivem takové činnosti.

14. Soud podotýká, že procentní míra poklesu pracovní schopnosti se vždy určuje v celých číslech s tím, že procentní míry poklesu pracovní schopnosti podle druhů zdravotního postižení jsou uvedeny v příloze k vyhlášce o posuzování invalidity. Z § 2 odst. 3 této vyhlášky přitom vyplývá, že „[j]e–li příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce více zdravotních postižení, jednotlivé hodnoty procentní míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro jednotlivá zdravotní postižení se nesčítají; v tomto případě se určí, které zdravotní postižení je rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, a procentní míra poklesu pracovní schopnosti se stanoví podle tohoto zdravotního postižení se zřetelem k závažnosti vlivu ostatních zdravotních postižení na pokles pracovní schopnosti pojištěnce. Za rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu se považuje takové zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti pojištěnce.“ 15. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity dále platí, že „[v] případě, že příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu pojištěnce je více zdravotních postižení a v důsledku působení těchto zdravotních postižení je pokles pracovní schopnosti pojištěnce větší, než odpovídá horní hranici míry poklesu pracovní schopnosti určené podle rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, lze tuto horní hranici zvýšit až o 10 procentních bodů.“ 16. V projednávané věci bylo jednak potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 3. 10. 2022, kterým byl žalobkyni přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, avšak jen do 5. 3. 2023 a zároveň byl žalobkyni od 6. 3. 2023 odňat invalidní důchod s odůvodněním, že z důvodu jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 15 %, přičemž pro vznik nároku na invalidní důchod je nutné, aby míra poklesu pracovní schopnosti byla minimálně 35 %.

17. Soud připomíná, že jedním z předpokladů pro vznik nároku na invalidní důchod je existence invalidity pojištěnce ve smyslu § 39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, jak vyplývá z § 38 téhož zákona. Bylo proto třeba zjistit, zda žalobkyně ke dni vydání napadeného rozhodnutí splňovala podmínky invalidity, tedy zda u ní došlo k poklesu pracovní schopnosti nejméně o 35 %. V této souvislosti soud poznamenává, že v daném případě nebylo mezi účastníky řízení žádného sporu o tom, že žalobkyně získala potřebnou dobu pojištění, což je druhý předpoklad pro vznik nároku na invalidní důchod, jak vyplývá z § 38 zákona o důchodovém pojištění, a proto soud již bez dalšího vycházel ze skutečnosti, že žalobkyně potřebnou dobu pojištění získala.

18. Již výše bylo zmíněno, že napadené rozhodnutí bylo odůvodněno závěrem posudkového lékaře LPS o míře poklesu pracovní schopnosti žalobkyně. Soud se s tímto závěrem lékaře nespokojil, a protože nemá odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity především závisí, vyžádal si v rámci předmětného soudního řízení v intencích § 52 odst. 1 v návaznosti na § 77 s. ř. s. odborný posudek od posudkové komise v Ústí nad Labem, která je v těchto věcech dle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, povolána k posouzení zdravotního stavu žalobkyně. Tato komise nově posoudila celkový stav žalobkyně, dále také posoudila pokles její pracovní schopnosti a zaujala posudkový závěr o invaliditě žalobkyně.

19. Z obsahu posudku posudkové komise zjistil, že komise jednala v řádném složení, posudek byl vypracován po studiu a zhodnocení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů dne 26. 7. 2023. Žalobkyně byla jednání komise dne 26. 7. 2023 přítomna. Dále je z posudkové dokumentace patrno, jaké lékařské nálezy měla posudková komise k dispozici. Na základě posouzení všech zdravotních nálezů relevantních pro souzenou věc, spisové dokumentace námitkového řízení, spisové dokumentace OSSZ, zdravotní dokumentace praktického lékaře, konzultace zdravotního stavu žalobkyně s odbornou lékařkou v oboru psychiatrie a vlastního přešetření žalobkyně při jednání posudková komise dospěla k závěru, že pokles pracovní schopnosti žalobkyně ke dni 17. 1. 2023 byl 15 %, což neodpovídá žádnému stupni invalidity.

20. Posudková komise konstatovala, že se u žalobkyně jednalo o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav s tím, že rozhodující příčinou tohoto stavu s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní schopnosti je revmatoidní artritida diagnostikovaná v únoru 2021 jako počínající, při slabé pozitivitě antiCCP. Toto zdravotní postižení je uvedené v kapitole XIII., odd. A, položce 2a přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti dle tohoto zařazení je 15 % (rozmezí je 10 % – 15 %). Posudková komise uvedla, že vzhledem ke komorbiditám zvolila horní hranici míry poklesu. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti ve smyslu § 3 a 4 vyhlášky o posuzování invalidity zůstala nezměněna. Posudková komise upozornila na skutečnost, že v případě žalobkyně se jedná o lehkou formu revmatoidní artritidy, na léčbě v remisi, bez výraznějších známek aktivity. Imunologické vyšetření bylo laboratorně negativní, bez známek zánětu, dle rentgenu periatrikulární porosa, odpovídající I. stádiu onemocnění, klinicky klouby bez artritidy bez funkčního omezení. Z tohoto důvodu posudková komise ve shodě s posudkovým lékařem LPS žalobkyni zařadila do kapitoly XIII. oddílu A, položky 2a přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Uvedla, že se nemohla ztotožnit se závěrem posudkového lékaře OSSZ, neboť ten onemocnění, které bylo od počátku s mírnými projevy revamatoidní artridy, bez ralpsů (vzplanutí) s opakovaně normálními zánětlivými parametry, zařadil do položky 2b téhož oddílu a kapitoly – pomalu progredující formy revmatoidní artritida s lehkou až středně těžkou poruchou funkce. Podle posudkové komise však tato funkční kritéria žalobkyně zcela jistě nesplňuje. Posudková komise dále objasnila, že reaktivní depresivní stav při exogenních momentech byl vyšetřován a léčba byla zahájena až po datu napadeného rozhodnutí, a tudíž nemůže mít vliv na stanovení míry poklesu pracovní schopnosti žalobkyně. Dodala, že z psychologického hlediska se jí jevil zdravotní stav žalobkyně nadhodnocený. Posudková komise zastávala názor, že žalobkyně byla schopná vykonávat práci v administrativě či lehkou manuální práci s manipulací s lehkými předměty, bez stresových momentů a v příznivých klimatických podmínkách. Doplnila, že žalobkyně je vzhledem k věku schopna i rekvalifikace. Posudková komise uzavřela, že z funkčního hlediska se nejednalo ani o invaliditu prvního stupně.

21. Soud zdůrazňuje, že posudková komise jednoznačně určila rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně, kterou byla revmatoidní artritida diagnostikovaná v únoru 2021 jako počínající, při slabé pozitivitě antiCCP, které posudková komise hodnotila jako lehkou, neboť je po léčbě v remisi, bez výraznějších známek aktivity; imunologické vyšetření bylo laboratorně negativní, bez známek zánětu, dle rentgenu periatrikulární porosa, odpovídající prvnímu stádiu onemocnění, klinicky klouby bez artritidy bez funkčního omezení. Posudková komise dostatečným způsobem odůvodnila, že šlo o onemocnění, které bylo od počátku s mírnými projevy revamatoidní artridy, bez ralpsů (vzplanutí) s opakovaně normálními zánětlivými parametry. Posudková komise poukázala na to, že vzhledem ke komorbiditám, tj. k dalším onemocněním žalobkyně, stanovila horní hranici rozmezí ve výši 15 % uvedené v kapitole XIII. oddílu A, položce 2a přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, přičemž vysvětlila, proč ke dni vydání napadeného rozhodnutí přistoupila k podřazení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně právě pod uvedenou položku kapitoly XIII., oddílu A přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Posudková komise tedy odůvodnila, proč zdravotní stav odpovídá zdravotnímu postižení uvedené v dané položce kapitoly XIII., oddílu A, položky 2a přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, tj. že jde o lehkou formu revmatoidní artritidy.

22. Zároveň posudková komise objasnila, proč na rozdíl od posudkového lékaře LPS zvolila položku 2a, a nikoli položku 2b kapitoly XIII. oddílu A přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. K tomu posudková komise výslovně zdůraznila, že se v případě onemocnění žalobkyně nejedná o pomalu progredující formu s lehkou až střední poruchou funkce, neboť u žalobkyně je revmatoidní artritida po léčbě v remisi, bez výraznějších známek aktivity; imunologické vyšetření bylo laboratorně negativní, bez známek zánětu, dle rentgenu periatrikulární porosa, odpovídající prvnímu stádiu onemocnění, klinicky klouby bez artritidy, bez funkčního omezení, od počátku s mírnými projevy revmatoidní artritidy, bez ralpsů (vzplanutí) s opakovaně normálními zánětlivými parametry. Dle posudkové komise tak nebyla splněna posudková kritéria pro hodnocení rozhodujícího zdravotního postižení dle kapitoly XIII., oddílu A, položky 2b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity.

23. Pokud jde o další zdravotní postižení žalobkyně, soud připomíná, že podle § 2 odst. 3 vyhlášky o posuzování invalidity musí být nejprve určeno to zdravotní postižení, které má nejvýznamnější dopad na pokles pracovní schopnosti, následně se u takto zjištěného zdravotního postižení stanoví míra poklesu pracovní schopnosti a ostatní zdravotní postižení mohou být zohledněna pouze zvýšením horní hranice míry poklesu pracovní schopnosti stanovené pro hlavní zdravotní postižení postupem podle § 3 odst. 1 vyhlášky o posuzování invalidity. Přesně tak posudková komise postupovala, tedy v maximální možné míře vzala v potaz celkový zdravotní stav žalobkyně a zhodnotila veškerá kritéria, která bylo při posuzování stupně invalidity žalobkyně možné posuzovat.

24. Soud shrnuje, že zdravotní stav žalobkyně byl posouzen dvěma posudkovými lékaři v průběhu správního řízení a posudkovou komisí, přičemž – s výjimkou posudkového lékaře OSSZ – dospěli ke shodnému posudkovému závěru, že žalobkyně nebyla k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní ani pro invaliditu prvního stupně a shodli se též na hodnocení rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti, přičemž i samotnou míru poklesu pracovní schopnosti hodnotily zcela shodně.

25. Soud si je vědom skutečnosti, že žalobkyni byl v minulosti přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Soud poznamenává, že rozhodnutí o dávkách důchodového pojištění jsou vydávána s „výhradou změny poměrů“ (cum clausula rebus sic stantibus). V široké míře se zde připouští změna pravomocného rozhodnutí o dávce, a to jak vlivem nových skutečností, které nastaly po právní moci rozhodnutí, tak vlivem skutečností, které existovaly v době rozhodování, a přihlíží se k nim dodatečně (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2006, č. j. 6 Ads 58/2005–44). Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu mohou být důvodem zániku či snížení dříve uznané invalidity tři příčiny. Jedná se o posudkově významné zlepšení zdravotního stavu, stabilizaci zdravotního stavu spojenou s adaptací např. na poúrazovou situaci a tím i s obnovením výdělečné schopnosti ve stanoveném rozsahu, a dřívější posudkové nadhodnocení zdravotního stavu – tzv. posudkový omyl (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2003, č. j. 4 Ads 19/2003–48, ze dne 27. 11. 2014, č. j. 9 Ads 51/2014–27, ze dne 6. 8. 2008, čj. 3 Ads 45/2008–46, ze dne 23. 2. 2016, č. j. 2 Ads 280/2015–35, nebo ze dne 28. 6. 2017, č. j. 10 Ads 17/2017–44). V případě žalobkyně posudková komise v posudku ze dne 26. 7. 2023 jednoznačně odůvodnila, proč bylo v minulosti zařazení onemocnění žalobkyně pod položku 2b kapitoly XIII. oddílu A přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, a tedy i přiznání invalidity prvního stupně, nadhodnocené. K tomu posudková komise zejména zdůraznila, že nebyla splněna posudková kritéria pro hodnocení rozhodujícího zdravotního postižení dle kapitoly XIII., oddílu A, položky 2b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, neboť revmatoidní artritida odpovídala u žalobkyně prvnímu stádiu onemocnění, klinicky byly klouby bez artritidy, bez funkčního omezení, od počátku s mírnými projevy revmatoidní artritidy, bez ralpsů (vzplanutí) s opakovaně normálními zánětlivými parametry.

26. Soud dále poznamenává, že v situaci, kdy v minulosti došlo k posudkovému nadhodnocení, není poškozením práv posuzované osoby, pokud později dojde k dostatečně odůvodněnému přehodnocení. Osoba, která byla poživatelem dávky ve větší výši, než by jí měla správně náležet, nemusí tento rozdíl navíc vracet. K újmě osoby tedy nápravou vadného stavu a opravou předchozího posudkového nadhodnocení nedochází. Jednou přiznaný nárok navíc nezakládá právo na jeho nezměnitelnost, pokud je změna přesvědčivě odůvodněna, což se v případě žalobkyně stalo.

27. Soud dále podotýká, že úkolem posudkových lékařů a posudkové komise je „pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí. Ti se pak podílejí na kompletizaci zdravotní dokumentace“ (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012–19, nebo ze dne 5. 2. 2016, č. j. 2 Ads 209/2015–76). Úlohou posudkových lékařů je tudíž posoudit dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav posuzované osoby, určit rozhodující zdravotní postižení a vyhodnotit funkční dopad tohoto rozhodujícího zdravotního postižení na pokles pracovních schopností na podkladě zdravotní dokumentace ošetřujících lékaře a odborných lékařů. Posudková komise tedy postupovala správně, jestliže ke dni vydání napadeného rozhodnutí posoudila míru onemocnění žalobkyně a jeho dopad na pracovní potenciál žalobkyně na základě zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře žalobkyně, lékařských zpráv odborných lékařů, kteří žalobkyni ošetřovali, a vlastního vyšetření při jednání posudkové komise dne 26. 7. 2023.

28. Soud zhodnotil výše citovaný posudek posudkové komise, který představuje stěžejní důkaz v tomto soudním řízení, a dospěl k závěru, že posudek byl vypracován po náležitém posouzení zdravotního stavu žalobkyně na základě předložené lékařské dokumentace a odborných lékařských nálezů, po konzultaci zdravotní dokumentace žalobkyně s odbornou lékařkou v oboru psychiatrie, jakož i po osobním vyšetření žalobkyně při jednání posudkové komise. Lékaři posudkové komise přitom shodně jako posudkový lékař LPS vyhodnotili, že žalobkyně není invalidní ani v prvním stupni, neboť míra poklesu její pracovní schopnosti činila pouze 15 %. V posudku vysvětlili, proč nemohla být použita kapitola XIII. oddíl A, položky 2b přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Stejně tak se zabývali i psychickým onemocněním žalobkyně, přičemž na základě lékařských zpráv a konzultaci s odbornou lékařkou z oboru psychiatrie konstatovali, že k datu vydání napadeného rozhodnutí nebyla žalobkyně v psychiatrické péči a neužívala psychofarmaka. Z pohledu soudu je předmětný posudek úplný, objektivní a přesvědčivý.

29. Žalobkyně též namítala, že lékařské posudky žalované byly vypracované v její nepřítomnosti. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že ve správním řízení byl její zdravotní stav hodnocen posudkovými lékaři, aniž by ji osobně vyšetřili. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu však platí, že „úkolem posudkových komisí MPSV je pouze hodnotit zdravotní stav žadatelů podle kritérií stanovených právními předpisy, nikoliv provádět primární klinická zjištění. To je úkolem ošetřujícího lékaře stěžovatele a lékařů odborných, u nichž se léčí. Ti se pak podílejí na kompletizaci zdravotní dokumentace. Přítomnost stěžovatele na jednání posudkové komise by tak byla nezbytná pouze v případě, pokud by zdravotní dokumentace o jeho zdravotním stavu byla neúplná, některé nálezy nejednoznačné či dokonce rozporné, případně pokud by bylo třeba došetřit některé skutečnosti v rámci vyšetření za hospitalizace a komise k tomu od něj potřebovala podrobnější informace (…) Výše uvedenému pak odpovídá skutečnost, že žádné ustanovení zákona povinnou přítomnost posuzovaného na jednání posudkové komise ani nepředepisuje“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012–19). Obdobně je pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2015, č. j. 3 Ads 214/2014–25, týkajícího se nároku na příspěvek na péči, vždy na zvážení konkrétních okolností případu, zda může být objektivizace zjištění zdravotního stavu posuzovaného provedena i bez toho, aby byl posuzovaný osobně přešetřen v komisi. Osobní vyšetření má přitom zvláštní význam tehdy, existují–li rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály. V projednávané věci posudkoví lékaři, kteří posuzovali zdravotní stav žalobkyně ve správním řízení, neshledali důvody k osobnímu vyšetření žalobkyně, neboť z jejich pohledu neexistovaly rozpory mezi posudkovým hodnocením a podkladovými materiály. V tomto ohledu tedy nebylo správní řízení stiženo žádnou vadou. Soud dále podotýká, že pro posuzovanou věc je podstatné, že žalobkyně byla při jednání posudkové komise dne 26. 7. 2023 vyšetřena odbornou lékařkou z oboru revmatologie. Soud proto vyhodnotil námitku žalobkyně jako nedůvodnou.

30. Nad rámec odůvodnění soud směrem k žalobkyni poznamenává, že § 88 odst. 8 zákona o organizaci sociálního zabezpečení vylučuje pro námitkové řízení aplikaci § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zakotvující zásadu zákazu reformace in peius. Obecně proto platí, že v řízení o námitkách proti rozhodnutí žalované lze změnit prvostupňové rozhodnutí i v neprospěch účastníka, který námitky podal. Žalovaná měla za to, že prvostupňové rozhodnutí nebylo v rozporu s právními předpisy ani že by bylo nesprávné, neboť bylo vydáno základě posudku posudkového lékaře OSSZ, dle kterého byla žalobkyně invalidní v prvním stupni, a proto napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Podle posudku lékaře LPS však žalobkyně nebyla invalidní, a proto napadeným rozhodnutím žalobkyni současně invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně od 6. 3. 2023 odňala.

31. Soud podotýká, že lékařské zprávy o psychickém stavu žalobkyně byly vydány po ukončení správního řízení, a proto nebyly v tomto soudním řízení zohledněny. To nebrání žalobkyni v tom, aby uplatnila novou žádost o invalidní důchod. V řízení o této nové žádosti by měly být zohledněny i tyto nové skutečnosti v dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu žalobkyně a na základě toho posouzena invalidita žalobkyně.

32. S ohledem na shora uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji výrokem I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. Současně soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. výrokem rozsudku II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší.