54 Az 3/2018 - 51

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: XX bytem státní příslušnost: Ukrajina zastoupen obecným zmocněncem A. V., bytem K. 1106/28, Č. B. proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2018, č. j. OAM – 285/ZA – ZA11 – LE26 – 2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a stručný obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 2. 11. 2018 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ze dne 27. 9. 2018, č. j. OAM – 285/ZA – ZA11 – LE26 – 2018 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14 a § 15a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje.

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný svým jednáním porušil ustanovení § 3 a § 50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 12, § 14a, § 14b zákona o azylu a čl. 3 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce namítal, že se obává možného trestního stíhání v případě nenastoupení vojenské služby. Žalobce uvedl, že se skrývá před náborem do armády, neboť válka, do níž by byl povolán, není dle jeho názoru vedena za účelem společné ochrany ukrajinské vlasti. Následky, které se pojí s odmítnutím zúčastnit se vojenských akcí, lze podle žalobce podřadit pod pronásledování, přičemž způsob a intenzita trestu, který ho může postihnout, zakládá porušení lidských práv.

3. Žalobce v žalobě odkazoval na judikaturu a zprávy mezinárodních organizací o porušování mezinárodního válečného práva v ukrajinské armádě. Žalobce popisoval způsoby, jakými dochází k předávání povolávacích rozkazů. Žalobce namítal, že jeho odůvodněný strach z pronásledování odpovídá situaci popsané v § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť na něj lze pohlížet jako na člena specifické sociální skupiny, jak bylo popsáno v rozsudku ze dne 9. 6. 2008, č. j. 5 Azs 18/2008 – 83.

4. Žalobce namítal, že žalovaný dostatečně nezjistil okolnosti, pro které se důvodně obává vojenské služby a účasti v bojích a v rozporu s § 3 správního řádu nezjistil skutkový stav tak, aby o něm nevyvstávaly důvodné pochybnosti. Žalobce poznamenal, že v případě svého návratu by byl vystaven násilnému jednání a pronásledování ze strany státních orgánů, které by mohlo spočívat v mučení, nelidském či ponižujícím zacházení nebo jiném trestu. Žalobce dodal, že splňuje minimálně podmínky stanovené v § 14a zákona o azylu.

5. Další žalobní námitka poukazovala na to, že žalovaný využil těch informací, které svědčily v neprospěch žalobce, a při svém rozhodování nepracoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Žalobce dále poukázal na to, že takřka 10 let žije mimo zemi původu a informace o tamějších poměrech má od známých. Napadené rozhodnutí označil žalobce za nedostatečně vysvětlené, co se trestněprávní roviny týče. Žalobce zdůraznil, že spáchaného trestného činu lituje a označil ho za vybočení z jinak řádného života, což opírá o svá pozitivní hodnocení z místa bydliště a zaměstnání.

6. Žalobce dále namítal, že se žalovaný opomněl zabývat také dalšími aspekty žádosti o udělení mezinárodní ochrany, neboť pak by musel dospět k jinému závěru. Žalobce uvedl, že je pro něj rodina na prvním místě a zájem dětí, by dle jeho názoru měl být prvořadý i pro žalovaného, aby bylo zachováno spravedlivé uvážení při rozhodování o žádosti. Žalobce namítal, že žalovaný při hodnocení situace na Ukrajině využil různé zdroje, z nichž však nezformuloval žádný závěr, na který by se dalo adekvátně reagovat a odvolával-li se žalovaný na nějaké zdroje, tak ne příliš přesně a věrohodně.

7. K situaci na Ukrajině žalobce poznamenal, že justice a stav bezpečnosti nebyl dobrý ani před vypuknutím konfliktu s východní částí Ukrajiny, avšak poté došlo ještě ke zhoršení situace a snížení vymahatelnosti práva. Žalovaný poukazoval na skutek projednávaný v trestním řízení, argumentoval závěry v trestním rozsudku uvedeném, a to aniž by na něj na jednotlivých stranách odkazoval, teprve na poslední straně napadeného rozhodnutí došlo k odkazu na tento rozsudek. Žalobce podotkl, že celé trestní řízení bylo komplikované, a aniž by chtěl trestný čin bagatelizovat, tak upozornil na to, že mu byl odvolacím soudem uložený trest změněn na trest podmíněný, což svědčí v jeho prospěch, a nemělo tudíž dojít k negativnímu hodnocení při posouzení trestné minulosti.

8. Žalobce v závěru žaloby uvedl, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s tím, zda spáchaný trestný čin lze podřadit pod vážný zločin formulovaný zákonem o azylu, a odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který tuto problematiku upravuje. Žalobce také poukázal na nelogičnosti a protimluvy v napadeném rozhodnutí, z čehož dovozoval neseriózní přístup ze strany žalovaného a také poukázal na to, že žalovaný hodnotil rozhodování trestního soudu, což mu však nepřísluší.

II. Vyjádření žalovaného

9. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. V poskytnutém vyjádření žalovaný označil žalobní námitky za zcela neopodstatněné, neprokazující nezákonnost napadeného výroku. Žalovaný stručně popsal skutkovou situaci celé věci a historii žalobce, v podrobnostech odkazoval na správní spis. Žalovaný zdůraznil, že shledal jednoznačné důvody pro neudělení doplňkové ochrany vzhledem k existenci důvodu podle § 15a zákona o azylu, jímž je spáchání vážného zločinu. Napadené rozhodnutí shledal žalovaný za řádně zdůvodněné a podložené příslušnými informacemi o zemi původu. Situace na Ukrajině je již považována za stabilizovanou a již se nejedná o ozbrojený konflikt. Žalovaný podotkl, že postupoval zcela v intencích judikatury Nejvyššího správního soudu. Do správního spisu žalovaný založil příslušný trestní rozsudek, který dokládá, že závažnost protiprávního a zvlášť brutálního jednání žalobce nelze bagatelizovat. Svůj postup považuje žalovaný v souladu s právními předpisy a nedopustil se při posuzování žádosti o mezinárodní ochranu žádné nezákonnosti.

III. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující podstatné skutečnosti:

11. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podal žalobce dne 29. 3. 2018 v Přijímacím zařízení cizinců Zastávka. Dne 5. 4. 2018 byl s žalobcem proveden pohovor za účelem zjištění stavu věci, z něhož byl pořízen protokol založený do správního spisu. Žalobce při pohovoru mimo jiné uvedl, že v zemi původu nemá žádné zázemí a obává se povolání do armády. Dále žalobce sdělil, že v České republice splácí hypotéku na dům, v němž s rodinou žije. Žalobci bylo přítelem z Ukrajiny oznámeno, že se údajně před rokem a půl měl v jeho domovině na něj dotazovat neznámý muž, z čehož dovozuje, že jej chtěli povolat do armády. Žalobce v závěru popsal trestný čin, jehož spáchání se v minulosti dopustil.

12. Do správního spisu bylo založeno rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 18. 12. 2017, č. j. MV – 99606 – 5/SO – 2017, jímž bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byla zamítnuta žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle § 44a zákona o pobytu cizinců. Dále bylo součástí spisu sdělení starostky městyse Ševětín, v němž uvedla, že se nesetkala s žádnými podněty nebo stížnostmi na chování žalobce, a proto hodnotí chování žalobce jako nijak vybočující z běžného jednání. Manželka žalobce doručila dne 5. 4. 2018 žalovanému dopis, v němž poukázala na negativní dopady na jejich rodinný život, pokud by se žalobce musel vrátit do své domoviny. Jednatel společnosti MAZEPOL spol. s r. o., jenž je zaměstnavatelem žalobce, kladně hodnotil pracovní výkony žalobce a uvedl, že jej považuje za pracovitého, šikovného člověka, který se stará o rodinu. Do správního spisu byl založen také trestní rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 20 T 3/2014 – 1062 ve věci trestného činu, z něhož byl žalobce shledán vinným. Žalobce byl seznámen s obsahem správního spisu.

13. Dne 27. 9. 2018 bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany. Žalovaný v napadeném rozhodnutí postupně hodnotil, zda žalobce nenaplňuje některé důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a), § 12 písm. b), § 13 nebo § 14 zákona o azylu, nicméně dospěl k negativnímu závěru. Žalovaný dále zvažoval, zda nedošlo k naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany, avšak ani v tomto případě nebyla splněna požadovaná kritéria. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce spáchal vážný zločin, který je předvídán v § 15a zákona o azylu, a v takovém případě je vyloučeno udělení mezinárodní ochrany doplňkovou ochranou. Vzhledem k tomu, že byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle § 175 trestního zákoníku, dospěl žalovaný k závěru, že spáchaný zločin byl bezesporu vážným ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a proto žalobce vyloučil z možnosti udělení doplňkové ochrany.

IV. Právní názor soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jak stanoví § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Při jednání před krajským soudem účastníci řízení setrvali na své argumentaci uvedené v žalobě i vyjádření žalovaného. Žalobcem při jednání předložené písemnosti, a to zpráva klinické psycholožky ohledně vztahu nezletilých dětí k žalobci (jejich otci) či funkčnosti rodiny žalobce nebo osobní a pracovní hodnocení žalobce vydané jednatelem jeho zaměstnavatele, nelze v řízení o udělení azylu využít.

15. Žaloba není důvodná.

16. Žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí uvedl, že ve správním řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení azylu byla zejména snaha o legalizaci pobytu v ČR a obava žalobce z povolání do vojenské služby v případě návratu na Ukrajinu. Žalovaný posuzoval a podrobně analyzoval, zda lze žalobcem uváděné důvody podřadit pod některý z důvodů zákonem stanovených pro udělení azylu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

17. Podle § 12 zákona o azylu se azyl udělí cizinci, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

18. Žalobce namítal, že se obává trestního stíhání v případě návratu na Ukrajinu a nenastoupení do vojenské služby, taková situace by jej vyčlenila do postavení příslušníka určité sociální skupiny ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. K tomu zdejší soud uvádí, že samotná obava z výkonu vojenské služby není azylovým důvodem, a to ani v případě rizika nasazení do bojových akcí, což potvrzuje judikatura Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49). V souvislosti s vojenskou službou krajský soud odkazuje na závěr uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 – 26: „Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných stěžovatelem nevyplynuly a ani žalobce je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI druhé části trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Jak však bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“ 19. Krajský soud vychází z informací získaných zejména ze Zprávy o situaci v zemi Ukrajina se zaměřením na politickou a bezpečnostní situaci, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenskou službu a vnitřně přesídlené osoby (dále jen „Zpráva“ nebo též „Zpráva o situaci na Ukrajině“), která byla součástí správního spisu. V této zprávě bylo k vojenské službě a částečné mobilizaci sděleno: „V souvislosti se stabilizací situace na východě Ukrajiny po uzavření tzv. minských dohod nebyla v roce 2016 ani v roce 2017 vyhlášena žádná další mobilizace a podle ukrajinských představitelů se o ní nadále ani neuvažuje. (…) Ukrajinská armáda postupně zvyšuje počty profesionálních vojáků, kteří slouží v konfliktních zónách na východě Ukrajiny.“ Z uvedeného krajský soud dovozuje, že argumentace žalobce se nezakládá na důvodné obavě a je naprosto irelevantní.

20. Žalobce odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, č. j. Azs 18/2008, z něhož citoval. Krajský soud dovodil, že žalobce tímto neúplným označením rozhodnutí zamýšlel rozsudek č. j. 5 Azs 18/2008 – 83, nicméně krajskému soudu neunikla skutečnost, že citace, tak jak byla vymezena v žalobě, se v odkazovaném rozsudku nenachází. Přesto však v tomto rozsudku soud skutečně dospěl k závěru, že na stěžovatele, který v tomto případě byl občanem Alžírska, může být nahlíženo jako na člena sociální skupiny, jemuž hrozí újma spočívající v nelidském a ponižujícím zacházení ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Nicméně se jednalo o zcela odlišné skutkové okolnosti, kdy stěžovateli reálně hrozila závažná sankce v podobě trestu smrti, mučení nebo nelidského a ponižujícího zacházení v případě nevykonání vojenské služby a zároveň mu bylo vyhrožováno ze strany teroristů, nastoupí-li do vojenské služby, v podstatě totožnými následky. Zatímco v případě odkazovaného rozsudku NSS zcela prokazatelně nešlo o pouhou snahu zlegalizovat svůj pobyt na území a snahu vyhnout se vojenské službě jako takové, v případě žalobce vše nasvědčuje právě jednání mající za cíl legalizaci pobytu na území. Žalobce odkazoval také na rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 2. 2015, ve věci C – 472/13. Nejenže žalobcem uvedená citace opět nebyla přesná a jednalo se o parafrázování a vyjmutí jednotlivých vět z jinak souvislého textu rozsudku, tak je zapotřebí zmínit, že situace řešená před Soudním dvorem absolutně nekorespondovala se situací žalobce. Nejsou známy žádné skutečnosti, z nichž by se dalo objektivně dovozovat, že by žalobce v případě jeho návratu do domoviny skutečně byl povinen podrobit se vojenské službě. Žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy či tvrzení, které by osvědčovaly jeho obavy. Nadto je zapotřebí podotknout, že z citované Zprávy o situaci na Ukrajině zpracované žalovaným jednoznačně vyplývá, že již k další mobilizaci nedochází a do bojů jsou již nasazování pouze dobrovolníci nebo profesionální vojáci.

21. Krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že obava a snaha vyhnout se nástupu do armády není sama o sobě důvodem k udělení azylu podle § 12 zákona o azylu. Žalovaný podrobně rozvedl na stranách 7 až 8 napadeného rozhodnutí, že i mezinárodní úmluvy (Ženevská úmluva, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Úmluva o postavení uprchlíků, Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, aj.) označují brannou povinnost za zcela legitimní občanskou povinnost a konstatují, že člověk není uprchlíkem tehdy, pokud jeho důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu do vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje (viz Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, New York 1967). Obava žalobce z případného trestního stíhání v případě nenastoupení do výkonu vojenské služby rozhodně není odůvodněným strachem z pronásledování podřaditelným pod § 12 zákona o azylu. Podrobně a výstižně se s touto problematikou vypořádal žalovaný v napadeném rozhodnutí na straně 8 a krajský soud se s tímto vysvětlením ztotožňuje. Nadto zdejší soud zdůrazňuje, že celá polemika se týká situace po případném převzetí povolávacího rozkazu, nicméně v současné době žalobce nemá žádné konkrétní informace o tom, že by na území Ukrajiny měl být skutečně povolán do armády a dovozuje takové závěry pouze z více jak rok staré zmínky od svého přítele, jehož se měl údajně nějaký muž vyptávat na žalobce. Z toho důvodu zdejší soud považuje za zcela irelevantní se více zabývat námitkou žalobce ohledně obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu.

22. Žalobce odkázal na bod 170 Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka (dostupná z: https://www.unhcr.org/publications/legal/3d58e13b4/handbook-procedures- criteria-determing-refugee-status-under-1951-convention.html), v němž žalobce patrně ve snaze dezinterpretace zdůraznil pouze tu část, v níž se uvádí, že výkon vojenské služby může být jediným důvodem pro nárok na právní postavení uprchlíka. Nepochybné je, že se tak skutečně může stát, ale nedochází tím k paušalizování situací, kdy odepření povinnosti nastoupit do vojenské služby bude automaticky znamenat nárok na získání postavení uprchlíka. Uvedené není v rozporu s tvrzeními uvedenými žalovaným v napadeném rozhodnutí, který nevylučuje situaci, kdy dojde k udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu, avšak za zcela odlišných skutkových okolností, než je tomu v případě žalobce, což již bylo zdůvodněno výše.

23. Krajský soud souhlasí se závěrem, že branec může být za určitých skutkových okolností považován za příslušníka specifické sociální skupiny, která může mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, to však není případ žalobce. Argumentace žalobce v souvislosti s tím je dle názoru soudu nepodložená žádnými důkazy a dokonce nelze ani předpokládat, že žalobce bude v případě navrácení do domoviny povolán do vojenské služby. Jak sám žalobce uvedl, veškeré informace o situaci na Ukrajině má pouze zprostředkovaně skrze svého kamaráda, čili jeho obavy se nezakládají na žádných relevantních zdrojích.

24. Žalobce namítal, že žalovaný řádně nezjistil skutkový stav ve smyslu § 3 správního řádu. S touto námitkou zdejší soud nesouhlasí, neboť má za to, že žalovaný náležitě zjistil skutkový stav, o němž nevyvstávají žádné důvodné pochybnosti. Krajský soud uvádí, že ve správním spise jsou založeny jednotlivé zprávy o stavu na Ukrajině, ať už se jedná o politickou a bezpečnostní situaci, o vojenskou službu, o stav lidských práv, o situaci neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti (na Ukrajinu) a mnohé další oficiální zprávy, které žalovanému poskytly ucelený a dostatečný obraz o situaci na Ukrajině. Krajský soud je přesvědčen, že k porušení § 3 správního řádu nedošlo, neboť žalovaný měl nashromážděný dostatek podkladů, z nichž bylo možné dospět k úplnému a reálnému pohledu na aktuální situaci na Ukrajině.

25. Další žalobní námitka se týkala tvrzeného hrozícího nebezpečí na území Ukrajiny, hrozba násilného jednání s žalobcem v případě jeho návratu nebo obava z pronásledování ze strany státních orgánů pro odmítání vojenské služby. K tomu krajský soud dodává, že veškeré podklady nashromážděné žalovaným a založené do správního spisu, považuje zdejší soud za dostačující, neboť získané informace vychází z důvěryhodných zdrojů a nejedná se o pouhé fámy či neověřená a neprůkazná tvrzení. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit obecná argumentace žalobce uvedená při jednání před krajským soudem. Nadto zdejší soud dodává, že Ministerstvo vnitra s největší pravděpodobností zařadí Ukrajinu na seznam bezpečných zemí, což jen osvědčuje, že návrat do domoviny pro žalobce nebude znamenat hrozbu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení. Na seznam bezpečných zemí lze zařadit pouze ty země, které prokáží, že na základě tamější právní situace, uplatňování práva v rámci demokratického systému a obecné politické situace neumožňují pronásledování podle čl. 9 směrnice 2011/95/EU, mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo tresty a hrozby z důvodu svévolného násilí v případě mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K zařazení Ukrajiny na seznam bezpečných zemí původu musí dojít formou vyhlášky. V současné době je návrh vyhlášky, kterou se mění vyhláška č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců, zařazen na jednání pracovní komise. Krajský soud k tomu uzavírá, že žalobce nepředložil žádné věrohodné důkazy, které by prokazovaly, že mu po návratu do domoviny hrozí jakékoli nebezpečí vážné újmy.

26. Žalobce se domníval, že splňuje minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, který stanoví: „Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy následovně: „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 27. Krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Krajský soud již podrobně rozebral současnou situaci na Ukrajině a zdůraznil, že nelze důvodně očekávat, že by v případě návratu do domoviny žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy v podobě nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, jak žalobce namítal. S námitkami žalobce ohledně potencionálního pronásledování a trestního stíhání za nenastoupení vojenské služby se zdejší soud již také detailně zabýval výše v tomto rozsudku. Povinnost soudu řádně odůvodnit napadené rozhodnutí neznamená, že by soud musel reagovat na každý argument, proto soud považuje za nadbytečné se opětovně vypořádávat s následky odmítání žalobce vojenské služby v jeho domovině. K odkazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 – 99 zdejší soud uvádí, že uvedená citace opět nekorespondovala s textem rozsudku Nejvyššího správního soudu veřejně dostupného na webové stránce: http://nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2009/0011_9Azs_0900099A_prevedeno.pdf. Krajský soud má za to, že žalobce zcela účelově vypouštěl jednotlivé pasáže citací, které nekorespondovaly se záměrem podané žaloby. Žalobce vypustil, že aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje zejména k objektivním hrozbám po případném návratu do domoviny, přičemž v případě žalobce nebyla zaznamenána existence žádné objektivní hrozby.

28. Žalobce dále namítal, že žalovaný dostatečným způsobem nevysvětlil pojmy vážný zločin a zvlášť závažný zločin. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu doplňkovou ochranu nelze udělit, je-li důvodné podezření, že cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, se dopustil vážného zločinu. Krajský soud pro úplnost podotýká, že v dikci předmětného ustanovení ve znění účinném do dne 17. 12. 2015 se nevyskytovalo spojení slov vážný zločin, nýbrž zvlášť závažný zločin. Vzhledem k tomu, že v § 15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu bylo formulováno, že azyl nelze udělit, pokud existuje důvodné podezření, že se cizinec, který podal žádost o mezinárodní ochranu, dopustil vážného nepolitického trestného činu, byl zájem na sjednocení terminologie v těchto vylučujících klauzulích. Komentované znění k zákonu o azylu ve znění před sjednocovací novelou k tomu uvádělo: „Vzhledem k tomu, že (1) čl. 12 odst. 1 písm. b) KS i čl. 17 odst. 1 písm. b) KS obsahují totožnou formulaci („vážný zločin“) a že (2) z povahy vztahu definice uprchlíka k definici osoby požívající doplňkové ochrany je nelogické, aby vylučující klauzule z azylu byla v tomto aspektu širší než vylučující klauzule z doplňkové ochrany), by bylo vhodné pojmy „zvlášť závažný trestný čin“ v § 15a odst. 1 písm. b) AZ a „vážný ... trestný čin“ v § 15 odst. 1 písm. b) AZ vykládat pro účely AZ jako synonyma.“ (pozn. podtrženo soudem) [KOSAŘ, David. Zákon o azylu: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7357-476-5.] Z toho důvodu došlo ke sjednocení na termín „vážný zločin“ v obou zmíněných ustanoveních.

29. K vymezení pojmu vážný zločin pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28 (veřejně dostupný z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2016/0309_6Azs_1600028_20170214095650_prev edeno.pdf): „Pojem „vážný zločin“ [§ 15a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je autonomním pojmem azylového práva a je třeba jej vykládat s přihlédnutím k významu, jaký mu přikládá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (kvalifikační směrnice) a Úmluva o právním postavení uprchlíků (č. 208/1993 Sb.). Závěr o tom, že se žadatel o mezinárodní ochranu dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na skutečnost, že byl odsouzen za spáchání činu, jenž je ve vnitrostátním trestním právu kvalifikován jako zvlášť závažný zločin, nýbrž je vždy třeba posoudit individuální okolnosti případu.“ Tuto část žalobce v žalobě také uvedl, nicméně pouze parafrázoval jednotlivé pasáže z odstavce 10 tohoto rozsudku NSS, takovou dezinterpretaci a zneužívání judikatury ve svůj prospěch nepovažuje zdejší soud za vhodný způsob argumentace. Krajskému soudu i žalovanému je znám výklad pojmu vážný zločin, který podrobně rozebral Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozhodnutí, na nějž odkazoval i žalovaný v napadeném rozhodnutí.

30. Krajský soud přistoupil také k citaci ze stanoviska generálního advokáta Paolo Mengozzi k věci C-57/09 a C-101/09 vztahující se k výkladu pojmu vážný zločin. „Mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, UNHCR v Pokynech ze dne 4. září 2003 ... demonstrativně uvádí povahu činu, skutečně způsobenou škodu, postup použitý pro zahájení trestního stíhání, povahu trestu a skutečnost, zda většina soudů považuje tento čin za vážný zločin. Zvláště je třeba vzít v úvahu výši stanoveného nebo skutečně uloženého trestu ve státě, v němž je žádost o přiznání postavení uprchlíka přezkoumávána, ačkoli se nejedná o prvek, který je sám o sobě rozhodující, a to vzhledem k jeho odlišnému charakteru v jednotlivých právních řádech. Za vážné zločiny jsou obecně považovány zločiny proti životu, fyzické integritě nebo svobodě člověka.“ (pozn. podtrženo soudem)

31. Dále zdejší soud opět odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016 – 28, a to v souvislosti s výkladem pojmu vážný zločin. „Z výše uvedeného vyplývá, že závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vážného zločinu, a tudíž mu nelze udělit doplňkovou ochranu, nelze odůvodnit pouze s odkazem na to, že byl žadatel odsouzen za spáchání činu, který je vnitrostátním trestním právem označován za zvlášť závažný zločin. Ačkoli může být kvalifikace činu z hlediska terminologie trestního práva jedním z kritérií, ke kterým je žalovaný povinen přihlédnout (jakkoli kritériem výchozím), z hlediska požadavku souladnosti rozhodnutí o mezinárodní ochraně s kvalifikační směrnicí nemůže být jediným. V kontextu případu stěžovatele budou dalšími okolnostmi, které je třeba vzít v úvahu, povaha a závažnost činu spáchaného stěžovatelem a v souvislosti s ní výše uloženého trestu, míra účasti stěžovatele na trestné činnosti, skutečnost, že nedošlo k dokonání trestného činu (včetně příčiny, proč se tak nestalo) či skutečnost, že stěžovatel již trest odnětí svobody vykonal.“ 32. Krajský soud k tomu sděluje, že skutečnost, že se žalobce dopustil zvlášť závažného zločinu tím, že jiného násilím, pohrůžkou násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, nebo trpěl, takový čin spáchal se zbraní a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, čímž spáchal zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku a byl odsouzen podle § 175 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku se výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu 5 let. Do správního spisu byl založen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 4. 2015, č. j. 20 T 3/2014 – 1062, jímž bylo rozhodnuto, jak bylo výše formulováno.

33. Trestný čin vydírání podle § 175 trestního zákoníku spáchaný žalobcem je trestným činem proti svobodě, které uznává také generální advokát v citovaném stanovisku v odstavci 32 tohoto rozsudku za vážné zločiny. Krajský soud nemá pochyb, že spáchaný trestný čin vydírání byl vážným zločinem ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, a došlo proto k naplnění vylučující klauzule z doplňkové ochrany. Podrobný popis žalobcem spáchaného zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 trestního zákoníku nepovažuje zdejší soud za účelný, neboť byl již opakovaně zmiňován ve správním spise i napadeném rozhodnutí.

34. Krajskému soudu je známo, že pouhé označení vnitrostátním trestním právem za zvlášť závažný zločin není směrodatné pro určení, že se jedná o vážný zločin, a je zapotřebí zohlednit i další okolnosti. K tomu zdejší soud podotýká, že žalovaný, vědom si těchto požadavků, zhodnotil spáchaný zvlášť závažný zločin z hledisek určujících vážnost zločinu, konkrétně hodnotil povahu činu, skutečně způsobenou škodu, povahu a výši trestu a otázku, zda je daný zločin obecně považován za závažný. Veškerá zmíněná kritéria umožnila žalovanému zhodnotit, že se žalovaný dopustil vážného zločinu předvídaného v § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Neexistuje žádný taxativní výčet kritérií, které je zapotřebí posuzovat, účelem je však postavit najisto, že byla zohledněna veškerá kritéria a specifické okolnosti daného případu pro určení, zda se jedná o vážný zločin. Hodnocení spáchaného zvlášť závažného zločinu žalovaný rozepsal na straně 12 a 13 napadeného rozhodnutí a zdejší soud takové hodnocení považuje za dostačující a řádně zdůvodněné.

35. Pro úplnost krajský soud dodává, jak bylo již konstatováno, že samotný fakt, že došlo ke spáchání trestného činu proti svobodě, konkrétně zločinu vydírání, svědčí o důvodném předpokladu, že se bude jednat o vážný zločin ve smyslu zákona o azylu. Žalobcem spáchaný trestný čin měl zcela nepochybně násilný charakter a činěn byl s přímým úmyslem, což konstatoval také trestní soud. Přestože žalobce spáchal trestný čin ve spolupachatelství, tak poškozený vypověděl, že právě z žalobce měl větší strach, čemuž přispělo, že právě žalobce měl zbraň, kterou bylo poškozenému vyhrožováno. Skutečnost, že došlo k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod zákonem stanovenou trestní sazbu a uložení podmíněného trestu odnětí svobody, nic nemění na tom, že charakter spáchaného zločinu byl násilný, směřoval proti osobní svobodě a způsobil těžkou újmu na zdraví. Právě takové hodnoty mají být pod nejvyšší ochranou a jejich ohrožování musí být klasifikováno jako vážný zločin, neboť nemůže dojít k ohrožení významnějších hodnot, než je lidské zdraví a osobní svoboda.

36. Žalobce namítal, že převážná část napadeného rozhodnutí je věnována popisování spáchaného trestného činu, s takovou námitkou však zdejší soud zcela nesouhlasí. Jednak je zapotřebí podotknout, že zhodnocení spáchaného trestného činu bylo nezbytné pro určení, zda lze aplikovat § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, ale také nelze souhlasit, že by se tímto posouzením zabýval žalovaný v rozsahu větším, než by bylo nezbytné. K námitce žalobce ohledně nedostatečného odkazování na trestní rozsudek v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí krajský soud konstatuje, že žalovaný neuvedl trestní rozsudek ze dne 22. 4. 2015, č. j. 20 T 3/2014 – 1062 v odstavci na straně 5, v němž označil další podklady, z nichž vycházel, nicméně nejednalo se o takový výčet podkladů, jehož absence by způsobila nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Především je k tomu třeba podotknout, že žalovaný o dva odstavce výše tento trestní rozsudek již označil a shrnul, jakého trestného činu spáchaného žalobcem se týkal. Tato námitka žalobce je proto zcela nedůvodná.

37. Námitky žalobce ohledně komplikovanosti trestního řízení a úvahy o podání mimořádného opravného prostředku do trestního rozsudku shledává zdejší soud v projednávané věci za zcela irelevantní a míjící se s předmětem řízení. Krajský soud podotýká, že žalobce v žalobě uvedl: „ (…) je zmínka o trestu, který byl náhle odvolacím soudem změněn na podmíněný, (….)“, nicméně proti trestnímu rozsudku ze dne 22. 4. 2015, č. j. 20 T 3/2014 – 1062 žalobce odvolání nepodal a v případě žalobce tento rozsudek nabyl právní moci dne 11. 6. 2015. Tvrzená změna na podmíněný trest tudíž nenastala v rámci odvolacího řízení, jak žalobce uvedl, ale již v prvostupňovém rozsudku byl trest žalobce stanoven podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku tak, že se trest odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně odkládá na zkušební dobu 5 let. Krajský soud toto tvrzení tudíž označuje za nepravdivé. Odstavec v žalobě upozorňující na stav justice na Ukrajině nijak nesouvisí s projednávanou věcí, a proto se soud s tímto žalobním bodem nebude více vypořádávat.

38. K námitce týkající se hodnocení trestného činu žalovaným, aniž by k tomu byl příslušný, krajský soud uvádí, že žalobce hodnotil spáchány trestný čin vydírání pouze v rozsahu nezbytném pro posouzení, zda se jednalo o vážný zločin ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu či nikoli. Žalobce na jedné straně namítá, že se žalovaný až příliš zaobíral hodnocením spáchaného trestného činu a na druhé straně namítá, že se žalovaný nedostatečně vyjádřil k závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu. K tomu krajský soud uvádí, že žalovaný nepřekročil § 57 správního řádu a ani v jiném ohledu nepřekročil svou gesci. Žalobce nekonkretizoval, v čem spatřuje nepříslušné hodnocení rozhodnutí, či kde se žalovaný vyjadřuje k trestnému činu v rozsahu větším, než mu umožňují právní předpisy. Za těchto okolností nelze ani tuto námitku označit za důvodnou. Zdejší soud neshledal v napadeném rozhodnutí žádné nepřesnosti v interpretaci spáchaného trestného činu.

39. Žalobce spatřoval pochybení napadeného rozhodnutí v nedostatečném označení zdrojů, z nichž žalovaný vycházel. Krajský soud má za to, že žalovaný naprosto adekvátně a srozumitelně zdůvodnil svá tvrzení formulovaná v rozhodnutí, uvedl podklady, z nichž vycházel, a umožnil žalobci před vydáním rozhodnutí seznámit se podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. V napadeném rozhodnutí nebylo odkázáno na žádné podklady či zdroje, s nimiž by žalobce neměl možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí, odůvodnění napadeného rozhodnutí je srozumitelné, přezkoumatelné a v souladu s právními předpisy.

40. Žalobce ještě uvedl, že pro udělení mezinárodní ochrany mu ve prospěch svědčí pevné rodinné vazby, zdravotní stav jeho i celé rodiny a zájem dětí, nicméně k tomu zdejší soud dodává, že tyto argumenty nejsou taxativně stanovenými důvody, pro které lze udělit mezinárodní ochranu podle zákona o azylu.

41. Krajský soud na závěr dodává, že žalobcem tvrzené nelogičnosti a protimluvy v napadeném rozhodnutí neshledal, ba naopak opakovaně nalézal v podané žalobě nepravdy či zkreslující tvrzení a nepřesné citace judikatury.

V. Závěr, náklady řízení

42. Soud proto uzavřel z důvodů výše uvedených, že žaloba žalobce důvodná nebyla, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

43. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladu řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti, a soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení