54 Az 3/2021–33

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ladislavem Vaško ve věci žalobce: M. H. K., narozený X, státní příslušnost X, bytem X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolu 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2021, č. j. OAM–116/ZA–ZA11–ZA17–2021, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 8. 2021, č. j. OAM–116/ZA–ZA11–ZA17–2021, kterým byla podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou, a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastaveno. Žaloba 2. V podané žalobě žalobce uvedl, že žalovaný v předchozím řízení o udělení azylu porušil § 3, § 50 odst. 2 a 3, § 50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“), a to proto, že žalovaný nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (v návaznosti na § 2 odst. 4 správního řádu), neboť si neopatřil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalovaný nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, neprovedl důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Navíc dle žalobce došlo k porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný ve svém odůvodnění nedostatečně uvedl, jakými úvahami byl veden při hodnocení podkladů a výkladu ustanovení zákona o azylu.

3. Dále uvedl, že důvodem pro podání první žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla obava z návratu do země původu z důvodu jeho členství v politické straně X, do které vstoupil v 18ti letech a ve které se angažoval v řešení kurdské otázky a vystupoval na obranu nezákonně uvězněných osob. V souvislosti se svojí aktivitou ve straně byl napaden policií, proti čemuž následně podal na policii stížnost, kterou se nikdo nezabýval. Poté byl ještě několikrát během protestů zadržen, vyslýchán a jednou zraněn. Ve své druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že má totožné důvody jako při první žádosti a nad jejich rámec uvedl nové skutečnosti a doložil nové důkazy, které nebyly předmětem zkoumání v předchozím řízení o udělení mezinárodní ochrany.

4. Namítal, že v řízení o opakované žádosti s ním nebyl proveden pohovor, ačkoliv on o jeho provedení žádal a zároveň si stěžoval na tlumočení během poskytnutí údajů k žádosti dne 11. 3. 2021, kdy tlumočení bylo provedeno do tureckého jazyka, přestože je kurdské národnosti. Dle žalobce nemohl být bez provedení pohovoru zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na základě své předchozí zkušenosti očekával, že po poskytnutí údajů k podané žádosti bude mít ve stejný den možnost podrobněji vysvětlit všechny své důvody a důležité skutečnosti, avšak žalovaný s ním pohovor, na který byl pozván, neprovedl. K tlumočení podrobněji uvedl, že si ve stížnosti ze dne 28. 6. 2021 stěžoval, že bylo tlumočeno pouze do jazyka tureckého, nikoliv do jazyka kurdského, ačkoliv vyjádřil obavu, že nebude tlumočnici řádně rozumět. Ve stížnosti rovněž uvedl, že s poskytnutím údajů v tureckém jazyce souhlasil, neboť se obával, že pokud by nesouhlasil, mělo by to negativní dopad na výsledek jeho azylového řízení.

5. Žalobce dále uvedl, že k opakované žádosti doložil nová videa zachycující protesty na Istanbulské univerzitě v lednu 2021 a zároveň uvedl, že něco podobného se mu stalo, když byl na střední škole a že byl v souvislosti s tím ze školy vyhozen. Zároveň uvedl, že jeho rodina v zemi původu je kontaktována ze strany policie a státních úředníků, kteří mu chtějí předat předvolání k výkonu vojenské služby, přestože již povinnou vojenskou službu absolvoval. Vyjádřil obavu, že by mu hrozilo nasazení do oblasti bojů, kterých se účastní turecká armáda, zejména do Sýrie. Zopakoval, že v jeho případě nejde o absolvování základní vojenské služby, ale o možnost povolání k účasti v některém ze zahraničních konfliktů. Jedinou možností, jak by se povolání mohl vyhnout, je zaplacení vysoké částky, kterou jeho rodina nemá. Dodal, že pokud by vojenskou služby nenastoupil, hrozilo by mu vězení.

6. Žalobce byl rovněž přesvědčen, že žalobou napadené rozhodnutí je v rozporu s § 10a odst. 1 písm. e) ve spojení s § 11a odst. 1 zákona o azylu, neboť nebyly dány důvody pro to, aby jeho žádost byla posouzena jako nepřípustná, jelikož v opakované žádosti uvedl nové skutečnosti, které v předchozí žádosti nemohl uplatnit. Konstatoval, že z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011–96, vyplývá, že odůvodnění správního orgánu musí vždy obsahovat zdůvodněný závěr o tom, že žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany a pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, tak zda je mohl uplatnit již v předchozí žádosti.

7. Žalobce dále namítal, že žalovaný se měl jeho žádostí zabývat meritorně ve vztahu k doplňkové ochraně dle § 14a zákona o azylu, a to z hlediska aktuálních informací o zemi původu, zejména ve vztahu ke zprávám týkajícím se postavení kurdské menšiny v Turecku. Na podporu svého tvrzení odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 4 Azs 16/2010, a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010–92. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Popřel oprávněnost žalobních námitek, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu a odkázal na obsah správního spisu a na žalobou napadené rozhodnutí. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že se neměl možnost vyjádřit k novým důkazům a na podporu svého tvrzení citoval žalobcovo vyjádření z pohovoru k žádosti a z protokolu o seznámení s podklady. K námitce týkající se tlumočení uvedl, že žalobce na otázku, ve kterém jazyce je schopný se dorozumět, uvedl jazyk turecký a kurdský. K námitce žalobce, která se týkala nástupu vojenské služby, žalovaný uvedl, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem a tudíž se nemůže jednat o pronásledování či vážnou újmu podle zákona o azylu. Dodal, že je zcela legitimní, aby stát, jenž se nachází v konfliktu, vynucoval plnění branné povinnosti a nařízené mobilizace i prostředky trestního práva. Žalovaný dále uvedl, že žadatele při podání opakované žádosti o mezinárodní ochranu stíhá tzv. důkazní břemeno, kdy primárním zdrojem informací je samotný žadatel, a je tedy jeho odpovědností sdělit v žádosti podstatné změny okolností ve vztahu k pronásledování či hrozbě vážné újmy. Žalovaný byl přesvědčen, že žalobce v žádosti neuvedl žádné nové skutečnosti, které by bylo možné posuzovat jako nové a kterými by se měl správní orgán znovu meritorně zabývat. K právní kvalifikaci případu žalovaný uvedl, že nevybočil z mezí § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a v podrobnostech odkázal na žalobou napadené rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2014, č. j. 1 Az 22/2014–33. Replika žalobce 9. Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které uvedl, že žalovaný ve svém vyjádření nereagoval na podněty žalobce uvedené v žalobě, zejména se nevyjádřil k námitkám týkajícím se neprovedení pohovoru a hrozícímu nebezpečí vážné újmy dle § 14a zákona o azylu. Žalobce rovněž předložil nové skutečnosti týkající se důvodné obavy z hrozícího nebezpečí vážné újmy v důsledku nuceného nástupu na vojenskou službu a nasazení do bojů. Dále zopakoval svá tvrzení uvedená v žalobě a dodal, že turecká politika si klade za cíl vytvořit v Sýrii nárazníkovou zónu, což by zabránilo vytvoření autonomního kurdského území na jižní hranici Turecka. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–472/13, ze dne 26. 2. 2015, které se zabývaly trestním stíháním pro odepření výkonu vojenské služby jako aktem pronásledování. Žalobce uvedl, že Turecko se v rámci invaze do Sýrie opakovaně dopouští válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kterých se on odmítá účastnit a tím je vystaven nebezpečí pronásledování. Na podporu své argumentace odkázal na zahraniční zprávy věnující se situaci v Sýrii, a postavení Kurdů v Turecku. Posouzení věci soudem 10. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce se po řádném poučení, že může vyslovit nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a že nevyjádření se v určené lhůtě je považováno za souhlas, k nařízení jednání nevyjádřil.

11. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s. ř. s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny.

12. Žaloba není důvodná.

13. Ze správního spisu soud zjistil tyto podstatné skutečnosti. Dne 3. 6. 2020 podal žalobce první žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil tím, že ve věku 18ti let byl v politické straně X, kdy byl při odchodu z budovy této politické strany napaden policistou. Uvedl, že jiné důvody nemá. Byl registrován v politické straně X, ale už z ní vystoupil. Je X státní příslušnosti, národnosti X, dohovoří se turecky a kurdsky. Při pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 22. 6. 2020, o němž byl sepsán protokol, uvedl, že v České republice pobýval od roku 2017 na základě dlouhodobého pracovního víza, které mu posléze nebylo prodlouženo. Na otázku, kdy ho napadlo do České republiky přijít a žádat o mezinárodní ochranu, uvedl, že ho to napadlo po tom, co mu nevyšlo pracovní vízum, a hledal cestu, jak v České republice zůstat, tak požádal o azyl. K dotazu, zda uvedl všechny důvody, proč žádá o mezinárodní ochranu, sdělil, že ano a že nemá žádné další skutečnosti, které by měl žalovaný vzít v potaz během posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

14. Následně dne 1. 12. 2020 vydal žalovaný, kterým žalobci mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu neudělil.

15. Dne 22. 2. 2021 podal žalobce opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany. Dne 11. 3. 2021 se žalobce dostavil na pracoviště žalovaného, kde poskytl údaje ke své žádosti, o čemž byl sepsán protokol. Žalobce uvedl, že je státním příslušníkem X, národnosti X, je svobodný a bezdětný. Konstatoval, že v minulosti byl členem politické strany X a je muslimského vyznání. V České republice žádá podruhé o mezinárodní ochranu, nikde jinde nežádal. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že jeho důvody jsou totožné s těmi, co uváděl v první žádosti v roce 2020. Jiné důvody nemá. Dodal, že ve svém mobilním telefonu má video týkající se zatčení studentů na univerzitě v Istanbulu, kteří protestovali proti současné politické situaci v zemi. Uvedl, že má rovněž informace o tom, že jeho rodina je kontaktována ze strany policie a státních úředníků, kteří chtějí vědět, kde se nachází a aby nastoupil na vojnu. Na dotaz žalovaného, zda již vykonal vojenskou službu a zda mu byl doručen povolávací rozkaz, uvedl, že na vojně již byl dobrovolně, ale v případě nouze či potřeby musí při povolání znovu nastoupit do armády a dodal, že žádný povolávací rozkaz nedostal. K dotazu žalovaného, kdy získal video ohledně studentů v Istanbulu a zda se týká přímo jeho osoby, uvedl, že video je z ledna tohoto roku a obdobná situace, jaká se stala na univerzitě, se stala i jemu, když byl na střední škole, kdy byl ze školy vyhozen. O problému na střední škole se v minulém řízení nezmínil, jelikož k tomu neměl žádné důkazy a uvedené video by mohlo jako důkaz posloužit. Závěrem uvedl, že do 19. 3. 2021 doloží písemné vyjádření k videu na Istanbulské univerzitě a také k tomu, jak je jeho rodina neustále kontaktována.

16. Ze spisového materiálu rovněž vyplynulo, že si žalovaný před rozhodnutím ve věci obstaral Informace MZV, Turecko – Turečtí občané kurdského původu, listopad 2020; Informace OAMP ze dne 19. 5. 2021 – Bezpečnostní a politická situace v zemi (stav květen 2021); Informace OAMP ze dne 20. 4. 2020, Turecko – Situace na turecké straně hranice, duben 2020; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, září 2019 – Turecko, základní informace o zemi; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, říjen 2019 – Turecko, zpráva britského ministerstva vnitra ze zjišťovací mise v Turecku; Mezinárodní organizace pro migraci (IMO) – Turecko, přehled údajů o zemi za rok 2020, březen 2021; Rakouské centrum pro výzkum a dokumentaci o zemích původu a azylu (ACCORD) – Turecko: Kompilace informací o zemi původu, Právní stát a výkon spravedlnosti, stav srpen 2020; zpráva ČTK – Biden jednal s Erdoganem ze dne 15. 6. 2021; zpráva ČTK – Už to není Turecko našeho dědečka ze dne 11. 6. 2021. Žalobce se s těmito podklady nechtěl podrobněji seznámit ani se k nim vyjádřit, a uvedl, že vše co chtěl poskytnout, bylo na flash disku, který žalovanému poslal a nic dalšího dokládat nechce.

17. Podle § 10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle § 11a odst. 1.

18. Podle § 10a odst. 2 téhož zákona, je–li žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

19. Podle § 11a odst. 1 téhož zákona, podal–li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a.

20. Podle § 25 písm. i) téhož zákona se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení mezinárodní ochrany nepřípustná.

21. Podle § 3 správního řádu, nevyplývá–li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

22. Soud předně uvádí, že žalovaný v řízení o opakované žádosti o mezinárodní ochranu primárně opětovně meritorně neposuzuje, zda důvody uváděné cizincem v nové žádosti jsou relevantní pro udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv formě. Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout ty případy, kdy se objeví takové skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které zároveň bez vlastního zavinění nemohl uplatnit během předchozího, již pravomocně ukončeného, řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nezbytné dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, která může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009–65, ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 Azs 199/2019–27, ze dne 6. 2. 2020, č. j. 9 Azs 338/2019–52). Úkolem žalovaného v případě opakovaných žádostí cizince o udělení azylu je tedy s ohledem na shora uvedené především zkoumat, zda nedošlo k podstatné změně okolností, jež v předchozích případech vedly k zamítnutí předchozích žádostí o azyl. Dané dle náhledu soudu žalovaný v projednávané věci splnil.

23. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí (srov. strany 3 až 5), žalovaný posoudil důvody současné žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany a následně provedl srovnání s jeho tvrzeními, která učinil v rámci předchozího řízení. Při svém rozhodování vycházel z výpovědi žalobce a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Turecku. Konkrétně vycházel z Informace MZV, Turecko – Turečtí občané kurdského původu, listopad 2020; Informace OAMP ze dne 19. 5. 2021 – Bezpečnostní a politická situace v zemi (stav květen 2021); Informace OAMP ze dne 20. 4. 2020, Turecko – Situace na turecké straně hranice, duben 2020; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, září 2019 – Turecko, základní informace o zemi; Informace Ministerstva vnitra Velké Británie, říjen 2019 – Turecko, zpráva britského ministerstva vnitra ze zjišťovací mise v Turecku; Mezinárodní organizace pro migraci (IMO) – Turecko, přehled údajů o zemi za rok 2020, březen 2021; Rakouské centrum pro výzkum a dokumentaci o zemích původu a azylu (ACCORD) – Turecko: Kompilace informací o zemi původu, Právní stát a výkon spravedlnosti, stav srpen 2020; zprávy ČTK – Biden jednal s Erdoganem ze dne 15. 6. 2021; zprávy ČTK – Už to není Turecko našeho dědečka ze dne 11. 6. 2021. Dospěl k závěru, že žalobce v průběhu řízení o jeho druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany označil za důvody podání žádosti stejné skutečnosti jako v předchozí žádosti. Za údajně nové skutečnosti žalobce považoval tvrzení týkající se protestu na Istanbulské univerzitě v lednu 2021. K této skutečnosti žalovaný uvedl, že nevidí, jaký má mít tato událost dopad na osobu žadatele, když on sám má pouze základní vzdělání. Ani žalobcem uvedená skutečnost, že během jeho studia na střední škole mělo dojít k něčemu podobnému, není skutečností, která by mohla vést k závěru, že žalobce bude po návratu do vlasti pronásledován či by mu tam měla hrozit vážná újma. Žalovaný tudíž neshledal, že by tento důvod byl relevantním důvodem pro opětovné meritorní posouzení žádosti žalobce. Žalovaný se dále zabýval údajně novou skutečností, dle které rodinu žalobce kontaktují úředníci a policisté s tím, aby žalobce nastoupil na vojenskou službu a účastnil se bojů v Sýrii, Libyi nebo Ázerbájdžánu. Uvedl, že mu není známo, že by Turecko bylo ve válečném konfliktu s jiným státem a ani, že by se vojensky angažovalo v nějakém konfliktu vyjma obrany své jižní hranice na její syrské straně. Konstatoval, že samotná povinnost splnit si občanskou povinnost v podobě výkonu základní či běžné vojenské služby nemůže být bez dalšího podřazena pod hrozbu pronásledování nebo vážné újmy. Dodal, že žalobce žádný povolávací rozkaz nedostal. Žalovaný pokračoval tím, že neexistují ani žádné skutečnosti, ze kterých by měl vyvodit, že případné povolání žalobce k výkonu vojenské služby by pro něj mělo znamenat vážnou újmu nebo by mělo být skrytým aktem pronásledování namířeným proti jeho osobě.

24. Žalovaný na základě informací o zemi původu žalobce konstatoval, že naprostá většina území Turecka je bezpečnostně zcela v pořádku, lokální problémy se vyskytují ve východních horských oblastech na pomezí syrsko–irácko–íránské hranice, avšak Turecko patří v bezpečnostním ohledu k nejstabilnějším zemím blízkovýchodního regionu, není ve válečném stavu s žádným ze sousedních států ani zde neprobíhá vnitřní válečný konflikt. Ani od doby, kdy byla meritorně posuzována předchozí žádost žalobce, k žádné změně v tomto ohledu nedošlo. Žalovaný tak neshledal důvody pro opakované posouzení žádosti žalobce ve vztahu k jím uváděným důvodům, neboť tento neuvedl žádnou novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu žalobce z jeho vlasti a obav z návratu tam.

25. Vzhledem ke shora uvedenému žalovaný tedy porovnal skutečnosti uváděné v první žádosti s těmi, které žalobce uvedl v opakované žádosti, a rovněž se zabýval na základě aktualizovaných zpráv o zemi původu tím, zda v ní nedošlo ke změně situace, která by zakládala opodstatněnost nové žádosti. Dle náhledu soudu je napadené rozhodnutí řádně odůvodněno ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu a splňuje veškeré požadavky přezkoumatelnosti (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011–96). Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného je proto nedůvodná.

26. Co se týče postupu žalovaného a jeho závěrů, soud poté uvádí, že se s nimi plně ztotožňuje. V daném případě bylo na žalobci, aby uvedl takové nové skutečnosti, které neuvedl v předchozím řízení bez svého zavinění a jež svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a zákona o azylu, a jimiž se bude muset žalovaný zabývat. Žalobce ovšem žádné nové azylově relevantní skutečnosti neuvedl. Soud podotýká, že v řízení o žalobě směřující proti rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany pro nepřípustnost podle § 25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadatelem se zabývá pouze z toho hlediska, zda mu mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohl uvést, či zda mu v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděl nebo je nemohl z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011–74). K údajně nové skutečnosti, že žalobce byl na střední škole vystaven obdobné situaci, která se týkala protestu na Istanbulské univerzitě v lednu 2021, soud uvádí, že již při podání své první žádosti o mezinárodní ochranu mohl žalobce uvést skutečnosti týkající se protestu, kterého se účastnil na střední škole, tudíž se dle soudu nejedná o novou skutečnost, kterou žalobce nemohl uplatnit v průběhu řízení o jeho první žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a nelze ji tedy ze strany soudu v tomto soudním řízení brát ne zřetel. K další žalobcem nově uváděné skutečnosti, že je jeho rodina kontaktována úředníky a policií s tím, aby žalobce nastoupil na vojenskou službu, soud uvádí, že tato skutečnost není azylově relevantní pro udělení mezinárodní ochrany, neboť vojenská služba představuje legitimní občanskou povinnost a odmítání jejího výkonu nemůže samo o sobě založit pronásledování či skutečné nebezpečí vážné újmy. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 307/2017–33: „Obecně platí, že branná povinnost je legitimní povinností občana vůči domovskému státu a povinnost služby v armádě při mobilizaci (případně trest za její nesplnění) rozhodně nelze považovat za azylově relevantní (srov. např. usnesení ze dne 17. 6. 2015, čj. 6 Azs 86/2015–31, ze dne 22. 7. 2015, čj. 2 Azs 160/2015–43, ze dne 10. 9. 2015, čj. 2 Azs 175/2015–34, nebo ze dne 31. 8. 2016, čj. 2 Azs 141/2016–32). I pokud v právním řádu státu chybí zakotvení práva nevykonávat vojenskou službu, je–li to v rozporu s přesvědčením občana, není tato skutečnost dostatečným důvodem pro poskytnutí azylu. Teprve pronásledování či odůvodněný strach z něj jako následek absence takové úpravy by mohl být důvodem pro poskytnutí azylu. Za hrozbu pronásledování nelze považovat hrozbu trestního stíhání za trestný čin, pokud např. není důvodná obava, že toto trestní stíhání bude vedeno způsobem porušujícím lidská práva (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2003, čj. 2 Azs 15/2003–81, č. 77/2004 Sb. NSS, a usnesení NSS ze dne 23. 3. 2009, čj. 8 Azs 40/2008–57, a ze dne 16. 4. 2008, čj. 2 Azs 20/2008–69).“ 27. Dle názoru soudu tedy nebyly naplněny zákonné podmínky pro to, aby mohla být žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany opětovně věcně projednána, a žalovaný tak postupoval v souladu se zákonem, když řízení podle § 25 písm. i) zákona o azylu zastavil, jelikož shledal žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle § 10a odst. 1 písm. e) téhož zákona nepřípustnou.

28. Soud dále uvádí, že vzhledem k tomu, že žalobce neuvedl žádné nové azylově relevantní skutečnosti, nebyl žalovaný povinen posuzovat, zda žalobce splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (§ 10a odst. 2 zákona o azylu), neboť toto posouzení již provedl v rámci řízení o první žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Za této situace tak nemohlo dojít k tomu, aby byl žalobci udělen humanitární azyl ve smyslu § 14 zákona o azylu, neboť žalovaný nebyl vůbec povinen, jak se mylně domnívá žalobce, zabývat se tím, zda jsou u žalobce splněny podmínky pro jeho udělení a opětovně posuzovat jeho rodinnou, ekonomickou a sociální situaci. Tato námitka je nedůvodná.

29. Žalobce dále namítal, že s ním o opakované žádosti nebyl proveden pohovor. K neprovedení pohovoru soud uvádí, že zákon o azylu, konkrétně § 23 odst. 2 písm. b), nevyžaduje v případech opakovaných žádostí provedení pohovoru, pokud pohovor není nezbytný ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V případě opakovaných žádostí má žadatel možnost písemně předložit tvrzené nové skutečnosti, dále může uvést důležité okolnosti případu již během poskytnutí údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V protokolu o poskytnutí údajů ze dne 11. 3. 2021 žalobce uvedl, že „do 19. 3. 2021 doložím své písemné vyjádření k videu na Istanbulské univerzitě a také k tomu, jak je moje rodina neustále kontaktována, abych se vrátil a šel na vojnu“, avšak žalobce žádné písemné vyjádření nedoložil, pouze zaslal flash disk obsahující videa o protestech na Istanbulské univerzitě. Z úředního záznamu z téhož dne, jenž je součástí správního spisu, vyplývá, že s žalobcem nebyl pohovor proveden, neboť se jednalo již o druhou žádost žalobce a během poskytnutí údajů žalobce nesdělil žádné nové důvody své opakované žádosti. Z informací uvedených žalobcem během poskytnutí údajů k podané žádosti dospěl žalovaný k závěru, že žalobce neuvedl žádné nové azylově relevantní skutečnosti, ani svá tvrzení písemně nedoplnil. S návrhem žalobce na provedení doplňujícího pohovoru z důvodu nesprávného tlumočení se žalovaný ve svém rozhodnutí řádně vypořádal, když uvedl, že k provedení dalšího pohovoru nepřistoupil, protože je vše dostatečně rozkryté a není si vědom ničeho, co by bylo sporné ve smyslu jazykového zpřesnění. Žalovaný podle názoru soudu nijak nepochybil, když s žalobcem neprovedl pohovor. Tato námitka tedy není důvodná.

30. Pokud žalobce namítá, že mu bylo zajištěno tlumočení pouze do jazyka tureckého, a nikoliv do jazyka kurdského, soud uvádí, že podle § 22 odst. 1 zákona o azylu má účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Během poskytnutí údajů žalobce uvedl, že je schopen se dorozumět v jazyku tureckém a kurdském. Z protokolu o výslechu účastníka řízení je zřejmé, že žalobce neměl proti ustanovenému tlumočníkovi, který byl jednání přítomen, žádné výhrady, ty uplatnil až ve stížnosti na postup správního orgánu, jež byla žalovanému doručena dne 1. 7. 2021. Žalobce na otázky, které mu byly v tureckém jazyce kladeny, řádně a přiléhavě odpovídal. I v řízení o předchozí žádosti žalobce shodně uvedl, že je schopen dorozumět se turecky a kurdsky, a během tohoto řízení nijak nenamítal, že by tlumočníkovy nerozuměl. Soud neshledal žalobcovu námitku týkající se tlumočení do tureckého jazyka důvodnou, neboť sám žalobce dvakrát uvedl, že se tureckým jazykem dorozumí. Rovněž v prvním řízení o žádosti o mezinárodní ochranu mu bylo tlumočeno do tureckého jazyka a žalobce nikterak nenamítal, že by turecky nerozuměl a skutečnost, že tlumočníkovi nerozuměl, uvedl až ve stížnosti podané bezmála čtyři měsíce po provedeném tlumočení.

31. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud konstatuje, že nepřisvědčil ani tvrzení žalobce ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Žalovaný vycházel jak z tvrzení žalobce, která jsou vzhledem k povaze řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany určující, tak i z aktualizovaných zpráv o zemi původu. Skutkový stav byl žalovaným zjištěn dostatečně a odpovídá okolnostem daného případu ve smyslu § 2 odst. 4, § 3, § 50 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 správního řádu s tím, že rozhodnutí je taktéž přesvědčivě odůvodněno.

32. S ohledem na výše uvedené soud vyhodnotil žalobu v mezích uplatněných žalobních bodů jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, proto soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

Poučení

Žaloba Vyjádření žalovaného k žalobě Replika žalobce Posouzení věci soudem