54 Co 1/2022- 858

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným:

1. Bc. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupená obecnou zmocněnkyní [příjmení] [jméno] [příjmení] bytem [adresa]

2. Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalobkyně a první žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. září 2021, č. j. 12 C 371/2013-796, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem (výrokem I.) zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k nemovitým věcem zapsaným v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrálním pracovištěm Žďár nad Sázavou, na [list vlastnictví], pro obec a k. ú. [obec], a to k pozemku p. č. st. 6/2, jehož součástí je stavba bez čp/če a pozemkům p. č. st. 7, [číslo], [číslo], [číslo], 155, 168, 169, 170, 174, 175, 176, 177, 180, [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a [číslo] (dále též„ vypořádávané / předmětné nemovité věci“ nebo jen„ nemovité věci“). Výrokem II. téhož rozsudku z vypořádávaných nemovitých věcí přikázal do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a první žalované všechny nemovité věci vyjma pozemku p. č. st. 6/2, jehož součástí je stavba bez čp/če (dále též jen„ pozemek se stodolou“ nebo jen„ stodola“), který přikázal výrokem III. téhož rozsudku do výlučného vlastnictví druhého žalovaného. Výroky IV. a V. pak uložil jak žalobkyni, tak i první žalované, povinnost zaplatit druhému žalovanému na vypořádání jeho spoluvlastnického podílu částku 1 331 205,50 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. O nákladech státu rozhodl výroky VI. až VIII. téhož rozsudku tak, že každému z účastníků řízení uložil povinnost zaplatit vždy 1/3 celkových nákladů státu, tedy vždy 22 823,80 Kč O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky pak rozhodl výrokem IX. tak, že žádný z nich nemá na jejich náhradu právo.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § [číslo], § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že účastníci řízení se na přikázání všech vypořádávaných nemovitých věcí do podílového spoluvlastnictví žalobkyně a první žalované, jakož i na jejich ceně, fakticky dohodli, když spor zůstal pouze ohledně využití pozemku se stodolou, který pak soud přikázal do výlučného vlastnictví druhého žalovaného.

3. Pokud jde o vypořádávané nemovité věci, připomněl soud prvního stupně, že společným předkem všech účastníků byl pan [jméno] [příjmení] [datum narození] a zemřelý [datum], který vlastnil kromě všech vypořádávaných nemovitých věcí dále i pozemek p. č. st. 6/1, jehož součástí je budova [adresa] (dále též jen„ zemědělská usedlost v [obec]“), a dále pozemek p. č. St. 98, jehož součástí je budova [adresa] (dříve v podílovém spoluvlastnictví [jméno] [příjmení] a jeho syna Ing. [jméno] [příjmení]), a k němu přiléhající pozemek p. [číslo] vše obci a k. ú. [obec]. Ještě za svého života [jméno] [příjmení] rozdělil část svého majetku tím způsobem, že [jméno] [příjmení] (své dceři - právní předchůdkyni druhého žalovaného – tedy původní druhé žalované v tomto řízení) daroval právě zemědělskou usedlost v [obec] a Bc. [jméno] [příjmení] (své vnučce a první žalované) a [jméno] [příjmení] (svému vnukovi) daroval (v případě dále uvedené budovy spolu se svým synem Ing. [jméno] [příjmení]) do rovnodílného podílového spoluvlastnictví pozemky p. [číslo] p. č. St. 98, jehož součástí je budova [adresa]. Po smrti [jméno] [příjmení] ([datum]) pak jeho spoluvlastnický podíl o velikosti id. na obou pozemcích i budově připadl jeho dceři [jméno] [příjmení] (pravnučce [jméno] [příjmení] a žalobkyni v tomto řízení). Po smrti [jméno] [příjmení] pak v rámci dědického řízení jeho dědici, tedy [jméno] [příjmení] (jeho dcera, právní předchůdkyně druhého žalovaného a původní druhá žalovaná), Bc. [jméno] [příjmení] (jeho vnučka a první žalovaná) a tehdy ještě nezl. [jméno] [příjmení] (jeho pravnučka – dcera zemřelého vnuka [jméno] [příjmení] a žalobkyně v této věci), uzavřeli dohodu, dle které se [jméno] [příjmení] stala spoluvlastnicí podílu o velikosti id. na předmětných nemovitých věcech a první žalovaná a žalobkyně potom každá spoluvlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. na těchto. Všichni tři spoluvlastníci jsou ve shodě, že chtějí toto své podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat je tak, aby se rovnodílnými spoluvlastníky všech nemovitých věcí staly žalobkyně a první žalovaná, s výjimkou pozemku se stodolou. Účastníci řízení se rovněž nakonec shodli na tom, že obvyklá cena vypořádávaných nemovitých věcí odpovídá ceně stanovené revizním znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], č. [tel. číslo]. Předmětem sporu tudíž zůstala pouze otázka, kdo se stane po zrušení podílového spoluvlastnictví vlastníkem právě pozemku se stodolou.

4. Pokud jde o pozemek se stodolou, zkoumáním znalců [příjmení] [jméno] [příjmení] a ještě před tím i Ing. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že tento nelze rozumně bez vynaložení nepřiměřených finančních nákladů fyzicky rozdělit mezi spoluvlastníky na samostatné věci. Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], podle něhož byla stodola vystavěna v roce [číslo], přičemž stáří této stavby je seznatelné rovněž na stavbě samé, o čemž se soud přesvědčil při místním šetření. Původním vlastníkem tohoto pozemku včetně stavby na něm stojící byl [jméno] [příjmení] a stavba stodoly jednoznačně náležela k zemědělské usedlosti v [obec] Tomu rovněž odpovídá skutečnost, že stodola je zčásti podsklepená a tento sklep je přístupný pouze ze dvora zemědělské usedlosti v [obec], která je nyní ve výlučném vlastnictví druhého žalovaného, když tento sklep byl zjevně budován současně se stavbou stodoly, což bylo zjištěno jak při šetření na místě samém, tak i ze stanoviska obce Písečné ze dne 8. 10. 2014, č. j. 16/14, vydaného pro potřeby řízení v další věci účastníků vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 14 C 182/2008 a rovněž ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] předloženého v posledně uvedené věci. Připomněl též, že přístup a příjezd k pozemku se stodolou má druhý žalovaný (stejně jako každý další vlastník zemědělské usedlosti v [obec]) zajištěný rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 1. 2018, č. j. 14 C 182/2008-590, kterým bylo zřízeno právo nezbytné cesty odpovídající věcnému břemeni k pozemku se stodolou, a to právo přístupu a příjezdu přes část pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec], oddělenou z pozemku [parcelní číslo] geometrickým plánem znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] č. zak. [číslo] 2013.

5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to konkrétně proti přikázání pozemku se stodolou do výlučného vlastnictví druhého žalovaného, podaly odvolání žalobkyně a první žalovaná. Obě shodně navrhly, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že pozemek se stodolou přikáže (stejně jako všechny ostatní vypořádávané nemovité věci) do jejich rovnodílného podílové spoluvlastnictví za současného uložení povinnosti zaplatit druhému žalovanému vypořádací podíl částkou dalších 91 000 Kč celkem (tj. každé z odvolatelek částkou 45 500 Kč).

6. V důvodech odvolání namítly, že soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů nepřihlédl k dalším rozhodným skutečnostem, které byly provedeným dokazováním zjištěny, a které mají vliv na to, komu má být přikázána věc při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Pokud jde o historickou vazbu na vypořádávané nemovité věci, připustily, že tato je zachována u všech účastníků řízení. Druhý žalovaný se nicméně k záměru, jak hodlá nemovité věci užívat, vyjádřil pouze tak, že nezíská-li stodolu, zemědělskou usedlost v [obec] prodá třetímu subjektu. Nakonec druhý žalovaný své stanovisko k vypořádání předmětných nemovitých věcí změnil a souhlasil s tím, že veškeré zbývající sporné pozemky s výjimkou pozemku se stodolou budou přikázány do rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalobkyně a první žalované. Obě odvolatelky druhému žalovanému vytkly, že se o vypořádávané nemovité věci nestaral a péči o tyto zajišťovala pouze rodina žalobkyně (zejména si plnila povinnost majitele lesa předcházet škodám a likvidovat napadený porost a povinnost udržovat porost v místě elektrického vedení v určité výšce apod.). Ač byl dříve druhý žalovaný vyzván, aby se na činnostech nutných k údržbě a péči o nemovité věci podílel, neučinil tak. S přihlédnutím k probíhajícímu stavebnímu řízení odvolatelky dovodily, že úmyslem rodiny druhého žalovaného je zrealizovat přestavbu zemědělské usedlosti v [obec] na rekreační objekt. Současně však poukázaly na to, že žalovaný (ani nikdo jiný) v současné době zemědělskou usedlost v [obec] neužívá, a doposud nebyla zahájena ani samotná přestavba objektu. Záměrem druhého žalovaného tudíž není pozemek se stodolou skutečně užívat v souladu s jeho historickým určením jako zemědělskou usedlost, ale tuto přestavět včetně stodoly na rekreační objekt zahrnující více samostatných jednotek pro individuální rekreaci včetně společenské místnosti. Jedná se o projekt, který je investičně a ekonomicky výnosný, avšak naprosto v rozporu s rodinnou tradicí a se stávajícím způsobem užití pozemku se stodolou jako hospodářské budovy. V tomto kontextu se tak stává zcela bezpředmětným konstatování soudu prvního stupně, že stavba stodoly patří k zemědělské usedlosti v [obec] ve vlastnictví druhého žalovaného, když je zřejmé, že objekt bývalé zemědělské usedlosti v [obec] není po celou dobu sporu (a s největší pravděpodobností ani v budoucnu nebude) jako zemědělská usedlost nadále užíván, což je logické za situace, kdy veškeré zbývající pozemky, které byly předmětem sporu a které rovněž historicky patřily k zemědělské usedlosti v [obec], připadly na základě souhlasu druhého žalovaného do rovnodílného spoluvlastnictví obou odvolatelek. Je tak zřejmé, že hospodářská tradice ve vztahu k nemovitostem, které zůstaly ve vlastnictví druhého žalovaného, je jednoznačně přerušena. Oproti tomu, jak vyplývá z provedeného dokazování, tradice hospodaření na pozemcích v k. ú. [obec] pokračuje ve vztahu k rodině žalobkyně a první žalované, jak bylo doloženo např. fotografiemi, výpisem ze živnostenského rejstříku první žalované a společnosti [právnická osoba], k tomu, že je zde oprávnění první žalované a rodiny žalobkyně k zemědělské činnosti, že vlastní zemědělská vozidla atd.

7. V souvislosti s tím obě odvolatelky rovněž poukázaly na to, že zatímco k nemovitostem v jejich vlastnictví žádné hospodářské prostory nepřísluší, tak k zemědělské usedlosti v [obec] ve vlastnictví druhého žalovaného přináleží další hospodářské objekty rozdělené do jednotlivých prostor dříve užívaných jako hospodářské, technické a skladové objekty a chlévy. Na jedné straně je tak druhý žalovaný, který má k dispozici řadu hospodářských objektů, i když dle napadeného rozhodnutí mu nepřipadají žádné pozemky a tedy žádné prostory určené k hospodářskému využití pro něj nejsou nutně potřebné; na straně druhé straně jim připadají na základě rozhodnutí soudu prvního stupně veškeré pozemky, které dosud byly v podílovém spoluvlastnictví s druhým žalovaným a které jsou pozemky hospodářskými (orná půda, lesní pozemky, louky atd.) a příslušely historicky právě k zemědělské usedlosti v [obec], nicméně na rozdíl od druhého žalovaného nemají k dispozici žádné hospodářské stavení, které by mohly využít pro uskladnění zemědělské produkce, techniky atd. Soud prvního stupně tak zcela opomenul přihlédnout v souladu s ustálenou judikaturou k účelnému využití věci.

8. Jinými slovy, odvolatelky sice připustily, že stodola skutečně historicky patřila k zemědělské usedlosti v [obec] ve výlučném vlastnictví druhého žalovaného jako velká hospodářská budova k uskladnění hospodářských strojů, nářadí, úrody z pozemků apod., nicméně jejím účelem bylo sloužit právě k zemědělství na pozemcích, které na základě rozhodnutí soudu připadají do jejich spoluvlastnictví. Na straně druhého žalovaného naproti tomu došlo k přerušení hospodářské tradice jednak tím, že druhý žalovaný na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví, které ke stodole přináleží, dlouhodobě nehospodaří a nestará se o ně, jednak tím, že do budoucna je hospodářské využití stodoly z jeho strany vyloučeno, neboť nezískal žádný ze zemědělských pozemků. Ohradily se rovněž proti tomu, že by druhý žalovaný vlastnil nějaké stroje na opracování dřeva či dokonce nákladní automobil [příjmení] V3S, ohledně kterýchžto položek namítly, že patří vlastnicky jim a druhý žalovaný jim je zcizil. V souvislosti s tím poukázali na dříve probíhající šetření policie, které sice bylo ukončeno bez obvinění druhého žalovaného, nicméně ponechává jim prostor pro případný další postup při domáhání se práv k zadržovaným strojům.

9. Odvolatelky rovněž poukázaly na to, že rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví by mělo předcházet v budoucnu hrozícím sporům účastníků řízení. V souvislosti s tím podotkly, že druhému žalovanému nesvědčí vlastnické právo k pozemku p. [číslo] který pozemek se stodolou obklopuje ze tří stran. Přístup druhého žalovaného k pozemku se stodolou je tak vymezen toliko jako věcné břemeno v podobě práva stezky a cesty. Druhý žalovaný a jeho rodina však pojali zřízení věcného břemene jako oprávnění užívat celou část pozemku [parcelní číslo] nacházející se před stodolou, kdy na tomto místě neoprávněně odstavují svá vozidla. [příjmení] druhý žalovaný pak rovněž poukazuje na spory vznikající v souvislosti s výkonem práva z věcného břemene. Soud prvního stupně pak nezohlednil skutečnost, že pozemek [parcelní číslo] se nachází i za stodolou. Pokud by tak připadl pozemek se stodolou druhému žalovanému, byl by tím značně ztížen jejich přístup na zadní část pozemku [parcelní číslo] nacházející se za ní. Pokud by druhý žalovaný dokonce přistoupil ke stavebním úpravám stodoly, hrozilo by to vznikem dalších vzájemných sporů.

10. Připustily, že sklep nacházející se pod stodolou je sice v současné době přístupný pouze od zemědělské usedlosti v [obec] ve výlučném vlastnictví druhého žalovaného, nicméně přístup z jejich pozemku [parcelní číslo] lze jednoduše zřídit buď rozšířením sklepního okénka, nebo umístěním schodiště (např. sklápěcího) v místě současného shozu do sklepa, který je uvnitř stodoly. Stejně tak lze bez větších výdajů jednoduše zamezit přístupu do sklepa stodoly ze strany zemědělské usedlosti v [obec] zazděním nynějšího vchodu.

11. Druhý žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že zemědělská usedlost v [obec] a stodola tvořily historicky jeden funkční celek, což dokazuje historická fotografie založená ve spisu. Připomněl, že předchozí vlastník [jméno] [příjmení] rozdělil původní pozemek [parcelní číslo] na zemědělskou usedlost v [obec] a stodolu, kdy zemědělskou usedlost daroval dceři [jméno] [příjmení], rozené [příjmení], a nikoli synovi [jméno] [příjmení], který se mimo jiné zřekl dědictví ve prospěch svých dětí. Historické propojení předmětných nemovitých věcí bylo zachováno i po rozdělení, neboť jsou vzájemně propojeny sklepem a rovněž hospodářské budovy jsou napojeny ze dvora zemědělské usedlosti na stodolu, což je zřejmé z fotodokumentace založené ve spise, a přístup do stodoly je vlastníkovi zemědělské usedlosti v [obec] trvale zajištěn přes pozemek [parcelní číslo] zřízením věcného břemene soudem.

12. Druhý žalovaný dále popřel, že by chtěl zemědělskou usedlost v [obec] celou přestavět na rekreační objekt, když jím uvažovaná změna stavby má spočívat v provedení nového štítu, půdní vestavby a celkové rekonstrukci, tzn., že pouze půdní část zemědělské usedlosti v [obec] bude využívána v budoucnu pro ubytování, nicméně větší část zemědělské usedlosti, kterou tvoří především hospodářské prostory, bude i nadále využívána jako zázemí pro zemědělskou a lesnickou činnost jako doposud. V souvislosti s tím poukázal na skutečnost, že je mimo jiné vlastníkem (spoluvlastníkem) dalších zemědělských a lesních pozemků uvedených na [list vlastnictví] a [list vlastnictví] v k. ú. [obec], které nejsou předmětem tohoto řízení a na kterých hospodaří od roku 2005 na základě osvědčení zemědělského podnikatele včetně čerpání podpory SZIF a je rovněž vlastníkem strojů na obrábění dřeva a nákladního automobilu [příjmení] V3S. K dosavadnímu způsobu nakládaní s předmětnými pozemky a stodolou upřesnil, že na vypořádávaných nemovitých věcech hospodaří pan [příjmení] [jméno] na základě nájemní smlouvy již od roku 2001. Stodola je pak do dnešního dne využívána výhradně panem [jméno] [příjmení] a stranou žalobkyně a první žalované (např. k uskladnění brambor po celé stodole), a jemu je znemožněno parkovat Tatru V3S uvnitř, tudíž ji nechává stát venku. Ohradil se proti nařčení, že v průběhu řízení radikálně měnil svoje stanovisko, když to byly naopak žalobkyně a první žalovaná, které primárně navrhovaly předmětné nemovité věci vypořádat tak, aby každý ze spoluvlastníků obdržel svůj reálný spoluvlastnický podíl. Popřel rovněž, že by chtěl stodolu či zemědělskou usedlost v [obec] prodat. Zopakoval, že stodola je historickou součástí zemědělské usedlosti v [obec], která je v jeho výlučném vlastnictví, sklep stodoly je přístupný pouze ze dvora zemědělské usedlosti a je zřejmé, že tento sklep byl zjevně budován současně se stavbou stodoly, což vyplynulo z provedeného dokazování. Přikázání pozemku se stodolou do jeho výlučného vlastnictví označil za spravedlivé i s ohledem na skutečnost, že ostatní pozemky připadly do podílového spoluvlastnictví žalobkyně a první žalované.

13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání byla podána včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána osobami k tomu oprávněnými (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřují proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním žalobkyně a první žalované, byť brojilo pouze proti přikázání pozemku se stodolou do výlučného vlastnictví druhého žalovaného, založilo odvolacímu soudu povinnost přezkoumat celý rozsudek soudu prvního stupně o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitým věcem (k tomu v podrobnostech srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 687/04, a ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 315/05, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3294/2019, podle kterých předmětem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí být vždy celá věc a předmět řízení, jímž je jak zrušení tak i vypořádání podílového spoluvlastnictví, nemůže být v nalézacím, jakož i v odvolacím řízení, dělitelný, a to ani v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyslovujícího zrušení podílového spoluvlastnictví od části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví soud zvolil a jak vypořádání upravil. Celý výrok ve věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, byť se skládalo z několika částí, není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Jednotlivé části výroku nelze v těchto případech oddělovat, soud musí mít možnost posoudit celou věc komplexně tak, aby soudní rozhodnutí odpovídalo úpravě hmotného práva a respektovalo ochranu vlastnických práv garantovaných článkem 11 Listiny základních práv a svobod. Jinými slovy, z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví vyplývá, že předmět řízení není v odvolacím řízení dělitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá odděleně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). Proto odvolací soud musí z podnětu podaného odvolání přezkoumat vždy celý výrok ve věci). Ve zde řešeném případě pak je provázanost napadené části rozhodnutí o přikázání pozemku se stodolou druhému žalovanému dána i tím, že soud prvního stupně rozhodl o povinnosti žalobkyně a první žalované vyplatit druhému žalovanému náhradu za jeho spoluvlastnický podíl jedinou částkou, která v sobě zohledňuje jak cenu pozemku se stodolou, za který by měl fakticky poskytovat náhradu druhý žalovaný, tak i všech ostatních vypořádávaných nemovitých věcí, u kterých naopak mají vyplácet druhého žalovaného odvolatelky.

15. Otázku způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví upravuje občanský zákoník až na výjimku uvedenou v ustanovení § 1147 o. z. poměrně volně, aniž by kladl zvláštní důkaz na kterýkoliv z předpokladů pro přikázání věci do výlučného vlastnictví některého z podílových spoluvlastníků. Tak podle odkazovaného ustanovení (jeho věty první) platí, že není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

16. Shora citované zákonné ustanovení vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, tak, že ačkoliv z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva. Mezi tato další možná kritéria se dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, či skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela; dále například skutečnost, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat. Vždy je třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti dané věci.

17. Jak současně dále rozvinul Nejvyšší soud ve svých usneseních ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2450/2017, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2589/2014 (jehož závěry neshledal v rozporu s Ústavou ani Ústavní soud ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2865/16) spoluvlastníkovi lze přikázat společnou věc za náhradu, pokud o přikázání společné věci do jeho výlučného vlastnictví projeví zájem a pokud je spoluvlastník solventní. Přichází-li do úvahy přikázání věci více dosavadním spoluvlastníkům, musí soud rozhodnout o tom, komu společnou věc přikáže, přičemž musí vzít do úvahy veškerá rozhodná kritéria. Při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví je třeba vždy vzít do úvahy v zákoně uvedená hlediska, nejde však o hlediska rozhodující; to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných než v zákoně výslovně uvedených kritérií, respektujících základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o. z.). Soud se v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má vždy zabývat výší podílů spoluvlastníků a účelným využitím věci, jeho rozhodnutí však může vyjít i z jiných rozhodných kritérií. U nemovitosti sloužící k bydlení či k podnikání je třeba přihlížet i k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti bydlel či podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (viz rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1871/2018). Je třeba přihlížet i k likviditě, tedy schopnosti a včasnosti zaplacení vypořádacího podílu (přiměřené náhrady). Stejně tak lze za zohlednitelné kritérium považovat, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci. Výši nabídnuté náhrady za vypořádací podíl je nicméně nutno posuzovat ve vzájemné souvislosti s dalšími v úvahu přicházejícími kritérii; jinými slovy ani absolutní výše takové náhrady není rozhodujícím kritériem. Lze přihlédnout i k historické rodinné vazbě na společnou věc.

18. I při rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k souboru prostorově navazujících nemovitostí musí soud dbát o to, aby dělení bylo z hospodářského hlediska účelné, aby nebyla podstatně snížena jejich hodnota a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Použití kritéria účelnosti využití nemovitosti nemusí spočívat jen v posuzování možností a míry využití její stávající užitné hodnoty, ale může záležet i na tom, kdo ze spoluvlastníků tuto hodnotu spíše zachová nebo uvede do potřebného stavu (k tomu v podrobnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2688/2020).

19. V konečném důsledku tak zcela obecně platí závěr, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, kterou je možné přezkoumat jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená; přitom je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1857/2016, či ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 622/2016).

20. Na úvod je nutné předeslat, že soud prvního stupně si (až na otázku budoucího možného využití pozemku se stodolou) opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení.

21. Jak vysvětlil odvolací soud v odůvodnění tohoto rozsudku shora, ustálená rozhodovací praxe obecných soudů v obecné rovině vesměs neupřednostňuje žádné z hledisek pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků a ponechává tak rozhodnutí na volné úvaze soudu.

22. Pokud jde o jednotlivé odvolací námitky, potom lze tyto ve stručnosti shrnout tak, že odvolatelky se dovolávají jednak toho, že v minulosti výlučně (či převážně) nemovité věci užívaly a staraly se o ně, zatímco druhý žalovaný nikoliv, že tak hodlají činit i do budoucna, v případě stodoly pak v souladu s původním účelovým určení takové stavby, neboť provozují zemědělskou činnost a mají k tomu i všechny ostatní pozemky ze zrušeného a vypořádávaného podílového spoluvlastnictví, zatímco druhý žalovaný tak do budoucna činit nehodlá a objektivně ani nemůže, neboť mu nepřipadají z vypořádání žádné zemědělské pozemky, pročež jejich způsob využití pozemku se stodolou tak bude účelnější. Současně poukázaly na to, že druhý žalovaný již v tuto chvíli zneužívá soudem zřízeného práva stezky a cesty k užívání pozemku v jejich výlučném vlastnictví, který se stodolou sousedí, přičemž je současně do budoucna ohrožen jejich přístup k části pozemku za stodolou. Konečně pak bagatelizují problematiku oddělení návaznosti sklepa pod stodolou na zemědělskou usedlost v [obec] ve výlučném vlastnictvím druhého žalovaného, jakož i problematiku zřízení přístupu do tohoto sklepa pouze přes vlastní nemovitosti.

23. Pokud jde o péči o vypořádávané nemovité věci, je třeba připomenout, že ze skutkových tvrzení samotných odvolatelek by bylo možno nanejvýše dovodit, že tato se týkala pouze pozemků, které ostatně byly na základě shody dosažené mezi účastníky řízení všechny přikázány do jejich rovnodílného podílového spoluvlastnictví. O stodolu samotnou se nestaral (tuto neudržoval, ani jinak o ni nepečoval) žádný ze spoluvlastníků. Byly to zejména obě odvolatelky, které jak v tomto v řízení, tak i souběžně probíhajícím řízení o zřízení práva nezbytné cesty, upozorňovaly na skutečnost, že se jedná o starou zchátralou stavbu, která je před zřícením. Byť tato jejich argumentace se ukázala jako přehnaná (stavba stodoly doposud stojí) neutěšený stav budovy nicméně skutečně nasvědčuje tomu, že žádný z podílových spoluvlastníků tuto přinejmenším po dobu tohoto soudního řízení (od roku 2013 dodnes) neudržoval. I kdyby snad bylo možno na straně odvolatelek shledat větší aktivitu při obhospodařování pozemků spadajících do podílového spoluvlastnictví, v žádném případě nelze kterémukoliv z účastníků řízení přičítat k dobru jakoukoliv péči o pozemek se stodolou.

24. Odvolací soud připouští, že stodolu (vyjma sklepa nacházejícího v jejím suterénu – tedy větší část její stavby) doposud užívala žalobkyně s první žalovanou (resp. rodinní příslušníci jejich rodiny), nicméně nelze přehlédnout skutečnost, že přinejmenším do konce listopadu 2014 se tak dělo z důvodu okupace této stavby z jejich strany, neboť do té doby znemožňovaly druhému žalovanému přístup do budovy. Odvolacímu soudu je sice známo, že v listopadu 2014 se sporné strany dohodly na předání klíčů od stodoly, od kteréhožto záměru tehdy nakonec ustoupila právní předchůdkyně druhého žalovaného, nicméně uvedený krok nelze bez dalšího druhému žalovanému vytýkat za situace, když tehdy ještě neměl zjednaný volný přístup do stodoly přes pozemek [parcelní číslo] ve výlučném vlastnictví žalobkyně a první žalované obklopující stodolu ze tří stran. Ostatně, jak na to druhý žalovaný poukázal, vstupovat do stodoly nechtěl i proto, aby předešel případnému nařknutí z páchání trestné činnosti ze strany rodiny žalobkyně a první žalované. Na skutečnost, že mezi účastníky řízení přetrvávají spory o vlastnictví k movitým věcem, které v minulosti prošetřovala i policie, ostatně poukázala i první žalovaná.

25. Pokud jde o přístup druhého žalovaného k pozemku se stodolou, odvolací soud si je vědom toho, že tento je k hlavní nadzemní části stodoly možný fakticky pouze přes pozemek p. [číslo] který je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a první žalované, nicméně nezbytný přístup je druhému žalovanému (jako vlastníku zemědělské usedlosti v [obec]) zajištěn právem cesty a stezky zřízeným rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 1. 2018, č. j. 14 C 182/2008-590, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v [obec] – pobočky v Jihlavě ze dne 11. 10. 2018, č. j. 72 Co 135/2018-636, které oba nabyly právní moci dne [datum]. Takový přístup pak považuje i odvolací soud v této věci za dostatečný, byť se jedná o přístup nezbytný. Nepodstatným pro rozhodnutí soudu v této věci by pak bylo případné zjištění, že druhý žalovaný (podpořen částečným úspěchem v soudních sporech zakončených posledně odkazovanými rozsudky) údajně zneužívá práva cesty a stezky i k tomu, že na části sousedního pozemku žalobkyně a první žalované odstavuje (parkuje) své vozidlo. Pokud snad k tomu skutečně dochází, bylo by to pouze důsledkem pokračujícího sporu v narušených mezilidských vtazích účastníků řízení, který však není řešitelný jakýmkoliv rozhodnutím soudu při vypořádání zde rušeného podílového spoluvlastnictví, neboť tak jako tak účastníci řízení zůstávají i nadále vlastníky nemovitých věcí (tedy zemědělské usedlosti v [obec] na straně druhého žalovaného a pozemku p. [číslo] p. č. st. 98, jehož součástí je budova [adresa], na straně žalobkyně a první žalované), které spolu úzce sousedí. Ostatně druhý žalovaný popírá, že by věcné břemeno průchodu a průjezdu zneužíval k parkování vozidel před stodolou; naopak protistraně vytýká, že mu i nadále přístup do stodoly i přes soudem určené právo stezky a cesty znemožňuje právě odstavováním vozidel v místě zaměřeného průjezdu.

26. V souvislosti s tím lze připomenout, že k pozemku se stodolou bezprostředně přiléhá ze strany zemědělské usedlosti v [obec] přístavek, který je rovněž ve výlučném vlastnictví druhého žalovaného a skrze který je i vstup do sklepa pod stodolou, zatímco pozemek žalobkyně a první žalované [parcelní číslo] je okolo stavby stodoly volným prostranstvím. Odvolací soud tedy připouští, že úzký pruh části pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví odvolatelek bude po přikázání pozemku se stodolou do výlučného vlastnictví druhému žalovanému jen obtížně využitelný, nicméně jeho využitelnost je sporná i v případě přikázání stodoly do vlastnictví odvolatelek.

27. Není přiléhavou argumentace odvolatelek, že zjednání přístupu do sklepa je snadné, pakliže se současně ohrazují, že by bylo obtížné zjednat si přístup k části vlastního pozemku [parcelní číslo] přiléhající k severní stěně stodoly bez vlastnického práva k pozemku se stodolou. Jinými slovy využitelnost úzkého pruhu pozemku přiléhajícího k severní straně stodoly by mohla být významně ovlivněna jedině úplným odstraněním celé budovy stodoly.

28. Případné spory, které by mohly mezi účastníky řízení jako přetrvávajícími sousedy dále eskalovat v souvislosti s užíváním stodoly, jejího sklepa v suterénu a přístavku nacházejícího se již na pozemku zemědělské usedlosti v [obec], pokud by byl pozemek se stodolou přikázán do výlučného vlastnictví odvolatelek, lze předpokládat přinejmenším ve stejném rozsahu, spíše větší.

29. Pokud pak jde o budoucí možné využití pozemku se stodolou, pak z upřesněných skutkových tvrzení žalobkyně a první žalované odvolací soud pochopil, že jejich plánem je převzít užívání veškerých vypořádávaných pozemků do vlastní režie (tedy včetně těch, které dnes užívá pan [příjmení] [jméno]), a to ať už v rámci podnikání první žalované jako fyzické osoby, či v rámci účasti obou odvolatelek na společnosti [právnická osoba], a dále užívat pozemek se stodolou v souladu s jeho původním účelovým určením, tedy ke skladování zemědělských plodin, případně zemědělských strojů, byť stran strojů tak aktuálně nečiní, neboť mají obavu o jejich bezpečnost z důvodu špatného technického stavu budovy stodoly. Vycházejíc z upřesněných skutkových tvrzení druhého žalovaného lze dovodit, že tento hodlá do budoucna užívat pozemek se stodolou obdobným způsobem, tedy konkrétně ke skladování dřeva, strojů na jeho obrábění, ke garážování nákladního automobilu, případně ke skladování dalších zemědělských strojů užívaných jím v souvislosti s provozováním podnikatelské činnosti v oboru zemědělství, které se věnuje od roku 2005 na jiných jemu patřících pozemcích v témže katastrálním území, když aktuálně tyto umísťuje buď do objektu zemědělské usedlosti v [obec] (pokud jde o stroje na obrábění dřeva), případně u svého známého v obci [obec]. Obě strany sporu přitom uvažují o rozšíření svých podnikatelských aktivit v oboru zemědělství. Žalobkyně s první žalovanou chtějí rozšířit okruh chovaných hospodářských zvířat (o husy, kachny a králíky), žalovaný by se rád věnoval rybníkářství.

30. Při posuzování budoucích plánů užití stodoly obou stran sporu pak odvolací soud musí konstatovat, že tyto se jeví být rovnocenné. Odvolací soud navíc musí podotknout, že nepovažuje za významné, že odvolatelky kategoricky počítají se zachováním původního účelu stavby, zatímco ze strany druhého žalovaného se přinejmenším v teoretické rovině nabízí vícero možných budoucích řešení (ať už v podobě užívání stodoly ke garážování vozidla Tatra V3S, skladování dřeva, či její přestavby na součást rekreačního zařízení situovaného v bývalé zemědělské usedlosti v [obec]), neboť všechna shora uvedená budoucí možná využití jsou z úhlu pohledu úvah odvolacího soudu rovnocenná, a nelze kterémukoliv z nich a priori dávat přednost. Jinými slovy, ani případné přebudování stodoly na budovu sloužící jinému účelu, který lépe odpovídá společenskému a ekonomickému uspořádání společnosti v 21. století (třeba k rekreačním účelům) nelze považovat za neúčelné využití nemovité věci jedním z bývalých spoluvlastníků.

31. Ve světle shora uvedeného tak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatuje, že stavebně-technická návaznost a historická provázanost pozemku se stodolou se zemědělskou usedlostí v [obec] představují významný důvod pro přikázání této nemovité věci do výlučného vlastnictví druhého žalovaného jako vlastníka uvedené usedlosti. K tomu lze přičíst i okolnost, že rovněž druhý žalovaný získá fyzicky alespoň nepatrnou část vypořádávaných nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví.

32. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

33. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých soud rozhodl o těchto tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť se všichni účastníci řízení práva na jejich náhradu vzdali.

Poučení