54 Co 116/2025 - 181

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Martiny Chlupáčkové v právní věci žalobců: a) [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] b) [Anonymizováno], narozená [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupeného [Jméno žalovaného], advokátem sídlem [Anonymizováno] o určení vlastnictví nemovitostí o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. prosince 2024, č. j. 20 C 100/2024-133, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba na určení, že [jméno FO], narozená [datum], naposledy bytem [Anonymizováno], [jméno FO], [Anonymizováno], byla v okamžiku své smrti dne [datum] vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je dům č. p. [Anonymizováno], zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo [Anonymizováno] pro katastrální území a obec [adresa], zamítá.

II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 089,50 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného [Jméno žalovaného].

III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16 089,50 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného [Jméno žalovaného].

Odůvodnění

1. Výše citovaným rozsudkem rozhodl Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“) o určení, že [jméno FO], narozená [datum], byla v okamžiku své smrti dne [datum] vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je dům č. p. [Anonymizováno], zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo [Anonymizováno], pro obec a katastrální území [adresa] (výrok I.). Výrokem II. soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 29 869,52 Kč ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta.

2. Napadeným rozhodnutím soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení vlastnictví jejich babičky [jméno FO] k datu jejího úmrtí k nemovitostem pozemku parc. č. [Anonymizováno], jehož součástí je dům č. p. [Anonymizováno] v obci a katastrálním území [adresa] (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobci se určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch [jméno FO] (dále jen „původní vlastnice“) domáhali s odůvodněním, že tato je získala na základě trhové smlouvy ze dne [datum]. Původní vlastnice byla rakouskou státní příslušnicí židovské národnosti, která předmětné nemovitosti převedla na základně kupní smlouvy ze dne [datum] (dále jen „kupní smlouva“) na město [adresa] (tehdy Stadtgemeinde Iglau), vlastnické právo bylo zavkladováno a dnes je veden jako vlastník nemovitostí žalovaný. Kupní cena nebyla prodávající vyplacena a ta následně jako osoba židovské národnosti emigrovala před nacisty do Austrálie, kde [datum] zemřela. Byť žalobci připouští, že lze předpokládat chybějící rozhodnou vůli prodávající v období nacistické okupace smlouvu uzavřít (prodávající byla k prodeji kupujícím donucena), mají za to, že kupní smlouvu nelze považovat za smlouvu v právním slova smyslu, neboť jde pouze o nicotné (zdánlivé) právní jednání. Na straně kupujícího chybí jeho specifikace sídlem a osobou oprávněnou za něho jednat, na smlouvě chybí podpis kupujícího (osoby oprávněné za něho jednat) a ze smlouvy (ani z jejích příloh) není patrno, že by s ní zastupitelstvo město vyslovilo souhlas. I pokud by kupující smlouvu podepsal, nepostačovalo by to k jejímu uzavření, neboť bylo třeba, aby podepsaný návrh došel zpět navrhovateli takovéhoto jednání. Smlouvě chybělo i tzv. pravé přivolení dle § 869 a násl. císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen „o. z. o.“). Zápis vlastnického práva na základě takovéto listiny považují žalobci za porušení intabulačního principu a tvrdí, že [jméno FO] své vlastnické právo nikdy nepozbyla a byla až do své smrti vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobci se tedy domáhají svého práva nikoli na základě restitučních předpisů, ale přichází s tezí, že pokud žalovaný nemá žádný právní titul, který by mohl být předpokladem převodu vlastnického práva v jeho prospěch, pak v právním státě nemůže být vlastnictví převedeno a je nepodstatné, zda k tomu došlo či nedošlo v období totality. Naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby spatřují žalobci v tom, že jako vlastník předmětných nemovitostí je v katastru nemovitostí veden žalovaný a žalobci bez požadovaného určení nemají možnost dosáhnout změny zápisu vlastnického práva ve prospěch [jméno FO] a následného doprojednání její pozůstalosti.

3. Žalovaný navrhl podanou žalobu zamítnout. Připustil, že převod majetku učiněný [jméno FO] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] byl neplatný, avšak dle ustanovení § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., neboť šlo o majetkoprávní jednání uzavřené po [datum] pod tlakem okupace, nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Zákonným nástrojem, kterým se mohla původní vlastnice domoci svých práv, tak byl návrh na restituci nemovitostí podaný dle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o nepravosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících. Původní vlastnice svůj restituční nárok dle citovaného zákona dokonce i uplatnila, Lidový soud v [adresa] nicméně usnesením ze dne [datum] rozhodl o jeho zamítnutí z důvodu státní nespolehlivosti žadatelky. Žalovaný poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, dle něhož se nelze účinně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, jestliže k jeho zániku došlo před [datum], a zvláštní právní předpis stanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové křivdy. Žalovaný vznesl rovněž námitku vydržení svého vlastnického práva. Uvedl, že Statutární město [adresa] nabylo předmětnou nemovitost dle ust. § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když splnilo všechny zákonné podmínky. Ke dni [datum] příslušelo obci [adresa] k předmětným nemovitostem právo hospodaření, které trvalo i ke dni [datum] (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.), nemovitosti na základě výnosu ministerstva spravedlnosti ze dne [datum], č. 6648/50-IV/1 vlastnil Československý stát s právem hospodaření pro Jednotný národní výbor (od roku 1954 pro Městský národní výbor v [adresa]), s nemovitostí bylo hospodařeno s péčí řádného hospodáře. K zápisu vlastnického práva žalovaného došlo ke dni [datum] a jeho vlastnické právo bylo zpochybněno až [datum], kdy byl vyzván k vyklizení nemovitosti právními nástupci původní vlastnice.

4. Soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl s tím, že vzal za prokázané, že žalobci jsou právními nástupci [jméno FO], když pozůstalost po ní a jejím manželovi [jméno FO] zdědil jejich jediný syn [jméno FO]. Jeho dědičkou byla manželka [jméno FO], která zanechala závěť s rozdělením pozůstalosti rovným dílem žalobcům. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že ke dni svého úmrtí byla [jméno FO] stále vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne [datum] nebyla platně uzavřena pro nedostatek vůle na straně kupujícího. Soud odhlédl od povahy doby, ve které byla původní smlouva uzavřena, a posuzoval věci podle standardních právních instrumentů, tedy podle platného práva v době uzavření smlouvy. Dospěl k závěru, že vlastníku nemůže být odepřena ochrana jeho práv pouze proto, že do jejich zásahu došlo v době nesvobody. Existence zvláštních restitučních pravidel umožňujících nápravu křivd nemůže být plnou náhradou někdejšího právního řádu. Otázku případného vydržení soud posuzoval ke dni úmrtí původní vlastnice a dospěl k závěru, že nejméně ke dni [datum] nemohlo být město [adresa] v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, když se vůči němu [jméno FO] domáhala žalobou u soudu vrácení věci. Navíc držení věci městem nebylo pravé, když se nemovitostí zmocnil násilím, neboť původní vlastnice jako německy mluvící židovka byla postavena před rozhodnutí, zda věc prodá, nebo jí bude následně odebrána.

5. Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná odvolání. Uvedla, že žalobci nemají na podání žaloby na určení, že jejich babička [jméno FO] byla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, naléhavý právní zájem, neboť zde nejsou dány tak výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly vyloučení z konstantní judikatury týkající se vyloučení omezení možnosti žádat vydání či vrácení majetku převedeného v době nacistické okupace, když tak může být činěno pouze v rámci restitučních předpisů. Žalovaný připomněl rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých soud zcela výjimečně připustil vyloučení z výše uvedené zásady (nález ze dne [datum], I. ÚS 894/10-2, a nález ze dne [datum], I. ÚS 3943/14) a zdůraznil, že tyto mimořádné okolnosti v projednávané věci nenastaly, jak již nakonec konstatoval odvolací i dovolací soud ve skutkově totožné věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 11 C 279/2019, ve které žádala matka žalobců [jméno FO] určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Pokud jde o neplatnost kupní smlouvy ze dne [datum], bylo zjištění, že smlouva nebyla podepsána kupujícím, učiněno pouze z opisu (abschrift) kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že smlouva byla dne [datum] zavkladována do tehdejší pozemkové knihy, dá se předpokládat, že alespoň jedno její vyhotovení muselo být perfektní se všemi náležitostmi. Skutečnost, že by smlouvu nepovažovala za platně uzavřenou, pak nikdy nenamítala ani původní vlastnice [jméno FO], přestože byla v době, kdy uplatnila v roce 1949 svůj nárok na navrácení majetku podle tehdy platných restitučních předpisů, zastoupena kvalifikovaným zástupcem-advokátem. Žalovaný v odvolání rovněž připomněl, že na nemovitosti vázlo v době převodu na [adresa] (Stadtgemeinde Iglau) zástavní právo pro pohledávku 100 000 Kč, z níž zbývalo doplatit 70 00 Kč toto zástavní právo bylo následně vymazáno (na základě kvitance ze dne [datum]). Tuto okolnost by měl soud rovněž zohlednit. Navrhla změnit rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.

6. K podanému odvolání podali žalobci písemné vyjádření, ve kterém, kromě upozornění na nesprávně uvedené datum narození původní vlastnice, setrvali i nadále na tvrzení, že kupní smlouva z roku 1939 je nicotné právní jednání, neboť nebyla jednou ze smluvních stran podepsaná a chybí jí tak projev vůle. Na tento případ se tak nemůže vztahovat restituční doktrína, neboť ta řeší případy ochrany práv pozbylých za doby nesvobody z důvodů uváděných v restitučních předpisech. Tyto předpisy však řeší situace, kdy existoval nějaký, byť ne perfektní, právní důvod převodu či přechodu vlastnického práva na stát, což v projednávané věci není, neboť kupní smlouva se kupní smlouvou ani nestala. Uvedli, že předložený opis kupní smlouvy je opis úplný, opatřený doložkou doslovného souhlasu s prvopisem vydanou Moravským zemským archivem. Za správný považovali žalobci i závěr soudu prvního stupně ohledně vydržení vlastnického práva žalované, kterou i nadále považuje za právního nástupce města [adresa] z roku 1939. Jako novotu, která nemůže být v odvolacím řízení připuštěna, pak označil tvrzení žalované, že na nemovitostech v roce 1939 vázl dluh. Žalobci setrvali nadále na svém tvrzení, že na podání určovací žaloby mají naléhavý právní zájem s odkazem na závěry přijaté v rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka v [adresa] ze dne [datum], sp. zn. 72 Co 161/2020. Rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí, kde je doposud zapsána žalovaná. Žalobci nemají jiný způsob, jak dosáhnout změny v katastru nemovitostí, než žalovat na určení vlastnictví právní předchůdkyně žalobců ke dni jejího úmrtí a poté uplatnil svá dědická práva.

7. Žalovaná podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění – dále jen „o. s. ř.“), podala jej z pozice účastníka řízení, tedy jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o.s.ř.). Napadla rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž je odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a contrario), přičemž uplatnila odvolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., když se dá z obsahu podaného odvolání dovodit, že žalovaná vytýká soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud poté, kdy přezkoumal napadené rozhodnutí a doplnil dokazování o obsah sdělení Katastrálního úřadu pro Vysočinu, dospěl k následujícím závěrům.

8. Vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají určení vlastnictví své právní předchůdkyně, musí mít na podání takovéto žaloby ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. O naléhavý právní zájem na podání tohoto typu žaloby může jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení bylo buď právo žalobce ohroženo nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým; což znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah již existující, nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen. Jde však i o případy, kdy by mohl být žalobce vystaven újmě pro své nejisté postavení. Smysl zákonného požadavku naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právo je či není, je tak eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dojít jinak, jakož i v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení případným budoucím sporům (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14). Mnohdy je jedinou možností žalobců, jak chránit svá práva. Současná judikatura se ustálila na závěru, že lze mít za daný naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Jestliže je v projednávané věci žalováno na určení, že nikoliv žalobci, ale jejich právní předchůdkyně [jméno FO] byla ke dni svého úmrtí vlastnící předmětných nemovitostí, nesporně takové rozhodnutí může sloužit jako podklad pro dodatečné projednání pozůstalosti po výše jmenované (pokud by kupní smlouva z října 1939 bylo shledáno neplatnou, pak by [jméno FO] svědčilo ke dni smrti vlastnické právo k předmětným nemovitostem). Žalobci se pak za situace, kdy je jako vlastník nemovitosti zapsaná v katastru nemovitostí žalovaný, nemohou jiným způsobem než formulací žaloby tak, jak byla soudu podána, domoci ochrany svých tvrzených práv. Naléhavý právní zájem je tak v projednávané věci dán.

9. Odvolací soud, shodně jako soud prvního stupně, vycházel z nesporných skutkových tvrzení ohledně zápisu vlastnictví sporných nemovitostí pro žalovaného i aktivní legitimaci žalobců. Z oddacího listu bylo zjištěno, že [jméno FO] uzavřela dne [datum] manželství s [jméno FO], z jejich manželství se narodilo dne [datum] jediné dítě – syn [jméno FO], který se dne [datum] oženil s [jméno FO]. Z manželství se dne [Datum narození žalobce] narodil [Jméno žalobce] (žalobce a)) a dne [datum] [jméno FO], provdaná Pongrass (žalobkyně b)). [jméno FO] zdědil veškerou pozůstalost po své matce [jméno FO]. Po jeho úmrtí dne [datum] dědila jeho pozůstalost manželka [jméno FO], která zemřela dne [datum]. Na základě závěti zdědili její majetek rovným dílem žalobce a) a žalobkyně b). Tyto skutečnosti vyplývají z listinných důkazů předložených žalující stranou. Mezi účastníky je nesporné, že [jméno FO] uzavřela jako prodávající dne [datum] kupní smlouvu s tehdejším městem [adresa] jako kupujícím, a že tato smlouva byla zavkladována dne [datum] do pozemkové knihy pro Stadtgemeinde Iglau. Nezpochybněna byla rovněž skutečnost, že se původní vlastnice [jméno FO] domáhala prostřednictvím advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] žalobou ze dne [datum] proti městu [adresa] (resp. Místnímu národnímu výboru v [adresa]) určení neplatnosti smlouvy ze dne [datum] dle § 1 zák. č. 128/46 Sb. a současně vydání předmětných nemovitostí. Nesporné je i to, že o žalobě bylo rozhodnuto Lidovým soudem v [adresa] usnesením ze dne [datum], č. j. Nc V 253/49-38, tak, že návrh žalobkyně byl v plném rozsahu zamítnut (s odkazem na výměr Krajského národního výboru v [adresa] ze dne [datum], č. j. VIII/1-193. 1-22/5 1952, kterým byla [jméno FO] označena za osobu statně nespolehlivou).

10. Sporným dle názoru odvolacího soudu zůstalo mezi účastníky především, zda je možno uplatnit úspěšně nárok na určení vlastnického práva s odkazem na ustanovení obecných právních předpisů upravujících náležitosti hmotněprávních úkonů platných v době, kdy byly tyto úkony učiněny (zde uzavřena kupní smlouva na převod nemovitostí), jestliže byl právní úkon učiněn za okolností, na které dopadají speciální restituční předpisy.

11. Soud prvního stupně dospěl v projednávané věci k závěru, že v případě, kdy se účastník domáhá posouzení svého sporu s odkazem na standartní právní instrumenty práva platného v době, kdy byl učiněn, pak není žádný důvod jej znevýhodnit pouze proto, že dané právní jednání proběhlo současně v době nesvobody, v totalitním období. Pokud by tedy byla upřena právní ochrana standartnímu případu pouze proto, že se odehrál v době totality, stal by se dle soudu prvního stupně takový postup pouze extenzí doby nesvobody. Byť by odvolací soud vnímal tento názor soudu prvního stupně jako vyjádření respektu k přirozenému právu, vyjádření morálního aspektu věci a snahy o spravedlivé odčinění nepochybně způsobených křivd, nemůže tento názor sdílet.

12. Soud prvního stupně dospěl (pokud jde o platnost kupní smlouvy) k závěru, že k jejímu uzavření nedošlo z důvodu nedostatku vůle na straně kupujícího a současně k závěru, že [jméno FO] nepozbyla vlastnické právo způsobem, který by naplňoval hypotézu restitučního předpisu, a byla tak ke dni své smrti nadále vlastníkem předmětných nemovitostí.

13. Odvolací soud předesílá, že ani před soudem prvního stupně, ani před soudem odvolacím nebyla kupní smlouva z října 1939 podrobena důkladnému důkaznímu řízení, neboť nebyl předložen její originál, který se dle zprávy Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště [adresa] nenachází ve sbírce listin, nicméně by se mohla listina nacházet v Moravském zemském archivu v Brně-Státním Okresním archivu [adresa]. Takovéto dokazování však nebylo třeba, jak bude dále vysvětleno.

14. V řízení bylo prokázáno, a mezi stranami je nesporné, že k převodu vlastnictví z [jméno FO] na [adresa] (pod německou správou) došlo dne [datum], tedy v době po [datum]. Prodávající se hlásila k židovské národnosti (za Žida je považován ten, kdo pochází z židovské matky nebo přistoupil k židovství podle ortodoxní normy – poznámka odvolacího soudu). Jakékoli majetkové převody, ať se týkají majetku movitého či nemovitého, veřejného či soukromého, pokud k nim došlo po [datum] pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politice perzekuce byly Dekretem prezidenta republiky ze dne [datum], č. 5/1945 prohlášeny za neplatné. Zvláštním zákonem ze dne [datum] č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkových právních jednání z dob nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, byly stanoveny podmínky uplatnění nároků z těchto neplatných převodů s tím, že nároky se promlčují ve třech letech ode dne, kdy zákon nabyl účinnosti (zákon nabyl účinnosti dnem [datum]). Nesporně tak mohly být nároky z neplatných převodů uplatněny v době před komunistickým pučem v únoru 1948, kdy byla Československá republika považována za svobodný stát. [jméno FO] svůj nárok dle citovaných předpisů vůči České republice uplatnila, nicméně tak učinila tak až dne [datum], tedy v poslední den promlčecí lhůty (jak již bylo uvedeno, byl její nárok usnesením Lidového soudu v [adresa] ze dne [datum] zamítnut, přičemž je na rozhodnutí vyznačena doložka právní moci). Svých nároků se [jméno FO], jak bylo zjištěno v žádosti o restituci, domáhala s odůvodněním, že kupní smlouva byla uzavřena v době obsazení České republiky německými okupanty. K jejímu uzavření došlo pod fyzickým a psychickým nátlakem na její osobu tehdejším zástupcem města [adresa], když jí bylo vyhrožováno tím, že na ní bude uvalena vazba a nebude jí umožněno vystěhování z tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren.

15. Stojíme tedy před otázkou, zda za situace, kdy je možno nárok podřadit – a v projednávané věci skutečně k podřazení došlo – pod rozsah restitučních předpisů, se lze domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podřatitelných pod občanskoprávní předpisy. Judikatura je v tomto směru ustálena na závěru, že nikoliv. Tento závěr byl přijat Ústavním soudem nejenom ve stanovisku pléna ze dne [datum], sp. zn. Pl.-ÚS-st. 21/05, ale k vysloveným závěrům se Ústavní soud hlásí i později např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2717/17 ze dne [datum], či rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 657/22 ze dne [datum]. Pravdou je, že v naposledy citovaných rozhodnutích vyslovili odlišné stanovisko soudce [jméno FO] a [jméno FO], nicméně šlo o názor menšinový.

16. Pro projednávanou věc ovšem považuje odvolací soud za rozhodující, že nárok vyplývající z totožného skutkového stavu byl uplatněn dne [datum] matkou žalobců [jméno FO] (narozená [datum]), která se žalobou domáhala proti Statutárnímu městu [adresa] jako žalovanému určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem a jejich vyklizení (po úmrtí žalobkyně dne [datum] vstoupili do řízení její potomci [Jméno žalobce] a [jméno FO] Pongrass). Řízení bylo vedeno u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 11 C 276/2019. Žaloba byla postavena na tvrzeních, že tchýně žalobkyně [jméno FO], matka zemřelého manžela žalobkyně [jméno FO], byla jako židovka nucena kupní smlouvou uzavřenou v roce 1939 převést svůj majetek na žalovaného, který byl pod německou správou, přičemž nikdy nebyla vyplacena kupní cena. Žalobkyně uvedla, že jde o neplatné jednání dle § 1 Dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., současně již v této žalobě je uvedeno, že kupní smlouva je neplatným právním jednáním i dle v době jejího uzavření platného obecného zákoníku občanského (zákon č. 946/1811 Sb. zák. soud.), neboť smlouva postrádala jednu z podstatných náležitostí, a to tzv. pravé přivolení dle § 859 a násl. o. z. o. Nárok žalobkyně byl rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. 11 C 276/2019-137, zamítnut pro nedostatek naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby (včetně zamítnutí souvisejícího výroku o vyklizení nemovitostí). Ve svém rozhodnutí se soud prvního stupně vypořádal také s možností nahrazení zákonných restitučních pravidel cestou vlastnických žalob, přičemž tuto možnost s odkazem na judikaturu Ústavního soudu odmítl s tím, že v daném případě neshledal výjimky, které by tento postup umožnily.

17. Posledně zmíněný rozsudek byl podroben přezkumu v odvolacím i v dovolacím řízení. Krajský soud v Brně – pobočka v [adresa] ve svém rozhodnutí ze dne [datum], č. j. 72 Co 161/2020-158, i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne [datum], 22 Cdo 1035/2021-176, řešily otázku, zda je možno uplatnit nárok na určení vlastnictví na základě tvrzení, že kupní smlouva ze dne [datum] je nicotným právním jednáním, na základě něhož nemohla [jméno FO] pozbýt své vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Oba soudy dospěly k závěru, že nikoliv. Dospěly k závěru, že pokud bylo možno uplatnit nárok na majetek, k jehož neplatnému převodu došlo na základě majetkoprávních jednání po [datum] ve smyslu Dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 a zákona č. 128/1946 Sb., nelze považovat v těchto normách uváděné právní úkony z doby okupace za nicotné či absolutně neplatné v dnešním slova smyslu. Samotný nárok z citovaných zákonů byl vázán na uplatnění u příslušného orgánu (popř. soudu) a byla stanovena lhůta k jeho uplatnění, protože nikoliv každý, a nikoliv v jakékoliv lhůtě, mohl nároky ze zákonem vymezených neplatných jednání uplatňovat. Zopakovaly, že proto nelze tuto neplatnost považovat za neplatnost absolutní (v dnešním slova smyslu), tím méně považovat uváděné právní úkony z dob okupace za nicotné a uzavřely, že žalobkyně (v daném řízení [jméno FO]) se nemůže domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva prostřednictvím žaloby na určení. Dovolací soud rovněž zdůraznil, že v období nesvobody byly počínaje dnem [datum] na území České republiky zrealizovány značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce nemohl respektovat důsledky, které tu byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu majetku došlo, neboť by vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném období vydány restituční předpisy, které umožňovaly nápravu křivd, ale v zájmu právní jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na lhůty. Tyto restituční předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k obecnému; a pro právní vztahy vzniklé v období od [datum] do [datum] platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok podle restitučního předpisu, nebylo možno jej uplatnit i podle předpisu obecného (zde odkázal Nejvyšší soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1363/2005). Je zřejmé, že samotné zakotvení restitučních nároků v právním řádu bylo beneficiem státu, který musel uplatnění těchto nároků vymezit časovým i věcným hlediskem.

18. V projednávané věci, kdy žalobci (vnuci původní vlastnice) uplatnili svůj nárok žalobou založenou na totožných skutkových tvrzeních, jako jejich matka ve výše citovaném řízení sp. zn. 11 C 276/2019, tedy že ze strany prodávající jako židovky za období nacistické okupace chyběla svobodná vůle smlouvu uzavřít (byla k uzavření kupujícím donucena), a současně na tvrzeních, že jde v případě uzavření kupní smlouvy o nicotné (zdánlivé) právní jednání, neboť smlouva neměla podstatné náležitosti vyžadované tehdejším právním předpisem (o. z. o.), neměl odvolací soud důvod odchýlit se od závěrů přijatých Nejvyšším soudem v rozhodnutí č. j. 22 Cdo 1035/2021-176. Shodně s ním odkazujíce na jeho závěry je nucen konstatovat, že se žalobci nemohou domáhat ochrany svých vlastnických práv prostřednictvím žaloby na určení, neboť bylo možno se domáhat vydání majetku v rámci restitučních řízení, což také původní vlastnice učinila prostřednictvím žaloby podané k Lidovému soudu v [adresa] dne [datum]. Nelze přičítat k tíži žalovaného, že tato žaloba byla podána až v době, kdy nebylo možno považovat Českou republiku za svobodný demokratický stát. Původní vlastnice v té době žila v Commonwealth of Australia, zemřela až v roce 1969, věděla, že jí patřil dům v [adresa], který nabyla do svého vlastnictví na základě trhové smlouvy uzavřené dne [datum]. Od [datum] tak měla do [datum] dostatek času i možnost podat restituční návrh ještě v době, kdy byla Česká republika svobodným právním státem, nikoliv státem totalitním.

19. V projednávané věci nebyly ani odvolacím soudem shledány podmínky pro výjimečné připuštění určovací žaloby, tak jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2477/08, a nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3943/14, kdy Ústavní soud ve zcela ojedinělých případech připustil, že se lze domáhat určovací žalobou, jako přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd způsobených mocenskými orgány třetí říše v letech 1938-1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu nezasahující do práv jiných osob, jestliže jde o majetek ryze osobního charakteru (Schwarzenberská rodinná hrobka s ostatky rodinných předků) nebo jestliže vlastník či jeho právní nástupce nemohli bez vlastní viny a pro vážnou překážku nárok uplatnit podle restitučních předpisů včas a uplatňují je bez zbytečného odkladu (jde o případ žalobce, který se o existenci majetku, který patřil jeho právním předchůdcům, kteří v době, kdy mu bylo pět let, všichni zahynuli v koncentračním táboře, dozvěděl až po uplynutí všech restitučních lhůt). Žalobci netvrdili žádné mimořádné okolnosti, které by bylo možno ve věci zvažovat, tyto nebyly ani zjištěny. Původní vlastnice držela nemovitosti v roce 1939 toliko 15 let, nejde tedy o historický majetek rodiny. Do roku 1960 žil její manžel, do roku 1969 původní vlastnice. Jejich právní nástupce, syn [jméno FO] se narodil v roce 1922, byl tedy již v dospělém věku, když rodina odešla po 2. světové válce do Austrálie a v roce 1949, když jeho matka podávala restituční žalobu, mohl mít povědomost o rodinném majetku, kterou mohl předat svým dětem, žalobcům. Nicméně tyto úvahy i za předpokladu, že by mohl být uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, nemají právní relevanci, pokud se původní vlastnice domáhala restituce majetku podle zákona č. 128/1946 Sb.

20. Ač ani odvolací soud nezpochybňuje tvrzenou majetkovou křivdu, která byla [jméno FO] způsobena na základě kupní smlouvy ze dne [datum], musí konstatovat, že o této křivdě lze rozhodnout pouze v intencích právního řádu České republiky, který přesně a striktně vymezil možnosti uplatnění nároků pouze formou restitučního zákonodárství. Odvolacímu soudu tak nezbylo, než přisuzující rozsudek soudu prvního stupně dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnit tak, že se žaloba zamítá, neboť soud, ačkoliv správně zjistil skutkový stav, rozhodl nesprávně.

21. Ve výroku rozhodnutí pak odvolací soud postupem dle ustanovení § 164 o. s. ř. upravil zjevnou nesprávnost, pokud jde o datum narození [jméno FO] dnem [datum], což je datum jejího sňatku s [jméno FO], na správné [datum].

22. S ohledem na zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, se zdá úvaha o vydržení vlastnického práva žalovaného k předmětným nemovitostem jako nadbytečná. Přesto odvolací soud, ač si je vědom skutečnosti, že k otázce vydržení neproběhlo před soudem prvního stupně v podstatě žádné dokazování, uzavírá, že vydržení žalovaným v obecné rovině by bylo možné. Pokud se město [adresa] chopilo držby předmětných nemovitostí v roce 1996 (zápis jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí) a sama Česká republika jej v jeho vlastnictví utvrzovala, resp. jeho vlastnictví nezpochybňovala, lze dospět k závěru, že město mohlo pozemky nabýt vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmínek zakotvených zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Je přitom třeba vycházet i ze smyslu tohoto zákona, kterým bylo navrácení historického majetku obcím tak, aby s ním mohly samostatně hospodařit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2599/16).

23. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo dle ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodováno i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.

24. Pokud jde o námitku žalobců, že by neměly být žalovanému přiznány náklady jeho právního zastoupení, když toto zastoupení je neúčelné vzhledem k organizační struktuře Statutárního města, které má majetkový odbor, nebyla tato námitka shledána důvodnou. Před soudem prvního stupně byl žalovaný skutečně v řízení zastoupen [tituly před jménem] [jméno FO], zaměstnankyní žalovaného, která byla schopna reagovat adekvátně situaci vzniklé v této fázi řízení. Rozhodnutím soudu prvního stupně, které do značné míry vybočuje z obecně přijímaných judikaturních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se situace zcela nepochybně změnila. V odvolacím řízení se musel žalovaný vypořádat nejenom se závěry přijatými soudem prvního stupně, ale i s obsáhlou kvalitní argumentací žalobců zasahující především do ústavního práva. Odvolací soud tak považuje zastoupení žalovaného v této fázi řízení advokátem, schopným reagovat nejenom na hmotněprávní, ale i procesní námitky, za přiměřené.

25. O nákladech v obou řízeních úspěšného žalovaného bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalovaného před soudem prvního stupně představují náklady nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb., které žalovaný nárokoval, a to dle § 2 odst. 3 vyhlášky ve výši 300 Kč za úkon. Žalovanému dle § 1 odst. 3 vyhlášky přísluší náhrada za tyto úkony – písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], za přípravu účasti na jednání soudu, účast při jednání soudu dne [datum] a účast při jednání soudu dne [datum], tedy za 4 úkony po 300 Kč, tj. 1 200 Kč. V odvolacím řízení představují náklady ve věci úspěšného žalovaného náhradu zaplaceného soudního poplatku za podané odvolání ve výši 5 000 Kč a náklady právního zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od [datum]. Sazba mimosoudní odměny představuje z tarifní hodnoty 113 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky 177/1996 Sb.), 5 620 Kč za jeden úkon právní pomoci, a to za převzetí a přípravu zastoupení ze dne [datum], sepis odvolání ze dne [datum] a účast při jednání odvolacího soudu dne [datum] a dále sazba 2 810 Kč za úkon právní pomoci účasti na vyhlášení rozhodnutí odvolacím soudem dne [datum] dle § 11 odst. 2 písm. f) vyhlášky, tedy ve výši mimosoudní odměny. Dále náleží právnímu zástupci žalovaného režijní paušál jako náhrada jeho hotových výdajů ve výši 450 Kč za jeden úkon právní pomoci dle § 13 odst. 4 vyhlášky a daň z přidané hodnoty dle ust. § 23a) zák. 85/1996 Sb. o advokacii z odměny advokáta ve výši 4 508,70 Kč. Celkem náklady právního zastoupení činí 25 978,70 Kč. Náklady před soudy obou stupňů představují částku 32 179 Kč (zaokrouhleno na celé koruny). S ohledem na postavení žalobců jako rovnodílných dědiců po jejich právní předchůdkyni považoval odvolací soud za spravedlivé, aby se na úhradě celkových nákladů žalované podíleli každý jednou polovinou, tedy částkou 16 089,50 Kč, pročež bylo výroky II. a III. uloženo každému z nich zaplatit žalovanému tuto částku ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.) k rukám právního zástupce žalovaného.

Poučení