54 Co 13/2022-173

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně: Ing. [jméno] [příjmení], narozeného [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o přezkum oprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy, o odvolání žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 28 C 100/2019-123, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje.

II. Ve výroku II. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně I. zamítl žalobu o určení, že výpověď ze dne [datum] doručená žalobkyni dne [datum], kterou žalovaná vypověděla nájem sjednaný smlouvou o nájmu prostor sloužících k podnikání uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne [datum], je neoprávněná (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Tato soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že shora uvedená výpověď z nájmu je neoprávněná, s tvrzením, že účastnice uzavřely dne [datum] smlouvu o nájmu prostor sloužících podnikání, na základě které je žalobkyně, jakožto nájemkyně, oprávněna užívat předmět nájmu - část pavilonu [číslo] v nemocnici [ulice] Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od [datum] do [datum], žalobkyně zde provozuje gynekologicko-porodnickou kliniku. Dne [datum] byla žalobkyni doručena listina označená jako odstoupení od smlouvy datovaná dnem [datum], kterou žalovaná odstoupila od smlouvy podle čl. X odst. [číslo] smlouvy s tím, že prostory potřebuje v souvislosti s otevřením centra porodní asistence. Žalobkyně měla za to, že ust. čl. X odst. [číslo] smlouvy musí být vykládáno jako další důvod pro výpověď z nájmu ze strany pronajímatele, nikoliv jako odstoupení od smlouvy, neboť v daném případě neměl závazek zaniknout od počátku, ale k okamžiku provedení úkonu. Proti výpovědi vznesla žalobkyně námitky.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že v čl. X odst. [číslo] smlouvy si účastníci výslovně sjednali možnost od smlouvy odstoupit, což nelze vykládat jako další důvod pro výpověď z nájmu.

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne [datum] uzavřela žalobkyně a žalovaná smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání, na základě které žalobkyně užívala předmětné prostory. V čl. X odst. [číslo] smlouvy si smluvní strany sjednaly, že pronajímatel je oprávněn smlouvu před uplynutím dobu nájmu ukončit výpovědí v případě, že za a) má být odstraněna budova, ve které se prostory nacházejí, nebo má být přestavována tak, že to brání dalšímu užívání prostorů a pronajímatel to při uzavírání smlouvy nemohl předvídat, nebo b) nájemce přes písemnou výzvu hrubě porušuje některou svou povinnost uvedenou v čl. V. nebo VI. nebo VIII., nebo pokud v rozporu s vyjádřením pronajímatele opatřuje pronajatý prostor štíty, návěstími či jiným označením, nebo c) nájemce je v prodlení se zaplacením nájemného nebo služeb s nájemným spojených déle než 1 měsíc. V čl. X odst. [číslo] si dohodli, že pokud nájemce neumožní pronajímateli přístup do prostoru dle článku VII. odst. 7.5. nebo nájemce užívá předmět nájmu způsobem, že se opotřebovává nad míru přiměřenou okolnostem nebo hrozí zničení předmětu nájmu a nápravu neprovedl ani přes písemnou výzvu pronajímatele nebo při užívání předmětu nájmu způsobem, kterým se opotřebovává nad míru přiměřenou okolnostem, hrozí naléhavě vážné nebezpečí z prodlení, nebo nájemce nezaplatil dlužné nájemné přes výzvu pronajímatele ani do splatnosti příštího nájemného, je pronajímatel oprávněn písemnou výpovědí ukončit nájem bez výpovědní doby. V čl. X. odst. [číslo] smlouvy si sjednali, že pronajímatel je oprávněn od smlouvy odstoupit z důvodů, že prostory neodkladně potřebuje k plnění svých úkolů zdravotnického zařízení dle zákona, pokud to při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat. Dne [datum] žalovaná od smlouvy odstoupila podle čl. X. odst. [číslo] smlouvy z důvodu rozšíření služeb centra porodní asistence.

5. Shora uvedená zjištění posuzoval soud prvního stupně podle § 2001 a násl. o. z. č. 89/2012 Sb. a dovodil, že listinu nazvanou odstoupení od smlouvy nelze považovat za výpověď nájemní smlouvy, když neshledal žádný důvod, pro který by měl příslušná ustanovení smlouvy posuzovat jinak, než jsou slovy vyjádřena. Ustanovení smlouvy jsou podle jeho názoru formulovaná přesně, určitě a nevzbuzují pochybnosti o úmyslu účastníků uzavřít smlouvu v tomto znění; kdyby bylo úmyslem smluvních stran ukončit nájemní vztah z důvodu neodkladné potřeby prostorů žalované k plnění jejích úkolů zdravotnického zařízení výpovědí, nic nebránilo tomu, aby takový způsob vtělili do článku upravujícího výpověď pronajímatele. Na smlouvu se ani nevztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, která mají pro obsah uzavřených smluv přísnější kritéria, účastníci smlouvu uzavřeli jako právnické osoby v rámci své podnikatelské činnosti. Rovněž odstoupení od smlouvy jasně a srozumitelně vyjadřuje vůli žalované ukončit nájemní vztah odstoupením od smlouvy v souladu s ust. čl. X odst. [číslo] smlouvy. Výpověď z nájmu nebytových prostor nebyla žalovanou žalobkyni dána, proto soud prvního stupně žalobu o určení neoprávněnosti výpovědi zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované přiznal náklady řízení ve výši [částka], sestávající ze dvou náhrad hotových výdajů po [částka] za dva úkony (sepsání vyjádření k žalobě, účast na jednání dne [datum]) podle vyhl. 254/2015 Sb.

7. Proti tomuto rozsudku podali žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně včasné odvolání.

8. Žalobkyně namítala, že se soud prvního stupně nevypořádal s jejím tvrzením ohledně úmyslu účastníků při sjednání důvodů skončení nájemní smlouvy, neprovedl důkazy, které ke zjištění úmyslu jednajících stran při uzavření smlouvy navrhla, a nesprávně neaplikoval ust. § 555 a 556 o. z. Žalobkyně setrvala na svém tvrzení, že nikdy nebylo jejím úmyslem založit odlišný právní režim pro ukončení smlouvy v případě, že pronajímatel pronajaté prostory neodkladně potřebuje k plnění svých úkolů zdravotnického zařízení dle zák. č. 219/2000 Sb. S tímto koresponduje i znění ustanovení o možnosti odstoupení od smlouvy, které stanoví, stejně jako pro případ výpovědi, stejnou tříměsíční lhůtu pro vyklizení a předání předmětu nájmu. Faktické dopady pro oba případy ukončení smlouvy tak jsou totožné. Tříměsíční lhůta, v níž má nájemce nemovitost vyklidit a předat zpět pronajímateli, je pak typická právě pro výpověď; poskytnutí tříměsíční lhůty k vyklizení v případě odstoupení od smlouvy nedává podle žalobkyně žádný smysl, neboť žalobkyně by tak v období několika měsíců nedisponovala žádný užívacím titulem k prostorám a smluvní strany by navzájem neměly žádná práva a povinnosti. Ani žalobkyně, ani žalovaná tak nechtěly ve svém důsledku založit odlišný právní a hospodářský režim pro uvedené situace. Odstoupení od smlouvy je pak svou povahou sankční institut, následující po závažném porušení smlouvy, v daném případě však byl důvod pro odstoupení od smlouvy zcela nezávislý na jakémkoliv porušení povinností ze strany žalobkyně. Naopak byl spojen s provozními důvody žalované, což odpovídá výpovědnímu důvodu podle § 2309 písm. a) o. z. Přestože byl tedy způsob pro ukončení smlouvy z uvedeného důvodu formálně nazván odstoupením, materiálně svou povahou i důsledky odpovídal výpovědi, když založit důsledky odpovídající výpovědi bylo také úmyslem jednajících stran. Je proto třeba zabývat se sporným ujednáním nad rámec prostého gramatického výkladu, za pomoci výkladových pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z., tak aby byla zjištěna vůle a úmysl smluvních stran, i jednání předcházející uzavření nájemní smlouvě, předchozí praxe smluvních stran, kdo smlouvy vyhotovil, jakým způsobem byla smlouva druhou smluvní stranou revidována a jaké bylo následné jednání smluvních stran. Na uvedené posouzení však soud prvního stupně zcela rezignoval. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1893/2011 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 593/17. Soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navržené důkazy, a to výslech jejích jednatelů [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále Ing. [jméno] [příjmení], který jednal při podpisu nájemní smlouvy za žalovanou. Tyto důkazy žalobkyně považovala za relevantní při zjišťování vůle smluvních stran. Ve svém rozhodnutí se pak soud prvního stupně s těmito důkazy nijak nevypořádal, tudíž tyto důkazy lze právem považovat za tzv. opomenuté důkazy, čímž bylo zasaženo do práva žalobkyně na spravedlivý proces. K tomu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. [ulice] účastník na straně žalobkyně namítal formální nedostatky napadeného rozsudku. Jednak záhlaví rozsudku je formulováno tak, jako by vedlejší účastník vystupoval na straně žalované, přitom opak je pravdou, vedlejší účastník v řízení podporoval žalobkyni, a proto měl být takto označen i v rozsudku. V odůvodnění napadeného rozsudku pak zcela absentuje vyjádření vedlejšího účastníka k věci samé. [ulice] účastník dále, se shodnou argumentací jako žalobkyně, namítal, že se soud prvního stupně nezabýval skutečnou vůlí žalobkyně a žalované jako účastníků smluvního vztahu, že neprovedl žalobkyní navržené důkazy a nijak se s tím v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal a věc nesprávně právně posoudil, když neaplikoval výkladová pravidla občanského zákoníku stanovená v § 555 a násl. [ulice] účastník na straně žalobkyně navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

10. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolání žalobkyně považovala za další způsob, jakým prodloužit řízení a tím i faktický nezákonný stav, kdy žalobkyně i po skončení nájemního poměru užívá prostory, s nimiž je příslušná hospodařit žalovaná, čímž blokuje rozvoj aktivity žalované. Jediným řízením, které může mít na trvání nájemního vztahu vliv, je řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 102/2019, v němž se žalobkyně domáhá určení existence nájemního vztahu. V uvedeném řízení žalobkyně opakovaně podává návrhy na přerušení řízení a žádosti o osvobození od soudních poplatků, čímž se stejně jako v tomto řízení opět snaží o prodloužení řízení. Žalovaná měla za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když zamítl důkazní návrhy vznesené žalobkyní pro nadbytečnost. Uvedla, že pohnutkou pro zakotvení ust. čl. X. odst. 10. 5 smlouvy umožňujícího odstoupení od smlouvy byla snaha smluvních stran o naplnění ust. § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., podle kterého„ musí nájemní smlouva (týkající se majetku státu) obsahovat ujednání umožňující organizační složce ukončit užívací vztah výpovědí a rovněž ujednání umožňující okamžité ukončení užívacího vztahu, pokud přestanou být plněny podmínky podle odst. 1“, tedy že organizační složka státu věc„ dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti“. Účelem tohoto ustanovení je předejití situacím, aby byl stát nucen poskytovat užívání i za situace, kdy by to pro něj bylo nevýhodné, neboť by pominul některý z důvodů uvedených § 27 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. Úmyslem smluvních stran tak bylo v čl. X. odst. [číslo]. skutečně upravit institut odstoupení, a nikoliv další výpovědní důvod svědčící pronajímateli. Lhůta 3 měsíců stanovená pro vyklizení prostor pak není lhůtou výpovědní, ale lhůtou, po jejímž uplynutí nastanou účinky odstoupení od smlouvy. Žalovaná poukázala na to, že odstoupení od smlouvy není pouze sankčním institutem, ale může být i reakcí na nepředvídatelnou změnu okolností jakož i prosté právo smlouvu„ stornovat“ bez udání důvodu. Účinky odstoupení od smlouvy pak nemusí být pouze ex tunc, jak se snaží naznačit žalobkyně, ale v § 2004 odst. 2 a 3 o. z. jsou upraveny i účinky odstoupení ex nunc. Pokud jde o odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, uvedla žalovaná, že je sice pravdou, že„ shodná vůle účastníků smlouvy má přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy“, nicméně žalobkyně opomněla uvést, že vůle žalované nebyla shodná s tím, co nyní tvrdí žalobkyně. Tvrdí-li tedy žalobkyně, že bylo její vůlí zakotvit do smlouvy v daném případě institut výpovědi, pak proti tomu stojí vůle žalované zakotvit odstoupení a za této situace, není-li shodná vůle smluvních stran, je třeba vyjít z gramatického výkladu, tak jak to učinil soud prvního stupně. Žalovaná dále poukázala na to, že interpretace je významná tehdy, pokud je účastníky projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má jejich projev vůle vyvolat. K tomu však v daném případě nedošlo, posuzované ustanovení smlouvy o nájmu je pregnantní a objektivně nevzbuzuje žádné pochybnosti o možnostech vícero výkladu textu čl. X. odst. [číslo]. Žalovaná s odkazem na komentářovou literaturu doplnila, že pokud je význam právního jednání projevem vůle jasně a srozumitelně vymezen, aniž by vznikaly pochybnosti o jeho obsahu, je třeba význam právního jednání respektovat a nelze jej pod záminkou interpretace měnit. Odstoupení od smlouvy bylo formálně i materiálně odstoupením od smlouvy, proto nejsou splněny podmínky pro přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná.

12. V prvé řadě je však třeba přisvědčit odvolatelům, že se soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného rozhodnutí dopustil některých jimi vytýkaných pochybení, které však neměly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto nemohou být důvodem pro zrušení rozhodnutí podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Předně je pravdou, že soud prvního stupně nesprávně označil vedlejšího účastníka, neboť záhlaví napadeného rozsudku je skutečně formulováno tak, jako by vedlejší účastník vystupoval na straně žalované, což však není pravdou. Toto pochybení však na věcnou správnost napadeného rozsudku nemělo žádný vliv. Důvodná je i námitka vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec neuvedl, jaké procesní stanovisko vedlejší účastníka zaujal a jaké skutečnosti tvrdil. S ohledem na to, že vedlejší účastník na straně žalobkyně tvrdil stejné skutečnosti jako žalobkyně a vznášel stejné argumenty jako žalobkyně (když je zastoupen advokátem ze stejné advokátní kanceláře jako žalobkyně), nemohlo mít ani toto pochybení soudu prvního stupně na jeho účast v řízení ani výsledek sporu žádný zásadní vliv. Stejně tak je důvodná námitka obou odvolatelů, že soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvedl, z jakého důvodu neprovedl žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně navržené důkazy. Z obsahu spisu (z protokolu o jednání ze dne [datum]) však plyne, že soud prvního stupně důkazy, jejichž neprovedení žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně soudu vytýkají, neprovedl s poukazem na jejich nadbytečnost. Byť to tedy v odůvodnění napadeného rozsudku není výslovně uvedeno, dostalo se žalobkyni a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně vysvětlení, z jakého důvodu nebyly jejich důkazní návrhy vyslyšeny.

13. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů učinil odpovídající skutková zjištění a věc i správně právně posoudil.

14. Nájem uzavřený na dobu určitou může skončit i jinak než výpovědí. Půjde například o uplynutí doby, splynutí (§ 1993), smrt nájemce (§ 2009) nebo následnou nemožnost plnění (§ 2006). Strany si mohou ujednat i další způsob zániku nájmu, např. právo odstoupit od smlouvy (§ 2001). (Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]), 1. vydání, 2014, s. 502 - 506, beck-online).

15. Pokud jde o úpravu odstoupení od smlouvy, vedle zákonné úpravy mohou důvody pro odstoupení vyplývat i ze smlouvy. Zákon přitom možnosti smluvní úpravy zásadně nijak neomezuje. V mantinelech obecných korektivů mohou strany volně upravit odchylně od zákona jak důvody, které již obsahuje (viz přehled výše), mohou přidat i důvody další, mohou dokonce jinak upravit i samotné důsledky odstoupení (k tomu viz § 2004 a 2005). Na vůli stran je ponecháno, zda např. zákonné důvody zpřísní, anebo naopak zavedou další důvody, ať již svědčící oběma stranám, anebo pouze jedné. Lze sjednat i velmi široké oprávnění od smlouvy odstoupit, které vůbec nemusí mít sankční povahu. Může být navázáno na objektivní skutečnosti, na úkony třetích osob, může být ponecháno i zcela na vůli oprávněného. (Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]), 1. vydání, 2014, s. [číslo] – [číslo], beck-online).

16. Odvolací soud se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o otázku posouzení institutu, který byl mezi smluvními stranami upraven v čl. X. odst. 10. 5. smlouvy, k tomu odkazuje na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně. Ani odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by měl být obsah čl. X odst. 10. 5 vykládán jinak, než je vyjádřen slovy.

17. K námitkám žalobkyně a vedlejšího účastníka na straně žalobkyně k tomu, že soud prvního stupně uvedené ustanovení nesprávně vyložil, uvádí odvolací soud následující.

18. Jde-li o výkladová pravidla stanovené v ust. § 555 a násl. o. z., platí, že interpretovat je třeba každé právní jednání. Interpretace je zvláště významná, pokud je účastníky projevená vůle nejasná, nejednoznačná či obtížně srozumitelná, takže vznikají pochybnosti, co chtěli účastníci přesně vyjádřit a jaké právní následky má jejich projev vůle vyvolat. O tuto situaci jde nejenom tehdy, jsou-li v právním jednání nejednoznačně vyjádřeny jednotlivé pojmy, výrazy či jednotlivá ujednání, ale také tehdy, pokud jsou jednotlivé pojmy, výrazy či ujednání samy o sobě vyjádřeny jednoznačně, avšak odporují jiným pojmům, výrazům či ujednáním obsaženým ve stejném právním jednání. (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. [číslo] – [číslo], beck-online).

19. Pokud jde o jednotlivé metody výkladu, kombinuje občanský zákoník v ust. § 555 a násl. subjektivní metodu výkladu, podle níž je třeba právní jednání interpretovat podle úmyslu jednajícího, s metodou objektivní, podle níž se právní jednání posuzuje podle toho, jaký význam by mu přisoudila rozumná osoba ve stejném postavení jako jeho účastníci.

20. Subjektivní metoda výkladu značí, že smlouvy jsou založeny na konsenzu smluvních stran, pro určení významu každého smluvního ujednání je proto rozhodující, jaký význam tomuto ujednání zamýšlely dát samotné smluvní strany. Význam smluvních ujednání se proto posuzuje podle společného úmyslu smluvních stran. O společný úmysl jde tehdy, pokud smluvní strany chápou projev vůle či určitý výraz obsažený v projevu vůle shodným způsobem a chtějí mu přiřadit stejný význam (uvedené lze vyjádřit i tak, že smluvní strany takový úmysl společně sdílejí). Při objektivní metodě výkladu se pak nezjišťuje obecný, doslovný či objektivní význam použitých pojmů, ale význam, který by pojmům dala rozumně uvažující osoba v postavení smluvních stran. Z hlediska praktické aplikace by mělo být použití objektivní metody výchozím pravidlem a subjektivní metody výjimkou. Význam, který by smluvnímu ujednání dala rozumně uvažující osoba v postavení stran, bude obvykle rozhodující, ledaže bude tvrzen a prokázán význam odlišný a navíc stranami společně sdílený. (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. [číslo] – [číslo], beck-online).

21. Odvolací soud má za to, že vzhledem ke stanovisku žalované nelze uvažovat o společně sdíleném jiném významu čl. X odst. 10. 5., než který vyplývá z gramatického výkladu tohoto ustanovení. S ohledem na revelanci společného úmyslu smluvních stran je pak nepodstatné, jaký byl úmysl jedné ze smluvních stran. Za této situace postupoval soud prvního stupně správně, když pro nadbytečnost zamítl důkazní návrhy žalobkyně, kterými měl být prokázán úmysl žalobkyně při sjednávání uvedeného ustanovení.

22. Je tedy potřeba vyjít z významu, který by smluvnímu ujednání dala rozumně uvažující osoba v postavení stran. Z obsahu předmětného ustanovení se zcela jasně podává, že si strany sjednávají možnost od smlouvy odstoupit z konkrétního důvodu na straně pronajímatele, přičemž uvedenému ustanovení předcházejí ustanovení o možnosti výpovědi nájmu ze strany pronajímatele. Je tak zřejmé, že si smluvní strany dohodly odlišné právní instituty pro řešení konkrétních situací nastalých na straně pronajímatele. Na tom nic nemění skutečnost, zda si osoby jednající za žalobkyni v okamžiku uzavření smlouvy uvědomovaly, k jakému okamžiku v případě toho kterého způsobu ukočení smlouvy k zániku smlouvy skutečně dojde. Rozumně uvažující osoba v postavení žalobkyně by si tak musela být vědoma toho, že se jedná o rozdílné, nikoliv stejné právní instituty.

23. Pro úplnost odvolací soud dodává, že interpretace vede ke zjištění následků právního jednání tím, že odstraňuje pochybnosti o tom, jakou vůli chtěl jednající projevit a jaké následky chtěl svým jednáním vyvolat. Pokud je význam smluvních ujednání jasný a srozumitelný, aniž by vznikaly pochybnosti o jeho obsahu, je třeba takový význam respektovat a nelze jej pod záminkou interpretace měnit, a to ani v případě, že by se takový postup jevil v daném případě vhodný či rozumný. (Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654), 2. vydání, 2022, s. [číslo] – [číslo], beck-online).

24. Odvolací soud má na základě shora uvedeného shodně se soudem prvního stupně za to, že význam ust. čl. X. odst. [číslo] je jasný a srozumitelný a odvolací soud nemá žádné pochybnosti o jeho obsahu a nebyl prokázán stranami společně sdílený jiný význam tohoto ustanovení.

25. Odvolací soud pak sdílí názor soudu prvního stupně, že rovněž odstoupení od smlouvy jasně a srozumitelně vyjadřuje vůli žalované ukončit nájemní vztah odstoupením od smlouvy v souladu s ust. čl. X odst. [číslo] smlouvy. Závěr soudu prvního stupně, že výpověď z nájmu nebytových prostor nebyla žalovanou žalobkyni dána, je správný, proto soud prvního stupně žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu po právu zamítl.

26. Odvolací soud ze všech shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I. jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

27. Ve výroku o nákladech řízení shledal naproti tomu odvolací soud napadený rozsudek nesprávný, když soud prvního stupně vůbec nerozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalovanou a vedlejším účastníkem na straně žalobkyně. [příjmení] platí, že v rozhodnutí o věci samé soud nemůže vedlejšímu účastníkovi přiznat práva či uložit povinnosti, ovšem s výjimkou hrazení nákladů řízení solidárně s hlavním účastníkem či přiznání práva na náhradu jeho nákladů řízení.

28. V řízení byla plně úspěšná žalovaná, která tak má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to jak vůči žalobkyni, tak i vůči vedlejšímu účastníkovi na straně žalobkyně. Náklady řízení žalované před soudm prvního stupně jsou tvořeny 3 náhradami hotových výdajů po [částka] (za vyjádření k žalobě, přípravu na jednání a účast na jednání dne [datum]) podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb., které jsou povinni jí nahradit společně a nerozdílně žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. o nákladech řízení změnil podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že povinnost k jejich náhradě ve výši [částka] uložil oběma neúspěšným účastníkům.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána jejich plná náhrada, spočívající v náhradě hotových výdajů za 4 úkony (vyjádření k odvolání žalobkyně, vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka na straně žalobkyně, příprava na jednání, účast u odvolacího jednání dne [datum]) po [částka] podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb., které jí jsou povinni i v tomto případě nahradit společně a nerozdílně žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně.