54 CO 142/2022

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce insolvenční správce dlužníka právnická osoba , IČO sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 761 594 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 12. dubna 2022, č. j. 8 C 114/2021-62,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., III. a IV. potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 1 881 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 761 594 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 600 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení a 8,5 % ročně z částky 126 594 Kč ode dne [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. téhož rozsudku zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení. O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2 426 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Konečně pak výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou soudní poplatek ve výši 38 080 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2991 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a § 249 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále též jen„ insolvenční zákon“), tím, že žalovaný se bezdůvodně obohatil na úkor [právnická osoba] s. r. o. (dále též jen„ dlužník“ nebo„ úpadce“) tím, že v době od [datum] do [datum] bylo z peněžních účtů vedených na jméno dlužníka odesláno na účet žalovaného celkem 761 594 Kč v nepravidelných platbách, aniž by k poskytnutí takového peněžitého plnění dlužníkem žalobci existoval jakýkoliv právní důvod.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal (vyjma výroku II. o částečném zastavení řízení) odvolání žalovaný. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání předně namítl, že napadené rozhodnutí vzešlo z řízení, ve kterém mu byla upřena jeho procesní práva účastníka řízení, neboť i přes řádnou omluvu nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení ústního jednání nařízeného k projednání žaloby před soudem prvního stupně, a on tak neměl možnost se takového ústního jednání zúčastnit. K věci samé pak uvedl, že vztahy mezi ním a dlužníkem byly daleko širší a komplexnější, pročež právní důvod pro přijetí plnění od dlužníka na jeho straně existoval. Nemohlo se tak jednat o bezdůvodné obohacení na jeho straně na úkor dlužníka. Pouze z důvodu shora namítaného nesprávného procesního postupu se přitom nepodařilo soudu prvního stupně objasnit všechny skutkové okolnosti případu, který tak byl z důvodu nedostatečně zjištěných skutkových okolností i nesprávně právně posouzen jako jeho bezdůvodné obohacení na úkor úpadce.

4. Žalobce navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a odvolání žalovaného považuje za záměrnou procesní obstrukci sledující především bezdůvodné protahování řízení.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen„ o. s. ř.“)), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Na tomto místě je třeba uvést, že odvoláním žalovaného bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně toliko ve vyhovujícím výroku I. a v závislých výrocích o nákladech účastníků a poplatkové povinnosti žalovaného – výroky III. a IV. – (ust. § 212 věta druhá, písm. a/ o. s. ř.) a tedy pouze v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat (ust. § 212 věta první o. s. ř.). V zůstávající části (tedy výroku II., kterým bylo řízení zastaveno ohledně té části žaloby, která byla vzata žalobcem za řízení před soudem prvního stupně zpět) zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním nedotčeno a je tudíž již pravomocné (ust. § 159, § 167 odst. 2 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

8. Odvolací soud si je vědom toho, že nemoc účastníka řízení je zpravidla důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000). Jak ostatně vysvětlil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 102/03, podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež byla vyhlášena usnesením předsednictva [obec] národní rady ze dne [datum] jako součást ústavního pořádku České republiky pod [číslo] Sb. (dále též jen„ LZPS“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Případné zásahy do základních práv nebo svobod a tedy i jejich omezení musí být interpretovány restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 LZPS).

9. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nicméně soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Přitom k tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby účastník (popř. jeho zástupce) tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena). Obecný poukaz na "závažné důvody" nepostačí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1358/99). V nepřítomnosti účastníka řízení tedy může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité, tedy za důvod vyžadující odročení jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1226/2012).

10. Ze strany odvolacího soud zbývá doplnit, že účasti na ústním jednání nebrání samo o sobě ani rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti jako takové, nebo účast na ústním jednání před soudem je ospravedlnitelným důvodem pro dočasné opuštění adresy bydliště, na které se má jinak osoba, o jejíž pracovní neschopnosti bylo rozhodnuto, zdržovat, pakliže takovým postupem nedojde k narušení léčebného režimu, který má osoba dodržovat.

11. Konečně pak v případě, že žádosti o odročení jednání není vyhověno, není soud povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení bylo vyhověno (srovnej usnesení Nevyššího soudu ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1962/2003).

12. V projednávaném případě žalovaný v písemném vyjádření k žalobě ze dne [datum] pouze v obecné rovině uvedl, že uplatněný nárok neuznává a nesouhlasí s ním a současně požádal o prodloužení lhůty k vyjádření a doložení důkazů o 30 dnů s odůvodněním, že mají být řešeny platby více než dva roky staré. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 114/2021-43, které bylo žalovanému doručeno téhož dne, soud prvního stupně žalovaného vyzval k podrobnému vyjádření k žalobě, zejména k platbám v žalobě uvedeným a k označení důkazů na jeho obranu, s tím, že byl poučen, že pokud nebude tvrdit rozhodné skutečnosti a neoznačí důkazy k jejich prokázání, může být se svojí dosavadní obranou proti žalobě neúspěšný. Aniž by se žalovaný v reakci na výzvu soudu prvního stupně jakkoliv blíže k projednávané věci vyjádřil, z ústního jednání nařízeného před soudem prvního stupně na den [datum] se omluvil a omluvu doložil rozhodnutím lékaře o dočasné pracovní neschopnosti. Jednání bylo odročeno na den [datum] v 9:45 hod.; o tom byl žalovaný vyrozuměn dne [datum]. Dne [datum] byla soudu prvního stupně doručena omluva žalovaného i z odročeného jednání spolu s další žádostí o odročení jednání z důvodu„ zdravotního stavu“, která byla doložena rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne [datum] pro úraz žalovaného, který měl utrpět dne [datum]. Podle rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystaveného lékařem traumatologického oddělení [nemocnice] byly žalovanému povoleny vycházky ode dne [datum] od [číslo] do 19.00 hodin. Dle telefonického sdělení pracovnice [nemocnice] ze dne [datum] měl žalovaný utrpět úraz ramene, mohl chodit, neměl by však řídit. Pokud jde o čas vycházek, tento si dle telefonického sdělení pacienti volí sami. Z veřejně dostupných informací na internetu je obecně známé, že obec Bohdalov, kde se nachází bydliště žalovaného, vzdálená od [obec] cca 12 km má ve všední dny v ranních hodinách hned několik spojení veřejnou hromadnou dopravou pravidelnými autobusovými linkami. Žalovanému tedy i přes úraz ramene ničeho nebránilo dostavit se včas k ústnímu jednání před soudem prvního stupně, pročež jeho žádost o odročení ústního jednání nařízeného na den [datum] nebylo možno považovat za důvodnou.

13. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žádosti žalovaného o odročení ústního jednání ze dne [datum] nevyhověl a bez dalšího projednal věc i bez jeho přítomnosti.

14. Obdobný závěr o nedůvodnosti lze vyslovit i ohledně žádosti žalovaného ze dne [datum] o odročení ústního jednání nařízeného k projednání jeho odvolání před odvolacím soudem na den [datum] v 14:30 hodin u Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě Odvolací soud sice připouští, že další nové zranění žalovaného, kterým odůvodnil posledně zmíněnou žádost o odročení ústního jednání odvolacího soudu, a sice vymknutí a otok kotníku pravé dolní končetiny, představuje kvalitativně horší zdravotní postižení v porovnání s dříve prezentovaným poraněním ramene, ani to však podle názoru odvolacího soudu nemohlo žalovanému objektivně zabránit v možnosti dostavit se k odvolacímu soudu a zúčastnit se ústního jednání, pakliže byl žalovaný den před termínem nařízeného ústního jednání schopen se s takovým„ handicapem“ dostavit ze svého bydliště k lékaři do Nového města na Moravě.

15. Zbývá podotknout, že za situace, kdy odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou už i žádost žalovaného o odročení ústního jednání před soudem prvního stupně a obrana žalovaného proti napadenému rozhodnutí byla založena toliko právě na zpochybnění procesního postupu soudu prvního stupně při projednání věci a rozhodnutí o ní, pak osobní účast žalovaného na ústním jednání před odvolacím soudem nebyla jakkoliv nezbytná a jeho neúčast tak logicky ani nebránila odvolacímu soudu odvolání žalovaného projednat a rozhodnout o něm.

16. Pokud jde o věc samotnou, potom podle ustanovení § 2991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 249 odst. 1 insolvenčního zákona není-li zákonem stanoveno jinak, je osobou oprávněnou k podání žaloby nebo jiného návrhu k vymožení nároku dlužníka včetně jeho zajištění, který se týká majetkové podstaty, po prohlášení konkursu pouze insolvenční správce; návrh podaný jinou osobou soud zamítne.

18. Soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat.

19. Jak vyplynulo z listin předložených žalobcem (o tom ostatně není mezi účastníky řízení ani sporu), usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka a na jeho majetek byl současně prohlášen konkurs. Usnesením téhož soudu ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byla potvrzena volba nového insolvenčního správce dlužníka, kterým se tak stal žalobce. Žalobce pak vyzval žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení, a to dne [datum] k vrácení částky 600 000 Kč do [datum] a dále dne [datum] k vrácení částky 126 594 Kč ihned. Bezdůvodné obohacení mělo žalovanému vzniknout na úkor dlužníka tím, že mu byly v době od [datum] do [datum] bezhotovostními převody poukázány na jeho bankovní účet finanční prostředky z účtů dlužníka. Konečně pak z výpisu z obchodního rejstříku dlužníka a z výpisů z účtů předložených žalobcem rovněž vyplynulo (a ani o tom není mez účastníky řízení sporu), že v době, kdy byl žalovaný v postavení společníka a jednatele dlužníka a rovněž i v postavení disponenta s účty dlužníka vedenými u bankovního ústavu, bylo na jeho vlastní účet (jako fyzické osoby) zasláno z účtů dlužníka celkem 761 594 Kč. Pakliže žalovaný ničeho netvrdil o tom, jaký měl být právní důvod převodu peněz, natož, aby se existenci takového důvodu snažil jakkoliv prokazovat, je třeba takové plnění chápat jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor dlužníka ve smyslu shora citovaného § 2991 o. z., jehož vydání může požadovat právě žalobce jako insolvenční správce dlužníka aktivně legitimovaný podle § 249 odst. 1 insolvenčního zákona, a to spolu se zákonnými úroky z prodlení (viz § 1970 o. z.), a to v případě částky 600 000 Kč nejpozději od žalobcem požadovaného data [datum] a v případě částky 126 594 Kč od žalobcem požadovaného data [datum] (viz § 1958 odst. 2 o. z.).

20. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobě v části, ve které nebyla vzata žalobcem zpět, vyhověl a odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně v této jeho části jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroků o nákladech řízení a o soudním poplatku, která se opírají o ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., resp. § 166 o. s. ř. a § 2 odst. 3 věty první a § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále též jen zákon o„ soudních poplatcích“), ve spojení s ustanovením položky [číslo] bodu 1. písm. c) sazebníku soudních poplatků, který je přílohou [číslo] zákona o soudních poplatcích.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšnému žalobci. Výše nákladů 1 881 Kč odpovídá paušální náhradě hotových výdajů 600 Kč za dva úkony (příprava na ústní jednání odvolacího soudu a účast na tomto jednání) podle § 1 odst. 3 písm. b) a c) vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále též jen„ vyhláška“) po 300 Kč za úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky a náhradě cestovních výdajů ve výši 1 281 Kč vynaložených na cestu ze sídla žalobce k odvolacímu soudu a zpět na trase 174,6 km osobním automobilem BMW 7L při kombinované spotřebě 5,6 l [číslo] km motorové nafty v ceně 47,10 Kč za 1l pohonných hmot. Odvolací soud nicméně nepřiznal žalobci jím požadovanou náhradu za ztrátu času stráveného na cestě k jednání odvolacího soudu a zpět, ani náhradu daně z přidané hodnoty počítané jím ze všech shora uvedených částek, neboť taková náhrada žalobci, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř., nepřísluší (viz § 137 odst. 2 a § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 1 a § 2 vyhlášky à contr. a výklad podaný k těmto ustanovením v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 11 Co 453/2015).