54 Co 145/2024 - 157

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o vyloučení věci z exekuce o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. dubna 2024, č. j. 10 C 352/2023–121, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé mění tak, že se zamítá žaloba, aby z exekuce vedené [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu pro [adresa] pod sp. zn. [jméno FO], a to osobní automobil značky [Anonymizováno], RZ [SPZ], VIN: [VIN kód].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [Anonymizováno] Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce advokáta [tituly před jménem] [jméno FO].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem rozhodl, že z exekuce vedené před Exekutorským úřadem pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] proti povinnému [jméno FO], nar. [datum], [adresa], je vyloučena položka zapsaná v soupisu movitých věcí povinného ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a to osobní automobil značky [Anonymizováno], RZ [SPZ],VIN: [VIN kód] (výrok I.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 8 292 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] (výrok II.). Vzal za prokázáno, že k návrhu žalované coby oprávněné je vedena exekuce proti povinnému [jméno FO] pro vymožení pohledávky z rozsudku Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], jejímž provedením Okresní soud ve [adresa] pověřil [tituly před jménem] [jméno FO], soudního exekutora Exekutorského úřadu [adresa] (správně [adresa] – poznámka odvolacího soudu), který doručil povinnému vyrozumění o zahájení exekuce dne [datum]. Exekučním příkazem ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], pověřený soudní exekutor rozhodl o provedení exekuce prodejem movité věci povinného, a to vozidla [Anonymizováno] [Anonymizováno] RZ [SPZ], protokol s poučením, že se sepsaným vozidlem nemůže být nakládáno, byl povinnému doručen dne [datum]. Před tímto datem, a to kupní smlouvou ze dne [datum], povinný předmětný automobil převedl na žalobkyni. Z těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že ke dni převodu osobního automobilu nemohly nastat účinky speciálního inhibitoria, avšak povinný porušil překážku generálního inhibitoria podle § 44 odstavec 1 exekučního řádu, jehož účinky nastaly k datu doručení vyrozumění o zahájení exekuce povinnému dne [datum].

2. Dále soud prvního stupně zjistil, že soudní exekutor (pod č. j. [Anonymizováno]) uplatnil námitku neplatnosti tohoto právního jednání (kupní smlouvy), kterou doručil dne [datum] prodávajícímu (povinnému) a dne [datum] kupujícímu (žalobkyni) a dovodil, že uvedené skutečnosti odůvodňují aplikovat příslušné ustanovení „zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.)“ vztahující se k nabytí vlastnického práva od neoprávněného, t.j. § 1111 o. z., když „privilegované nabytí vlastnického práva dle § 1109 ani 1110 o. z. aplikovat nelze“. Pokud se pak ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení zabýval tím, zda žalobkyně jako kupující nabyla předmětné vozidlo na základě řádného právního titulu a zda byla v dobré víře, že povinný jako prodávající je oprávněn vlastnické právo k vozidlu převést, dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne [datum] uzavřená podle § 2085 o. z., jejíž pravost žalovaná nerozporovala, je řádným nabývacím titulem. Stran dobré víry žalobkyně soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 22 Cdo 240/2019“, podle něhož nelze racionálně požadovat po kupci vozidla pátrat v registru vozidel či jinde po údaji, zda je proti prodávajícímu vedeno exekuční řízení, tedy údaji, který ze zákona není předmětem evidence registru.

3. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odstavec 1 o. s. ř., kdy ve věci úspěšné žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení přiznal ze žaloby zaplacený soudní poplatek a náklady, které vynaložila na zastupování advokátem.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolala žalovaná, která namítla, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Shodně jako již dříve v rámci obrany proti žalobě uvedla, že žalobkyně neprokázala, že by vynaložila jakékoliv úsilí, které je na ní možno spravedlivě požadovat, zejména tím, že by před uzavřením kupní smlouvy nahlédla do veřejně přístupného rejstříku, dle kterého by si ověřila, zda ohledně povinného probíhá exekuční řízení. Podle žalované žalobkyně jako podnikatel v oboru prodeje vozidel mohla vynaložit alespoň základní úsilí ke zjištění, zda jí kupované vozidlo není postiženo právem třetí osoby, které nepřipouští změnu vlastnictví. Protože to neučinila, nemohla být v dobré víře. Pokud by pak do veřejného rejstříku centrální evidence exekucí nahlédla, musela by žalobkyně zjistit, že vůči povinnému je vedeno 16 exekučních řízení, a že tedy povinný nemůže nakládat se svým majetkem. Za paradoxní žalovaná měla, že žalobkyně svoji dobrou víru dovozuje z toho, že uvedené skutečnosti nijak nezkoumala. Podle ní by také ani případná dobrá víra žalobkyně neměla na oprávněnost jejího návrhu vliv, neboť exekuční řád v případě vyloučení věci ze soupisu s takovým korektivem nepracuje, právní jednání převodu vlastnictví činí neplatným bez dalšího.

5. Za vágní měla žalovaná odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 22 Cdo 240/2019“. V návaznosti na citaci z něho měla naopak za to, že toto rozhodnutí podporuje její tvrzení, že žalobkyně, která ve svém oboru podnikání neprovedla zcela žádnou aktivitu k prověření oprávnění povinného v exekuci převést vlastnictví osobního automobilu, nemohla jednat v dobré víře. Soud prvního stupně však dle ní k celé situaci přistoupil jako ke spotřebitelskému sporu, v němž bylo nutné nějakým způsobem chránit žalobkyni jako slabší stranu. Ona však je v tomto případě profesionálem v oboru, od kterého lze očekávat a vyžadovat vyšší míru opatrnosti. Pokud žalobkyně nevykonala žádnou činnost k prověření oprávnění povinného v exekuci převést vlastnictví osobního automobilu, měla by jí tato skutečnost jít spíše k tíži. Ani skutečnost, že náhled do centrální evidence exekucí je zpoplatněn, nemůže být argumentem pro nečinnost. Žalovaná měla za to, že v případě prodeje vozidla za 240 000 Kč není náhled do evidence exekucí zpoplatněný částkou v desítkách korun v žádném případě nepřiměřený. Žalovaná též poukázala na to, že ve věci řešené v označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu šlo o jinou situaci, když tam ani v případě nahlédnutí do evidence exekucí by kupující povědomost o probíhající exekuci nezískal, neboť vozidlo bylo kupováno od osoby od povinného v exekuci odlišné. V dané věci však jsou v této evidenci uvedeny veškeré exekuce povinného, od kterého bylo vozidlo žalobkyní zakoupeno.

6. Ohledně nákladového výroku měla žalovaná za to, že po ní nelze spravedlivě požadovat úhradu nákladů řízení v situaci, když žádným způsobem zahájení tohoto řízení nezavinila a ani nemohla ovlivnit vedení exekuce, kterou vede exekutor zcela dle svého uvážení. V této souvislosti pak odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07, a zároveň uvedla, že doposud nebyly předloženy takové důkazy, které by osvědčovaly přechod vlastnictví předmětného vozidla na žalobkyni, aby mohla s vyloučením věci vyslovit souhlas. Bylo proto namístě vůči ní aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř.

7. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla odvolacímu soudu změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že se předmětný automobil z exekuce vylučuje s tím, že žalobkyni také bude uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před soudy obou stupňů.

8. Později ještě žalovaná poukázala na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], kdy se jednalo o skutkově totožnou věc, ve které odvolací soud přezkoumával nákladový výrok přijatý soudem prvního stupně v souvislosti se zastavením řízení o věci samé po zpětvzetí žaloby z důvodu skončení exekuce, a kdy vysvětlil, že argumentaci žalobkyně závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v usnesení z 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, měl za nepřípadnou, a že naopak požadavek, aby při uzavírání kupní smlouvy, jejímž předmětem byla koupě ojetého motorového vozidla, bylo nahlédnuto i do centrální evidence exekucí, se v případě subjektu, jakým je žalobkyně, která se v rámci svého podnikání zabývá i obchodem s ojetými motorovými vozidly, nejeví nepřiměřeným. V této souvislosti bylo odkázáno i na důvodovou zprávu k návrhu exekučního řádu ve vztahu k centrální evidenci exekucí, jejíž účel byl uvažován i tak, že usnadní účastníkům důkazní povinnost týkající se dobré víry při nabývání majetku, "neboť v případě zveřejnění exekuce na centrální adrese nemůže nabyvatel tvrdit, že při převodu věci o exekuci ničeho nevěděl." 9. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit. Ve vyjádření k odvolání pak poukázala na nesporný skutkový stav věci s tím, že tak předmětem přezkumu odvolacím soudem je toliko žalovanou zpochybňované právní posouzení věci; žalobkyně se naopak s tím, jak soud prvního stupně po právní stránce věc posoudil, ztotožňuje. Dle jejího názoru za účelem nabytí předmětného automobilu uzavřela s povinným řádnou kupní smlouvu, podle které jej převedla do své fyzické dispozice a povinnému jako prodávajícímu zaplatila kupní cenu, kdy pak v době uzavření této kupní smlouvy na její straně neexistovala jakákoliv pochybnost, z níž by bylo možné dovozovat nezpůsobilost povinného vlastnické právo k předmětnému automobilu na ni převést. V této souvislosti poukázala žalobkyně na to, že předmětný automobil dříve povinný nabyl od ní na základě kupní smlouvy ze dne [datum], kdy se již povinný měl nacházet v exekuci, a že v mezidobí do uzavření druhé kupní smlouvy ze dne [datum] zcela evidentně nebyl fakticky v nakládání se svým majetkem omezen, s tímto, včetně předmětného osobního automobilu, také volně nakládal. I to dle žalobkyně svědčí o tom, že na její straně objektivně nebyla dána žádná pochybnost o tom, že by s předmětem svého vlastnictví povinný disponovat nemohl. Pokud by tomu tak bylo, byl by jistě během doby několika měsíců předmětného automobilu postiženého exekucí fyzicky zbaven a o exekuci informován příslušný evidenční orgán, což se nestalo. Protože neměla důvod o oprávnění povinného s předmětným vozidlem disponovat, nebyl na její straně dán žádný věcný důvod lustrovat poměry povinného v centrální evidenci exekucí.

10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání povinného směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému ho zákon jako řádný opravný prostředek připouští (§ 201, § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“), že ho žalovaná z pozice účastníka řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba oprávněná (§ 201 o. s. ř. ), že tak učinila včas (§ 204 odstavec 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacího důvodu (§ 212a odstavec 2 o. s. ř.) podřaditelného pod ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno g) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Jak soud prvního stupně zjistil, je na podkladě exekučního návrhu žalované ze dne [datum] vedena exekuce proti povinnému [jméno FO], jejímž vedením Okresní soud ve [adresa] pověřil dne [datum] soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO]. Pakliže soud prvního stupně na základě skutkových zjištění, která učinil o datu doručení vyrozumění o zahájení této exekuce povinnému ([datum]) a o datu uzavření kupní smlouvy, kterou povinný převedl na žalovanou osobní automobil značky [Anonymizováno] registrační značky [SPZ] (dále jen „předmětný automobil“) ([datum]), je správný jeho právní závěr o tom, že ze strany povinného došlo k porušení generálního inhibitoria podle § 44 (správně 44a) odstavec 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „e. ř.“). Další právní závěry, které soud prvního stupně přijal, však již odvolací soud za správné neměl; neztotožnil se totiž s tím, že zjištěný stav odůvodňuje aplikaci ustanovení § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dle názoru odvolacího soudu je namístě věc právně posoudit výhradně za použití ustanovení § 44a odstavec 1 e. ř.

12. Podle ustanovení § 1111 věty první o. z. získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci.

13. Podle ustanovení 44a odstavec 1 e. ř. nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.

14. Ustanovení § 1111 o. z. je součástí právní úpravy dobrověrného nabytí vlastnického práva k věci nezapsané (nezapisované) do veřejného seznamu od osoby, která ji nevlastní a ani ji není z jiného důvodu oprávněna převést. Tato úprava obsažená v ustanovení § 1109–1114 o. z. je souhrnně označená jako „nabytí vlastnického práva od neoprávněného“ a obsahuje dvě skutkové podstaty nabytí od neoprávněného - privilegovanou, kdy nabyvatel nemusí prokazovat svou dobrou víru (§ 1109 o. z.) a obecnou, upravenou právě v § 1111 o. z., který vyžaduje, aby nabyvatel prokázal svou dobrou víru. Jako zásadní a podstatné je nicméně třeba zdůraznit, že mezi obecné předpoklady nabytí vlastnictví od neoprávněného patří existence řádného (platného) nabývacího titulu. V této souvislosti lze poukázat na komentářovou literaturu, podle které: „Zhojení nedostatku oprávnění k převodu vlastnického práva a překročení zásady nemo plus iuris (ad alium) transferere protest, quam ipse habet“ [nikdo nemůže (na jiného) převést více práv, než sám má – pozn. odvolacího soudu] „chrání pouze nabyvatele v dobré víře, a to ještě v zákonem taxativně vyjmenovaných případech; nezhojuje však případné vady právních jednání nebo závady v jednotlivých vyjmenovaných způsobech nabytí vlastnického práva. I v případě nabytí od neoprávněného tak musí existovat platný právní titul.“ (srov., Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 308). Odkázat lze i na další komentář k občanskému zákoníku, podle něhož: „Vyžaduje se platná nabývací smlouva způsobilá vyvolat převodní účinky. a. Obecně. Ust. § 1109 a 1111 zhojují nedostatek převodcova vlastnického práva či jiného oprávnění s věcí disponovat. Stále však musí být splněny a prokázány ostatní předpoklady požadované pro převod, zejm. platná a účinná převodní smlouva (srov. přiměřeně NS 23 Cdo 5763/2017 a 28 Cdo 1961/2017), přičemž relativní neplatnost brání uplatnění § 1109 a 1111, jen byla-li či bude-li namítnuta ( NS 23 Cdo 5763/2017).“ (srov. (§ 1109 [Privilegované skutkové podstaty] In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C.H.Beck, 2024, marg. č. 14.).

15. Existenci platného právního titulu a dále existenci dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci uvažuje ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, dostupné, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu v rozhodnutí odvolacího soudu odkazovaná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

16. Ustanovení § 44a odstavec 1 e. ř. definuje tzv. generální inhibitorium, procesní institut založený na zákazu směřujícím vůči povinnému, kterému je pod sankcí relativní neplatnosti jím učiněných právních jednání zakázáno nakládat s veškerým svým majetkem. Jeho smyslem je ze zákona povinnému znemožnit snižovat hodnotu svého majetku, vyvádět z něj věci a práva v průběhu exekuce, a mařit tím její účel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4726/2017). Je tedy důsledkem porušení generálního inhibitoria relativní neplatnost právního jednání povinného; jinými slovy tedy převod vlastnictví povinného učiněný v rozporu s generálním inhibitoriem je za splnění zákonem stanovených podmínek (konkrétně toho, že se exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel neplatnosti takového právního jednání povinného dovolá) stižen neplatností (ze zákona). Pokud se některá z osob k tomu povolaných neplatnosti nedovolá, jde naopak o právní jednání, které se považuje za platné.

17. Zjištění soudu prvního stupně o tom, že při uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] došlo ze strany v exekuci povinného prodávajícího [jméno FO] k porušení generálního inhibitoria, bylo již výše konstatováno; pakliže soud prvního stupně dále zjistil, že ze strany soudního exekutora [tituly před jménem] [jméno FO] došlo vůči oběma účastníkům kupní smlouvy k uplatnění námitky její neplatnosti (kteréžto provedenými důkazy podložené skutkové zjištění soudu prvního stupně nebylo ani žádným z účastníků zpochybněno), nelze než dovodit, že taková smlouva je ve smyslu ustanovení § 44a odstavec 1 e. ř. (tedy ze zákona) neplatná. Chybí zde tedy co se nabytí předmětného automobilu žalobkyní týče platný právní titul a vzhledem k tomu, co bylo výše uvedeno, ustanovení § 1111 o. z. se v takovém případě neuplatní.

18. Namístě není odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, v níž řešený případ byl skutkově odlišný, neb tam šlo o nabytí věci ne od povinného, ale od další osoby, které předtím z exekuce povinný věc (neplatně, protože v rozporu se zákazem plynoucím ze speciálního, ale i generálního inhibitoria) převedl. Smlouva mezi touto další osobou a nabyvatelem (ve sporu o vyloučení věci žalobkyní) pak nebyla z jiných důvodů neplatná a jedinou její vadou byla právě a jenom z výše uvedeného plynoucí absence oprávnění prodávajícího vlastnické právo (které předtím platně nenabyl) převést. Ve věci nyní odvolacím soudem posuzované naopak z důvodu toho, že povinný z exekuce [jméno FO] byl vlastníkem předmětného automobilu, že v rozporu se zákazem plynoucím z generálního inhibitoria tento automobil prodal žalobkyni a že kupní smlouva mezi nimi uzavřená není vzhledem k dovolání se její neplatnosti ze strany soudního exekutora platnou (že jde o neplatné právní jednání na podkladě ustanovení § 44a odstavec 1 e.ř.), se ustanovení § 1111 o. z. (jak již bylo výše vysvětleno) neuplatní. Bez významu je tak otázka dobré víry žalobkyně, kterou se tudíž odvolací soud pro nadbytečnost dále nezabýval (závěry soudu prvního stupně o této otázce učiněné nepřezkoumával).

19. Závěr o neplatnosti kupní smlouvy ze dne [datum], ze které žalobkyně odvozovala své vlastnické právo a potažmo též žalobou uplatněný nárok na vyloučení předmětného automobilu postiženého v exekuci vedené soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO], z této exekuce, nutně pak vedl odvolací soud k závěru o tom, že žaloba žalobkyně není důvodná. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně naopak této žalobě vyhověl, odvolací soud za použití ustanovení § 220 odstavec 1 písm. a) o. s. ř. jeho rozsudek změnil tak, že se žaloba, aby z exekuce vedené [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu pro [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno][Anonymizováno] proti povinnému [jméno FO], narozenému [datum], bytem [adresa], byla vyloučena položka zapsaná v soupisu movitých věcí povinného ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a to osobní automobil značky [Anonymizováno], RZ [SPZ], VIN: [VIN kód], zamítá.

20. Úplným závěrem odvolací soud podotýká, že k rozhodnutí v dané věci dospěl mimo jiné i s využitím závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, zabývajících se možností použití ustanovení § 984 o. z., tedy ustanovení, které upravuje ochranu dobrověrného nabyvatele věcného práva zapsaného ve veřejném seznamu, na skutkový stav obdobný tomu, s jakým byly soudy konfrontovány v posuzované věci, kdy zde prezentované závěry dle mínění odvolacího soudu na nyní posuzovanou věc dopadají přiměřeně.

21. Změna meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně si vyžádala nové rozhodnutí o nákladech řízení včetně nákladů řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odstavec 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že ve sporu úspěšnou byla nakonec žalovaná, má tato proti žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, které vynaložila v průběhu řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím (§ 142 odstavec 1,respektive § 224 odstavec 1, ve spojení s § 142 odstavec 1 o. s. ř.), a které odvolací soud vyčíslil celkovou částkou 28 977 Kč.

22. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalované náklady na její zastupování advokátem, jejichž výše činí [Anonymizováno]. Tato částka sestává z odměny advokáta za čtyři úkony právní služby [(převzetí a přípravu zastoupení dle plné moci ze dne [datum] – § 11 odstavec 1 písmeno a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů - dále jen „AT“ nebo „advokátní tarif“, sepis písemného vyjádření k žalobě ze dne [datum] – § 11 odstavec 1 písmeno d/ AT, zastoupení při dvou jednáních u Okresního soudu ve [adresa], která se uskutečnila ve dnech [datum] a [datum] – § 11 odstavec 1 písmeno g/ AT] po 2 500 Kč dle § 9 odstavec 3 písmeno a), ve spojení s § 7 bod 5 AT (k určení tarifní hodnoty v případě excindačních žalob srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 2056/2016), ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odstavec 4 AT), z náhrady za ztrátu času advokáta v souvislosti se dvěma cestami k jednání prvostupňového soudu z [adresa] a zpět (§ 14 odstavec 1 písmeno a/ AT) za celkem 12 započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odstavec 3 AT), z náhrady cestovních výdajů advokáta vynaložených na uvedené dvě cesty v celkové částce [Anonymizováno] Kč a z náhrady za 21% DPH, jejíž je zástupce žalované plátcem, z odměny a náhrad, t.j. z částky [Anonymizováno]] ve výši [Anonymizováno] Kč (§ 137 odstavec 3 o. s. ř.). Při vyčíslení částky cestovních náhrad vyšel odvolací soud z toho, že zástupce žalované ujel na trase [adresa] a zpět celkem 328 km (2 x 164 km), a to osobním vozidlem s doloženou spotřebou vozidla pro kombinovaný provoz 5,7 l benzínu/100 km; dále byla uvažována průměrná cena benzínu 38,20 Kč/litr a sazba základní náhrady 5,60 Kč/ujetý km – obojí dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ([Anonymizováno]

23. Také v odvolacím řízení byla žalovaná zastoupená advokátem, kterému za toto zastupování náleží celkem [Anonymizováno] Kč. Tato částka sestává z odměny za dva úkony právní služby (sepis odvolání – § 11 odstavec 1 písmeno k/ AT a zastoupení při jednání odvolacího soudu dne [datum] – § 11 odstavec 1 písmeno g/ AT) po [Anonymizováno] Kč (§ 9 odstavec 3 písmeno a/ ve spojení s § 7 bod 5 AT), ze 2 paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), z náhrady za ztrátu času advokáta v souvislosti s cestou k jednání odvolacího soudu z [adresa] a zpět (§ 14 odstavec 1 písmeno a/ AT) za celkem 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), z náhrady cestovních výdajů advokáta vynaložených na cestu k jednání odvolacího soudu v částce 1 344 Kč a z náhrady za 21% DPH z odměny a náhrad (§ 137 odstavec 3 o. s. ř.), t.j. z částky [Anonymizováno] ve výši [Anonymizováno] Kč. Při vyčíslení částky cestovních náhrad vyšel odvolací soud z toho, že zástupkyně žalované ujela na trase [adresa] a zpět celkem 185 km, a to osobním vozidlem s doloženou spotřebou pro kombinovaný provoz 4,3 litru nafty/100 km; dále byla uvažována průměrná cena nafty 38,70 Kč/litr a sazba základní náhrady 5,60 Kč/ujetý km, obojí dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. ([Anonymizováno]. S připočtením soudního poplatku žalovanou zaplaceného z odvolání ve výši 2 000 Kč činí její náklady v odvolacím řízení celkem [Anonymizováno] Kč.

24. Náhradu nákladů řízení v celkové výši [Anonymizováno]) bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám jejího zástupce, advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] (§ 149 odstavec 1 o. s. ř.).

Poučení