54 Co 148/2024 - 240

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a Mgr. Petry Rutarové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši [Anonymizováno] Kč o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. března 2024, č. j. 111 C 8/2023-204, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši [Anonymizováno] Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky [Anonymizováno] Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení z titulu dlužného nájemného a částky [Anonymizováno] Kč z titulu dlužné smluvní pokuty za porušení povinnosti žalovaného jako nájemce platit řádně nájemné (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému částku [Anonymizováno] Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 545, § 551 a § 552 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), která vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, tím, že nájemní smlouva podepsaná žalobcem jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem datovaná dnem [datum] (dále též jen „nájemní smlouva“) je pouze zdánlivým právním jednáním a nevznikla z ní tudíž povinnost žalovaného platit nájemné ani sankci (smluvní pokutu) pro případ prodlení s jeho hrazením. Vyšel přitom ze zjištění, že při podpisu nájemní smlouvy žalobce i žalovaný jako smluvní strany neměli takovou vůli, jakou projevili. Ačkoliv tedy projev vůle ve smlouvě jednoznačně směřuje ke sjednání nájmu, tedy k přenechání věci druhému za úplatu, smlouva měla sloužit pouze k ochraně sestry žalovaného, která v minulosti byla současně družkou žalovaného – [jméno FO] – před exekucí. Skutečnou vůlí smluvních stran bylo nadále umožnit paní [jméno FO] užívat bytový prostor o celkové výměře [Anonymizováno] m2 nacházející se v [Anonymizováno]. nadzemním podlaží budovy č. p. [Anonymizováno] stojící na pozemku p. č. [Anonymizováno], zapsané na LV č. [Anonymizováno] pro k. ú. [adresa] (dále též jen „nemovitost“), jako by byla jeho vlastnicí, tedy bezplatně, a navíc s osobami, se kterými žila ve společné domácnosti, tedy včetně žalovaného.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně buď změnil tak, že žalobě v celém jejím rozsahu vyhoví, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání žalobce připustil, že se v minulosti snažil finančně i jiným způsobem pomáhat své sestře [jméno FO] a její dceři [jméno FO] (své neteři), z této jeho snahy nicméně podle žalobce nelze usuzovat na nedostatek vůle účastníků řízení uzavřít nájemní smlouvu. Připomněl, že ke dni [datum] byla předmětná nemovitost v jeho výlučném vlastnictví a pokud by snad přeci jenom chtěl zabránit jejímu postihu v exekuci vedené proti [jméno FO], uzavřel by případně nájemní smlouvu jako s nájemcem se sestrou samotnou a obdobně by mohl vyloučit i případný postih movitých věcí nacházejících se v nemovitosti, popřípadě by neuzavíral žádnou nájemní smlouvu. Nebyl by tak ani důvod uzavírat nájemní smlouvu s žalovaným, který měl mít ke dni uzavření nájemní smlouvy vztah s jeho sestrou pouze krátkou dobu.

4. Soudu prvního stupně vytkl, že se při dokazování nesprávně soustředil na posuzování jeho vztahu se sestrou [jméno FO] a nikoliv na jeho vztah s žalovaným. Zopakoval, že jeho úmyslem při uzavírání nájemní smlouvy nebylo ochránit před exekucí sestru, které umožňoval užívat nemovitost bezplatně, nýbrž uzavřít nájemní smlouvu s žalovaným, tedy osobou pro něj prakticky neznámou, za situace, kdy spolu žalobce (správně zřejmě žalovaný – pozn. odv. soudu) a jeho sestra žili v nemovitosti. Dodal, že jeho úmyslem mělo být též mít listinné podklady pro případ, že by žalovaný způsobil na nemovitosti nějakou škodu. Vážnost vůle uzavřít nájemní smlouvu podle žalobce dokládá též sjednání smluvní pokuty v ní. Vysvětlil, že nájemné v minulosti nepožadoval za dobu trvání vztahu žalovaného s [jméno FO]; protože však došlo k rozpadu tohoto vztahu a žalovaný nemovitost stále obýval, začal nájemné požadovat. [právnická osoba] odkazem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 23 Cdo 346/2088, zdůraznil, že i kdyby snad žalovaný jako nájemce přeci jenom uzavíral nájemní smlouvu pouze „na oko“, jeho vůle jako pronajímatele byla nájemní smlouvu uzavřít pro případ poškození nemovitosti. V souvislosti s tím podotkl, že k takovému poškození ostatně skutečně došlo tím, že žalovaný nechal v nebytových prostorách na pozemku vybourat stropní konstrukci o výměře [Anonymizováno] m2 a nemovitost do původního stavu ani přes výzvu k tomu, aby tak učinil, neuvedl. Žalovaný pak v řízení ani netvrdil, natož, aby se snažil prokazovat, že by on jako žalobce mohl z něčeho usuzovat na skutečnost, že vůle žalovaného uzavřít nájemní smlouvu v postavení nájemce není vážná.

6. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, který rovněž správně právně posoudil. Namítl, že žalobce v průběhu řízení před soudem opakovaně mění svá skutková tvrzení. Pokud žalobce v odvolání argumentuje tím, že by svoji sestru ochránil před exekucí lépe tím, pokud by nájemní smlouvu uzavřel přímo s ní, odporuje to jeho skutkovým tvrzením před soudem prvního stupně o tom, že jeho sestra nemovitost opustila v roce [Anonymizováno]. Podobně pak neodpovídá tvrzení žalobce o tom, že k vymáhání nájemného po něm přistoupil až poté, co byl ukončen jeho vztah se sestrou žalobce, když v řízení před soudem prvního stupně odůvodňoval dřívější nevymáhání nájmu údajnou dohodou o tom, že bude placeno až z finančních prostředků naspořených na stavebním spořením. Žalovaný tak připustil, že pravým motivem jednání mezi stranami bylo ochránit majetek sestry žalobce (jeho bývalé družky) před hrozícím postihem, kteréžto jednání nelze schvalovat, v žádném případě však účastníci řízení neměli pravou vůli uzavřít nájemní smlouvu.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. s. ř.“)), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle ustanovení § 545 o. z. právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran. O právní jednání nejde mimo jiné také tehdy, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552 o. z.). I v takovém případě se jedná o tzv. zdánlivé právní jednání (viz společný nadpis k ustanovení § 551 až 554 o. z.). Ke zdánlivému právnímu jednání se podle § 554 o. z. nepřihlíží.

9. Shora citovaná zákonná ustanovení je nezbytné vykládat v souladu s právními závěry vyjádřenými např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019, nebo ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, tak, že jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je – jak vyplývá z ustanovení § 552 o. z. – jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny. Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.). Ke zdánlivosti (nicotnosti) právního jednání soud přihlíží i bez návrhu účastníků.

10. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 346/2008, jehož závěry jsou použitelné rovněž na výklad shora citovaných zákonných ustanovení, byť rozhodnutí bylo přijato za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák.“ – viz též přihlášení k níže uvedeným závěrům v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020), na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí je pak třeba učinit příslušný závěr (srovnej též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, nebo ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014). Otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007).

11. Jinými slovy, jak vysvětluje právní teorie, z hlediska posouzení, zda jednání je jednáním právním či nikoliv (tj. zda vůle jednajícího byla či nebyla vážná), lze souhlasit s tím, že v případě neadresovaných právních jednání a adresovaných právních jednání, při nichž jednající jedná ve srozumění s adresátem, je třeba povahu jednání posoudit podle zjistitelné skutečné (vnitřní) vůle jednajícího a v případě jednání adresovaných, při nichž jednající jedná bez srozumění s adresátem, podle objektivního hlediska. S výjimkou případů, kdy je třeba chránit dobrou víru adresáta jednání, totiž není důvod nerespektovat vnitřní vůli jednajícího a jednání přičítat právní následky, ačkoliv si to jednající nepřeje (§ 552 [Vážnost vůle]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 4.). V případě simulovaného jednání jednající právní jednání pouze předstírá (jedná na oko) a nechce vyvolat následky s jednáním spojené, přičemž jeho úmyslem není, aby ten, komu je právní jednání určeno, nevážnost vůle nerozeznal. Simulovaným právním jednáním má být zpravidla oklamána osoba třetí (§ 552 [Vážnost vůle]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 2.).

12. Zbývá dodat, že obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, nebo závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017). Neplatnost (podle právní úpravy obč. zák.), resp. nicotnost (podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014) podobných právních jednání, založená na závěru o shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka, se prokazuje velmi obtížně a k takovému závěru lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů (viz rovněž ji jednou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 24 ICdo 20/2019).

13. Na úvod hodnocení této věci je nutné předeslat, že soud prvního stupně si opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami odvolatele vznesenými v průběhu řízení.

14. Jen pro stručnost lze shrnout závěry soudu prvního stupně a přiléhavé postřehy utvářející ucelený okruh nepřímých důkazů o existenci skutečné vůle obou účastníků řízení při podpisu nájemní smlouvy odlišné od jejich vůle v textu písemné smlouvy projevené. Zejména výpovědí svědkyně [jméno FO] ([Anonymizováno]) byly prokázány širší okolnosti projednávaného případu, ze kterých lze usuzovat na to, jak se utvářela vůle stran tohoto sporu, kdy se žalobce se svojí sestrou v roce 2002 ústně dohodli na tom, že společně koupí předmětnou nemovitost, byť tato bude v katastru nemovitostí formálně zapsaná pouze na [jméno FO] (tehdy [jméno FO]). Žalobce pak měl užívat garáž a sklad (viz též shodná výpověď žalobce), jeho sestra pak obytnou část nemovitosti k bydlení pro svoji rodinu (tehdy pro sebe, svého manžela [jméno FO] a dceru [jméno FO]). Kupní cenu, která podle písemné kupní smlouvy ze dne [datum] měla činit [Anonymizováno] Kč, dle shodných výpovědí žalobce a jeho sestry však ve skutečnosti činila [Anonymizováno] Kč, zaplatil žalobce s tím, že část kupní ceny ve výši [Anonymizováno] Kč odpovídající části nemovitosti připadající [jméno FO], jakož i dalších [Anonymizováno] (celkem tedy [Anonymizováno] Kč), které byly investovány do rekonstrukce její části nemovitosti, své sestře zapůjčil s tím, že jakmile tato získá hypoteční úvěr zajištěný zástavním právem váznoucím na zrekonstruované nemovitosti, tak mu zápůjčku vrátí, k čemuž také v říjnu [Anonymizováno] došlo. Samotná rekonstrukce nemovitosti byla prováděna jak v součinnosti s najatými řemeslníky placenými jak ze strany žalobce, tak i ze strany [jméno FO] (tehdejšího manžela [jméno FO]) na části náležející sestře žalobce, částečně byla prováděna svépomocí.

15. Kromě širších okolností předcházejících následným událostem tak odvolací již na tomto místě poznamenává, že výše uvedená (žalobcem potvrzená) zjištění nasvědčují tomu, že projevy vůle žalobce vyjádřené formálně navenek písemnou formou nebyly ani v době minulé vždy zcela v souladu s jeho skutečnou vůlí jako jednající osoby.

16. Jak dále vyšlo najevo z výpovědi svědkyně [jméno FO], tato se svým tehdejším manželem [jméno FO] dne [datum] uzavřela další dvě úvěrové smlouvy se společností [právnická osoba]., kdy první úvěrovou smlouvu refinancovala dřívější úvěr u [právnická osoba] banky a. s. ve výši [Anonymizováno] Kč a druhou čerpala s manželem dalších [Anonymizováno] Kč na rekonstrukci a vybavení domu. Dne [datum] pak uzavřela se svým tehdejším manželem [jméno FO] další úvěrovou smlouvu se společností [právnická osoba] a. s. na částku [Anonymizováno] Kč, která měla být použita na úhradu manželových dluhů vzniklých ještě před uzavřením jejich manželství a na zakoupení vozidel [Anonymizováno]. [jméno FO] s [jméno FO] nicméně nezvládali řádně splácet všechny výše uvedené úvěry (zejména ten čerpaný u [právnická osoba] a. s.) a společnost [právnická osoba] a. s. je začala upomínat kvůli opožděným a dlužným splátkám. Tehdy [jméno FO] měla obavu, že přijde kvůli dluhům svého manžela o majetek včetně nemovitosti. Žalobce na svoji sestru naléhal, aby na něj nemovitost převedla a odhlásila trvalý pobyt z nemovitosti, aby tím ochránila majetek před hrozící exekucí. [jméno FO] s takovým postupem souhlasila, přičemž současně se s žalobcem ústně dohodli na tom, že darování je pouze formalita, svědkyně zůstane v domě i nadále bezplatně bydlet se svojí dcerou a rovněž i s žalovaným, který se do nemovitosti nastěhoval nejpozději v [Anonymizováno]. Žalobce tehdy rovněž přislíbil sestře, že jakmile nabude zletilosti její dcera [jméno FO], nemovitost na ni převede. Z uvedených důvodů uzavřela [jméno FO] s žalobcem dne [datum] darovací smlouvu, kterou na něj převedla vlastnické právo k předmětné nemovitosti. V [Anonymizováno] si [jméno FO] z nemovitosti odhlásila trvalý pobyt a v téže době žalobce předložil žalovanému nájemní smlouvu datovanou dnem [datum], do jejíž přílohy byly navíc pojaty rovněž všechny movité věci nacházející se v nemovitosti vlastnicky náležející sestře žalobce, kdy smyslem podpisu nájemní smlouvy bylo jednak zamezení možnosti postihu movitých věcí sestry žalobce, jednak ochrana žalobce před tím, kdyby se někdo ohrazoval, že nemovitost přenechává k užívání zdarma. V roce [Anonymizováno] pak bylo v návaznosti na předchozí výzvy ke splácení úvěru z konce roku [Anonymizováno] skutečně pravomocně rozhodnuto o povinnosti [jméno FO] a [jméno FO] zaplatit dluh z úvěru čerpaného dříve u společnosti [právnická osoba] a. s. a následně byla pro nim rovněž nařízena exekuce, která doposud trvá.

17. Sestra žalobce [jméno FO], žalovaný jako její druh a její dcera [jméno FO] nemovitost nerušeně užívali k bydlení až do prosince [Anonymizováno], kdy se žalovaný po ukončení partnerského vztahu se sestrou žalobce odstěhoval. [jméno FO] pak nemovitost opustila na přelomu let [Anonymizováno] a [Anonymizováno] a její dcera [jméno FO] v červnu [Anonymizováno] poté, co se s žalobcem nedohodla ani na převodu vlastnictví k nemovitosti na ni, ani na nájmu, ani na přehlášení odběru médií dodávaných na předmětné adrese na její osobu. Žalovaný ani sestra žalobce nájemné nikdy nehradili, žalobce rovněž nikdy ani po žalovaném, ani po svojí sestře, faktickou úhradu nájemného až do svého návratu z [Anonymizováno] v listopadu [Anonymizováno] nepožadoval.

18. Nikoliv nezajímavým je rovněž vysvětlení svědkyně [jméno FO] ohledně faktického fungování úhrad nákladů na vedení společné domácnosti s žalovaným a její dcerou v době od darování nemovitosti žalobci, kdy tato vysvětlila, že od roku [Anonymizováno] se dohodla s jedním ze zaměstnanců svého zaměstnavatelem (společností [právnická osoba].) na tom, že bude část práce vykonávat jako zaměstnanec společnosti [právnická osoba]. jejím prostřednictvím, a že tudíž podstatnou část pracovní odměny za vykonanou práci bude získávat tou cestou, že posledně uvedená společnost bude jejímu zaměstnavateli fakturovat provádění externích prací v oblasti logistiky. Společnost [Anonymizováno] s. r. o. přitom náležela jejímu bratrovi (žalobci) a formálně byla vedena na jeho manželku [jméno FO]. Výše uvedené mělo za následek faktický pokles výše mzdy vyplácené jí přímo od jejího zaměstnavatele na částku, která nebyla postižitelná exekucí. Finanční prostředky, které inkasovala společnost [Anonymizováno] s. r. o. jako odměnu za práci [jméno FO], byly částečně používány na úhradu nákladů spojených s bydlením a vedením domácnosti sestry žalobce, žalovaného a její dcery, přičemž o tom kdy a kolik má společnost [Anonymizováno] s. r. o. zaměstnavateli svědkyně fakturovat, jakož i o tom kdy, kolik a komu má být z takto získané odměny za práci [jméno FO] poukázáno na úhradu nákladů domácnosti sestry žalobce, jakož i na úhradu splátek úvěrů u společnosti [právnická osoba]., si vedli žalobce a jeho sestra podrobné přehledy a vzájemně mezi sebou komunikovali (žalobce pak prostřednictvím emailu [e-mail], popř. [e-mail]). Případný zbytek finančních prostředků po provedení bezhotovostních plateb pak sestra žalobce inkasovala od svého bratra buď v hotovosti, popř. posléze prostřednictvím účtu manželky žalobce, ke kterému měla přístup prostřednictvím platební karty. Rovněž výše uvedený systém hrazení nákladů měl za cíl zamezit možnému postihu majetku (zde příjmů ze závislé činnosti) sestry žalobce v exekuci, podobně, jako ostatní simulovaná právní jednání popsaná svědkyní shora. Po [Anonymizováno] žalobce v roce [adresa] pokračovala s úhradami za služby spojené s vedením společné domácnosti prostřednictvím účtu své dcery [jméno FO].

19. Svědkyně [jméno FO] rovněž vysvětlila okolnosti, které vedly žalobce k dodatečnému uplatňování fiktivního nároku ze simulované nájemní smlouvy, když připomněla, že žalobce byl v polovině roku [Anonymizováno] vzat do [Anonymizováno] a po pravomocném [Anonymizováno] propuštěn až v listopadu [Anonymizováno]. V době žalobcova uvěznění ji manželka žalobce žádala, aby si její dcera [jméno FO] založila na své jméno společnost, prostřednictvím které by mohl žalobce a jeho manželka dále obchodovat. S takovým postupem však svědkyně nesouhlasila, v důsledku čehož došlo ke zhoršení vzájemných vztahů v rodině a žalobce v důsledku toho následně odmítl převést nemovitost na dceru své sestry [jméno FO]. Po odstěhování se [jméno FO] z nemovitosti přestala [jméno FO] splácet úvěry u společnosti [právnická osoba]., které byly zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitosti, přičemž zůstatky úvěrů řádově se pohybující v té době mezi [Anonymizováno] až [Anonymizováno] tis. Kč doplatil žalobce.

20. Zbývá dodat, že v blíže neurčené době byla podepsána rovněž smlouva mezi žalobcem a jeho sestrou [jméno FO] datovaná dnem [datum], jejímž předmětem mělo být ujednání o tom, že [jméno FO] (tehdy [jméno FO]) převádí žalobci nemovitost včetně všech závazků (zejména povinnosti splatit shora uvedené úvěry u [právnická osoba]. podle smluv ze dne [datum]) s tím, že žalobce se zavazuje počínaje dnem zapsání nemovitosti do katastru začít splácet uvedené závazky. V souvislosti s tím se měla sestra žalobce [jméno FO] zavázat k odstěhování se z nemovitosti a k jejímu vyklizení a žalobce se měl současně vzdát nároku na vymáhání v písemné smlouvě blíže nekonkretizovaného dluhu ve výši [Anonymizováno] Kč vůči ní. K posledně uvedené listině svědkyně [jméno FO] vysvětlila, že rovněž tato smlouva jí byla žalobcem předložena k podpisu s odůvodněním, že se jedná o fiktivní dohodu, která měla opět pouze simulovat před exekutory situaci, že k převodu vlastnického práva k nemovitosti z [jméno FO] na žalobce došlo nikoliv bezúplatně, nýbrž že převodem mělo dojít k úhradě jejího fiktivního dluhu vůči žalobci, vůči kterému však v té době již žádný dluh neměla (viz k tomu v odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu shora).

21. K samotné výpovědi svědkyně [jméno FO] odvolací soud podotýká, že tato, byť byla soudem prvního stupně učiněna postupně při dvou ústních jednáních (ve dnech [datum] a [datum]) působí obsahově jednotně a žalobcem případně dříve vytýkané údajné obsahové změny v její výpovědi nepřekračují rovinu upřesnění informací již jednou vyslovených.

22. Ani odvolací soud tak nespatřuje žádné zjevné rozpory v informacích uváděných svědkyní, na které upozorňoval žalobce v řízení před soudem prvního stupně. Výpověď svědkyně tedy není v rozporu s ostatními důkazy provedenými soudem prvního stupně v řízení, pokud uváděla, že splácela splátky úvěrů u společnosti [právnická osoba]. až do doby svého odstěhování se z nemovitosti (s koncem roku [Anonymizováno]), když svědkyně přiléhavě vysvětlila, že tak činila právě prostřednictvím finančních prostředků, které jí byly propláceny jejím zaměstnavatelem za jí vykonanou práci přes společnost [právnická osoba]. formálně vlastněnou manželkou žalobce, fakticky však ovládnou právě žalobcem. Stejnou logikou je třeba nahlížet prohlášení svědkyně o tom, že žalobce nikdy nesplácel úvěry čerpané na její jméno u společnosti [právnická osoba]. a že u žalobce neměla žádný dluh, když uvedená tvrzení byla bezprostřední reakcí svědkyně na předložení smlouvy datované dnem [datum], kterou se měl žalobce zavázat průběžně splácet splátky úvěrů po převodu nemovitosti do jeho vlastnictví a zároveň se měl vzdát nároku na vymáhání v textu zmíněné listiny blíže neupřesněné údajné pohledávky za svědkyní ve výši [Anonymizováno] Kč. Sama svědkyně přitom v souladu s ostatními listinnými důkazy (viz odst. 14 odůvodnění tohoto rozsudku) připustila pouze existenci dluhu následně splaceného žalobci nejpozději v říjnu [Anonymizováno], jakož i to, že motivaci pro splácení pravidelných splátek úvěru ztratila až po odstěhování se její dcery [jméno FO] z nemovitosti, přičemž až poté skutečně zůstatky úvěrů řádově se pohybující v té době mezi [Anonymizováno] až [Anonymizováno] tis. Kč doplatil žalobce, neboť úvěry byly zajištěny zástavním právem váznoucím na nemovitosti, která v té době již byla formálně vedena v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalobce. Není chybnou informací, že žalobce „vystěhoval“ dceru svědkyně (svoji neteř) z nemovitosti, když uvedené vyjádřené svědkyně je třeba chápat přeneseně jako výsledek procesu, kdy se [jméno FO] v červnu [Anonymizováno] z nemovitosti odstěhovala „dobrovolně“ poté, co se s žalobcem nedohodla ani na převodu vlastnictví k nemovitosti na ni (byť takový převod po nabytí své zletilosti očekávala), ani na nájmu, ani na přehlášení odběru médií dodávaných na předmětné adrese na její osobu.

23. Zbývá dodat, že z výpovědi svědkyně [jméno FO] se s jinak uceleným okruhem nepřímých důkazů rozchází pouze jedna jediná informace, a sice výše jejího údajného čistého měsíčního příjmu, který měl dle její výpovědi (dlužnou podotknout, že v blíže časově neupřesněné době definované pouze sdělením, že v této splácela splátky úvěrů u [právnická osoba].) činit [Anonymizováno] Kč, ačkoliv z pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem sestry žalobce - společností [Anonymizováno]., [právnická osoba]. (resp. posléze [právnická osoba].) a svědkyní [jméno FO] ze dne [datum] a [datum] (včetně mzdových výměrů) bylo zjištěno, že její základní hrubá měsíční mzda měla činit od ledna [Anonymizováno] [Anonymizováno] Kč a od [datum] pak mělo dojít k jejímu shora vysvětlenému účelovému snížení na [Anonymizováno] ačkoliv žalobce a svědkyně v rámci vzájemné emailové komunikace ve svých přehledech uvažují v letech [Anonymizováno] až [Anonymizováno] vždy o „výplatě“ náležející svědkyně ve výši [Anonymizováno] Kč. Ani tento jediný soudem vypozorovaný rozpor mezi výpovědí svědkyně a listinnými důkazy založenými ve spise nicméně podle názoru odvolacího soudu nesnižuje celkovou věrohodnost svědkyně ohledně ostatních okolností jí ve výpovědi uváděných.

24. Výše uvedeným zjištěním o primární snaze ochránit majetek a příjem před hrozbou exekuce ostatně odpovídá i obsah výpovědí svědků [jméno FO] (dcery [jméno FO]) a [jméno FO] (nynějšího manžela sestry žalobce) a rovněž obsah listinných důkazů, tedy zejména smlouvy o půjčce ze dne [datum] včetně jejího dodatku ze dne [datum], obsah průkazního lístku ke sporožirovému účtu č. [č. účtu] ([Anonymizováno] a potvrzení [právnická osoba]. o tom, že se jedná o účet vedený na jméno žalobce, obsah potvrzení [právnická osoba] a. s. o čerpání úvěru ve výši [Anonymizováno] Kč dne [datum], obsah dobové fotografie z archivu [jméno FO] z doby rekonstrukce nemovitosti, obsah úvěrových smluv ze dne [datum] a ze dne [datum] uzavřených s [právnická osoba]. a [právnická osoba] a. s., obsah rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], a na něj navazující vyrozumění [tituly před jménem] [jméno FO], soudní exekutorky Exekutorského úřadu [adresa] ze dne [datum] o zahájení exekuce vedené pod její sp. zn. [Anonymizováno] proti svědkyni [jméno FO] a jejímu bývalému manželovi, obsah darovací smlouvy ze dne [datum], obsah pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem sestry žalobce - společností [Anonymizováno] [právnická osoba]. [Anonymizováno]resp. posléze [právnická osoba].) a svědkyní [jméno FO] ze dne [datum] a [datum] (včetně mzdových výměrů) a konečně i obsah bohaté emailové komunikace mezi žalobcem, jeho sestrou [jméno FO] a jejím zaměstnavatelem z let [Anonymizováno] až [Anonymizováno].

25. Naproti tomu zcela neologickým se jeví vybrané aspekty skutkových tvrzení a na to navazující obsah výpovědi samotného žalobce. Předně se zcela lživým tvrzením jeví vyjádření žalobce o tom, že se jeho sestra svědkyně [jméno FO] odstěhovala z nemovitosti po datu [datum], pakliže současně žalobce ve své výpovědi připouští, že posléze (od blíže neuvedeného data) žalovaný opět s jeho sestrou v nemovitosti žili. Jinými slovy, sdělení žalobce o tom, že vlastní sestru nechal (opět – od blíže neupřesněné doby) v nemovitosti bydlet zdarma z důvodu rodinné přízně k ní a její dceři [jméno FO], postrádá provázanost s jeho kategorickým tvrzením o odstěhovaní se [jméno FO], a na to navazujícím údajným pronájem nemovitosti výlučně jen žalovanému, kterého označuje za (pro něj) v zásadě cizí osobu. Ostatně obsah samotné listiny předložené žalobcem obsahující smlouvu datovanou dnem [datum] je rovněž zcela matoucí, pakliže se v ní uvádí, že se touto smlouvu převádí předmětné nemovitosti z [jméno FO] na žalobce, ačkoliv nesporně dne [datum] tytéž smluvní strany ohledně týchž nemovitostí uzavírají darovací smlouvu, která se následně stala podkladem pro zápis vlastnického práva k nim pro žalovaného do katastru nemovitostí. Žalobce při své výpovědi na řadu dotazů soudu a protistrany odpovídal vyhýbavě s odůvodněním, že si danou záležitost již nepamatuje, případně tyto záležitosti nedokázal srozumitelně vysvětlit (např. ohledně užívání shora uvedených emailových účtů zjevně používaných při komunikaci se svědkyní [jméno FO], ohledně vlastnictví svého účtu u [právnická osoba]., ohledně údajných výzev žalovanému k placení nájemného, ohledně údajného nabytí všech movitých věcí obsažených v příloze textu nájemní smlouvy od sestry apod.). Výpověď žalobce rovněž byla v čase proměnlivá, kdy jednou tvrdil, že neměl přehled o tom, zda jeho sestra v domě od roku [Anonymizováno] bydlela, že nemovitost obývali pouze žalovaný s jeho neteří ([jméno FO]), v jiné části své výpovědi však připustil, že nejméně na začátku roku [adresa] v domě bydlela (ostatně od ní se dozvěděl, že nemovitost začal užívat i žalovaný), nicméně nájemní smlouva byla napsána na jméno žalovaného proto, aby [jméno FO] jako dlužník, jemuž hrozí exekuce, v nemovitosti ani jako nájemce nefigurovala, čímž měl být chráněn majetek jak jeho sestry, tak i jeho neformální „podíl“ na nemovitosti, přičemž bližší informace o pobytu sestry v nemovitosti spadají až do období roku [Anonymizováno] a později. Na dalším místě své výpovědi pak žalobce argumentuje tím, že movité věci, které měly být předmětem nájmu spolu s nemovitostí, si (protože se mělo jednat o věci zanedbatelné hodnoty) odnesli žalovaný a jeho sestra [jméno FO].

26. Jediným logickým vysvětlením událostí minulých naopak je, že to byla právě [jméno FO], která se svojí dcerou nemovitost průběžně bez přerušení užívala od doby jejího pořízení (resp. provedení rekonstrukce) až do konce roku [Anonymizováno], přičemž v době od konce roku [Anonymizováno] do prosince [Anonymizováno] žalobce souhlasil s tím, aby s ní žalovaný předmětnou nemovitost spoluužíval jako její druh a člen společné rodinné domácnosti, a to rovněž bezplatně.

27. Rovněž odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně dospívá k závěru o tom, že pravou a jedinou vážnou vůlí obou stran sporu v době podpisu listiny obsahující text nájemní smlouvy datovaný dnem [datum], k němuž došlo v blíže neupřesněném okamžiku v [Anonymizováno] [Anonymizováno], bylo ze strany žalobce přenechat k bezplatnému užívání předmětné nemovitosti nejen jeho sestře [jméno FO] a její dceři (žalobcově neteři) [jméno FO], nýbrž i žalovanému, jakožto tehdejšímu druhovi [jméno FO], kteří všichni tři žili v nemovitosti ve společné rodinné domácnosti, kdy [Anonymizováno] cílem podpisu posledně zmíněné listiny bylo vytvoření takového dojmu navenek (pro třetí nezúčastněné osoby – zejména případné exekutory), že [jméno FO] nemá nejenom s předmětnými nemovitostmi, nýbrž i ve všemi movitými věcmi náležejícími tehdy sestře žalobce (či členům její [Anonymizováno]), nic společného a že tudíž se tyto stanou formálně nepostižitelnými v případě hrozící exekuce vedené proti [jméno FO].

28. Vycházejíc z posledně uvedeného zjištění je tedy zapotřebí nahlížet na text nájemní smlouvy obsažené v listině datované dnem [datum] jako na projev nikoliv vážné vůle (tedy pouze jako na zdánlivé právní jednání) ve smyslu ustanovení § 552 o. z., ke kterému soud ze zákona (ve smyslu ustanovení § 554 o. z.) nemůže přihlížet.

29. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu z téhož důvodu jako nedůvodnou zamítl, neboť zde neexistuje dvoustranné právní jednání v podobě nájemní smlouvy, od níž by bylo možno odvodit důvodnost nároku na zaplacení peněžitého plnění požadované žalobcem po žalobci.

30. Zbývá dodat, že s ohledem na skutková zjištění a z nich dovozené závěry o skutkovém stavu věci naopak o existenci přinejmenším ústní dohody o bezplatném užívání nemovitosti mimo jiné i žalovaným, je pojmově vyloučeno, aby žalobce uspěl s požadavkem na zaplacení jakéhokoliv peněžitého plnění požadovaném po žalovaném za (byť jen faktické) užívání nemovitosti s odkazem na ustanovení o peněžité náhradě bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z.

31. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který má svoji oporu v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.

32. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšnému žalovanému. Celková výše těchto nákladů [Anonymizováno] Kč odpovídá odměně zástupce žalovaného z řad advokátů ve výši [Anonymizováno] Kč za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), při sazbě určené podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu, počítáno z tarifní hodnoty [Anonymizováno] Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhradě hotových výdajů ve výši [Anonymizováno] Kč spojených s výše uvedeným úkonem právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % dani z přidané hodnoty ve výši [Anonymizováno] Kč podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. počítané ze součtu odměny a paušální náhrady hotových výdajů.

Poučení