54 CO 159/2022-250

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobců: a) jméno příjmení , datum narození bytem adresa b) Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa c) Bc. jméno příjmení , datum narození bytem adresa všichni zastoupeni advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalovaným: 1) jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa 2) jméno příjmení bytem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o povolení nezbytné cesty jako služebnosti o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. května 2022, č. j. 8 C 266/2020-138,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výroku II. a III. se rozsudek soud prvního stupně mění tak, že: a) každý z žalobců je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náklady řízení ve výši 8 766 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce prvního žalovaného – advokáta JUDr. [jméno] [příjmení] a b) každý z žalobců je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady řízení ve výši 5 647 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce druhého žalovaného – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Každý z žalobců je povinen zaplatit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 3 286 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce prvního žalovaného – advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

IV. Každý z žalobců je povinen zaplatit druhému žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 1 291 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce druhého žalovaného – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl návrh na zřízení věcného břemene odpovídajícího služebnosti práva nezbytné cesty vlastníků pozemku [parcelní číslo], jehož součástí je budova s číslem evidenčním 1, stavba pro rodinnou rekreaci, a pozemků p. [číslo] v obci [obec], v k. ú. [ulice] [obec] (dále též jen„ panující pozemky“ či„ nemovité věci žalobců“, nebo jen„ chata“) přes pozemky p. [číslo] v obci [obec], v k. ú. [ulice] [obec] (dále též jen„ služebné“ nebo„ zatížené pozemky“ či„ pozemky žalovaných“). O nákladech řízení rozhodl výroky II. a III. téhož rozsudku tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému 1) částku 26 299 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. [jméno] [příjmení] a žalovanému 2) částku 16 940 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. [jméno] [příjmení], v obou případech vždy do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § [číslo] a § 1032 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), tím, že nejsou naplněny podmínky pro rozhodnutí o nezbytné cestě, neboť žalobci svoje nemovité věci v současné době řádně užívají a hospodaří s nimi, když mají možnost přijíždět a přicházet k panujícím nemovitým věcem z obou stran (jak po, tak i proti směru toku) po pravém břehu řeky [obec] (konkrétně přes pozemky p. [číslo] v k. ú. [ulice] [obec], případně i přes další pozemky na pravém břehu řeky) a pro případ„ rozbahnění“ stávajícího žalobci užívaného přístupu není nezbytné parkovat vždy poblíž chaty, neboť lze v obci [obec] zaparkovat na různých místech okolo silnice [číslo] nebo na návsi a k chatě dojít po pravém břehu řeky [obec] pěšky.

3. Vyšel přitom ze zjištění, že v případě panujících nemovitých věcí se nejedná o trvalé bydlení žalobců, ale pouze o rekreační objekt. Poukázal přitom na sdělení samotných žalobců o tom, že chatu užívají zejména v letních měsících a o víkendech, umožňuje-li to počasí a teplotní podmínky. Přístup přes lávku přes řeku Bobrůvku v době zvýšené hladiny řeky a v době, kdy prší, nepovažoval soud prvního stupně za bezpečnější, než chůzi po rozmáčených pozemcích na pravém břehu řeky. Situaci s rozlitím řeky současně označil za spíše výjimečnou. Tak jako tak připomněl (jak na to poukazovali samotní žalobci), že rekreační chata se nachází v záplavové oblasti, a je třeba ji i s přihlédnutím k tomu užívat.

4. Byť tedy žalobci prokázali, že jsou oprávněni užívat lávku přes řeku Bobrůvku, neshledal soud prvního stupně pozemky žalovaných vhodnými pro zřízení práva nezbytné cesty ani s ohledem na skutečnost, že se v minulosti přes tyto pozemky žalobci k panujícím nemovitým věcem dostávali. Připomněl, že to, co označují žalobci jako cestu„ historickou“, vzniklo v podobě nákresu a faktického užívání v období minulého režimu, kdy soukromé vlastnictví nepožívalo nijak zásadní ochrany. Možnost průchodu přes zatížené pozemky byla v minulosti pouhou výprosou, kterou lze kdykoliv odvolat. Za nejpřirozenější přístup k chatě tak soud prvního stupně považoval v podstatě obě cesty podél řeky [obec] přes pozemky nacházející se na jejím pravém břehu, kde dochází k mnohem menšímu zatížení vlastníků pozemků, neboť se tam polní cesty již fakticky nachází a jsou i užívány. Naproti tomu zatížené pozemky slouží k podnikání, manipulaci s materiálem a případnou cestou pro žalobce by byli žalovaní více omezeni, než vlastníci pozemků na pravém břehu řeky.

5. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání žalobci. Navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání sice připustili, že toho času ke svým nemovitým věcem po pravém břehu řeky skutečně přistupují, nicméně tento jejich přístup vlastníci pozemků dočasně trpí a již dnes si občas některý z nich na průchod přes pozemky stěžuje. Je tomu tak proto, že jim nesvědčí žádný právní titul k užívání jakéhokoliv pozemku na pravém břehu řeky [obec] a že tudíž nemají zajištěnou možnost přístupu k panujícím pozemkům z této strany řeky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2854/2010).

6. Ohradili se proti závěru, že přístup po pravém břehu řeky [obec] jim umožňuje panující nemovité věci užívat v dostatečném rozsahu, byť se jedná o objekt určený pouze k rekreaci. V souvislosti s tím připomněli, že z vlastnictví neplynou jen práva, ale též povinnosti (srov. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jež byla vyhlášena usnesením předsednictva [obec] národní rady ze dne [datum] za součást ústavního pořádku České republiky a byla publikována pod [číslo] Sb., (dále též jen„ LZPS“)). Vlastnictví nemovitých věcí totiž s sebou nese i nutnost provádění pravidelné údržby a oprav, včetně přípravy na nepřízeň počasí (zpravidla na zimní měsíce). Obzvláště pak při nepřízni počasí by měli mít možnost zasáhnout na panujících pozemcích, aby mohli předcházet případným škodám, ať už na jejich, či okolním, majetku.

7. Že přes pozemky na pravém břehu řeky [obec] není objektivně možný celoroční přístup k pozemkům žalobců (kvůli srážkám dešťového i sněhového charakteru a následným povodním), připustil i soud prvního stupně. Pozemky žalovaných tímto„ neduhem“ netrpí. Všechny pozemky na pravém břehu řeky přitom představují zemědělskou půdu a jako takové jsou rovněž k podnikatelské činnosti užívány. Závěr nalézacího soudu o tom, že nejvhodnější cesta vede přes pozemky na pravém břehu řeky, pak v konečném důsledku znamená, že nejvhodnější cesta k panujícím nemovitým věcem je objektivně uživatelná jen v období sucha. Takový závěr je dle odvolatelů neudržitelný a nesprávný. Pokud by totiž mělo platit, že musí strpět a akceptovat pouze omezenou možnost přístupu k panujícím nemovitým věcem, pak by to povahově znamenalo, že musí očekávat, že na jejich straně v budoucnu alespoň potenciálně dojde buďto k újmě, nebo k odpovědnosti za újmu způsobenou třetím osobám. Žalobci se navíc ve smlouvě s Povodím Moravy, s. p., kterou bylo založeno jejich právo k užívání lávky přes řeku Bobrůvku, zavázali udržovat lávku i koryto toku pod lávkou. Uzavřel-li soud prvního stupně, že zřízené právo přístupu přes lávku nezajišťuje možnost průjezdu, pak podotkli, že dle čl. II, odst. 2, druhé odrážky smlouvy s Povodím Moravy, s. p., bylo právo zřízeno v rozsahu § 1276 o. z., které zakládá právo jezdit přes služebný pozemek jakýmikoli vozidly. V souvislosti s tím podotkli, že jsou připraveni lávku i rozšířit tak, aby se po ní dalo i projíždět automobilem.

8. Soud prvního stupně tedy podle jejich názoru nesprávně vyložil podmínku řádného hospodaření dle ust. § 1029 odst. 1 o. z. Nesprávně ji zredukoval na užívací právo, naopak nezohlednil imanentně spjaté povinnosti vlastníka nemovité věci. Nesprávně uzavřel, že nejvhodnější cesta má být ta, která umožňuje jen výrazně omezenou skutečnou možnost přístupu k panujícím pozemkům, a naopak zamítl žalobu na zřízení nezbytné cesty přes pozemky, které přístup k chatě i za nepříznivého počasí umožňují.

9. Právní závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 13 Co 315/2015, na který soud prvního stupně odkázal, považují odvolatelé za nepoužitelný v pojednávaném případě, neboť řeší otázku užívání jednoduchého přírodního přístřešku mimo podmínky moderní společnosti. Chata na panujících pozemcích však není„ přírodním bydlením skautského typu“; navíc byla a má být pravidelně užívaná a až do roku 2019 byla celoročně přístupná. Závěr soudu prvního stupně o tom, že přístup k panujícím pozemkům vznikl za doby minulého režimu, podle odvolatelů vyvrací archivní mapa z roku [číslo], na níž je lávka přes Bobrůvku spojující pozemky žalobců s pozemkem parc. [číslo] jednoznačně zobrazena.

10. Odvolatelé naopak opakovaně odkázali na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5917/2017, ve kterém Nejvyšší soud potvrdil závěry odvolacího soudu, podle kterých právě v případě, kdy se nejedná o stavbu určenou k trvalému bydlení, lze za přiměřené považovat zřízení práva nezbytné cesty v podobě práva průchodu bez omezení a práva průjezdu s časovým omezením. Závěr soudu prvního stupně o tom, že chatu užívají zejména v letních měsících a o víkendech, umožňuje-li to počasí, byl vytržený z kontextu ucelených skutkových tvrzení o tom, že panující nemovité věci jsou takto užívány právě proto, že v současné době žalovaní celoroční přístup k chatě neumožňují.

11. Případnou cestu k panujícím pozemkům přes pozemky nacházející se na pravém břehu řeky [obec] odvolatelé opakovaně označili nejen za cestu horší kvality, nýbrž za cestu, která je často cestou nesjízdnou, neschůdnou a tudíž i nepoužitelnou kvůli klimatickým podmínkám v místě a s tím souvisejícím podmáčením (či dokonce zatopením) celého pravého břehu řeky [obec]. V souvislosti s tím namítli, že závěry soudu prvního stupně jsou rozporné potud, že na jednu stranu považují za vhodnější přístup k panujícím pozemkům po pravém břehu řeky [obec], na druhou stranu připouští, že v případě ohrožení na životě a zdraví mohou odvolatelé použít k úniku ze zatopené oblasti právě cestu přes lávku a navazující pozemky žalovaných, tedy připouští, že v některých případech (rozlití vody, ale také rozbahnění pozemků) tento přístup nepostačuje. V souvislosti s tím poukázali na to, že povodně jsou v daném místě relativně pravidelné a každoročně alespoň do určité míry jejich výskyt hrozí.

12. Soud prvního stupně tedy žalobce ve výsledku zcela zjevně odkázal na užívání té nejhorší možné přístupové cesty k jejich pozemkům. Svoji argumentaci pak podpořili odkazem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018.

13. Konečně pak odvolatelé připomněli, že případná cesta přes pozemky na pravém břehu řeky [obec] by zatěžovala celkem 7 různých vlastníků, což maximalizuje zátěž vyplývající ze zajištění přístupu k panujícím pozemkům na všechny sousedy.

14. Žalovaný 1) navrhl potvrdit napadené rozhodnutí. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že ani smlouva žalobců s Povodím Moravy s. p. o zřízení práva průchodu a průjezdu přes lávku přes řeku Bobrůvku objektivně žalobcům neumožňuje dostávat se na panující pozemky přes pozemky služebné vozidly. Ve shodě se závěry soudu prvního stupně podotkl, že zde existuje přístup žalobců z veřejné cesty k panujícím pozemkům přes jiné sousední pozemky (byť rovněž cizích vlastníků), který představuje menší omezení takto dotčených pozemků. Na pravém břehu řeky [obec] existují hned dvě možné trasy, kudy lze přistupovat a přijíždět k pozemkům žalobců a tito takové cesty rovněž fakticky užívají.

15. Celý spor je tak veden pouze o otázce, zda je pro žalobce vhodnější přístup přes služebné pozemky ve vlastnictví obou žalovaných v době, kdy je přístup po pravém břehu řeky [obec] omezen z důvodu jeho rozbahnění. V souvislosti s tím žalovaný 1) připomněl, že zatížené pozemky představují dva uzavřené areály, kterážto skutečnost sama o sobě brání zřízení práva nezbytné cesty. Naproti tomu pozemky na pravém břehu řeky [obec] jsou volně přístupné a představují nejkratší možnou cestu k panujícím pozemkům žalobců. Místním šetřením i leteckým snímkem dané lokality bylo prokázáno, že po pravém břehu řeky se k pozemkům žalobců projíždí i dvoustopými vozidly, a to v místě podél řeky, kde musí zůstat průjezd i pro techniku Povodí Moravy s. p. za účelem udržování břehů řeky, tedy v místě, které nelze ani zemědělsky užívat.

16. Rovněž druhý žalovaný navrhl potvrdit napadené rozhodnutí, a to s odůvodněním, že pozemky obou žalovaných představují dva uzavřené areály, na kterých přinejmenším v případě jeho pozemku dochází k pohybu pracovníků a mechanizace při nakládce a vykládce zboží. Na provoz takového areálu se přitom vztahují obecně závazné předpisy ohledně bezpečnosti práce (např. nařízení vlády č. 101/2005 Sb., o podrobnějších požadavcích na pracoviště a pracovní prostředí).

17. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

18. Odvolací soud předně konstatuje, že pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene a nikoli určení existence věcného břemene, nemá soud důvod, aby se zabýval otázkou, zda žalobce nabyl věcné břemeno vydržením. Pokud by totiž mělo žalobci právo odpovídající věcnému břemeni náležet z titulu vydržení, musel by žalovat na určení existence práva – věcného břemene, nikoliv na zřízení věcného břemene (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016, ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004).

19. Uvedené nicméně neznamená, že by měl občanskoprávní soud zcela pominout, pokud by z obsahu spisu v průběhu řízení vyšlo najevo, že žalobcům dožadujícím se zřízení práva nezbytné cesty nějaké takové právo zakládající oprávnění průchodu či průjezdu přes sousední pozemky svědčí. Případné zjištění existence takové oprávnění, které by žalobcům umožňovalo dostatečný přístup k jejich nemovitým věcem, by totiž logicky bylo samo o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na zřízení práva nezbytné cesty bez dalšího.

20. V řešeném případě sice žalobci již v samotné žalobě (stejně jako v průběhu celého soudního řízení před soudy obou stupňů) poukazovali na skutečnost, že služebné pozemky používali k jízdě i příchodu k chatě přinejmenším od konce 70. let minulého století do roku 2018, nicméně na uvedenou okolnost poukazovali pouze jako na jeden z vícero důvodů, pro který by mělo být vyhověno jejich žalobě na zřízení práva nezbytné cesty, nikoliv z důvodu toho, že by se existence nějakého svého práva k věci cizí odpovídajícího věcnému břemeni dovolávali (viz k tomu čl. IV. odst. třetí žaloby). Zbývá dodat, že jednoznačná existence práva cesty či jiné obdobné služebnosti ve prospěch žalobců v průběhu řízení z obsahu spisu ani najevo nevyšla (viz k tomu v odůvodnění tohoto rozsudku níže).

21. Pokud jde o možnost zřízení práva nezbytné cesty, potom podle ustanovení § 1029 o. z. může žádat vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Podle § 1032 o. z. soud nezbytnou cestu nepovolí, a) převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení. Nelze rovněž povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.

22. Shora citovaná zákonná ustanovení stanoví na straně jedné pozitivní předpoklady, které musí být splněny proto, aby bylo možno žalobě na zřízení nezbytné cesty vyhovět (tedy neexistence dostatečného spojení s veřejnou cestou za současného zjištění, že neexistuje ani jiná vhodnější přístupová cesta - § 1029 o. z.), na druhou stranu negativní podmínky, při kterých, pakliže jsou dány, požadavku na zřízení práva nezbytné cesty vyhovět nelze (taxativně vymezené v § 1032 o. z.).

23. Předně je nezbytné konstatovat, že právo nezbytné cesty upravené v [číslo] o. z. představuje pravidlo naplňující ústavní právo zaručení v čl. 11 LZPS. Případy, kdy soud podle § 1032 o. z. nezbytnou cestu nepovolí, jsou výjimkou z tohoto pravidla. Při výkladu právního předpisu, který zasahuje do základního práva zaručeného ústavním pořádkem, je třeba postupovat velmi obezřetně a s respektem k základnímu právu. Uvedené platí v podmínkách České republiky tím spíše, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví samo o sobě bez dalšího považovat za projev hrubé nedbalosti (v podrobnostech srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1587/20). Jinými slovy, ačkoliv se zřízením práva nezbytné cesty současně zasahuje do vlastnického práva třetí osoby (vlastníka zatěžované nemovité věci) chráněného rovněž odkazovaným čl. 11 LZPS, řízení o žalobě na zřízení takového práva by v obecné rovině obvykle nemělo končit s takovým výsledkem, že se vlastník nemovité věci odříznuté od možnosti přístupu z pozemku veřejně přístupného nějakého vhodného přístupu nedomůže. Neboli, jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, pokud jsou všechny zákonné podmínky pro povolení nezbytné cesty naplněny, má soud nezbytnou cestu zásadně povolit (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5409/2015). Nepovolení nezbytné cesty při naplnění všech zákonných podmínek připadá do úvahy v zásadě jen v situacích, v nichž by povolení nezbytné cesty představovalo zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016). Pouze v případě, pokud veškeré pozitivní podmínky pro povolení nezbytné cesty splněny nejsou, nebo je dána některá z negativních podmínek, pak nezbytnou cestu povolit nelze.

24. Pokud jde o shora citovaný zákonný text, existuje bohatá a ustálená rozhodovací praxe obecných soudů (zejména pak soudu Nejvyššího), která se zabývá výkladem jak právní úpravy zakotvené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku v jeho znění účinném od 1. 1. 2014, tak i výkladem předcházející právní úpravy (zejména § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“)), která je však použitelná i na poměry upravené občanským zákoníkem účinným od 1. 1. 2014, neboť právní úpravy obou zákonných norem jsou do značné míry obdobné (použitelnost judikatury vztahující se k dřívější právní úpravě i na stávající právní úpravu připouští jak Ústavní soud –viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2408/18, tak zejména i Nejvyšší soud – viz jeho usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 151/2020, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015, ze dne 27. 3. 2018, 22 Cdo 465/2018, nebo ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 22 Cdo 116/2021). Oproti stručné právní úpravě obsažené v § 151o odst. 3 obč. zák. pak občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 nově v § 1032 o. z. výslovně stanoví právě ony taxativně vymezené negativní předpoklady, za kterých nelze právo nezbytné cesty zřídit. Jak nicméně vysvětlil Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2408/18, vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že existence některé z tehdy pouze judikaturou dovozovaných okolností oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže tedy § 1032 o. z. s vybranými skutečnostmi výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu.

25. Základním pozitivním předpokladem pro zřízení práva nezbytné cesty tedy je neexistence dostatečného spojení nemovité věci, ve prospěch které by měla být cesta zřízena, s veřejnou cestou. Takový předpoklad je dán nejen tehdy, nemá-li žadatel jakýkoliv přístup ke své nemovité věci, nýbrž rovněž v případech, kdy majitel sousedního pozemku po určitou dobu užívání dosud rozhodnutím soudu nezřízené cesty pouze fakticky toleruje. Důvodem pro zamítnutí návrhu na povolení nezbytné cesty tak nemůže být pouhá výprosa, neboť tato neposkytuje žadateli potřebnou právní jistotu spojení s veřejnou cestou; tu zpravidla poskytuje právě až právo věcné služebnosti cesty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1424/2018). Z hlediska možnosti domáhat se povolení nezbytné cesty staví praxe na roveň užívání na základě výprosy i případy obligačních oprávnění dávajících možnost výpovědi bez uvedení důvodů s velmi krátkou výpovědní dobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 651/2018 a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3606/2020).

26. V posuzovaném případě z výpisů z katastru nemovitostí a z veřejně přístupného náhledu do katastru přístupného na stránkách [webová adresa] vyplývá, že žalobci b) a c) jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky pozemku [parcelní číslo] zapsaném na [list vlastnictví] pro k. ú. [ulice] [obec] a žalobkyně a) pak výlučnou vlastnicí pozemků [parcelní číslo] a [parcelní číslo], jehož součástí je budova č. e. 1, které na pozemek [parcelní číslo] bezprostředně navazují, resp. jsou pozemkem [parcelní číslo] zcela obehnány. Společně pak uvedená skupina tří pozemků představuje prostor, který je dále rovněž zcela obehnán dalšími pozemky jiných vlastníků (konkrétně pozemky představujícími trvalý travní porost [parcelní číslo] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení], [parcelní číslo] ve vlastnictví [jméno] [příjmení], [parcelní číslo] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení], [parcelní číslo] ve vlastnictví [jméno] [příjmení] a pozemkem tvořícím koryto vodního toku řeky [obec] [parcelní číslo] ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření náležejícím Povodí Moravy s. p. - všechny pozemky se nacházejí rovněž v k. ú. [ulice] [obec]). Vycházeje ze skutkových tvrzení samotných žalobců je zřejmé, že tito přinejmenším od roku 2019 přistupují ke svým pozemkům pouze právě přes výše uvedené pozemky s travním porostem (resp. přes na pozemek [parcelní číslo] – rovněž trvalý travní porost – ve společném jmění manželů (dále též jen„ SJM“) Topolovských, který navazuje na pozemek [parcelní číslo]). Příchod (popř. i příjezd) k chatě přes uvedené pozemky přitom nemají žalobci jakkoliv smluvně zajištěn. Vlastníci dotčených pozemků takové užívání svých pozemků ze strany žalobců pouze fakticky trpí s tím, že na návrhy žalobců na smluvní zřízení práva věcného břemene doposud reagují odmítavě. Popsaný způsob užívání sousedních pozemků žalobci tak lze právně kvalifikovat nanejvýše jako tzv. výprosu ve smyslu ustanovení § 2189 a násl. o. z., kterou lze bez dalšího jednostranně odvolat (viz [číslo] odst. 1 o. z.). Uvedené zjištění pak znamená, že je nepochybně naplněn primární zákonný předpoklad pro vyhovění žalobě na zřízení práva nezbytné cesty, a sice neexistence dostatečného přístupu žalobců k jejich nemovitým věcem.

27. Teprve poté, co je naplněn prvotní pozitivní předpoklad pro zřízení nezbytné cesty, musí se soud zabývat otázkou existence či neexistence negativní podmínky podle ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (tedy nemožnosti zřídit nezbytnou cestu z důvodu toho, že si nedostatek přístupu k nemovité věci způsobil z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá), kterážto podmínka může vyloučit možnost zřízení práva nezbytné cesty zcela (tedy ve vztahu ke všem do úvahy potenciálně přicházejícím přístupovým cestám).

28. K posledně uvedenému negativnímu předpokladu odvolací soud připomíná, že právní předchůdci žalobkyně a) [jméno] [příjmení] (manželé Vladimír a [jméno] [příjmení]) získali vlastnické právo k budově chaty e. v. 1 nacházející se dnes na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od Československého státu – Okresního podniku služeb ve [obec]. Na základě dohody o zřízení práva společného osobního užívání z téhož dne pak získali tito právní předchůdci žalobkyně a) od Československého státu – Okresního podniku služeb ve [obec] rovněž právo osobního užívání (které se posléze ze zákona transformovalo na právo vlastnické – viz § 872 obč. zák. v jeho znění účinném od 1. 1. 1992 do [datum]) k pozemkům dnes označeným [parcelní číslo] a [parcelní číslo]. Již v době uzavření uvedených smluv a vzniku z nich vyplývajících práv přitom neměli právní předchůdci žalobkyně a) formálně právně zajištěn jakýkoliv přístup k chatě. Ostatně sama žalobkyně a) v řízení před soudem připustila, že se tak stalo jejím vlastním opomenutím (potažmo opomenutím jejích právních předchůdců), neboť ve faktickém přístupu a příjezdu před pozemky, které dnes náleží žalovaným, k lávce vedoucí přes řeku Bobrůvku k chatě jí (ani jejím právním předchůdcům) nikdo nebránil. Pouze z důvodu této přiznané liknavosti žalobců (a jejich právních předchůdců), kteří neočekávali, že by v budoucnu mohly nastat jakékoliv problémy s faktickým využíváním přístupové cesty po levém břehu řeky [obec], pak nedošlo k jakémukoliv institucionálnímu podchycení práva přijíždět a přistupovat k lávce přes řeku po levém břehu řeky [obec] v době minulé.

29. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že žalobci sice soudu předložili k důkazu snímek pozemkové mapy datovaný dnem [datum], na němž je zachycen čárkovaně úzký zalomený pruh označený jako„ příjezd“, který je naznačen přibližně v místech dnešních pozemků p. [číslo] v k. ú. [ulice] [obec], že by však uvedený zákres sloužil buď jako příloha k výše uvedené kupní smlouvě a dohodě o zřízení práva osobního užívání ze dne [datum], natož pak jako příloha k nějaké jiné další dohodě o zřízení práva obdobného právu cesty, se však žalobci nesnažili jakkoliv prokazovat, byť v obecné rovině z existence zákresu zpětně dovozovali, že v minulosti nějaký titul zřizující právo cesty mohl existovat. Nicméně ani v popsaném liknavém přístupu žalobkyně a) a jejích právních předchůdců nelze podle názoru odvolacího soudu spatřovat takové jednání (resp. jeho opomenutí), které by bylo na místě sankcionovat nemožností zřídit právo nezbytné cesty s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. bez dalšího, když popsaný způsob chování v ničem nevybočoval z jinak obvyklého způsobu užívání pozemků vlastnicky náležejících státu v době před listopadem 1989 (k tomu srovnej obdobné závěry vyjádřené ve shora připomínaném nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1587/20).

30. Konečně se pak soud zabývá otázkou, zda žalobcem požadovaná nezbytná cesta přestavuje nejvhodnější řešení nežádoucího stavu v podobě neexistence přístupové cesty ze všech potenciálně do úvahy přicházejících možných přístupových cest. U každé z nich pak musí soud předně zkoumat, zda této nebrání některá z dalších negativních podmínek stanovených § 1032 odst. 1 písm. a) a c), popř. odst. 2 téhož paragrafu o. z. (tedy zřejmé převýšení škody na nemovité věci souseda nad výhodou nezbytné cesty, okolnost, že nezbytná cesta představuje pouze pohodlnějšího spojení pro žadatele, resp. skutečnost, že nezbytná cesta vede přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, popř. přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit).

31. Co se týče překážky zřízení práva nezbytné cesty v podobě existence prostoru uzavřeného za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, resp. pozemku, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit, potom Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015, zdůraznil, že aplikace § 1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením před vstupem cizích osob (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016). Že se nicméně nemusí nezbytně nutně jednat o prostor vymezený k bydlení, lze dovodit z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 151/2020, které pod pojem uzavřeného prostoru ve smyslu ustanovení § 1032 odst. 2 o. z. podřadilo i oplocený areál, ve kterém se nacházely zjevně pouze budovy a další manipulační a obslužné prostory sloužící k podnikatelské činnosti. V usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016 dále Nejvyšší soud přijal závěr, že pokud se žadatel o nezbytnou cestu domáhá jejího povolení nikoliv přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ale k nemovitostem, které se v takovém prostoru nacházejí, nelze žalobu na povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst. 2 o. z. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020). V žádném případě pak nelze zřídit právo nezbytné cesty přes budovu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, 22 Cdo 1274/2003, a usnesení téhož soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016).

32. Důvodem k vyhovění žalobě na zřízení práva nezbytné cesty přes uzavřený prostor pak není skutečnost, že k vytvoření překážky v podobě výstavby budovy či oplocení na pozemku, který by měl být právem cesty zatížen, došlo buď bezprostředně před zahájením sporného řízení před občanskoprávním soudem, či dokonce až v průběhu takového řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2823/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 151/2020).

33. Rovněž odvolací soud si je vědom toho, že stran možnosti zřízení nezbytné cesty přes uzavřený prostor by teoreticky mohla nastat situace, kdy by všechny okolní pozemky splňovaly zákonnou negativní podmínku uzavřeného prostoru, čímž by bylo zřízení práva nezbytné cesty k takto oplocené nemovité věci znemožněno.

34. Nejvyšší soud nicméně v rozsudku ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4843/2017, dovodil, že je-li v poměrech konkrétní věci dána působnost některé negativní podmínky (výluky) pro povolení nezbytné cesty, ač by podle smyslu a účelu zákona dána být neměla, pak je možné aplikační dopad takto široce pojaté výjimky zúžit za pomoci teleologické redukce. Jinými slovy, výjimečně lze s ohledem na specifické a individuální okolnosti konkrétní věci nezbytnou cestu povolit i v případě, je-li naplněna některá z negativních podmínek, na jejímž základě by musela být žaloba na povolení nezbytné cesty zamítnuta. Takový postup však musí být náležitě a pečlivě odůvodněn, aby byla vyloučena libovůle v rozhodnutí soudu. K uvedenému závěru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020, a to přímo v poměrech zkoumání možnosti zřízení nezbytné cesty přes uzavřený areál (prostor) ve smyslu ustanovení § 1032 odst. 2 o. z. V posledně odkazovaném rozsudku pak Nejvyšší soud soudům nižších stupňů uložil přihlédnout i k dalším okolnostem významným pro rozhodnutí o žalobě na zřízení práva nezbytné cesty (jiným, než těm, ke kterým je nezbytné přihlédnout dle ustálené judikatury obecně, a které jsou zmíněné v odst. [číslo] odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu). Občanskoprávní soud by měl tedy dále zkoumat, zda v titulu, na jehož základě nabyli vlastnického právo k nemovitostem žalovaní, bylo upraveno či poukázáno na omezení vlastnického práva žalovaných jakožto nabyvatelů nemovitostí spočívající v průchodu a průjezdu žalobce přes nabývané nemovitosti, a zda v době nabytí nemovitosti ze strany žalovaných bylo přes tuto nemovitost přistupováno žalobcem k jeho nemovitostem, to, zda a případně jakým způsobem byl v nabývacím titulu, na jehož základě nabyl žalobce vlastnické právo k nemovité věci, ke které žádá právo nezbytné cesty zřídit, zajištěn přístup žalobce k nabývaným nemovitostem z veřejné cesty, jakož i stavebně technickému řešení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných. Soud při úvaze o povolení nezbytné cesty nicméně rovněž zohlední účel § 1032 odst. 2 o. z., jímž je ochrana soukromí jakožto jedna ze základních zásad soukromého práva uvedená v § 3 odst. 2 písm. a) o. z., a posoudí, zda lze po žalovaných s ohledem na veškeré okolnosti projednávané věci spravedlivě požadovat, aby byli nuceni strpět omezení jejich vlastnického práva spočívající v případném povolení nezbytné cesty. Respekt k soukromí žalovaných se může promítat i omezením doby přístupu.

35. Až v návaznosti na zjištění, že zde není dána žádná z negativních podmínek vylučujících možnost zřízení práva nezbytné cesty, soud zkoumá, která z cest je nejvhodnější. Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy, je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Pokud soud dospěje k závěru, že nejvhodnější by bylo zřídit nezbytnou cestu přes pozemky jiného vlastníka, resp. jiných vlastníků, než žalobce navrhuje, žalobu zamítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 465/2018). Jinými slovy v případě, že nemovitou věc bez přístupu obklopuje několik sousedních pozemků, měla by být nezbytná cesta zřízena přes ten pozemek, který vyhovuje potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, přičemž současně musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2711/2011). Při posuzování rozsahu nezbytné cesty je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou má nezbytná cesta poskytovat, s újmou, která by povolením nezbytné cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti vznikla. Soud pak může povolit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5100/2016).

36. Zcela zásadním zjištěním v projednávaném případě je, že na pozemcích obou žalovaných, přes které žalobci žádají zřízení práva nezbytné cesty, se nachází výrobní a skladovací areály sloužící k podnikatelské činnosti každého z nich, které jsou z větší části fakticky oplocené a tudíž i uzavřené právě za účelem tím, aby do těchto nevstupovaly cizí osoby. Uvedené ostatně žalobci v řízení ani nezpochybňovali, když důležitost této skutečnosti pro rozhodnutí soudu toliko zlehčovali tím, že jsou připraveni vjíždět a vstupovat na pozemky žalovaných zejména v době, kdy na pozemcích buď k žádnému provozu nedochází (v době od pátečního odpoledne a o víkendu), popř. je provoz zanedbatelný. Současně přitom poukazovali na to, že jsou připraveni využívat pozemky žalovaných v co možná nejmenší ploše v místech, kam obvykle provoz areálů žalovaných nezasahuje.

37. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že fakticky zcela uzavřený prostor představuje pouze část pozemků p. [číslo] ve vlastnictví prvního žalovaného (ve směru od silnice [číslo] procházející obcí [obec] uzavřená bránou a ve směru od řeky [obec] pak oplocená souvislým pletivem bez přerušení přiléhajícím k budově [adresa] nacházející se na sousedním pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec]) s tím, že zbývající část pozemku [parcelní číslo] představující příjezd k bráně od silnice [číslo] je zcela volně přístupná veřejnosti a zadní část pozemku [parcelní číslo] ve směru od řeky [obec] představuje nezaplocený pruh pozemku podél břehu řeky o proměnlivé šířce mezi 3 až 5 metry, který je zarostlý trávou, plevelem a částečně i náletovými dřevinami. V případě pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví druhého žalovaného se jedná o specifickou situaci v tom, že ve směru od silnice [číslo] vedoucí obcí [obec] se jeví být jako součást zcela zaploceného uzavřeného areálu přístupného pouze širokou pojezdovou bránou; ve skutečnosti je však tento pozemek přístupný podél levého břehu řeky [obec] a to mimo jiné právě přes 3 až 5 metrů široký pruh pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví žalovaného [číslo] který zůstává ve směru od řeky nezaplocený. Ani uvedené zjištění nicméně ničeho nemění na povaze pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví druhého žalovaného jako plochy, která slouží jak k manipulaci se zbožím skladovaným v budově nacházející se na sousedních pozemcích p. [číslo] v k. ú. [ulice] [obec], tak i částečně k odkládání prázdných dřevěných palet od zboží, a kde se tudíž pohybují pracovníci druhého žalovaného i jeho mechanizace. Ostatně skutečnost, že si druhý žalovaný doposud neoplotil i zadní část pozemku [parcelní číslo] přiléhajícího k řece [obec], byť ve směru od silnice si areál sloužící k jeho podnikatelské činnosti oplotil a opatřil i masivní bránou, je logicky pochopitelná už jenom z důvodu toho, že okolnost, že pozemek [parcelní číslo] zůstává fakticky přístupný podél řeky, zjevně není na první pohled zřejmá, neboť k přístupu na něj je nutné ještě před průchodem (průjezdem) přes nezaplocený pruh pozemku [parcelní číslo] ve směru od silnice [číslo] nejprve překonat (rovněž„ veřejně přístupný“ – rozuměj nezaplocený) prostor pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] představující okolí benzínové čerpací stanice ve vlastnictví dalšího soukromého vlastníka pana [jméno] [příjmení]. Vyjma teoretického přístupu k lávce přes řeku Bobrůvku pak zjevně není pro širší veřejnost možnost takového přístupu na pozemek [parcelní číslo] jakkoliv užitečná, a není tudíž toho času ani užívána.

38. Právě existence shora popsané negativní podmínky v podobě fakticky uzavřených provozních areálů, přes které by měla být podle žalobců nezbytná cesta zřízena, je hlavním důvodem pro zamítnutí žaloby.

39. Vzhledem však ke specifickým okolnostem daného případu popsaným v předcházejících odstavcích odůvodnění tohoto rozhodnutí (zejména v odst. [číslo]), zabýval se odvolací soud rovněž otázkou, zda náhodou v projednávaném případě nejsou dány podmínky pro mimořádné povolení nezbytné cesty i přes uzavřené provozní areály obou žalovaných ve smyslu výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1487/2020. Za tím účelem odvolací soud doplnil z vlastní iniciativy (viz § 120 odst. 2 o. s. ř.) dokazování listinami, které představují nabývací tituly, na podkladě kterých získali buď žalobci vlastnické právo k panujícím pozemkům (za dobu od roku 1980), či žalovaní naopak vlastnické právo k pozemkům služebným (za dobu od roku 1998). Hlavní (pro rozhodnutí soudu v této věci podstatné) zjištění, které z těchto listin učinil, však je pouze takové, že v žádné z listin není jakákoliv zmínka ať už o existenci nějakého práva cesty, či naopak povinnosti takovou cestu umožňovat, stejně jako se v uvedených listinách nikde nezmiňuje ani to, že by docházelo byť jen k faktickému (právním titulem nepodloženému) procházejí či projíždění k nemovitým věcem žalobců (jejich právních předchůdců) přes pozemky žalovaných (resp. právních předchůdců jejich). Rovněž tak není v nabývacích titulech ani jakákoliv zmínka o tom, že by zde vůbec bylo zapotřebí problematiku průchodu či průjezdu přes pozemky žalovaných k nemovitým věcem žalobců nějak řešit.

40. Uvedené zjištění tak pouze doplňuje již v žalobě uváděnou skutečnost o tom, že žalobci se sice subjektivně domnívají, že jim právo odpovídající věcnému břemeni svědčí, neboť jej měli údajně získat vydržením, nicméně nejsou schopni existenci takového práva prokázat, když jediný listinný důkaz, kterým disponují, je snímek pozemkové mapy dané lokality z roku 1978 potvrzený Odborem výstavby a územního plánování z roku 1979, na němž je neznámo kým a za jakým účelem sice vyznačena čárkovaně cesta označená jako„ příjezd“, nicméně jakákoliv provázanost této listiny ať už s kupní smlouvou na chatu ze dne [datum], s dohodou o zřízení práva společného osobního užívání pozemku pod chatou z téhož dne, či jakoukoliv jinou listinou, chybí.

41. Za povšimnutí stojí naopak zjištění odvolacího soudu učiněné z nabývacích titulů týkajících se pozemků ve vlastnictví žalovaných o tom, jak oba dva žalovaní museli v minulosti řešit (a rovněž též zodpovědně řešili) otázku zajištění (udržení) svého vlastního přístupu ke svým pozemkům z veřejně přístupné komunikace (silnice [číslo]). V případě prvního žalovaného to bylo vícestrannou smlouvou sepsanou formou notářského zápisu sepsaného JUDr. [jméno] [příjmení], notářkou se sídlem ve [obec], dne [datum] pod sp. zn. NZ [číslo], N 78/2006, a formou jeho pokračování ze dne [datum], sp. zn. NZ [číslo], N 78/2006, kterou došlo mimo jiné jednak ke zrušení dříve existujícího podílového spoluvlastnictví k pozemku označenému tehdy [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] (dnes z větší části shodný s pozemkem [parcelní číslo] v témže k. ú.) takovým způsobem, že vznikl poměrně úzký pruh přístupového pozemku ve směru od silnice [číslo] současně došlo ke koupi části dřívějšího pozemku tehdy označeného [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] (dnešní pozemek [parcelní číslo] v témže k. ú. představující veřejně přístupné okolí čerpací stanice) prvním žalovaným od souseda pana [jméno] [příjmení]. Jedině popsanou vícestrannou dohodou a zaplacením odpovídající kupní ceny tak první žalovaný získal samostatnou plnohodnotnou přístupovou cestou vedoucí od silnice [číslo] ke své budově e. [číslo] nacházející se na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec], jakož i k dalšímu jeho pozemku [parcelní číslo] v témže k. ú., přes který žádají žalobci zřídit právo nezbytné cesty. Obdobně pak druhý žalovaný (resp. jeho právní předchůdce [jméno] [příjmení]) získal toutéž vícestrannou smlouvou mimo jiné zejména pozemky tehdy označené p. [číslo] v k. ú. [ulice] [obec] (převážně se kryjící s dnešními pozemky p. [číslo] v témže k. ú.) a za účelem dostatečně širokého přístupu k těmto ze silnice [číslo] zakoupil od obce Bobrová mimo jiné pozemek označený tehdy [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] (převážně se kryjící s dnešními pozemky p. [číslo] v témže k. ú.).

42. I s ohledem na pečlivost, s jakou se oba žalovaní (potažmo jejich právní předchůdci) zasadili o získání vlastní přístupové cesty z veřejné komunikace, se tudíž jeví jako veskrze nespravedlivé, aby došlo ke znehodnocení jejich areálů jejich faktickým zpřístupněním žalobcům, když zejména v případě zaplocené části pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví prvního žalovaného by případná nezbytná cesta plošně zasahovala významnou jeho část a činila by jej tak zcela neupotřebitelný pro jakékoliv jiné využití jeho vlastníkem.

43. Odvolací soud rovněž zohledňoval i další okolnosti projednávaného případu, a sice že při místním šetření bylo zjištěno, že pravý břeh řeky [obec] je k hladině řeky skutečně nižší, než břeh levý, jakož i to, že zatímco pozemky žalovaných na levém břehu řeky jsou alespoň částečně zpevněny (dlužno podotknout, že zejména v případě druhého žalovaného jeho vlastním přičiněním, kdy si nechal část pozemku v souvislosti s přestavbou skladovacích prostor zpevnit betonem), pozemky na levém břehu řeky představují nezpevněné louky. Odvolací soud tedy připouští, že občas dochází k rozbahnění terénu na pravém břehu reky [obec] a někdy též až k rozlití řeky, do plošného rozsahu pak nepochybně více právě směrem přes louky na pravém břehu řeky; uvedené nepříznivé jevy nicméně je třeba chápat jako nezbytné nutné zlo, které je logickým důsledkem toho, že celá oblast (tedy jak pozemky ve vlastnictví žalobců, ostatní pozemky na pravém břehu řeky, tak i částečně pozemky ve vlastnictví žalovaných) se nachází v záplavové zóně řeky [obec], jak na to ostatně sami žalobci poukazovali. S přihlédnutím ke skutečnost, že nemovité věci žalobců představují právně i fakticky pouze objekt sloužící k rekreaci (a nikoliv k trvalému bydlení), je třeba chápat omezenou možnost přístupu k těmto v době nepříznivých klimatických podmínek jako nijak zásadně omezující.

44. Není pak zcela pravdou tvrzení žalobců o tom, že zřízení práva nezbytné cesty přes pozemky žalovaných by zasáhlo menší počet třetích osob. Na pravém břehu řeky totiž lze vysledovat hned několik možných přístupových tras, které vedou přes pozemky třetích osob, kdy jednou z nich je cesta přes pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví [jméno] a [jméno] [příjmení], tedy přes jediný pozemek jediného cizího vlastníka. Další možnou trasou je přístup přes pozemky p. [číslo] vše v k. ú. [ulice] [obec], ve vlastnictví dvou cizích osob, neboť pozemek [parcelní číslo] (byť je rovněž trvalým travním porostem – loukou) náleží obci [obec], která je dle vyjádření samotných žalobců svolná k přechodu i průjezdu přes něj. Další teoretický přístup vede přes pozemky p. [číslo] oba v k. ú. [ulice] [obec] rovněž ve vlastnictví pouze dvou cizích osob a jedině přístup přes pozemky p. [číslo] vše v k. ú. [ulice] [obec], by vedl přes pozemky tří různých cizích vlastníků.

45. Nepřiléhavou je rovněž námitka žalobců, že jimi žádaná cesta jim umožní lépe hospodařit s nemovitými věcmi i ve smyslu jejich udržování, opravy a zajištění celkové péče o chatu. V souvislosti s tím je zapotřebí znovu upozornit na skutečnost, že žádaná nezbytná cesta fakticky končí úzkou lávkou pro pěší, která může jen těžko sloužit k dopravování větších břemen, obzvláště mělo-li by se jednat o stavební úpravy či opravy chaty. Žalobci v budoucnu uvažované rozšíření přístupové lávky by pak nejen že naráželo na očekávaný odpor druhého žalovaného s takovou úpravou, nýbrž by si nepochybně vyžádalo vynaložení dalších nemalých finančních prostředků, čímž by se žalobci požadovaná varianta nezbytné cesty stala i bez nutnosti znaleckého zkoumání oceňujícího případné rozšíření lávky z ekonomického hlediska při porovnání s ostatními variantami nehospodárnou.

46. Pokud jde o otázku užívání pozemků v době minulé, musí odvolací soud předně vyvrátit argument žalobců o tom, že se v místě nynějšího umístění lávky nacházelo přemostění řeky [obec] již v první polovině 19. století. Žalobci totiž zjevně mylně interpretují značku vyobrazenou v jimi předkládané mapě z roku [číslo] jako lávku, ačkoliv tato zcela zjevně znázorňuje jez přes řeku, jehož torzo se dodnes v řece právě přibližně pod lávkou nachází. Ostatně skutečnost, že nynější lávka byla zbudována až přibližně v roce 1950, uvádí sami žalobci v dopise, kterým se v průběhu tohoto řízení obraceli na Povodí Moravy s. p. s žádostí o udělení souhlasu s jejím užíváním. Odvolací soud nicméně připouští to, co bylo mezi účastníky řízení nesporné, a sice že od konce 70. let minulého století užívali právní předchůdci lávku k přechodu přes řeku s tím, že vozidly se dopravovali přes pozemky dnes náležející vlastnicky žalovaným až k samotné lávce, kde na levém břehu řeky [obec] osobní automobily i odstavovali. V podstatě nespornou zůstala skutečnost, že žalovaní přinejmenším do konce roku 2018 průchod a průjezd žalobců přes své pozemky k lávce přes řeku Bobrůvku fakticky trpěli. Popsaný způsob užívání pozemků žalovaných ze strany žalobců tedy nepochybně skutečně má svůj původ v době před listopadem 1989, kdy (jak na to správně poukázal již soud prvního stupně) se otázka užívání pozemků ve vlastnictví státu často v praxi nijak neřešila, neboť samotná podstata vlastnického práva byla do značné míry právním řádem upozaděna ve prospěch kolektivního„ spoluužívání veřejných statků všemi“.

47. Zbývá dodat, že k oplocení a uzavření částí pozemků p. [číslo] v k. ú. [ulice] [obec] přistoupil žalovaný [číslo] v roce 2018 dle vlastního vyjádření právě z důvodu konfliktů, ke kterým docházelo mezi žalobci a osobami povolanými žalovaným [číslo] aby se na jeho pozemcích pohybovali a odstavovali tam vozidla. Takové jednostranné uzavření vlastních pozemků je nicméně pro případné zřízení nového práva nezbytné cesty rozhodnutím soudu v zásadě nevýznamné (viz k tomu shora odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu).

48. V souvislosti s tím je nutné dále připomenout, že tzv. právo nezbytné cesty neslouží ke zřízení„ práva parkoviště“, tedy k možnosti dlouhodobě na blíže neurčenou dobu odstavovat vozidla na pozemku zatíženém takovým právem, když takové oprávnění soud v občanskoprávním řízení nemá. Jinými slovy, právo cesty a stezky, je-li soudem zřízeno, zakládá oprávnění přes dotčený pozemek projíždět a přecházet s cílem dostat se až na pozemek panující, resp. odstavovat vozidlo pouze na časově velmi krátce omezenou dobu nezbytně nutnou pro vyložení a naložení osob a věcí přepravovaných vozidlem s následným neprodleným odvozem vozidla mimo zatížené pozemky.

49. V řešeném případě by tedy ani případným plným vyhověním žalobě nebylo možno dosáhnout takového výsledku, který by žalobce opravňoval dlouhodobě odstavovat (fakticky parkovat) vozidla v západním cípu pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví druhého žalovaného (jak na to byli v minulosti žalobci dle vlastního vyjádření zvyklí), když v dalším průjezdu objektivně brání existence vodní překážky v podobě řeky [obec], přes kterou vede (jak bylo zjištěno místním šetřením soudu prvního stupně) toliko lávka o šířce pro maximálně dvě osoby stojící vedle sebe, a která může sloužit pro pěší, nanejvýše pak pro lehká jednostopá vozidla. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani skutečnost, že žalobci smlouvou ze dne [datum] uzavřenou mezi nimi a Povodím Moravy s. p. prokázali existenci práva služebnosti spočívajícího v právu umístění a provozování stavby lávky na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] – vodní plocha – představující koryto řeky [obec] (fakticky však vedoucí přes uvedený pozemek), a to nanejvýše v rozsahu práva cesty dle § 1276 o. z., a dále rovněž argumentovali tím, že uvažují o možném rozšíření lávky takovým způsobem, aby přes ni bylo možno projíždět vozidly. Zmíněná smlouva totiž žalobce opravňuje výslovně pouze k provozování stavby lávky způsobem odpovídajícím stavebně-technickému stavu stavby, a dále pak k její údržbě, kontrole, opravě poruchy, případně k jejímu odstranění, nikoliv k jejímu rozšíření pro dvoustopá motorová vozidla, což by si nepochybně vyžádalo stavební práce nemalého rozsahu. Ostatně přestavba lávky by nepochybně musela stavebně technicky zasáhnout rovněž do pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] ve vlastnictví druhého žalovaného, od něhož lze jen stěží očekávat souhlas s takovým krokem.

50. Odvolací soud pak na tomto místě opakovaně připomíná, že hledání jiné potenciálně možné cesty, než se domáhají v tomto řízení žalobci, nepředstavuje poměřování dvou kvalitativně obdobných tras (buď po levém, nebo pravém břehu řeky), nýbrž je ho nutné chápat jako poměřování v obecné rovině zákonem primárně zapovězené trasy vedoucí přes uzavřené areály žalovaných na straně jedné s dalšími možnostmi přístupu přes fakticky volně přístupné travní plochy. Zbývá tak dodat, že žalobci tyto pozemky na pravém břehu řeky [obec] rovněž k přístupu ke svým nemovitým věcem fakticky od roku 2019 užívají, byť k tomu byli donuceni právě zaplocením částí pozemků p. [číslo] prvním žalovaným. V konečném důsledku tak nárok uplatněný žalobci v tomto řízení nelze chápat jinak, než jako pokus o získání jiné (z úhlu pohledu žalobců možná pohodlnější) přístupové cesty.

51. Vzhledem k tomu, že žalobci se žalobou domáhali zřízení po celé ploše blíže označených tří pozemků žalovaných, zvažoval odvolací soud rovněž, zda by nebylo možno vyhovět žalobě v té její části, kterou by došlo ke zřízení práva nezbytné cesty pouze po vybraných částech pozemků, v případě pozemku [parcelní číslo] té nezaplocené. Jinými slovy, odvolací soud zejména zvažoval, že by bylo možné a rozumné přistupovat k panujícím nemovitostem nejen po pravém břehu řeky [obec], jak uvažoval soud prvního stupně, nýbrž i po levé straně, nikoliv však přes pozemek [parcelní číslo] ve vlastnictví prvního žalovaného, který je ve své půli zaplocen a uzavřen bránou, nýbrž ve směru proti toku řeky od mostu [číslo] vedoucího přes řeku Bobrůvku nacházejícího se na silnici [číslo] dále po směru toku řeky. Ostatně první žalovaný se v tomto smyslu průchodu a průjezdu přes svůj pozemek [parcelní číslo] v jeho nezaplocené části podél levého břehu řeky [obec] ani nebránil s vysvětlením tím, že oplocení svého areálu uzpůsobil právě tomu, aby po pruhu pozemku o šíři 3 až 5 metrů mohli procházet i projíždět pracovníci správce vodního toku Povodí Moravy s. p., jakož i ostatní třetí osoby. [příjmení] ovšem mohl odvolací soud byť jen teoreticky uvažovat o této cestě, musel by mít najisto postaveno, že žalobci mají zajištěn přístup k nezaplocené části pozemku [parcelní číslo] přes další sousední pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] představující okolí benzínové čerpací stanice ve vlastnictví dalšího soukromého vlastníka pana [jméno] [příjmení], neboť pouze přes tento pozemek by měli možnost se ve směru od mostu [číslo] k nezaplocenému pruhu pozemku [parcelní číslo] dostávat z veřejné komunikace – silnice [číslo] – bez nutnosti překonávat jakékoliv oplocení.

52. K tomu odvolací soud připomíná, že soud nepovolí nezbytnou cestu přes jeden nebo více pozemků, nemá-li postaveno najisto, zda žadatel o nezbytnou cestu má zajištěn přístup přes další pozemky, které rovněž představují překážku pro spojení s veřejnou cestou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020).

53. Žalobci nicméně v řízení ani netvrdili, natož, aby se snažili prokazovat, že mají přes pozemek [parcelní číslo] v k. ú. [ulice] [obec] ve vlastnictví třetí osoby smluvně, soudním rozhodnutím, či jinak zajištěn přístup k nezaplocené části pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví prvního žalovaného a ani v tomto řízení se nároku na zřízení práva nezbytné cesty i přes pozemek. [parcelní číslo] vůči jeho vlastníkovi panu [jméno] [příjmení] nedomáhají. Z uvedeného důvodu tak je vyloučena možnost dále o možnosti zřízení práva nezbytné cesty byť jen přes nezaplocenou část pozemku [parcelní číslo] (a dále pak po pozemku [parcelní číslo] ve vlastnictví druhého žalovaného) v tomto řízení uvažovat.

54. Vycházeje z výše uvedeného proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

55. Pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně, soud prvního stupně sice správně uvažoval o povinnosti žalobců zaplatit náklady oběma v řízení plně úspěšným žalovaným (viz § 142 odst. 1 o. s. ř.) a rovněž výši těchto nákladů každým z žalovaných účelně vynaložených správně vyčíslil spolu s odkazem na odpovídající ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen„ advokátní tarif“ nebo jen„ AT“). Pokud přesto odvolací soud změnil (za použití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) oba výroky o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, učinil tak pouze z důvodu toho, že na straně povinných žalobců neshledal podmínky pro naplnění existence tzv. pasivní solidarity, tedy povinnosti hradit náklady každého z úspěšných žalovaných společně a nerozdílně. V občanskoprávním řízení o zřízení práva nezbytné cesty totiž každý z žalobců vystupuje samostatně (tvoří tzv. samostatné společenství účastníků ve smyslu ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. a nikoliv společenství nerozlučné ve smyslu odst. 2 téhož paragrafu), a to i přes to, že v případě žalobců b) a c) se jedná o rovnodílné podílové spoluvlastníky téže nemovité věci, ke které požadovali právo nezbytné cesty zřídit. Jinými slovy, každý z žalobců by se v obecné rovině mohl domáhat zřízení práva nezbytné cesty sám za sebe a tudíž i náklady, které vznikly každému z žalovaných, jsou žalobci povinni zaplatit poměrně podle toho, jakou měrou se podíleli na jejich vzniku v rámci tohoto civilního řízení; v řešeném případě pak každý 1/3. Jinak tedy správně soudem prvního stupně vyčíslené celkové náklady každého z žalovaných tudíž odvolací soud rozdělil na tři třetiny (zaokrouhleno na celé koruny) a každému z žalobců uložil povinnost zaplatit jednu z nich protistraně.

56. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšným žalovaným, když každý z žalobců je opět povinen podílet se na jejich úhradě vždy 1/3, tedy částkou 3 286 Kč v případě prvního žalovaného a částkou 1 291 Kč v případě druhého žalovaného (v obou případech zaokrouhlenou na celé koruny).

57. Celková výše nákladů prvního žalovaného 9 858 Kč odpovídá odměně jeho zástupce z řad advokátů ve výši 5 000 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast na ústním jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 2 500 Kč podle § 7 bodu 5. AT počítáno z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) AT, paušální náhradě hotových výdajů ve výši 600 Kč spojených s výše uvedenými úkony právní služby podle § 13 odst. 4 AT po 300 Kč za úkon, náhradě cestovních výdajů ve výši 1 747 Kč spojených s cestou ze sídla advokáta k odvolacímu soudu na trase [obec] – [obec] a zpět v délce 240 km osobním automobilem tov. zn. JEEP MP při kombinované spotřebě 5,8 l [číslo] km benzinu BA 95 a ceně paliva 44,50 Kč za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů podle § 13 odst. 5 AT ve spojení s ustanovením § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zákoník práce“) a ustanovením § 4 písm. a) vyhl. č. 511/2021 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad ve znění účinném od 20. 8. 2022 (dále též jen„ náhradová vyhláška“), náhradě za ztrátu času ve výši 800 Kč za 8 půlhodin strávených na cestě ze sídla advokáta k odvolacímu soudu na trase [obec] – [obec] a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a) AT a náhradě 21% daně z přidané hodnoty (dále též jen„ DPH“) ve výši 1 711 Kč počítané z odměny, paušální hrady hotových výdajů, cestovních výdajů a náhrady za ztrátu času podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.

58. Celková výše nákladů druhého žalovaného 3 872 Kč odpovídá odměně jeho zástupce z řad advokátů ve výši 2 500 Kč podle § 11 odst. 1 písm. g) AT za jeden úkon právní služby (účast na ústním jednání odvolacího soudu dne [datum]) podle § 7 bodu 5. AT počítáno z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) AT, paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč spojených s výše uvedeným úkonem právní služby podle § 13 odst. 4 AT, náhradě za ztrátu času ve výši 400 Kč za 4 půlhodiny strávené na cestě ze sídla advokáta k odvolacímu soudu na trase [obec] – [obec] a zpět podle § 14 odst. 1 písm. a) AT a náhradě 21% DPH ve výši 352 Kč počítané z odměny, paušální hrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř.