54 Co 161/2024 - 66

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený dne [datum narození zainteresované osoby] bytem [adresa zainteresované osoby] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Orgán veřejné moci], IČO [IČO orgánu veřejné moci] sídlem [Adresa orgánu veřejné moci] 10 Praha 2 o zaplacení částky 87 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. ledna 2024, č. j. 37 C 122/2023-52, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé (výrok III) mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 16 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 6. 2023 do zaplacení, jinak, tj. co do částky 12 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 6. 2023 do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 22 570 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně (pro zpětvzetí žaloby motivované dobrovolným plněním žalované) řízení co do částky 58 500 Kč zastavil [výrok I], žalované uložil povinnost, aby žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatila úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 58 500 Kč od 24. 6. 2023 do 16. 10. 2023[Anonymizováno][výrok II], žalobu v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 29 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 6. 2023 do zaplacení, zamítl [výrok III], a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku 14 342 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce [výrok IV].

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 87 500 Kč, která mu dle žalobních tvrzení měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 12 C 203/2016, jež bez čtyř dnů trvalo celkem 6 let.

3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ustanovení § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 12 C 203/2016 bylo zahájeno dne 19. 7. 2016 žalobou, kterou se nynější žalobce domáhal vůči svému bývalému zaměstnavateli, společnosti [právnická osoba]., náhrady mzdy, posléze v řízení právně posouzené jako nárok na náhradu škody za újmu na zdraví z titulu pracovního úrazu ve výši 156 188 Kč s příslušenstvím. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení skončilo dne 15. 7. 2022, kdy nabyl právní moci rozsudek [Orgán veřejné moci] ze dne 27. 5. 2022, č. j. 12 C 203/2016-583. Doba žalobcovy nejistoty stran výsledku posuzovaného řízení tedy bez čtyř dnů činila přesně 6 let. Dále soud prvního stupně zjistil, že posuzované řízení bylo složitější jak po stránce skutkové, tak i právní. Za účelem projednání věci bylo nařízeno celkem 13 ústních jednání, devět soudem prvního stupně a zbytek soudem odvolacím, neboť bylo třeba provést dokazování nejen čtením listinných důkazů, ale i výslechem několika svědků a zadaným znaleckým posudkem z oboru mzdového účetnictví. Posuzované řízení bylo celkem projednáváno ve třech stupních soudní soustavy, když Nejvyšším soudem v pořadí druhé meritorní rozhodnutí odvolacího soudu bylo spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno na podkladě podaného dovolání s odůvodněním, že oba funkčně podřízené soudy se při svém rozhodování neřídily ustálenou judikaturou, podle níž zaměstnanec, který dle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, neboť uvedenou situaci je třeba právně posoudit jako nárok na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Účastníci posuzovaného řízení k prodloužení délky zmíněného řízení v zásadě nijak nepřispěli, a to na rozdíl od věc projednávajících soudů, které byť při projednávání posuzovaného řízení postupovaly plynule, bez průtahů, zapříčinily prodloužení řízení tím, že již výše zmíněné meritorní rozhodnutí odvolacího soudu spolu s jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně muselo být pro nerespektování závěrů ustálené judikatury zrušeno a věc sama vrácena k dalšímu řízení. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 23. 12. 2023. Stanoviskem datovaným dne 13. 10. 2023 žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, že žalobci byla způsobena tvrzená nemajetková újma, a proto za účelem jejího uspokojení ještě téhož dne žalobci dobrovolně vyplatila částku 58 500 Kč.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), uzavřel, že došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. S odkazem na závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen „Stanovisko“, určil nejprve základní částku odškodnění ve výši 75 000 Kč za zřízení v délce trvání 6 let, přičemž vzal za základ pro výpočet uvedené výše odškodnění částku 15 000 za každý rok řízení s tím, že prvé dva roky trvání posuzovaného řízení zohlednil pouze polovinou této částky. Následně soud prvního stupně předmětnou základní částku odškodnění modifikoval za použití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Uvedenou částku pro zmíněnou skutkovou, právní a procesní složitost snížil o 40 % a dále ji snížil o dalších 30 % s poukazem na to, že věc byla projednávána celkově na třech stupních soudní soustavy. Na druhou stranu předmětnou částku zvýšil o 10 % pro podíl věc projednávajících soudů na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení a o dalších 30 % s poukazem na objektivně zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, neboť pracovněprávním sporům je judikaturou obecně přiznávám zvýšený význam uvedeného řízení pro účastníky. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou 52 500 Kč. Protože se však žalobci na podkladě předběžného projednání uvedeného nároku již dostalo náhrady nemajetkové újmy dokonce o 6 000 Kč vyšší, na což bylo žalobcem reagováno částečným zpětvzetím žaloby a soudem prvního stupně pak v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. částečným zastavením řízení (viz výrok I rozsudku soudu prvního stupně), soud prvního stupně s odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., žalobě vyhověl již jen ohledně požadavku žalobce na zaplacení zákonného občanskoprávního úroku z prodlení ode dne marného uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované, tj. ode dne 24. 6. 2023, do dne 16. 10. 2023, kdy se žalobci dostalo žalovanou dobrovolně poskytnutého peněžitého plnění ve výši 58 500 Kč. Ve zbytku, přestavovaném požadavkem na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 29 000 Kč s příslušenstvím, soud prvního stupně žalobu zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s implicitním odkazem na ust. § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a soud prvního stupně přiznal žalobci právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 14 342 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku, avšak výlučně jen proti jeho zamítavému výroku o věci samé (výrok III) a akcesorickému nákladovému výroku (výrok IV), podal žalobce včasné odvolání, neboť podle jeho názoru vlivem nesprávného právního posouzení mu byla přiznána výrazně nižší náhrada nemajetkové újmy, než po právu očekával. Na rozdíl od soudu prvního stupně se domnívá, že při stanovení základní výše odškodnění mělo být vycházeno nejméně z částky 17 500 Kč za každý rok trvání posuzovaného řízení, s výjimkou prvých dvou let, za které je judikaturou přiznáváno plnění pouze v poloviční výši, neboť Stanoviskem z roku 2011 určené rozpětí obecně akceptovatelné výše zadostiučinění v částce 15 000 až 20 000 Kč za každý rok trvání řízení je bez příslušné valorizace nadále neudržitelné. Soudy by minimálně měly přiměřeně zvýšit alespoň spodní hranici jimi aplikovaného rozpětí tak, že za minimální budou nadále považovat aritmetický průměr předmětného rozpětí. Teprve takto určenou obecnou základní výši nemajetkové újmy bylo podle názoru žalobce možné individualizovat za použití kritérií předvídaných v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk. Nicméně i tato kritéria podle něj nebyla soudem prvního stupně aplikována přiléhavým způsobem. Posuzovaný případ zcela jistě lze považovat za skutkově i právně složitý, což se ostatně obvykle týká všech pracovněprávních sporů, avšak o jeho procesní složitosti není přesvědčen. Má za to, že z důvodu složitosti měla být výše nemajetkové újmy méně krácena. Naprosto zásadní výhrady má však žalobce k soudem prvního stupně zvolenému hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce. Nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně akceptoval pouze typově zvýšený význam posuzovaného řízení, ačkoli zcela nepochybně jeho význam byl pro žalobce zvýšený i z důvodů ryze subjektivních, k nimž přihlíženo nebylo. Již jen za použití „selského rozumu“ je zřejmé, že dlouhodobý výpadek v příjmu zaměstnance v částce 156 tisíc Kč je citelným zásahem do rodinného rozpočtu. Měl-li soud prvního stupně za to, že v tomto směru bylo třeba žalobní tvrzení upřesnit a za účelem jejich prokázání označit důkazy, bylo jeho povinností postupovat podle § 118a o. s. ř. a v tomto směru žalobci poskytnout potřebné procesní poučení, a nikoli bez dalšího k uvedené skutečnosti nepřihlížet. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé změnil tak, že i ve zbylém rozsahu bude jeho žalobě vyhověno a spolu s tím mu z titulu náhrady nákladů řízení bude přiznána odměna a příslušná paušální náhrada hotových výdajů i za soudem prvního stupně pominuté písemné podání ve věci samé ze dne 15. 10. 2023.

6. Žalovaná se k odvolání žalobce, které jí bylo doručeno, nevyjádřila.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.), a poté, co se danou věc souhlasem obou procesních stran podle § 214 odst. 3 o.s.ř. projednal bez nařízení jednání, shledal odvolání žalobce zčásti důvodným.

8. Soud prvního stupně své právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení. Soud prvního stupně dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a že žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. č. 93, nebo Kmec J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

9. Jak plyne již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy lze u žalobce presumovat a že žalobci náleží právo na přiznání zadostiučinění v penězích, neboť z okolností daného případu lze usuzovat, že se evidentně nejedná o situaci, kdy by dostačujícím zadostiučiněním bylo možné shledat některou z forem morální satisfakce. Nutno poznamenat, že i sama žalovaná na podkladě předběžného projednání žalobcem uplatněného nároku dospěla k témuž závěru, když vedle konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě žalobci dobrovolně vyplatila již zmíněnou peněžitou náhradu nemajetkové újmy.

10. Soud prvního stupně se proto se zcela správně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. V souladu se závěry ustálené judikatury uvedl, že při výpočtu výše zadostiučinění je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení a že pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže se základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybují v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, a to za současného snížení uvedené částky na polovinu za prvé dva roky trvání řízení. Nutno přitom zdůraznit, že v souladu se závěry ustálené judikatury na přiměřenost zmíněné výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace, ani změna kursu měny (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, či rozsudek ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019). Soudu prvního stupně lze dále přisvědčit v tom, že pro poměry České republiky i sám Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce 15 000 Kč za každý rok řízení (za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu), neboť zmíněná částka je považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Soudem prvního stupně pro posuzovaný případ určenou výši obecné základní výše nemajetkové újmy v částce 75 000 Kč proto i odvolací soud považuje za přiměřenou.

11. Uvedenou základní výši odškodnění bylo dále třeba, jak rovněž správně v napadeném rozsudku zohlednil soud první instance, individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009).

12. Žalobce v zásadě sdílí soudem prvního stupně zvolený výběr kritérií, která s ohledem na okolnosti daného případu bylo lze považovat za relevantní pro individualizaci soudem dovozené obecné základní výše nemajetkové újmy, avšak rozchází se s ním v míře, kterou tato kritéria byla v rámci zmíněné individualizace akcentována.

13. Soud prvního stupně posuzované řízení shledal do určité složitějším, s čímž žalobce v zásadě souhlasí, neboť má za to, že pracovněprávní spory obecně patří k řízením skutkově i právně složitým. Žalobce ve svém odvolání zastává názor, že - hodnoceno zpětně - předmětný spor bylo možné po procesní stránce uchopit efektivnějším způsobem, nicméně, takto na hodnocení kritéria složitosti věci nelze pohlížet, zvláště pak za situace, kdy procesní postup soudu byl primárně ovlivněn chybnou právní kvalifikací uplatněného nároku, na které se vedle nalézacích soudů prvního i druhého stupně stejnou měrou podílel i sám žalobce. Uvedené však nic nemění na tom, že ve výsledku posuzované řízení objektivně naplnilo znaky řízení do určité míry složitějšího, s čímž ustálená soudní praxe zpravidla spojuje snížení obecné základní výše nemajetkové újmy o 20 %.

14. Dále je třeba konstatovat, že soud prvního stupně posuzované řízení po právu hodnotil jako řízení pro žalobce významné. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud, obdobně jako ESLP, bez dalšího přisuzuje některým druhům řízení zvýšený význam, neboť se obvykle citelněji dotýkají osobní sféry jednotlivce, a je tedy obecný zájem na jejich vyřízení v co nejkratším čase. Mezi tato řízení byly Stanoviskem zařazeny i pracovně právní spory. U nich se zvýšený význam pro poškozeného předpokládá, a není proto třeba jej prokazovat (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soud ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009; z judikatury Evropského soudu rozsudek ze dne 26. 10. 2004 ve věci Jírů proti České republice, č. 65195/01, § 47, rozsudek ze dne 24. 5. 1991 ve věci Vocaturo proti Itálii, série A č. 206-C, str. 32, odstavec 17 či rozsudek ze dne 27. 2. 1992 Ruotolo proti Itálii, série A, č. 230-D, odstavec 17). Soud prvního stupně tedy postupoval správně pokud v rámci z důvodu objektivně zvýšeného významu posuzovaného řízení navýšil předmětnou obecnou základní výši nemajetkové újmy o 30 %. Ovšem vytýká-li žalobce soudu prvního stupně, že v rámci uvedeného kritéria zcela opomněl vzít v potaz i bezesporu subjektivně zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce, jedná se o kritiku neoprávněnou. Ustálená judikatura totiž jasně stanoví, že v případě vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti poškozeného s tím, že výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. Soud přitom není povinen, ale ani oprávněn zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového sníženého nebo naopak zvýšeného významu. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023). Pakliže tedy žalobce nad rámec argumentu o obecně vyšším významu posuzovaného řízení pro žalobce plynoucím ze skutečnosti, že předmětem posuzovaného řízení byl pracovněprávní nárok žalobce, nic netvrdil, natož prokazoval, soud prvního stupně s ohledem na shora uvedené postupoval správně pokud sám o sobě k žalobcem nyní argumentované skutečnosti subjektivně zvýšeného významu řízení pro žalobce nijak nepřihlížel, ani v tomto směru neposkytl žalobcem zmiňované poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.

15. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že taktéž počet instancí, které se na projednávání věci podílely, je třeba z hlediska stanovení konkrétní výše nemajetkové újmy považovat za kritérium relevantní, vyjadřující judikaturou zmiňovanou zásadu, že délka řízení je prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení [k tomu srovnej např. bod IV. písm. a) Stanoviska]. Nicméně byla-li věc projednávána na třech stupních soudní soustavy, pak za ospravedlnitelné je judikaturou považováno snížení obecné základní výše nemajetkové újmy jen o 20 %.

16. Nutno zmínit, že v souladu se závěry ustálené judikatury platí, že naposledy zmíněné kritérium nelze posuzovat izolovaně, tedy aniž by bylo komplementárně zváženo, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti řízení nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, nýbrž pouze taková, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Nesprávné právní posouzení věci sice obecně pod shora popsané okolnosti nelze podřadit, ovšem uvedené se netýká situace, bylo-li jako v nyní posuzovaném případě výsledkem nerespektování ustálené judikatury, pročež Nejvyšší soud byl nucen zrušit stávající rozhodnutí obou instančně podřízených soudů a věc vrátit zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Prodloužení posuzovaného řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně, je v daném případě více než zřejmé, a soud prvního stupně objektivně uvedenou skutečnost nemohl ponechat bez povšimnutí. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že z uvedeného důvodu bylo namístě navýšení obecné základní výše nemajetkové újmy v rozsahu dalších 10 %.

17. Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou je namístě shledat finanční náhradu újmy ve výši 75 000 Kč. Protože z titulu náhrady předmětné nemajetkové újmy se již žalobci dostalo od žalované peněžitého plnění v částce 58 500 Kč, odvolací soud shledal žalobu důvodnou ještě co do částky 16 500 Kč.

18. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobcem požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 10906), tj. v daném případě počínaje dnem 24. 6. 2023. Z tohoto důvodu tedy odvolací soud shodně jako soud prvního stupně přiznal žalobci jím požadovaný zákonný občanskoprávní úrok z prodlení od shora zmíněného data, s rozlišením toho, zda, kdy a v jaké výši bylo již žalovanou na soudem shledanou oprávněnou výši náhrady nemajetkové újmy plněno. Výše přisouzeného úroku přitom odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé (výrok III) změnil jen tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci dále ještě částku 16 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 24. 6. 2023 do zaplacení, a to v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbylém rozsahu jej jako správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

20. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. (v případě řízení před soudem prvního stupně ještě ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť k částečnému zastavení řízení co do částky 58 500 Kč došlo výhradně pro chování žalované, která po podání žaloby dne 16. 10. 2023 žalobci zmíněnou část žalované náhrady nemajetkové újmy dobrovolně zaplatila) a přestože žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, přiznal mu právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

21. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč, odměny advokáta za celkem čtyři úkony právní služby po 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis žaloby, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 15. 10. 2023 a částečné zpětvzetí žaloby ze dne 20. 10. 2023, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“], čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobce registrovaným plátcem, ve výši 2 856 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 18 456 Kč.

22. Náhrada nákladů za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za jeden úkon právní služby po 3 100 Kč [§ 11 odst. 1 písm. k) – odvolání, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT], jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši 714 Kč [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.], tj. v součtu 4 114 Kč.

23. Celkem tedy byla žalobci z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka 22 570 Kč, k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.

Poučení