54 Co 167/2022- 95

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 C 108/2021-63, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) mění tak, že co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení a z částky [částka] od [datum] do zaplacení se žaloba zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do zaplacení a z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky [částka] spolu„ s příslušenstvím“ zamítl (výrok II) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaný je povinen na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném náhrady škody ve výši [částka] s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení měla vzniknout výhradně v důsledku toho, že žalovaný poté, co na základě účastníky uzavřené kupní smlouvy ze dne [datum] od žalobkyně řádně nabyl vlastnické právo k prodávanému nákladnímu vozidlu tov. zn. Tatra 148, výrobní číslo: [číslo], [registrační značka] (nyní [registrační značka]), nesplnil svoji povinnost provést zápis změny vlastníka vozidla v registru silničních vozidel, vlivem čehož v rozporu se skutečným stavem byla žalobkyně až do roku [rok] evidována jako provozovatel předmětného nákladního vozidla, který podle § 4 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb., o silniční dani, je poplatníkem silniční daně vztahující se k předmětnému zdanitelnému vozidlu, o čemž však žalobkyně neměla ponětí až do června [rok], kdy byla Finančním úřadem pro Středočeský kraj vyzvána k úhradě dosud nepromlčené výše dluhu z titulu řádně neuhrazené silniční daně za období počínající kalendářním rokem [rok]. Žalovaná výše náhrady škody odpovídá součtu žalobkyní uhrazeného dluhu na předmětné silniční dani za kalendářní roky [rok], [rok] a [rok], navýšeného o pokuty a úroky z prodlení, které finanční úřad žalobkyni doměřil za pozdní úhradu uvedené daně, a výše žalobkyní zaplacené silniční daně za prvé kalendářní pololetí roku [rok].

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastníci řízení spolu dne [datum] podepsali kupní smlouvu, na jejímž základě žalobkyně prodala žalovanému jí v té době vlastněné nákladní vozidlo tov. zn. Tatra 148, výrobní číslo: [číslo], [registrační značka]. Spolu s předmětným vozidlem byl žalovanému předán i příslušný technický průkaz silničního motorového vozidla. Ohledně plnění povinností vůči registru vozidel v předmětné kupní smlouvě nic uvedeno nebylo. Žalobkyně se spolehla na to, že zápis změny vlastníka vozidla v registru silničních vozidel zajistí žalovaný, který tak však neučinil, a jako vlastník předmětného silničního vozidla tak v registru silničních vozidel zůstala i nadále zapsána žalobkyně, ačkoliv s uvedeným vozidlem nakládal výlučně žalovaný, který si uvedeného rozporu faktického stavu se stavem evidenčním byl vědom, avšak za účelem nápravy nic neučinil. Ovšem ani sama žalobkyně, ačkoliv si byla vědoma zákonné povinnosti požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel, v tomto směru žádnou aktivitu neprojevila, nezkontrolovala si ani to, zda v návaznosti na prodej předmětného vozidla byla příslušná změna vlastníka vozidla do registru vozidel zapsána. Touto záležitostí se žalobkyně začala zabývat až v roce [rok], kdy od finančního úřadu obdržela výzvu k úhradě dluhu na silniční dani za uplynulé období. V návaznosti na to žalobkyně zjistila skutečný stav věci, že splnění předmětné daňové povinnosti se nelze vyhnout, a proto dne [datum] podala přiznání k silniční dani za kalendářní rok [rok], kalendářní rok [rok] a kalendářní rok [rok] vždy na částku [částka], a tyto částky příslušnému finančnímu úřadu uhradila dne [datum]. Přiznání k silniční dani za kalendářní rok [rok] žalobkyně podala dne [datum] a daňovou povinnost ve výši [částka] uhradila finančnímu úřadu dne [datum]. Žalobkyni byla vyměřena pokuta za opožděné tvrzení daně za kalendářní roky [rok], [rok] a [rok], pokaždé ve výši [částka] Tyto pokuty žalobkyně uhradila dne [datum]. Kromě toho finanční úřad v souvislosti s pozdní úhradou daňové povinnosti požadoval po žalobkyni zaplacení úroku z prodlení, konkrétně pak za kalendářní rok [rok] zaplacení částky [částka], za kalendářní rok [rok] zaplacení částky [částka] a za kalendářní rok 2018 zaplacení částky [částka]. Předmětné částky žalobkyně uhradila finančnímu úřadu dne [datum]. K požadavku žalobkyně Okresní soud v Příbrami svým rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 13 C 172/2019-46, který nabyl právní moci dne [datum], s konečnou platností určil, že žalovaný je (i nadále) vlastníkem předmětného nákladního vozidla tov. zn. Tatra 148.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem na ust. § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), shledal žalobou uplatněný nárok v převážné části důvodným. Připustil sice, že se žalobkyni i přes poučení podle § 118a (odst. 3) o. s. ř. nepodařilo prokázat, že by se žalovaný smluvně zavázal k tomu, že za ni provede zápis změny vlastníka předmětného silničního vozidla v registru vozidel, avšak nesplnění jeho zákonné povinnosti plynoucí z tehdejšího ustanovení § 11 a § 12 zákona č. 56/2001 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (ve znění účinném do 31. 12. 2014), tj. podat žádost o změnu údajů zapisovaných do registru silničních vozidel do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje, považoval za prokázané. V dané souvislosti však považoval za potřebné zdůraznit, že ze zmíněné zákonné úpravy plynula povinnost provést změnu zápisu v registru vozidel oběma účastníkům řízení, tj. jak žalobkyni jako prodávající, tak i žalovanému jako kupujícímu, každému k té části zápisu, která se ho týkala. Nejprve totiž docházelo k tzv. odhlášení vozidla ze strany prodávajícího, čímž se vozidlo dostalo do stavu„ polopřevodu“, a poté kupující vozidlo tzv. přihlásil pro sebe coby nového vlastníka. Soud prvního stupně proto uzavřel, že předmětnou zákonnou povinnost stran podání žádosti o provedení změny zápisu v registru vozidel porušili shodně oba účastníci řízení, tedy i žalobkyně, přičemž na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období již nedisponovala dokumenty k vozidlu, které bylo třeba k žádosti o změnu zápisu v registru vozidel obligatorně přiložit, tím spíše, jestliže v daném případě na splnění uvedené povinnosti zcela rezignovala. Podle názoru soudu prvního stupně však zároveň nebylo možné odhlédnout od skutečnosti, že vlastníka vozidla stíhají i další povinnosti soukromoprávního (např. odpovědnost za škodu apod.) i veřejnoprávního charakteru (odpovědnost za přestupky či jiné správní delikty) a že žalovaný zcela vědomě udržoval podobu zápisu v registru vozidel v rozporu se skutečným stavem, jelikož to z hlediska možného vzniku případných odpovědnostních závazků bylo pro něj více prospěšné, neboť stav zápisu v registru činil žalobkyni namísto něj v jistém směru za provoz vozidla i nadále odpovědnou. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru o podílu obou účastníků na vzniku žalované náhrady škody, a jelikož na straně žalovaného shledal vyšší míru zavinění, podíl každého z účastníků na vzniku škody vyhodnotil v poměru 2: 3 ve prospěch žalobkyně. Z tohoto důvodu pak s odkazem na ust. § 2918 o. z. v důsledku zmíněného porušení zákonné povinnosti žalobkyni vzniklou škodu mezi účastníky řízení v uvedeném poměru rozdělil a žalovanému uložil k náhradě 60 % této škody, neboli žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku [částka] Vedle této jistiny žalovanému podle § 1970 o. z. uložil též povinnost k úhradě žalobkyní v souladu se zmíněnou jistinou požadovaného zákonného úroku z prodlení, jehož výši shledal v souladu s jeho hmotněprávní úpravou zakotvenou v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek splatnosti uvedeného úroku z prodlení určil v závislosti na datu žalobkyní provedených úhrad z titulu plnění předmětné silniční daně. Ve zbytku soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a protože žalobkyně byla v řízení se svým nárokem úspěšná co do 60 % předmětu řízení, zavázal v řízení méně úspěšného žalovaného, aby žalobkyni nahradil účelně vynaložené náklady řízení v rozsahu rozdílu procentně vyjádřených úspěchů obou procesních stran sporu, tedy ve výši 20 % jejich celkové výše, které odpovídá částka [částka].

5. Proti tomuto rozsudku, avšak jen vůči vyhovujícímu výroku o věci (výrok I) a akcesorickému výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok III), podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, neboť má za to, že v uvedené části rozhodnutí soudu prvního stupně z řady důvodů nemůže obstát. Žalovaný má primárně za to, že soud prvního stupně měl danou věc v souladu s ust. § 3028 odst. 3 o. z. správně posoudit podle příslušných ustanovení zákona [číslo] Sb., občanský zákoník, ve znění [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“), a nikoli dle aktuální hmotněprávní úpravy, neboť k tvrzenému porušení jeho právní povinnosti mělo dojít již v roce [rok], přičemž za této situace lze žalobu bez dalšího zamítnout již jen z důvodu marného uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby. V souladu s ust. § 106 obč. zák. se totiž právo na náhradu škody promlčí mimo jiné za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Protože k žalobkyní tvrzenému porušení právní povinnosti mělo dojít v roce 2008 a žalobní nárok byl uplatněn u soudu až dne [datum], je žalovaný přesvědčen o tom, že by jím vznesená námitka promlčení měla být shledána důvodnou. Kromě toho je žalovaný přesvědčen o tom, že žalobkyní tvrzené porušení jeho povinnosti přihlásit do registru vozidel předmětné silniční pro sebe coby nového vlastníka, nelze shledat v příčinné souvislosti se vznikem tvrzené škody. Žalobkyně by totiž nebyla povinna silniční daň hradit již v případě, pokud by sama řádně splnila svoji zákonnou povinnost v podobě tzv. odhlášení vozidla. V neposlední řadě má žalovaný za to, že ani výše údajné škody nebyla soudem prvního stupně správně určena. Domnívá se, že žalobkyně v rámci daňového řízení v rozporu se svými oprávněními neuplatnila nárok na snížení sazby daně ve smyslu § 9 písm. b) zákona o silniční dani, když předmětné motorové vozidlo bylo používáno pouze k činnosti, ze které nebo v příčinné souvislosti se kterou neplynou příjmy ze samostatné činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů. Pokud by tedy měl žalovaný přeci jenom za vznik nějaké škody odpovídat, pak v podstatně nižší výši, než k níž dospěl soud prvního stupně. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud v napadeném rozsahu buď rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ohledně této části věc vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení anebo aby sám cestou změny napadených výroků rozsudku soudu prvního stupně žalobu zamítl a žalovanému přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalobkyně v reakci na odvolání žalovaného uvedla, že napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správnou a plně se s ní ztotožňuje. Žalovaný podle jejího názoru nesprávně vztahuje okamžik počátku běhu promlčecí doby k roku [rok]. Za rozhodující pro počátek běhu promlčecí doby je totiž až okamžik vzniku škody, a ta jí vznikla až tehdy, kdy musela finančnímu úřadu zaplatit předmětnou silniční daň. Uplatněný nárok byl tedy soudem prvního stupně po právu posuzován dle stávající hmotněprávní úpravy, podle které žalovaný nárok nelze považovat za promlčený. S údajnou absencí vztahu příčinné souvislosti žalobkyně nesouhlasí a nesouhlasí ani s námitkou žalovaného stran nesprávně stanovené výše škody, která jí měla být porušením tvrzené právní povinnosti způsobena. Odkaz žalovaného na neexistující ust. § 9 písm. b) zákona o silniční dani považuje za nesmyslný. Pokud měl žalovaný na mysli ust. § 6 odst. 9 téhož zákona, i ten je třeba považovat za nepatřičný. Předmětná daň byla žalobkyni vyměřena, a tudíž stěží se lze domnívat, že by bylo možné uvažovat o jejím snížení v rozsahu 100%. Navíc v době, kdy byla vyzvána k úhradě dlužné daně, žalovaný s ní odmítl spolupracovat, a proto nemohla vědět, jak žalovaný ve skutečnosti předmětné vozidlo užívá, a takovou skutečnost zohlednit v rámci daňového přiznání. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně jako správné potvrdil a přiznal jí právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl odvoláním napaden, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté shledal odvolání žalovaného zcela důvodným.

8. V prvé řadě je třeba přisvědčit žalovanému v tom, že žalobou uplatněný nárok měl být soudem prvního stupně podle § 3079 odst. 1 o. z. správně posouzen dle příslušných hmotněprávních ustanovení obč. zák., neboť zmíněné zákonné ustanovení výslovně stanoví, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

9. Žalovaný se však mýlí, pokud se domnívá, že pro takový případ lze žalobu bez dalšího jako nedůvodnou zamítnout z důvodu jím vznesené námitky promlčení, neboť zákonem v ust. § 106 obč. zák. stanovená délka objektivní promlčecí doby marně uplynula dříve, než žalobkyně svůj nárok uplatnila žalobou u soudu. Platí sice, že podle § 106 odst. 2, část věty před středníkem, obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí později za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, avšak v dané souvislosti je třeba upozornit na to, že dle závěrů ustálené judikatury zmíněný pojem„ události, z níž škoda vznikla“ zahrnuje nejen protiprávní úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 1 Cz 20/90, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod [číslo] [rok] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený výklad pojmu událost, z níž škoda vznikla, Nejvyšší soud odůvodnil tím, že„ kdybychom … ztotožnili událost, z níž škoda vznikla, pouze s protiprávním úkonem či událostí, vyvolávající škodu (protiprávní stav), … mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než vznikla škoda, škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec. Takový výklad je proto nepřijatelný“ (srov. rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 20/90, citované výše, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Pokud tedy žalobkyně předmětnou daňovou povinnost splnila prostřednictvím plateb poukázaných finančnímu úřadu ve dnech [datum], [datum] a [datum], stěží lze přisvědčit důvodnosti žalovaným uplatněné námitce promlčení, neboť za tohoto stavu k marnému uplynutí zákonem stanovené objektivní promlčecí doby nedošlo, přičemž stejně tak nedošlo ani k marnému uplynutí zákonné dvouleté subjektivní promlčecí doby, pro jejíž počátek je rozhodující okamžik, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (srov. § 106 odst. 1 obč. zák.).

10. Zcela jinak však odvolací soud hodnotí důvodnost žalovaným vznesené námitky stran absence příčinné souvislosti jakožto obligatorního předpokladu vzniku jakéhokoli odpovědnostního závazku.

11. V dané souvislosti stojí za připomenutí, že ustálená judikatura vychází z tzv. teorie adekvátní příčinné souvislosti, podle níž se o vztah příčinné souvislosti jedná tehdy, je-li jednání škůdce na straně jedné a škoda na straně druhé spolu ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinnou škody však může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodlivý následek nevznikl. Jinak řečeno, pro úvahu o existenci zmíněného vztahu příčinné souvislosti (kauzálního nexu) v tomto konkrétním případě je určující to, zda sama žalobkyně měla reálnou možnost dosáhnout změny zápisu vlastníka v registru vozidel i bez součinnosti s žalovaným, resp. zda v důsledku toho mohla bez dalšího pozbýt zákonného postavení poplatníka silniční daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dani, [účinnost] (za kterého je považován ten, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla), jehož by se týkala povinnost k úhradě silniční daně za kalendářní roky [rok] až [rok], či nikoli. V případě, že by reálně takovou možnost měla a nevyužila by ji, logicky by to znamenalo, že za příčinu následku v podobě povinnosti žalobkyně hradit předmětnou daň je namístě považovat právě tuto okolnost, která pak v daném kontextu nutně vylučuje možnost činit závěr o odpovědnosti žalovaného za vznik tvrzené škody, neboli vylučuje důvodnost žalobou uplatněného nároku jako takového.

12. V odůvodnění napadeného rozsudku se soud prvního stupně otázkou naplněnosti podmínky existence příčinné souvislosti blíže nezabýval, v zásadě měl za to, že o ní nelze pochybovat. Tento závěr však ve světle níže uvedených závěrů ustálené judikatury nemůže obstát.

13. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že registr silničních vozidel má pouze evidenční funkci a že registrace vozidla, resp. změna údaje o vlastníku vozidla, nemá žádné právní následky v oblasti soukromého práva, především práva vlastnického (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], publ. Pod [číslo] Sb. NSS, dále srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Cdo 5330/2015-193, usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nebo jeho usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 23 Cdo 742/2021). Je tudíž možné, že vlastníkem silničního vozidla podle předpisů soukromého práva bude osoba odlišná od osoby, která je jako vlastník evidována v registru. To však není z hlediska možnosti podat žádost o zápis změny údajů v registru podstatné, neboť„ k zápisu změn, resp. vyřazení vozidla z registru, (…) může dojít také na žádost osoby odlišné od osoby, která je jako vlastník evidována v registru, pokud doloží, že se stala vlastníkem vozidla“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], viz také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], publ. pod [číslo] Sb. NSS). Nejvyšší správní soud tedy připustil, aby byla změna údajů v registru učiněna na žádost skutečného vlastníka vozidla, který v registru evidován není, ale vlastnictví dostatečně prokázal, a to bez ohledu na splnění podmínek stanovených zákonem č. 56/2001 Sb. V takovém případě je tudíž třeba analogicky připustit, aby byla změna údajů v registru učiněna i na žádost osoby, která je jako vlastník stále v registru evidována, ale dostatečným způsobem prokáže, že reálným vlastníkem vozidla již není. Takový postup je nutné připustit tím spíše s ohledem na to, že osoba v této situaci již zpravidla nebude mít dokumenty požadované zákonem č. 56/2001 Sb. k dispozici, a nemusí mít ani možnost se k nim dostat. Lze sice namítnout, že ke zmiňovaným situacím dojde zpravidla v důsledku porušení primární povinnosti včas požádat o zápis změny údajů v registru, avšak i v takových případech je však nutné zohlednit, že se zde střetávají jednak zájem na tom, aby údaje v registru odrážely skutečný stav, a ten tak mohl náležitě plnit svou funkci, jednak skutečnost, že údaje v registru jsou osobními údaji podléhajícími režimu zákona o ochraně osobních údajů, které mají být v souladu s § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně osobních údajů přesné, tj. rovněž odpovídat skutečnosti. To, že postupy, které demonstrativně vymezuje zákon o ochraně osobních údajů, zákon č. 56/2001 Sb. neukládá ani neumožňuje, není v daném případně podstatné. Podle zákona o ochraně osobních údajů je nutné postupovat právě proto, že zákon č. 56/2001 Sb. v tomto směru mlčí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], in ASPI ID: JUD339122CZ).

14. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně měla, i bez součinnosti žalovaného, reálnou možnost dosáhnout změny zápisu vlastníka vozidla v registru silničních vozidel, a sama tím – zvláště při jí deklarované vědomosti o zákonné povinnosti podání žádosti o zápis změny vlastníka vozidla do 10 pracovní dnů, jejíž nesplnění navíc s účinností od [datum] naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb. – dosáhnout odstranění údaje o ní jako vlastníkovi předmětného silničního vozidla z registru silničních vozidel, následkem čehož by zároveň pozbyla zákonného postavení poplatníka silniční daně, kterou byla povinna za kalendářní roky 2016 až 2019 uhradit, ačkoliv fakticky předmětné silniční vozidlo již řadu let neužívala a neprovozovala. Ostatně žalobkyně měla být k tomu motivována i z toho důvodu, že nedojde-li po převodu vlastnického práva k zápisu změny vlastníka v registru silničních vozidel, pak se dosavadní vlastník vystavuje objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla (kterým je zásadně jeho vlastník) za porušení povinnosti řidiče podle § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (více k tomu nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 15/16).

15. Protože shora uvedené vylučuje možnost činit v daném případě závěr o naplněnosti existence podmínky příčinné souvislosti jako obligatorního předpokladu vzniku odpovědnostního závazku, bylo nadbytečné se blíže zabývat žalovaným rovněž zpochybňovanou správností výše žalobkyni vzniklé škody, neboť již jen samotná absence kauzálního nexu sama o sobě plně odůvodňuje závěr o nedůvodnosti žalobkyní v této věci uplatněného žalobního nároku.

16. Odvolací soud proto s odkazem na shora uvedené napadený vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že i v této části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, bylo nezbytné rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech přitom vyšel z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (v odvolacím řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.) a v řízení zcela procesně úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

18. Žalovanému přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává z odměny advokáta za celkem sedm úkonů právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, vyjádření k žalobě ze dne [datum], replika ze dne [datum], písm. g) - účast na jednání soudu ve dnech [datum], [datum] a [datum], § 7 bod 8., § 8 odst. 1 – z pcta 122 637 Kč - vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů - dále jen„ AT“), sedmi paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. celkem [částka].

19. Náhrada nákladů odvolacího řízení sestává ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši [částka], odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) - odvolání žalovaného, písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 – z pcta 73 582,20 Kč - AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. celkem [částka].

20. Žalovanému byla proto z titulu náhrady nákladů řízení přiznána celkem částka [částka], kterou je žalobkyně povinna uhradit k rukám jeho právního zástupce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení