54 Co 172/2025 - 120

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a Mgr. Jany Homolové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně], zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. ledna 2025, č. j. [Anonymizováno], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem zrušil spoluvlastnictví k nemovitým věcem – pozemku p. č. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a pozemkům p. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno], všechny zapsané na LV č. [Anonymizováno] pro k. ú. [adresa] (dále též jen „předmětné nemovité věci“) mezi žalobkyní a žalovanou (výrok I.) a výrokem II. téhož rozsudku současně nařídil prodej předmětných nemovitých věcí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi žalobkyni a žalovanou podle jejich spoluvlastnických podílů, tj. každé . O nákladech řízení rozhodl výrokem III. téhož rozsudku tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1144 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), která vyložil s přihlédnutím k právním závěrům vyjádřeným v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, a ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 5764/2016, tím, že žádná ze spoluvlastnic nechtěla setrvat ve spoluvlastnictví, předmětné nemovité věci nelze mezi rovnodílné podílové spoluvlastnice rozumně rozdělit, přičemž pouze žalovaná žádala přikázání předmětných nemovitých věcí do výlučného vlastnictví. Vzhledem k tomu však, že žalovaná ani na výzvu soudu prvního stupně neprokázala svoji solventnost k vyplacení odpovídajícího vypořádacího podílu žalobkyni, zrušil soud prvního stupně spoluvlastnictví za současného nařízení prodeje předmětných nemovitých věcí v dražbě.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná. Navrhla, posuzováno podle obsahu odvolání (viz § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“)), aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že předmětné nemovité věci přikáže do jejího výlučného vlastnictví. V důvodech odvolání namítla, že prokázání své vlastní solventnosti neodmítá, současně však žádá o totéž žalobkyni. V souvislosti s tím poukázala na neutěšenou hospodářkou situaci žalobkyně a vyjádřila své podezření, že žalobkyně může skončit v insolvenci. Navrhla tudíž, aby bylo provedeno dokazování ohledně finanční a ekonomické situace žalobkyně.

4. Vedle toho opakovaně namítla, že jí nebyla doručena předžalobní výzva, návrh dohody o užívaní předmětné nemovité věci ze strany žalobkyně měl nedostatky a byl zcela jednostranný a nově též poukázala na to, že rozhodnutí [právnická osoba], ohledně vyšetřování, které iniciovala, již nabylo právní moci.

5. Žalobkyně navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že námitky zmíněné žalovanou v odvolání nejsou důvodem pro změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, které je věcně správné.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

8. Jak vysvětlil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 102/03, podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jež byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady ze dne [datum] jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „LZPS“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 LZPS).

9. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nicméně soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Přitom k tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby účastník (popř. jeho zástupce) tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena). Obecný poukaz na "závažné důvody" nepostačí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 1358/99). V nepřítomnosti účastníka řízení tedy může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité, tedy za důvod vyžadující odročení jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1226/2012). Typickým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání pak je např. nemoc účastníka řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 2056/2000).

10. Ze strany odvolacího soud zbývá doplnit, že účasti na ústním jednání nebrání samo o sobě ani rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti jako takové, neboť účast na ústním jednání před soudem je ospravedlnitelným důvodem pro dočasné opuštění adresy bydliště, na které se má jinak osoba, o jejíž pracovní neschopnosti bylo rozhodnuto, zdržovat, pakliže takovým postupem nedojde k narušení léčebného režimu, který má osoba dodržovat.

11. Konečně pak v případě, že žádosti o odročení jednání není vyhověno, není soud povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení bylo vyhověno (srovnej usnesení Nevyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1962/2003).

12. V projednávaném případě byla žalovaná vyrozuměna o termínu ústního jednání před odvolacím soudem nařízeného na den [datum] již dne [datum], kdy byla též odvolacím soudem vyzvána k tomu, aby nejpozději k nařízenému jednání: 1) doplnila svá skutková tvrzení obsažená v obraně proti žalobě o uvedení konkrétní peněžní částky, kterou je připravena vyplatit jako vypořádací podíl žalobkyni s cílem získat výlučné vlastnické právo k nemovitým věcem a 2) navrhla provedení konkrétních důkazů, popř. u jednání zajistila přítomnost takových důkazů, k prokázání svých skutkových tvrzení doplněných na výzvu uvedenou pod bodem 1). Současně odvolací soud žalovanou poučil o tom, že nebude-li na výzvu shora přiléhavě reagováno doplněním skutkových tvrzení nejpozději u ústního jednání odvolacího soudu, resp. nebudou-li navrženy konkrétní důkazy k prokázání uvedených skutečností, může to mít za následek neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalovanou, což může mít za následek neúspěch žalované v tomto soudním řízení.

13. Podáním datovaným dnem [datum] a doručeným odvolacímu soudu dne [datum] žalovaná, aniž by jakkoliv reagovala na výzvu odvolacího soudu obsaženou v předvolání k jednání, požádala o odročení ústního jednání odvolacího soudu nařízeného na den [datum] s odůvodněním, že čerpá dlouhodobě plánovanou dovolenou z důvodu zajištění péče pro svoji matku [Jméno žalované], narozenou [Anonymizováno], která vyžaduje péči celý den a náhradní péče se vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu špatně zajišťuje na profesionální úrovni. Okolnosti v žádosti uváděné žalovaná ničím nedoložila.

14. Popsanou žádost o odročení jednání odvolací soud nepovažoval za důvodnou, a to jednak pro její obsahovou nekonkrétnost a současně i neexistenci jakýchkoliv důkazů dokládajících jen v obecné rovině uváděné okolnosti. Odvolací soud tedy žádosti žalované o odročení ústního jednání ze dne [datum] nevyhověl a bez dalšího projednal věc i bez přítomnosti žalované.

15. Pokud jde o věc samotnou, lze na úvod předeslat, že soud prvního stupně učinil ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami odvolatelky vznesenými v průběhu řízení.

16. Podle ustanovení § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

17. Podle § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

18. Shora citovaná zákonná ustanovení vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, a usnesením téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2208/2015, tak, že i v poměrech občanského zákoníku účinného od [datum] je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě; takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. Nařízení dražby společné věci jen mezi spoluvlastníky pak není zvláštním způsobem vypořádání spoluvlastnictví, kterým by mohlo dojít k obejití zákonné posloupnosti, nýbrž toliko způsobem nařízeného prodeje společné věci v dražbě, kdy namísto veřejné dražby soud nařídí dražbu jen mezi spoluvlastníky.

19. Jak přitom dále rozvádí rovněž v ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud, ačkoliv z ustanovení § 1147 o. z. vyplývá jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, je nutné vedle zkoumání vůle účastníka také zkoumat jeho solventnost. Tímto způsobem se totiž každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoli finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3390/2022). Chybějící solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, nelze nahrazovat určením delší lhůty ke splnění povinnosti na základě hypotetické úvahy soudu, že ve lhůtě několika let od právní moci rozsudku bude spoluvlastník mít možnost potřebné finanční prostředky získat (opět již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1942/2016).

20. Odvolacímu soudu není známo žádné rozhodnutí, které by výslovně počítalo s možností zkoumat solventnost podílového spoluvlastníka v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze s přihlédnutím k laickému odhadu hodnoty vypořádávané věci (bez znaleckého posudku). Jak nicméně vysvětlil ve svém usnesení ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2816/2017, Nejvyšší soud, z žádného právního předpisu a ani z judikatury dovolacího soudu nevyplývá, že výše vypořádacího podílu má být v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví obligatorně stanovena znaleckým posudkem. Rovněž komentářová literatura sice uvádí, že při oceňování věcí v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jde zpravidla o posouzení skutečností, které vyžadují odborné znalosti, a je tedy třeba ustanovit znalce ve smyslu § 127 o. s. ř. (viz shrnující závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 5137/2015). Z žádného právního předpisu ani z judikatury nicméně nevyplývá, že by vypracování znaleckého posudku bylo nezbytně obligatorní (odkaz na výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 2816/[adresa], Michal. § 1147 [Přikázání společné věci a její prodej ve veřejné dražbě]. In: SPÁČIL, Jiří, KRÁLÍK, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2021, s. 776, marg. č. 62.)

21. V projednávané věci odvolací soud předesílá, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že předmětné nemovité věci představují zejména pozemek s předzahrádkou a rodinným domem na něm stojícím, ve kterém se nachází fakticky jediná bytová jednotka. Zbývající dva samostatné pozemky pak podle evidence katastru nemovitostí představují ostatní plochy – neplodnou půdu.

22. Z usnesení [právnická osoba], Krajského ředitelství policie kraje [adresa], Územního odboru [adresa], Obvodního oddělení [adresa], ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] které nabylo právní moci dne [datum], bylo odvolacím soudem nad rámec dokazování provedeného soudem prvního stupně zjištěno, že podle § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále též jen „trestní řád“), byla policií odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit [jméno FO], nar. [datum] v [adresa], bytem [adresa], tím, že dne [datum] v obci [adresa], s [Jméno žalované], nar. [datum], měl uzavřít kupní smlouvu na prodej podílu o velikosti na předmětných nemovitých věcech, a to za nápadně nevýhodných podmínek a současně za situace, kdy poškozená [Jméno žalované], nar. [datum], trvale bytem [adresa], [adresa], měla zhoršený zdravotní stav a trpěla demencí, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

23. Z obsahu spisu sp. zn. [Anonymizováno] vedeného [právnická osoba], Krajským ředitelstvím policie kraje [adresa], Územním odborem [adresa], Obvodním oddělením [adresa], dále bylo zjištěno, že dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně v této věci ([Jméno žalované], nar. [datum]) uzavřela jako prodávající kupní smlouvu se společností [právnická osoba] jako kupující, kterou převedla své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální na předmětných nemovitých věcech za kupní cenu 250 000 Kč a téhož dne také uzavřela dohodu o úhradě této kupní ceny takovým způsobem, že dojde nejprve k zaplacení pohledávky vymáhané v exekuci vedené [tituly před jménem] [jméno FO], soudním exekutorem Exekutorského úřadu [adresa] pod sp. zn. 204 EX [č. účtu] vůči povinné [Jméno žalované] (žalované v této věci) a prodávající bude vyplacen až případný zbytek kupní ceny po úhradě uvedeného dluhu třetí osoby. V téže dohodě současně smluvní strany poukázaly na to, že aktuální hodnota (rozuměj ke dni podpisu dohody – tedy ke dni [datum] – pozn. odv. soudu) ideálního spoluvlastnického podílu o velikosti na předmětných nemovitých věcech může dosáhnout až 732 000 Kč. Ostatně sama žalovaná v postavení oznamovatelky a osoby podávající vysvětlení dne [datum] v rámci šetření policie uvedla, že v roce 2021 odhadovala hodnotu předmětných nemovitých věcí na částku 1,6 milionu Kč (tedy v případě ideální 800 000 Kč.).

24. Žalobkyně pak vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti ideální nabyla od společnosti [právnická osoba] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] za kupní cenu 262 580 Kč.

25. Z obsahu spisu se nepodává, že by v době od uzavření kupních smluv o prodeji ideálního spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitých věcech nejprve z vlastnictví [Jméno žalované] nar. [datum] (dne [datum]) a následně z vlastnictví společnosti [právnická osoba] (dne [datum]) do vlastnictví žalobkyně došlo k nějaké zásadní změně předmětných nemovitých věcí (ať už ve smyslu jejich zchátrání či dokonce úplné zkázy, či naopak k jejich významné rekonstrukci či opravě), která by měla zásadní vliv na jejich hodnotu.

26. Vycházeje z výše uvedených zjištění je zřejmé, že v posuzovaném případě předně nepřichází do úvahy reálné dělení předmětných nemovitých věcí. V případě komplexu rodinného domu s předzahrádkou to platí bezvýhradně, v případě ostatních ploch – neplodné půdy – se to pak jeví jako zcela neúčelné. I bez nutnosti zjišťovat obvyklou hodnotu předmětných nemovitých věcí prostřednictvím znaleckého zkoumání je evidentní, že celková jejich hodnota se řádově pohybuje nejméně ve statisících korun českých, v případě ideální na nich pak nejméně ve výši 250 000 Kč a závisí v rozhodujícím rozsahu na obvyklé ceně rodinného domu s přiléhajícími pozemky. S ohledem na povahu jednotlivých pozemků se pak sluší podotknout, že ani případné reálné rozdělení samostatných pozemků by v řešeném případě nepřineslo podstatné snížení částky potřebné k vypořádání ve vztahu mezi rovnodílnými podílovými spoluvlastníky.

27. Rovněž odvolací soud se tedy bez toho, aniž by zjišťoval obvyklou cenu předmětných nemovitých věcí, obrátil na žalovanou, aby za situace, kdy pouze ona usiluje o přikázání předmětných nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví, jednak v rovině skutkových tvrzení uvedla a současně konkrétními důkazy prokázala, jakou konkrétní částku je připravena a současně i ochotna zaplatit jako náhradu na vypořádací podíl žalobkyně. Vzhledem k tomu, že na tuto výzvu odvolacího soudu žalovaná nijak nereagovala, dovozuje odvolací soud, že žalovaná nedoložila svoji solventnost v souladu se shora prezentovanou ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů.

28. Zbývá připomenout, že žalobkyně o přikázání předmětných nemovitých věcí do svého výlučného vlastnictví nestojí a je tudíž zcela nezajímavé, zda tato případně disponuje odpovídající finanční částkou potřebou na vyplacení vypořádacího podílu, natož pak jaké jsou její majetkové poměry. Za popsané situace tudíž nepřichází do úvahy přikázat předmětné nemovité věci do výlučného vlastnictví kterékoliv ze stran sporu (žalovanou z toho nevyjímaje).

29. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud podílové spoluvlastnictví zrušil a k vypořádání spoluvlastníků nařídil prodej předmětných nemovitých věcí v dražbě. Odvolací soud tudíž jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a jeho výkladu obsaženému ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23, o nevhodnosti přiznávat kterékoliv ze stran sporu náhradu nákladů v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, které má povahu tzv. „idicium duplicis“, tedy civilního soudního řízení, ve kterém mají účastníci na obou stranách sporu zároveň postavení žalobce i žalovaného.

30. Stejně tak výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a jejich výkladu podanému v posledně odkazovaném stanovisku, podle něhož by náhrada nákladů řízení neměla být přiznávána žádné stran tohoto sporu, pakliže došlo ke zrušení a vypořádaní podílového spoluvlastnictví.