54 Co 179/2025 - 116

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudkyň JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení vlastnického práva k nemovité věci o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 3. 2025, č. j. 10 C 290/2023-80, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění takto: a) Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému na nákladech řízení částku [Anonymizováno] Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky], b) Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na nákladech řízení částku [Anonymizováno], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky]. III. a) Žalobkyně je povinna zaplatit 1. žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku [Anonymizováno] Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky]. b) Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované na nákladech odvolacího řízení částku [Anonymizováno] Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Okresní soud ve [adresa] jako soud prvního stupně (dále jen „prvostupňový soud“) odvoláním napadeným rozsudkem, jeho výrokem I., zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m2, označeného jako zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], rodinný dům, nacházející se v obci a k. ú. [adresa], nemovitosti zapsané u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [Anonymizováno]. Výrokem II. pak uložil soud prvního stupně žalobkyni, aby žalovaným společně a nerozdílně nahradila náklady řízení ve výši [Anonymizováno] Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalovaných [Jméno advokátky], advokátky sídlem [adresa], [adresa].

2. Soud prvního stupně vedl řízení na základě žaloby podané [datum], doplněné do protokolu sepsaného u Okresního soudu ve [adresa] dne [datum], v níž žalobkyně tvrdila, že smlouvou uzavřenou dne [datum] převedla svůj spoluvlastnický podíl mimo jiné ke shora uvedeným nemovitostem na žalované, ovšem uvedená smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, z důvodu nepřiměřeně nízké kupní ceny, když žalovaní se zavázali mimo cenu uvedenou v písemné kupní smlouvě uhradit žalobkyni další částku, jejíž výši v průběhu řízení žalobkyně měnila, ale nad rámec písemně sjednané kupní ceny žalovaní žalobkyni nic dalšího nezaplatili. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní jako prodávající a dalšími prodávajícími [jméno FO] a [jméno FO] a mezi žalovanými jako kupujícími byla dne [datum] uzavřena písemná kupní smlouva podle § 2079 a 2128 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), jejímž předmětem byl prodej spoluvlastnických podílů všech prodávajících v úhrnné výši [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na nemovitostech zapsaných na LV č. [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa] (tj. rodinného domu č.p. [Anonymizováno] spolu s pozemkem parc. č. [Anonymizováno]) za dohodnutou souhrnnou cenu [Anonymizováno] Kč, přičemž v této kupní ceně na podíl žalobkyně v rozsahu id. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] připadla cena ve výši [Anonymizováno] Kč. Soud prvního stupně předmětnou kupní smlouvu považuje za platně uzavřenou, neboť se účastníci dohodli na předmětu prodeje a jeho kupní ceně a smlouva, jejímž předmětem byl prodej a koupě nemovitostí, byla uzavřena v písemné formě v souladu s § 560 a 2128 odst. 1 o. z. Pokud se žalobkyně v řízení dovolávala neplatnosti části této smlouvy s tím, že určená cena je nepřiměřeně nízká a ujednání o ceně je v rozporu s dobrými mravy a dále tvrdila, že všichni účastníci smlouvy se dohodli na tom, že nad částku [Anonymizováno] Kč bude vyplacena další částka v hotovosti, tato tvrzení byla v řízení vyvrácena dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO] a účastnickou výpovědí žalované [Jméno žalované B], kteří potvrdili, že celková cena všech prodávaných nemovitostí (včetně spoluvlastnického podílu [jméno FO], jehož se netýkala předmětná smlouva) byla stanovena vzájemnou dohodou ve výši [Anonymizováno] Kč, přičemž dle názoru soudu prvního stupně uzavřená smlouva není v rozporu s dobrými mravy, a pokud se žalobkyně v řízení dovolávala ustanovení § 1796 o. z., naplnění podmínek tohoto ustanovení v řízení prokázáno nebylo. Tyto úvahy vedly soud prvního stupně k zamítnutí podané žaloby, přičemž s ohledem na prokázanou dohodu smluvních stran o ceně nemovitosti nebyl v řízení pro stanovení ceny předmětných nemovitostí proveden důkaz znaleckým posudkem.

3. Proti rozsudku se žalobkyně odvolala. V zásadě zopakovala svoji dosavadní argumentaci spočívající v tom, že cena mezi účastníky smlouvy byla stanovena tak, že cena za „domek“ bude v písemně vypracované smlouvě [Anonymizováno] Kč a další část ceny [Anonymizováno] Kč dají kupující prodávajícím „bokem“. Když se následně obrátila na kupujícího [jméno FO] s žádostí o zaplacení doplatku, ten se jí vysmál. Žalobkyně byla v kontaktu s odhadcem [tituly před jménem] [jméno FO], který si dům prohlédl, a odhadl jej na [Anonymizováno] Kč, cenu garáže stanovil na [Anonymizováno] Kč, posudek jí však nevydal. Žalobkyně pak s ohledem na stav nemovitosti a to, že žalovaní byli ochotni pomoci s vyklizením domu, navrhla výhodnou cenu [Anonymizováno] Kč. Následně se žalobkyně s druhou žalovanou domluvila tak, že ve smlouvě bude uvedena cena za domek (včetně podílu [jméno FO]) [Anonymizováno] Kč, tedy po odečtení jeho podílu [Anonymizováno] Kč, zbývajících [Anonymizováno] Kč dají žalovaní žalobkyni a dalším prodávajícím bokem, byť si byla vědoma toho, že neměla svého „nesvéprávného“ bratra ošidit, ale vůbec neví, kolik bere důchod a nemá představu o financích.

4. Žalobkyně dále uvedla, že na straně soudu došlo k několika pochybením. Jednak nebyl vyslechnut [Jméno žalované A] (přičemž tento měl být případně vyslechnut na detektoru lži), a dále navrhla, aby jí byl „vrácen domek“ s tím, že ona vrátí kupní cenu [Anonymizováno] Kč. V dalším doplnění odvolání i u jednání odvolacího soudu zopakovala, že kupní cena za dům byla sjednána tak, že částka uvedená v kupní smlouvě byla pouze částí ceny, a nad tuto cenu bylo s žalovaným domluveno, že zaplatí další částku, cca do výše [Anonymizováno] Kč. Žalobkyně nevěděla, že by měl být vypracován odhad pro stanovení ceny, toto jí neřekla ani [tituly před jménem] [jméno FO] při podepisování smlouvy. Dozvěděla se to až ve chvíli, kdy k předložení znaleckého posudku byla vyzvána finančním úřadem pro účely vyměření daně. K uvedení nižší kupní ceny ve smlouvě vedlo žalobkyni to, že jedním ze spoluvlastníků nemovitosti, byl její [Anonymizováno] [právnická osoba], který má opatrovníka, žalobkyně od druhé žalované slyšela, že z účtů osob, které mají opatrovníka, se ztrácejí peníze, a tomu chtěla žalobkyně zabránit tím, že na účet bratra bude vyplacena nižší částka.

5. Žalovaní se k podanému odvolání vyjádřili tak, že souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, který dospěl k tomu, že kupní smlouva mezi žalobkyní jako prodávající (a dalšími dvěma prodávajícími) a žalovanými jako kupujícími, je platná, stejně tak jako se závěrem, že sjednaná cena není nepřiměřeně nízká ani že jde o kupní smlouvu uzavřenou v rozporu s dobrými mravy. Tvrzení žalobkyně, že se zúčastněné strany smlouvy dohodly na vyšší kupní ceně, než je ta uvedená v písemné smlouvě, nebylo v řízení ničím prokázáno, resp. toto bylo vyvráceno výpovědí svědků a účastnickou výpovědí [Jméno žalované B]. Pokud nyní žalobkyně navrhuje, aby byl v řízení vyslechnut [Jméno žalované A], tento důkaz považují žalovaní za nadbytečný, a navíc tento důkaz žalobkyně v celém dosavadním řízení nenavrhovala. Žalovaní navrhli, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni uložil, aby žalovaným nahradila náklady odvolacího řízení.

6. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), z pozice účastníka řízení (§ 90 o. s. ř.) jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.). Napadla rozsudek soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. a contrario), a to z odvolacích důvodů podřaditelných pod ustanovení § 205 odst. 2, písm. b), e) a g) o. s. ř.

7. Než odvolací soud vůbec přistoupil k meritu věci, bylo nutné se zabývat otázkou existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání určovací žaloby, neboť splnění podmínky existence naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby je nutným předpokladem pro to, aby žalobce/žalobkyně mohl/mohla být s takovým typem žaloby v řízení úspěšná (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Je zřejmé, že řízení se týká vlastnického práva k nemovitosti, kdy žalobkyně napadá stav zápisu v katastru nemovitostí, resp. domáhá se změny zápisu ve veřejném rejstříku s odůvodněním, že uzavřená smlouva o převodu nemovitosti je neplatná, tudíž jako vlastník v katastru nemovitostí má být uvedena ona, nikoliv žalovaní; napadá tedy rozpor mezi faktickým stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí (stavem právním), za této situace je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005). Soud prvního stupně zjevně existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobkyně vyřešil shodně (tj. že tento je dán), neboť v řízení přistoupil k dokazování a zjišťování skutkových okolností věci, tedy zabýval se věcí samou, stejně jako soud odvolací. Skutečnost, že úvahy soudu prvního stupně na téma existence naléhavého právního zájmu nejsou vyjádřeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, sice představují jeho vadu, nicméně nejsou takovou vadou, která by vedla k zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně.

8. Pokud jde o závěr o skutkovém stavu, odvolací soud odkazuje na důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, když nad rámec takto zjištěného skutkového stavu byl v řízení před odvolacím soudem pouze vyslechnut jako účastník řízení 1. žalovaný.

9. Na tomto místě přitom odvolací soud připomíná, že občanskoprávní odvolací řízení je ovládáno zásadou tzv. neúplné apelace, podle níž účastníci mohou před odvolacím soudem uvádět nové skutečnosti a navrhovat provedení nových důkazů (tedy takových, které nebyly dříve uplatněny v řízení před soudem prvního stupně) pouze za splnění některého z předpokladů výslovně uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. Podle § 205a o. s. ř. přitom skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.

10. Za situace, kdy si soud prvního stupně vyhodnotil skutková zjištění ohledně skutkového stavu věci za dostatečná po provedení důkazů jiných (zejména pak po provedení důkazů výpověďmi svědků a druhé žalované), nelze mu vyčítat, že k provedení důkazu výpovědí prvního žalovaného již nepřistoupil, obzvláště za situace, kdy jeho výslech v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala samotná žalobkyně. Odvolací soud pak dokazovaní jeho výpovědí k návrhu žalobkyně učiněnému až v odvolacím řízení doplnil za použití § 213 odst. 4 o. s. ř. jen proto, že přípustnost provedení takového důkazu v odvolacím řízení byla založena právě návrhem samotných žalovaných, kteří se výslechu i prvního žalovaného dovolávali již v řízení před soudem prvního stupně.

11. Naproti tomu odvolací soud neakceptoval další důkazní návrhy žalobkyně (čtením obsahu emailové korespondence, která se měla uskutečnit mezi žalobkyní a prvním žalovaným v době od [datum] do [datum]), když uvedené důkazní návrhy nezazněly v řízení před soudem prvního stupně a žalobkyni (s ohledem na dobu, kdy mělo ke komunikaci mezi stranami dojít) současně ničeho nebránilo, aby tyto k důkazu předložila právě již tomuto soudu. Navrhované důkazy pak nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených výjimek zmíněných ve shora citovaném ustanovení § 205a o. s. ř., která by odůvodňovala provedení takových důkazů i v odvolacím řízení, byť nebyly uplatněny v předchozí fázi občanskoprávního řízení (před soudem prvního stupně). Zejména pak nebylo možno důkaz obsahem emailů provést ani s odkazem na ustanovení § 205a písm. c) o. s. ř. když snaha žalobkyně o zpochybnění věrohodnosti jednoho z vícero důkazních prostředků, na kterých spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně (zde výpověď druhé žalované), ani zpochybnění věrohodnosti výpovědi prvního žalovaného učiněné až před odvolacím soudem, nemůže spočívat v tom, že žalobkyně soudu předestře jiný důkaz o týchž okolnostech, který skutkový stav popisuje jinak (odlišně) od dříve soudem provedených důkazů. Takový postup je samozřejmě – obecně vzato – možný, nepředstavuje však případ uvedený v § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a přípustným by tudíž byl pouze za předpokladu, pokud by žalobkyně navrhovala provedení důkazů obsahem emailové korespondence mezi účastníky řízení už před soudem prvního stupně (k tomu v podrobnostech srovnej jak ustálený výklad posledně zmiňovaného zákonného ustanovení podávaný komentářovou literaturou (např. DRÁPAL, Ljubomír. § 205a [Omezení odvolacích důvodů]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1641, marg. č. 6.; popř. též ŠEBEK, Roman. § 205a [Omezení odvolacích důvodů]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 21.), tak i rozhodovací praxí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003)).

12. Z výpovědi prvního žalovaného [jméno FO] bylo zjištěno, že k uzavření kupní smlouvy se žalobkyní a její [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (dalšími dvěma prodávajícími) žalované motivovalo to, že jejich dům sousedí s nemovitostí prodávajících. V době, kdy se na prodeji nemovitosti domlouvali, neměli jistotu, že se podaří zrealizovat prodej celé nemovitosti, neboť část nemovitosti vlastnil další spoluvlastník – [Anonymizováno] žalobkyně, který je omezen ve svéprávnosti. Navíc k nemovitosti byl připlocen pozemek ve vlastnictví dalšího subjektu (obce [adresa]), dům nacházející se na prodávaném pozemku parc. č. [Anonymizováno], byl plný věcí, které bylo nutné vyklidit a měl eternitovou střechu, což byl problém pro likvidaci. Na koupi domu žalovaný nijak nespěchal, měl sumu peněz, které byl ochoten za nemovitost dát. Žalobkyně požadovala, aby v rámci kupní ceny byla částka za prodávaný pozemek s garáží „navýšena“, neboť na tomto pozemku neměl spoluvlastnický podíl bratr žalobkyně, a částka za prodávaný pozemek s domem, kde měl spoluvlastnický podíl i [Anonymizováno] žalobkyně, byla „ponížena“, protože uváděla, že [Anonymizováno] [adresa] již byl v rámci dědického řízení vyplacen. Na ceně nemovitosti se dohodli kupující nejprve s žalobkyní a s prodávajícím [jméno FO], když žalobkyně uváděla, že podle odhadu je cena nemovitostí asi [Anonymizováno] Kč. Tato cena se zdála další spoluvlastnici [jméno FO] nízká, a proto došlo k navýšení kupní ceny na částku následně uvedenou ve smlouvě, jejíž přesnou výši si žalovaný již nepamatoval. Znalecký posudek na cenu nemovitostí nebyl zpracováván, protože se účastníci smlouvy na ceně dohodli.

13. Odvolací soud tedy shodně jako soud prvního stupně uzavírá, že provedeným dokazováním má za prokázané, že žalobkyně spolu s dalšími prodávajícími [jméno FO] a [jméno FO] uzavřela s žalovanými [jméno FO] a [Jméno žalované B] dne [datum] písemnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl mimo jiné převod spoluvlastnických podílů v rozsahu [Anonymizováno]/[Anonymizováno] na nemovitosti zapsané na LV č. [Anonymizováno] pro obec a k. ú. [adresa], tj. pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře [Anonymizováno] m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba: [adresa], rodinný dům, nacházející se v obci a k. ú. [adresa], a dále nemovitosti zapsané na LV [Anonymizováno] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], Katastrální pracoviště [adresa], za dohodnutou cenu [Anonymizováno] Kč, přičemž z této kupní ceny na podíl žalobkyně v rozsahu [Anonymizováno]/[Anonymizováno] připadla částka [Anonymizováno] Kč. Vklad práva do katastru nemovitostí po uvedené smlouvy byl proveden ke dni [datum] a žalobkyně podala žalobu u Okresního soudu ve [adresa] dne [datum]. Dohoda o ceně neobsahovala žádné další ujednání o tom, že nad rámec ceny dohodnuté a uvedené v písemné kupní smlouvě, by měla být prodávajícím (anebo některému z nich) vyplacena ještě další částka. Také odvolací soud v tomto směru odkazuje zejména na soudem prvního stupně provedené výslechy svědků ([jméno FO] a [jméno FO]), o jejichž důvěryhodnosti nemá důvod pochybovat ani odvolací soud. Tito jako svědci popsali jednání, která předcházela uzavření kupní ceny, včetně popisu toho, jak strany smlouvy dospěly ke kupní ceně, která byla následně do písemného znění kupní smlouvy uvedena. Jejich výpovědi (výpovědi svědků) jsou přitom v části týkající se způsobu stanovení ceny a toho, jaká cena byla za převod nemovitosti dohodnuta, zcela v souladu s účastnickými výpověďmi obou žalovaných.

14. Pokud jde o posouzení smluvního vztahu účastníků jako smlouvy o převodu nemovitosti, pro kterou je podle § 560 a 2128 odst. 1 o. z. vyžadována písemná forma, v tomto ohledu soud prvního stupně postupoval správně, rovněž správně uzavřel, že výše kupní ceny byla určena dohodou stran, kterou lze případně korigovat s přihlédnutím k § 1793 – 1797 o. z. (tj. s přihlédnutím k neúměrnému zkrácení či lichvě), ovšem další úvahy soudu prvního stupně, který ze zmíněných právních ustanovení volil pro posouzení vztahu účastníků ustanovení § 1796 o. z., jsou se závěry soudu prvního stupně o skutkovém stavu v rozporu, a v tomto ohledu (se zřetelem na soudem prvního stupně zvolenou právní kvalifikaci lichvy a podřazení vztahu účastníků pod toto ustanovení zákona) je třeba konstatovat, že soud prvního stupně právní vztah účastníků nesprávně právně hodnotil.

15. Odvolací soud tedy znovu (pro přehlednost) uzavírá, že mezi žalobkyní (a dalšími osobami) na straně prodávající a žalovanými na straně kupující byla uzavřena smlouva o převodu nemovitosti ve smyslu § 2079 o. z. ve spojení s § 2128 o. z., tato smlouva byla uzavřena písemně, čímž byl naplněn požadavek § 560 o. z. na formu tohoto právního jednání. Pokud jde o ujednání o ceně, toto reflektovalo dohodu stran, kupní cena byla sjednána dostatečně určitě a zcela v souladu s § 2080 o. z., přičemž toto ujednání bylo vtěleno do písemného vyhotovení smlouvy; v souladu s dohodou stran byla kupní cena ve výši [Anonymizováno] Kč za spoluvlastnické podíly na nemovitosti v rozsahu [Anonymizováno]/[Anonymizováno] kupujícími zaplacena.

16. Pokud jde o námitku žalobkyně, že uzavřená kupní smlouva je v rozporu s dobrými mravy, v tomto směru má odvolací soud za to, že je třeba vyjasnit, co pojem „dobré mravy“ znamená v obecné rovině a jak se projeví v konkrétním vztahu mezi žalobkyní a žalovanými za situace, kdy zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek se má vycházet a bylo tak přenecháno soudům, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezily samy hypotézu příslušné právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. K vyložení obsahu pojmu dobré mravy přitom lze využít závěry již dlouhodobě konstantní judikatury (částečně se vztahující k institutu dobrých mravů, jak byly upraveny v předchozí právní úpravě vtělené do zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“, která ovšem v této části je i za účinnosti nového občanského zákoníku, použitelná s korektivem uvedeným níže). Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Obdobně lze odkázat na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněném pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Nelze současně přehlédnout určitý posun v normování „korektivu dobrých mravů“ v občanskoprávních úpravách účinných do 31. 12. 2013 (podle obč. zák.) a od 1. 1. 2014 (tedy za účinnosti o. z.). Zatímco ust. § 3 odst. 1 obč. zák. kladlo jednoznačný požadavek na soulad výkonu práv a povinností s dobrými mravy a na to navazující neplatnost takového úkonu (§ 39 obč. zák.) bez dalšího, nová právní úprava tento korektiv pojala z více úhlů pohledu. Ukládá každému, aby jednal v právním styku poctivě (§ 6 odst. 1 o. z.) a zapovídá, aby kdokoliv těžil ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal nebo kontroluje (§ 6 odst. 2 o. z.). Současně založila vyvratitelnou domněnku poctivosti a dobré víry každého jednání (§ 7 o. z.) a zapověděla právní ochranu zjevnému zneužití práva (§ 8 o. z.). Rovněž jsou zapovězena ujednání osob o právech a povinnostech, která by byla s dobrými mravy v rozporu (§ 1 odst. 2 o. z.). Konečně jednání, které se dobrým mravům příčí, je neplatné (§ 580 odst. 1 o. z.) a k takové neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o. z.).

17. Žalobkyně v posuzovaném případě spatřuje rozpor s dobrými mravy v tom, že jí nebyla vyplacena cena odpovídající hodnotě nemovitostí a v zásadě ani cena, na které se účastníci dohodli. Jak soud již shora uvedl v tomto ohledu žádný rozpor s dobrými mravy nenastal, neboť zaplacená kupní cena odpovídala ceně dohodnuté. Odvolací soud považuje s ohledem na opakovaná vyjádření žalobkyně za nutné se otázce dobrých mravů věnovat podrobněji, neboť žalobkyně se ochrany svých práv domáhala právě s odvoláním na porušení dobrých mravů v tom směru, že rozpor s dobrými mravy spatřovala v chování zejména žalovaných, aniž by připouštěla možnost, že pokud by se prokázalo její tvrzení o účelovém „ponížení“ ceny nemovitosti motivovaném snahou nezaplatit některému ze spoluvlastníků částku odpovídající jeho podílu na nemovitosti, musel by soud dospěl k závěru, že takové jednání žalobkyně bylo nepoctivé, a takové jednání ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. nepožívá právní ochrany. Ovšem tvrzení žalobkyně, že cena vtělená do smlouvy tvořila pouze část kupní ceny a zbytek ve výši [Anonymizováno] Kč měl být zaplacen bokem, bylo vyvráceno.

18. Další námitka žalobkyně spočívala v tom, že cena, která byla za nemovitosti vyplacena neodpovídala hodnotě nemovitostí. Podle § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Podle § 1795 o. z. právo podle § 1793 o. z. zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanými byla uzavřena dne [datum] a vklad práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl proveden dne [datum]. Žalobkyně se však obrátila na soud s žalobou až [datum], tedy po uplynutí prekluzivní lhůty jednoho roku. Právo žalobkyně domáhat se zrušení smlouvy (popř. doplacení toho, oč měla být údajně zkrácena) tudíž zaniklo. Žalobkyně tedy nemohla být v tomto ohledu se svou námitkou úspěšná, přičemž prekluze (tj. zánik) práva, která je s během lhůty v tomto případě spojována, znemožňuje se takovou námitkou vůbec věcně zabývat. Nebylo tedy na místě zjišťovat hodnotu nemovitosti znaleckým posudkem.

19. Nad rámec shora uvedených úvah považuje odvolací soud za nutné zdůraznit, že žalobkyně odkazovala ve svých tvrzeních na znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který ovšem ani sama nikdy v listinné podobě neměla k dispozici, takže v tomto ohledu by ani nemohl být v soudním řízení považován za důkaz. Další znalecký posudek (vypracovaný pro účely vyměření daně) naopak v řízení před soudem prvního stupně jako důkaz předložen byl a jím stanovená cena by případně mohla být vnímána jako cena stanovující hodnotu nemovitosti. Podle tohoto posudku byla hodnota nemovitosti (o kterou se v řízení jedná) stanovena částkou [Anonymizováno] Kč a dohodnutá cena dle kupní smlouvy tak činila 75 % této částky, což nenaplňuje judikaturou konstatovaný hrubý nepoměr vzájemných plnění, který zakládá neúměrné zkrácení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021).

20. Použitelnost právní úpravy § 1796 o. z. v projednávaném případě (jak bylo zmíněno shora) nepřichází do úvahy. Vycházeje ze samotných skutkových tvrzení žalobkyně obsažených v žalobě a upřesňovaných v celém průběhu řízení před soudem je evidentní, že žalobkyně ani netvrdila, natož, aby se snažila jakkoliv prokazovat, že by v projednávaném případě měly být naplněny všechny zákonné předpoklady pro posouzení jednání žalovaných jako lichvy, vyjma tvrzeného jejího neúměrného zkrácení. Jinými slovy, vyjma opakování, že kupní cena byla nepřiměřeně nízká (v čemž lze spatřovat dovolání se toho, že vzájemně poskytnutá plnění jsou v hrubém nepoměru), zejména žalobkyně ani v rovině skutkových tvrzení neuváděla, že by se sama nacházela ve stavu tísně, rozumové slabosti, rozrušení či lehkomyslnosti, natož pak, že by žalovaní některého z takových jejích stavů zneužili. Na posledně uvedené okolnosti nelze usuzovat ani z prohlášení žalobkyně o tom, že nevěděla o potřebě znaleckého ocenění nemovitých věcí pro účely následného splnění si případné daňové povinnosti vůči státu, která se samotnou kupní smlouvou nemá žádnou spojitost. Jinými slovy, nebylo povinností ani žalovaných, natož pak jejich právní zástupkyně z řad advokátů, která se měla na přípravě kupní smlouvy podílet (žalobkyně v řízení netvrdila, že by s ní sama uzavírala jakoukoliv dohodu o poskytování právní pomoci svojí osobě), zkoumat, zda a (pokud ano) jaká případná daňová povinnost pro žalobkyni vyplývá ze skutečnosti, že bude inkasovat finanční plnění v podobě dohodnuté kupní ceny.

21. Odvolací soud tedy s přihlédnutím ke shora uvedeným závěrům a za použití citovaných zákonných ustanovení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správný potvrdil § 219 o. s. ř.).

22. Pokud jde o výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se v zásadě ztotožňuje s úvahami soudu prvního stupně týkajícími se způsobu rozhodnutí o náhradě nákladů této fáze řízení před soudem (když ze strany žalovaných nebylo proti tomuto výroku nic namítáno), nicméně za situace, kdy žalovaní byli ve věci úspěšní, je třeba rozhodnout o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení každému z žalovaných zvlášť. Z rozhodovací praxe obecných soudů prezentované např. usneseními Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2017, a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, či Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2005, sp. zn. 19 Co 440/2004, vyplývá, že výrok o solidární (společné a nerozdílné) povinnosti k náhradě nákladů řízení přichází v úvahu jen u tzv. nerozlučných společníků. Nejde-li o tento druh společenství, je třeba o povinnosti každého z účastníků, kteří vystupují na téže straně a kterým je náhrada ukládána, rozhodnout samostatně podle pravidel, obsažených v § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. K uvedeným závěrům pak odvolací soud podotýká, že solidarita stran náhrady nákladů řízení přichází pojmově do úvahy pouze v případě nerozlučného společenství účastníků, kteří jsou k této náhradě povinni, tedy v podobě tzv. „pasivní solidarity dlužníků“. Pakliže by nerozluční společníci měli figurovat jako osoby oprávněné k přijetí náhrady nákladů řízení, je solidarita takového jejích nároku vyloučena již tím, že každé z osob logicky mohou vznikat náklady v odlišné výši. Aktivní solidaritu věřitelů, jako osob oprávněných k přijetí náhrady nákladů řízení, pak nemůže založit ani jejich postavení tzv. nerozlučných společníků (viz § 140 odst. 1 věta třetí o. s. ř. a contrario).

23. Ve zde posuzovaném případě přitom byla žalovaným přiznána náhrada nákladů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“) v jejím znění účinném do 31.12.2024 vzniklých jim v souvislosti se 2 úkony právní pomoci při zastupování dvou žalovaných za přípravu a převzetí zastoupení a písemné vyjádření ve věci z [datum] podle § 7, 9 odst. 3, písm. a), § 9 odst. 4 advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč, a to ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu, tj. sazba snížená o 20 % u každého ze zastupovaných účastníků, tj. 2 x [Anonymizováno] Kč, 2 režijní paušály po [Anonymizováno] Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a dále pak dle téže vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen „advokátní tarif“) v jejím znění účinném od [datum], a to za [Anonymizováno] úkony právní pomoci (písemné vyjádření ve věci ze dne [datum] a účast při jednání soudu ve dnech [datum] a [datum]), tj. podle § 7 a 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty [Anonymizováno] Kč, přičemž dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu se sazba za druhého zastupovaného účastníka snižuje o 20 %, tedy úkon za zastupování prvního účastníka činí [Anonymizováno] Kč, za zastupování druhého účastníka činí [Anonymizováno] Kč, to vše násobeno třemi, dále pak žalovaným přísluší na nákladech za právní zastoupení tři režijní paušály po [Anonymizováno] Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ztrátu času k jednáním podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu 8 x [Anonymizováno] Kč, jak bylo požadováno, oproti vyhláškovému nároku po [Anonymizováno] Kč, jízdné ke dvěma jednáním soudu v částce celkem [Anonymizováno] Kč podle vyhl. č. 475/2024 Sb. osobním automobilem značky [Anonymizováno] na trase [adresa] a zpět, tj. celkem [Anonymizováno] ujetých km, při kombinované spotřebě benzinu natural [Anonymizováno] l/100 km a jeho účtované ceně [Anonymizováno] Kč/1 l, a to vč. amortizace použitého motorového vozidla požadované ve výši [Anonymizováno] Kč/1 km a dále pak 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [Anonymizováno] Kč, tj. celkem [Anonymizováno] Kč. Každému z žalovaných pak náleží náhrada právě jedné poloviny této částky, tj. [Anonymizováno] Kč.

24. Žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná. Podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak mají žalovaní právo na náhradu nákladů řízení, které jim ve věci vznikly. Na nákladech tak žalovaným byla podle advokátního tarifu (jeho znění účinném od 1. 1. 2025) přiznána náhrada, a to za [Anonymizováno] úkony právní pomoci za písemné vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast při jednání soudu dne [datum], tj. podle § 7 a 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, tj. z tarifní hodnoty [Anonymizováno] Kč, přičemž dle § 12 odst. 4 citované vyhlášky se sazba za druhého zastupovaného účastníka snižuje o 20 %, tedy úkon za zastupování prvního účastníka činí [Anonymizováno] Kč a za zastupování druhého účastníka činí [Anonymizováno] Kč, to vše násobeno dvěma. Dále pak náklady řízení tvoří náhrada za dva režijní paušály po [Anonymizováno] Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času za cestu k jednáním podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu 4 x [Anonymizováno] Kč, jízdné k jednáním soudu v částce [Anonymizováno] Kč podle vyhl. č. 475/2024 Sb. osobním automobilem značky [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], RZ [SPZ] na trase [adresa] a zpět, tj. celkem [Anonymizováno] ujetých km, při kombinované spotřebě benzinu natural [Anonymizováno] l/100 km a jeho účtované ceně [Anonymizováno] Kč/1 l, a to vč. amortizace požadované ve výši [Anonymizováno] Kč/km a dále pak 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši [Anonymizováno] Kč, tj. celkem [Anonymizováno] Kč. Z této částky připadá na každého z úspěšných žalovaných opět , tedy částka [Anonymizováno]. Soud určil k zaplacení nákladů řízení v souladu s § 160 odst. 1 věta první lhůtu tří dnů, když nemá důvod se od zákonné úpravy jakkoli odchýlit.

Poučení