54 Co 20/2025 - 198

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení částky 1 176 435,49 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. října 2024, č. j. 12 C 297/2023-140, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném zamítavé výroku o věci samé (výrok III) a ve výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení (výrok IV) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 35 300 Kč spolu „se zákonným úrokem z prodlení“ z této částky od 5. 10. 2020 do zaplacení (výrok I), co do částky 27 700 Kč s příslušenstvím řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II), co do částky 1 113 435,49 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku 9 748 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok IV).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení pojistného plnění odpovídající náhradě škody v souhrnné výši 1 176 435,49 Kč spolu s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení měla být způsobena v souvislosti s dopravní nehodou ze dne [datum], která byla zaviněna řidičkou motorového vozidla tov. zn. [nazev] reg. zn. [SPZ], pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem u žalované.

3. V žalobě bylo tvrzeno, že předmětný žalobní nárok vyplývá z průběhu zmíněné dopravní nehody, při níž vozidlo [jméno FO], řízené [jméno FO], z důvodu nedodržení bezpečné vzdálenosti za před ní jedoucím vozidlem, které zastavilo před přechodem pro chodce, aby dalo přednost chodcům vstupujícím do vozovky, v úmyslu vyhnout se blížícímu se střetu s tímto vozidlem náhle vybočilo vlevo do protisměrného jízdního pruhu, přičemž i tak pravou částí vozidla narazilo do před ní stojícího vozidla, následně pokračovalo v jízdě až do odstavného pruhu, kde na vyznačeném přechodu pro chodce srazilo přecházející dospělou osobu a spolu s ní [věk] holčičku, která byla nárazem vymrštěna do vzduchu a odhozena na vozovku, následkem čehož utrpěla devastující poranění hlavy, a nakonec narazilo do za přechodem pro chodce zaparkovaného vozidla žalobkyně tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ].

4. Předmětná výše náhrady škody měla dle žaloby sestávat a) jednak z nároku na doplacení náhrady skutečné škody ve výši 63 000 Kč, která měla žalobkyni vzniknout na jí vlastněném motorovém vozidle tov. zn. [nazev], reg. zn. [SPZ], a to konkrétně ve výši rozdílu mezi cenou předmětného motorového vozidla před nehodou ve výši 330 000 Kč na straně jedné a žalovanou na náhradu uvedené škody vyplaceného pojistného plnění ve výši 129 000 Kč, navýšené o žalobkyní v aukci získanou hodnotu nadále využitelných zbytků vozidla ve výši 138 000 Kč, na straně druhé, a b) dílčích nároků žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy na zdraví (a s tím souvisejících dalších nároků) v celkové výši 1 113 435,49 Kč, tvořených požadavkem žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy (či škody) z titulu ztížení společenského uplatnění ve výši 992 931 Kč, z titulu bolestného ve výši 34 125 Kč, z titulu ztráty na výdělku ve výši 38 733 Kč, z titulu náhrady nákladů vynaložených na dopravu k lékařům ve výši 896 Kč, z titulu náhrady nákladů vynaložených na vypracování znaleckého posudku v částce 31 050 Kč a z titulu náhrady nákladů vynaložených na právní zastoupení žalobkyně coby poškozené (na zdraví) v trestním řízení vedeném vůči viníku předmětné dopravní nehody, neboť bezprostřední shlédnutí popsaného nehodového děje žalobkyni způsobilo těžký šok a následné vážné psychické obtíže (poruchy soustředění, zapomínání, strach z řízení, nespavost, nechutenství, pocity slabosti, závratě), pro které byla nucena vyhledat odbornou pomoc psychiatra, přičemž od [datum] byla v pracovní neschopnosti a dodnes trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

5. Protože soudem prvního stupně pro účely toho řízení ustanoveným soudním znalcem byla určena obvyklá cena žalobkyní vlastněného motorového vozidla tov. zn. [nazev] před inkriminovanou dopravní nehodou ve výši 302 300 Kč, žalobkyně v reakci na uvedený závěr soudního znalce ještě před zahájením prvního jednání ve věci vzala svoji žalobu co do částky 27 700 Kč s příslušenstvím zpět a žalovaná co do zbylé části žalobkyní uplatněný nárok na náhradu škody na vozidle výslovně uznala, soud prvního stupně řízení v této věci co do částky 27 700 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok II rozsudku) a žalované s odkazem na ust. § 153a odst. 1 o. s. ř. formou částečného rozsudku pro uznání uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 300 Kč spolu s tím požadovaným zákonným úrokem z prodlení.

6. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl s tím, že žalobkyni nejen nelze považovat oběť tvrzeného nehodového děje, které by podle § 2958 věta prvá či podle § 2959 (věta prvá) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, měla náležet žalovaná náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, ale dále také z důvodu zjevné absence příčinné souvislosti mezi zmíněnou škodní událostí a tvrzenou újmou na zdraví coby obligatorního předpokladu pro dovození existence jakéhokoli odpovědnostního závazku, když ve smyslu závěrů ustálené soudní judikatury příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou nelze dovodit ze skutečnosti, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu. V žalobkyní nastíněném řetězci totiž došlo k „přetržení“ předmětné příčinné souvislosti, neboť je třeba od sebe striktně oddělovat zranění nezletilé [věk] holčičky škodním vozidlem a tvrzené obtíže žalobkyně nastalé u ní po spatření popsaného škodního děje. K zamítnutí této části žaloby tedy podle názoru soudu prvního stupně bez dalšího postačovala již jen samotná „konstrukce žaloby“.

7. V souvislosti s rozhodnutím o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud prvního stupně považoval za potřebné akcentovat, že ke společnému projednání byly spojeny dva vzájemně jen volně související nároky představované jednak nárokem na náhradu škody na žalobkyní vlastněném motorovém vozidle a jednak nárokem žalobkyně na náhradu újmy na zdraví. Protože v části týkající se nároku na náhradu škody na předmětném motorovém vozidle byla žalobkyně ve věci převážně úspěšná (poměr úspěchu a neúspěchu 56 % ku 44 %) a v této souvislosti státem vynaložené náklady řízení byly plně kryty žalobkyní složenou zálohou na náklady dokazování, uzavřel, že žalobkyně má vůči žalované právo na zaplacení poměrné části jí hrazených nákladů státu ve výši 9 748 Kč, jež odpovídá 56 % v dané věci soudem pravomocně přiznaného znalečného v souhrnné výši 17 408 Kč. Ve zbylé části byla sice žalobkyně převážně neúspěšná a žalovaná by tak měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak jejich náhrady se výslovně vzdala.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně, avšak výhradně jen proti zamítavému výroku o věci samé III a svou povahou závislému nákladovému výroku IV, žalobkyně podala včasné a přípustné odvolání, v němž navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Domnívá se totiž, že soud prvního stupně jí nejen v rozporu s právními závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24, upřel postavení oběti, jež coby účastník předmětné dopravní nehody, kterou vnímala svými smysly a neměla ji nijak zprostředkovanou, byla z důvodu utrpěného šoku (zapříčiněného tím, že spolu se svou dcerou stála bezprostředně u přechodu pro chodce a viděla letící tělo motorovým vozidlem sražené nezletilé holčičky, jeho dopad na zem, bolestivé výkřiky těžce zraněného dítěte, jeho zakrvavenou hlavu, což ve výsledku bylo umocněno vědomím, že i ona spolu s dcerou mohly být obětí téže dopravní nehody) primárně poškozená na zdraví, pročež jí po právu náleží veškeré jí nadále žalované náhrady újmy, ale zároveň také v posuzovaném případě bez spravedlivého důvodu dovodil absenci příčinné souvislosti mezi označenou dopravní nehodou a tvrzenou újmou, jež představuje obligatorní předpoklad vzniku odpovědnostního závazku z titulu náhrady škody, který požadovaným pojistným plněním žalované měl být kompenzován. V souvislosti s naposledy zmíněnou okolností zdůraznila, že soud může zamítnout žalobu z důvodu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního jen za podmínky, bylo-li předtím účastníku řízení, kterého uvedená procesní povinnost stíhala, v souladu s ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytnuto příslušné procesní poučení, a že takové poučení jí soudem prvního stupně nebylo poskytnuto.

9. Žalovaná v reakci na odvolání žalované uvedla, že napadenou část rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za věcně správnou a že zejména s ohledem na zjevný nedostatek existence adekvátní příčinné souvislosti byla žaloba po právu zamítnuta. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

10. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co žalobkyni při odvolacím jednání konaném dne [datum] podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil o tom, že je povinna tvrdit a prokázat existenci příčinné souvislosti mezi namítanou dopravní nehodou a tvrzeným následkem v podobě žalobou uplatněných nároků z titulu škody na zdraví s tím, že subjektivní odpovědnost za škodu lze v posuzovaném případě, v souladu s tzv. teorií adekvátnosti kauzálního nexu, dovodit jen při objektivní předvídatelnosti tvrzeného škodního následku z hlediska měřítka obvyklého u osob průměrných vlastností, tedy tam, kde z působení prvotní příčiny lze za popsaného kritéria důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku, neboli tam, kde na způsobenou dopravní nehodu lze po právu nahlížet jako na prvotní příčinu, která předvídatelným způsobem, podle obvyklého chodu věcí, rozvlnila hladinu na sebe přímo navazujících negativních skutečností v podobě tvrzeného zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, a následně na podkladě jím v souladu s ust. § 213a odst. 1 a 2 o. s. ř., ve spojení s § 213 odst. 4 o. s. ř., provedeného dokazování, v jehož rámci se zabýval důkazními návrhy, které obě strany navrhly v reakci na shora uvedené procesní poučení žalobkyně podle § 118a o. s. ř. zjistil, že a) u žalobkyně se jako přímý následek dopravní nehody, k níž došlo dne [datum] (na silnici č. [číslo], v obci [adresa]), rozvinula diagnóza F 43.1 posttraumatická stresová porucha, jež trvala nejméně od [datum] do [datum], přičemž předtím byl její psychický stav stabilizován, byť v minulosti se půl roku léčila na psychiatrii pro anxiózně - depresivní reakci po smrti otce (znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a stanovení nemajetkové újmy na zdraví, ze dne 5. 6. 2021, č. [číslo] připojeného trestního spisu Okresního soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka]), b) posttraumatická stresová porucha představuje duševní otřes po traumatizující události, kterým může být mimo jiné i prožitek, kdy člověk zažije těžké poranění nebo úmrtí osob jako přímý svědek (dopravní) nehody (internetový článek, https://hzscr.gov.cz/clanek/poradenstvi-a-psychoterapie-stresove-reakce-po-mimoradnych-udalostech.aspx), c) příčinou posttraumatické stresové poruchy může být i dopravní nehoda, která se u postižené osoby může rozvinout tehdy, pokud byla přímým svědkem takové události (internetový článek, https://www.lundbeck.com/cz/patients/psychiatry/post-traumatic-stress-disorder), d) termín posttraumatická stresová porucha je používán pro úzkostnou poruchu, která se typicky rozvíjí po emočně těžké, stresující události, která svojí závažností přesahuje obvyklou lidskou zkušenost a bývá traumatickou pro většinu lidí, že takovou traumatickou událostí může být i autohavárie a že často stačí být třeba jen svědkem takové události (internetový článek, https://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2001/04/04.pdf ), e) i svědek dopravní nehody je vystaven riziku vzniku posttraumatické reakce, ze které se může postupně rozvinout posttraumatická stresová porucha výrazně snižující kvalitu života (internetový článek, https://www.autorevue.cz/obeti-a-nasledky-nehod-velke-tema_1), f) na internetu jsou běžně drastická videa zachycující dopravní nehody či válečné scény opatřeny upozorněním, že nejsou vhodná pro „slabé povahy“ (screenshoty videí, viz č. l. 161 – 163 spisu), g) součástí státními zastupitelstvími podávaných obžalob, skutkově souvisejících se spácháním dopravní nehody, jsou jen sporadicky tvrzení přičítající obžalovaným k tíži způsobení újmy na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy (sdělení Krajského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 7. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka]), h) za posledních 10 let bylo v působnosti Městského státního zastupitelství podáno celkem 2 590 obžalob souvisejících se spácháním dopravní nehody, přičemž pouze ve dvou případech s následkem posttraumatické stresové poruchy, a to u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka], a u Obvodního soudu pro [adresa], sp. zn. [spisová značka] (sdělení Městského státního zastupitelství v [adresa] ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. [spisová značka]), i) v roce 2014 byl žalobkyni mimo jiné pro zjištěný středně těžký depresivní syndrom, provázející její nepříznivý zdravotní stav po operaci výhřezu disku L5/S1 a snižující její pracovní schopnost v důsledku u ní se projevující depresivní forie, plačtivosti, labilní emotivity, tenze situačního charakteru, patologické úzkosti, futurofobie, neschopnosti prožívat kladné emoce a city, těšit se a radovat, patologické ztráty zájmů, přiznán invalidní důchod (posudek o invaliditě žalobkyně ze dne 20. 10. 2014, č. j. [číslo]), a j) minimálně v kalendářních letech 2015 a 2016 byl žalobkyni z výše uvedeného důvodu vyplácen invalidní důchod tzv. druhého stupně (oznámení ČSSZ, odboru rozhodování o dávkách důchodového pojištění ze dne 15. 12. 2014 a ze dne 21. 12. 2015), dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Soud prvního stupně právní posouzení věci samé zcela správně založil na úvaze, že za situace, kdy provozem dopravního prostředku, k němuž se váže povinné pojištění odpovědnosti ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., byla způsobena újma, poškozený může svůj nárok na peněžitou náhradu uplatnit nejen proti přímému škůdci (provozovatel či řidič vozidla), ale i přímo proti pojistiteli toho, kdo mu za újmu odpovídá (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.), že v posléze zmíněném případě se jedná o specifické právo mající charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, či ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, č. 64/2019 Sbírky, jejichž závěry se uplatní rovněž za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.), že základním předpokladem pro úspěšné uplatnění přímého nároku poškozeného proti odpovědnostnímu pojistiteli ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), ve spojení s § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je prokázání existence práva na náhradu předmětné újmy a že v tomto směru břemeno tvrzení a důkazní nese poškozený. Potud tedy správnosti postupu soudu prvního stupně nelze nic vytknout.

12. Soud prvního stupně však pochybil, pokud uzavřel, že žalobkyni nelze považovat oběť tvrzeného nehodového děje, které by mohla náležet žalovaná náhrada nemajetkové újmy při ublížení na zdraví. Žalobkyně v této souvislosti přiléhavě odkázala na v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 14/24, přijatý závěr, že za situace, kdy na straně sekundární oběti dopravní nehody je diagnostikováno psychické onemocnění, újma ze šoku spočívají ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy, je třeba jí s ohledem na podstatu právem chráněného statku považovat za osobu primárně poškozenou na zdraví, které náleží vůči provozovateli vozidla (potažmo pojistiteli z povinného pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla) podle § 2894 odst. 1 i 2, § 2927 a násl. a § 2956 o. z. veškeré náhrady (majetkové i nemajetkové újmy) při ublížení na zdraví, které občanský zákoník zmiňuje v § 2958 a § 2960 a následující. Z výše soudem prvního stupně dovozeného důvodu tedy napadený zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně zcela zjevně nemůže obstát.

13. Žalobkyně kromě toho v odvolání proti zamítavé části rozhodnutí soudu prvního stupně po právu vytýká, že je-li existence vztahu příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a vznikem škody považována za otázku skutkovou, a nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS pod C 1025, dále usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3144/2007, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2836/2013, atd.), soud prvního stupně pochybil, pakliže zamítl žalobu z důvodu absence příčinné souvislosti mezi škodní událostí a tvrzenou újmou na zdraví coby obligatorního předpokladu pro dovození existence jakéhokoli odpovědnostního závazku, aniž by jí předtím podle § 118a o. s. ř. poučil ať již o neunášení břemene tvrzení či břemene důkazního, neboť soudy mohou své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní pouze tehdy, pokud takovému účastníku předtím poučení podle § 118a odst. l a 3 o. s. ř. bezvýsledně poskytly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, popř. též nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06). Ostatně i podle komentářové literatury je vzhledem k břemeni tvrzení významné, aby soud účastníku jednak zpřístupnil svůj pracovní závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vysvětlil, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu sdělit vlastní skutkovou verzi. Jen tehdy, byl-li účastník výše naznačeným způsobem řádně poučen, a přes poučení nesdělil svou skutkovou verzi rozhodné (tedy právně významné) skutečnosti, může soud vůči účastníku vyvodit závěr v podobě neunesení břemene tvrzení, přičemž tento předpoklad má současně přímou vazbu i na poučení soudu o povinnosti důkazní (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 827-829).

14. Jelikož z ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nebo ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013) vyplývá, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně, ale že povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. zákon ukládá, jak je zřejmé z § 213b odst. l o. s. ř., také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání, odvolací soud chybějící procesní poučení, jak již bylo uvedeno výše, poskytl žalující straně při odvolacím jednání konaném dne 4. 3. 2025, avšak musí konstatovat, že žalobkyně i přes následnou reakci na uvedené procesní poučení existenci předmětné příčinné souvislosti coby jednoho z obligatorních předpokladů vzniku obecné povinnosti k náhradě újmy ve smyslu § 2910 o. z., bez jehož splnění nemůže být požadavek na náhradu újmy opodstatněný, neprokázala.

15. Nutno připomenout, že předmětná příčinná souvislost je sice obecně dána tehdy, vznikla-li újma následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání (opomenutí) a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, k újmě by nedošlo (conditio sine qua non), nicméně zároveň platí, že odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit újmu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018). Proto bylo dovozeno, že je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité újmy (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu je tak dána tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků z hlediska optimálního (hypotetického) pozorovatele adekvátním (pravidelným, typickým) následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, Soubor C 17004). Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti kausálního nexu, je objektivní předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo v literatuře Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha, ASPI, 2002, s. 459, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503, a ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, Soubor C 18919). Bylo přitom judikováno, že v dané souvislosti je třeba se vyvarovat bezbřehým extenzivním výkladům, když člověk vstupující do kontaktu s druhými nemá ničím garantované bezproblémové a bezkonfliktní interakce a drobné životní lapálie musí překonat, aniž by z nich činil předmět soudního sporu, a že přehnané citové reakce nejsou nahraditelnou nemajetkovou újmou proto, že výjimečně senzitivní osoby netvoří měřítko obvyklého přístupu osoby průměrných vlastností (§ 4 odst. 1 o. z.).

16. Z výsledků odvolacím soudem provedeného dokazování vyplynulo, že u žalobkyně diagnostikované psychické onemocnění, újma ze šoku spočívají ve vyvolání posttraumatické stresové poruchy, lze sice považovat za možný následek dopravní nehody, ale již nikoli za shora definovaný adekvátní (pravidelný, typický) následek, s nímž lze spojovat vznik obecné povinnosti k náhradě újmy. Ostatně i ze sdělení Městského i Krajského státního zastupitelství v [adresa], které byly odvolacím soudem vyžádány na popud žalobkyně, naprosto jednoznačně vyplývá, že státní zástupci jen v řádu promile případů kladenou k tíži obviněných, resp. obžalovaných viníků dopravních nehod způsobení újmy na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy. Fakt, že shodou okolností byla takto koncipována obžaloba v trestním řízení, do kterého se žalobkyně přihlásila jako poškozená s nárokem na náhradu právě takové psychické újmy, na uvedeném závěru nic nemění, neboť aniž by odvolací soud měl v úmyslu jakkoli bagatelizovat zdravotní následky žalobkyně, nelze přehlížet, že žalobkyni lze po právu hodnotit jako výjimečně senzitivní, která zažívá intenzivní duševní otřesy vyžadující psychiatrickou péči v souvislosti s jakoukoli nešťastnou událostí v jejím životě, ať již se jedná o úmrtí v rodině či dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což jí ale objektivně vylučuje z kategorie osob průměrných vlastností coby kritéria předmětné teorie adekvátní příčinné souvislosti, která za odškodnitelné následky považuje jen ty, jež jsou objektivně předvídatelné z hlediska obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti.

17. Protože již jen nedostatek zmíněné příčinné souvislosti vylučuje možnost činit závěr o vzniku odpovědnostního závazku, který by měl být kryt výplatou žalovaného pojistného plnění, bylo nadbytečné se zabývat ostatními obligatorními předpoklady vzniku nároku žalobkyně na náhradu újmy, neboť samotná absence kauzálního nexu, bez dalšího, plně odůvodňuje závěr o nedůvodnosti žalobkyní v této věci nadále uplatněného nároku.

18. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o povinnosti k náhradě nákladů řízení.

19. O povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle § 151 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť v této fázi řízení zcela procesně úspěšná žalovaná, která by za dané procesní situace měla právo na plnou náhradu nákladů řízení, výslovně uvedla, že jejich náhradu po žalobkyni nepožaduje.

Poučení