54 CO 209/2022-419

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 54 837 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 18. srpna 2022, č. j. 8 C 120/2020-326,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 712 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného – advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 837 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výrokem II. téhož rozsudku tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na jejich náhradu částku 13 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení]. Konečně pak výrokem III. téhož rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou náklady státu ve výši 8 359,55 Kč rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), které vyložil s ohledem na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo], tím, že žalobkyně neprokázala, že by ze strany žalovaného došlo k jednání, které by jí znemožnilo užívat nemovitou věc, a to pozemek [parcelní číslo], jehož součástí je budova [adresa], a pozemek [parcelní číslo], vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. Město Žďár (dále též jen„ předmětné nemovité věci“ nebo„ předmětný dům“), v době od [datum] do [datum] (dále též jen„ rozhodné období“). Žalobkyně zejména neprokázala, že by žalovaný provedl výměnu zámků, neboť ve výpovědi syna účastníků před soudem a u policie byly rozpory. Přestože pak byl znaleckým posudkem žalovaný popsán jako osoba s tendencí k impulzivnímu chování, osobnostní strukturou s rysy narcistními, zvýšenou egocentričností a sníženou kontrolou afektů, nebyl za žádné násilné chování vůči žalobkyni odsouzen v trestním řízení. Pouze v jednom případě byl uznán vinným z přestupku v řízení správním. V souvislosti s tím poukázal soud prvního stupně i na to, že žalobkyně se i po spáchání přestupku ke společnému bydlení (tedy za stejných okolností) nejprve dobrovolně vrátila do předmětného domu z nájmu ve [část obce], a až po dalším odstěhování se dané okolnosti vidí jako nesnesitelné pro možné soužití s žalovaným. Soud prvního stupně tedy dovodil, že žalobkyně se spolu se společnými dětmi účastníků řízení odstěhovala z předmětného domu z vlastního rozhodnutí, byť na základě špatných (velmi vyhrocených a konfliktních) vztahů účastníků. S ohledem na uvedené nepovažoval soud prvního stupně za přiléhavé odkazy žalobkyně na další rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, která označil za nepoužitelná pro posuzovaný případ. Poukázal rovněž na to, že žalobkyně nemá zvýšené výdaje s bydlením, neboť bydlí s dětmi v jiné své vlastní nemovitosti. K obohacení na straně žalovaného na úkor žalobkyně nedošlo ani proto, že žalovaný po odstěhování se žalobkyně a společných dětí účastníků užívá předmětné nemovité věci stejně jako předtím. Za nepodstatné pro rozhodnutí označil zjištění o platbách jednotlivých účastníků za pojištění, daně z nemovitosti či splátky hypotéky týkající se předmětných nemovitých věcí.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že její žalobě v celém rozsahu vyhoví. V důvodech odvolání zopakovala, že žalovaný předmětné nemovité věci užíval v rozhodném období výlučně sám poté, co byla nucena společně s nezletilými dětmi účastníků předmětné nemovité věci na základě doporučení policie a pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále též jen„ OSPOD“) opustit. Tím žalovanému vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení a ona má nárok na vydání náhrady za něj ve smyslu ust. § 2991 odst. 2 o. z. Zejména se ohradila proti závěru soudu prvního stupně o tom, zda mohla fakticky předmětné nemovité věci užívat, či nikoliv, resp. zda žalovaný svým jednáním fakticky dosáhl takového stavu, že předmětné nemovité věci užívat nemohla. Odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 772/2005, podle kterých postačuje, že zde existují faktické poměry neumožňující některému z podílových vlastníků užívání věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Taková situace podle odvolatelky nastala i v právě projednávané věci, kdy faktickým důvodem nemožnosti užívat předmětný dům bylo hrubé jednání žalovaného vůči ní a jejich společným dětem, kvůli kterému nebylo možné po nich spravedlivě požadovat, aby nadále trpěli soužitím ve společné domácnosti s žalovaným. V takovém případě pak není rozhodné ani to, zda druhý spoluvlastník užívá věc v celém rozsahu, či nikoliv.

4. Konkrétně pak žalobkyně namítla, že z úředního záznamu městské policie bylo zjištěno, že dne [datum] oznámila na linku městské policie, že ji žalovaný napadl, a že i hlídka městské policie zjistila, že došlo k jejímu fyzickému napadení ze strany žalovaného (tehdy ještě v postavení jejího manžela). Pokud by setrvala v užívání předmětných nemovitých věcí, riskovala by zdraví svoje i svých dětí, což je zcela dostatečný argument pro závěr, že předmětné nemovité věci fakticky užívat nemohla. Rozhodnutím Městského úřadu Žďár nad Sázavou ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], přitom byl žalovaný uznán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití, kdy se dopustil jiného hrubého jednání dne [datum], kdy ji slovně napadl a poté ji uchopil za bundu pod krkem a tlačil ji ke dveřím, přičemž upadla, za což bylo žalovanému uděleno napomenutí. Že se žalovaný choval špatně (vyhazoval je z předmětných nemovitých věcí) pak vypověděli i obě děti účastníků, které byly slyšeny jako svědci v tomto řízení. Odvolatelka se přitom ohradila proti zpochybňování věrohodnosti výpovědí dětí účastníků, kdy přinejmenším z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo možno dovodit, že jim žalovaný znemožnil přístup do předmětného domu výměnou zámků, přičemž již dříve na ně řval a mlátil je. Fakt, že žalovaný byl uznán vinným ze spáchání (byť jen jediného) přestupku, pak svědčí (ve spojení i s dalšími důkazy) o tom, jak se žalovaný ve skutečnosti choval při společném soužití k ní a k jejich dětem. Žalobkyně rovněž zdůraznila, že po celou dobu usiluje o bydlení v předmětných nemovitých věcech, ale protiprávní chování ze strany žalovaného jí jejich spoluužívání neumožňuje.

5. Nesprávný je podle odvolatelky rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že žalovaný neužíval předmětné nemovité věci celé. Připomněla, že po jejich odstěhování má žalovaný k dispozici samostatně celý dům, veškeré společné prostory a může si dle libosti zvát jakékoliv návštěvy. Žalovaný tedy dosáhl zlepšení komfortu užívání předmětných nemovitých věcí a nelze tvrdit, že z hlediska rozsahu užívání se pro něj jejím odstěhováním se ničeho nezměnilo. Zamítnutí žaloby označila za rozporné s dobrými mravy.

6. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, který též správně právně posoudil. Znovu se ohradil proti nařčení žalobkyně, že se k ní choval násilně a hrubě. Připomněl, že se v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 55/2021 domáhá z důvodu křivého obvinění ze strany žalobkyně ochrany své osobnosti a náhrady nemajetkové újmy v penězích. V souvislosti s tím poukázal na to, že [název soudu] ve svém rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], v rámci opatrovnického řízení o úpravě poměrů ke společným dětem účastníků řízení konstatoval, že v důsledku jednání žalobkyně došlo u společných dětí účastníků řízení ve vztahu k jeho osobě k rozvinutí syndromu zavrženého rodiče. Uvedený závěr vyplynul zejména ze znaleckého posudku PhDr. [jméno] [příjmení] vypracovaného pro potřeby posledně odkazovaného opatrovnického řízení. Vzhledem k tomu pak, že obě společné děti účastníků řízení zcela nekriticky přebírají postoj žalobkyně (jejich matky a vychovatelky), bylo by absurdní, pokud by soud považoval tvrzení žalobkyně za prokázaná právě jejich výpověďmi či prohlášeními. Zmíněná znalkyně pak negativně hodnotila též věrohodnost informací podávaných žalobkyní. Správně tudíž považoval soud prvního stupně vyjádření žalobkyně a svědecké výpovědi obou dětí účastníků za nedostatečné. Nárok uplatněný žalobkyní pak podle něj nelze chápat jinak, než jako sankci za svobodné rozhodnutí menšinového spoluvlastníka přestat spoluužívat společnou věc poté, co si žalobkyně opatřila pro sebe a společné děti účastníků vlastní samostatné bydlení, a jako takový je uplatňován v rozporu s dobrými mravy a neměl by tudíž požívat soudní ochrany.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Podle ustanovení § 1117 o. z. má každý spoluvlastník právo k celé věci. Toto právo je nicméně omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Podle § 1121 o. z. je každý ze spoluvlastníků úplným vlastníkem svého podílu. Podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci (viz § 1122 odst. 1 o. z.). Konečně pak podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.

9. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu [webová adresa]), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v jeho znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“) - nyní viz ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení.

10. Ustálená rozhodovací praxe obecných soudů shrnutá např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 850/2021, tedy shora citovaná zákonná ustanovení vykládá tak, že na straně spoluvlastníka, jenž užívá věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu), vzniká bezdůvodné obohacení (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3699/2013, i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – st. [číslo]; judikatura dovolacího soudu reflektující předmětnou právní otázku v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 je uplatnitelná i v režimu právní úpravy obsažené v ustanovení § 2991 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném po [datum] (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1836/2017)). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. [příjmení] vznik bezdůvodného obohacení tak není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3959/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 2998/2014). Pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není proto bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1950/2016). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení.

11. Jinými slovy řečeno, pro zodpovězení otázky, zda vzniká bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi spoluvlastníky nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci jedním ze spoluvlastníků na úkor druhého, se jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; kdy i posledně odkazovaná judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák. použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)).

12. Přitom posouzení, zda spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části. Na základě tohoto posouzení je možno určit, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec. Vzhledem k objektivnímu charakteru vzniku bezdůvodného obohacení není možné připustit, aby byl popsaný smysl právní úpravy eliminován toliko s poukazem na vzájemné vztahy účastníků, jež byly v rozhodné době determinovány spory rozvádějících se manželů či rozcházejících se bývalých partnerů (rozuměj s poukazem na„ nedobré vztahy“ – pozn. odv. soudu) a na prostorové uspořádání společné věci, která neumožňovala, aby byla užívána oběma účastníky v existujících konfliktních vztazích. Nemůže tudíž obstát úsudek o vazbě vzniku bezdůvodného obohacení pouze na existenci nedobrých vztahů mezi účastníky řízení. I v situaci, kdy předmětem spoluvlastnictví je dům o jedné bytové jednotce, nemůže být vyloučena úvaha, že druhý spoluvlastník má možnost tuto jednotku objektivně spoluužívat v rozsahu svého podílu tehdy, jestliže spoluvlastník, který v jednotce fakticky bydlí, užívá pouze její část, která výměrou, popřípadě kvalitou užívání, koresponduje jeho podílu (k tomu v podrobnostech srovnej opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020). Jak také lapidárně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5386/2016, pokud jeden ze spoluvlastníků domu druhému v užívání domu nebrání, pak tomu z nich, který nemovitost užívá, užíváním společných prostor nevzniká bezdůvodné obohacení.

13. Výše uvedené lze stručně shrnout tak, že soud se musí poté, co je zjištěno, že neexistuje zákonný důvod pro užívání společné věci některým ze spoluvlastníků nad rámec odvozený z jeho spoluvlastnického podílu (tedy dohoda spoluvlastníků, rozhodnutí spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), nejprve zabývat otázkou, zda některý ze spoluvlastníků fakticky znemožnil spoluužívání společné věci druhému spoluvlastníkovi (resp. ostatním spoluvlastníkům). V kladném případě takovému spoluvlastníku vzniká bezdůvodné obohacení na úkor ostatních bez dalšího, a to v rozsahu, který přesahuje jeho spoluvlastnický podíl. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o znepřístupnění společné věci má spoluvlastník, který o sobě tvrdí, že je jiným spoluvlastníkem ochuzen o spoluužívání společné věci (resp. svého spoluvlastnického podílu na ní). V případě neprokázání skutkového tvrzení o znepřístupnění společné věci nastupuje pro spoluvlastníka, který o sobě tvrdí, že je jiným spoluvlastníkem ochuzen o možnost užívat svůj spoluvlastnický podíl na společné věci, povinnost tvrdit a prokázat rovněž konkrétní rozsah, v jakém jiný ze spoluvlastníků užívá společnou věc.

14. Z rozhodovací praxe obecných soudů vztahující se jak k otázce bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky, tak i k bezdůvodnému obohacení obecně, pak lze dovodit, že judikatura počítá samozřejmě s existencí znepřístupnění, které by bylo možno nazvat„ technickým“ (jako je odejmutí klíčů, výměna zámků u domu, popř. též oplocení pozemku nebo jeho zastavění stavbou apod. – viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, ze dne 20. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 845/1999, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, nebo ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 1405/2005), podle níž nelze nabytí majetkového prospěchu vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo. Proto bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.). Rezervovaně se naopak rozhodovací praxe staví k situaci, kdy je z důvodů narušených vztahů mezi účastníky řízení ukončeno spoluužívání společné věci některým ze spoluvlastníků bez objektivních příčin na jeho straně (viz rovněž rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 283/2020, a ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 5386/2016).

15. I přes uvedené má však odvolací soud v obecné rovině za to, že ani shora odkazovaná judikatura Nejvyššího soudu nevylučuje, aby i jen chováním některého ze spoluvlastníků vůči svému okolí došlo k nastolení takového faktického stavu, který je tzv.„ technickému“ znepřístupnění společné věci postaven naroveň, popř. jej dokonce i kvalitativně převyšuje. Dovedeno ad absurdum, vědomost ochuzeného spoluvlastníka (byť třeba i disponujícího vlastními klíči od domu) o tom, že na něj jiný spoluvlastník společné věci„ za dveřmi číhá“ s nabitou střelnou zbraní, jsa připraven ji použít, jakmile by se pokusil ochuzený spoluvlastník začít společnou věc spoluužívat, nepochybně představuje kvalitativně silnější znepřístupnění společné věci, než jakým je pouhé odejmutí klíčů, či výměna zámků.

16. Vycházejíc ze shora nastíněných obecných předpokladů se tudíž odvolací soud zabýval otázkou, zda v řešeném případě skutková tvrzení žalobkyně naplňují znaky faktického znemožnění spoluužívání společné věci či nikoliv a v kladném případě, zda taková skutková tvrzení byla dostatečně prokázána. Soud prvního stupně přitom založil své zamítavé rozhodnutí na úvaze, že žalobkyně důkazní břemeno tížící ji ohledně skutkových tvrzení o znemožnění jejího spoluužívání předmětných nemovitých věcí jednáním žalovaného neunesla. Bylo tedy na místě žalobkyni vyzvat postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a poučit ji o případných následcích neunesení důkazního břemene. Vzhledem k tomu, že tak soud prvního stupně neučinil, napravil toto procesní pochybení odvolací soud v odvolacím řízení.

17. Předně je nutné si uvědomit, že žalobkyně nemožnost spoluužívání předmětných nemovitých věcí založila (vycházejíc z obsahu žaloby a jejího doplnění ze dne [datum] v reakci na vyjádření žalovaného) na skutkových tvrzeních, že:„ Žalobkyně společně s nezletilými dětmi účastníků, [jméno] a [jméno], byla nucena nemovitosti opustit na doporučení Městské policie [obec] a Policie ČR z důvodu podezření na probíhající domácí násilí.... Žalovaný pod pohrůžkou násilí neumožňuje žalobkyni vstup do nemovitostí,...“. Žalobkyně přitom odkázala na konkrétní útoky žalovaného, ke kterým mělo dojít ve dnech [datum], [datum] a [datum], s tím, že žalovaný dále bezprostředně po jejich odstěhování se dne [datum]:„ ... vyměnil v domě zámek...“.

18. K prokázání svých tvrzení pak žalobkyně navrhla provedení důkazu jednak výpověďmi společných dětí účastníků řízení, resp. na výzvu odvolacího soudu pak doplněním výpovědí o písemná čestná prohlášení týchž osob, jakož i výpovědí svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (bratra žalobkyně).

19. I přes nedostatek v procesním postupu soudu prvního stupně v podobě nesplnění poučovací povinnosti a v návaznosti na to i v podobě neprovedení všech důkazů posléze navržených účastníky, popř. i těch, jejichž potřeba provedení vyšla v řízení najevo a které se jevily být podle odvolacího soudu zcela zásadními pro rozhodnutí v této věci, nicméně učinil soud prvního stupně ze skutkových zjištění získaných dokazováním provedeným jinými důkazy logický závěr o skutkovém stavu věci, který se kvalitativně jakkoliv nezměnil ani doplněním dokazování ze strany odvolacího soudu. Zjištěný skutkový stav pak rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud (až na výtku vznesenou shora a upřesněnou též v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolacího soudu níže) odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi podstatnými argumenty žalobkyně vznesenými v průběhu řízení.

20. Na tomto místě je třeba dále připomenout, že podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanskoprávním řízení vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle odst. 2 téhož paragrafu jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.

21. Soud je ve smyslu § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 956/2012). Naproti tomu soud není v občanském soudním řízení vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení; na základě hodnocení důkazů odpovídajícího ustanovení § 132 o. s. ř. proto může dospět k závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání, se stal, přestože soud v trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98). Stejně tak není občanskoprávní soud vázán ani skutečností, že příslušný orgán trestní stíhání vůbec nezahájil (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006). Pokud jde o rozhodnutí správních orgánů, obecné soudy nejsou mimo řízení podle části páté o. s. ř. oprávněny přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí správních orgánů vyjma situací, kdy jde o nicotná rozhodnutí. Nejsou jimi ve svém rozhodování o věcech s daným rozhodnutím souvisejících bezvýhradně vázány pouze tehdy, nejde-li o rozhodnutí o přestupku či jiném správním deliktu, popřípadě o rozhodnutí o osobním stavu; ohledně kterých naopak platí vázanost soudu podle § 135 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).

22. O incidentech, na které poukazovala žalobkyně a ke kterým mělo dojít v době od února 2018 do května 2020, přitom byla vedena přestupková řízení s následujícími výsledky.

23. Rozhodnutím [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], př. spis 283/ 2018, které nabylo právní moci dne [datum], byl žalovaný uznán vinný ze spáchání přestupku proti občanskému soužití úmyslným narušením občanského soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání dle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále též jen„ přestupkový zákon“), kterého se dopustil tím, že dne [datum] v 8:40 hodin ve [obec], [ulice a číslo] v rodinném domě slovně napadl žalobkyni (tehdy manželku – pozn. odv. soudu), kterou následně uchopil oběma rukama za bundu pod krkem a tlačil ji směrem ke dveřím, kdy došlo k zakopnutí o židli a pádu na zem. Za spáchání uvedeného přestupku byl žalovanému uložen podle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jen„ zákon o přestupkovém řízení“) a § 7 odst. 4 písm. b) přestupového zákona, trest napomenutí.

24. Usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], př. spis [anonymizováno] [rok], které nabylo právní moci dne [datum], bylo dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. c) zákona o přestupkovém řízení zastaveno řízení zahájené se souhlasem žalobkyně dle ust. § 78 a § 79 zákona o přestupkovém řízení proti žalovanému (tam v postavení obviněného), který se měl dopustit přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4) přestupkového zákona, kterého se jako fyzická osoba měl dopustit tím, že měl úmyslně narušit občanské soužití tak, že se vůči žalobkyni měl dopustit jiného hrubého jednání, neboť měl dne [datum] v době kolem 19:15 hod. v rodinném domě nacházejícím se na adrese [adresa], v dětském pokoji napadnout žalobkyni, která měla bránit svoji nezletilou dceru [jméno] [příjmení], [datum narození], před jeho fyzickým napadáním, kdy dotyčný měl žalobkyni blíže nespecifikovanou rukou pomocí předloktí tlačit na její krk a druhou blíže nespecifikovanou rukou jí měl tlačit do oblasti hrudníku, čímž jí měl strkat před sebou, následně do ní měl strkat také svým hrudníkem, což mělo vyústit v to, že žalobkyně měla upadnout na zde přítomnou postel, a když se měla pokusit z ní vstát, tak jí měl opětovně pomocí hrudníku na ní srazit, přičemž tímto jednáním žalovaného nemělo dojít k žádnému zranění, neboť spáchání skutku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo obviněnému prokázáno.

25. Usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], př. spis [anonymizována dvě slova] [rok], které nabylo právní moci dne [datum], bylo dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. c) zákona o přestupkovém řízení zastaveno řízení jednak o přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 4) přestupkového zákona, kterého se dopustí fyzická osoba tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání, kdy měl žalovaný dne [datum] v době od 14:18 hod. do 14:28 hod ve Žďáře nad [jméno], na ul. [ulice a číslo] v rodinném domě úmyslně narušit pokojné občanské soužití tím, že měl napustit do plastového kbelíku studenou vodu, kterou měl vylít na žalobkyni, a měl na ni začít křičet, neboť skutek, o němž bylo vedeno řízení, není přestupkem, a jednak o přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm. c) bodu 3) přestupkového zákona, kterého se dopustí fyzická osoba tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí schválnosti, kdy měl žalovaný dne [datum] v době od 22:00 hod. do 23:00 hod. ve Žďáře nad [jméno] na adrese [ulice a číslo] v rodinném domě úmyslně schválně pouštět hlasitě hudbu, aby rušil žalobkyni, která se v té době nacházela v domě a nemohla spát, jelikož spáchání skutku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo žalovanému prokázáno. Z odůvodnění zmíněného usnesení přitom ke skutku, ke kterému došlo dne [datum], vyplývá, že žalovaný sice skutečně polil žalobkyni vodou, učinil tak nicméně v reakci na předchozí chování žalobkyně samotné, která v uvedený den vyklízela garáže a skříně s odvoláním se na skutečnost, že je spoluvlastníkem ideální 1/3 domu, aniž by však současně respektovala skutečnost, že žalovaný je spoluvlastníkem zbývajících ideálních 2/3. [jméno] žalobkyně přitom připustila, že mezi ní a žalovaným došlo k hádce, přičemž správní orgán dospěl k závěru, že to byla žalobkyně, která svým jednáním vyvolala konflikt. Žalovaný pak, vědom si toho, že již byl v minulosti projednáván správním orgánem pro napadení žalobkyně, nechtěl na žalobkyni sáhnout, pročež použil pro uklidnění situace sice nestandartní (a možná i nevhodné) řešení (polití vodou), které nicméně správní orgán vyhodnotil jako nikoliv společensky škodlivé, při kterém nedošlo k žádnému zranění, ani ke škodě na oblečení. Konečně pak zmíněné usnesení správního orgánu obstálo rovněž před nadřízeným správním orgánem (Krajským úřadem Kraje [obec]), který neshledal důvody pro zahájení přezkumného řízení pravomocného rozhodnutí postupem podle § 95 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též jen „správní řád“), když současně ve vyrozumění o způsobu vyřízení podnětu žalobkyně k přezkumu pravomocného správního rozhodnutí poznamenal, že sice bylo zjištěno, že žalovaný vzal umělohmotný kyblík, napustil do něj vodu (asi do ¼) a poté se snažil žalobkyni tímto množstvím vody polít, což se mu i částečně povedlo, že takové jednání žalovaného je sice nevhodné, ale nelze jej považovat za škodlivé ve smyslu zákona o přestupkovém řízení zejména za situace, kdy žalobkyni nebyla způsobena žádná újma na zdraví či majetku. Pokud snad případně došlo k poškození majetku syna účastníků řízení [jméno] [příjmení] (částí vody měl žalovaný polít klávesnici, monitor a počítačový zdroj), dovodil správní orgán, že k tomu nemohlo dojít ze strany žalovaného úmyslně.

26. Usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], př. spis [anonymizováno] [rok], které nabylo právní moci dne [datum], bylo dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. c) zákona o přestupkovém řízení zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 7 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona, kterého se měl jako fyzická osoba dopustit žalovaný tím, že měl žalobkyni ublížit na zdraví, neboť dne [datum] kolem 00:40 hod. v prvním patře rodinného domu nacházejícím se na adrese [adresa], měl po předchozí slovní rozepři mezi ním a žalobkyní týkající se hlasitosti televize a otevřených oken v předmětném rodinném domě, fyzicky napadnout v té době těhotnou žalobkyni, a to přinejmenším tím způsobem, že ji měl kopnout jednou do hýždí a jednou do břicha, kdy tímto jeho jednáním mělo být žalobkyni způsobeno minimálně zranění v podobě pohmoždění hýždí, kdy však toto shora uvedené jednání žalovaného nemělo vést ke spontánnímu potratu a děložnímu krvácení u žalobkyně; k jejímu lékařskému ošetření mělo dojít dne [datum] v [nemocnice] na Moravě a měla jí být způsobena majetková škoda v dosud přesně nezjištěné výši, se kterou se připojila k přestupkovému řízení, neboť spáchání skutku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo žalovanému prokázáno.

27. Z úředního záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru [obec], [anonymizováno] oddělení [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pak bylo zjištěno, že v prosinci 2018 (je uváděno, že„ [datum] v 8:30 hod.“, byť tento přesný údaj zjevně neodpovídá datu vyhotovení úředního záznamu, kterážto nejasnost nicméně nemá vliv na rozhodnutí soudu v tomto občanskoprávním řízení), žalovaný telefonicky oznámil na linku tel. [číslo] že mu žalobkyně vystěhovává nábytek z předmětných nemovitých věcí. Šetřením policejní hlídky na místě samém bylo zjištěno, že účastníci řízení se skutečně na místě dohadují o tom, zda a (pokud ano) které věci si může či nemůže žalobkyně nechat odstěhovat, když ke slovní konfrontaci mezi nimi došlo za přítomnosti 5 pracovníků stěhovací firmy a dalších 3 pracovníků ochranné služby, jež si všechny pro účel stěhování a ochrany pro případ nějakého konfliktu s žalovaným najala žalobkyně. V posledně uvedený den při stěhování vybraných kusů nábytku nicméně policejní hlídka na místě předmětných nemovitých věcí nezaznamenala žádné jednání (tedy ani ze strany žalobkyně, ani ze strany žalovaného), které by odporovalo zákonu, resp. jež by nasvědčovalo tomu, že dochází k páchání trestné činnosti či přestupku.

28. Usnesením [stát. instituce] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka], př. spis [anonymizováno] [rok], které nabylo právní moci dne [datum], bylo dle ustanovení § 86 odst. 1 písm. c) zákona o přestupkovém řízení zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití dle ust. § 8 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, kterého se měl jako fyzická osoba dopustit žalovaný tím, že měl úmyslně způsobit škodu na majetku žalované poškozením věci z takového majetku, neboť dne [datum] okolo 10:45 hod. v rodinném domě na adrese [adresa], se měl během vzájemného verbálního a fyzického konfliktu mezi ním, žalobkyní a jeho mladistvým synem [jméno] [příjmení], [datum narození], pokusit žalobkyni vytrhnout její mobilní telefon Huawei P30, IMEI: [číslo], z ruky, čímž mělo dojít k jeho poškození v podobě prohnutí dotykového displeje a ochranného skla, následkem čehož se poté tento předmětný mobilní telefon žalobkyně měl stát nefunkčním a měla jí být způsobena majetková škoda ve výši 6 689 Kč, se kterou se připojila k přestupkovému řízení, neboť spáchání skutku, o němž bylo vedeno řízení, nebylo obviněnému prokázáno.

29. Pokud jde o důkazy navržené žalobkyní, potom z listiny datované dnem [datum] a nazvané„ Čestné prohlášení“ vyplývá, že [jméno] [příjmení] ([datum narození]) a [jméno] [příjmení] ([datum narození]) prohlásili, že důvodem, proč nemohou užívat od prosince 2019 předmětný dům, kde dříve žili, je, že se k nim žalovaný (jejich otec) při společném soužití choval hrubě, bil je, opakovaně na ně řval, ať vypadnou, a vyhrožoval jim, že je vyhodí z domu. Žalovaný napadal i žalobkyni (jejich mámu), domů chodil často opilý a byl agresivní i na zasahující policii. Jak věci nebyly podle něj, bylo zle. Žalovaného označili za náladového, cholerického, sobeckého a lakomého. Dále uvedli, že žalovaný je lhář, manipulátor a člověk dvou tváří, který se jinak choval doma a jinak na veřejnosti. Vytkli mu, že k nim domů nemohl nikdo chodit a poté už ani oni nemohli užívat všechny části domu. Na druhou stranu mu současně vytkli, že si od rozvodu pro ně nikdy nepřišel, pouze je pomlouvá a ze všeho vinní. Straší syn [jméno] současně připomněl, že když v květnu 2020 přijel do předmětného domu pro trampolínu, byl vyměněný zámek, neboť původním klíčem nebylo možné vstupní dveře odemknout.

30. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] (bratra žalobkyně) pak vyplynulo, že tento nejpozději od narození společných dětí účastníků ([jméno] a [jméno] [příjmení] v letech 2004 a 2006) často přicházel do kontaktu právě s dětmi účastníků jako jejich fakticky jediný strýc, se kterým udržovaly děti kontakt. Svědek poukázal ve své výpovědi na to, že žalovaný si z jeho úhlu pohledu neplnil prakticky žádné povinnosti v rodinné domácnosti účastníků řízení, vše obstarávala žalobkyně a žalovaný nijak zvlášť nepečoval o společný předmětný dům, nejevil zájem ani o rodinu, ani o samotné (tehdy ještě nezletilé) děti účastníků řízení. Svědek se v minulosti snažil zajistit svému synovci a neteři o víkendech program, a očekával, že tím žalobkyni a žalovanému jako manželům dá dostatečný časový prostor vyřešit si neshody v partnerském vztahu. V průběhu doby se nicméně začal dovídat nejprve od svých rodičů a pak i od žalobkyně a rovněž i od samotných nezletilých dětí účastníků, že žalovaný jim na jednu stranu neumožňuje kontaktovat se se svým okolím, na druhou stranu je naopak vyhazuje z předmětného domu. Konečně pak svědek popsal vlastní osobní zkušenost ze setkání s žalovaným v prosinci 2019, kdy poskytoval žalobkyni pomoc při vyklízení jejích věcí z předmětného domu, když označil jeho chování za hrubé, neboť slovně napadal osoby účastné na vyklízení věcí a v jednom případě též schválně do jedné z osob strčil. Konečně pak dal svědek chování žalovaného do souvislosti s obsahem jeho elektronické komunikace, kterou adresuje žalobkyni, jeho rodičům i jemu samotnému, ve které je uráží, očerňuje a zejména žalobkyni označuje za lhářku.

31. Nikoliv nezajímavým zjištěním (zejména pro posouzení celkové věrohodnosti odvolacím soudem slyšeného svědka) učiněným rovněž z jeho výpovědi však také je, že svědek byl v minulosti uznán trestně odpovědným ze spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem své vlastní výdělečné činnosti, pročež aktuálně je po dobu minimálně posledních 15 let finančně závislý na příjmu z pracovního poměru u společnosti, jejíž vlastníkem je žalobkyně. Z výpovědi bratra žalobkyně pak dále vyšlo najevo, že tento neměl prakticky od narození svého vlastního dítěte možnost sekat se s ním, byť o to v minulosti usiloval i soudní cestou.

32. Na dokreslení vzájemných vztahů účastníků řízení je třeba doplnit, že odvolacímu soudu je z jeho úřední činnosti, jakož i z evidenčních pomůcek, známo (a rovněž oba účastníci řízení na jimi vybrané spory poukazovali), že žalobkyně a žalovaný byli (popř. ještě stále jsou) účastni na řadě občanskoprávních řízeních, jejichž předmětem bylo zkoumání jejich osobních a majetkových vztahů v období nejméně od roku 2017 do dnešní doby, jakož i celkových vztahů v rodině v uvedeném období, přičemž v rámci těchto řízení byly vztahy v rodině zkoumány i znalecky.

33. Tak rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], byla schválena dohoda účastníků řízení (jako rodičů tehdy ještě obou nezletilých dětí [jméno] a [jméno] [příjmení]), kterou byly obě děti účastníků řízení svěřeny do péče žalobkyně a žalovaný se zavázal přispívat na jejich výživu k rukám žalobkyně počínaje dnem [datum] částkou 3 700 Kč měsíčně pro nezletilého [jméno] a částkou 3 500 Kč měsíčně pro nezletilou [jméno]. Toutéž dohodu se současně účastníci řízení dohodli na tom, že žalovaný se bude stýkat s dětmi každý sudý kalendářní týden od středy po ukončení školní docházky každého z dětí do pondělí následujícího týdne do 8:00 hodin. Speciální úprava styku žalovaného s dětmi byla dohodnuta pro období jarních vánočních a hlavních školních prázdnin, kdy měl styk žalovaného s dětmi probíhat po dobu od 16. 7. do 31. 7. každý rok a dále též jeden týden v měsíci srpnu. Opatrovnický soud tehdy vycházel ze zjištění, že od září 2017, poté co se žalobkyně s dětmi odstěhovala z dříve společného obydlí v předmětných nemovitých věcech, spolu účastníci řízení nežijí a nevedou tak společnou domácnost. Byť děti vyjádřily přání být v péči žalobkyně, souhlasily rovněž s tím, že se budou s žalobcem vídat, přičemž jejich vztah k žalovanému byl v té době pěkný.

34. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl předcházející rozsudek opatrovnického soudu změněn tak, že se styk žalovaného s nezletilými dětmi neupravuje, a nově bylo rovněž rozhodnuto o péči o děti účastníků řízení a o jejich vyživovací povinnosti k nim za dobu od [datum] do [datum]. Posledně uvedený rozsudek opatrovnického soudu prvního stupně byl nicméně následně zrušen usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Z odůvodnění zrušovacího usnesení vyplývá, že soud v opatrovnickém řízení z dokazování provedeného tam dovodil, že spolu účastníci řízení v době od [datum] do [datum] hospodařili, měli v domácnosti rozdělené úkoly, žalobkyně žalovanému vařila, prala, měli dohodu i o platbách spojených s provozem domácnosti, tedy vedli společnou (rodinnou) domácnost, byť soužití v rodině nebylo v pořádku, neboť mezi účastníky řízení docházelo ke konfliktům a vše ve svém důsledku vedlo k opětovnému přerušení společného soužití v na konci roku 2019. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení obnovili společné soužití ve vztahu k otázkám výchovy a výživy dětí v období od [datum] do [datum], stalo se předcházející rozhodnutí o úpravě poměrů (a úpravě styku) nezletilých dětí účastníků tohoto řízení provedené rozsudkem [anonymizováno] soudu ve [obec] na [jméno] ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], neúčinným (k tomu v podrobnostech srovnej konstantní judikaturu k ustanovení § 50 odst. 1 a § 26 zákona č. 95/1963 Sb., o rodině, použitelnou však i za stávající právní úpravy obsažené v občanském zákoníku: usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1169/21, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1979, sp. zn. 1 Cz 134/79, a ze dne 25. 11. 1982, sp. zn. 2 Cz 67/82, rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 26 Co 155/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2803/2015, a rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. Cpj 159). Konkrétně přitom opatrovnický soud poukázal na skutečnost, že sama žalobkyně v návrhu ze dne [datum], kterým bylo doposud poslední opatrovnické řízení zahájeno, uvedla, že v listopadu 2018 s ohledem na finanční situaci„ obnovila společné soužití s žalovaným“ v předmětných nemovitých věcech, soužití však bylo problematické, a to v důsledku chování žalovaného vůči dětem i vůči ní. Rovněž žalovaný návrhem ze dne [datum] požádal o novou úpravu poměrů společných dětí účastníků, kterou by byly obě nezletilé děti svěřeny pro dobu od [datum] do [datum] do společné péče rodičů a rodičům nebyla stanovena vyživovací povinnost, kdy svůj návrh odůvodnil tím, že účastníci řízení obnovili společné soužití, když se žalobkyně s dětmi vrátila v listopadu 2018 do rodinné domácnosti, přičemž stav trval do listopadu roku 2019, kdy se žalobkyně i s dětmi ze společné domácnosti znovu odstěhovala. Účastníci řízení se přitom v této době společně podíleli na úhradě nákladů spojených se zajištěním potřeb nezletilých dětí. Opatrovnický odvolací soud tak konstatoval, že došlo obnovení všech funkcí společného soužití účastníků řízení jako rodičů ve vztahu k dětem.

35. Byť tedy byla proti žalovanému jako povinnému pověřením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], podle rozsudku [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], nařízena exekuce k uspokojení pohledávky tehdy ještě nezletilých dětí účastníků řízení z titulu údajně dlužného výživného za dobu od prosince 2018 do prosince 2019 a dále pro běžné výživné za dobu od února 2020 nadále, byla tato exekuce z důvodu toho, že dříve pravomocné a vykonatelné rozhodnutí pozbylo účinnosti, následně zastavena (částečně se souhlasem oprávněných ohledně výživného za dobu od prosince 2019 do února 2020 včetně usnesením JUDr. [jméno] [příjmení], soudního exekutora [exekutorský úřad], ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], v další části ohledně výživného za dobu od března 2020 do budoucna usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], a ve zbytku pak usnesením JUDr. [jméno] [příjmení], soudního exekutora [exekutorský úřad], ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo ve výroku o úplném zastavením zastavení exekuce právní moci dne [datum]).

36. V souvislosti s tím byla rovněž usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru [obec], Obvodního oddělení [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], ve spojení s usnesením Okresního státního [anonymizováno] ve [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], která obě nabyla právní moci dne [datum], podle ustanovení § 159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále též jen „tr. řádu“), odložena trestní věc podezření ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále též jen „tr. zák.“), kterého se měl dopustit žalovaný tím, že v období od [datum] do měsíce listopadu 2019 včetně ve [obec] ani na žádných jiných místech na území České republiky úmyslně řádně neplnil svoji zákonnou vyživovací povinnost na (tehdy) nezletilého syna [jméno] [příjmení], [datum narození], a na nezletilou dceru [jméno] [příjmení], [datum narození], ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a navíc mu byla přesně stanovena pravomocným rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kdy byl povinen přispívat na výživu nezletilého syna [jméno] částkou 3 700 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery [jméno] částkou 3 500 Kč měsíčně předem splatných vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci k rukám žalobkyně, které tak na neuhrazeném výživném dlužil celkovou částku ve výši 93 600 Kč, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak, resp. zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost žalobkyně proti shora popisovanému odmítavému usnesení policejního orgánu.

37. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], a usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byly následně obě tehdy ještě stále nezletilé děti účastníků řízení opětovně svěřeny do péče žalobkyně a žalovanému byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu k rukám žalobkyně ve prospěch syna [jméno] v době od [datum] do [datum] částkou 5 000 Kč měsíčně a počínaje dnem [datum] nadále částkou 7 000 Kč měsíčně a ve prospěch dcery [jméno] v době od [datum] do [datum] částkou 4 800 Kč měsíčně a počínaje dnem [datum] nadále částku 7 400 Kč s tím, že styk žalovaného s dětmi se neupravuje. Opatrovnický soud přitom vyšel ze zjištění, která učinil jednak z výpovědí účastníků řízení, z pohovorů s jejich dětmi a dále též ze znaleckého posudku [číslo] 2021 vypracovaného PhDr. [jméno] [příjmení], znalkyní z oboru školství a kultura, odvětví psychologie se specializací na děti i dospělé, ze dne [datum], doplněného též o ústní doplnění posudku znalkyní před opatrovnickým soudem (v rámci ústního jednání soudu, které se konalo dne [datum]), podle kterých je u dětí účastníků rozvinutý syndrom zavrženého rodiče (žalovaného) v důsledku jednání matky (žalobkyně). Z téhož posudku současně vyplynulo, že ještě v únoru 2018, kdy proběhlo vyšetření dětí v psychocentru, měly tyto k žalovanému relativně pozitivní vztah (pamatovaly si i pozitivní zážitky ze soužití s žalovaným). Od listopadu 2019 však jsou děti ve faktické péči žalobkyně, vyrůstají v jejím prostředí a vyjma incidentu z května 2020, kdy se potkali žalovaný a syn [jméno], a společné interakce obou dětí s žalovaným v rámci znaleckého vyšetření v lednu 2021, s žalovaným od konce roku 2019 nepřišly do kontaktu. Aktuálně (rozuměj z úhlu pohledu odkazovaného posudku v době od února do května 2021, jakož i v průběhu roku 2022 – viz odmítavé stanovisko dětí známé odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti v rámci rozhodování v opatrovnickém řízení zakončeném rozsudkem a usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne [datum]) děti žalovaného zcela odmítají, jejich vzájemný vztah s žalovaným je značně narušený a patologický. Děti zastávají stejný názor na žalovaného jako žalobkyně, používají stejné argumenty a stejné slovní obraty (žalovaný je agresor, žalobkyně a oni jsou jeho oběti, žalovaný je alkoholik, byť alkohol jej nikdy pít neviděly). Přebírají tak postoje žalobkyně a budou i nadále opakovat, že se žalovaného bojí, protože si to žalobkyně přeje a podmiňuje tím svoji lásku k nim a péči o ně. Při vzájemné interakci v rámci znaleckého zkoumání se obě společné děti k žalovanému podle znalkyně chovaly mírně řečeno„ velice nehezky“. Byť má žalovaný své děti rád a má o ně skutečný zájem, tyto mu to nevěří a odmítají jakoukoliv jeho argumentaci (resp. i argumentaci třetích osob – znalkyně, soudu apod.). Byť míra ochoty dětí účastníků řízení vyslechnout stanovisko žalovaného byla velice nízká (obzvlášť syn [jméno] se stavěl do role ochranitele žalobkyně), přesto znalkyně rovněž doporučila, aby dětem účastníků řízení byla dána možnost konfrontace s nesmyslnými konstrukty, které jim byly předávány žalobkyní, s cílem zprostředkovat jim nezkreslený pohled na realitu. Podle závěrů psychologického vyšetření (týkajícího se vztahů v rodině účastníků řízení v rámci opatrovnického řízení) žalobkyně vykazuje vyšší míru agresivity než žalovaný; naproti tomu byla znalkyní konstatována velice nízká věrohodnost informací podávaných z její strany. V případě žalovaného byla zjištěna nižší míra agresivity, jakož i emoční citlivost až labilita osobnosti, nicméně s doprovodným konstatováním, že žalovaný v roce 2021 procházel úzkostně depresivním laděním. Zatímco míra empatie u žalovaného byla zjištěna vysoká, u žalobkyně absentuje.

38. Ze znaleckého posudku [číslo] ze dne [datum], vypracovaného MUDr. [jméno] [příjmení], znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, pro potřeby projednání žaloby žalovaného vůči žalobkyni na zaplacení částky 5 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené mu žalobkyní všemi výše popsanými tvrzeními vůči soudům a dalším orgánům veřejné moci, která označil za lživá, soud zjistil, že žalovaný netrpí závažnou duševní chorobou nebo poruchou. Z téhož posudku současně vyplývá, že posledně zmíněný znalec žalovaného nechal vyšetřit i konzultantkou z oboru psychologie Mgr. [jméno] [příjmení], která popsala osobnostní strukturu žalovaného jako strukturu s rysy narcistními, zvýšenou egocentričností, sníženou kontrolou afektů, tendencí k impulzivnímu chování a se sníženou odolností vůči zátěži. Jako takový pak nemůže efektivně zvládnout velké množství stresorů a je-li vystaven komplexním emočním situacím, lze u něj očekávat problémy v chování a je náchylný k impulsivnímu jednání. I přes posledně popsané závěry hodnotící osobnost žalovaného odchylně od předcházejících závěrů znaleckého zkoumání znalkyně [příjmení] [příjmení] znalec [příjmení] ve spojení s přibranou konzultantkou konstatují, že hrubá osobnostní patologie u žalovaného nebyla zaznamenána ani jedním z vyšetření (včetně samotného vyšetření psychiatrického). Nelze tudíž u žalovaného hovořit o poruše osobnosti, tedy nebyly u něj z psychiatrického hlediska zjištěny významné odchylky.

39. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 10. 2017, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno řízení o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala rozvodu manželství s žalovaným s odůvodněním, že si nerozumí, ztratili k sobě citový vztah, mají rozdílné zájmy, nevedou společnou domácnost, žijí si každý po svém a komunikují spolu minimálně, přičemž příčiny rozvratu manželství žalobkyně spatřovala v rozdílnosti povah, názorů a zájmů.

40. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. 11. 2019, č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo k návrhu žalobkyně ze dne [datum], který byl odůvodněn zcela shodně, jako její první žaloba o rozvod manželství ze dne [datum], rozvedeno manželství účastníků řízení uzavřené dne [datum] před Městským úřadem ve Žďáře nad Sázavou, a to s odůvodněním, že manželství účastníků je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a není naděje na obnovení manželského soužití, což také oba manželé vyloučili. Ze shodných tvrzení účastníků řízení potom soud dovodil, že manželé si dlouhodobě nerozumí, ztratili k sobě citový vztah, mají rozdílné zájmy, nevedou společnou domácnost a žijí si každý po svém. Příčiny rozvratu manželství soud ve shodě s oběma účastníky řízení viděl v rozdílnosti jejich povah, názorů a zájmů a ve ztrátě citového vztahu mezi nimi.

41. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], byl zamítnut společný návrh žalobkyně a obou (tehdy ještě nezletilých) dětí účastníků řízení ([jméno] a [jméno] [příjmení]) ze dne [datum] na nařízení předběžného opatření, kterým by byla žalovanému uložena povinnost a) opustit společné obydlí na adrese [adresa], nezdržovat se v něm a nevstupovat do něj, b) nevstupovat do bezprostředního okolní společného obydlí na adrese [adresa], a nezdržovat se tam, c) zdržet se setkávání s žalobkyní a společnými nezletilými dětmi účastníků a d) zdržet se nežádoucího sledování a obtěžování žalobkyně a společných nezletilých dětí účastníků jakýmkoliv způsobem, a to s odůvodněním, že žalovaný je spoluvlastníkem rodinného domu, kde všichni účastníci řízení bydlí, a jeho jednání v kontextu dlouhodobého konfliktu bývalých manželů a rodičů společných nezletilých dětí nemá znaky agresora v rámci domácího násilí. Soud sice připustil, že soužití účastníků řízení je již několik let problematické, tito v minulosti společné soužití rušili a znovu obnovovali, konflikty mezi nim jsou časté a jsou do nich zatahovány i nezletilé děti, a dosud nemají vyřešeny ani záležitosti ohledně společného majetku, nejedná se však v jejich případě o případ domácího násilí, pro který by soud měl nařizovat předběžné opatření v podobě vykázání žalovaného ze společného obydlí a jeho bezprostředního okolí a ukládání povinnost zdržet se setkávání a navrhovateli, v případě požadavku na zamezení tzv.„ stalkingu“ pak navíc za situace, kdy navrhovatelé ani v samotném návrhu na nařízení předběžného opatření jakékoliv nežádoucím sledování ani neuváděli.

42. Usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], bylo zastaveno řízení o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala zaplacení peněžité náhrady ve výši 38 171 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení z postupně v čase rostoucí částky jistiny za bezdůvodné obohacení, které mělo žalovanému vzniknout na její úkor tím, že užíval v době od [datum] do [datum] předmětné nemovité věci, a to opět z důvodu nezaplacení soudního poplatku žalobkyní ve lhůtě k tomu soudem určené.

43. Konečně pak rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 12. 2022, č. j. [číslo jednací], který nicméně do doby vyhlášení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu nenabyl právní moci, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným nemovitým věcem, tyto byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného a tomuto byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání hodnoty jejího spoluvlastnického podílu částku 2 666 667 Kč, s odůvodněním, že žalovaný je majoritním spoluvlastníkem, na rozdíl od žalobkyně nemá jinou možno bydlení a zavázal se rovněž splácet úvěr, který je zajištěn zástavním právem váznoucím na předmětným nemovitých věcech. Současně pak nalézací soud zdůraznil, že se v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků řízení k předmětným nemovitým věcem pro potřeby svého rozhodnutí nezabýval důvody, proč žalobkyně předmětné nemovité věci neužívá.

44. Z kupní smlouvy datované dnem [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně zakoupila za kupní cenu 1 370 000 Kč pozemek [parcelní číslo], jehož součástí je budova [adresa], a pozemky p. [číslo] vše v k. ú. [ulice] [obec], aby následně smlouvou ze září 2018 čerpala úvěr u [právnická osoba], jehož splacení zajistila zástavním právem zřízeným na posledně uvedených nemovitých věcech. Mezi účastníky řízení pak není sporu o tom, že žalobkyně uvedený úvěr čerpala za účelem rekonstrukce zakoupených nemovitých věcí, která byla dokončena v prosince 2019, přičemž od posledně uvedeného měsíce zmíněné nemovité věci žalobkyně užívá spolu s oběma dětmi účastníků řízení k bydlení.

45. Zbývá dodat, že k provedení důkazů výše uvedenými rozhodnutími správních orgánů, soudů a soudního exekutora, které nebyly výslovně navrženy některou ze stran sporu, odvolací soud přistoupil podle § 120 odst. 2 o. s. ř., neboť potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo.

46. Jsa vázán shora uvedenými rozhodnutími správních orgánů (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) a vycházejíc (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) i z dalších shora uvedených rozhodnutí odvolací soud sice připouští, že v únoru 2018 se žalovaný dopustil vůči žalobkyni hrubého jednání (slovního napadení, uchopení za bundu pod krkem a vytlačení žalobkyně směrem ke dveřím předmětných nemovitých věcí), za což byl potrestán napomenutím, k incidentu nicméně došlo v době, kdy spolu účastníci řízení nejméně od září 2017 nebydleli a nežili v rodinné domácnosti, která byla následně (nejpozději od listopadu 2018) opětovně obnovena, včetně společného soužití všech členů rodiny. Vyjma popsaného útoku žalovaného z února 2018 žalobkyně v rámci žádného z rozvodových řízení vedených mezi účastníky řízení ani náznakem nepoukázala na údajné hrubé či dokonce násilné chování žalovaného vůči její osobě, nebo vůči společným dětem. Narušení vzájemného vztahu vedoucí k rozpadu manželství oba účastníci řízení odůvodňovali rozdílností povah a zájmů. Žádné z dalších násilných chování žalovaného nebylo v přestupkovém řízení prokázáno. Pokud už snad ke konfliktu mezi účastníky řízení skutečně došlo, byl tento výsledkem vzájemného jednání obou stran sporu jako rozhádaných manželů.

47. Na uvedených závěrech o neexistenci jednostranného bezdůvodného napadání žalobkyně a společných dětí účastníků žalovaným ničeho nemění ani písemná prohlášení dětí předložená na výzvu odvolacího soudu v tomto řízení, či jejich výpovědi buď z tohoto, či z dřívějších (zejména pak opatrovnických) řízení, ani výpověď bratra žalobkyně. Předně lze podotknout, že čestná prohlášení, jakož i výpověď slyšeného svědka, v zásadě pouze v obecné rovině popisují negativní vztah samotných společných dětí k žalovanému jako jejich otci, potažmo žalobkyně k žalovanému jako jejímu tehdejšímu manželovi. Konkrétně pak (v návaznosti na zpochybnění věrohodnosti své výpovědi v řízení před soudem prvního stupně) se syn [jméno] [příjmení] vyjadřuje jen k otázce znemožnění vstupu do předmětného domu žalovaným v květnu 2020 tvrzenou výměnou zámku ve vstupních dveřích, kterou žalovaný popírá. Žalobkyní popisovaný problém s odemčením zavřených dveří v květnu 2020 nicméně není průkazem o znemožnění užívání předmětné nemovité věci, a to nejen proto, že žalovaný výměnu zámku popírá, nýbrž už jenom z důvodu toho, že v konečném důsledku to byl sám žalovaný, který jak žalobkyni, tak i společného syna účastníků [jméno], v inkriminovaný den do domu nesporně vpustil (resp. umožnil jim vstup), přičemž až následně došlo k jednomu z řady konfliktů mezi stranami sporu o tom, jaké konkrétní movité věci si může či nemůže žalobkyně z dříve společného obydlí s sebou odnést. Zcela zásadním však pro hodnocení výpovědí a česných prohlášení společných dětí účastníků jsou zjištění soudu o celkovém ladění obou takových svědků, jejich postoji vůči žalovanému a příčinách narušení jejich vzájemných vztahů. V souvislosti s tím odvolací soud připomíná, že věrohodnost obou společných dětí účastníků řízení stran popisu chování a jednání žalovaného vůči nim a vůči žalobkyni je zcela zásadním způsobem zkreslována jejich aktuálním (až patologicky kritickým) postojem k žalovanému jako jejich otci, kterého, jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání v rámci dříve probíhajícího opatrovnického řízení, zcela zavrhli. Odvolací soud proto důkazní sílu popisovaných důkazů pro potřeby prokázání skutkových tvrzení uváděných v tomto řízení žalobkyní shledává v zásadě nulovou. Obdobně zatíženou považuje soud i výpověď bratra žalobkyně, který je osobou na žalobkyni dlouhodobě finančně závislou, navíc zjevně i citově fixovanou na obě děti účastníků řízení, které mu zřejmě v minulosti nahrazovaly chybějící kontakt s jeho vlastním dítětem, od kterého měl být dle vlastního vyjádření fakticky odstřižen, byť o něj usiloval. Je jen s podivem, že si odvolacím soudem slyšený svědek doposud zřejmě rovněž jako žalobkyně nedokázal uvědomit, že stejnou ztrátou kontaktu dnes trpí žalovaný. Jen okrajově přitom odvolací soud připomíná, že ze souběžně probíhajícího opatrovnického řízení vyplynulo, že významnou měrou k nevěrohodnosti společných dětí účastníků přispěla sama žalobkyně, a to svým přístupem k jejich výchově. Ostatně i obsahová náplň čestných prohlášení a dříve dětmi účastníků učiněných výpovědí je v nosných otázkách nelogická a jeví se být až nesmyslně absurdní, pokud obě děti účastníků na jedné straně žalovanému jako jejich otci vytýkají, že o ně od rozvodu manželství (listopad 2019) nejevil zájem (nikdy za nimi nepřišel), na druhou stranu jej nejpozději od prosince 2019 současně osočují z nežádoucího„ stalkingu“ (viz návrh na předběžné opatření ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. [spisová značka]).

48. Jinými slovy, jakkoliv se žalobkyně snažila žalovaného vykreslit soudu jako osobu násilnickou, která pro ni a jejich společné děti představuje nebezpečí, má odvolací soud po shora provedeném dokazování za to, že pokud snad v době po obnovení společného soužití v listopadu 2018 došlo ve vybraných okamžicích ke konfliktům mezi nimi, jednalo se o konflikty vzájemné, tedy takové, kdy ani jednu stranu sporu nelze označit za agresora, resp. takové, kdy slušnému chování odporující a tudíž společensky závadné jednání jedné strany střídá ve vybraných případech obdobně nevhodné jednání strany druhé. Odvolací soud tedy ve shodě s žalovaným i se soudem prvního stupně dospívá k závěru, že takovéto nepochybně„ nedobré vztahy“ mezi účastníky řízení nicméně nevytváří předpoklad pro závěr o znemožnění žalobkyni spoluužívat předmětné nemovité věci chováním (jednáním) žalovaného.

49. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že žalobkyně se poté, co jí bylo vytčeno soudem prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí vrácení se do předmětného domu v listopadu 2018, snažila dát svůj následný, a zřejmě již definitivní, odchod z předmětného domu uskutečněný v prosinci 2019 do přímé souvislosti s chováním žalovaného, které předcházelo jejímu návratu. Vysvětlovala přitom, že závadné chování žalovaného v podobě slovního i fyzického napadání bylo ze strany žalovaného kontinuální, dlouhodobé, stále se opakující, a nikoliv pouze jednorázové, jak bylo zjištěno v jediném přestupkovém řízení zkoumajícím incident z února 2018, které skončilo odsuzujícím rozhodnutím. Poukazovala přitom na skutečnost, že se do předmětného domu vrátila pouze z důvodu překlenutí existenčních a bytových problémů, kdy již nemohla dále užívat bydlení pronajaté ve [část obce], kde bydlela spolu s nezletilými dětmi účastníků od září 2017 do listopadu 2018. Namítla přitom, že s žalovaným žili od konce roku 2018 do konce roku 2019 v předmětném domě fakticky jen„ vedle sebe“, přičemž ona sama si nejpozději od září 2018 rekonstruovala nemovité věci zakoupené v roce 2017 pro potřeby bydlení svého a společných dětí. Jinými slovy, opakované opuštění (odstěhování se) z předmětného domu žalobkyně nově spojovala v jedno s již původním opuštěním dříve společné rodinné domácnosti v září 2017, které považovala za definitivní a neobnovené ani pozdějším bydlením v předmětném domě od konce roku 2018 do konce roku 2019.

50. Odhlédnuto od skutečnosti, že v opatrovnickém řízení byl prokázán opak, i kdyby snad byla posledně uvedená souvztažnost dvojího opuštění předmětného domu žalobkyní s dětmi nejprve v roce 2017 a opětovně v roce 2019 skutečná (pravdivá), nelze přehlédnout, že svoji argumentaci založenou na tvrzení, že jí užívání předmětného domu mělo znemožnit údajně dlouhodobě pokračující a opakující se násilné chování a jednání žalovaného vůči ní a dětem, do značné míry vyvrátila sama žalobkyně svojí bezprostřední a instinktivní (a právě z toho důvodu pro nalézací soud věrohodnější) odpovědí na dotaz odvolacího soudu učiněný na žalobkyni v rámci ústního jednání dne [datum]. Žalobkyně tehdy odvolacímu soudu, kterým se v návaznosti na argumentaci žalobkyně zajímal o důvody prvního odchodu z předmětného domu v roce 2017, ke kterému se žalobkyně logicky dříve v řízení nevyjadřovala, vysvětlila, že odešla s dětmi za situace, kdy žalovaný trávil zahraniční dovolenou sám na nějaké jachtě, stejně jako roky před tím, nefungovalo to, ona se sama starala o dům, o děti, o firmu, vydělávala peníze pro rodinu, a odměnou za to jí byly na nočních směnách sms zprávy od žalovaného„ ty kurvo“. Tehdy žalovanému řekla, že jestli ještě jednou odjede na dovolenou sám bez rodiny, že je to neúnosné, že odejdou, na což žalovaný reagoval slovy:„ ať se tedy sbalíme a vypadnem“, pročež se žalovaná s dětmi sbalila a společně„ vypadli“. Zmíněná odpověď pak stručně, nicméně zřetelně vystihuje podstatu (dlužnou podotknout, že vzájemného) konfliktu žalobkyně a žalovaného, který nelze chápat ve smyslu jednostranného napadání žalobkyně a společných dětí účastníků žalovaným, nýbrž jako vzájemnou nevraživost (dnes možná dokonce i citový odpor) mezi účastníky řízení jako bývalými manžely navzájem.

51. Zbývá doplnit, že vnitřní uspořádání předmětných nemovitých věcí je zřejmé z fotodokumentace předložené žalovaným a dále z kopií plánů projektové dokumentace rodinného domu, které byly učiněny součástí spisu [stát. instituce] sp. zn. [spisová značka], [anonymizováno] [rok]. V přízemí se domu se nachází garáž, chodba spojující garáž obytnými místnostmi, dále zádveří, a tři pokoje (pracovna o velikosti 9,96 m2, ložnice o velikosti 13,59 m2 a obývací pokoj o velikosti 10,32 m2), dále kuchyň o velikosti 15,62 m2, samostatné WC a prádelna s plynovým kotlem o velikosti 9,13 m2. Z haly o velikosti 11,92 m 2 vede schodiště do podkroví domu, kde se nachází další 3 pokoje o velikosti 15,26 m2 , 15,12 m2 a 15,79 m2 a koupelna s WC o velikosti 13,21 m2. Předmětný dům je tedy uspořádán jako jediná bytová jednotka, která přinejmenším v případě společných prostor v podobě chodby, haly, jediné kuchyně, jediné koupelny a prádelny s kotelnou znemožňuje úplné oddělené bydlení a provoz dvou samostatných domácností. Pouze stran obývacích místností lze tyto v domě mezi více samostatných uživatelů rozdělit.

52. S přihlédnutím k dříve vysloveným obecným závěrům proto dospívá odvolací soud k závěru o tom, že žalovaný se k žalobkyni nechoval takovým způsobem, který by mohl na straně žalobkyně a společných (tehdy ještě nezletilých) dětí účastníků řízení vyvolat (byť jen) pocit ohrožení, pro který by byla s dětmi nucena opustit předmětné nemovité věci představující dříve jejich společné obydlí. Pokud pak žalobkyně přestala společné nemovité věci užívat a v rozhodném období je neužívala, jednalo se o její svobodné rozhodnutí, které sice vcelku logicky vycházelo ze skutečnosti, že došlo k narušení jejich vzájemného citového vztahu a rozpadu jejich manželství s žalovaným, v žádném případě však nebylo vynuceno závadným chováním žalovaného nebo jednostranným násilím (či jen jeho pohrůžkou) z jeho strany.

53. Za situace, kdy žalobkyně fakticitu užívání celých předmětných nemovitých věcí žalovaným odvozovala ze skutečnosti, že byla žalovaným vyloučena z možnosti užívat (spoluužívat) poměrnou část předmětného domu odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu, nezabýval se odvolací soud dále otázkou toho, zda jsou pravdivá skutková tvrzení žalovaného o tom, že po odstěhování se žalobkyně a společných dětí nadále užíval (vedle nezbytně nutně společných částí předmětného domu) pouze takovou jeho část, která odpovídá výši jeho ideálního spoluvlastnického podílu na něm, když i ohledně takové skutečnosti by břemeno tvrzení tížilo žalobkyni, která však (opět vcelku logicky, protože jí o tom nebylo ničeho známo) nic takového ani netvrdila.

54. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu na zaplacení peněžitého plnění jako náhrady údajného bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobkyně zamítl a odvolací soud tudíž napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně výroku o nákladech řízení, který odpovídá ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., a výroku o nákladech státu, který odpovídá ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. K náhradě nákladů státu zbývá doplnit, že odvolací soud si je sice vědom toho, že vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění výše případného bezdůvodného obohacení žalovaného, které mu mělo vzniknout podle žalobkyně užíváním společné nemovité věci v rozsahu větším, než který by odpovídal výši ideálního spoluvlastnického podílu žalovaného na předmětných nemovitých věcech, se skutečně její být nadbytečným, neboť už i soud prvního stupně shledal základ nároku nedůvodným; pokud přesto již byly takové náklady řízení státem vynaloženy, je povinen je státu nahradit ten z účastníků řízení, který neuspěl v řízení o věci samé, tedy zde žalobkyně. Zbavit se povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení vynaložených státem by se pak takový účastník řízení mohl zprostit pouze pokud by u něj byly dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz odkazovaný § 148 odst. 1 o. s. ř.), kterážto situace v případě žalobkyně není splněna (ostatně tato se existence zákonných předpokladů pro osvobození své osoby od poplatkové povinnosti v tomto řízení ani nedovolávala).

55. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých náhrada nákladů odvolacího řízení přísluší v tomto řízení zcela úspěšnému žalovanému. Výše nákladů odpovídá odměně zástupce žalovaného z řad advokátů ve výši 6 600 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen„ advokátní tarif“) – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne [datum], po 3 300 Kč za úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu a při tarifní hodnotě 54 837 Kč podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu a paušální náhradě hotových výdajů ve výši 600 Kč spojených s oběma výše uvedenými úkony právní služby po 300 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, obojí (jak odměna tak paušální náhrada hotových výdajů) zvýšené o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1 512 Kč podle § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 o. s. ř. Práva na náhradu dalších nákladů svého právního zastoupení se pak žalovaný vzdal.