54 Co 21/2022- 241

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o finanční zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 37/2020 - 214, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši, která mu dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009, jež trvalo celkem 9 let a 10 měsíců.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 206/2009, v němž se žalobce domáhal proti žalované [právnická osoba] s. r. o. zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu neuhrazeného vypořádacího podílu, který mu dle žalobních tvrzení měl být vyplacen v souvislosti s ukončením jeho účasti v předmětné obchodní společnosti, bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne [datum]. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 9 let a 10 měsíců, neboť pravomocně skončilo až dnem [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 27 Cdo 2697/2019-1225, kterým bylo odmítnuto dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 Cmo 202/2018-1164, jímž zmíněný soud k odvolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009 - 1100, odmítl odvolání žalobce co do výroku, kterým [právnická osoba] s. r. o. byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka], potvrdil výrok krajského soudu o zamítnutí návrhu, aby zmíněná obchodní společnost byla povinna zaplatit žalobci dalších [částka], změnil odvoláním napadené usnesení ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a sám rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále zjistil, že posuzovaná věc byla opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, když Krajským soudem v Ostravě v posuzované věci v pořadí prvé meritorní usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009-464, ve znění jej doplňujícího usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 24 Cm 206/2009-490, bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 Cmo 278/2014-578, zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování stran okolností podstatných pro rozhodnutí věci samé, a to ve formě dodatku ke znaleckému posudku, popřípadě revizního znaleckého posudku, přičemž na podkladě proti tomuto usnesení [právnická osoba] s. r. o. podaného dovolání, které posléze bylo vzato zpět, se věcí musel zabývat i Nejvyšší soud, který svým usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 29 Cdo 3873/2016-781, dovolací řízení, které bylo zahájeno zmíněným podáním [právnická osoba] s. r. o., zastavil. Posuzované řízení bylo skutkově i procesně složité, soudy se musely vypořádat nejen s celou řadou procesních návrhů účastníků, zahrnující mimo jiné i celkem čtyři návrhy žalobce na nařízení předběžného opatření, ale též množstvím odborných otázek, které bylo třeba řešit za součinnosti znaleckého ústavu, který v průběhu řízení svůj původní znalecký posudek musel celkem čtyřikrát doplnit o odborné zhodnocení dalších otázek, které v průběhu řízení vyšly najevo. Před soudem prvního stupně proběhlo celkem 13 jednání a odvolací soud kromě dvou odvolání proti meritorním rozhodnutím soudu prvního stupně musel rozhodnout ještě o dalších sedmi odvoláních proti rozhodnutím procesního charakteru (odvolání žalobce proti rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit doplatek jistoty za předběžné opatření, odvolání žalobce do zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o ustanovení znalce, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o určení výše znalečného, odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a odvolání [právnická osoba] s. r. o. proti dvěma usnesením o nařízení předběžného opatření). Znalecký ústav, který byl v posuzovaném řízení ustanoven znalcem, posudek i jeho pozdější dodatky zpracovával v obvyklých lhůtách a o prodloužení určených lhůt žádal soud výhradně z důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti ze strany žalované obchodní společnosti, která ztěžovala postup v řízení tím, že znaleckému ústavu opakovaně odmítla doložit požadovanou dokumentaci. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná však uvedený nárok odmítla dobrovolně uspokojit a žalobce o tom informovala písemným stanoviskem ze dne [datum].

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ OdpŠk“), shledal žalobcem uplatněný nárok nedůvodným. Zdůraznil přitom, že s přihlédnutím k okolnostem daného případu lze celkovou délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou, odpovídající složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu, významu řízení pro žalobce a postupu soudů. Za situace, kdy celkovou délku řízení je možné považovat za přiměřenou, neshledal pro posouzení věci podstatným, že řízení bylo postiženo ojedinělými průtahy způsobenými rozhodováním Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího, který je s ohledem na své zařazení v soudní soustavě soudem značně vytíženým. Naopak považoval za nutné připomenout, že délka posuzovaného řízení byla ovlivněna především zvýšenou procesní aktivitou účastníků a obstrukčním chováním žalované obchodní společnosti. Postup věc projednávajících soudů byl totiž, až na zmíněnou výjimku, koncentrovaný. Protože k tíži státu lze přičítat pouze příčiny prodloužení řízení na jeho straně, k čemuž v daném případě nedošlo, soud prvního stupně uzavřel, že právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo dotčeno, a tedy nebyl naplněn svou povahou primární předpoklad pro dovození odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně při svém rozhodování náležitě nevzal v potaz, že posuzované řízení trvalo téměř 10 let. Žalobce takovou délku řízení považuje za zcela nepřiměřenou povaze věci i významu, který posuzovanému řízení přikládal. Připomněl, že v průběhu zmíněného řízení se musel složitě a dlouhodobě domáhat svého práva na vyplacení vypořádacího podílu vůči žalované obchodní společnosti, která mu odmítala na jeho vypořádací podíl vyplatit spravedlivou částku, dokonce se zbavovala významného majetku, aby eventuálně neměl z čeho svůj oprávněný nárok uspokojit. Předmětné řízení nezahájil svévolně, což je patrné i z jeho výsledku. Na úhradu vypořádacího podílu mu totiž [právnická osoba] s. r. o. původně nabízela peněžité plnění toliko ve výši [částka], tedy mnohonásobně méně, než odpovídalo skutečnosti. Po celou dobu trvání zmíněného řízení byl nucen setrvávat ve stavu nejistoty ohledně konečného vypořádání jeho majetkového nároku, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně je pevně přesvědčen o tom, že došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) vyplývá, že k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází již tehdy, lze-li délku posuzovaného řízení objektivně hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou, tedy bez ohledu na to, zda v jeho průběhu byly zaznamenány průtahy ze strany věc projednávajícího orgánu či nikoliv. Jinak řečeno k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li k průtahům. Žalobce se domnívá, že již jen délku posuzovaného řízení jako takovou lze bez dalšího po právu shledat nepřiměřenou, naplňující kvalifikační znaky nesprávného úředního postupu, kdy vznik nemajetkové újmy je presumován. Žalovaná výše náhrady nemajetkové újmy přitom podle jeho mínění odpovídá všem okolnostem daného případu. Žalobce připouští, že posuzované řízení bylo po procesní stránce složitější, nicméně podle jeho názoru jen proto, že věc projednávající soud nekriticky akceptoval procesní postup žalované obchodní společnosti, což ve výsledku vedlo k neúměrnému prodloužení řízení. Ostatně nelze neakceptovat, bylo-li v posuzovaném řízení poprvé meritorně rozhodnuto až po čtyřech letech, navíc zcela nesprávně. Z popsaného průběhu řízení je patrné, že on sám délku posuzovaného řízení žádným způsobem negativně neovlivnil, jakož i to, že posuzované řízení mělo pro něj zvýšený význam. V řízení totiž ve své podstatě bylo rozhodováno o jeho nezadatelném právu vlastnit majetek, konkrétně o investici, kterou vložil do obchodní společnosti a která měla být zohledněna ve výši jemu vyplaceného vypořádacího podílu poté, co svoji účast v uvedené společnosti ukončil. Nezákonným postupem předmětné společnosti byl však připraven o významnou majetkovou hodnotu, jíž se nehodlal vzdát. Ostatně i z jeho procesního úsilí, které v průběhu posuzovaného řízení byl nucen vynaložit, lze seznat, že mu výsledek sporu nebyl lhostejný. Žalobce se proto domnívá, že se po žalované zcela oprávněně domáhá přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy, jejíž výši určil v souladu s judikaturou dovozenou metodikou. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jeho požadavku na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy bude zcela vyhověno. Pro případ, že by nebyly splněny procesní podmínky pro změnu napadeného rozsudku, navrhl, aby odvolací soud odvoláním dotčený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.

6. Žalovaná v reakci na odvolání žalobce uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Shodně jako soud prvního stupně považuje délku posuzovaného řízení za přiměřenou specifikům, které řízení provázely, zejména pak jeho složitosti a víceinstančnosti. Navrhla proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a odvolání žalobce shledal zcela důvodným.

8. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně odcitoval veškerá relevantní zákonná ustanovení, která je třeba na posuzovanou věc aplikovat, rovněž tak správně poukázal na skutečnost, že podle § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak jeho závěru o přiměřenosti délky posuzovaného řízení a z toho pak plynoucí nedůvodnosti žaloby nelze přisvědčit.

9. Lze sice souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že ve světle judikaturních závěrů ESLP lze jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci, avšak není pravdou, že by zmíněnou odpovědnost státu bylo možné dovodit jen v případě existence průtahů v řízení, kdy soud (či jiný státní orgán) nekonal v zákonem stanovené či přiměřené době. Zmíněné průtahy v řízení jsou sice zpravidla příčinou nepřiměřené délky řízení, avšak k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází i tehdy, jestliže řízení jako takové trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v jeho průběhu došlo k průtahům ze strany příslušného orgánu či nikoliv. Jinak řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům (k tomu srovnej například stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ., dále jen„ Stanovisko“). K porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a zároveň k naplnění nesprávného úředního postupu, na který dopadá § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, tedy může dojít již jen z důvodu samotné nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Při hodnocení přiměřenosti délky řízení je přitom třeba vzít v potaz řízení jako celek a do doby řízení započítat i řízení o dovolání, a to i tehdy, nebyl-li by poškozený v této fázi řízení úspěšný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Trvalo-li nakonec posuzované řízení 9 let a 10 měsíců, má odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - za to, že posuzované řízení je třeba po právu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, a tudíž objektivně způsobilé přivodit žalobci vznik tvrzené imateriální újmy. Ostatně i z judikatury vyplývá, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Posuzované řízení přitom trvalo bezmála pětinásobně delší dobu, což bezesporu skutková i právní složitost věci objektivně nemůže ospravedlnit. Ustálená judikatura přitom vychází z premisy, že újma vzniklá následkem porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě se odškodňuje především v penězích, neboť k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností, typicky byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. O takovou situaci se však v posuzovaném řízení zjevně nejedná, a tak o jiné formě satisfakce, než náhradě relutární, nebylo možné uvažovat.

10. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, což dle judikaturních závěrů ESLP samo o sobě zakládá vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (k tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen [rok], s. 12 a násl.), zabýval se dále otázkou přiměřené výše žalobcem požadované náhrady nemajetkové újmy. Při jejím výpočtu je podle ustálené judikatury třeba vyjít z určité částky za rok trvání řízení. Pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu. Zmíněná částka [částka] je přitom považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní výše odškodnění nemajetkové újmy za posuzované řízení proto odpovídá částce [částka]. Tuto částku bylo dále třeba individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]). Z těchto kritérií pro posuzovanou věc významným odvolací soud shledal toliko kritérium složitosti řízení, v jehož rámci má být též zohledněna skutečnost, že v konkrétním řízení byla věc projednávána ve více stupních soudní soustavy. V daném případě řízení probíhalo na celkem třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Platí totiž, že délka řízení je zásadně prodlužovaná o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení (k tomu srovnej bod IV. písm. a) Stanoviska). Vycházejíc ze skutkových zjištění soudu prvního stupně stran průběhu posuzovaného řízení lze po právu hodnotit posuzované řízení jako velmi složité, náročné především z hlediska zjištění pro rozhodnutí věci relevantních skutečností vyžadujících specifickou odbornost, kterou soud nedisponuje a které tak bylo třeba si opatřit za součinnosti v tomto směru náležitě erudovaného znaleckého ústavu. O rozsáhlosti potřebného odborného zkoumání přitom svědčí i množství dodatků k původnímu znaleckému posudku, které si posouzení věci samé vyžádalo. Musely-li kromě toho věc projednávající soudy čelit rozsáhlé procesní aktivitě účastníků řízení, kteří nadprůměrně využívali možnosti činit různá procesní podání, ať již ve formě odvolání proti celé řadě procesních rozhodnutí soudu prvního stupně či formou návrhu na vydání předběžného opatření, je evidentní, že posuzované řízení bylo namístě hodnotit jako velmi složité, s čímž je podle obvyklé judikaturní praxe spojována redukce obecné základní výše nemajetkové újmy o 40 %. Byla-li navíc věc opakovaně projednávána na třech stupních soudní soustavy, pak ve smyslu konstantních závěrů judikaturní praxe by bylo namístě zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy dále snížit minimálně o dalších 20 %, tedy ve výsledku pro zmíněnou složitost celkem o 60 %. Protože je však třeba zároveň respektovat Nejvyšším soudem dovozené pravidlo, podle něhož se zásadně nepřipouští, aby kterékoliv kritérium modifikovalo základní částku odškodnění více než o 50 %, aby tím byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytnutým odškodněním (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, popřípadě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3556/2019), odvolací soud při svém rozhodování z důvodu předmětného kritéria složitosti uvažoval toliko o snížení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy jen v rozsahu uvedených 50 %. Z hlediska dalších kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk již podle názoru odvolacího soudu nebylo třeba zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy jakkoli modifikovat. Žádná z nich totiž již svým významem nepřekročila pro soudní řízení běžné hranice standardu. Uvedené se týká nejen žalobcem zmiňované skutečnosti, že na nepřiměřené délce řízení měly zásadní podíl věc projednávající soudy, a to proto, že nesprávný úřední postup, za který je poškozeným poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno. Výjimku z tohoto pravidla ustálená judikatura stanoví pouze v případech, došlo-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Stejně tak podle názoru soudu prvního stupně nebylo namístě přisvědčit tvrzení žalobce o vyšším než obvyklém významu posuzovaného řízení. Předmětné řízení nelze řadit mezi ta, jimž je judikaturou přiznáván typově zvýšený význam. Za taková řízení je považováno trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti, atd.). K dalším znakům, které obecně zvyšují význam předmětu řízení pro účastníka, je možno přiřadit též vysoký věk účastníka či jeho nevyléčitelné onemocnění (například rozhodnutí ESLP ze dne [datum] ve věci [příjmení] proti Francii, stížnost [číslo], § 47). Pod žádnou z výše uvedených charakteristik posuzované řízení nelze podřadit, přičemž v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by objektivně svědčilo závěru o individuálně nadstandardně zvýšeném významu posuzovaného řízení pro žalobce. Posuzované řízení podle názoru odvolacího soudu vykazuje znaky běžného majetkoprávního sporu, pro který není třeba obecnou základní výši nemajetkové újmy ani zvyšovat, ani snižovat. Odvolací soud je proto přesvědčen, že zjištěným okolnostem případu odpovídá jako přiměřená finanční náhrada za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu částka [částka].

11. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též žalobcem požadovaný úrok z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát v souladu s § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz Stanovisko, 10. právní věta). Poškozený má tudíž právo na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zčásti změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že žalovanou zavázal k úhradě zmíněné výše náhrady nemajetkové újmy v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, přičemž ve zbytku, představovaném rozdílem žalované náhrady nemajetkové újmy a částky, která byla žalobci odvolacím soudem přiznána, byl napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

13. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl povinen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobce měl ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobci přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

14. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], odměny advokáta za celkem tři úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - sepis žaloby, písm. g) - účast na jednání soudu prvního stupně, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ AT“), tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH, jehož je právní zástupce žalobce registrovaným plátcem, ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. v součtu [částka].

15. Náhrada nákladů za odvolací řízení pak sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) - sepis odvolání, písm. g) - účast na jednání odvolacího soudu, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT), dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT) a náhrady 21 % DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.), tj. v součtu [částka].

16. Celkem tedy byla žalobci z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.