54 Co 214/2021- 127

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o vrácení daru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. června 2021, č. j. 10 C 283/2020-93, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] jehož součástí je stavba: budova bez č.p./ev.č. – jiná stavba a parc. [číslo] zapsaných na [list vlastnictví] u [anonymizováno] úřadu pro [anonymizováno], [stát. instituce], pro [územní celek] a [katastrální uzemí] (výrok I.), jakož i žalobu na zaplacení částky 1 500 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nepřiznání nákladů řízení žalovanému (výrok III.). Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobkyně uplatnila na základě tvrzení, že žalovanému darovacími smlouvami uzavřenými dne [datum] a dne [datum] darovala nemovité věci a spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech v žalobě specifikované. Protože se žalovaný vůči ní a dále vůči svému otci, který je pro žalobkyni osobou blízkou, dopustil zjevně hrubého porušení dobrých mravů, došlo dle žalobkyně k naplnění zákonných předpokladů pro odvolání daru pro nevděk ve smyslu ust. § 2072 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění; od obou darovacích smluv žalobkyně odstoupila dopisem ze dne [datum], žalovaný však její požadavek převodu vlastnického práva zpět na ni, resp. zaplacení obvyklé ceny nemovitostí, které v mezidobí převedl třetím osobám, odmítl s tím, že podle něj předpoklady pro vrácení daru nebyly naplněny. Hrubé porušení dobrých mravů ze strany žalovaného žalobkyně shledávala v tom, že odcizil a na jiné místo přemístil železnou bednu, kterou měla u [anonymizována dvě slova] na krmení, že [anonymizována dvě slova] a přilehlé louky převedl na třetí osoby, čímž jí znemožnil přístup k pietnímu místu jejího manžela a využívání chatky, kterou má v blízkosti [anonymizována dvě slova] umístěnou, že poničil líheň umístěnou v budově postavené na pozemku p. [číslo] že vnitřní prostor této budovy, který je z titulu věcného břemene oprávněna užívat bez omezení, rozdělil a takto jí část budovy znepřístupnil, kdy jí přístup neumožnil ani za účelem odvezení líhně, že uplatnil požadavek na vyklizení této budovy vůči svému otci [jméno] [příjmení], že se k ní žalovaný chová hrubě, případně ji zcela ignoruje, nenavštívil ji o Vánocích 2019 a vrátil jí obálku s vánočním přáním a penězi, které mu po jeho matce poslala, že jí znemožňuje vídat jeho děti, že ji osočil ze„ zlodějiny“ a na dvířka ve stěně, kterou v označené budově, jí využívané jako garáž, nainstaloval, namaloval vulgární obrazec.

2. Soud prvního stupně poté, co vyhodnotil, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejího vlastnického práva soudem (§ 80 o. s. ř.), vysvětlil, že nárok na vrácení daru, který žalovaný od žalobkyně získal dle darovací smlouvy účastníky uzavřené dne [datum], je zapotřebí posoudit (vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších – dále jen„ o. z.“) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to zejména jeho § 630, a nárok na vrácení daru, který žalovaný od žalobkyně získal dle darovací smlouvy účastníky uzavřené dne [datum], je zapotřebí posoudit dle § 2072 a násl. o. z. V návaznosti na závěr o skutkovém stavu věci (odstavec 14. odůvodnění přezkoumávaného rozsudku) vyšel z toho, že vztahy mezi účastníky cca před 1,5 rokem ochladly, proběhla mezi nimi nějaká hádka, při níž se vzájemně uráželi, žalobkyně žalovanému zaslala nepříliš lichotivý vzkaz, který vyvolal negativní emoce nejen u žalovaného, ale i jeho manželky, v reakci na to žalovaný žalobkyni vrátil vánoční přání a finanční dar. Žalovaný připustil odvezení kovové bedny od rybníka, avšak v domnění, že je vlastníkem, v rozporu s uzavřenou smlouvou o věcném břemeni částečně žalobkyni znepřístupnil prostor líhně, ale učinil tak z poměrně pochopitelného důvodu, kterým byla obava o jeho věci tam uložené, které měly být žalobkyní v minulosti přemístěny (motocykly). Odchovna v líhni již delší dobu neplnila původní účel, sloužila toliko jako regál využívaný oběma účastníky. Nic z uvedeného dle názoru soudu prvního stupně ani samo o sobě, ani kumulativně však nedosahuje takové intenzity, aby chování žalovaného bylo možné považovat za hrubé porušení dobrých mravů (v režimu obč. zák.), resp. za ublížení úmyslné nebo z hrubé nedbalosti zjevně porušující dobré mravy (v režimu o. z.). Proto byla žaloba, kterou žalobkyně uplatnila nároky plynoucí z revokace předmětných darů, v obou částech zamítnuta. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně ve prospěch ve sporu neúspěšné žalobkyně aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření náhrady nákladů řízení žalovanému spatřoval v jeho chování, které, byť nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být podkladem pro revokaci daru, měl za závadové s tím, že minimálně některé žalobkyně mohla důvodně pokládat za rozporné s právem či dohodou mezi nimi uzavřenou, divit se nelze ani tomu, že žalovanému přičítala namalování vulgárního obrázku.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobkyně odvolala. V odůvodnění odvolání vyjádřila výhrady ke skutkovým zjištěním prvostupňového soudu o proběhnuvší hádce mezi účastníky; protože žádná hádka mezi nimi nikdy neproběhla, nelze učinit závěr o tom, že by vztahy mezi účastníky ochladly v jejím důsledku. Ve své výpovědi žalobkyně uvedla, že důvodem ochladnutí vztahů bylo její odmítnutí udělit žalovanému souhlas se stavbou rodinného domu na místě budovy postavené na pozemku p. [číslo] což ho urazilo natolik, že se k žalobkyni začal chovat hrubě, resp. začal jí dělat naschvály, ačkoliv si byl velmi dobře vědom jejího špatného zdravotního stavu; v tomto ohledu žalobkyně poukázala na svědeckou výpověď [jméno] [příjmení]. Pokud jde o její vzkaz žalovanému připojený k vánočnímu přání, uvedla, že z její strany šlo pouze o reakci na jeho dlouhodobé chování k ní. Dle žalobkyně v provedeném dokazování nemá dostatečnou oporu ani závěr, že jí žalovaný prostor líhně znepřístupnil z pochopitelného důvodu, kterým byla obava o tam uložené věci, které jí měly být v minulosti přemístěny. I soud prvního stupně sám současně konstatuje, že odpovědnost žalobkyně nebyla jednoznačně prokázána; k rozdělení prostoru žalovaný přistoupil až poté, co ho žalobkyně opakovaně žádala o opravu dvířek u líhně, které úmyslně poničil. Protože žalobkyně žalovanému nijak neublížila a nechovala se k němu nevhodně a ani jinak ho k nevhodnému jeho chování vůči ní neprovokovala, měla za to, že vzájemné jednání účastníků bylo ze strany prvostupňového soudu vyhodnoceno nesprávně. Žalobkyně také zopakovala, že obrat v chování žalovaného velmi těžce nese stejně jako odloučení od pravnuček, které ráda navštěvovala. O ústní dohodě se žalovaným o tom, že rybníky nebudou zcizeny, neměla důvod pochybovat, stejně jako o tom, že i žalovaný bude ctít pietní místo svého dědečka (manžela žalobkyně). Žalobkyně též nesouhlasila se závěrem prvostupňového soudu, že nebylo prokázáno, že by vulgární obrázek na dveřích nainstalované stěny namaloval žalovaný; nadto pak mu v této souvislosti vytkla, že nebyla poučena a vyzvána podle ustanovení § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. Zdůraznila, že z výčtu chování žalovaného je přinejmenším právě to, že žalovaný nastříkal sprejem na desku v garáži velice vulgární obrazec, hrubým porušením dobrých mravů. Úplným závěrem pak žalobkyně namítla, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal s její účastnickou výpovědí, kterou ani ve výčtu provedených důkazů nezmiňuje, a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, případně aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit, když podle jeho mínění tento správně vyhodnotil všechny předložené důkazy a jeho rozhodnutí je věcně správným. Ve vyjádření k odvolání poukázal na to, že žalobkyně v odvolání v podstatě opakuje důkazy, které byly provedeny, nic nového neuvádí; obsahem další části vyjádření k odvolání pak žalovaný učinil svoje stanovisko k jednotlivým výhradám žalobkyně vůči jeho osobě, resp. vůči jeho chování. Připustil, že mezi účastníky došlo k nedorozumění ohledně přestavby darovaných nemovitostí, zdůraznil však, že o tomto jeho záměru žalobkyně dostatečně dlouhou dobu věděla, z nepochopitelných důvodů následně se stavbou nesouhlasila. Žalovaný zdůraznil, že zamýšlenou stavbou rodinného domu by žalobkyně nebyla v ničem omezována ani poškozena, naopak by v rámci stavby došlo ke zkoulaudování garáže, která je takto nyní žalobkyní užívána bez stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí. Pokud jde o rybníky, darovala mu žalobkyně ideální polovinu, druhá byla ve vlastnictví dalšího člena rodiny. [příjmení] rybníky se vždy řádně staral, o přání rybníky neprodávat nevěděl a nikdy neslyšel, žádná taková dohoda nebyla a nikdy neexistoval ani žádný zákaz žalobkyně. Pokud později se žalovaný rozhodl svůj spoluvlastnický podíl zcizit, stalo se tak v rámci širší rodiny, žalobkyně k nim i nadále má neomezený přístup, navštěvovat tak může i pietní místo, o kterém žalovaný nevěděl. Tvrzení žalobkyně o poničení dvířek u líhně žalovaný popírá, líheň dlouhodobě sloužila jen jako regál pro uskladnění drobných movitých věcí žalovaného a jeho otce. Dále žalovaný uvedl, že žalobkyni nikdy nebyla upřena možnost stýkat se s pravnučkami; přijet mohla kdykoliv, vždy je zvaná na oslavy jejich narozenin, avšak nikdy se jich neúčastní, přijíždí nečekaně mimo oficiální oslavu. Také to, že by na dveře stěny namaloval vulgární obrázek, zcela odmítá, o tom, kdo, z jakých důvodů a za jakých okolností ho namaloval, mu není nic známo. Nikdy také neosočil žalobkyni ze žádné„ zlodějiny“ (takový výraz by nikdy nepoužil), žalobkyni pouze slušně požádal, aby mu po výměně zámku od garáže dala jednu kopii klíče. To, že žalobkyně vzala žalovanému motorky, sama doznala. Příčku v garáži vybudoval až poté, z obavy o své věci. Nakonec žalovaný opětovně uvedl, že se k žalobkyni vždy choval uctivě, snažil se jí pomáhat a vážil si jí. Jejím chováním se cítí být zaskočen, neboť je přesvědčen, že nikdy nic neudělal proti její vůli, vždy s ní slušně jednal a podstatné otázky užívání darovaného majetku a zamýšlené stavby s ní předem konzultoval. Vždy s ní měl nadstandarní vztahy a o to víc je pro něho nemilé a překvapující, že veškerý darovaný majetek požaduje zpět.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 a contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ o. s. ř.“), že ho žalobkyně z pozice účastnice řízení (§ 90 o. s. ř.) podala jako osoba k tomu oprávněná (§ 201 o. s. ř.), že tak učinila včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a že její odvolání splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odst. 2 o. s. ř.), podřaditelných (v návaznosti na jejich v odvolání obsažené vymezení) pod ustanovení § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, přezkoumal (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Domáhala-li se žalobkyně (mimo jiné) určení, že je vlastníkem nemovitých věcí (v žalobě specifikovaných), správně se ve vztahu k této části žaloby zabýval soud prvního stupně nejprve tím, zda na tomto požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem (§ 80 o. s. ř.) a správný je také jeho závěr, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalobkyně má. Nad rámec veskrze správného a přiléhavého odůvodnění tohoto rozhodnutí (obsaženého v odstavci 15. rozsudku) lze snad doplnit toliko to, že využije-li dárce práva požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování, zaniká darovací vztah (za předpokladu, že důvody pro vrácení daru, jak je dárce vůči obdarovanému uplatnil, jsou dány) okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému - a to i v případě, byla-li předmětem darování nemovitost. Tímto projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky ex nunc a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat; do úvahy tedy v takovém případě přichází předně vlastnická žaloba na vydání věci, resp. v případě nemovitosti na její vyklizení. Je-li ale obdarovaný jako vlastník nemovitosti zapsán v katastru nemovitostí, má dárce právě i naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, neboť jinou možnost dosáhnout toho (pakliže obdarovaný jeho vlastnické právo zpochybňuje), aby zápis v katastru nemovitosti byl uveden do souladu se skutečností, nemá. Při rozhodování o takové žalobě pak soud jako předběžnou otázku řeší, zda dárce vrácení daru vůči žalovanému uplatnil a zda tak učinl po právu.

7. Soud prvního stupně také správně nepřehlédl, že své nároky žalobkyně uplatnila ve vztahu ke dvěma darovacím smlouvám, uzavřeným dne [datum] a dne [datum]; plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak je jeho závěr o tom, že podmínky pro vrácení daru dle darovací smlouvy ze dne [datum] je nezbytné posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (byť k závadovému chování obdarovaného, pro které dárce vrácení daru žádá, mělo dojít až po [datum]); podmínky pro vrácení daru z darovací smlouvy ze dne [datum] se pak posuzují podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (nad rámec judikatury, na kterou v tomto ohledu odkázal již soud prvního stupně srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2574/2020 a další rozhodnutí v něm odkazovaná).

8. Podle ustanovení § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

9. Podle ustanovení § 2072 odst. 1 věty první o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Podle ustanovení § 2072 odst. 2 o. z. odůvodňují-li to okolnosti, považuje se za nevděk vůči dárci také zjevné porušení dobrých mravů vůči osobě obdarovanému blízké. Podle ustanovení § 2075 odst. 1 věty první o. z. dárce může dar pro nevděk odvolat do jednoho roku ode dne, co obdarovaný dárci ublížil, ale dozví-li se o tom dárce později, do jednoho roku ode dne, kdy získal vědomost o důvodu pro odvolání daru. Podle ustanovení § 2075 odst. 2 o. z. je-li dar odvolán později a namítne-li obdarovaný opožděné odvolání daru, soud k odvolání nepřihlédne.

10. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., vyjádřil se k ní ve své judikatuře Nejvyšší soud opakovaně tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značené intenzity nebo o porušování dlouhodobé či soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod.; tedy ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. naplňuje. Vždy je rovněž třeba zohlednit i vzájemné chování účastníků právního vztahu (kromě soudem prvního stupně odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017 srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 186/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 33 Cdo 445/2013).

11. Soud prvního stupně též správně poukazuje na podmínky revokace daru v režimu zákona č. 89/2012 Sb.; v tomto případě je namístě nevděk obdarovaného spatřovat v takovém (úmyslném či hrubě nedbalostním) chování obdarovaného, které odporuje dobrým mravům, a to zjevně. Pro výklad toho, co lze rozumět zjevným porušením dobrých mravů, lze přitom dle mínění odvolacího soudu použít dosavadní ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu k § 630 obč. zák. k výkladu pojmu hrubé porušení dobrých mravů.

12. Zbývá uvést, že při posuzování toho, zda došlo k naplnění podmínek pro vrácení daru, se může soud vždy zabývat pouze tím konkrétním chováním obdarovaného, pro které se dárce vrácení daru vůči němu dovolal (které ve výzvě k vrácení daru uvedl).

13. V posuzované věci vymezila žalobkyně chování žalovaného, ve kterém spatřovala důvody pro vrácení daru, v žalobě (způsobem shora v odůvodnění tohoto rozhodnutí a také v rozsudku soudu prvního stupně popsaným), přičemž soud prvního stupně správně zjistil, že tyto důvody učinila i předmětem dopisu adresovaného žalovanému, který byl datovaný dnem [datum] a kterým vůči jeho osobě dary podle obou darovacích smluv odvolala (od darovacích smluv odstoupila); pro úplnost je třeba uvést, že pokud zde žalobkyně uplatnila i některé další skutečnosti v žalobě neuvedené, soud prvního stupně se jimi správně nezabýval, neboť v řízení nebyly jako skutečnosti pro rozhodnutí věci významné uplatněny (nebyly tvrzeny).

14. Co se zjišťování rozhodných skutečností týče, provedl soud prvního stupně všechny důkazy, které účastníci k prokázání svých tvrzení navrhli; vytknout však mu je třeba (jak to také žalobkyně v odvolání namítla), že ač provedl důkaz (mimo jiné) její účastnickou výpovědí, není z odůvodnění jeho rozsudku patrno, jak tento důkaz hodnotil. Proto odvolací soud tento důkaz zopakoval. Nicméně ani po tomto doplnění dokazování neshledal důvody pro významně odlišné hodnocení skutkového stavu věci, jehož právní posouzení soudem prvního stupně měl rovněž za správné. Za podstatné zjištění vyplynuvší z účastnické výpovědi žalobkyně měl odvolací soud zjištění o tom, že její vztah k žalovanému je dlouhodobě negativní. Byť vskutku nebylo bezpečně prokázáno, že by mezi účastníky„ proběhla nějaká hádka“ (i když svědek [jméno] [příjmení] vypovídal o tom, že asi před rokem se účastníci uráželi, z čehož zřejmě soud prvního stupně hádku mezi nimi vydedukoval, když k urážkám mezi lidmi zpravidla právě při hádce dochází, nicméně představit si lze urážky i v jiné podobě, než při osobním setkání, což svědek blíže neobjasnil; protože ale takové zjištění nebylo pro rozhodnutí o věci podstatné, odvolací soud důkaz jeho výpovědí nezopakoval), sama žalobkyně svůj vztah k žalovanému hodnotila jako výrazně negativní už od roku 2015, kdy podle svých slov měla v souvislosti s uzavřením druhé darovací smlouvy zjistit, že v souvislosti s uzavřením první darovací smlouvy ji žalovaný podvedl, a to tak, že vedle pozemku, na kterém chtěl tehdy stavět„ barák“ (a který žalobkyně označuje jako„ polovinu sadu“), na sebe nechal převést i budovu na pozemku p. [číslo] ve které v minulosti provozovala odchovnu kuřat a jejíž část užívala (a doposud užívá) jako garáž. Byla to tedy žalobkyně, kdo se žalovaným dlouhodobě neudržoval běžné rodinné vztahy; stěží mu tak může vytýkat a jako důvod pro vrácení daru uplatňovat, že ji žalovaný ignoruje a nenavštěvuje ji, když sama žalobkyně o kontakt s ním zjevně nestojí; i když se průběžně vídá (a v minulosti vždy vídala) se svými pravnoučaty (dětmi žalovaného) – čímž de facto sama popřela skutečnost uplatněnou jako jeden z důvodů pro vrácení daru, vyjádřila se ve své výpovědi tak, že za nimi nejezdí a nejezdila v době, kdy byl žalovaný doma, neboť„ se na něj nemůže ani podívat“. Odtažité chování žalovaného k žalobkyni lze tak mít za logickou reakci na chování žalobkyně k němu, kdy také mu tvrzený„ podvod při uzavírání první darovací smlouvy“ opakovaně vyčítala; pokud takové výčitky (že ji žalovaný opakovaně podrazil a zničil jí život) v roce 2019 připojila k vánočnímu přání, nelze ani vrácení finančního daru k němu připojeného ze strany žalovaného mít za rozporné s dobrými mravy, ale v zásadě za přirozenou reakci na její chování k němu. Pokud jde o žalobkyní (až) v její účastnické výpovědi před odvolacím soudem opakovaně zmiňovaný„ podvod“ ze strany žalovaného při uzavírání darovací smlouvy z roku 2013, pak zabývat se okolnostmi uzavření této smlouvy přesahovalo rámec tohoto řízení; přehlédnout však nebylo lze, že žalobkyně nikdy v minulosti platnost této darovací smlouvy relevantním způsobem nezpochybnila a že předmět převodu i pokud jde o stavbu bez č. p./ev. č. postavenou na pozemku [parcelní číslo] (která byla jedinou převáděnou stavbou) je v ní vymezen zcela jasně, určitě a srozumitelně včetně toho, že byla vyznačena v geometrickém plánu, který byl součástí smlouvy. Nadto účastníci současně uzavřeli smlouvu o zřízení věcného břemene, z něhož je žalobkyně oprávněna právě tuto stavbu (do vlastnictví žalovaného převedenou) užívat. Jen stěží tak lze uvěřit tomu, že žalobkyně o převodu této stavby nevěděla. Protože výsostným oprávněním vlastníka je oprávnění s předmětem vlastnictví nakládat, nelze ani skutečnost, že darované nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nemovitostech) dále zcizil, uvažovat jako jednání žalovaného, ve kterém by bylo lze spatřovat důvod pro vrácení daru. Pokud v této souvislosti žalobkyně poukazovala na znepřístupnění pietního místa jejího zesnulého manžela, vyplynulo z provedeného dokazování (viz skutkové závěry soudu prvního stupně i účastnická výpověď žalobkyně před odvolacím soudem), že přístup žalobkyně k tomuto pietnímu místu (vědomost o němž nadto žalovaný popřel) jí zůstal zachovaný (ze strany nového vlastníka je užívání pozemků žalovanou za tímto účelem respektováno). O naplnění důvodu pro vrácení daru také nebylo vůbec lze uvažovat, ani pokud jde o chování žalovaného ve vztahu k jeho otci [jméno] [příjmení], který sám požadavek žalovaného na vyklizení jím dříve využívaných prostor v budově na pozemku [parcelní číslo] jakkoliv úkorně nevnímal ([jméno] [anonymizováno] byl soudem prvního stupně vyslechnutý jako svědek). 15. [příjmení] nebylo o tom, že žalovaný v průběhu doby vystavěl v budově na pozemku [parcelní číslo] předělovací stěnu, přičemž posléze žalobkyni znepřístupnil část, ve které byla umístěna líheň, a ponechal jí k dispozici prostor, který užívá (a v minulosti vždy užívala) jako garáž. Zjištěno nicméně také bylo, že tak učinil poté, co žalobkyně žalovanému vzala motorky, které zde měl uloženy; třebaže řízení o přestupku, kterého se tím žalobkyně měla dopustit, skončilo odložením věci (z důvodu toho, že žalovaný jako osoba spácháním přestupku přímo postižená nedal souhlas k zahájení řízení o přestupku), nejsou o uvedeném chování žalobkyně žádné pochybnosti, kdy ona sama se k němu doznala a odůvodnila jej tím, že šlo z její strany o reakci na odvezení železné bedny od [anonymizována dvě slova] žalovaným. Vzhledem k uvedenému vyznívá věrohodně vysvětlení žalovaného, že část předmětného prostoru žalobkyni znepřístupnil právě v reakci na uvedené její chování z důvodu ochrany svých movitých věcí, které zde měl umístěny, kdy tyto okolnosti současně vylučují popsané jeho chování posuzovat jako rozporné s dobrými mravy, tím méně rozporné s dobrými mravy hrubě ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák. Vzhledem pak k tomu, že k tomuto jednání došlo v dubnu 2019, nemohlo být vzhledem k ustanovení § 2075 o. z. a námitce promlčení uplatněné žalovaným (kterou je zapotřebí dle obsahu uvažovat jako námitku opožděného odvolání daru) vůbec uvažováno u vrácení daru podle darovací smlouvy uzavřené [datum], když vrácení daru bylo žalobkyní u žalovaného uplatněno až [datum]. Protože naopak zákon č. 40/1964 Sb. žádnou lhůtu pro uplatnění vrácení daru, jejímž marným uplynutím by právo dar odvolat zaniklo, resp. by soud k tomuto odvolání daru nemohl přihlížet, nestanovil, promlčuje se právo odvolat dar dle ustanovení § 100 odst. 2 věty první a § 101 obč. zák., tedy v tříleté promlčecí době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 33 Cdo 1552/2011), která ke dni [datum] neuplynula.

16. Totéž platí i o přemístění železné bedny a poškození líhně ve vlastnictví žalobkyně (kdy k prvně uvedenému mělo dojít před datem [datum], kdy žalovaná přemístila motocykly žalovaného dle jejího vyjádření právě v reakci na„ odcizení“ bedny a ke druhému v červenci 2019).

17. Přemístění železné bedny žalovaným z prostoru od [anonymizována dvě slova] do [obec], kde hraje ragby (které žalovaný připustil s tím, že se domníval, že je jeho vlastnictvím), i poškození líhně ve vlastnictví žalobkyně, umístěné v budově na pozemku [parcelní číslo] (utrháním 15 ks dvířek, které žalovaný popřel s tím, že líheň sloužila už pouze jako regál dlouho předtím), bylo pak nutno hodnotit v kontextu se zjištěním, že žalovaná tyto věci dlouhodobě nevyužívala; ač tvrdí, že bedna sloužila na krmení, sama současně uvedla, že se o rybník šest roků nestarala, zdravotní důvody jí bránily v tom, aby sem vůbec chodila. Pokud tedy bedna měla sloužit pro uskladnění krmení pro ryby, je zjevné, že takto (a ani jinak) nebyla žalobkyní užívána (jiný účel užívání bedny žalobkyně ani netvrdila) a nelze tak dovodit, že by tím, že ji žalovaný přemístil (a využil pro vlastní potřebu) způsobil žalobkyni nějakou podstatnou újmu (a že by tudíž takové jeho chování bylo hrubě rozporné s dobrými mravy). [příjmení] závěr dle mínění odvolacího soudu lze učinit i stran poškození líhně, kterou žalobkyně k tomuto účelu nevyužívala už od roku 2009; v dokazování, které provedl soud prvního stupně, má oporu závěr o tom, že líheň dlouhodobě sloužila pouze jako regál. I kdyby byl, jak žalobkyně tvrdí (avšak bezpečně neprokazuje), až do července 2019 opatřený dvířky, nebylo by jejich odstranění žalovaným chováním v rozporu s dobrými mravy takové intenzity, aby ho bylo možné považovat za důvod pro vrácení daru – jak soud prvního stupně správně uzavřel, ani jednotlivě, ani kumulativně s dalším chováním žalovaného výše popsaným.

18. Co se týče vulgárního obrazce namaloveného na dveřích příčky rozdělující vnitřní prostor budovy na pozemku p. [číslo] nelze než přisvědčit prvostupňovému soudu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by jej namaloval žalovaný, ani že by byl adresovaný žalobkyni. Přisvědčit bylo však nutné i odvolací námitce žalobkyně, pokud soudu prvního stupně vytýkala, že za této situace nepostupoval dle ustanovení § 118 odst. 3 o. s. ř. a tedy ji nevyzval k tomu, aby důkazy na podporu tohoto tvrzení označila a nepoučil ji o následcích nesplnění této výzvy. Protože žalobkyně ani v odvolání žádné další důkazy v tomto směru neoznačila, vyzval ji k tomu odvolací soud – s tím, že sdílí závěr prvostupňového soudu výše uvedený a současně ji poučil, že nesplnění důkazní povinnosti, jakož i neunesení důkazního břemene může vést k rozhodnutí v neprospěch účastníka, který důkazní povinnost nesplnil, resp. důkazní břemeno o skutečnostech, které ve prospěch žalobou uplatněného nároku tvrdil, neunesl. Žalobkyně však žádné další důkazy na podporu uvedeného tvrzení neuvedla. K závěru, že popsané tvrzení lze mít za prokázáno, pak odvolací soud nedospěl na základě účastnické výpovědi žalobkyně, která nadto toliko autorství žalovaného považuje„ za logické“. Za situace, kdy k místu, kde byl obrazec namalovaný, má vedle žalovaného přístup minimálně právě i žalovaná (která ho může umožnit i dalším osobám), nelze i s ohledem na vyhrocený vztah mezi ní a žalovaným toliko na její výpovědi vystavět v její prospěch vyznívající závěr o uvedené popsané sporné skutečnosti. Pakliže nebylo tvrzení o tom, že žalovaný namaloval vulgární obrazec a že jej adresoval žalobkyni, prokázáno, nezabýval se ani odvolací soud tím, zda by takové chování žalovaného mohlo naplnit znaky skutkové podstaty ustanovení o vrácení daru.

19. Ze všech uvedených důvodů měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu uplatněnou žalobkyní z titulu vrácení darů (dílem v podobě určení vlastnického práva k nemovitým věcem, které byly předmětem daru, a dílem v podobě finanční náhrady za nemovité věci v mezidobí zcizené ve prospěch třetí osoby) za správný a jako takový ho postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. Protože pak rozumnými shledal i úvahy, na jejichž základě prvostupňový soud dospěl k závěru o naplnění podmínek pro odepření náhrady nákladů řízení ve sporu úspěnému žalovanému, potvrdil též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., na jehož odůvodnění pro stručnost odkazuje.

20. Protože také v odvolacím řízení uspěl žalovaný, svědčí mu dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, které v této fázi sporu vynaložil. Po pečlivé úvaze však odvolací soud žalovanému nakonec ani náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (§ 150 o. s. ř.); i při tomto rozhodování zohlednil, že ve spor, v němž se žalobkyně po žalovaném domáhala vrácení daru, vyústil dlouhodobě narušený vztah účastníků, v němž se žalobkyně subjektivně cítí být chováním žalovaného poškozena, a byť v tomto chování žalovaného nebyly shledány důvody pro vrácení daru, na zhoršení vzájemných vztahů se žalobkyní i žalovaný nepochybně nese svůj díl viny, přičemž odvolací soud ani na jeho straně (obdobně však jako na straně žalobkyně) nevidí žádnou snahu o nápravu takového stavu. Vzhledem k uvedenému měl za spravedlivé, aby si náhradu všech nákladů (tedy i nákladů odvolacího řízení) nesl každý účastník řízení ze svého.

Poučení