54 Co 231/2025 - 90

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Nadi Pínové a soudkyň JUDr. Jaroslavy Pokorné a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 17 275 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. února 2025, č. j. 15 C 209/202460 , takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 17 275 Kč s příslušenstvím.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 147 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta B]

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 131 100 Kč od 12. 4. 2024 do 11. 6. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 275 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení do tří od právní moci napadeného rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 450 Kč od 12. 6. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II.) a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 15 653,10 Kč do tří dnů od právní moci napadeného rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě podané dne 21. 6. 2024, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 17 275 Kč s příslušenstvím coby bezdůvodného obohacení. Žaloba vycházela z tvrzení, že mezi účastníky byla dne 16. 7. 2012 uzavřená pojistná smlouva č. [číslo] o investičním životním pojištění (dále jen „pojistná smlouva“) pro případ smrti. Žalobkyně pojistnou smlouvu považovala za absolutně neplatnou pro rozpor s § 56 obč. zák., jímž byla implementována směrnice 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "Směrnice"). Domáhala se proto vrácení části uhrazeného pojistného (nad rámec 113 825 Kč poskytnutých jí žalovanou před podáním žaloby na základě výpovědi pojistné smlouvy žalobkyní).

3. Žalovaná nárok neuznala, potvrdila uzavření pojistné smlouvy, již však považovala za platnou. Vznesla námitku promlčení, neboť měla veškerá plnění učiněná přede dnem 21. 6. 2022 za promlčená. Oproti pohledávce žalobkyně na plnění nepromlčených plnění rovněž vznesla námitku započtení své pohledávky za žalobkyní ve výši 113 825 Kč, které jí v souvislosti s výpovědí pojistné smlouvy uhradila.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na jejich základě vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 16. 7. 2012 uzavřena pojistná smlouva, jejíž součástí byly i všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky pro soukromé pojištění osob. Mezi účastníky nebyla ujednána přesná výše rizikového pojistného ani dalších poplatků a nákladů. Na pojistném žalobkyně uhradila celkem částku ve výši 131 100 Kč. Žalobkyně byla od srpna 2013 v přibližně ročních intervalech žalovanou informována o průběhu pojištění. Protože žalobkyně považovala pojistnou smlouvu za neplatnou pro rozpor se zákonem a evropským právem, vyzvala dne 21. 3. 2024 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení. Dne 27. 3. 2024 pak žalobkyně pojistnou smlouvu vypověděla, v návaznosti na to žalovaná žalobkyni v červnu 2024 uhradila ve výši 113 825 Kč.

5. Zjištěný skutkový stav hodnotil soud prvního stupně po právní stránce s poukazem na přechodná ustanovení § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. Aplikoval tudíž právní úpravu účinnou ke dni uzavření pojistné smlouvy obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (obč. zák.) a v zákoně č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě i ve Směrnici o zneužívajících ustanoveních. S odkazem na § 37 obč. zák. shledal předmětnou pojistnou smlouvu absolutně neplatnou jako celek, neboť neobsahovala dostatečně určitá ujednání o výši rizikového pojistného, dalších poplatků a nákladů, přičemž tato ujednání považoval za neoddělitelná od ostatního obsahu smlouvy. Konstatoval, že žalované plněním žalobkyně (placení pojistného) na základě absolutně neplatné pojistné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.). Dále se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou, přičemž nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti promlčeným neshledal. Subjektivní promlčecí lhůta podle závěru soudu prvního stupně mohla začít plynout až ve chvíli, kdy žalobkyně udělila plnou moc svému právnímu zástupci dne 4. 3. 2024. Ve vztahu k běhu objektivní promlčecí lhůty pak uzavřel, že smluvní ujednání o rizikovém pojištění a nákladové struktuře jsou zneužívajícími ustanoveními ve smyslu Směrnice a uplatnění tříleté objektivní lhůty by v posuzovaném případě znamenalo porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele v rozporu s odkazovanou směrnicí a pokyny pro její výklad. Námitku promlčení proto shledal nedůvodnou. Uzavřel, že žalobkyni náleží právo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17 275 Kč se specifikovaným zákonným úrokem z prodlení, které představuje rozdíl mezi celkovou výší žalobkyní zaplaceného pojistného (131 000 Kč) a žalovanou žalobkyni již vyplacenou částkou (113 825 Kč). V tomto rozsahu proto žalobě vyhověl (výrok I.). Co do částky 450 Kč s příslušenstvím pak žalobu zamítl (výrok II.).

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jež měla v řízení neúspěch jen v nepatrné části, přiznal plnou náhradu nákladů řízení ve výši 15 653,10 Kč za zaplacený soudní poplatek, pět úkonů právní služby po 1 820 Kč a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 a. t. po 910 Kč při tarifní hodnotě 17 275 Kč, čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a náhrady za 21% DPH.

7. Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasila v prvé řadě s právními závěry soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Trvala na tom, že pojistná smlouva byla sjednána platně, je určitá a transparentní, přesné vyčíslení částky rizikového pojištění není její podstatnou náležitostí, jde o oddělitelné ujednání a jeho případná neplatnost nemá vliv na platnost celé pojistné smlouvy (zájem na uzavření pojistné smlouvy i bez ujednání o rizikovém pojistném je podle ní nepochybný). K tomu odkázala na judikaturu Nejvyššího. Soudu prvního stupně rovněž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] vytkla, že nesprávně směšuje vadu neurčitosti ujednání podle (obecných pravidel obsažených v) § 37 obč. zák. spočívající v nedostatku projevené vůle a vadu nepřiměřenosti ujednání podle § 56 obč. zák. spočívající v ujednáním založené značné nerovnováze v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele, které je transpozicí čl. 3 odst. 1 směrnice. Dále brojila proti závěru soudu prvního stupně o neaplikovatelnosti objektivní promlčecí lhůty z důvodu zásady efektivity soudní ochrany vyplývající z evropského práva namítaje, že aplikace zmíněné zásady je vázána na porušení unijního práva, k němuž v posuzované věci nedošlo. Odkázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a dále na závěry Ústavního soudu v rozhodnutích sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] a recentní rozhodovací praxi Městského soudu v [adresa]. Za nesprávný považovala i závěr soudu prvního stupně ohledně běhu subjektivní promlčecí lhůty. Měla za to, že v posuzované věci mohla nabýt žalobkyně vědomosti o neplatnosti závazku dříve, nejpozději ve chvíli, kdy se seznámila s výpisem z podílového účtu z 30. 8. 2019, jímž byla poprvé seznámena s výší odkupného. K tomu obsáhle poukázala i na rozhodovací praxi zdejšího soudu. Uvedené přitom žalovaná namítala již v řízení před soudem prvního stupně, který však její námitky nevypořádal. S ohledem na presumované promlčení valné části nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení pak žalovaná namítla, že vypořádání je třeba provést toliko v rámci dosud nepromlčených plnění. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 791/2005 a rozhodovací praxi zdejšího soudu.

8. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby napadené výroky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně se ve svém vyjádření ztotožnila se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Měla dále za to, že zneužívající povaha předmětných ustanovení není vyloučena právním závěrem jejich neplatnosti a poukázala v tomto směru na judikaturu SDEU i rozhodnutí Městského soudu v [adresa] (soudního oddělení [číslo]). Namítla, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3113/2023 na věc nedopadá, neboť v tam posuzované věci smlouva předmětná ujednání (o určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a nákladů) vůbec neobsahovala. K tomu odkázala na judikaturu SDEU a Ústavního soudu i judikaturu Městského soudu (soudního oddělení [číslo]). K běhu subjektivní promlčecí doby uvedla, že vědomost o možné neplatnosti pojistné smlouvy nabyla až ve chvíli, kdy disponovala právním rozborem, tj. v době udělení právní moci svému zástupci. Zdůraznila, že doručení výročního dopisu je pouze objektivní skutečností, která nevypovídá nic o tom, zda si jeho příjemce z informací v něm obsažených učinil závěr o neplatnosti pojistné smlouvy. V této souvislosti dále poukázala na to, že hradila pojistné až do roku 2024. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS. 2172/21. Stran objektivní promlčecí doby konstatovala, že ji soud prvního stupně správně a v souladu se zásadou efektivity neaplikoval. Měla za to, že k žalovanou odkazované judikatuře (III. ÚS 2127/21) by s ohledem na závěry aktuálního rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23, podle které přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu, nemělo být přihlíženo. K námitkám žalované stran způsobu vzájemného vypořádání plnění z neplatné smlouvy pak měla za to, že předmětem zúčtování by měla být celá vzájemně poskytnutá plnění, nikoliv jen nepromlčené pohledávky. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2847/2015.

10. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

12. Soud prvního stupně vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a na jeho základě pak dospěl též k věcně správnému právnímu závěru o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy. Odvolací soud se však nemohl ztotožnit s jeho právními závěry týkajícími se otázky běhu objektivní promlčecí doby a navazujícími právními závěry.

13. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se posuzovaný nárok včetně běhu lhůt a dob se řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (shora a dále „obč. zák.“), zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

14. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mezi žalobkyní jako pojistníkem a žalovanou jako pojistitelem byla dne 16. 7. 2012 uzavřena pojistná smlouva, ve smyslu § 2 zákona o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), kterou bylo sjednáno investiční životní pojištění a jejíž součástí byly i všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky pro soukromé pojištění osob (§ 4 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě). Mimo jiné tak bylo mezi účastníky sjednáno, že žalovaná jako pojistitel snižuje každý měsíc podílový účet pojistníka o rizikové pojistné za rizika sjednaná v pojistné smlouvě ([ZPP]); že za účelem krytí počátečních nákladů sráží pojistitel u pojištění s běžným pojistným na konci každého pojistného roku pojistitelem stanovené procento počátečních jednotek z celkového množství počátečních jednotek, a to do konce pojistné doby, nejvýše však po dobu stanovenou pojistitelem ([ZPP]) a že hodnotu podílového účtu pojistníka může pojistitel navíc snížit o další technické poplatky související se správou pojištění ([ZPP]); že pojistitel je oprávněn odečítat z hodnoty fondu náklady související s nákupem a prodejem prostředků patřících fondu [ZPP]); a že pojistitel je oprávněn odečítat z hodnoty fondu při každém oceňování výdaje související s pořizováním, prodejem a oceňováním fondu ([ZPP]).

15. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že citovaná smluvní ujednání účastníků o snižování podílového účtu pojistníka srážkami rizikového pojistného správních a dalších nákladů jsou ujednáními ovlivňujícími výši kapitálové hodnoty pojištění a pojistného plnění, a tedy se dotýkají přímo podstatných náležitostí dané pojistné smlouvy. Jelikož pojistná smlouva a ani pojistné podmínky, jež jsou její součástí, neobsahují konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného a výši počátečních, správních a dalších nákladů, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem, je opodstatněn závěr o neurčitosti ujednání účastníků o výši kapitálové hodnoty pojištění a pojistného plnění jako podstatných náležitostí pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, která má ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. za následek absolutní neplatnost pojistné smlouvy jako celku.

16. Nelze přitom akceptovat ani to, pokud by konkrétní výše poplatků byly obsaženy v jiných než smluvních dokumentech, např. v žalovanou odkazovaném aktuálním sazebníku poplatků, který však součástí smluvních ujednání v posuzované věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017).

17. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák., kdy účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit druhému vše, co podle ní dostali. Následně postupoval správně, když vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení svou pozornost zaměřil na otázku, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.), přičemž správně na posuzovanou otázku aplikoval § 107 obč. zák.

18. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že subjektivní promlčecí doba neuplynula, jenž je konformní s rozhodovací praxí dovolacího soudu, reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) je podle ustálené judikatury rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností dané osoby své právo dovodit. Tím by se rozdíl mezi účelem subjektivní a objektivní promlčecí doby stíral. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je proto třeba hledat v okamžiku, kdy žalovaná musela přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. V posuzované věci je proto zcela odůvodněn závěr, že subjektivní promlčecí doba počala běžet udělením plné moci advokátovi žalované dne 4. 3. 2024, neboť z pouhé objektivní vědomosti žalobkyně o výši odkupného nelze bez dalšího dovodit závěr, že žalobkyně nabyla subjektivní vědomost o neplatnosti smlouvy. Tomu ostatně odpovídá i fakt, že až do února roku 2024 platila měsíčně pojistné.

19. Vedle subjektivní promlčecí lhůty však byla v § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 zakotvena objektivní promlčecí lhůta v délce tří let. Obě tyto lhůty jsou na sobě nezávislé a běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé.

20. Žalobkyně namítala s odkazem na evropskou legislativu a judikaturu, že objektivní promlčecí dobu nelze na tento případ aplikovat. Nejvyšší soud se nicméně v této otázce věnoval v účastníky odkazovaném rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, přičemž dospěl k závěru, že „spočívá-li důvod neplatnosti dotyčné pojistné smlouvy v absenci určitého ujednání (ve smyslu § 37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran). Ze stejného důvodu se nemůže prosadit ani námitka, že není sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.“. K tomu obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, č. j. 33 Cdo 3113/2023, neboť v tam posuzované věci obdobně jako ve zde projednávané věci byla smlouva o investičním životním pojištění shledána absolutně neplatnou pro neurčitost ujednání spočívající v tom, že smlouva neobsahuje určení výše a způsobu stanovení rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů.

21. Námitka žalobkyně, že citovaná judikatura na věc nedopadá, neboť v tam posuzovaných věcech předmětná ustanovení ve smlouvě vůbec nebyla obsažena na rozdíl od projednávané věci, v níž jsou předmětná ustanovení toliko neurčitá, je tak zjevně lichou.

22. Takový závěr je i v souladu s převážnou většinou recentní judikatury Městského soudu v [adresa] (srov. např. rozsudek č. j. č. j. 17 Co 448/2024 133 ze dne 16. 1. 2025, č. j. 16 Co 14/2025-210 ze dne 3. 4. 2025, č. j. 70 Co 64/2025 173 ze dne 22. 5. 2025) s výjimkou menšinové judikatury soudního oddělení [číslo], jehož rozhodovací praxe byla právě shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu překonána (nepotvrzena), jak již ostatně konstatoval zdejší soud v rozsudku č. j. [spisová značka].

23. Pokud žalobkyně dále namítala, že závěry shora citované judikatury nejsou aplikovatelné s ohledem na aktuální rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23 ze dne 30. 4. 2025 majíce za to, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu, takový závěr se z odkazovaného rozhodnutí nepodává. V tam posuzované věci šlo o leasingovou smlouvu, jejíž ustanovení o povinnosti spotřebitele nést kurzové riziko bylo národním soudem shledáno jako zneužívající ve smyslu Směrnice, přičemž předběžnou otázkou bylo (ve stručnosti), zda vnitrostátním právem stanovené důsledky neplatnosti řečeného ujednání (pro rozpor s evropským právem) naplňují požadavky čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Směrnice. Uvedený závěr se pak nepodává ani z ostatních žalobkyní v této souvislosti odkazovaných rozhodnutí SDEU. Ve věci C-243/08 soudní dvůr toliko uzavřel, že národní soud může a musí posoudit zneužívající povahu ustanovení i bez návrhu (bod 23 a 24). Obdobně tak učinil i ve věcech C-415/11, C-531/22.

24. Odvolací soud má tudíž za to, že v posuzované věci nejde o případ, kdy Směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení, neboť se v posuzované věci o porušení Směrnice vůbec nejedná.

25. Ústavní soud se této otázce ostatně věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Stran aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C 485/19 (na který odkazuje i žalobkyně v posuzované věci) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci [právnická osoba]. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, [spisová značka], Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. [spisová značka], že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 Směrnice), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, tedy vadu projevu).

26. Citované závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu plně dopadají i na projednávanou věc. Neplatnost pojistné smlouvy č. [číslo] o investičním životním pojištění ze dne 16. 7. 2012 nebyla důsledkem porušení Směrnice a neuplatní se závěry rozsudku SDEU C 485/19, není tedy ani vyloučen běh objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013.

27. Odvolací soud při odvolacím jednání poučil účastníky o možném jiném právním posouzení věci ve vztahu k otázce aplikovatelnosti evropského práva.

28. Zopakoval dokazování přehledem předepsaného a zaplaceného pojistného k pojistné smlouvě číslo [číslo], z něhož zjistil, že od 21. 6. 2024 zaplatila žalobkyně žalované na pojistném 33 měsíčních plateb (od 21. 6. 2021 do 20. 2. 2024, kdy žalobkyně uhradila poslední platbu pojistného) po 950 Kč, celkem tedy 31 350 Kč.

29. Žaloba byla podána dne 21. 6. 2024. S ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 21. 6. 2021. Nepromlčena tedy zůstává částka 31 350 Kč (33 měsíčních plateb po 950 Kč). V řízení nebylo sporné, že žalovaná žalobkyni vyplatila v červnu 2024 částku 113 825 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobkyně nárok nemá.

30. Odvolací soud přitom neshledal, a ze spisu ani nevyplývají, žádné skutečnosti, z nich by bylo možno dovodit, že by na straně žalované šlo o úmyslné bezdůvodné obohacení, u nějž by promlčecí lhůta činila 10 let.

31. Lze tedy uzavřít, že nárok žalobkyně byl z větší části promlčen a v části, v níž promlčen nebyl (31 350 Kč), byl žalovanou uhrazen.

32. Tento závěr přitom není nikterak v rozporu s § 457 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2012, ten ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nestanoví však pravidlo, jak postupovat. Žalobkyně na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, v něm však otázka promlčení řešena vůbec není. Plyne z něj toliko ustálenou judikaturou aprobovaný závěr, že v případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. Jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení. Pokud jde o odkaz žalobkyně na postup soudu ve věci sp. zn. [spisová značka], nutno poznamenat, že nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci, když usnesením ze dne 24. 6. 2025 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

33. Zapravdu je přitom třeba dát námitce žalované, že citované závěry nicméně nijak nevylučují závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku v dané věci založený na shora uvedených důvodech. Současně pak z žalobkyní odkazované judikatury nijak neplyne jí dovozovaný názor o možnosti povinné strany uplatnit námitku promlčení teprve proti nároku oprávněné strany na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu (salda) zjištěného zúčtováním vzájemně poskytnutých plnění.

34. Naopak podle § 581 odst. 2 obč. zák. platí, že jednostranně nelze započíst pohledávky promlčené. K takovému jednostrannému zápočtu přitom nemůže dojít ani v rámci soudního řízení, kdy soud postupuje na základě shora uvedené judikatury i bez návrhu. V posuzované věci navíc žalovaná zcela evidentně projevila vůli započíst svoji pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení toliko na nepromlčenou část nároku žalobkyně. Promlčení se přitom posuzuje k okamžiku, kdy se pohledávky setkaly, tedy kdy dospěla pohledávka později splatná. Jelikož k zaplacení částky 113 825 Kč žalovanou žalobkyni došlo na základě výplatního dopisu ze dne 7. 6. 2024, tj. v červu 2024, je zřejmé, v okamžiku setkání pohledávek již byl nárok žalobkyně z větší části promlčen, nepromlčenou zůstala toliko částka 31 350 Kč.

35. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně dle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil ve výroku I. tak, že co do částky 17 275 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Odvolací soud se při vyhlášení rozhodnutí dopustil zjevné nesprávnosti, když ve výroku I. opomněl uvést, že změna se týká pouze výroku I. napadeného rozsudku. Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně totiž nebyl odvoláním napaden a zůstal stranou odvolacího přezkumu. Odvolací soud proto tuto chybu v souladu s § 164 o. s. ř. napravil tím, že do výroku I. doplnil označení výroku rozsudku soudu prvního stupně, který se tímto rozhodnutím mění. Tímto způsobem bylo opravné usnesení implicitně zakomponováno do textu písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí.

36. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud vzhledem k změně napadeného rozsudku, dle § 224 odst. 1, 2 o.s.ř.

37. O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Zcela úspěšné žalované proto náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 14 653,10 Kč sestávající z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „a. t.“ (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 9. 8. 2024, ze dne 14. 11. 2024, účast na jednání dne 27. 11. 2024 a dne 31. 1. 2025) po 1 820 Kč při tarifní hodnotě 17 725 Kč podle § 7 bodu 5., § 8 odst. 1, a. t., tj. 9 100 Kč, čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění do 31. 12. 2024 a jedné paušální náhrady po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 1 650 Kč a náhrady za 21% DPH ve výši 2 543,10 Kč.

38. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., s ohledem na plný úspěch žalované jí náleží náhrada nákladů odvolacího řízení v celkové výši 6 493,40 Kč sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d), g) a. t. (podání odvolání včetně jeho doplnění, účast na odvolacím jednání dne 9. 9. 2025) po 1 820 Kč při tarifní hodnotě 17 275 Kč podle § 7 bodu 5., § 8 odst. 1, a. t., tj. 3 640 Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. 900 Kč a náhrady za 21% DPH ve výši 953,40 Kč a soudního poplatku za odvolání ve výši 1.000 Kč.

39. Žalované tak za řízení před soudy obou stupňů náleží náhrada nákladů řízení v celkové výši 21 146,50 Kč, po zaokrouhlení 21 147 Kč. Dále odvolací soud postupoval podle § podle § 149 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení zastoupena advokátem. Lhůtu k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř., neboť neshledal důvodu pro určení lhůty delší

Poučení