54 Co 258/2025 - 134

Rubrum

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudkyň JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci zástavní věřitelky: [Jméno zástavní věřitelky], IČO [IČO zástavní věřitelky] sídlem [Adresa zástavní věřitelky] proti zástavním dlužníkům: 1. [Jméno zástavního dlužníka A], narozený [Datum narození zástavního dlužníka A] bytem [Adresa zástavního dlužníka A] 2. [Jméno zástavního dlužníka B], narozená [Datum narození zástavního dlužníka B] bytem [Adresa zástavního dlužníka B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o soudní prodej zástavy o odvolání zástavních dlužníků proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze 11. srpna 2025, č. j. 8 C 189/2024-106, takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky vzniklé ze smlouvy o hypotečním úvěru reg. č. [číslo] uzavřené dne [datum] s [tituly před jménem] [jméno FO], narozeným [datum], a [tituly před jménem] [jméno FO], narozeným [datum] (jako dlužníky), ve výši 14 414 993,60 Kč, s úrokem ve výši 145 493,59 Kč, s úrokem ve výši 3,99 % ročně z částky 14 560 487,19 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 039,63 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 414 993,60 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a s poplatkem ve výši 900 Kč, nejvýše však do celkové výše pohledávky včetně příslušenství 15 000 000 Kč, nařizuje soudní prodej zástavy ve vlastnictví (společném jmění manželů) zástavních dlužníků, a to bytové jednotky č. [číslo] vymezené v budově č. p. [číslo popisné] postavené na pozemku p. č. [parcelní číslo] zapsané na listu vlastnictví č. [číslo] s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy č. p. [číslo popisné] a pozemku p. č. [parcelní číslo] o velikosti [hodnota] zapsaným na listu vlastnictví č. [číslo] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území [adresa] a obec [adresa].

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně usnesením nařídil k uspokojení pohledávky zástavní věřitelky vzniklé ze smlouvy o hypotečním úvěru ze dne [datum], reg. č. [číslo] (dále též jen „úvěrová smlouva“), uzavřené s [tituly před jménem] [jméno FO], narozeným [datum], a [tituly před jménem] [jméno FO], narozeným [datum], jako dlužníky (dále též jen „obligační dlužníci“) ve výši 14 414 993,60 Kč, s úrokem ve výši 145 493,59 Kč, s úrokem ve výši 3,99 % ročně z částky 14 560 487,19 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 039,63 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 414 993,60 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a s poplatkem ve výši 900 Kč (to vše dále též jen „pohledávka“ nebo „zajištěná pohledávka“), soudní prodej zástavy ve vlastnictví (společném jmění manželů) zástavních dlužníků, a to bytové jednotky č. [číslo] vymezené v budově č. p. [číslo popisné] postavené na pozemku p. č. [parcelní číslo] zapsané na listu vlastnictví č. [číslo] s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech budovy č. p. [číslo popisné] a pozemku p. č. [parcelní číslo] o velikosti [hodnota] zapsaným na listu vlastnictví č. [číslo] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro katastrální území [adresa] a obec [adresa] (to vše dále též jen „nemovitá věc“ nebo „zástava“).

2. Své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), tím, že zástavní věřitelka doložila existenci zajištěné pohledávky, existenci zástavního práva k zástavě i to, kdo je zástavním dlužníkem. Vyšel přitom ze zjištění, že mezi zástavní věřitelkou a obligačními dlužníky byla uzavřena úvěrová smlouva, kterou se obligační dlužníci zavázali splatit úvěr ve výši 15 000 000 Kč a hradit úrok z tohoto úvěru. Obligační dlužníci nicméně dohodnutým způsobem svůj dluh nespláceli, pročež zástavní věřitelka odstoupila od úvěrové smlouvy a vyzvala obligační dlužníky k okamžité úhradě všech dluhů z úvěrové smlouvy. Mezi zástavní věřitelkou, zástavními dlužníky a obligačními dlužníky byla uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovité věci, kterou bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávek vyplývajících z předmětné úvěrové smlouvy. Zajištěná pohledávka představuje dosud nesplacenou částku jistiny ve výši 14 414 993,60 Kč, s úrokem ve výši 145 493,59 Kč (součet úroků ve výši 3,9 % ročně z nesplacené jistiny za dobu od 1. 7. 2024 do 24. 9. 2024), s úrokem ve výši 3,9 % ročně z částky 14 414 993,60 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 039,63 Kč (součet úroků z prodlení ve výši 12,75 % ročně za dobu do 24. 9. 2024), s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 14 414 993,60 Kč od 4. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 145 493,59 Kč od 25. 9. 2024[Anonymizováno]do zaplacení a s poplatkem ve výši 900 Kč.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání zástavní dlužníci. Navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V důvodech odvolání namítli, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tuto vadu spatřují v tom, že soud prvního stupně nevyhověl žádosti druhé zástavní dlužnice ze dne [datum] o odročení ústního jednání nařízeného před soudem prvního stupně na týž den ve 13:00 hodin z důvodu náhlého onemocnění zástavní dlužnice, které jí znemožnilo účast na nařízeném ústním jednání, ve věci jednal i bez její přítomnosti, čímž jí odepřel možnost hájit svá práva v řízení před soudem, a následně vydal napadené usnesení. Zdůraznili přitom, že důvod nemožnosti zúčastnit se ústního jednání byl doložen lékařskou zprávou ze dne [datum].

4. K věci samotné pak odvolatelé uvedli, že nařízení soudního prodeje zástavy považují za zcela neúčelné, neboť již dne [datum] proběhla dražba jiné nemovitosti, kdy z výtěžku této dražby byla uspokojena většina zde řešené pohledávky zástavní věřitelky a uspokojení jejího neuhrazeného zbytku lze dosáhnout i bez nařízení soudního prodeje zástavy.

5. Zástavní věřitelka navrhla potvrdit napadené rozhodnutí. Ve vyjádření k odvolání připomněla, že byly splněny zákonné předpoklady pro nařízení soudního prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. a jiné otázky nemohou být v této fázi soudního řízení ani řešeny. Své stanovisko podpořila odkazem na právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009, ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, a ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023. Žádost druhé zástavní dlužnice o odročení ústního jednání před soudem prvního stupě označila na nikoliv včasnou a podotkla, že ústního jednání se mohl zúčastnit přinejmenším první zástavní dlužník a společný zástupce obou zástavních dlužníků z řad advokátů. Konečně pak zástavní věřitelka připomněla, že pohledávka i nadále trvá, přičemž případné platby provedené ať už obligačním dlužníkem, zástavním dlužníkem nebo získané z výtěžku prodeje jiné nemovitosti, budou zohledněny v rámci druhé fáze řízení o soudním prodeji zástavy.

6. Odvolací soud po zjištění (podle ustanovení § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s.), že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád /dále též jen „o. s. ř.“/), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. a contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a nakonec rozhodl způsobem, jak uvedeno ve výrokové části tohoto rozhodnutí.

7. Podle ustanovení § 356 z. ř. s. ve věci návrhu na soudní prodej zástavy není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 z. ř. s. větě první doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.

8. Zástavní věřitelka ve zde řešeném případě v řízení nedoložila skutečnosti předvídané ustanovením § 358 odst. 1 z. ř. s. listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře a účastníci se práva účasti na projednání věci nevzdali ani nesouhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, pročež bylo povinností soudu prvního stupně ústní jednání nařídit a v jeho průběhu nejen zjistit, zda jsou osvědčeny skutečnosti rozhodné podle § 358 odst. 1 z. ř. s. věty první, nýbrž dát též prostor k vyjádření se k projednávané věci účastníkům řízení. V souvislosti s tím odvolací soud připomíná, že podle Čl. 38 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv a svobod (dále též „LZPS“) vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne [datum] a uveřejněné ve sbírce zákonů pod č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Zmíněné základní právo nachází pro potřeby civilního soudního řízení svůj odraz v ustanovení občanského soudního řádu, podle jehož § 115 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, nařídí předseda senátu k projednání věci samé jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, a podle jehož § 101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

9. Odvolací soud si je vědom toho, že nemoc účastníka řízení je zpravidla důvodem způsobilým omluvit jeho neúčast u jednání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 2056/2000). Jak ostatně vysvětlil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 102/03, podle čl. 38 odst. 2 LZPS má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 LZPS).

10. Důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, nicméně soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených (k tomu v podrobnostech srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3358/2007). Přitom k tomu, aby žádost o odročení byla podložena důležitým důvodem, je potřebné, aby účastník (popř. jeho zástupce) tvrdil takové skutečnosti, které jsou vzhledem ke své povaze způsobilé jeho účast u jednání soudu omluvit, tj. ty, jež mu znemožňují se jednání zúčastnit, a současně jsou vážné (důležité, omluvitelné) jak z hledisek objektivních, tak subjektivních (zda mohla být překážka předvídána, případně odvrácena). Obecný poukaz na „závažné důvody“ nepostačí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 20 Cdo 1358/99). V nepřítomnosti účastníka řízení tedy může soud věc projednat a rozhodnout tehdy, byl-li účastník, který se nedostavil, řádně předvolán a nepožádal-li včas z důležitého důvodu (tkvícího v jeho osobě) o odročení jednání (dalšího jednání). Překážka nebo jiná okolnost zabraňující účastníkovi v účasti na soudním jednání současně musí představovat důležitý důvod; příčina toho, proč se účastník nemůže zúčastnit jednání a žádá o jeho odročení, se tedy musí s ohledem na její povahu vyznačovat nepředvídatelností, závažností, rozsahem nebo z jiných důvodů aspektem ospravedlnitelnosti (toho, co lze v dané situaci za důležitý důvod považovat). Důležitým důvodem jsou nejen události mající objektivní povahu, ale i okolnosti účastníkem (zástupcem) způsobené nebo jinak zaviněné, lze-li je v dané situaci považovat za důležité, tedy za důvod vyžadující odročení jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 28 Cdo 1226/2012).

11. Ze strany odvolacího soudu zbývá doplnit, že v případě, že žádosti o odročení jednání není vyhověno, není soud povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení bylo vyhověno (srovnej usnesení Nevyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1962/2003).

12. V projednávaném případě soud prvního stupně nařídil ústní jednání na den [datum] ve 13:00 hodin. K tomuto jednání předvolal zástupce zástavních dlužníků z řad advokátů (předvolání bylo jejich zástupci doručeno do datové schránky dne [datum]). V den ústního jednání ([datum] v 10:10 hodin) bylo do datové schránky soudu prvního stupně doručeno podání zástupce zástavních dlužníků, kterým tento jménem druhé zástavní dlužnice požádal o odročení nařízeného ústního jednání z důvodu onemocnění klientky. Pro případ, že by soud prvního stupně žádosti o odročení ústního jednání nevyhověl, omluvil zástupce zástavních dlužníků svoji neúčast na ústním jednání a rovněž tak i neúčast prvního zástavního dlužníka. Spolu s žádostí druhé zástavní dlužnice o odročení ústního jednání byla předložena kopie lékařské zprávy vyhotovené [tituly před jménem] [jméno FO] (primářem interního oddělení [právnická osoba]) datovaná dnem [datum]. Z jejího obsahu vyplývá, že druhá zástavní dlužnice byla dne [datum] v 17:11 hodin (tedy mimo obvyklou ordinační dobu) vyšetřena na interní ambulanci výše uvedené nemocnice se zjištěním aktuální teploty 37,4 stupňů Celsia, překrveného hrdla, rhinitidy (rýmy), avšak s normálním poslechovým nálezem na srdci a plicích, klidným břichem, nezvětšenými orgány a bez otoků dolních končetin, se závěrem o akutní nazofaryngitidě (zánětu nosohltanu) virového původu, která se podle subjektivního popisu samotnou druhou zástavní dlužnicí projevovala škrábáním v krku, rýmou, začínajícím suchým kašlem a zvýšenou teplotou 37,6 stupňů Celsia (naměřenou v domácích podmínkách). Lékař přitom zástavní dlužnici doporučil symptomatický postup (tedy léčbu projevů onemocnění) s tím, že při nelepšícím se nálezu má pacientka (vzhledem k její rizikovosti, kdy byla v minulosti plicní ambulancí téže nemocnice sledována pro opakované bronchopneumonie /zápaly plic/) následující den požádat o doplnění laboratorního vyšetření, eventuálně provedení rentgenu.

13. K uvedené zprávě pak lékař vypracovávající uvedenou zprávu na doplňující dotaz odvolacího soudu upřesnil, že zástavní dlužnice se na něj v době jeho dovolené obrátila se svými obavami z možného rozvoje zápalu plic, pročež jí jako svojí dlouholeté přítelkyni nabídl vyšetření, které se uskutečnilo v odpoledních hodinách v prostorách interní ambulance [právnická osoba]. Klinický nález nesvědčil pro zánět plic, přičemž lékařskou zprávu vypracoval pouze jako formalitu, aby byl o vyšetření záznam v lékařské zprávy pacientky pro případ možných dalších vyšetření.

14. Zástavní dlužnice v dalším průběhu řízení neprezentovala, že by snad došlo ke zhoršení jejího zdravotního stavu po datu [datum], natož pak aby dokládala, že by musela po tomto datu vyhledat další lékařskou pomoc.

15. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že zástavní dlužníci od samého počátku řízení až do vydání zde přezkoumávaného usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy nevznesli žádnou věcnou námitku proti uplatněnému nároku, kterou by bylo nezbytné řešit při ústním jednání. Naproti tomu již ve svém podání ze dne [datum] zástavní dlužníci v reakci na výzvu soudu prvního stupně, aby se vyjádřili k žalobě a tomu, zda souhlasí s rozhodnutím soudu i bez nařízení ústního jednání ve věci, vznesli námitku věcné nepříslušnosti okresních soudů a místní nepříslušnosti Okresního soudu v Jihlavě pro jednání a rozhodnutí o žalobě, aniž by se současně vyjádřili k obsahu žaloby samotné. Námitku věcné nepříslušnosti odůvodnili odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. j) o. s. ř. a námitku místní nepříslušnosti odůvodnili tím, že se často zdržují v [adresa], v [adresa] má sídlo jejich právní zástupce a stejně tak v [adresa] sídlí i zástavní věřitelka. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], bylo o námitce věcné nepříslušnosti rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí této věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 189/2024 jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle ustanovení § 3 odst. 1 z. ř. s. Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne [datum], č. j. [spisová značka], která obě nabyla právní moci dne [datum], byla posléze zamítnuta jako zcela nedůvodná rovněž námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Jihlavě.

16. Již v posledně uvedeném usnesení odvolací soud poukázal na to, že s ohledem na dosavadní průběh řízení popsaný shora a s přihlédnutím ke skutečnosti, že obdobná námitka místní nepříslušnosti vznesená v souběžně probíhajícím řízení, ve kterém vystupuje v postavení zástavního dlužníka jeden ze shora uvedených obligačních dlužníků (jež je však rovněž zastoupen týmž zástupcem z řad advokátů, který vystupuje jako zástupce zástavních dlužníků i v tomto řízení), byla již dříve (konkrétně usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) rovněž zamítnuta, nelze dosavadní procesní postup zástavních dlužníků chápat jinak než jako vzorový učebnicový příklad zcela jasně účelového zneužívání procesních institutů k záměrnému prodloužení soudního sporu s jediným cílem, a sice oddálit věcné rozhodnutí o žalobě.

17. I přes výše popsaný průběh řízení zástavní dlužníci setrvali vedle shora uvedených procesních námitek i na dalším svém procesním návrhu, kterým se domáhali postoupení věci jinému soudu z důvodu údajné vhodnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. I tento návrh nicméně nebyl shledán důvodným, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], v jehož odůvodnění se rovněž Nejvyšší soud vyjádřil k postupu zástavních dlužníků tak, že o jejich návrhu rozhodl i přesto, že zástavní dlužníci neoznačili konkrétní soud, jemuž by z důvodu vhodnosti měla být věc přikázána. Nedůvodnost návrhu zástavních dlužníků na přikázání věci jinému soudu totiž byla tak zřejmá, že další výzva k doplnění podání by byla procesně neúčelná a ve svém důsledku i v kontradikci k zásadě rychlosti řízení, jež se zástavní dlužníci snaží obstrukčním procesním konáním protahovat, a tak oddalovat vydání konečného rozhodnutí.

18. Vycházeje z výše uvedených zjištění o zdravotním stavu druhé zástavní dlužnice dne [datum] čerpaných z jí předložené lékařské zprávy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že zdravotní stav zástavní dlužnice nebyl zjevně natolik nepřiměřený, aby této bránil zúčastnit se ústního jednání, které se mělo konat dne [datum], pakliže této nebránil v tom, aby se ze svého bydliště dostavila do [právnická osoba] na vyšetření. Ve spojení s doplňující informací lékaře, který zprávu vyhotovil, skutečností, že prvnímu zástavnímu dlužníkovi a společnému zástupci obou zástavních dlužníků ničeho v účasti na ústním jednání nebránilo a v kontextu širšího rámce dosavadního procesního postupu zástavních dlužníků, pak nelze než zopakovat, že žádost o odročení ústního jednání adresovaná soudu prvního stupně byla jen dalším zcela zjevným pokusem zástavních dlužníků oddálit rozhodnutí o věci samé, neboť se jim nedostávalo jakýchkoliv věcných argumentů proti uplatněnému nároku. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud jednání dne [datum] uskutečnil i bez přítomnosti obou zástavních dlužních dlužníků a jejich zástupce z řad advokátů, u tohoto jednání zkoumal, zda zástavní věřitelka osvědčila skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku a o návrhu věcně rozhodl napadeným usnesením.

19. Pokud jde o věc samu, potom podle § 358 odst. 1 z. ř. s. věty první soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Podle odst. 3 téhož paragrafu potom lze podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.

20. Shora citovaná zákonné ustanovení vykládá ustálená rozhodovací praxe obecných soudů prezentovaná např. usneseními Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 4979/2015, ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 974/2019, ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 829/2022, a ze dne ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 3915/2023, tak, že soudní prodej zástavy se – stejně jako za předchozí právní úpravy účinné do [datum] (a potud je tudíž i v poměrech řízení o soudním prodeji zástavy podle právní úpravy obsažené v zákoně o zvláštních řízeních soudních účinné od [datum] použitelná i judikatura zabývající se výkladem § 200z odst. 1 o. s. ř. v jeho znění účinném od [datum] do [datum], které bylo obdobné jako nynější § 358 odst. 1 z. ř. s. věta první – pozn. odv. soudu) – uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Soudní prodej zástavy není „sporem“ či „nesporem“ a nejde ani o řízení nalézací, ani o řízení vykonávací (exekuční).

21. V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou – jak vyplývá z ustanovení § 358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne [datum] sp. zn. 23 Co 672/2003, které bylo uveřejněno pod č. 11 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).

22. Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být žalobě vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění žalobě, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení § 357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení § 28 odst. 1 z. ř. s. (neprovádí-li se dokazování před soudem prvního stupně, nemůže být prováděno ani v odvolacím řízení).

23. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „ex. řád“) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

24. Uvedené neznamená, že by nebylo možno uvést (a doložit) skutečnosti, z nichž vyplývá, že okruh v tomto řízení posuzovaných skutečností není možno ani osvědčit prostě proto, že objektivně neexistují [typicky půjde nejenom o případ, kdy např. neplatnost zástavní smlouvy vyplývá již z jejího obsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 4421/2015)]. Obecněji lze formulovat závěry výše uvedeného usnesení tak, že je-li skutečnost, že zajištěná pohledávka zanikla splněním, započtením, nebo z jiného důvodu, skutečnost, že zástavní smlouva je neplatná, nebo skutečnost, že zajištěná pohledávka i zástavní pohledávka (zástavní právo) jsou promlčeny, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z obsahu spisu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může soud přihlédnout již při rozhodování o návrhu na nařízení prodeje zástavy podle § 358 odst. 1 z. ř. s. [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 1252/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 447/2023].

25. Zbývá dodat, že vyhoví-li soud návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, musí usnesení z hlediska požadavku jeho vykonatelnosti obsahovat označení zástavního věřitele a zástavního dlužníka (oprávněné a povinné osoby), zástavy a výše zajištěné pohledávky i jejího příslušenství (všechny tyto údaje musejí být obsaženy ve výroku usnesení ve spojení s jeho záhlavím – srovnej LEVÝ, Jiří. § 358 [Rozhodnutí a jeho účinky]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 699, marg. č. 5.).

26. Na úvod věcného řešení tohoto případu je nutné předeslat, že zástavní věřitelka soudu prvního stupně předložila dostatek podkladů pro osvědčení informací o skutkových okolnostech případu (tedy o zajištěné pohledávce, o zástavním právu k zástavě a o tom, kdo je zástavním dlužníkem) a soud prvního stupně k jejich osvědčení provedl dostatečné šetření. Ze skutkových zjištění získaných provedeným šetřením učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud odkázat, vyjma níže uvedené nepřesnosti.

27. Odvolací soud tak zejména odkazuje na závěry soudu prvního stupně o osvědčení zajištěné pohledávky, obzvláště za situace, kdy její existenci v odvolání výslovně připouští i sami zástavní dlužníci, byť současně poukazují na to, že její podstatná část by měla být již uhrazena výtěžkem z dražby jiné nemovitosti. Posledně uvedená okolnost přitom není s ohledem na závěry shora odkazované ustálené rozhodovací praxe obecných soudů významná pro rozhodnutí o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy a zkoumá se případně až v druhé (vykonávací) fázi soudního prodeje zástavy; nadto zástavní dlužníci (vědomi si zřejmě nedůvodnosti takové své námitky) ani neupřesňují, jaká část pohledávky údajně měla být již uhrazena (resp. zůstala nesplacena). Zcela nespornou pak je existence zástavního práva k zástavě jako takového i to, kdo je zástavním dlužníkem.

28. Za popsané situace by bylo namístě napadené rozhodnutí potvrdit. Pokud pak odvolací soud přesto přistoupil ke změně napadeného rozhodnutí (§ 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř), učinil tak s odůvodněním, že ze zástavní smlouvy předložené zástavní věřitelkou, jakož i výpisu z katastru nemovitostí ohledně předmětných nemovitých věcí, vyplývá, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky toliko do maximální výše 15 000 000 Kč, a to včetně jejího veškerého příslušenství (zejména pak v podobě dohodnutého ročního úroku a dále též úroku z prodlení, jehož absolutní výše je pak závislá na délce trvání dluhu a hypoteticky by tak ve spojení s plynutím času mohla překročit právě onu posledně uvedenou maximální dohodnutou hranici). Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně nařídil soudní prodej zástavy označené ve výroku tohoto rozhodnutí s tím omezením, že může sloužit k uspokojení pohledávky maximálně do výše 15 000 000 Kč.

Poučení