54 Co 273/2025-262

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Pecha a soudkyň JUDr. Evy Fučíkové a Mgr. Martiny Chlupáčkové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B oba bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta a, 602 00 Brno o zřízení služebnosti – práva nezbytné cesty o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne Anonymizováno , č. j. Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno - Anonymizováno , I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, ve výroku I. pak ve správném znění:„Žaloba na zřízení služebnosti – práva chůze (příchodu a odchodu), jízdy (příjezdu a odjezdu) motorovým vozidlem přes pozemek p. č. , Anonymizováno, – trvalý travní porost, zapsaný na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, , v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. , Anonymizováno, vyhotoveným , tituly před jménem, , jméno FO, , geodetickou kanceláří, sídlem , adresa, , který je nedílnou součástí rozsudku soudu prvního stupně, ve prospěch vlastníků pozemku p. č. , Anonymizováno, – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla evidenčního a popisného – zemědělské stavení, zapsaného na listu vlastnictví č. , Anonymizováno, pro katastrální území , adresa, , za úplatu za zřízení služebnosti ve výši 6 000 Kč, se zamítá.“II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 8 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta, .

1. Soud prvního stupně rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali zřízení služebnosti – práva chůze (příchodu a odchodu), jízdy (příjezdu a odjezdu) motorovým vozidlem vlastníků pozemku p. č. , Anonymizováno, o výměře , Anonymizováno, m2, kdy součástí tohoto pozemku je stavba bez čísla ev. a popisného – zemědělské stavení, zapsaná na LV č. , Anonymizováno, (dále též jen „panující nemovitost“ nebo také „stodola“), v rozsahu vyznačeném geometrickým plánem č. , Anonymizováno, , který je nedílnou součástí rozsudku, a to pro každého vlastníka pozemku p. č. , Anonymizováno, , zapsaného pro katastrální území a obec , adresa, na LV č. , Anonymizováno, (správně LV č. , Anonymizováno, – pozn. odv. soudu) u , právnická osoba, pro Jihomoravský kraj (dále též jen „sloužící nemovitost“, „sloužící pozemek“ nebo jen „pozemek“) za úplatu za zřízení služebnosti ve výši 6 000 Kč (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl výroky II. a III. téhož rozsudku tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit jejich náhradu jak žalované ve výši 51 582 Kč, tak i státu (České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, ) ve výši 7 933 Kč.

2. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), které vyložil zejména s přihlédnutím k právním závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1470/2016, tím, že si žalobci sami způsobili nedostatek přístupu ke stodole svojí hrubou nedbalostí. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobci před nabytím panující nemovitosti kupní smlouvou ze dne , datum, věděli, že k této není přístup, a že se ke ní mohou dostat pouze přes cizí okolní pozemek (sloužící nemovitost), a že ačkoliv věděli, že je již majitelkou sloužící nemovitosti na základě darovací smlouvy ze dne , datum, žalovaná, byli zcela pasivní stran zajištění si řádného přístupu ke stodole, aniž by přitom bylo současně zjištěno, že by snad žalovaná nebyla ochotna případnou cestu zřídit. Údajné ujištění původního vlastníka panující nemovitosti (paní , jméno FO, ) a jejího syna (, jméno FO, ) ohledně bezproblémového přístupu ke stodole přitom soud prvního stupně nepovažoval za věrohodné.

3. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání žalobci. Navrhli, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jejich žalobě vyhoví a zřídí požadovanou služebnost (právo chůze – příchodu a odchodu a jízdy – příjezdu a odjezdu motorovým vozidlem vlastníků panující nemovitosti za úplatu za zřízení služebnosti ve výši 6 000 Kč)., právnická osoba, důvodech odvolání žalobci předně připomněli, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho předcházejícím zrušovacím rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, (dále též jen „zrušovací usnesení“), aby se zabýval v zásadě jedinou spornou otázkou, a sice naplněním podmínky pro zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., tedy existencí jejich hrubé nedbalosti.

5. Žalobci namítli, že byla zcela jednoznačně prokázána (výpovědí žalobce, svědka , jméno FO, a písemným prohlášením , jméno FO, ) jejich dobrá víra v existence přístupové cesty k panující nemovitosti v době zakoupení stodoly, a to na základě vyjádření prodávající paní , jméno FO, a jejího syna pana , jméno FO, mladšího v době prodeje. Namítli, že se jako nabyvatelé zajímali o existenci přístupu k nemovité věci, přičemž nevěděli o absenci přístupu či ani nemohli vědět o absenci přístupu a neměli tak důvod k tomu, aby se pokusili přístup již před nabytím nemovitosti získat. Z mnoha záporných prohlášení žalované je navíc zřejmé, že nebylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatelů, pročež zde není ani příčinná souvislost mezi případnou jejich pasivitou a neexistencí přístupu.

6. Žalovaná podle žalobců neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno, když se dovolávala naplnění negativní podmínky dle ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (existence přinejmenším hrubé nedbalosti na jejich straně) pro rozhodnutí o žalobě na zřízení práva nezbytné cesty, v důsledku, které by měla být žaloba zamítnuta.

7. Žalovaná navrhla, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání poukázala na to, že žalobci v průběhu celého soudního řízení dovozovali svoji vědomost o existenci přístupu ke stodole souběžně na podkladě dvou odlišných skutkových verzí, kdy jedna z nich se opírá o ujišťování žalobců ze strany prodávající paní , jméno FO, a jejího syna, že oni nikdy problém s přístupem ke stodole neměli, druhá z nich pak je založena na předpokladu, že si žalobci mysleli, že kupují panující nemovitost i s přístupem, neboť předmět koupě stodoly byl definován v katastru jako „zastavěná plocha s nádvořím“, čímž měl být myšlen i onen přístup k ní. Už jenom z výše uvedeného tudíž podle žalované naopak vyplývá, že si žalobci v době koupě stodoly byli vědomi, že k ní přístup není (nebo je s přístupem „problém“), a to právě proto, že do vlastnictví nenabývají pozemek mezi obecní cestou a stodolou. Navíc na to, co znamená pojem „nádvoří“, se měl žalobce dotazovat na katastrálním úřadě až poté, co vznikl mezi účastníky řízení o přístup ke stodole přes její pozemek otevřený konflikt (tedy někdy po březnu 2017 – viz k tomu v odůvodnění tohoto rozhodnutí níže). Současně pak žalovaná vyjádřila pochybnost nad tím, že by se žalobcům mohlo na katastrální úřadě dostat tak neodborné odpovědi, podle níž má „nádvoří“ představovat právě onen přístup ke stodole.

8. Z výše uvedeného žalovaná dovozuje, že žalobci si tedy buď museli být vědomi toho, že ke kupované stodole není přístup a měli se tudíž o přístup před koupí zajímat (nicméně omezili se pouze na to, že se spokojili s tvrzením , jméno FO, , že ti s přístupem nikdy neměli problém), nebo si nebyli vědomi toho, že ke stodole přístup není, a to proto, že se domnívali, že kupují nejen stodolu, ale i část pozemku před stodolou (jak uvádějí „nádvoří“), pak by ovšem zcela logicky nebyl vůbec žádný důvod při koupi jakkoli otevírat a řešit otázku nějakého přístupu. Tedy tvrzení žalobců, že „nevěděli o absenci přístupu“, ale zároveň „byli v dobré víře stran existence přístupové cesty k panující nemovitosti vyvolané vyjádřením zcizitele – paní , jméno FO, “ nedává smysl a je zcela nevěrohodné a účelové. Nemluvě již o jimi uváděné dobré víře v zápis v katastru nemovitostí.

9. Odhlédnuto od skutečnosti, že žalovaná ve shodě se stanoviskem soudu prvního stupně hodnotí výpověď svědka , jméno FO, jako nevěrohodnou, poukázala současně na to, že onen důvod nevěrohodnosti spočívá mimo jiné právě v tom, že i svědek , jméno FO, , ačkoliv jinak údajně ujišťoval žalobce o neexistenci problému s přístupem ke stodole, sám fakticky připustil, že si byl vědom toho, že k prodávané stodole přístup není, neboť se jej údajně sám snažil před prodejem stodoly žalobcům od žalované zakoupit.

10. Pokud pak jde o údajnou neochotu žalované umožnit ke stodole přístup, poukázala tato na skutečnost, že tuto žalobci dovozují až z jejího negativního stanoviska k této otázce prezentovaného jí po vzniku otevřeného sporu mezi stranami. V souvislosti s tím žalovaná poukázala na skutečnost, že není sporu o tom, že žalovaná fakticky tiše trpěla užívání svého pozemku jako přístupu ke stodole žalobci minimálně od září 2015 do konce března 2017 (měla totiž povědomost, že pozemek někdo začal jako přístup ke stodole užívat, a na základě řady nepřímých indicií i tušila, že to jsou žalobci), na konci března 2027 však žalobci bez jejího souhlasu pokáceli dva stromy na jejím pozemku, kdy takovéto bezohledné jednání žalobců vedlo k přehodnocení jejího stanoviska k ochotě umožnovat jim ke stodole přístup přes její pozemek. Toto její nově změněné negativní stanovisko pak je rovněž zdokumentované právě v jejím písemném vyjádření ze dne , datum, . Žalovaná tudíž shrnuje, že by byla ochotna žalobcům užívání svého pozemku jako přístupové cesty umožnit (a to bez dalších podmínek), kdyby se na ni před koupí stodoly (nebo alespoň bezprostředně poté) obrátili, neboť žalobcům v užívání nebránila. Její postoj se ale zcela změnil v důsledku bezohledného chování žalobců v březnu 2017.

11. Nad rámec uvedené žalovaná připomněla, že by měl soud zohlednit i pokračující chování žalobců, kteří nadále (i v průběhu celého tohoto soudního řízení) užívají bez jejího svolení jako přístup ke stodole její pozemek, aniž by vyčkali rozhodnutí soudu o otázce případného zřízení nezbytné cesty.

12. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení mu předcházející, a po částečném zopakování a doplnění dokazování nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Pokud jde o možnost zřízení práva nezbytné cesty obecně, potom odvolací soud odkazuje na teoretický rozbor této právní otázky učiněný v předcházejícím zrušovacím usnesení odvolacího soudu.

14. Ve zde řešeném případě není mezi stranami sporu o tom, že panující nemovitost – stodola (tedy formálně správně pozemek, který je plošně zcela zastavěn stavbou stodoly) je zcela obklopena nemovitostí sloužící (pozemek představující trvalý travní porost), přičemž žalobcům jako vlastníkům panující nemovitosti nesvědčí žádné (věcné, ani obligační) právo k užívání jakékoliv části sloužící nemovitosti ve vlastnictví žalované. Základní pozitivní předpoklad pro zřízení práva nezbytné cesty je tedy dán.

15. Spor mezi stranami se pak v zásadě smrskl pouze na řešení otázky, zda je či není naplněna negativní podmínka zmíněná v ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., která by zřízení práva nezbytné cesty bránila.

16. Otázkou naplnění pojmu hrubé nedbalosti se v minulosti zabýval jak Nejvyšší, tak i Ústavní soud, v řadě svých rozhodnutí. Předně rozhodovací praxe obou soudů rozlišuje případy, kdy aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. může typově přicházet do úvahy, a to jednak 1) v situacích, kdy vlastník nemovité věci měl k nemovité věci zajištěno spojení na veřejnou cestu, o které následně hrubě nedbalým či úmyslným jednáním přišel (např. prodejem části pozemku nebo vlastní stavební činností), jednak 2) v situacích, kdy osoba nabývá nemovitou věc, aniž by k ní měla zajištěno spojení veřejnou cestou, a její jednání lze považovat za hrubě nedbalé či úmyslné. Tato obecná východiska je pak nutno vždy poměřovat okolnostmi konkrétního případu. Právě skutečnost, že hrubě nedbalé či úmyslné jednání vlastníka nemovité věci žádajícího o povolení nezbytné cesty, které je důvodem zamítnutí žaloby podle § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., může podle okolností případu spočívat nejen ve zbavení se existujícího spojení s veřejnou cestou, ale i v nabytí nemovité věci bez zajištěného spojení s veřejnou cestou dovodil primárně Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 3242/2015.

17. Aniž by výše uvedené závěry Ústavní soud zcela zavrhl, vysvětlil ve svém nálezu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 1587/20, že zatímco v prvním případě je zásadně na místě k aplikaci ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku přistoupit, u druhé skupiny případů naopak zásadně takový přístup nebude souladný s ústavními garancemi práva vlastnit majetek. Je tomu tak proto, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice s ohledem na historický vývoj právní úpravy pozemkového vlastnictví považovat za projev hrubé nedbalosti. Aktuální judikatura obecných soudů (založená zejména na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1499/2015) totiž (z úhlu pohledu Ústavního soudu nesprávně) i v případech, v nichž se nabyvatel před prodejem pouze nepokusil vyjednat si přístup k nemovitosti s vlastníkem sousedního pozemku, zásadně označuje chování nabyvatelů jako hrubě nedbalé. Takový postup neumožňuje dostatečně nuancovaný přístup, který by zajistil individualizované posouzení kolize ústavně garantovaných práv. Naznačený skok spočívá v tom, že obecné soudy prakticky bez ohledu na konkrétní okolnosti a bez zvážení váhy práv stojících v kolizi odmítnou věcné břemeno zřídit, pokud se nabyvatel nemovitosti nepokusil přístup k ní vyjednat ještě před jejím nabytím. To má jednak zcela zásadní dopad na reálnou ekonomickou "hodnotu" vlastnického práva, a navíc to představuje citelný zásah do ústavně garantovaného práva dotčených subjektů vlastnit majetek. Chování vlastníků nemovitosti bez zajištěného přístupu před jejím samotným nabytím přitom podle Ústavního soudu může být reflektováno v rozhodování o výši náhrady za zřízení věcného břemene, a to typicky v případech, kdy by právě v důsledku nezajištěného přístupu k nemovitosti nabyvatelé zaplatili za nemovitost sníženou cenu, by konec konců právě tato skutečnost mohla být vzata v úvahu při stanovení výše náhrady za zřízení věcného břemene. Jinými slovy, pakliže by bylo skutečně prokázáno, že stěžovatelé nabyli nemovitost za výrazně nižší cenu právě z důvodu, že k ní nebyl zajištěn přístup, může být na základě této skutečnosti stanovena vyšší náhrada za zřízení věcného břemene. Právě takovým postupem, a nikoliv apriorním odmítnutím věcné břemeno zřídit, by mohly být ekonomické zájmy a ústavně garantovaná práva všech vlastníků (tj. včetně vlastníka sousedního pozemku, jímž je v projednávané věci vedlejší účastnice) postaveny do rovnováhy.

18. I ve světle posledně odkazovaného nálezu Ústavního soudu pak Nejvyšší soud ve svých pozdějších rozhodnutích částečně relativizoval své závěry přijaté dříve, když uvádí, že koupě nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou automaticky neznamená, že nabyvatel nemá právo na povolení nezbytné cesty, přičemž důsledně dbá, aby soudy nižších stupňů přistupovaly k zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty až na základě posouzení veškerých konkrétních okolností případu, z nichž vyplyne jednoznačný závěr, že nabyvatel nemovitosti v daném případě postupoval hrubě nedbale či dokonce úmyslně, v důsledku čehož zabránil zřízení či existenci přístupu ke své nemovitosti. Zejména tak je nezbytné posoudit chování nabyvatele, zcizitele a dalších osob (např. sousedů), obsah listin dostupných před nabytím nemovité věci (např. znalecký posudek, výpis katastru nemovitostí) a konkrétní místní podmínky (např. patrná absence cesty k nabývané nemovitosti). Zohlednit tedy bude nezbytné především a) jak se nabyvatel zajímal o existenci přístupu k nemovité věci, b) zda nabyvatel věděl o absenci přístupu či zda vědět o absenci přístupu měl, c) jak nabyvatel naložil s informací o absenci přístupu, d) zda se nabyvatel pokusil přístup zpravidla již před nabytím nemovitosti získat, e) zda bylo reálné docílit povolení cesty jednáním nabyvatele. Rovněž bude nezbytné přihlédnout k dobré víře nabyvatele v existenci přístupové komunikace vyvolané kupř. vyjádřením zcizitele či stavem v terénu, který pochybnosti o absenci přístupu nevyvolával (k tomu v podrobnostech srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1309/2022).

19. Zamítnutí žaloby na povolení nezbytné cesty z důvodu, že si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, nemůže být samoúčelné, nejde o jakýsi „trest“ za toto opomenutí. Jeho účelem je vést nabyvatele pozemku, který je bez potřebného přístupu k tomu, aby se pokusil zajistit si přístup jednáním s vlastníkem a nerozmnožoval zbytečně soudní spory. Vyjde-li v řízení o povolení nezbytné cesty najevo, že žalovaný by v době, kdy se stal žalobce vlastníkem pozemku postrádajícího dostatečné spojení s veřejnou cestou, nepovolil žalobci nezbytnou cestu přes svůj pozemek ve formě služebnosti či závazku a že skutečnost, že žalobce si před nabytím pozemku nepokusil přístup zajistit, nezpůsobila, že jeho pozemek potřebné spojení postrádá (není tu příčinná souvislost), pak v zásadě nelze žalobu na povolení nezbytné cesty zamítnout pro hrubou nedbalosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, uveřejněný pod č. 7/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2913/2023).

20. Pokud jde o skutková zjištění, může odvolací soud shrnout průběh událostí v čase následujícím způsobem. Mezi účastníky řízení v zásadě není sporu o tom, že v blíže neupřesněné době (někdy 70. letech minulého stolení mezi lety 1975 a 1979) zakoupil stodolu pan , jméno FO, starší, zřejmě s úmyslem postavit na místě chatu (jak vyšlo najevo z výpovědi svědka , jméno FO, mladšího – jeho syna a písemného prohlášení , jméno FO, – jeho manželky). Z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu k tomu nedošlo a po jeho úmrtí byla stodola ve vlastnictví jeho manželky Zděňky , jméno FO, (matky svědka , jméno FO, mladšího). Jak dále vyšlo najevo z výpovědi svědka , jméno FO, mladšího, on sám fakticky stodolu neužíval. Po smrti otce ji byl shlédnout a zjistil, že veškerý materiál na případnou stavbu tam dříve uskladněný byl pryč. Stejně tak svědek připustil, že stodola byla přenechána k užívání nějakým třetí lidem.

21. Je rovněž beze sporu, že v letech 2015 a 2016 byl sloužící pozemek ve vlastnictví pana , jméno FO, (otce nynější žalované). Tento daroval vlastnické právo k pozemku své dceři smlouvou ze dne , datum, , podle níž byl dne , datum, proveden zápis o změně osoby vlastníka do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni , datum, . Žalobci nepopírali tvrzení žalované o tom, že sloužící nemovitost užívali jako přístup ke stodole již přibližně rok před koupí stodoly od , jméno FO, . Ke koupi stodoly žalobci nesporně došlo kupní smlouvou ze dne , datum, (s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru pro žalobce ke dni , datum, ). Mezi účastníky řízení rovněž není sporu o tom, že předsmluvní jednání o prodeji stodoly s nimi vedl jménem prodávající , jméno FO, její syn , jméno FO, mladší.

22. Žalobci kategoricky popírají, že by před uzavřením kupní smlouvy jednali buď s panem , jméno FO, nebo s žalovanou o případném možném přístupu ke stodole přes sloužící pozemek. Obdobně se k takto vyjadřovala v řízení do doby vydání zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne , datum, rovněž žalovaná. V obnoveném řízení nicméně žalovaná upřesnila, že k jednání mezi ní a žalobcem b) (panem , jméno FO, ) ve skutečnosti došlo, stalo se tak ovšem ještě před tím, než se stala vlastníkem pozemku na základě darovací smlouvy. Odvolací soud konstatuje, že v uvedeném upřesnění nevidí změnu skutkových tvrzení, když pouze zdánlivou odchylku žalovaná přiléhavě vysvětlila tím, že žalobce b) se v blíže neupřesněné době před tím, než jí otec daroval pozemek (tedy před , datum, ), obrátil nejprve právě na jejího otce a posléze i na ni samotnou s žádostí o pronájem cesty ke stodole. Jak žalovaná vysvětlila ve své výpovědi, stalo se tak ještě v době, kdy žalobci nejprve uvažovali o nájmu stodoly (tzn. k tomu muselo dojít dokonce v době před zářím 2015). Otec žalované, pan , jméno FO, (jako tehdejší vlastník pozemku), však žalobce odkázal s touto jeho prosbou na žalovanou s odůvodněním, že hodlá pozemek převést na dceru, tak ať případný nájem řeší už s ní. Žalovaná pak pozemek žalobcům za účelem zřízení cesty nepronajala ne proto, že by nechtěla, nýbrž pouze z důvodu toho, že ještě formálně nebyla vlastníkem.

23. Odvolací soud nemá důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi žalované, která byla podpořena výpovědí svědka , jméno FO, . Odvolací soud pak chápe, že žalobci popírají uskutečnění obou výše popsaných ústních jednání, neboť by tím bylo jednoznačně prokázáno, že věděli o neexistenci přístupu ke stodole v době její koupě. Tak jako tak ovšem odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a argumentací žalované konstatuje, že na existenci vědomosti žalobců o neexistenci přístupové cesty ke stodole lze usuzovat již ze samotných nesourodých přednesů žalobců, kteří se na jednu stranu dovolávají toho, že údajně žili v domnění, že se stodolou kupují současně i tzv. „nádvoří“, tedy nejbližší okolní pozemek (konkrétně pak 2 metry kolem stodoly a dále pak celou přístupovou cestu na šířku stodoly až k veřejné komunikaci), na druhou stranu se dovolávají dobré víry odvozované od vyjádření , jméno FO, mladšího o tom, že oni (rozuměj , jméno FO, – pozn. odv. soudu) neměli nikdy s přístupem ke stodole problém.

24. Navíc jsou zde i další indicie, které nasvědčují tomu, že si žalobci nepochybně byli vědomi toho, že kupují pouze stodolu obklopenou ze všech stran cizím pozemkem. Jednak sami žalobci v rovině skutkových tvrzení připustili, že o tom, že sloužící pozemek byl převeden na žalovanou, věděli. Je otázkou, zda se tuto informaci dozvěděli z katastru nemovitostí, nebo (jak se nabízí) od žalované (resp. jejího otce) v rámci ústních jednání o pronájmu přístupové cesty, jejichž uskutečnění žalobci popírají. Tak jako tak z toho však lze opět dovodit, že si museli být vědomi toho, že ke stodole nemají zajištěný přístup. Nahlédnutím do katastru by jim totiž taková skutečnost musela být bez dalšího rovněž zřejmá na první pohled, neboť jak sami uvedli (v omyl o existenci cesty v podobě tzv. „nádvoří“ měli být uvedeni údajným ústním sdělením pracovníků katastrálního úřadu až poté, co mezi stranami vznikl otevřený konflikt o přístup, tedy v době po březnu 2017).

25. Jak dále připustil i svědek , jméno FO, mladší, sám se snažil před prodejem stodoly žalobcům tzv. „ošetřit nádvoří tím, že by ho eventuelně koupil.“ Je tudíž zcela zjevné, že rovněž sami prodávající , jméno FO, si tudíž také museli být vědomi toho, že stodolu prodávají bez zajištěného přístupu k veřejné komunikaci. Až na dosud uvedená vyjádření je nicméně zapotřebí chápat zbývající část výpovědi svědka , jméno FO, skutečně jako nevěrohodnou, neboť se rozchází jak s dosud jím uváděnými výroky, tak i se skutkovými tvrzeními a s výpovědí samotných žalobců. Zejména lze poukázal na to, že svědek , jméno FO, mladší popíral, že by kdy jednal s žalovanou o případném prodeji stodoly její osobě, ačkoliv sami žalobci výslovně argumentovali v řízení před soudem mimo jiné i tím, že jim týž svědek sdělil, že s žalovanou o koupi stodoly jednal, žalovaná však jako vlastník sloužícího pozemku neměla o koupi stodoly zájem.

26. Také odvolací soud tudíž uzavírá, že žalobci v době koupě stodoly zcela nepochybně věděli o tom, že kupují nemovitost, ke které není přímý přístup z veřejné cesty, nýbrž, že tato je zcela obklopena pozemkem jiného majitele, jakož i to, že tímto majitelem je právě žalovaná.

27. Na tomto místě odvolací soud opětovně poukazuje na právní závěry vyjádřené ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudků ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 1849/2022, a ze dne , datum, , sp. zn. 22 Cdo 2913/2023), které lze stručně shrnout tak, že pasivita žalobců stran snahy o získání nezbytné cesty před (či alespoň bezprostředně po) zakoupení stodoly je onou hrubou nedbalostí vedoucí k nutnosti odepřít právo nezbytné cesty s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., respektive, že pasivita žalobců by takovou hrubou nedbalostí nebyla jedině tehdy, pokud by bylo prokázáno, že i kdyby se žalobci na žalovanou obrátili (ač tak neučili), stejně by žalovaná jejich požadavku nevyhověla.

28. Pokud pak jde o chování, které žalobci za popsané situace (tedy za vědomosti o neexistenci přístupu ke stodole) zvolili, vysledoval odvolací soud v tomto řízení pro něj až překvapivý paradox, kdy žalobci kategoricky popírali, že by kdy s žalovanou či jejím otcem jednali alespoň ústní formou o možném zřízení nezbytné cesty ke stodole přes sloužící pozemek, zatímco žalovaná překvapivě na uskutečnění takového ústního jednání poukázala. Pokud by odvolací soud vycházel ze skutkové verze samotných žalobců o tom, že tito ani s žalovanou, ani s jejím otcem, o zřízení možného přístupu ke stodole nejednali, má odvolací soud bez dalšího za to, že by v takovém chování žalobců bylo třeba spatřovat přinejmenším hrubou nedbalost a bylo by tudíž na místě zamítnout žalobu na zřízení práva nezbytné cesty právě s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Odvolací soud nicméně již shora vysvětlil, že uvěřil skutkové verzi žalované o tom, že se ústní jednání mezi ní (a ještě dříve i jejím otcem) na straně jedné a přinejmenším žalobcem b) na straně druhé, uskutečnila. Tento závěr by pak paradoxně sám o sobě mohl vyznívat právě ve prospěch žalobců, neboť je za takové situace možno přihlížet na jejich straně k tomu, že se alespoň nějakou iniciativu snažili vyvinout.

29. Odvolací soud tak dále hodnotil, zda lze v jednání žalobců, kteří se před tím, než začali užívat stodolu (konkrétně pak někdy v blíže neupřesněné době od září 2015 do dubna 2016), zajímali u otce žalované a posléze i u žalované samotné o to, zda jim některý z nich pronajme sloužící pozemek za účelem přístupové cesty ke stodole, spatřovat dostatečnou snahu o získání přístupu ke stodole, jež by zároveň vylučovala užití ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z., kdy nakonec soud dospěl k závěru, že nikoliv.

30. Odvolací soud zejména přihlíží ke skutečnosti, že žalobci se o zajištění přístupu ke stodole zajímali zjevně pouze v návaznosti na uvažovaný nájem stodoly, tedy institut, který má sloužit pouze k dočasnému užívání panující nemovitosti, tedy neusilovali o smluvní zřízení práva nezbytné cesty ve prospěch všech budoucích majitelů panující nemovitosti. Dále je nezbytné zdůraznit, že otec žalované, ani žalovaná sama, byť požadavku žalobců na uzavření nájemní smlouvy na pronájem cesty přes sloužící pozemek v konečném důsledku nevyhověli, nevyslovili se současně v tom smyslu, že jim nechtějí přístup umožnit. Otec žalované, byť byl v době oslovení ze strany žalobců nepochybně jedinou osobou, která byla oprávněna s pozemkem nakládat, žalobce odkázal s jejich požadavkem na svoji dceru s logickým odůvodněním, že se chystá této pozemek darovat, ať tedy záležitosti týkající se pozemku řeší přímo s ní. Ani negativní stanovisko žalované se pak neopíralo o kategorický (v přeneseném slova smyslu) „hmotněprávní“ důvod, nýbrž o důvod svojí povahou „procesní“, spočívající v tom, že žalovaná v době oslovení ze strany žalobců ještě nebyla formálním vlastníkem sloužícího pozemku. Současně je nutné připomenout, že na skutečnou ochotu či neochotu žalované či jejího otce zřídit právo nezbytné cesty pro žalobce lze usuzovat právě z faktického chování obou jich, když tito (v případě otce žalované přinejmenším od září 2015 do dubna 2016 a v případě samotné žalované od dubna 2016 do konce března 2017) faktické užívání sloužícího pozemku žalovanými tolerovali. Na shora uvedená zjištění pak logicky navazuje hrubě nedbalé chování žalobců, kteří si shora popsanou reakci vlastníka pozemku dali do souvislosti s vyjádřením syna prodávající , jméno FO, (pana , jméno FO, mladšího) o tom, že jim (rozuměj , jméno FO, ) nikdo v přístupu ke stodole nebránil. Za týchž nezměněných okolností pak zcela lehkovážně přistoupili ke koupi stodoly v září 2016, aniž by se znovu pokusili oslovit žalovanou s požadavkem na zřízení přístupu k ní, byť již věděli (jak sami připustili), že vlastníkem pozemku již je žalovaná, čímž byla odklizena jediná výslovně prezentovaná negativní podmínka bránící dříve žalované ve zřízení možnosti přístupu ke stodole ve prospěch žalobců na smluvním základě.

31. Odvolací soud dále připomíná, že je pro jeho rozhodnutí nepodstatné, zda je pravdou tvrzení žalované o tom, že jí byla stodola nabízena ke koupi panem , jméno FO, mladším za částku 50 000 Kč, že ona mu nabídla maximálně 30 000 Kč a že k prodeji stodoly žalobcům tudíž fakticky došlo za částku právě svědkem , jméno FO, požadovanou (tedy 50 000 Kč), byť v písemné kupní smlouvě je uvedena kupní cena 20 000 Kč. Odvolací soud připouští, že i tato skutková verze se mu jeví jako pravděpodobnější, podstatným však pro toto rozhodnutí zůstává pouze nikým nezpochybňované zjištění, které lze dovodit jak z postoje žalobců, tak i z výpovědi svědka , jméno FO, , a sice, že v řízení nebylo zjištěno, že by snad kupní cena vyjádřená v písemném vyhotovení kupní smlouvy uzavírané mezi , jméno FO, jako prodávající a žalobci jako kupujícími ve výši 20 000 Kč měla představovat cenu sníženou oproti případné ceně vyšší, která by zohledňovala skutečnost, že si žalobci kupují stodolu bez možnosti přístupu z veřejně přístupné cesty.

32. Odvolací soud též připouští, že žalovaná aktuálně kategoricky odmítá zřídit ve prospěch žalobců právo nezbytné cesty ke stodole. Ani toto její aktuální stanovisko však není z úhlu pohledu odvolacího soudu důvodem pro neuplatnění ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. V souvislosti s tím je nutné připomenout, že to, co odvolací soud shora nazývá otevřeným konfliktem mezi stranami sporu, nastalo na počátku dubna 2017, kdy žalobci nesporně přistoupili bez jakékoliv snahy o získání předchozího stanoviska žalované k pokácení nejméně dvou vrostlých stromů (švestek) stojících na sloužícím pozemku, aniž by současně takové stromy bezprostředně ohrožovaly stavbu stodoly. Odvolací soud pak připouští, že žalovaná následně dala žalobcům svolení k pokácení náletových dřevin rostoucích v bezprostředním okolí stodoly, aby tím bylo předcházeno škodám na stavbě, jakož i k tomu, aby si ze stodoly a jejího okolí odvezli své věci (zejména ve stodole uskladněné dřevo na otop), k dalšímu přístupu ke stodole přes svůj pozemek však již souhlas nedala. Kromě prvotního pokácení stromů tak i následné chování žalobců, kteří se navíc zcela nesmyslně dovolávají toho, že musí za žalovanou provádět údržbu sekáním trávy na té části sloužícího pozemku, kterou i nadále bez souhlasu žalované užívají nejméně jednou týdně k přístupu do stodoly, aniž by současně vyčkali rozhodnutí soudu v této věci, tak v žalované vyvolává logicky odůvodněný (a tudíž i oprávněný) odpor ke zřizování práva nezbytné cesty.

33. Zbývá dodat, že výše uvedené zjištění logicky vychází rovněž z důkazů předkládaných žalobci, kteří nebyli schopni předložit jakýkoliv důkaz o negativním postoji žalované ke zřízení přístupu ke stodole smluvní cestou, který by předcházel datu , datum, , kdy poprvé žalovaná žalobcům sdělila (tehdy písemně prostřednictvím svého tehdejšího zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, ), že nyní o smluvním zřízení práva cesty ve prospěch vlastníků stodoly neuvažuje.

34. Vycházeje z výše uvedených zjištění tedy rovněž odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně a stanoviskem žalované uzavírá, že to byli žalobci, kteří si svým přinejmenším hrubě nedbalým chováním zapříčinili, že aktuálně nemají možnost přístupu ke stodole, a že je tudíž naplněn zákonný předpoklad pro zamítnutí žaloby právě s odkazem na ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) o. z.

35. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a odvolací soud tudíž jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, a to včetně výroků o nákladech řízení, které odpovídají ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. (pokud jde o náklady řízení ve vztahu mezi účastníky) a § 148 odst. 1 o. s. ř. (pokud jde o náklady státu), kdy ohledně konkrétní výše náhrady může odvolací soud odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. V případě výroku o věci samé pak odvolací soud přistoupil pouze k částečné změně formulace, jež současně nemá vliv na obsah práv a povinností, o kterých bylo nalézacím soudem rozhodováno, vyjma opravy zjevné chyby v psaní v označení čísla listu vlastnictví, na kterém je u příslušného katastrálního úřadu zapsán sloužící pozemek p. č. 362/2, který má správně číslo 11 a nikoliv 31, jak uvedeno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

36. Také výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř., podle kterých má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení plně úspěšná žalovaná. Při určení celkových nákladů odvolací soud vycházel při absenci jejich konkrétního vyčíslení žalovanou z obsahu spisu. Celkové náklady 8 300 Kč odpovídají odměně zástupce žalované z řad advokátů ve výši 7 400 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu dne , datum, ) podle § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále též jen „advokátní tarif“), po 3 700 Kč za úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu počítáno z tarifní hodnoty sporu 65 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu a paušální náhradě hotových výdajů ve výši 900 Kč spojených s oběma výše uvedenými úkony právní služby po 450 Kč za úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.