54 CO 38/2022

Plný text

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců Mgr. Miroslava Pecha a JUDr. Lenky Prokšové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o vydání movitých věcí o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 15. prosince 2021, č. j. 7 C 14/2021-113,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. až III. potvrzuje.

II. Ve výroku IV. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se o nákladech státu nerozhoduje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Soud prvního stupně rozsudkem jednak odmítl tu část žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání movitých věcí uvedených ve výroku I., a to 10 kusů gramofonových dlouhohrajících desek (dále též jen„ LP desky“) označených pouze názvem interpreta, a současně výrokem II. téhož rozsudku zamítl zbytek žaloby, kterou se žalobce domáhal po žalovaném vydání dalších 78 LP desek v posledně zmíněném výroku blíže specifikovaných názvem interpreta a alba. O nákladech řízení rozhodl výroky III. a IV. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo a ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů vynaložených na řízení státem vůči žalovanému.

2. Odmítnutí části žaloby odůvodnil s odkazem na ustanovení § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tím že označení požadovaných movitých věcí není dostatečně určité. Zamítavý výrok pak odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1041 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „ o. z.“), tím, že žalobce jednak u vybraných kusů LP desek neprokázal své vlastnické právo k nim, zejména však u žádné z LP desek neprokázal, že by byla v dispozici žalovaného, tedy že by byla dána jeho pasivní věcná legitimace.

3. Připustil přitom, že z fotografií předložených žalobcem lze usoudit, že tento měl v blíže neurčené době v držbě LP desky pod položkami [číslo] neboť jedině u těchto položek lze z fotek seznat název desky a jejího interpreta. Svědkyně [jméno] [příjmení] pak pouze potvrdila, že se nějaké LP desky, které však neuměla blíže konkretizovat, nacházely v bytě na adrese [ulice a číslo] ve [obec] (dále též jen„ předmětný byt“ či„ nemovitost“), a že patřily žalobci, z čehož lze dovodit, že se výše označené LP desky nacházely v blíže neurčené době v předmětném bytě. Nicméně současně konstatoval, že výpověď uvedené svědkyně je diskvalifikována skutkovými tvrzeními samotného žalobce o tom, že do předmětného bytu vnikl přinejmenším ještě dne [datum], tedy po odstěhování se svědkyně z něj, jakož i o tom, že si přitom z bytu odnesl nějaké movité věci. Umístění [příjmení] desek přitom nebylo zachyceno ani v protokolech policie o ohledání místa činu vypracovaných při šetření opakovaných vniknutí žalobce do nemovitosti.

4. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal odvolání žalobce. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že jeho žalobě na vydání movitých věcí v celém rozsahu vyhoví. V důvodech odvolání namítal, že LP desky nemohl identifikovat lépe, než za použití jím dříve vyhotoveného seznamu za účelem nabídky jejich prodeje třetí osobě. Nesprávně pak podle žalobce vyhodnotil soud prvního stupně obsah výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení]. Zdůraznil přitom, že svědkyně potvrdila, že se LP desky v předmětném pronajatém bytě nacházely, a to až do doby, kdy mu byl žalovaným znemožněn přístup do bytu výměnou zámku vchodových dveří. Že by si mohl po znemožnění přístupu do bytu odnést krabici s deskami, které vážily cca 30 kg, když se do bytu poté jednou dostal kvůli kočce, označil za absurdní. Poukázal rovněž na to, že žalovaný všechny jeho movité věci v bytě zadržoval od 15. 1. do [datum]. Posledně uvedeného dne pak od žalovaného za součinnosti se svojí právní zástupkyní převzal na dvoře nemovitosti pouze ty movité věci, které předtím žalovaný sám vyklidil z předmětného bytu. Požadované LP desky mezi nimi nebyly, ačkoliv se jejich vydání domáhal návrhem na nařízení předběžného opatření už dne [datum]. Na adresu žalovaného opakovaně podotkl, že s žádnými jeho movitými věcmi v bytě vůbec neměl manipulovat, LP desky uskladněné v krabici za lednicí z toho nevyjímaje.

5. Žalovaný navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalobce neprokázal, že by vlastnil jím požadované LP desky, ani to, že by takovými LP deskami on jako žalovaný nakládal. Žalovaný popřel, že by měl jakékoliv LP desky, jakož i to, že by se LP desky o hmotnosti cca 30 kg mohly nacházet za lednicí, neboť by se tam nemohly prostorově vejít. Připustil, že žalobce spolu se svědkyní [jméno] [příjmení] užívali předmětný byt na základě ústní nájemní smlouvy v době od května 2019 do ledna 2021, nicméně z důvodu nedovoleného způsobu užívání bytu usiloval od května 2020 o jejich vystěhování. Svědkyně odešla k jinému příteli, ale protože s žalobcem se nemohl dohodnout na vystěhování, nechal dne [datum] vyměnit zámky u dveří. Dne [datum] se žalobce do předmětné nemovitosti násilně vloupal. Toto prošetřovala i policie. Následně se žalobce obrátil rovnou na soud s žalobou o vydání movitých věcí. Jakmile se dozvěděl o zastoupení žalobce advokátkou, dohodl se jejím prostřednictvím na předání movitých věcí žalobci, k čemuž došlo dne [datum]. Žalobci předal všechny movité věci, jak je měl žalobce uskladněny v krabicích v bytě, odkud je nicméně předtím musel přemístit pod přístřešek na dvůr, neboť celý byt musel uklidit a dezinfikovat, protože se z něj linul zápach plesnivého jídla, které se nacházelo v lednici, pod kuchyňskou linkou i na verandě. Žalovaný namítl, že neví, co bylo v krabicích uskladněno, nicméně když si je žalobce za přítomnosti své zástupkyně z řad advokátů dne [datum] přebíral, odškrtával si věci ze svého seznamu a na dotaz své zástupkyni potvrdil, že je to všechno. Nadto žalovaný připomněl, že ani policie při ohledání nemovitosti jakékoliv LP desky nenašla.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (ust. § 201 o. s. ř.) a že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je odvolání přípustné (ust. § 202 odst. 1 o. s. ř. à contr.), přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním i řízení mu předcházející a nakonec dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Podle ustanovení § 42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90 o. s. ř.), se nazývá žalobou. Dle § 1041 odst. 1 o. z. přitom současně platí, že kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu. Konečně pak podle § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne.

8. Zmíněná zákonná ustanovení je třeba vykládat tak, že údaj o tom, čeho se navrhovatel domáhá (žalobní petit), je nesrozumitelný nebo neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde, a je zřejmé, že převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek jeho materiální nevykonatelnost. Podání je neurčité také tehdy, jestliže sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor (např. nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto).

9. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se po žalovaném domáhal mimo jiné i vydání movitých věcí označených jako LP desky, které však, i přes poučení, kterého se mu dostalo od soudu prvního stupně stran nutnosti doplnit podrobnější identifikační údaje požadovaných LP desek, žalobce nedokázal popsat blíže než uvedením jejich autora, jako: „ položka 52. - Pražský Výběr - není uveden název položka 53. - Pražský Výběr - není uveden název položka 56. - Tanja - není uveden název položka 61. - Tublatanka - není uveden název položka 62. - Tublatanka - není uveden název položka 80. - John Travolta + Olivia N. John - není uveden název položka 81. - John Travolta + Olivia N. John - není uveden název položka 86. - Semafor - není uveden název položka 87. - Semafor - není uveden název položka 88. - Semafor - není uveden název“.

10. Vzhledem k tomu, že každý z výše uvedených autorů vydal více zvukových nahrávek, je zřejmé, že označení LP desek pouze jménem interpreta či autora nahrávky nelze považovat za dostatečně určité, aby to LP desku identifikovalo v množině více do úvahy přicházejících titulů. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud stran výše uvedených položek žalobu bez dalšího jako neurčitou odmítl postupem podle § 43 o. s. ř., a odvolací soud tudíž v této části napadené rozhodnutí jako procesně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

11. Pokud jde o zamítavou část napadeného rozhodnutí, správně se soud prvního stupně věcně zabýval důvodností požadavku žalobce na vydání LP desek konkretizovaných vedle označení autora (interpreta) i uvedením názvu díla (skladby, alba, nahrávky apod.), kteréžto označení lze považovat za dostatečně určité stran požadavků, které na určitost žaloby kladou shora citovaná ustanovení § 42 odst. 4 a § 79 o. s. ř. a § 1041 o. z.

12. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Posledně citované zákonné ustanovení je třeba vykládat i za použití právních závěrů vyjádřených v judikatuře, která se vztahovala k obdobnému zákonnému ustanovení obsaženému v § 126 odst. 1 zákona č. 64/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), tak, že žalobce musí v řízení prokázat, že nastaly právní skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, případně jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009). [příjmení] též musí prokázat, že žalovaný mu věc zadržuje, resp. postačí, prokáže-li žalobce, že věc přešla do držby či detence žalovaného (v podrobnostech srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018 a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018). I když žalovaný nebude mít věc„ fyzicky“ u sebe, nebude to bránit úspěchu žaloby, jestliže věc bude mít jiná osoba jako jeho detentor. Předpokladem úspěšného uplatnění reivindikační žaloby žalobcem je tedy mimo jiné to, aby věc byla v držbě či detenci žalovaného. Pokud se pak chce žalovaný s úspěchem vydání věci bránit, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na něm (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019).

14. Ve zde řešeném případě si soud prvního stupně opatřil dostatek informací o skutkových okolnostech případu a k jejich prokázání provedl (s ohledem na uplatnění zásady projednatelnosti v tomto občanském soudním řízení, kdy je soud zásadně vázán důkazními návrhy účastníků – viz § 120 o. s. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2014) dostatečné množství důkazů. Ze skutkových zjištění získaných provedeným dokazováním učinil soud prvního stupně logický závěr o skutkovém stavu věci, který rovněž správně právně posoudil na něj dopadajícími zákonnými ustanoveními. Své závěry přitom srozumitelně a logicky popsal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které může odvolací soud pro stručnost odkázat, neboť se v něm soud prvního stupně vypořádal se všemi námitkami žalobce vznesenými v průběhu řízení.

15. Pokud jde o odvolací námitky, lze ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že žalobce neunesl důkazní břemeno ani ohledně svého tvrzení, že nabyl vlastnické právo ke všem jím požadovaným LP deskám, zejména však neunesl důkazní břemeno o tom, že by se tyto LP desky dostaly do držby žalovaného.

16. Na tomto místě odvolací soud připomíná, že ze skutkových tvrzení žalobce lze dovodit, že tento uchopení se držby jím požadovaných LP desek žalovaným odvozuje ze skutečnosti, že tento mu dne [datum] znemožnil přístup do bytu výměnou zámků od brány do dvora a od vchodových dveří do předmětného bytu. Z žalobcem předložené fotodokumentace lze přitom dovodit nanejvýš to, že se v blíže neurčené době nacházely položky [číslo] v předmětném bytě. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] pak to, že žalobce byl v minulosti vlastníkem nejméně 30 kusů blíže neurčených LP desek, které se rovněž měly nacházet v nemovitosti přenechané jim k užívání žalovaným; že by se nicméně jednalo právě o žalobcem požadované LP desky, však bez dalšího nikoliv. Jakkoliv žalobce popírá, že by si kteroukoliv z LP desek z bytu odnesl, nelze přehlédnout, že výpověď posledně uvedené svědkyně o tom, že i po jejím odstěhování se z bytu v tomto zůstaly nějaké LP desky, skutečně znehodnocuje skutkové zjištění nezpochybňované ani samotným žalobcem o tom, že přinejmenším jednou (konkrétně dne [datum]) násilně a beze svědků vnikl do předmětného bytu a v tomto se volně pohyboval poté, co mu již žalovaný znemožnil do tohoto přístup. Stejně tak lze jen obtížně hledat ve výpovědi svědkyně podporu skutkových tvrzení žalobce o zadržení LP desek žalovaným v bytě, pakliže se tato rozchází se skutkovým tvrzením žalobce ohledně umístění [příjmení] desek v bytě (zatímco podle žalobce byly všechny LP desky umístěny v krabici od banánů za lednicí; podle svědkyně byly blíže neidentifikované LP desky jednak volně ložené na stolku pod televizí (v počtu cca 30 kusů) a další pak v krabici na verandě). Ačkoliv důkazní břemeno ohledně převzetí LP desek do držby žalovaným nese v tomto řízení (jak bylo vysvětleno shora) žalobce, lze nepřímo na neexistenci držby žalobcem požadovaných LP desek v době znepřístupnění bytu žalovaným usuzovat i z fotodokumentace pořízené policií dne [datum] (tedy dva dny po znepřístupnění bytu pro žalobce a jeden den poté, co žalobce do bytu násilně vniknul), když na fotkách požadované LP desky bohužel pro žalobce viditelně zachyceny nejsou. Na údajně chybějící LP desky ostatně žalobce neupozornil ani v souvislosti s převzetím jiných jemu žalovaným vydávaných věcí dne [datum], byť uvedený den po převzetí řady ostatních věcí poukázal výslovně na chybějící sadu nožů a hadici.

17. Stejně tak není důkazem o tom, že žalovaný se ujal držby LP desek, ani v odvolacím řízení nově navržená listina – místopřísežné prohlášení [jméno] [příjmení], ze které vyplývá opět nanejvýše to, že v prohlášení vybrané kusy LP desek získal žalobce do svého vlastnictví jejich koupí od posledně jmenovaného.

18. Za situace, kdy žalobce ani na výzvu odvolacího soudu k doplnění dokazování stran jím uváděných skutkových tvrzení další důkazní návrhy nedoplnil, má odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že neunesl důkazní břemeno ohledně skuteční rozhodných pro vyhovění žalobě. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud žalobu v její projednatelné části jako nedůvodnou zamítl a odvolací soud tudíž napadené rozhodnutí v této části jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a to včetně výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi účastníky.

19. Pokud jde o náklady státu (výrok IV. napadeného rozhodnutí), je třeba předeslat, že za náklady státu, o jejichž náhradě soud rozhoduje v režimu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., nelze považovat náklady, které stát uhradí ustanovenému zástupci - advokátu na jeho hotových výdajích, odměně a popřípadě náhradě za daň z přidané hodnoty (§ 140 odst. 2 o. s. ř.). I náklady na zastoupení advokátem, kterého účastníku řízení ustanovil soud dle ustanovení § 30 o. s. ř., je totiž třeba považovat za náklady takto zastupovaného účastníka. Má-li zastoupený účastník právo na náhradu nákladů řízení, soud přizná i náhradu takových nákladů řízení účastníku; požadavek ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., aby ten, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení, byl povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch státu; nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí, případně exekuce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]). Protože ve zde posuzované věci nebyla žalobci, kterému jedinému byl zástupce z řad advokátů soudem ustanoven, náhrada nákladů řízení přiznána, je důsledkem z toho automaticky plynoucím, že náklady takového zastoupení půjdou k tíži státu. Vzhledem k tomu pak, že se z obsahu spisu se nepodává, že by státu nějaké náklady vznikly, změnil odvolací soud za analogického užití ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výrok IV. napadeného rozhodnutí tak, že se o nákladech státu nerozhoduje.

20. Zbývá nakonec ještě uvést, že o nákladech ustanoveného zástupce žalobce advokátky JUDr. [jméno] [příjmení] (o její odměně, hotových výdajích a popřípadě též náhradě za daň z přidané hodnoty (§ 140 odst. 1 o. s. ř.)) rozhodne soud prvního stupně, který ji tímto zástupcem ustanovil.

21. Výrok o nákladech odvolacího řízení vyplývá z ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých by náhrada nákladů odvolacího řízení příslušela v tomto řízení zcela úspěšnému žalovanému, který se však práva na náhradu takových nákladů vzdal.