54 CO 40/2022-121

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa adresa pro doručování: adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o 21 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. září 2021, č.j. 10 C 303/2020 – 76,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v přisuzujícím výroku I. potvrzuje co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 13 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 9 500 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení.

II. V zůstávající části výroku I. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 7 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od [datum] do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 7 500 Kč za dobu od [datum] do [datum], úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 2 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] a úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 4 000 Kč za dobu od [datum] do [datum], zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [jméno] [příjmení] 21 000 Kč spolu s 8,05% zákonnými úroky z prodlení ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 6 000 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 8,05% zákonné úroky z prodlení ročně z částky 15 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 6 000 Kč od [datum] do [datum] žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 144 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Vzal za prokázáno (z výpisu z účtu, ze sdělení [právnická osoba] a ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení]), že žalobkyně uzavřela se žalovaným ústní smlouvu, na základě níž mu žalobkyně půjčila částku ve výši 15 000 Kč, kterou mu dne [datum] poslala na účet z účtu s názvem A. [příjmení], ke kterému v té době měla dispoziční oprávnění; protože se žalobkyni nepodařilo prokázat tvrzení o údajně sjednané době splatnosti (tj. nejpozději do jednoho měsíce od odeslání peněz z jejího účtu), vyšel prvostupňový soud z toho, že doba splatnosti nebyla dohodnuta. Za prokázané (výpisy z účtu a výpovědí svědkyně [jméno] [příjmení]) měl dále i tvrzení žalobkyně o poskytnutí další půjčky žalovanému dne [datum] v celkové výši 10 000 Kč, z níž nesplaceno ze strany žalovaného zůstalo 6 000 Kč s tím, že i v tomto případě dovodil, že doba splatnosti nebyla dohodnuta, neboť ani v tomto případě žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran jí tvrzené doby splatnosti (do jednoho měsíce od odeslání peněz z účtu). Protože žalovaný na dluh, který žalobkyně učinila předmětem žaloby, přes výzvu obsaženou v předžalobní výzvě ze dne [datum] ničeho neuhradil, měl soud prvního stupně žalobu co do jistiny a také části příslušenství za důvodnou, když po právní stránce uplatněný nárok posoudil (pokud jde o jistinu) dle ustanovení § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Protože se žalovaný se zaplacením (s vrácením zápůjčky) dostal do prodlení, je kromě jistiny pohledávky povinen dle § 1970 o.z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. zaplatit žalobkyni i zákonné úroky z prodlení; odůvodnění počátku prodlení (se zaplacením částky 15 000 Kč od [datum] a se zaplacením částky 6 000 Kč od [datum]), a tedy ve svém důsledku závěr, kdy se obě půjčky staly splatnými, rozsudek soudu prvního stupně postrádá. V návaznosti na rozhodnutí o věci samé soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, kdy toto rozhodnutí učinil s odkazem na ustanovení § 142 odstavec 1 o.s.ř. s tím, že žalobkyně byla ve sporu zcela úspěšnou; jako její náklady uvažoval zaplacený soudní poplatek (1 050 Kč) a náklady na odeslání předžalobní výzvy (47 Kč).

2. Proti přisuzujícímu výroku I. a nákladovému výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání s tím, že má za to, že ve věci došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci na zjištěný skutkový stav. Konkrétně namítal, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena zápůjčka dle § 2390 NOZ bez doby splatnosti, pak se měl zabývat i ustanovením § 2393 NOZ, které uvádí, že neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů. Tím, zdali vůbec a kdy byla v tomto případě podána zapůjčitelem výpověď k zápůjčce, se však soud prvního stupně nezabýval, což je však nezbytné pro to, aby mohl vyslovit, kdy nastala její splatnost. Platí totiž, že zapůjčitel se může vrácení půjčky po vydlužiteli domáhat až poté, co zápůjčku v souladu s § [číslo] odstavec 1 vypoví. Učinit tak ve lhůtě šesti týdnů může již následující den po vzniku právního poměru. Teprve uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení půjčky stává nárokem, kdy počíná běh promlčecí lhůty; v souvislosti s uvedeným odvolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019 – 81.

3. Žalovaný měl dále za to, že za výpověď smlouvy o zápůjčce dle § 2393 odstavec 1 NOZ nelze považovat žalobkyní doloženou předžalobní upomínku ze dne [datum], kdy pouhá výzva ke splnění dluhu bez určitého projevu vůle přivodit zánik závazku výpovědí, nemůže výpověď nahradit; v souvislosti s touto námitkou poukázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 25 Co 98/2018 – 43. Na základě uvedeného pak měl za to, že se žalobkyně nemohla domáhat vrácení zápůjčky bez toho, že by nejprve smlouvu vypověděla. „ Z opatrnosti“ pak namítl promlčení uplatněného nároku.

4. V další části odvolání žalobce dále uvedl, že rovněž popírá samotnou důvodnost nároku, a to poskytnutí půjčky od žalobkyně ve výši 15 000 Kč a půjčku 6 000 Kč; od žalobkyně si půjčil pouze částku 4 000 Kč, kterou již splatil. Pokud jde o údajné půjčky v uvedených částkách, nebylo mu známo, že tyto peníze měly být od žalobkyně, ani to, že se mělo jednat o půjčku jemu samotnému či manželům. Uvedené částky mu byly zaslány na účet bývalou manželkou na chod domácnosti; že by k jejímu účtu měla dispoziční právo žalobkyně, nevěděl a ani vědět nemohl. Měl za to, že pokud by žalobkyně chtěla realizovat půjčky, nepochybně tak mohla učinit stejně jako v případě půjčky ve výši 4 000 Kč, tj. ze svého účtu. S ohledem na uvedené žalovaný navrhl (dle obsahu) změnu rozsudku soudu prvního stupně v napadené části tak, že odvolací soud žalobu zamítne, nebo jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání.

5. Žalovaný navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Ve vyjádření k odvolání, které učinila ještě jeho právní předchůdkyně, tato vyslovila přesvědčení, že jej soud prvního stupně vydal v souladu se zákonem a zjištěnými skutečnostmi. Skutečnost, že žaloba byla částečně zamítnuta ohledně úroků z prodlení, je zjevně důsledkem toho, že paní soudkyně posuzovala její výzvu o zaplacení půjčky – předžalobní upomínku ze dne [datum] zároveň jako výpověď smlouvy o půjčce, byť tato smlouva byla uzavřena ústně. Pokud žalovaný uvádí, že mu peníze ve výši 15 000 Kč a 6 000 Kč nepůjčila, a tvrdí, že peníze z účtu [bankovní účet] mu byly zaslány bývalou manželkou na chod domácnosti, je to v rozporu s tím, že ve zprávě pro příjemce je uvedeno půjčeno [příjmení] a půjčka [příjmení]. Rovněž část zaplacené půjčky ve výši 4 000 Kč byla vrácena na tento účet, z čehož plyne, že žalovaný věděl, že se jedná o účet její a ne o účet její dcery.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 á contrario zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.s.ř.“), že bylo podáno osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 90, § 201 o.s.ř.), že bylo podáno včas (§ 204 odstavec 1 o.s.ř.) a že splňuje též podmínku jeho projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odstavec 2 o.s.ř.), podřaditelných pod ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno c), e) a g) o.s.ř., rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), a nakonec dospěl k závěru, že odvolání je jen částečně důvodné, a nadto z důvodů jiných než v něm uvedených.

7. Na tomto místě považuje odvolací soud za potřebné pro úplnost uvést, že účinky podaného odvolání dopadly na napadený meritorní přisuzující výrok I. a bez dalšího i na závislý výrok III. o náhradě nákladů řízení (nadto odvoláním též výslovně napadený), kdy tak právě v tomto rozsahu byl odvolací soud oprávněn rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat. Odvoláním nedotčený meritorní výrok II. o částečném zamítnutí žaloby jako výrok samostatný naopak již nabyl (samostatně) právní moci (§ 206 odstavec 1 a 2, § 159, § 159a o.s.ř.) a přezkumná činnost odvolacího soudu se tak na něj nevztahovala.

8. V posuzované věci učinila žalobkyně [jméno] [příjmení] předmětem sporu vrácení zápůjček v částkách 15 000 Kč a 6 000 Kč, a to na základě tvrzení, že tyto částky žalovanému poskytla formou bezhotovostního převodu na jeho účet dne [datum] (15 000 Kč) a dne [datum] (6 000 Kč), vždy v návaznosti na jejich ústní dohody o poskytnutí půjčky; v případě druhé půjčky její výše činila celkem 10 000 Kč, z nichž jí žalovaný 4 000 Kč vrátil. Žalobkyně dále tvrdila, že splatnost obou půjček byla dohodnuto nejpozději do jednoho měsíce od odeslání peněz z jejího účtu. Protože jí žalovaný půjčky v uvedených částkách přes opakované telefonické výzvy nevrátil, zaslala mu dne [datum] předžalobní výzvu k vrácení„ alespoň částky 17 000 Kč“.

9. Protože žalobkyně [jméno] [příjmení] v průběhu odvolacího řízení odvolacímu soudu oznámila, že v řízení uplatněnou pohledávku za žalovaným postoupila [jméno] [příjmení], a současně navrhla, aby [jméno] [příjmení] jako nabyvatel práva, o které v řízení jde, vstoupil do řízení na její místo, odvolací soud při zohlednění souhlasu žalovaného s jeho vstupem do řízení na místo žalobce usnesením ze dne 21. června 2022, č.j. 54 Co 40/2022 – 110, rozhodl, že do řízení namísto dosavadní žalobkyně [jméno] [příjmení] vstupuje [osobní údaje žalobce], bytem [adresa]; poté, co označené usnesení nabylo právní moci ([datum]) tudíž odvolací soud nadále jako se žalobcem jednal s [jméno] [příjmení].

10. Podle ustanovení § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle ustanovení § 2393 odstavec 1 o.z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

12. Podle ustanovení § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Smluvní typ upravený s účinností od [datum] v ustanovení § 2390 o.z. odpovídá smlouvě o půjčce do [datum] upravené v ustanovení § 657 a § 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“). Nejvyšší soud pak v mnoha svých rozhodnutích ve vztahu ke smlouvě o půjčce vysvětlil, že jde o smlouvu, která má reálnou (nikoli konsesuální) povahu, a že tudíž vznik právního vztahu z půjčky předpokládá jednak smluvní ujednání stran a jednak skutečné odevzdání (slovy zákona„ přenechání“) předmětu půjčky. V tomto směru tak rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek předat dlužníkovi peníze ve smyslu § 657 obč. zák. nejenom jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popřípadě podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, a další rozhodnutí v něm odkazovaná). Znak reálnosti smlouvy o půjčce pak je naplněn i poskytnutím plnění prostřednictvím třetí osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2627/2016).

14. Řízení, jehož předmětem je vrácení půjčky, je sporným řízením, ve kterém platí povinnost účastníků tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 79 odstavec 1 a § 101 odstavec 1 o.s.ř.) a označit důkazy potřebné k dokázání svých tvrzení (§ 79 odstavec 1, § 120 odstavec 1 o.s.ř.). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odstavec 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být o věci samé rozhodnuto v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, pro rozhodnutí o věci podle hmotného práva významná, nebyla dokázána (tj. v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti tvrzení účastníka, ale ani závěr o tom, že by jím tvrzená skutečnost byla nepravdivá). Platí, že v těchto případech musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný pod [číslo] v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, či rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007. Z naposledy označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (a obdobně dále kupříkladu z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008) pak plyne, že věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v intencích ustanovení § 657 obč. zák. tvrdit (tj. splnit povinnost tvrzení, respektive unést břemeno tvrzení), že se žalovaným dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce, že dlužníkovi předmět půjčky odevzdal, že peníze měly být v dohodnuté době vráceny a že dlužník půjčené peníze řádně a včas nevrátil. Důkazní povinnost pak má a důkazní břemeno musí nést stran prokázání tvrzení, že smlouva o půjčce byla uzavřena (včetně toho, co bylo ujednáno o době vrácení peněz) a že na základě této smlouvy žalovanému peníze předal. Neunese-li věřitel (žalobce) břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno v tomto směru, musí rozhodnutí soudu vyznít v jeho neprospěch. V opačném případě (budou-li uvedené skutečnosti prokázány) je na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že půjčku vrátil (případně že jeho závazek ze smlouvy zanikl jinak než splněním).

15. Popsané závěry bezezbytku dopadají i na smlouvu o zápůjčce uzavřenou dle ustanovení § 2390 o.z.

16. Odvolací soud vycházeje z prohlášení původní žalobkyně [jméno] [příjmení] a nynějšího žalobce o tom, že mezi sebou uzavřeli (ústně) smlouvu o postoupení pohledávky, kterou žalobkyně předtím učinila předmětem tohoto sporu, toto postoupení pohledávky respektoval s tím, že jeho důsledkem je i přechod oprávnění nového věřitele, coby předchůdce věřitele původního, postoupenou pohledávku po dlužníkovi vymáhat.

17. V posuzované věci vzal soud prvního stupně za prokázáno tvrzení žalobce, respektive jeho právní předchůdkyně o tom, že se žalovaným uzavřela ústní smlouvu, na základě níž mu půjčila částku 15 000 Kč, poukázanou mu na jeho účet dne [datum] z účtu č. [bankovní účet], jehož majitelkou byla tehdejší manželka žalovaného a současně dcera právní předchůdkyně žalobce [jméno] [příjmení], avšak název účtu byl A.Nesnídalová. Byť toto zjištění založil krom výpisu z účtu č. [bankovní účet] na svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], soud prvního stupně zcela pominul, že tato vypověděla, že uvedená částka představovala půjčku na zakoupení kuchyně, kterou žalobkyně poskytla jí a jejímu tehdejšímu manželovi, tj. žalovanému. Pokud pak žalovaný tuto půjčku v odvolání popřel, respektive tvrdil, že mu nebylo známo, že by tyto peníze měly být od žalobkyně, ani to, že by se mělo jednat o půjčku jemu samotnému či manželům, nemohl odvolací soud pominout jeho vyjádření, které učinil bezprostředně po výslechu svědkyně a ve kterém uvedl, že 15 000 Kč bylo zapůjčeno nejen jemu, ale i [jméno] [příjmení] na zakoupení kuchyně (když předtím tvrdil, že mu tyto peníze poslala na zakoupení kuchyně manželka, posléze pak tvrdil, že šlo o její příspěvky na chod domácnosti, následně opět nezpochybnil, že šlo o peníze od bývalé tchýně na pořízení kuchyně, avšak neví, jestli šlo o půjčku nebo dar, a v závěru odvolacího řízení vyjádřil svoji připravenost„ nějakým způsobem“ se stran této částky vypořádat). Odvolací soud pak měl za to, že je namístě učinit skutkový závěr o poskytnutí částky 15 000 Kč žalobkyní jako zápůjčky manželům [jméno] a [jméno] [příjmení], a to na základě svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] a vlastního tvrzení žalovaného, které učinil právě v bezprostřední reakci na tuto výpověď tak, jak to bylo výše popsáno; jeho následná s časovým odstupem učiněná vyjádření, v nichž účel poskytnutí předmětné částky znovu popisoval jinak, respektive zpochybnil (aby však posléze vyjádřil„ svoji připravenost“ se„ nějakým způsobem“ ohledně této částky vypořádat), měl odvolací soud za účelová. Na podkladě výpovědi svědkyně [příjmení], která se v tomto ohledu vyjádřila zcela jednoznačně, pak bylo prokázáno, že doba vrácení této půjčky nebyla dohodnuta. Žalobce potom neprokázal tvrzení o tom, že půjčka 15 000 Kč byla manželům [příjmení] poskytnuta společně a nerozdílně; pokud se na podporu tohoto tvrzení žalobce dovolával označení platby na výpise z účtu, potom označení platby (pro potřeby zapůjčitelky)„ půjčeno [příjmení]“, toto neprokazuje, stejně jako svědecká výpověď [jméno] [příjmení], která pouze potvrdila, že peníze jim její matka zapůjčila oběma. Další důkazy na podporu uvedeného tvrzení žalobce přes poučení, kterého se mu dostalo ze strany odvolacího soudu, již neoznačil. [příjmení] pak nebylo o tom, že na uvedenou zápůjčku nebylo nic vráceno.

18. V návaznosti na zjištění, že smlouvu o zápůjčce částky 15 000 Kč uzavřeli s právní předchůdkyní žalobce coby vydlužitelé manželé [příjmení], považuje odvolací soud za potřebné už na tomto místě vysvětlit, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008 (a dále například rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]) vysvětlil, že ustanovení § 143 odstavec 1 písmeno b) obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahu ke třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani ustanovení § 145 odstavec 3 obč. zák., zakládající solidaritu při plnění závazků tvořících společné jmění. Pasivní solidarita manželů při plnění jejich společných závazků neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv. Protože tato judikatura nepochybně dopadá i na úpravu manželského majetkového práva obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb. (§ 710 a § 713 odstavec 2 o.z.), je třeba vyjít z toho, že pokud nebylo dohodnuto jinak, platí, že ve vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné (§ 1875 o.z.); pasivní solidarita by musela být (smlouvou) založena (§ 1871 o.z.). Bylo již vysvětleno, že to, že by se tak stalo, nebylo v tomto případě prokázáno. Z řečeného tak plyne, že žalovaný je povinen vrátit toliko na něj připadající podíl na zápůjčce v rozsahu jedné poloviny, tj. částku 7 500 Kč.

19. Za správný měl odvolací soud skutkový závěr prvostupňového soudu o tom, že [jméno] [příjmení] poskytla žalovanému dne [datum] zápůjčku částky 10 000 Kč, kterou mu uvedeného dne poukázala na jeho účet [číslo] – [bankovní účet], dílem (4 000 Kč) z účtu č. [bankovní účet] a dílem (6 000 Kč) z účtu č. [bankovní účet]; z výpisu z označeného účtu žalovaného (že jde o jeho účet, v průběhu řízení nezpochybnil, respektive výpis z něj sám doložil) pak odvolací soud zjistil, že obě částky mu také dne [datum] na účet byly připsány. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že předání peněz předcházela dohoda [jméno] [příjmení] a žalovaného, jejímž předmětem bylo poskytnutí zápůjčky [jméno] [příjmení] žalovanému; žalovaný však tvrdil, že šlo o půjčku toliko částky 4 000 Kč, kterou právní předchůdkyni žalobce již vrátil. O vrácení částky 4 000 Kč ještě před zahájením řízení také mezi účastníky nebylo sporu, její úhrady se ostatně také žalobce nedomáhal.

20. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že určitou (právně významnou) skutečnost lze prokazovat i pouze nepřímými důkazy – v takovém případě ji lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, respektive že je pravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/13, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo] či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4268/2019). V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit. Protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008).

21. Jak bylo výše uvedeno, žalovanému byly dne [datum] na jeho účet [číslo] – [bankovní účet] připsány částky 4 000 Kč a 6 000 Kč, kdy v prvním případě šlo o bezhotovostní převod z účtu č. [bankovní účet] a ve druhém případě šlo o bezhotovostní převod z účtu č. [bankovní účet]; majitelkou běžného účtu č. [bankovní účet] je [jméno] [příjmení], majitelkou běžného účtu č. [bankovní účet] je [jméno] [příjmení], přičemž ve dnech [datum] a [datum] měla k tomuto účtu dispoziční oprávnění [jméno] [příjmení] (viz sdělení [právnická osoba], u které jsou oba označené účty vedeny); z výpisů z tohoto účtu za období [datum] až [datum], jakož i za období [datum] až [datum], doložených žalobcem a datovaných dnem [datum] a [datum] pak plyne, že byl vedený s názvem„ [příjmení] [příjmení]“. Odchozí úhrada částky 6 000 Ke ve prospěch účtu 107 – [bankovní účet] pak je na tomto výpise identifikovaná jako„ půjčka [příjmení]“ a variabilním symbolem [číslo]; stejné detaily platby („ půjčka [příjmení]“ a [variabilní symbol]) jsou uvedeny ve výpise z účtu [bankovní účet] u odchozí úhrady částky 4 000 Kč ve prospěch účtu 107 – [bankovní účet] ze dne [datum]. Z výpisu z označeného účtu žalovaného [číslo] – [bankovní účet] pak odvolací soud zjistil, že zde uvedené platby byly identifikovány jako příchozí úhrady, u kterých byl uveden název protiúčtu a jeho číslo (v případě částky 4 000 Kč„ [jméno] [příjmení]“ a [bankovní účet], a v případě 6 000 Kč„ [jméno] [příjmení]“ a [bankovní účet]); obě platby pak byly dále identifikovány variabilním symbolem [číslo]. Názvem a číslem protiúčtu ([jméno] Kolaříková, respektive [bankovní účet]) pak je ve výpise z účtu žalovaného označena platba částky 15 000 Kč, která mu na tento účet byla připsána [datum].

22. Byť žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdkyně užívala účet své dcery [jméno] [příjmení] č. [bankovní účet] jako svůj podúčet, s prostředky na kterém také výhradně disponovala, což v zásadě i lze mít za prokázáno (vedle obsahu předložených výpisů z tohoto účtu od tom svědčí zejména svědecká výpověď [jméno] [příjmení]), nebyl tento podúčet označený tak, aby taková skutečnost byla bez dalšího seznatelná příjemcům plateb z tohoto účtu poukazovaných. Nicméně to, že právní předchůdkyně žalobce tento účet využívá, muselo být žalovanému známo z doby, kdy mu z něj o rok dříve poslala jemu a své dceři půjčených 15 000 Kč. Za významné pro skutkový závěr o tom, že dne [datum] půjčila žalovanému částku 10 000 Kč, však měl odvolací soud především skutečnost, že nezpochybněná půjčka 4 000 Kč i částka 6 000 Kč byly žalovanému poukázány ve stejný den a pod stejným variabilním symbolem, kterým bylo rodné číslo [jméno] [příjmení] Odvolací soud nenachází přitom rozumný důvod, proč by žalovanému jeho tehdejší manželka posílala jakékoliv peníze pod variabilním symbolem v podobě rodného čísla své matky. Nadto (i když jen pro svoji potřebu stran identifikace odchozí platby) právní předchůdkyně žalobce obě platby shodně popsala jako„ půjčka [příjmení]“, a odvolací soud má za to, že byly-li v té době vztahy mezi účastníky nekonfliktní (na čemž se shodli), jen těžko ji lze podezírat z toho, že už tehdy takto chtěla zastřít nějaký jiný důvod plnění ve prospěch žalovaného. I když jen na základě popsaných nepřímých důkazů, i odvolací soud tak uzavřel, že právní předchůdkyně žalobce poskytla na základě smlouvy mezi nimi uzavřené dne [datum] žalovanému zápůjčku částky 10 000 Kč, z níž jí žalovaný vrátil pouze 4 000 Kč. Neprokázaným ze strany žalobce však zůstalo tvrzení o sjednané splatnosti zápůjčky ve lhůtě jednoho měsíce, kdy takové ujednání nelze dovozovat z toho, že žalovaný v takové lhůtě část zápůjčky ve výši 4 000 Kč vrátil (odhlédnuto od toho, že podle žaloby uhradil 1 500 Kč [datum] a 2 500 Kč [datum], tj. později než ve lhůtě jednoho měsíce od odeslání peněz z účtu); bylo tak zapotřebí vycházet z toho, že splatnost půjčky nebyla ani v tomto případě dohodnuta.

23. Jak plyne z ustanovení § 2393 o.z., je vskutku v takovém případě, kdy smlouva o zápůjčce neurčuje, kdy má být zápůjčka vrácena, splatnost závislá na vypovězení smlouvy s tím, že v případě nedostatku jiného ujednání je výpovědní doba šest týdnů. Odvolatel tak důvodně soudu prvního stupně vytýká, že se takto otázkou splatnosti zápůjček přes skutkový závěr o tom, že doba jejich vrácení nebyla sjednána, nezabýval. Odvolacímu soudu však s ohledem na dokazování provedené soudem prvního stupně, z něhož zopakoval důkaz obsahem výzvy k vrácení půjčky ze dne [datum] a podací stvrzenky doporučeného dopisu ze dne [datum], nic nebránilo v tom, aby se s touto otázkou vypořádal.

24. Právní úprava obsažená v ustanovení § 2393 o.z. je oproti dosavadní právní úpravě nová a doposud neexistuje relevantní rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu), které by se k jeho výkladu vyslovilo (kdy takovým rozhodnutím není ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, které řeší toliko otázku promlčení práva zapůjčitele na vrácení půjčky v případě, kdy její splatnost nebyla dohodnuta, a tuto je nutno právě výpovědí vyvolat), a pohříchu k němu mlčí i odborná literatura. Odvolací soud je si vědom existence rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 25 Co 98/2018, na které poukazuje odvolatel a podle kterého pouhé výzvy ke splnění dluhu (tam předžalobní výzvy – bez určitého projevu vůle přivodit zánik závazku výpovědí) nemohou výpověď nahradit, a je si vědom i toho, že tento názor je některými soudy akceptován (viz například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2019, č.j. 13 Co 140/2019 – 114). Odvolacímu soudu se však takový výklad ustanovení § 2393 o.z. jeví být příliš formalistický. Vychází při tom z toho, že pro právní jednání dle občanského zákoníku platí zásada bezformálnosti (srov. ustanovení § 546 o.z.); platí tak, že výpověď musí být učiněna dostatečně zřetelně, tedy musí obsahovat takový projev vůle, na jehož základě je možné dospět k závěru, že oprávněná strana smlouvu vypovídá. Jestliže pak věřitel – zapůjčitel – vyzve dlužníka – vydlužitele k zaplacení, pak podle názoru odvolacího soudu smlouvu zároveň (z logiky věci) vypovídá, aniž by bylo potřeba, aby výzvu formálně označoval jako výpověď (pro kterou zákon nevyžaduje zvláštní formu ani náležitosti). Z obdobného názoru vyšel například Krajský soud v Praze ve věci projednávané u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3418/2019 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum]), kdy byla žalovaná vyzvána, aby žalobci do šesti týdnů vrátila finanční obnos (zápůjčku) a kde krajský soud uzavřel:„ Jelikož nebyla dohodnuta splatnost zápůjčky, nastala dne [datum] ve smyslu [číslo] odst. 1 o.z., ve lhůtě určené výzvou zapůjčitele“. [příjmení] názor vyslovil i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 5. 4. 2022, č.j. 35 Co 46/2022 – 105:„ Předžalobní upomínka zaslaná žalobcem žalované a doručená dne (datum) v sobě zahrnuje i vypovězení smlouvy nejpozději tímto dnem. Je nelogické, aby bylo žádáno o vrácení zápůjčky bez vypovězení smlouvy, a podle názoru soudu tedy tato výzva v sobě bez dalšího vypovězení smlouvy logicky obsahuje“. Z téhož výkladu vyšel Okresní soud v Blansku v rozsudku ze dne 28. června 2019, č.j. 13 C 314/2018 – 77, který následně potvrdil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. září 2020, č.j. 37 Co 265/2019 – 105, dovolání proti němuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 11. 2021, č.j. 33 Cdo 565/2021 – 128, odmítl. Dále například Okresní soud v Hodoníně v rozsudku ze dne 28. 7. 2020, č.j. 4 C 219/2019 – 158, uzavřel, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, kdy tato neurčovala, kdy má být zápůjčka vrácena, proto byla splatnost závislá na vypovězení smlouvy s výpovědní dobou šest týdnů a že„ své dispoziční oprávnění žalobce učinil výzvou k zaplacení, doručenou žalovanému dne [datum]“ a„ v tomto okamžiku začala běžet šestitýdenní výpovědní doba“. Dle názoru odvolacího soudu lze podpůrně poukázat i na historickou judikaturu, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne [datum], R II [číslo] ([příjmení] [číslo]), ze kterého plyne, že je nezbytné rozeznávat dva druhy výpovědi, a to jednak výpověď, kterou se zrušuje nějaký právní poměr, která tedy tvoří nezbytnou podmínku tohoto zrušení, a jednak výpověď, která jen stanoví dobu plnění. Výpověď prvního druhu, která musí žalobě předcházet, žaloba nenahrazuje; pokud však jde o výpověď druhého způsobu, tuto žaloba nahrazuje. Odvolací soud má tedy za to, že výzva k plnění je současně výpovědí a že (s ohledem na nedostatek ujednání o jiné délce výpovědní doby) splatnost zápůjčky nastala uplynutím šesti týdnů od jejího doručení žalobci.

25. V posuzované věci právní předchůdkyně žalobce zaslala žalovanému„ výzvu k zaplacení půjčky – předžalobní upomínku“ datovanou dnem [datum], ve které ho vyzvala k vrácení částky 17 000 Kč z titulu půjček, které mu poskytla v částkách 15 000 Kč a 6 000 Kč (a ze které jí žalovaný měl již vrátit 4 000 Kč); bylo tak třeba dovodit, že tato výzva (obsahující v sobě výpověď) nemohla přivodit splatnost dalších 4 000 Kč, které posléze uplatnila žalobou, kdy právě až tuto je možné za výpověď smlouvy ve vztahu k uvedené částce považovat. Pokud pak byla předžalobní upomínka odeslaná (prostřednictvím provozovatele poštovních služeb – České pošty, formou doporučeného dopisu) dne [datum] (čtvrtek), bylo třeba mít tuto za doručenou třetí pracovní den po odeslání (srov. § 573 o.z.), tj. v úterý dne [datum]. Výpovědní doba v trvání šesti týdnů pak uplynula v úterý dne [datum] (§ 2393 o.z.), kdy tímto dnem se stala půjčka poskytnutá žalovanému splatnou co do částky 9 500 Kč (7 500 Kč jako podíl připadající na žalovaného z půjčky ve výši 15 000 Kč + 2 000 Kč ze zůstatku půjčky poskytnuté mu v celkové částce 10 000 Kč). Ve zbytku (co do částky 4 000 Kč) se pak půjčka stala splatnou dnem [datum], když žaloba obsahující výpověď smlouvy v této části byla žalovanému doručena v pondělí dne [datum], od kterého šest týdnů uplynulo [datum].

26. Zbývá vysvětlit, že za nedůvodnou měl odvolací soud„ z opatrnosti“ žalovaným uplatněnou námitku promlčení nároku. S ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 3037/2019, bylo třeba dovodit, že tříletá promlčecí doba v případě zápůjčky ze dne [datum] počala běžet uplynutím šesti týdnů od uvedeného data, a v případě zápůjčky ze dne [datum] uplynutí šesti týdnů od uvedeného data; byla-li žaloba podána dne [datum], zjevně byla podána včas.

27. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem měl odvolací soud za důvodnou žalobu co do částky 13 500 Kč, a to s úrokem z prodlení (§ 1970 o.z.), který žalobci náleží s ohledem na závěr, který odvolací soud učinil ohledně splatnosti dluhu, vždy ode dne následujícího, tj. z částky 9 500 Kč od [datum] a z částky 4 000 Kč od [datum]. Pakliže sazba úroku z prodlení v obou případech ke dni vzniku prodlení činila 8,25 % (srov. ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.), žalobcem požadovaná sazba úroků z prodlení (8,05 %) je v rámci jeho zákonného nároku a jako taková je mu z dlužných částek za dobu prodlení přiznávána. S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku potvrdil (§ 219 o.s.ř.) co do částky 13 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 9 500 Kč od [datum] do zaplacení, a z částky 4 000 Kč od [datum] do zaplacení; v zůstávající části pak výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil (§ 220 odstavec 1 písmeno b/ o.s.ř.) tak, jak je to blíže specifikováno ve výroku II. tohoto rozsudku.

28. Vzhledem k byť částečné změně rozsudku soudu prvního stupně bylo na odvolacím soudu, aby rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odstavec 2 o.s.ř.); s ohledem na výsledek sporu tak učinil za použití ustanovení § 142 odstavec 2, respektive § 224 odstavec 1 ve spojení s § 142 odstavec 2 o.s.ř..

29. Co se řízení před soudem prvního stupně týče, bylo předmětem řízení zaplacení částky 21 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p.a. z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 6 000 Kč od [datum] do zaplacení; při zohlednění úroků z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ([datum]) tak bylo nárokováno celkem 26 934,28 Kč (21 000 + 5 934,28), z čehož se žalobci dostává (= konečný výsledek řízení v podobě přisouzené částky a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni [datum]) celkem 14 165,28 Kč (13 500 + 665,28). Úspěch žalobce v této fázi řízení tak činil 52,6 %.

30. Předmětem řízení odvolacího bylo zaplacení částky 21 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % p.a. z částky 15 000 Kč od [datum] do zaplacení a z částky 6 000 Kč od [datum] do zaplacení; při zohlednění úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tak bylo nárokováno celkem 27 050,06 Kč (21 000 + 6 050,06), z čehož se žalobci dostává (= konečný výsledek řízení v podobě přisouzené částky a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni [datum]) 15 326,46 Kč (13 500 + 5 934,28). Úspěch žalobce v odvolacím řízení tak činí 56,65 %.

31. Protože úspěch a neúspěch obou účastníků v obou fázích tohoto řízení (v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím) je srovnatelný, odvolací soud za použití shora uvedených zákonných ustanovení vyslovil, že na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nemá žádný z účastníků řízení právo.

32. Poznamenává se, že zohlednění úroků z prodlení při určení úspěchu a neúspěchu jednotlivých účastníků ve sporu vychází z toho, že úrok z prodlení představoval nikoliv zanedbatelnou část sporu (srov. například nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3206/2016).