54 Co 416/2021- 78

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 47 C 168/2020-37, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobkyni částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v žalované výši, která jí (a její právní předchůdkyni [právnická osoba] s. r. o., [IČO]) měla dle žalobních tvrzení vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. 26 K 74/2007, jehož se účastnila v pozici přihlášeného konkursního věřitele, neboť zmíněné konkursní řízení bylo zahájeno na návrh samotného konkursního dlužníka dne [datum] a pravomocně bylo ukončeno až dne [datum].

3. Soud prvního stupně, který s odkazem na ust. § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání, při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že konkursní řízení vedené u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. 26 K 74/2007 bylo zahájeno na návrh dlužníka [jméno] [příjmení] dne [datum]. Usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-54, byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, správcem konkursní podstaty byl ustanoven Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] a věřitelé dlužníka byli vyzváni, aby do 30 dnů ode dne vyvěšení uvedeného usnesení na úřední desce soudu přihlásili své pohledávky za dlužníkem. Do uvedeného konkursního řízení se se svojí pohledávkou přihlásilo celkem 30 konkursních věřitelů, včetně [právnická osoba] s. r. o., jejíž je žalobkyně právní nástupkyní (dnem [datum] [právnická osoba] s. r. o. zanikla fúzí sloučením s nástupnickou [právnická osoba] s. r. o. – pozn. odvolacího soudu). Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 11 let a 9 měsíců, neboť bylo pravomocně skončeno až dne [datum], tj. dnem, kdy nabylo právní moci usnesení konkursního soudu ze dne [datum] o zrušení konkursu na majetek dlužníka po splnění rozvrhového usnesení. Kromě toho soud prvního stupně zjistil, že předmětné konkursní řízení bylo po skutkové i procesní stránce složité, že konkursní soud činil ve věci úkony v přiměřených lhůtách a bez průtahů, že žalobkyně (jakož i její právní předchůdkyně) svým jednáním délku posuzovaného řízení žádným způsobem negativně neovlivnila, že na délku posuzovaného konkursního řízení měly zásadní vliv jednak skutečnost, že v rámci posuzovaného konkursního řízení muselo nejprve dojít k vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manželky, které se i přes snahu správce konkursní podstaty nezdařilo vyřídit dohodou, dále to, že se dlouhodobě nedařilo zpeněžit dlužníkův majetek, když jím vlastněný rodinný dům byl prodán až při v pořadí čtvrté nařízené dražbě, a konečně že délka posuzovaného řízení byla negativně ovlivněna nutností vést dalších šest incidenčních sporů souvisejících s předmětným konkursem. Rozvrhovým usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-593, bylo stanoveno, že zjištěné pohledávky konkursních věřitelů budou uspokojeny ve výši 22,6519676657 %, že k jejich uspokojení bude použito výtěžku ze zpeněžení majetku dlužníka v souhrnné výši [částka] a že žalobkyně coby právní nástupkyně [právnická osoba] s. r. o., která se do konkursního řízení přihlásila s pohledávkou za dlužníkem ve výši [částka], bude z výtěžku konkursu uspokojena vyplacením částky [částka] O splnění rozvrhového usnesení správce konkursní podstaty (opětovně) informoval konkursní soud dne [datum]. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne [datum]. Žalovaná se však k takto uplatněnému nároku v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě, určené k jeho předběžnému projednání, věcně nevyjádřila a učinila tak až svým stanoviskem ze dne [datum], v němž pouze konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání posuzované věci v přiměřené lhůtě s tím, že požadavek žalobkyně na zaplacení finanční kompenzace považuje za nedůvodný.

4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), uzavřel, že v daném případě došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobkyně řádně splnila zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění zažalovaného nároku představovanou jeho předběžným uplatněním u příslušného úřadu, avšak požadavek žalobkyně na finanční kompenzaci nemajetkové újmy shledal nedůvodným s odůvodněním, že s ohledem na okolnosti daného případu lze považovat za dostatečnou formu kompenzace žalobkyni způsobené imateriální újmy pouhé konstatování porušení práva, kterého se jí od žalované již v mezidobí, po podání žaloby, dostalo. Zdůraznil přitom, že i konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době je judikaturou považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy, zejména za situace, kdy posuzované řízení mělo pro žalobkyni zanedbatelný význam. Určujícím kritériem pro stanovení formy kompenzace vzniklé nemajetkové újmy je totiž zásadně význam řízení pro účastníka, tedy jinými slovy to, co bylo pro účastníka řízení tzv.„ v sázce“. Relevantní okolnosti daného případu přitom ve svém souhrnu hodnotu významu posuzovaného řízení pro žalobkyni snižují až na nepatrnou úroveň. Primárně již jen z toho důvodu, že konkursní řízení je judikaturou považováno za řízení s obecně nižším významem pro poškozeného. Na další snížení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni lze pak usuzovat tam, kde poškozený vystupoval v konkursním řízení v postavení (neprivilegovaného) konkursního věřitele, neboť ti nutně vstupují do konkursního řízení s vědomím, že se jim může ve výsledku dostat toliko poměrného uspokojení jejich pohledávky. Kromě toho soud prvního stupně na vrub nižšího významu posuzovaného řízení pro žalobkyni zohlednil podle jeho názoru obecně platné pravidlo, že odškodňovaná nejistota stran výsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení je nižší u konkursních věřitelů, jejichž pohledávky souvisí s jejich podnikatelkou činností, jakož i to, že intenzita utrpěné nemajetkové újmy - která v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, pomíjí již okamžikem, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči zmíněnému konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení - je dále objektivně snižována v případě, je-li sdílena větším počtem subjektů v témže procesním postavení, jelikož společenství věřitelů nabízí jisté rozmělnění sdílených negativních subjektivních dopadů na poškozené. Soud prvního stupně proto požadavek žalobkyně na přiznání peněžité náhrady nemajetkové újmy jako nedůvodný zamítl. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná pouze zčásti, soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka], neboť konstatování porušení práva na projednání věci coby adekvátní formy kompenzace nemajetkové újmy, jejíž přiznání záviselo na úvaze soudu, se žalobkyni dostalo až po podání žaloby a marném uplynutí zákonem stanovené lhůty k předběžnému projednání nároku.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o bezvýznamnosti posuzovaného řízení pro žalobkyni, na základě čehož byla shledána přiměřenou kompenzace porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě toliko ve formě pouhého konstatování porušení práva. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalobkyně za to, že obecně není důvodu přiznávat konkursnímu řízení nižší než standardní význam, což pak bezpochyby implikuje oprávněnost jejího požadavku na přiznání peněžitého zadostiučinění, tím spíše, trvalo-li posuzované konkursní řízení bezmála 12 let. Za neopodstatněný považuje názor, že by význam konkursního řízení měl být v případě poškozených konkursních věřitelů bez dalšího považován za nižší již jen proto, že v rámci uvedeného řízení nemohou důvodně očekávat vyšší míru uspokojení a že bylo-li jí již od počátku posuzovaného řízení známo, jaký je zhruba majetek úpadce a v jakém rozmezí se tudíž bude asi pohybovat možné uspokojení přihlášené pohledávky, stěží lze u ní dovozovat významnou nejistotu stran výsledku řízení, jejíhož odškodnění se domáhá. Soud prvního stupně pomíjí fakt, že přihlášené pohledávky věřitelů mohou být v konkursním řízení zcela nebo zčásti popřeny, což samo o sobě zavdává nejistotu ohledně výsledného uspokojení přihlášené pohledávky, a že dokud není s naprostou jistotou známo, v jakém rozsahu pohledávky nebyly popřeny a z jakého majetku tyto pohledávky budou nakonec uspokojovány, stav nejistoty přihlášeného konkursního věřitele trvá. Zmíněný stav nejistoty může být navíc prolongován též nejistotou stran pravomocného ukončení incidenčních sporů, neboť i jejich výsledek má zásadní vliv na míru uspokojení přihlášených pohledávek věřitelů úpadce. Ve finále tedy konkursní věřitelé mohou být po dobu trvání konkursu udržováni nejen v nejistotě stran míry uspokojení, ale dokonce ohledně toho, zda vůbec jejich pohledávka bude uspokojena. Dokonce ani na počátku konkursního řízení činěná kvalifikovaná úvaha o možném poměrném uspokojení pohledávky nedává spolehlivou odpověď na to, jakého reálného uspokojení se konkursnímu věřiteli ve výsledku dostane, neboť soudem prvního stupně argumentovaná úvaha naprosto pomíjí vliv inflace, kdy jen běžným plynutím času se faktická hodnota poskytnutého plnění snižuje. Věřitelé přihlášení do konkursního řízení mají proto logicky zájem na tom, aby konkurs byl ukončen co nejdříve, a nestane-li se tak, pak i naposledy zmiňovaná okolnost zvyšuje intenzitu újmy, kterou díky tomu předmětní účastnici řízení po právu vnímají jako negativní důsledek porušení jejich práva na projednání věci v přiměřené době. S ohledem na shora uvedené je žalobkyně i nadále přesvědčena o tom, že nemajetková újma, jejíž vznik v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu byl soudem prvního stupně prokázán, měla být soudem prvního stupně správně odškodněna formou peněžitého zadostiučinění, a to v žalované částce, kterou žalobkyně považuje za spravedlivou. Žalobkyně tudíž navrhla, aby odvolací soud cestou změny napadeného rozsudku její žalobě zcela vyhověl.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné jak po stránce skutkové, tak i právní. Žalobkyně ve svém odvolání neuvádí žádné argumenty, které by byly způsobilé přivodit změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud soud prvního stupně s odkazem na závěry ustálené judikatury shledal, že žalobkyní tvrzená nejistota stran výsledku řízení měla pominout již okamžikem, kdy jí byla vyplacena částka určená pravomocným rozvrhovým usnesením, neboť s dalším průběhem řízení již nemohla spojovat žádná očekávání co do možného (dalšího) uspokojení své pohledávky, a že taková situace v posuzovaném případě nastala nejpozději ke dni [datum], je žalovaná přesvědčena o tom, že by žalobu bylo možné shledat nedůvodnou též pro promlčení žalovaného nároku, neboli z důvodu marného uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty. O námitku promlčení proto rozšířila svoji stávající procesní obranu. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

7. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté, co v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti obou procesních stran, které shodně svoji nepřítomnost při jednání omluvily s tím, že souhlasí, aby bylo jednáno a rozhodnuto v jejich nepřítomnosti, a dále doplnil soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav věci o zjištění, že usnesení Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-54, bylo doručeno právní předchůdkyni žalobkyně, [právnická osoba] s. r. o., dne [datum], že v rámci prvého přezkumného jednání konaného v rámci posuzovaného konkursního řízení dne [datum] byla již právní předchůdkyně žalobkyně evidována mezi přihlášenými konkursními věřiteli a její pohledávka nebyla popřena a že dle sdělení správce konkursní podstaty dlužníka ze dne [datum] byli k uvedenému datu všichni konkursní věřitelé obmyšlení rozvrhovým usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 26 K 74/2007-593, zcela uspokojeni z výtěžku dle schváleného rozvrhu (viz obsah připojeného konkursního spisu Krajského soudu v [obec] sp. zn. 26 K 74/2007), shledal odvolání žalobkyně zčásti důvodným.

8. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně odcitoval veškerá relevantní zákonná ustanovení, která je třeba na řešenou věc aplikovat, rovněž tak správně poukázal na skutečnost, že podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a zcela správně konstatoval, že v posuzovaném konkursním řízení bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, což samo o sobě zakládá judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, kterou není třeba dále prokazovat (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum] ve věci Apicella proti Itálii, stížnost [číslo] odstavec [číslo] nebo [příjmení] [jméno], K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.), avšak jeho závěru, že s ohledem na okolnosti daného případu lze za přiměřenou formu kompenzace žalobkyní utrpěné nemajetkové újmy považovat pouhé konstatování porušení práva, není možné přisvědčit.

9. Předně je třeba uvést, že dle závěrů ustálené judikatury se při naplněnosti kvalifikačních předpokladů pro existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení nepřiznává zadostiučinění v penězích jen zcela výjimečně, tedy jinak řečeno uvedená újma se odškodňuje především v penězích. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době lze totiž považovat za dostatečnou formu kompenzace nemajetkové újmy toliko v případech, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 40/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Takovému závěru však skutkové okolnosti daného případu nenasvědčují.

10. Soudu prvního stupně lze však přisvědčit v tom, že pro stanovení formy a případné výše odškodnění je kritérium významu řízení pro poškozeného kritériem klíčovým, když pro volbu přiměřené formy zadostiučinění je rozhodující právě závažnost vzniklé újmy (k tomu srovnej např. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, dále jen„ Stanovisko“, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010), nicméně je třeba mu vytknout, že jím dovozený závěr o obecně nižším (snad i nepatrném) významu konkursního řízení pro ty, jejichž právo na projednání věci v přiměřené době bylo poškozeno, postrádá oporu v ustálené judikatuře. Z jím odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, takový závěr nevyplývá a odvolacímu soudu není známo ani žádné jiné rozhodnutí vyšších soudů, které by takový závěr potvrzovalo. Lze samozřejmě konstatovat, že konkursní řízení nespadá mezi řízení, jež jsou typově považována za pro poškozené významná, když za taková ustálená judikatura považuje trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), nicméně neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného sama o sobě nevede k závěru o nižším, ale o standardním významu předmětu řízení, který se z daného důvodu neprojeví snížením ani zvýšením základní částky odškodnění (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 765/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]).

11. Pokud se týká zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení jako takového, pak v tomto směru lze souhlasit se soudem prvního stupně implicitně vyjádřeným závěrem, že uvedené zadostiučinění se poskytuje poškozenému za nepřiměřeně dlouze trvající nejistotu stran jeho právního postavení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]) a že při hodnocení nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení by mělo být správně vycházeno až z té jeho části, která následovala poté, kdy se poškozený dozvěděl o existenci posuzovaného řízení a mohl u něj nastat zmíněný stav nejistoty ohledně výsledku takového řízení, který je judikaturou považován za nezbytný předpoklad vzniku odškodňované nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu (k tomu srovnej viz Stanovisko). Proto ostatně judikatura dospěla k závěru, že nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nevzniká za dobu od zahájení řízení do okamžiku, kdy se účastník dozvěděl o probíhajícím řízení, a to ani v případě, že již tehdy by řízení bylo nepřiměřeně dlouhé (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Pro účely posuzování zmíněné nejistoty konkursního věřitele přitom ustálená judikatura uvedené období speciálně upravila tak, že v případě konkursního věřitele, který sám nepodal návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je pro určení počátku konkursního řízení rozhodující den, kdy přihláška jeho pohledávky došla soudu, a pro určení konce doby konkursního řízení den, kdy správce konkursní podstaty úpadce vůči konkursnímu věřiteli splnil pravomocné rozvrhové usnesení, nikoliv to, kdy byl konkurs formálně ukončen vydáním usnesení o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], Cpjn [číslo], uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K naplnění cíle sledovaného konkursním věřitelem totiž dojde již v okamžiku vydání rozvrhového usnesení, tedy v okamžiku, kdy je mu pravomocným usnesením vyplacena určená částka. Se samotným rozhodnutím, kterým se konkursní řízení končí, již konkursní věřitel nemůže spojovat žádná očekávání co do uspokojení jeho pohledávky, a tudíž již ani nemůže být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Jinými slovy řečeno, po vyplacení určené částky již věřiteli nemůže vznikat nemajetková újma obvykle spojovaná s nepřiměřenou délkou řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2396/2011).

12. Je však třeba zdůraznit, že citované závěry ohledně konce konkursního řízení se vztahují k určení celkové délky řízení rozhodné pro posouzení její přiměřenosti (viz zejména 5. právní věta rozsudku Nejvyššího soudu sp, zn. 29 Cdo 2012/2010), nikoliv k běhu promlčecí doby ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Nelze totiž pominout, že zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení je nutným úkonem soudu, kterým se konkursní řízení končí. Proto pro posouzení běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je obvykle„ skončením řízení“ nutno rozumět až den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu po splnění rozvrhového usnesení. Subjektivní promlčecí doba počala sice poškozenému běžet ode dne, kdy se dozvěděl o vzniklé majetkové újmě, tedy již v průběhu řízení a nejpozději dnem splnění rozvrhového usnesení ve vztahu k němu v řízení, jež se - dosud - vyznačovalo nepřiměřenou délkou řízení, avšak neskončila dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce konkursního řízení ve vztahu k poškozenému došlo (k tomu rovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 94/2013 civ.).

13. Z výše uvedeného tedy nelze lze přisvědčit důvodnosti žalovanou v rámci odvolacího řízení uplatněné námitce promlčení, jelikož počítáno od okamžiku pravomocného skončení posuzovaného konkursního řízení zákonná šestiměsíční lhůta do okamžiku zahájení řízení v této věci marně neuplynula, neboli žaloba byla podána včas.

14. Odvolací soud se proto dále zabýval otázkou přiměřené výše žalobkyní požadované náhrady nemajetkové újmy. Při jejím výpočtu je podle ustálené judikatury třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení. Pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce [částka] za každý rok řízení, a to za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu. Zmíněná částka [částka] je přitom považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Základní výše odškodnění nemajetkové újmy za žalobkyní pociťovanou nejistotu stran jejího právního postavení v rámci posuzovaného konkursního řízení - ohraničené zhruba měsícem leden 2008, kdy právní předchůdkyně žalobkyně svoji pohledávku do konkursu přihlásila, a měsícem červenec 2019, kdy žalované již bylo prokazatelně vyplaceno plnění přiznané jí rozvrhovým usnesením, tj. v délce trvající 11 let a šesti měsíců - proto odpovídá částce [částka].

15. Tuto částku bylo dále třeba individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve [příjmení] judikatury NS pod [číslo]).

16. Z těchto kritérií pro posuzovanou věc významným odvolací soud shledal v prvé řadě kritérium značné složitosti řízení akcentované již soudem prvního stupně s tím, že i podle názoru odvolacího soudu lze uvedenému hodnocení přisvědčit na podkladě skutkových zjištění plynoucích z obsahu připojeného konkursního spisu. Z tohoto důvodu odvolací soud redukoval předmětnou obecnou základní výši nemajetkové újmy o maximálně možných 50%, neboť aktuální judikatura zásadně nepřipouští, aby kterékoliv kritérium modifikovalo základní částku odškodnění více než o uvedený limit, aby tím byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytnutým odškodněním (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále rozsudek téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, popřípadě ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3556/2019). Dále odvolací soud považoval za potřebné snížit obecnou základní výši nemajetkové újmy také s ohledem na skutečnost, že újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení bývá u právnických osob zpravidla (statisticky) nižší než u osob fyzických (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3326/2009), což plyne z toho, že nemajetková újma se u právnických osob zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických. V případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění totiž třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkosti a potížích způsobených členům vedení společnosti (k tomu srovnej např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne [datum], ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost [číslo] odst. 27 až 36). Netvrdila-li žalobkyně, že by v důsledku tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného konkursního řízení byla postižena jinak, než zmíněnou nejistotou, kterou je třeba u právnických osob zohledňovat v menším stupni, bylo po právu třeba, aby odvolací soud v rámci individualizace obecné základní výše náhrady nemajetkové újmy na uvedenou skutečnost reagoval jejím snížením o dalších 10 %. Z hlediska dalších kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk již podle názoru odvolacího soudu nebylo třeba zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy modifikovat. Žádná z nich totiž již svým významem nepřekročila pro soudní řízení běžné hranice standardu. Uvedené se týká i odkazu soudu prvního stupně na koncept sdílené újmy, jenž lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li však ze skutkových zjištění soudu, že by se odčinění každého konkursního věřitele, který byl poškozen nepřiměřenou délkou předmětného konkursního řízení, mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně nynějšího žalobkyně), není pak namístě činit závěr o možnosti aplikace zmíněného kritéria odůvodňujícího přiznání nižší výše zadostiučinění. Odvolací soud je proto přesvědčen, že za přiměřenou finanční náhradu za žalobkyní utrpěnou nemajetkovou újmu lze považovat částku [částka].

17. Vedle zmíněné jistiny odvolací soud shledal důvodným též požadavek žalobkyně na přiznání úroku z prodlení, neboť dle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu je stát ve smyslu § 15 odst. 1 a 2 OdpŠk povinen poškozenému, který svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zmíněného zákona, nejpozději do šesti měsíců od tohoto dne nahradit nejen škodu majetkovou, ale i nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, desátá právní věta). Poškozený má tudíž právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí zmíněné šestiměsíční lhůty počínající dnem uplatnění tohoto nároku postupem podle již zmíněného § 14 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2893/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]), tj. v daném případě počínaje dnem [datum]. Výše přisouzeného úroku odpovídá jeho tehdy platné a účinné hmotněprávní úpravě vyplývající z ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

18. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. částečně změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že žalovanou zavázal k úhradě zmíněné výše náhrady nemajetkové újmy v k tomu určené patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, a ve zbytku, představovaném rozdílem žalované náhrady nemajetkové újmy a částky, která byla žalobci odvolacím soudem přiznána, byl napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

19. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace přitom žalobkyni přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

20. Žalobkyni přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta za dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) – žaloba, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“) a dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), tj. [částka] Náklady odvolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. d) – odvolání, § 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) AT) a jedné paušální náhrady hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), tj. [částka] Celkem tedy byla žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení přiznána částka [částka], k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta.

Poučení