54 Co 445/2021- 187

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] o náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy, o odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 7/2021-149, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) potvrzuje.

II. V zamítavém výroku o věci samé (výrok II) se rozsudek soudu prvního stupně mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jinak, tj. co do částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se v tomto výroku potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a dále z částky [částka] od [datum] do [datum], to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), co do požadavku žalobce na zaplacení částky [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem rozhodl tak, že žalovaná je povinna na jejich náhradu zaplatit žalobci částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalované zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím, jež dle žalobních tvrzení odpovídala součtu dílčích nároků z titulu náhrady škody či náhrady nemajetkové újmy souvisejících s jeho trestním stíháním, které bylo proti němu zahájeno usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor [obec], Oddělení hospodářské kriminality, [číslo jednací], jež mu bylo doručeno dne [datum] a na jehož základě byl stíhán pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku a dále pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, pokračovalo podáním obžaloby projednávané u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] a pravomocně skončilo po pěti letech a devíti měsících zproštěním obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalovaná částka konkrétně sestávala z žalobcem uplatněného nároku na náhradu nákladů obhajoby ve výši [částka], nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši [částka], jež dle tvrzení žalobce odpovídá míře zásahu předmětného trestního stíhání do jeho osobního, rodinného a profesního života, a konečně nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího dle žalobce v nepřiměřené délce trvání předmětného trestního řízení.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaná po zahájení řízení, konkrétně dne [datum], žalobci dobrovolně zaplatila jím požadovanou náhradu nákladů obhajoby ve výši [částka] a dále žalobci vyplatila částku [částka] na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, vzal žalobce v tomto rozsahu svoji žalobu zpět a soud prvního stupně poté usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 7/2021 - 116, které nabylo právní moci dne [datum], řízení co do uvedené částky [částka] zastavil. Napadeným rozsudkem tedy bylo rozhodováno již jen o zbylé části předmětu řízení, tvořené jednak požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši [částka] s příslušenstvím a dále požadavkem žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného trestního stíhání ve výši [částka].

4. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že na základě usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor [obec], Oddělení hospodářské kriminality, [číslo jednací], které bylo žalobci doručeno dne [datum], bylo proti žalobci - v souvislosti s výběrovým řízením na zajištění veřejné zakázky pořádání akce„ vítání občánků“ v [obec] - zahájeno trestní stíhání pro již výše zmíněný zločin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, jejichž pachateli hrozí trest odnětí svobody na tři léta až deset let. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Labem v uvedené věci dne [datum] podalo obžalobu k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, u něhož byla věc dále projednávána pod sp. zn. [spisová značka] Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci konal celkem šest hlavních líčení, dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]. V rámci zmíněných líčení byli vyslechnuti žalobce, spoluobžalovaný Ing. [jméno] [příjmení], značné množství svědků a taktéž soudem ustanovený znalec. Při posledním z uvedených hlavních líčení bylo dokazování prohlášeno za skončené a Okresní soud v Ústí nad Labem vyhlásil rozsudek, kterým byli žalobce a spoluobžalovaný Ing. [jméno] [příjmení] shledáni vinnými ze spáchání jednání, pro které byli obžalováni, byl jim uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a dále jim byla uložena povinnost k náhradě způsobené škody. Písemné vyhotovení uvedeného rozsudku však bylo zmíněným soudem rozesláno až dne [datum]. Proti předmětnému rozsudku podali včasné odvolání jak okresní státní zastupitelství, tak i oba obžalovaní. Trestní spis byl za účelem rozhodnutí o podaných odvoláních předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu odvolacímu dne [datum]. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen zmíněnému soudu zpět k dalšímu řízení s poukazem na nutnost řádně vyhodnotit stávající výsledky dokazování s tím, že teprve po správném zhodnocení důkazů bude možné o vině rozhodnout. Okresním soudem v Ústí nad Labem bylo poté nařízeno hlavní líčení na den [datum], které skončilo vydáním rozsudku, kterým byli oba obžalovaní, tedy i žalobce, zproštěni obžaloby z důvodu uvedeného v ust. § 226 písm. b) trestního řádu, neboli z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku bylo soudem účastníkům doručeno až v průběhu měsíce června [rok]. Proti zmíněnému zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně včasné odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], předmětný rozsudek soudu prvního stupně zrušil, avšak zároveň sám rozhodl o tom, že žalobce zprošťuje obžaloby podle již zmíněného ust. § 226 písm. b) trestního řádu. Vyhlášením zmíněného rozhodnutí bylo uvedené trestní stíhání žalobce pravomocně skončeno.

5. Předmětné trestní stíhání negativně zasáhlo do celé řady osobnostních složek žalobcova života. Nejvíce byl postižen po profesní stránce. Před zahájením trestního stíhání byl žalobce úspěšným regionálním politikem, který jako člen [obec] strany sociálně demokratické opakovaně uspěl v komunálních volbách a v době zahájení předmětného trestního stíhání zastával post zastupitele Ústeckého kraje a starosty Městské části [okres]. V následujících komunálních volbách konaných v roce [rok] se sice žalobci podařilo uspět, avšak coby trestně stíhaný byl donucen odstoupit, neboť ostatní koaliční strany s ním odmítaly spolupracovat. V dalších volbách se již žalobci nepodařilo dostat ani na kandidátní listinu. I přes na něj vyvíjený nátlak žalobce o své členství v politické straně nakonec nepřišel, nicméně v ní vybudovanou pozici nadobro ztratil. V důsledku zmíněného trestního stíhání tedy žalobce reálně pozbyl možnosti působit jako regionální politik a byl nucen se spokojit s výdělkem řadového referenta na úřadě, neboť z důvodu masivní medializace případu nebylo společensky žádoucí, aby zastával jakoukoliv významnější pracovní pozici. Když se o to pokusil, byl donucen rezignovat. Kromě toho nejen on sám, ale i jeho nejbližší rodinní příslušníci museli čelit společenskému odsudku, jeho dcery dokonce byly s uvedenou situací konfrontovány i na sociálních sítích. Okolí se k celé jeho rodině chovalo odtažitě. S manželkou byl dříve zvyklý hodně navštěvovat různé společenské akce, na které také byli zváni. To se však následkem předmětného trestního stíhání zásadním způsobem změnilo. Pociťoval, že vztah okolí k němu i k manželce zásadně změnil, stal se chladným a odtažitým.

6. Nárok na peněžitou náhradu obou nemajetkových újem, které žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl uplatněn u žalované dne [datum]. V zákonné šestiměsíční lhůtě určené k předběžnému projednání nároku se však žalovaná k uvedenému požadavku nevyjádřila a učinila tak až svým stanoviskem ze dne [datum], na jehož základě žalobci dobrovolně vyplatila zmíněnou částku [částka], ohledně níž již řízení v této věci bylo zmíněným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum] zčásti pravomocně zastaveno.

7. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, zejména s odkazem na ust. § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), dospěl k závěru o důvodnosti žaloby stran obou uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy, které však podle jeho názoru lze reparovat přiznáním výrazně nižší peněžité náhrady, než která byla žalobcem v řízení uplatněna.

8. V prvé řadě se soud prvního stupně věnoval žalobcem uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. S ohledem na délku posuzovaného řízení a jeho charakter dovodil, že v daném případě byly co do základu naplněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, za který se považuje též porušení povinnosti projednat trestní věc v přiměřené době. Odmítl tak akceptovat názor žalované o přiměřenosti celkové délky posuzovaného trestního stíhání. Naopak konstatoval, že v daném případě nelze za dostatečnou formu kompenzace shledat pouhé konstatování porušení práva a z tohoto důvodu se dále zabýval právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného finančního zadostiučinění. V této souvislosti kromě délky trvání posuzovaného trestního řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout k procesní i právní složitosti posuzovaného řízení, neboť bylo třeba provést značné množství svědeckých výslechů, seznámit se s množstvím listinných důkazů a konečně k řádnému posouzení relevantních skutečností bylo třeba nechat vypracovat znalecký posudek. Jelikož ustálená judikatura stanoví, že za každý rok trvání řízení je možné uvažovat o obecné výši imateriální újmy odpovídající částce [částka] za každý rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši, soud prvního stupně uzavřel, že obecná základní výše odškodnění nemajetkové újmy, kterou lze považovat za výchozí pro její následnou individualizaci, v daném případě činí [částka]. Tuto částku následně snížil pro popsanou procesní a právní složitost posuzovaného řízení o 20 % a naopak navýšil o 20 % pro nepochybně zvýšený význam řízení pro žalobce, jenž navíc umocňuje již jen ta skutečnost, že trestní stíhání je řazeno mezi řízení s typově zvýšeným významem pro poškozené. Takto tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného trestního stíhání byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou [částka].

9. Dále se soud prvního stupně zabýval oprávněností žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu zahájením trestního stíhání. Implicitně přitom vyšel ze závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání lze ve smyslu ustálené soudní judikatury podle § 8 OdpŠk považovat za nezákonné, jestliže na jeho základě zahájené trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Protože uvedená podmínka byla v daném případě splněna a soud prvního stupně měl na základě jím provedeného dokazování za prokázaný vznik nemajetkové újmy žalobce v příčinné souvislosti s uvedeným trestním řízením, zabýval se dále otázkou oprávněné výše její relutární kompenzace, neboť shledal, že mírnější forma náhrady uvedené újmy s ohledem na skutkové okolnosti daného případu nepřichází v úvahu. Zdůraznil přitom, že již z povahy věci každé trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, ukáže-li se nakonec jeho obvinění lichým. Ostatně k témuž názoru musela zřejmě dospět i sama žalovaná, jestliže žalobci na základě předběžného projednání nároku z uvedeného titulu dobrovolně uhradila částku [částka]. Protože ustálená judikatura vychází ze závěru, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo jeho zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, soud prvního stupně příkladmo odkázal na tři jím pravomocně skončené spory, jejichž předmětem byl obdobný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené jednotlivým poškozeným trestním stíháním pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákona, konkrétně pak na řízení vedená jím pod spisovými značkami 28 C 168/2016, sp. zn. 18 C 183/2016 a sp. zn. 12 C 305/2016, v nichž bylo poškozeným za zásahy do jejich profesního a rodinného života, zahrnující též medializaci jejich trestních stíhání, z titulu předmětné náhrady nemajetkové újmy přiznáno finanční odškodnění v částce [částka], [částka] a [částka]. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně shledal nepříznivé účinky předmětného trestního stíhání v životě žalobce srovnatelnými s těmi, které byly odškodněny částkami v jím zmíněných pravomocně skončených jiných řízeních, uzavřel, že i v tomto případě je možné se přidržet hodnocení plynoucího z těchto řízení. Připustil sice, že v jím příkladmo uvedených sporech byla odškodňována výrazně kratší délka trestního stíhání, konkrétně 811 dní, resp. 2,5 roku, resp. 1 rok a 4 měsíce, nicméně za situace, kdy v této věci zjištěná nepřiměřená délka trvání trestního stíhání má být kompenzována jím přiznanou peněžitou náhradou ve výši [částka], pak v součtu s náhradou nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí, která byla již žalobci dobrovolně vyplacena, se tak žalobci dostane dostatečné kompenzace za jím vytrpěné nepříznivé následky trestního stíhání, a proto nad rámec již uvedeného peněžitého plnění, tj. částky [částka], nepovažoval za potřebné žalobci jakoukoli další finanční kompenzaci přiznávat. K žádným svou povahou zvlášť nestandardním zásahům předmětného trestního stíhání do jednotlivých osobnostních sfér žalobce, které by eventuálně ospravedlňovaly přiznání vyšší finanční kompenzace, totiž podle názoru soudu prvního stupně v daném případě nedošlo. Výjimku představuje pouze zjištění stran žalobcem ztracené šance působit jako komunální politik na obecní či krajské úrovni. Nicméně ani to nakonec nelze spojovat s až tak fatálními následky, zůstal-li žalobce i přesto nadále členem politické strany, která jej v minulosti do příslušných politických funkcí nominovala.

10. Ze všech shora uvedených důvodů proto soud prvního stupně svým rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka]. Kromě této jistiny soud prvního stupně zavázal žalovanou, aby žalobci zaplatila ještě jím požadovaný zákonný úrok z prodlení, a to nejen úrok související se zmíněnou částkou [částka], ale též úrok z prodlení související s částkou, kterou žalobce původně rovněž učinil předmětem řízení a ohledně níž se mu již v průběhu řízení dostalo od žalované požadovaného plnění, tedy z částky [částka]. V této souvislosti soud prvního stupně svůj závěr implicitně odůvodnil odkazem na ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., § 14 OdpŠk a judikaturními závěry Nejvyššího soudu, že poškozený má právo, aby mu žalovaná spolu s oprávněně uplatněným žalobním nárokem spočívajícím v peněžitém plnění zaplatila též zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty vyhrazené zákonem mimosoudnímu projednání uplatněného nároku, a to až do zaplacení oprávněně nárokované částky.

11. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto podle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a s ohledem na procesní výsledek projednané věci bylo žalobci přiznáno právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

12. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání jak žalobce, tak žalovaná.

13. Žalobce svým odvoláním napadl zamítavý výrok o věci samé II a spolu s tímtéž svou povahou akcesorický nákladový výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok III), neboť i nadále trvá na přisouzení požadované náhrady nemajetkové újmy v jím uplatněné výši. Domnívá se totiž, že úvahy soudu prvního stupně, na nichž vystavěl své rozhodnutí, jsou nepřiléhavé a nepřesvědčivé a hlavně vycházejí z nesprávného závěru o možnosti činit komplexní úvahu o výši náhrady nemajetkové újmy z titulu dvou skutkově a právně odlišných nároků, jakými je nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu. Tyto nároky přitom nelze zaměňovat ani směšovat. Výši peněžité náhrady, která byla ve výsledku soudem prvního stupně shledána oprávněnou, považuje žalobce s ohledem na okolnosti daného případu za směšnou, nedosahující ani symbolického významu. Tomuto závěru nasvědčuje již jen pouhý přepočet soudem prvního stupně přiznané výše náhrady nemajetkové újmy za každý jeden den trvání jeho trestního stíhání. Z tohoto pohledu by dle názoru soudu prvního stupně mělo být shledáno dostatečným odškodnění jemu způsobené imateriální újmy v částce [částka] denně. Žalobce si je vědom toho, že jen stěží lze kompenzovat veškeré útrapy, které mu vznikly v souvislosti s předmětným trestním stíháním, avšak má za to, že je oprávněn požadovat, aby se mu na jejich náhradu dostalo alespoň takové kompenzace, která by rozumným a adekvátním způsobem reflektovala zásah do jeho poklidného a profesně úspěšného života, který vedl před zahájením předmětného trestního stíhání. Domnívá se, že peněžitá náhrada nemajetkové újmy, kterou v žalobě navrhl, těmto parametrům odpovídá. Navrhl proto, aby odvolací soud cestou změny napadeného zamítavého výroku rozsudku prvního stupně o věci samé jeho požadavku vyhověl.

14. Žalovaná naopak svým odvoláním napadla vyhovující výrok o věci samé I a nákladový výrok III, neboť má za to, že tato část napadeného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Nesouhlasí totiž se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení coby základního předpokladu existence nesprávného úředního postupu. Implicitně poukázala na to, že za nepřiměřenou je možné hodnotit jen takovou délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu. V posuzovaném řízení však tomu tak nebylo. Řízení bylo po procesní stránce náročné. V řízení bylo slyšeno značné množství svědků, jejich výpovědi byly velice obsáhlé, a to natolik, že již v přípravném řízení výslechy některých z nich probíhaly i více dní. Kromě toho svědci vypovídali k relativně složité problematice specifické veřejné zakázky, kdy v rámci jejich výpovědí musely být ozřejměny veškeré aspekty procesu jejího zadávání a hodnocení obdržených nabídek. Bylo nutné objasnit účelnost předmětné veřejné zakázky, její hospodárnost a dále prověřit celý interní postup při realizaci výběrového řízení. Pokud se k uvedenému přičte fakt, že vyšetřování bylo zatíženo omluvami svědků, bez jejichž výpovědi nebylo možné věc dostatečně objasnit, je jasné, že uvedené řízení bylo již jen z uvedeného důvodu mimořádně komplikované a časově náročné. K tomu však bylo třeba provést také značné množství listinných důkazů, mezi které patřila veškerá dokumentace související s předmětnou veřejnou zakázkou, dále značné množství úředních dokumentů, přičemž z nich plynoucí skutečnosti bylo třeba zhodnotit pomocí znaleckého posouzení. Při zvážení všech těchto okolností je žalovaná toho názoru, že na posuzované trestní stíhání lze nahlížet jako na řízení plynulé, bez průtahů, v němž úkony na sebe plynule navazovaly. Za této situace lze tudíž jen stěží činit závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil napadený vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že i ve zbylém rozsahu bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta. Pro případ, že by odvolací soud byl přeci jenom toho názoru, že v posuzovaném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je žalovaná toho názoru, že soudem prvního stupně vypočtená obecná výše základní nemajetkové újmy neměla být zvyšována s poukazem na zvýšený význam řízení pro žalobce, jestliže vedle toho požádal i o poskytnutí finančního zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí, které se dobrovolně uvolila kompenzovat částkou [částka], neboť v opačném případě by se v podstatě žalobci dostalo duplicitního odškodnění téhož.

15. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.) a poté co obě procesní strany seznámil s tím, že z jeho úřední činnosti je mu známo, že: a) ze seznamu Ministerstvem spravedlnosti na webovém portálu uvedeného seznamu rozhodnutí odvolacích soudů týkajících se odškodnění poškozenými uplatněných nároků na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, který byl uveřejněn za účelem seznámení veřejnosti s obvykle pravomocně přiznávanou výší satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním, pro jejíž stanovení je v souladu s aktuální judikaturou výchozí metoda komparace (srovnání) s obdobnými již pravomocně skončenými případy, plyne, že výše satisfakce za újmu způsobenou trestním stíháním pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě cizího majetku týkajících se členů obecních zastupitelstev se pohybuje zpravidla ve výši [částka] za každý měsíc uvedeného trestního stíhání (https:// [webová adresa] web/msp/odskodnovani2?clanek = penezni - zadostiucineni - za - ujmu - zpusobenou - trestnim –stihanim, zejména viz níže blíže rozvedené pravomocné rozsudky Městského soudu v Praze ze dne ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 151/2019-428, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 355/2019-530, a dále rozsudky téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 Co 167/2020-489, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 Co 102/2019-518); b) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 213/2017-384, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 151/2019-428, byla - v souvislosti s podpisem smlouvy o dílo na zateplení budovy požární zbrojnice, následkem čehož měla obci vzniknout škoda ve výši [částka] - trestně stíhanému starostovi obce Hnojník, obžalovanému ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku a pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku, který byl zproštěn obžaloby podle ust. § 226 písm. b) trestního řádu, tedy z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, za dobu trestního stíhání v rozsahu dvou let a čtyř měsíců, kdy mu hrozil trest odnětí svobody až na deset let, přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka], neboli náhrada nemajetkové újmy ve výši [částka] za každý měsíc předmětného trestního stíhání, zohledňující jednak negativní dopad trestního stíháni do jeho osobní a rodinné sféry, zejména proto, že projednávání kauzy bylo medializováno, ale hlavně z toho důvodu, že v té době již byl pravomocně podmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody v jiné věci a silně na něj doléhala obava z toho, že bude-li shledán vinným, bude mu udělen trest odnětí svobody nepodmíněně, a zčásti též pro pošramocení profesní pověsti komunálního politika zastávající funkci starosty obce, neboť i když, že byl pro část obyvatel obce trnem v oku a verbálně mu dávali najevo, že je zločinec, podařilo se mu i tak v dalším volebním období uspět a funkci starosty obhájit; c) pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 184/2016-489, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 355/2019-530, byla trestně stíhanému starostovi obce Ostravice, obžalovanému ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku ve stadiu pokusu podle § 220 odst. 1 trestního zákoníku, který byl zproštěn obžaloby z toho důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, se za dobu trestního stíhání v rozsahu dvou a půl let, kdy mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let, dostalo náhrady peněžité újmy ve výši [částka], tj. v částce [částka] za každý měsíc trváni zmíněného trestního stíhání, zohledňující jednak negativní dopad trestního stíhání spočívajícího v pošpinění jeho cti a pověsti, medializaci, zhoršení zdravotního a psychického stavu, dále v zásahu do rodinného života, kdy jeho trestní stíhání mělo za následek odcizení se s manželkou, dále narušení vztahů v širší rodině a konečně i to, že jeho nezletilé děti byly konfrontovány okolím nepříjemnými dotazy stran zmíněného trestního stíhání, a zčásti i života profesního, neboť mu z důvodu předmětného trestního stíhání bylo v následujících volbách znemožněno kandidovat do krajského zastupitelstva za TOP 09, byť ve finále zmíněné trestní stíhání nemělo pro jeho volitelnost fatální následky, neboť v místních volbách opětovně obhájil pozici starosty obce; shledal důvodným pouze odvolání žalobce.

16. Soud prvního stupně posouzení žalobcem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce předmětného trestního stíhání správně založil na aplikaci ust. § 13 odst. 1 OdpŠk, které za nesprávný úřední postup označuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Rovněž i odvolací soud je toho názoru, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně plyne, že v posuzovaném řízení zcela jednoznačně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, na což lze usuzovat nejen ze samotné nepřiměřené délky trvání předmětného trestního stíhání v rozsahu téměř šesti let (ve smyslu ustálené judikatury totiž k porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází i tehdy, jestliže řízení jako takové trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v jeho průběhu došlo k průtahům ze strany příslušného orgánu či nikoliv - viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/2011 civ), ale též pro svou povahou excesivní průtahy v řízení vedeném před trestním soudem první instance, kdy v rozporu s procesním požadavkem na vyhotovení písemného vyhotovení trestního rozsudku v řádu několika dní byly jak v pořadí prvý, tak i druhý rozsudek zmíněného soudu vyhotoveny po více než osmi měsících. Jen pro srovnání, z ustálené judikatury plyne, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C [číslo]). Posuzované trestní stíhání přitom trvalo téměř třikrát déle.

17. Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že ustálená judikatura vychází z premisy, že újma vzniklá následkem porušení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě se odškodňuje především v penězích, neboť k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností, typicky byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná, a tak o jiné formě satisfakce než náhradě relutární, nebylo možné uvažovat. Obecnou základní výši nemajetkové újmy soud prvního stupně stanovil v souladu se závěry ustálené judikatury, jelikož pro poměry České republiky i sám Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, odpovídá alespoň částce [částka] za každý rok řízení za současného snížení této částky za první dva roky na polovinu, neboť zmíněná částka [částka] je považována za základní obecnou výši přiměřeného zadostiučinění, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Uvedenou základní výši odškodnění bylo dále třeba individualizovat s přihlédnutím ke kritériím upraveným v § 31a odst. 3 OdpŠk (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4889/2009). Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně, že v daném případě bylo namístě pro zjištěnou procesní a právní složitost posuzovaného řízení zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy snížit o 20 % tak, jak je to dle ustálené soudní praxe obvyklé v případě věcí do jisté míry složitých. Nutno zdůraznit, že s tímto závěrem ve svých odvoláních nepolemizovala ani jedna z procesních stran. Odvolací soud rovněž souhlasí s tím, že v daném případě bylo zároveň třeba pro zjevně zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce coby poškozeného navýšit zmíněnou obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy o 20%, neboť, jak již správně ve svém rozhodnutí připomněl soud prvního stupně, posuzované řízení spadá mezi ta, u kterých se dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva předpokládá typově zvýšený význam řízení pro poškozeného. Soudem prvního stupně učiněnému právnímu posouzení je však třeba po právu vytknout absenci posouzení hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánů veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), zejména z toho pohledu, zda jeho postup v řízení odpovídal procesním pravidlům. Dojde-li totiž v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popřípadě dojde-li v důsledku jiného postupu orgánů veřejné moci v rozporu s procesními předpisy ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně, je třeba dle judikovaného závěru Nejvyššího soudu takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení rovněž zohlednit. Jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že v pořadí prvý v posuzovaném trestním stíhání vydaný rozsudek soudu prvního stupně byl pro nepřezkoumatelnost zrušen a vrácen zmíněnému soudu zpět k dalšímu řízení a že vyhotovování písemné podoby týmž soudem vydaných rozsudků vždy přesáhlo délku osmi měsíců, je evidentní, že i zmíněné kritérium mělo být při stanovení oprávněné výše náhrady nemajetkové újmy aplikováno. Podle názoru odvolacího soudu zmíněné skutkové okolnosti daného případu odůvodňují navýšení obecné výše náhrady nemajetkové újmy o dalších 20 % Odvolací soud proto ve výsledku dovodil, že přiměřenou bylo v daném případě shledat finanční náhradu za žalobcem utrpěnou nemajetkovou újmu zapříčiněnou nepřiměřenou délkou v částce [částka].

18. Rovněž právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí soud prvního stupně vystavěl na aplikaci příslušných hmotněprávních ustanovení a závěrech dlouhodobě ustálené soudní praxe, podle které stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Zákon [číslo] Sb. tento nárok sice výslovně neupravuje, avšak v dané souvislosti se vychází z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobené nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 35/1991 civ, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Soud prvního stupně, tudíž v souladu s výše uvedeným správně uzavřel, že byl-li žalobce v předmětném trestním řízení zproštěn obžaloby, pak tím samým byl naplněn primární předpoklad vzniku uvedeného typu odpovědnosti žalované spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí.

19. Taktéž lze souhlasit se závěrem soudu prvního stupně o vzniku nemajetkové újmy v příčinné souvislosti se zmíněným nezákonným rozhodnutím, jejíž vznik lze mít za prokázaný tehdy, jsou-li zde dány objektivní důvody, aby se dotčená osoba mohla cítit poškozenou, tedy že by se vzhledem ke konkrétním okolnostem případu i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit dotčenou ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). Ostatně ohledně naplněnosti všech obligatorních předpokladů pro dovození uvedeného odpovědnostního závazku co do základu nebylo mezi účastníky řízení sporu, a to dokonce ani ohledně toho, že v daném případě nepřichází v úvahu jiná kompenzace uvedené újmy, než její peněžitá náhrada, což plyne z prostého faktu, že sama žalovaná na základě předběžného uplatnění nároku žalobci z uvedeného titulu dobrovolně zaplatila částku [částka].

20. Konečně je třeba přisvědčit soudu prvního stupně i v tom směru, že výše náhrady nemajetkové újmy, které by se poškozenému mělo dostat, není právním předpisem přímo stanovena, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk výši uvedené náhrady ponechává na úvaze soudu s tím, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují, jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových okolností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 32 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 122/2012 civ). Potud tedy právnímu posouzení soudu prvního stupně nelze nic vytknout.

21. Uvedené se však již netýká zvoleného postupu, kterým soud prvního stupně dovodil adekvátnost výše jím přiznaného zadostiučinění s jinými případy, neboť nebyl konstruován na základě přesvědčivého srovnání vycházejícího z akcentace společných znaků a vysvětlení toho, jakým způsobem se tyto společné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění. Uvedený nedostatek přitom nelze zhojit ani dodatečně, neboť strohost popisu zmíněných případů, které soud prvního stupně shledal údajně shodnými s nyní projednávaným případem, takové posouzení neumožňuje. Kromě toho je třeba zdůraznit, že následkem toho, že účastníci řízení byli se soudem prvního stupně vybranými srovnávacími případy seznámeni až v jim doručeném písemném vyhotovení napadeného rozsudku, tak ani oni sami v tomto směru nebyli schopni náležitě právně argumentovat. Konečně je třeba v této souvislosti přisvědčit žalobcem vznesené odvolací námitce, že předmětný nárok na náhradu nemajetkové újmy je nárokem svou povahou samostatným, které by jako takový měl být také posouzen. Nic na tom nemění skutečnost, že vznik a rozsah způsobené nemajetkové újmy mohou indikovat jim společná kritéria.

22. Bylo tedy na odvolacím soudu, aby nalezl případy, které by dostály zmíněnému požadavku srovnatelnosti s posuzovaným případem. Potřebnou inspiraci odvolací soud nakonec nalezl ve výčtu Ministerstvem spravedlnosti uvedených rozhodnutí odvolacích soudů ohledně výše peněžitého zadostiučinění přiznávaného standardně starostům a dalším obecním zastupitelům v souvislosti s trestním stíháním pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby a přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku, přičemž za nejvíce přiléhavé posuzovaným okolnostem odvolací soud shledal oba již citované rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2, a to rozsudek zmíněného soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 213/2017-384, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 Co 151/2019-428, a rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 184/2016-489, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 355/2019-530, a to nejen pro obdobnou skutkovou a právní povahu zmíněných trestních stíhání, ale též podobnost zásahů do jednotlivých osobnostních práv poškozených, konkrétně pověsti a cti, mezilidských vztahů a profesního života. Uvedená rozhodnutí určují obecně akceptovanou základní výši relutárního odškodnění újmy poškozených starostů obcí v částce zhruba [částka] za každý měsíc trvání trestního stíhání, nicméně třeba zdůraznit, že za situace, kdy taková řízení trvala zhruba o polovinu kratší dobu, než tomu bylo v nyní posuzovaném trestním stíhání, a kdy účinky takového trestního stíhání neměly ve výsledku fatální následky na jejich volitelnost do obecních zastupitelstev v následujících komunálních volbách. Právě s ohledem na uvedený rozdíl v jinak zcela srovnatelných parametrech daných případů s nyní projednávanou věcí se odvolacímu soudu jevilo potřebným zmíněnou obecně akceptovanou výši finanční kompenzace z titulu„ nezákonného“ trestního stíhání navýšit na dvojnásobek, na částku [částka] za každý měsíc trvání žalobcova trestního stíhání. Učinil tak i s ohledem na Ústavním soudem aktuálně prosazovaný požadavek, aby výše přiznané peněžité náhrady v těchto případech nebyla symbolická a byla způsobilá plnit svou kompenzační funkci. Ústavní soud v dané souvislosti akcentoval, že má-li být stát skutečně považován za demokratický materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Pokud se tedy poškozený byl nucen podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, které přistoupily k jeho trestnímu stíhání, jež však neskončilo jeho pravomocným odsouzením, musí mít podle názoru Ústavního soudu taková osoba záruku, že se jí dostane náležitého odčinění, nedospějí-li tyto orgány k přesvědčivému závěru, že spáchala trestnou činnost. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by podle něj možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Výše stanoveného peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu tak musí vypovídat o úctě státu k soukromému a veřejnému životu jednotlivých lidí (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3271/20, a dále nález téhož soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1029/21). Veden výše uvedenými úvahami tedy odvolací soud dospěl k závěru, že by se žalobci, s ohledem na stávající závěry judikatury o satisfakci za újmu způsobenou trestním stíháním ve výši srovnatelné s jinými obdobnými případy, jež je způsobilá se vší vážností plnit svou kompenzační funkci, mělo dostat náhrady nemajetkové újmy v částce [částka]. Jelikož z uvedeného titulu již žalovaná žalobci dobrovolně zaplatila částku [částka], odvolací soud dospěl k závěru, že nepřisoudil-li soud prvního stupně žalobci z uvedeného titulu nic dalšího, je třeba žalované uložit povinnost zaplatit žalobci ještě peněžité plnění ve výši rozdílu uvedených částek, tj. částku [částka].

23. Odvolací soud proto s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) potvrdil (§ 219 o. s. ř.) a v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka], a to spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení, který bylo rovněž na místě shledat po právu s odkazem na již shora zmiňované a i nadále platné závěry judikatury stran práva poškozeného na uvedený úrok ode dne následujícího po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku podle § 14 OdpŠk, jinak, tj. co do částky [částka] s příslušenstvím, napadený rozsudek v tomto výroku rovněž potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen podle § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., za řízení před soudem prvního stupně ještě ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., a žalobci přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení, jelikož žalobce v tomto řízení se svým nárokem na náhradu škody, představovaném nárokem na náhradu nákladů obhajoby ve výši [částka], zcela uspěl a kromě toho byl co do základu úspěšný i se svými dvěma zbylými nároky na náhradu nemajetkové újmy, u nichž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu.

25. Žalobci přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši [částka], z odměny advokáta za tři úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. a), písm. d) - žaloba, písemné podání ze dne [datum], § 7 bod 6., § 9 odst. 4 písm. a), [ustanovení pr. předpisu], ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ AT“), dva úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. c) – porada s klientem konaná dne [datum], písm. g) - účast na soudem nařízeném jednání konaném dne [datum], § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), [ustanovení pr. předpisu], pěti paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), cestovného za jízdu osobním automobilem tov. zn. Mercedes Benz GLC 300 D 4MATIC, [registrační značka], ze sídla advokáta v [obec] do [obec] a zpět dne [datum] ve výši [částka] (spotřeba paliva 7,1; 5,1; 5,8 l [číslo] km, vzdálenost trasy [obec] – [obec] a zpět 190 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši [částka] za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 375/2021 Sb. – nafta motorová – 27,20 Kč/litr), náhrady za promeškaný čas v rozsahu šest půlhodin po [částka] (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), náhrady 21% DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) a parkovného ve výši [částka], tj. po zaokrouhlení na celá čísla celkem [částka].

26. Náklady odvolacího řízení pak sestávají z odměny advokáta za tři úkony právní služby po [částka] (§ 11 odst. 1 písm. c) – porada s klientem konaná dne [datum], písm. d) – písemné odvolání, písm. g) - účast na odvolacím soudem nařízeném jednání konaném dne [datum], § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), [ustanovení pr. předpisu], tří paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po [částka] (§ 13 odst. 4 AT), cestovného za jízdu osobním automobilem tov. zn. Mercedes Benz GLC 300 D 4MATIC, [registrační značka], ze sídla advokáta v [obec] do [obec] a zpět dne [datum] ve výši [částka] (spotřeba paliva 7,1; 5,1; 5,8 l [číslo] km, vzdálenost trasy [obec] – [obec] a zpět 190 km, sazba základních náhrad za používání silničních motorových vozidel ve výši [částka] za jeden kilometr jízdy a průměrná cena pohonných hmot dle prováděcí vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 511/2021 Sb. – nafta motorová – 36,10 Kč/litr), náhrady za promeškaný čas v rozsahu šest půlhodin po [částka] (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT), náhrady 21% DPH ve výši [částka] (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) a parkovného ve výši [částka], tj. po zaokrouhlení na celá čísla celkem [částka].

27. Žalobci byla proto z titulu náhrady nákladů řízení přiznána v souhrnu částka [částka]. Z žalobcem nárokovaných nákladů řízení žalobci nebyla přiznána odměna advokáta za předběžné uplatnění žalovaných nároků u žalované. Projednání nároku u příslušného úřadu má totiž neformální charakter a není regulováno žádnou speciální procesní úpravou, a proto se ani nepředpokládá, že by poškozený měl být v této fázi řízení právně zastoupen. Z toho důvodu tedy § 31 odst. 4 OdpŠk poškozenému výslovně neumožňuje žádat náhradu nákladů zastoupení, které v souvislosti s projednáváním nároku u příslušného úřadu případně vynaložil (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1191/2011).

Poučení