54 Co 450/2021- 170

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. [příjmení] Pínové a soudkyň JUDr. Jaroslavy Pokorné a Mgr. Lenky Marynkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] o nepeněžité plnění, o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 124/2020-100, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a výroku II. o věci samé potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem uložil soud prvního stupně žalované povinnost plnit žalobkyni nepeněžité plnění v podobě uvedeného gastro vybavení dle výběru žalobkyně v hodnotě [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) s tím, že žalovaná se této povinnosti zprostí, zaplatí-li žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, na základě které se žalobkyně jako podnájemce nebytového prostoru původně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nedodržení ujednání dohody o ukončení podnájmu uzavřené mezi účastnicemi dne [datum] a dále částky [částka] představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Žalobkyně tvrdila, že na základě dohody se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit odstupné ve výši [částka] do [datum], což učinila. Dále se zavázala uhradit žalobkyni [částka] v podobě gastro vybavení, tuto povinnost však nesplnila, a to ani v návaznosti na předžalobní výzvu.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že dohoda o ukončení nájmu je neplatná, neboť z její strany nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou. Za žalovanou mohl takové úkony činit pouze jednatel [příjmení] [jméno] [příjmení], nikoliv [jméno] [příjmení], jehož podpis dohoda o ukončení podnájmu obsahuje. I kdyby byla dohoda platná, žalobkyně by měla toliko právo na nepeněžité plnění v podobě gastro vybavení v hodnotě [částka], nikoliv na plnění peněžité.

4. Usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum] byla připuštěna změna žaloby tak, že žalobkyně nově požadovala plnění ve formě poskytnutí specifikovaného gastro vybavení v hodnotě [částka] s tím, že žalovaná se této povinnosti může zprostit, pokud žalobkyni uhradí částku [částka].

5. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku (bod 4 – 11), na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na jejich základě vzal za prokázané, že žalovaná s žalobkyní uzavřely s účinností od [datum] podnájemní smlouvu na dobu neurčitou. Žalovaná dopisem ze dne [datum] doručeným žalobkyni dne [datum] dala žalobkyni výpověď podnájmu, a to pro závažné porušení podnájemní smlouvy, přičemž výpověď byla podepsána [jméno] [příjmení], ředitelem hotelu. Následně žalovaná, opět jménem [jméno] [příjmení], dne [datum] vyzvala žalobkyni k vyklizení předmětných prostor. Dne [datum] byla podepsána dohoda o ukončení podnájmu, na základě které se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni [částka] do [datum] a dále částku [částka] v gastro vybavení dle jejího výběru. Žalovaná dne [datum] částku [částka] žalobkyni zaplatila; pokud jde o gastro vybavení, probíhala mezi účastnicemi dále diskuse ohledně úpravy znění tohoto ujednání, kdy žalobkyně se snažila dodatkem změnit dohodu tak, aby místo dodání gastro vybavení byla žalovaná povinna zaplatit částku [částka]. Dodatek však za žalovanou nebyl podepsán osobou k tomu oprávněnou, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně o této skutečnosti věděla. Ve vztahu k žalobkyní specifikovanému gastro vybavení pak soud prvního stupně zjistil, že cena požadovaného zboží vyjádřená v žalobním petitu odpovídá, a minimálně po další tři měsíce bude odpovídat, cenám produktů, jak jsou uváděny příslušnými dodavateli.

6. Po právní stránce odkázal soud prvního stupně v rámci svého posouzení na ust. §§ 1724, 1981, 1903, 564, 166 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.“). Dospěl přitom k závěru, že dohoda o ukončení podnájmu byla řádně sjednána, a to i s ohledem na skutečnost, že byla za žalovanou podepsána [jméno] [příjmení], ředitelem hotelu. Ředitel hotelu je osobou, která se veřejnosti jeví jako osoba, která je oprávněná za hotel jednat. [příjmení] [jméno] [příjmení] podepsal i výše uvedenou výpověď z podnájmu, jejíž oprávněnost byla předmětem řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 416/2018. V rámci tohoto řízení žalobkyně netvrdila, že by výpověď byla podepsána neoprávněnou osobou, naopak, že výpověď měla za následek ukončení podnájmu. Žalovaná navíc dle dohody o ukončení podnájmu plnila, když žalobkyni v souladu s předmětným ujednáním dne [datum] zaplatila částku [částka]. Vzhledem k tomu, že žalobkyně po změně žaloby požadovala specifikované nepeněžité plnění v odpovídající hodnotě a na úvaze žalované ponechala, zda se povinnosti plnit zprostí zaplacením peněžité částky, žalobní petit byl formulován jako alternativa facultas. Žalovaná nepeněžité plnění neposkytla, pročež soud prvního stupně žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl.

7. O náhradě nákladů řízení (výrok III.) rozhodl soud prvního stupně podle § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně před zahájením řízení vyzvala žalovanou úhradě peněžitého plnění, ačkoliv měla dle dohody nárok na plnění nepeněžité. V důsledku toho tak její výzvu nelze považovat za řádnou výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř.

8. Proti tomuto rozsudku podaly odvolání obě strany sporu.

9. Žalovaná napadla včasným a přípustným odvolání rozsudek v celém rozsahu, a to z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. g), d), e) o.s.ř. Poukázala na to, že žalobkyně přistoupila ke změně žaloby, aniž by předtím učinila (v hmotněprávním smyslu) ve vztahu k žalované řádnou výzvu, včetně specifikace nepeněžitého plnění. Za předpokladu platnosti dohody o ukončení podnájmu tak jde o nedospělý nárok. Nesprávný postup soudu prvního stupně dále spočívá v tom, že v řízení připustil žalobkyní navrhovaný alternativní petit, ačkoliv alternativní způsob plnění z předmětné dohody o ukončení podnájmu nevyplývá. Nadto výčet movitých věcí a jejich cen v době podání odvolání převyšuje částku [částka]. Dále opakovaně sporovala platnost uzavřené dohody o ukončení podnájmu. I pokud byl [jméno] [příjmení] oprávněn k právnímu jednání za žalovanou, jím podepsanou výpovědí doručenou žalobkyni dne [datum] došlo k ukončení podnájemního vztahu. Vzhledem k tomu, že k datu uzavření dohody o ukončení podnájmu již podnájemní vztah neexistoval, je dohoda neplatným právním jednáním, které nemohlo založit právní účinky. Závěrem žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně brojila svým odvoláním proti výroku III. o náhradě nákladů řízení. Žalovaná byla opakovaně vyzývána k plnění, žaloba byla shledána důvodnou, a tak žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nesplněním své povinnosti plnit řádně a včas zavdala žalovaná důvod k zahájení soudního řízení. Aplikaci § 142a o. s. ř. označila žalobkyně za nesprávnou, přičemž toto své tvrzení podpořila odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4047/14. Navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku III. tak, že žalované uloží povinnost k náhradě nákladů řízení.

11. Pokud jde o výroky I. a II. napadeného rozsudku, ty označila žalobkyně za správné a navrhla jejich potvrzení. Podotkla, že v daném případě formulovala petit žaloby jako alternativu facultas, nikoliv jako petit alternativní, jak se nesprávně domnívá žalovaná. K námitce stran výše cen požadovaných movitých věcí pak uvedla, že rozhodný stav je ke dni vyhlášení rozsudku, kdy požadované věci prokazatelně dosahovaly cen v žalobním petitu uvedených.

12. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 10 C 124/2020-155, soud prvního stupně zastavil řízení co do částky [částka], představující náklady spojené s uplatněním pohledávky, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět a žalovaná s tímto částečným zpětvzetím žaloby souhlasila.

13. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a shledal důvodným toliko odvolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení.

14. Žalovaná v odvolání mimo jiné namítala, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy k prokázání rozhodných skutečností, čímž mínila uplatnit odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř. Neuvedla však již, které konkrétní navržené důkazy nebyly v řízení před soudem prvního stupně provedeny. Odvolatel uvede odvolací důvod jen tehdy, jestliže konkrétně vylíčí, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně po skutkové nebo právní stránce, popřípadě v čem spočívá nesprávný postup soudu prvního stupně, který rozhodnutí předcházel. Nepostačuje pouze odkaz na zákonné vymezení odvolacích důvodů v § 205 odst. 2 o. s. ř. či citace zákonného textu (jde pak totiž pouze o uvedení„ právní kvalifikace“ odvolacího důvodu bez uvedení konkrétních skutečností, na nichž se má taková kvalifikace zakládat). Jelikož žalovaná žádné konkrétní důkazy, které měly být soudem prvního stupně opomenuty, neoznačila, odvolací soud se tímto jejím argumentem blíže nezabýval. Prostý odkaz na zákonné ustanovení, ve světle výše uvedeného, totiž nelze považovat za řádné uplatnění odvolacího důvodu mající za následek povinnost soudu opodstatněnost takového odvolacího důvodu přezkoumat.

15. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, jím zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu spisu. V podrobnostech proto odvolací soud na skutkové závěry soudu prvního stupně detailně uvedené v písemném vyhotovení napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje, neboť pro potřeby odvolacího řízení není účelné tyto závěry opisovat.

16. Pokud jde o právní posouzení věci, soud prvního stupně na věc aplikoval odpovídající ustanovení o. z., se závěry uvedenými v napadeném rozsudku se odvolací soud plně ztotožnil. Účastnice mezi sebou dne [datum] uzavřely ve smyslu § 1903 o. z. dohodu o ukončení podnájmu. Žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni částku [částka] do [datum] (odst. 3) a dále částku [částka] v gastro vybavení dle výběru žalobkyně (odst. 4). Žalobkyně se naproti tomu zavázala mimo jiné do 10 dní od uhrazení částky [částka] vzít zpět všechny žaloby, které proti žalované a [právnická osoba] s. r. o. v té době vedla (odst. 6). Povinnosti uvedené v odst. 3 a 6 byly účastnicemi splněny, žalovaná však nesplnila povinnost uvedenou v odst. 4, tedy neplnila žalobkyni gastro vybavení dle jejího výběru v hodnotě [částka], pročež odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu důvodnou.

17. Žalovaná sporovala platnost dohody o ukončení podnájmu ze dne [datum] s tvrzením, že z její strany byla podepsána osobou, která k takovému úkonu nebyla oprávněná, a to ředitelem hotelu. Dále pak argumentovala, že dohoda o ukončení podnájmu nemohla vyvolat žádné právní následky, když v době jejího uzavření již podnájemní vztah mezi účastnicemi neexistoval.

18. S námitkou rozsahu zástupčího oprávnění ředitele hotelu žalované, se již vypořádal soud prvního stupně v bodu 17 napadeného rozsudku, přičemž odvolací soud s uvedeným výkladem ustanovení § 166 o. z. na posuzovaný případ zcela souhlasí. Zaměstnanci mohou zastupovat právnickou osobu v rozsahu obvyklém vzhledem k pracovnímu zařazení a funkci. Skutečnost, zda v konkrétním případě je rozsah zástupčího oprávnění zaměstnance obvyklý vzhledem k jeho zařazení nebo funkci, je nutné posoudit vždy v podmínkách konkrétního případu. Důležitý je tedy charakter konkrétního pracovního zařazení. Ředitel je obecné označení pro člověka, který řídí nějakou instituci nebo její část a zároveň s tím obvykle i nějakou větší skupinu osob. Lze si představit, že pracovní náplň ředitele hotelu zahrnuje mimo jiné spolupráce s externími dodavateli jednotlivých služeb. Je tedy zřejmé, že ředitel hotelu se jeví jako osoba, která je za hotel oprávněná jednat ve značném rozsahu, podmínka uvedená v § 166 odst. 1 o. z. je tak splněna. V řízení zároveň nebylo prokázáno, že by žalobkyni bylo známo, že ředitel hotelu nebyl oprávněn k podpisu dohody o ukončení podnájmu. Žalované se toto tvrzení nepodařilo prokázat. Nadto v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 30 C 416/2018 sama tvrdila, že osoba ředitele hotelu je oprávněna zastupovat žalovanou při udělení výpovědi z podnájmu žalobkyni. Správnost závěru soudu prvního stupně stran platnosti dohody o ukončení podnájmu dále podporuje skutečnost, že žalovaná dle dohody plnila, když žalobkyni uhradila částku [částka], čímž jednoznačně vyjádřila vůli se tímto právním jednáním řídit.

19. Úvahu žalované, že z důvodu neexistence podnájemního vztahu v době uzavření dohody o ukončení podnájmu tato dohoda nemohla vyvolat žádné právní účinky, nepovažuje odvolací soud za správnou. Se žalovanou lze souhlasit, že v době uzavření dohody o ukončení podnájmu ([datum]) již podnájemní vztah neexistoval. Podnájemní vztah mezi účastnicemi zanikl dne [datum], a to doručením výpovědi podepsané ředitelem žalované ze dne [datum]. Otázku platnosti dohody o narovnání nutno posuzovat prizmatem § 1904 o. z., který se týká neexistence právního vztahu v okamžiku uzavření dohody o narovnání. Dle tohoto ustanovení platnost narovnání není dotčena omylem v tom, co bylo mezi stranami sporné nebo pochybné, ledaže omyl vyvolala některá strana lstí. Narovnání dohodnuté v dobré víře nepozbývá platnosti ani tehdy, zjistí-li se na základě skutečností vyšlých najevo dodatečně, že některá ze stran pohledávku neměla. Omyl s narovnáním úzce souvisí. Je-li mezi stranami určitá právní skutečnost sporná či pochybná, bude to pravidelně následkem toho, že jedna ze stran, případně obě, se ohledně jejího hodnocení mýlí. Z objektivního pohledu totiž právo a povinnost buď platí, či nikoliv, má jistý obsah, rozsah, je, nebo není promlčené, splatné, apod. Vzhledem k tomu, že spornost či pochybnost práva se strany snaží odstranit samy, není zde žádného nezávislého třetího, který by věc objektivně posoudil. Strany narovnání jsou si toho vědomy, narovnací smlouvu uzavírají a chtějí jí být vázány i přesto, že alespoň jedna z nich jedná v omylu. Přiřknout v takovém případě omylu právní relevanci by znamenalo popřít smysl narovnání. Téměř každé narovnání by mohlo být napadáno pro omyl a neplnilo by účel, který mu zákon přisuzuje (§ 1903 o. z.). Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že dohoda o ukončení podnájmu byla uzavřena v době, kdy mezi účastnicemi probíhalo soudní řízení, jehož předmětem bylo posouzení platnosti výpovědi z podnájmu. Zpětvzetí žaloby bylo zároveň jednou z podmínek uvedených v dohodě o ukončení podnájmu, kterou žalobkyně splnila. Jde o typický příklad narovnání, kdy si strany, aniž by čekaly na rozhodnutí soudu ohledně sporné skutečnosti (platnosti výpovědi z podnájmu), upravily vzájemná práva a povinnosti dle vlastní vůle. Skutečnost, že v době narovnání podnájemní vztah již neexistoval, na platnosti dohody o ukončení podnájmu nic nemění, neboť institut narovnání slouží právě k vypořádání sporných záležitostí mezi stranami.

20. Žalovaná dále označila postup soudu prvního stupně, jímž povolil žalobkyni změnu žaloby v okamžiku po skončení závěrečných řečí, za nesprávný. Odvolací soud je však toho názoru, že procesní postup soudu prvního stupně byl v souladu s literou zákona. Institut souhlasu soudu se změnou návrhu ve smyslu § 95 o. s. ř. je veden zásadou hospodárnosti řízení. Podle § 95 odst. 2 věty prvé o. s. ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Jestliže žalobce změnou žaloby reaguje na v průběhu dokazování nově zjištěné skutkové okolnosti, zpravidla není důvod změnu žaloby nepřipustit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 3140/2019). Dle odvolacího soudu přitom v posuzovaném případě nejde o výjimku z uvedené zásady. Se změnou žaloby dále souvisí nesouhlas žalované se zněním formulovaného výroku ve věci samé napadeného rozsudku, kdy alternativní petit předpokládá alternativní způsob plnění plynoucí z hmotného práva, ten však předmětná dohoda o ukončení podnájmu neupravuje. S tímto tvrzením žalované odvolací soud souhlasí, v projednávané věci se však nejedná o petit alternativní, ale o alternativu facultas (jak správně uzavřel soud prvního stupně), jež uvedenou podmínku alternativního způsobu plnění nevyžaduje. K rozdílu mezi alternativním petitem a alternativou facultas odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2311/2018.

21. Pokud jde o další námitku žalované stran nedospělosti uplatněného nároku na nepeněžité plnění, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že závazek se stal v průběhu řízení dospělým ve smyslu § 1958 o. z. Žalovaná tvrdila, že žalobkyně přistoupila ke změně žaloby, aniž by předtím žalovanou k nepeněžitému plnění vyzvala. Obecně platí, že výzva může být provedena i soudní žalobou na plnění předmětné pohledávky. I ta, přestože jde primárně o procesněprávní úkon, může nést hmotněprávní obsah a mít hmotněprávní účinky. Ty jsou ale vždy – právě proto, že jsou svou povahou hmotněprávní – závislé na splnění příslušných požadavků. Např. účinky výzvy k plnění provedené v žalobě nastanou až hmotněprávním doručením žaloby dlužníkovi. Žaloba je v tomto ohledu jen jakýmsi„ nosičem“ výzvy. Za nosič výzvy lze analogicky považovat nejen návrh na zahájení řízení, ale i návrh na změnu žaloby. Návrh na změnu žaloby byl přitom právnímu zástupci žalované doručen dne [datum], přičemž z obsahu plné moci založené ve spise na čl. 18 vyplývá, že advokát byl zmocněn i z hlediska hmotného práva, konkrétně ke všem úkonům v rozsahu práv a povinností podle občanského zákoníku, občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních. V této souvislosti je nutné upozornit, že samotná výzva k plnění není dostačující podmínkou pro dospělost dluhu. Je třeba, aby ještě uplynula nezbytná lhůta, kterou má dlužník na přípravu a realizaci splnění. Zákon tuto lhůtu určuje jako lhůtu bez zbytečného odkladu (§ 1958 odst. 2 o. z.). Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Výzva se do sféry dispozice právního zástupce žalované dostala dne [datum], k vyhlášení rozsudku došlo pak dne [datum] Odvolací soud shledal, že i podmínka poskytnutí dostatečné lhůty ke splnění, jako předpoklad dospělosti nároku, byla naplněna, když žalovaná měla více než měsíc na to, aby své povinnosti plynoucí z dohody o ukončení podnájmu dostála.

22. Závěrem k meritu věci odvolací soud konstatuje, že ceny požadovaného zboží je třeba považovat za rozhodné a odpovídající k okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení. V řízení před soudem prvního stupně byl proveden důkaz tehdy platnými ceníky a v době prodlení žalované ceny věci požadovaných žalobkyní odpovídaly částce [částka]. Jejich souhrn tak nepřesahoval předmětné ujednání dohody o ukončení podnájmu. Nelze přijmou argumentaci žalované, že ceny zboží je potřeba posuzovat dle jejich aktuální výše. Žalobkyni vznikl nárok na plnění v okamžiku prodlení žalované. Skutečnost, že žalovaná svou povinnost plynoucí z dohody o ukončení podnájmu nesplnila včas a řádně přitom, nelze dávat k tíži žalobkyni. Krácení práv žalobkyně z důvodu liknavosti žalované se odvolacímu soudu jeví jako zjevně nespravedlivé.

23. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. a výroku II. o věci samé podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

24. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně, pokud jde o aplikaci § 142a o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení. V tomto směru je nutno přisvědčit argumentaci žalobkyně, podpořené jí odkazovanou judikaturou. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně před zahájením řízení vyzvala žalovanou k plnění peněžitému, přestože měla nárok na plnění nepeněžité, v důsledku čehož její výzvu nelze považovat za výzvu řádnou ve smyslu § 142a o. s. ř. Nutno zmínit, že uvedené ustanovení bylo do právního řádu zařazeno zejména z důvodu předcházení tomu, aby věřitelé nezneužívali drobné pohledávky ke generování nákladů řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015.

25. Další vývoj judikatury však naznačuje odklon od fomalistického užívání citovaného ustanovení. V rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 506/2015 Nejvyšší soud uvádí:„ Jelikož pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ust. § 142a o.s.ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatil, popř. jinak nepřivodil jeho zánik. Není-li totiž dlužník ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající § 142a o.s.ř. zaplatit (resp. jinak zajistit aby věřitel dosáhl účelu, pro který žalobu podal), není dán sebemenší důvod sankcionovat pochybení věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k plnění. Podobně rovněž rozhodnutí nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4388/2013.

26. Citované rozhodnutí dopadá na posuzovanou věc. Žalobkyně žalovanou před zahájením řízení vyzvala, i když k plnění jiného druhu, než na který měla nárok, přičemž žalovaná s nárokem žalobkyně nesouhlasila a rozhodla se v řízení pokračovat. Žalobkyně pak žalovanou k nepeněžitému plnění vyzvala změnou žaloby, doručenou právnímu zástupci žalované dne [datum]. Rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé bylo vydáno [datum]. Žalovaná měla k dispozici lhůtu delší než jeden měsíc, ve které mohla svůj dluh splnit, pokud by k tomu měla skutečně vůli. Za této situace bylo proto na místě rozhodnout o nákladech řízení podle obecně platné zásady úspěchu ve věci.

27. Vzhledem k tomu, že žalobkyně byla v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšná, náleží jí podle § 142 odst. 1 o. s. ř. plná náhrada všech účelně vynaložených nákladů. Účelně uplatněné náklady žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně dle odvolacího soudu činí částku [částka], přičemž sestávají z části zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], mimosmluvní odměny advokáta za 11 úkonů právní služby podle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), při tarifní hodnotě [částka] za 11 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení; 6 x účast na ústním jednání – dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]; 4 x písemné podání - ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum]) ve výši [částka] za každý úkon, včetně jedenácti paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za DPH z částky [částka] ve výši [částka].

28. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek v celkové výši [částka]. Předmětem řízení, započatým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, bylo původně peněžité plnění ve výši [částka]. Podle položky [číslo] bod 1 písm. c) Sazebníku poplatků – přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., výše soudního poplatku odpovídala žalobkyní zaplacené částce [částka]. V průběhu řízení však došlo ke změně žaloby, kdy žalobkyně nepožadovala již plnění peněžité, ale plnění nepeněžité. Za návrh na zahájení občanského soudního řízení, jehož předmětem není peněžité plnění, zákon č. 549/1991 Sb. přitom stanoví povinnost zaplatit soudní poplatek, který podle položky 4 odst. 1 písm. c) Sazebníku poplatků činí [částka]. Pokud by žalobkyně již původně požadovala nepeněžité plnění, byla by povinna zaplatit soudní poplatek ve výši [částka] a nikoliv částku [částka]. Skutečnost, že tak žalobkyně neučinila, nelze dávat k tíži žalované, proto rozdíl mezi skutečně zaplaceným soudním poplatkem a poplatkem, který měl být vzhledem k povaze věci zaplacen, nebyl shledán účelně vynaloženým nákladem žalobkyně. Stejně tak tomu je u mimosmluvní odměny advokáta za dva úkony právní služby (předžalobní upomínka; návrh ve věci samé), které původně byly formulovány na peněžité plnění. Žalobkyně své pochybení zhojila až písemným podáním ze dne [datum], jímž v návaznosti na výzvu soudu prvního stupně došlo k finální úpravě žalobního petitu. Odvolací soud uzavírá, že vzhledem k pochybení žalobkyně při formulaci žaloby nelze ani odměnu za tento úkon právní služby, stejně tak jako předžalobní výzvu, označit za náklady účelně vynaložené.

29. Z výše uvedených důvodů odvolací soud výrokem II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený rozsudek ve výroku o nákladech řízení (III.) tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů ve výši [částka].

30. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná. Žalobkyni tak náleží náhrada nákladů v částce [částka] spočívající v mimosmluvní odměně advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání žalované ze dne [datum]; účast na odvolacím jednání před soudem dne [datum]) ve výši [částka] za každý úkon právní pomoci dle § 7 bod 5 a. t. při tarifní hodnotě [částka], mimosmluvní odměně advokáta ve výši jedné poloviny za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) a. t. (odvolání do výroku o nákladech řízení) ve výši [částka], včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady za DPH z částky [částka] ve výši [částka] Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu za její vyjádření ze dne [datum], neboť se nejednalo o náklad účelně vynaložený, když se z obsahu tohoto úkonu právní služby nepodávaly žádné nové relevantní argumenty a nadto nebyla ani žalobkyně k podání opětovného vyjádření soudem vyzvána.

Poučení