54 Co 7/2020- 242

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o odškodnění nemajetkové újmy, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 23 C 216/2014-151, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé II. mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. ohledně částky [částka] se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši [částka] k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni [částka] (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na jejich náhradě [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka] jako přiměřeného zadostiučinění z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného Krajským soudem v [obec] pod sp. zn. 19/ 16 Cm 163/2004 s tím, že řízení trvalo 10 let a 5 měsíců a nebylo pravomocně skončeno, žalobkyni vznikla nemajetková újma a svůj nárok uplatnila u žalované dne [datum].

3. Žalovaná se proti žalobě bránila tím, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, věc byla do jisté míry skutkově složitá, byl vypracován znalecký posudek, délka řízení byla ovlivněna i rušením rozhodnutí, žalobkyně se na délce řízení podílela tím, že nezaplatila soudní poplatek, soud řízení zastavil a pak musel rozhodnutí rušit, žalobkyně byla vyzývána k odstranění vad žaloby, teprve k výzvě soudu vyčíslila smluvní pokutu a také vzala žalobu částečně zpět, význam nebyl zvýšený. Žalovaná poskytla žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku zadostiučinění formou konstatování porušení práva na spravedlivý proces, přičemž k poskytnutí peněžitého zadostiučinění neshledala důvod.

4. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku vyšel ze skutkového závěru, že řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo ode dne podání žaloby dne [datum] do pravomocného ukončení dne [datum], tj. 13 let a 9 měsíců. Přitom řízení o věci samé skončilo pravomocně již dne [datum] a včetně dovolacího řízení dne [datum]; následně bylo řízení vedeno po dovolacím řízení pouze ohledně nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že řízení bylo zatíženo průtahy v podobě bezdůvodné nečinnosti soudu v období od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum], od [datum] do [datum]. Projednávaná věc byla skutkově i právně složitá, v průběhu řízení byla provedena řada listinných důkazů, dokumentace ohledně oken, bylo vyslechnuto velké množství svědků, byl prováděn i výslech účastníků a byla i potřeba znaleckého zkoumání. V průběhu znaleckého zkoumání bylo problematické, že nebyla dodaná technická dokumentace ani jednou ze stran sporu a problémem byl i ztížený přístupem do bytového prostoru se zabudovanými okny. Tato skutečnost pak měla vliv na složitost posuzovaného řízení. Právní složitost věci spočívala v řešení právních otázek týkající se bezdůvodného obohacení, k nimž se vyslovoval i Nejvyšší soud. Řízení bylo složité i po procesní stránce, soud musel opakovaně vyzývat k opravě žaloby, doložení plné moci zástupce či doplnění žalobních tvrzení, v průběhu řízení účastníci neplnili své poplatkové povinnosti současně s jejich vznikem, ale až na výzvy soudu, žalobce nezaplatil soudní poplatek za podanou žalobu ani na základě výzvy, tedy řízení muselo být zastaveno, když poplatek byl zaplacen až ve lhůtě pro podání odvolání a usnesení soudu prvního stupně muselo být zrušeno, byly řešeny otázky osvobození od soudních poplatků a další procesní otázky, např. bylo rozhodováno o svědečném. Soud prvního stupně nezjistil, že by se žalobkyně na délce řízení podílela svým postupem. Řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, v meritu věci na třech stupních soudní soustavy, opakovaně bylo rozhodováno Vrchním soudem v Praze a čtyřikrát i dovolacím soudem. V řízení bylo také rozhodováno Ústavním soudem.

5. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil po právní stránce podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, přičemž shledal celkovou délku řízení nepřiměřenou a uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému jeho nepřiměřenou délkou. Při stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění dospěl k závěru, že v tomto případě konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, proto je třeba nahradit újmu v penězích. Přiměřené zadostiučinění stanovil na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu (zejména postupem dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010), určil nejprve základní částku odškodnění ve výši [částka] za řízení v délce trvání 13 let a 9 měsíců, přičemž vzal za základ odškodnění částku [částka] za první dva roky, dále částku [částka] za každý další rok řízení a částku [částka] za jeden měsíc řízení; přitom přihlédl k tomu, že právě tato výše základního odškodnění odpovídá celkové délce posuzovaného řízení, jakož i skutečnosti, že meritorně řízení skončilo již v roce 2015. Následně soud prvního stupně modifikoval základní částku odškodnění na základě kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž ponížil základní částku odškodnění o 30 % z důvodu skutkové a právní složitosti věci a o dalších 20 % z důvodu procesní složitosti. Kritéria jednání poškozeného, významu řízení pro žalobkyni a postupu soudu v řízení nepovažoval v tomto případě za skutečnosti mající vliv na výši zadostiučinění, neboť žalobkyně svým jednáním nepřispěla k prodloužení řízení, význam řízení byl běžný, nikoliv typově zvýšený v intencích citované judikatury ESLP a stanoviska Nejvyššího soudu. Konečně soud prvního stupně snížil základní částku odškodnění o 20 % z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, které byly do rozhodování zapojeny. Ohledně kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení soud prvního stupně uzavřel, že kromě zjištěných průtahů v řízení činnost soudu nebyla zatížena obdobími bezdůvodné nečinnosti, žalobkyně si na průtahy v řízení nestěžovala ani nevyužila postup dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a ve zbytku byl postup soudů v zásadě plynulý. Takto soud prvního stupně stanovil konečnou výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu částkou [částka], tedy 30 % základní částky, ohledně níž žalobě vyhověl a ve zbývající části, tj. co do [částka] žalobu zamítl. Zároveň přiznal žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení byla žalobkyně úspěšnou, když neúspěšnou pak byla v části, jejíž výše závisela na úvaze soudu.

6. Rozsudek soudu prvního stupně napadly včasným a přípustným odvoláním žalobkyně i žalovaná, žalovaná později vzala odvolání zpět.

7. Žalobkyně ve svém odvolání nesouhlasila se způsobem stanovení přiměřené částky zadostiučinění, jak jej učinil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, a to jak s určením základní částky odškodnění, tak následnou modifikací na základě kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Žalobkyně namítala, že stanovení základní částky odškodnění postupem dle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 v částce [částka] za rok řízení (a polovinou této částky za každý rok z prvních dvou let řízení) neodpovídá současným poměrům České republiky v době, kdy uplynulo již více než 8 let od vydání stanoviska. Dále žalobkyně nesouhlasila se způsobem aplikace jednotlivých kritérií modifikace základní částky odškodnění a namítala, že snížení základní částky o desítky procent z důvodu skutkové a právní složitosti věci není přezkoumatelné, žalobkyně poukázala na to, že se žalobou v předmětném řízení domáhala zaplacení faktury za dodaná okna, jednalo se o předmět řízení běžný v oblasti obchodního práva, důvodem pro snížení odškodnění nebylo ani provádění dokazování, pokud by soud v posuzovaném řízení postupoval správně a provedl by veškeré důkazy a správně by věc hodnotil po právní stránce, nemusela by věc být několikrát rušena a vracena zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení ze strany odvolacího, příp. dovolacího soudu a k dalšímu provádění důkazů. Rovněž ani soudem prvního stupně popisovaná procesní složitost není důvodem ke snížení odškodnění, šlo o běžné úkony, které provádějí soudy prvního stupně v jakémkoliv řízení a nezakládají složitost věci po procesní stránce. Nadto soud prvního stupně snížil základní částku dvakrát ze stejného důvodu, tj. z důvodu složitosti skutkové a právní stránky věci a z důvodu procesní složitosti. Celková složitost řízení je však pouze jedním kritériem pro snížení nebo zvýšení základní částky. K tomu soud prvního stupně ještě snížil odškodnění za počet stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána, přitom jde opět o kritérium složitosti věci. Naopak soud prvního stupně nezohlednil zjištěné průtahy v řízení v podobě dlouhodobé bezdůvodné nečinnosti soudu v posuzovaném řízení. Žalobkyně nesouhlasila ani s tím, že soud prvního stupně zohlednil skutečnost, že řízení ve věci samé skončilo pravomocně již v roce 2015 a nadále byl veden spor pouze o náhradu nákladů řízení, když i výrok o povinnosti k náhradě nákladů řízení měl v daném řízení nezanedbatelný význam, neboť se jednalo o vysoké částky. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, měla za to, že výše již přiznaného zadostiučinění je přiměřená újmě, která žalobkyni vznikla. Dále namítala, že se žalobkyně na délce řízení podílela, a to zejména žádostí o osvobození od soudních poplatků a prodlevou se zaplacením soudního poplatku.

9. Odvolací soud již jednou o odvolání obou účastnic rozhodl, a to rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 7/2020-196, kterým zastavil řízení o odvolání žalované, napadený rozsudek potvrdil ve výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a že žalobkyni náleží finanční zadostiučinění, při výpočtu vyšel (kromě prvních dvou let) z částky [částka] za každý rok řízení, celkovou základní částku snížil o 40% z důvodu složitosti řízení a dále o 30% z důvodu sníženého významu řízení pro poškozeného, a to s ohledem na to, že žalobkyně je právnickou osobou a jednalo se o spor z její podnikatelské činnosti, tudíž se presumovaná újma nejeví přehnaně závažně a je třeba ji nepřeceňovat.

10. K dovolání žalobkyně byl napadený rozsudek ve výrocích II. a III. zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 30 Cdo 2226/2020-214 Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že zadostiučinění bez dalšího bližšího zdůvodnění snížil jen z toho důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou a šlo o spor z její podnikatelské činnosti, čímž pominul hlediska charakteristická pro právnické osoby, obchodní společnosti. Nadto k odlišnému právnímu hodnocení o nižším významu řízení pro žalobkyni mající vliv na výši přiznaného zadostiučinění dospěl přesto, že se soud prvního stupně touto otázkou nezabýval a do řízení ji nevnesli ani samotní účastníci a aniž by o tomto odlišném právním názoru účastníky poučil.

11. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. opětovně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, neboť průběh posuzovaného soudního řízení zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný, spornou zůstala pouze otázka výše přiměřeného zadostiučinění.

13. Odvolací soud v první řadě konstatuje (k odvolací námitce žalobkyně nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů), že odůvodnění napadeného rozsudku splňuje náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., z odůvodnění je jasně patrno, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce, soud prvního stupně jasně a srozumitelně vyložil důvody, na jejichž základě věc rozhodl. Odvolací soud v tomto odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, podle nichž„ Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele.“ V tomto případě odvolací soud neshledal, že by dovoláním napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný, aby to znemožnilo uplatnění práv žalobkyně.

14. Délka posuzovaného řízení činila 13 let a 9 měsíců, řízení bylo zatíženo opakovanými průtahy v řízení. Uvedené skutečnosti jednoznačně opodstatňují závěr, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu představovanému nepřiměřenou délkou řízení. Zároveň vzhledem k celkové délce řízení, již soud prvního stupně správně posuzoval v celkovém souhrnu, je správný závěr soudu prvního stupně, že v tomto případě konstatování porušení práva není dostačující formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a je namístě poskytnutí zadostiučinění v penězích.

15. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně postupoval správně při určení výše přiměřeného zadostiučinění, když v souladu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu stanovil základní částku zadostiučinění částkou [částka] za jeden rok řízení (sníženou na polovinu za první dva roky řízení), tj. uprostřed rozmezí vymezeného stanoviskem ([částka] [anonymizováno] až [částka] za rok řízení), přičemž ani odvolací soud neshledal důvody pro použití částky vyšší. Částky odškodnění při horní hranici rozmezí jsou v soudní praxi používány při odškodnění extrémně dlouhých řízení, mezi něž posuzované řízení zas až tak svou délkou nepatří. Nedůvodnou zároveň shledal námitku žalobkyně, že uvedená částka neodpovídá současným ekonomickým poměrům v zemi. Otázkou valorizace základní částky se opakovaně zabýval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. 30 Cdo 2184/2020, 30 Cdo 3171/2018, 30 30 Cdo 5760/2017), v nichž uvedl, že na přiměřenost výše základ částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, ale konkrétní okolnosti případu a závažnost vzniklé újmy. Stejně tak i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši [částka] – [částka] za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (III. ÚS 1303/21). Správně soud prvního stupně takto stanovenou základní částku vynásobil celkovou dobou řízení a dospěl tak základní částce zadostiučinění, kterou pak následně upravil v důsledku působení jednotlivých faktorů obsažených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) zákona Tyto hlediska odvolací soud posuzoval částečně odlišně.

16. Zákon [číslo] Sb. v ustanovení § 31a odst. 3 stanoví, že se při stanovení přiměřeného zadostiučinění přihlíží, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

17. Soud prvního stupně snížil základní částku o 30 % z důvodu skutkové složitosti, o 20 % z důvodu procesní složitosti a o 20 % z důvodu, že řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, opakovaně rozhodoval Nejvyšší soud a ústavní stížnost ve věci řešil Ústavní soud. Tímto však soud prvního stupně vzal v úvahu okolnosti, jež všechny ve svém souhrnu jsou podřaditelné pod kritérium složitosti věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, čímž ve výsledku pro toto jediné kritérium snížil základní částku odškodnění o 70 % Odvolací soud přitom zdůrazňuje, že kritérium složitosti věci je kritériem, v jehož rámci je nutno zohlednit komplexně složitost řízení, která zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, tak i dále složitost věci ve skutkové i právní rovině, přičemž po právní stránce zároveň co do hmotněprávní i procesní složitosti. Postup soudu prvního stupně, kterým složitost věci posuzoval takto parciálně, vedl ve výsledku sice k zdůvodněnému, avšak nepřiměřenému snížení základní částky. Odvolací soud proto kritérium složitosti přehodnotil a snížil pro něj základní částku odškodnění o 40 %, když jinak lze závěry soudu prvního stupně vzít za zdůvodněné – řízení bylo komplikováno ve všech soudem prvního stupně uváděných rovinách.

18. Pro ostatní kritéria soud prvního stupně základní částku odškodnění nemodifikoval, když pro to neshledal důvody. Odvolací soud se s tím ztotožňuje, jde-li o kritérium jednání poškozeného dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, když poškozená žalobkyně se o prodloužení řízení nepřičinila, když její žádost o osvobození od soudního poplatku či prodleva se zaplacením soudního poplatku neměly na délku řízení podstatný vliv. Zároveň má odvolací soud za to, že ani pro význam předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk nelze základní částku zvýšit ani snížit. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že v případě právnických osob jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2782/2015). Dopad nepřiměřeně dlouhého řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma může být tudíž menší. Takovou úvahu však nelze učinit automaticky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. U obchodních společností je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres, zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Podle Nejvyššího soudu však Evropský soud pro lidská práva nezamýšlel automaticky rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud proto v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, dovodil, že nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1290/2014). Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (a není-li v řízení některou stranou prokázáno jinak), je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Z výše uvedeného vyplývá, že se v případě právnických osob postupuje tak, že jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Stejně tak význam majetkových sporů je zásadně standardní, bez vlivu na výši zadostiučinění.

19. Odvolací soud při odvolacím jednání poskytl žalované poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., aby tvrdila, zda a z jakých důvodů lze považovat význam předmětu řízení pro žalobkyni za snížený. K tomu žalovaná uvedla, že s ohledem na to, jak význam předmětu řízení hodnotila sama žalobkyně, nelze uvažovat o významu zvýšeném; význam předmětu řízení je třeba považovat za standardní či z hlediska podnikatelské činnosti žalobkyně, která pravděpodobně vedla více obdobných sporů, za spíše nižší. Žalovaná ani přes poučení odvolacího soudu netvrdila konkrétní okolnosti, pro které by bylo možno považovat význam předmětu řízení pro žalobkyni za snížený a ani odvolací soud takové okolnosti neshledal. Za této situace, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, je třeba považovat význam předmětu řízení pro žalobkyni za standardní, což nevede k další modifikaci výše celkové základní částky.

20. Žalobkyní namítanou úspěšnost opravných prostředků nelze v posuzovaném případě podřadit pod pojem nesprávnosti postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) Odpšk, neboť odlišný právní názor soudu vyšší instance, pro něž byla rozhodnutí soudů nižších stupňů v řízení rušena, nelze státu přičítat k tíži. Průtahy v řízení se pak zásadním způsobem nepodílely na celkové délce posuzovaného řízení, proto k jejich dalšímu zohlednění v rámci kritéria dle shora citovaného ustanovení již odvolací soud nepřistoupil, neboť k jejich odškodnění již došlo v rámci posouzení celkové délky posuzovaného řízení.

21. Odvolací soud uzavírá, že základní částku ve výši [částka] je třeba snížit o 40%, žalobkyni tedy náleží celkem zadostiučinění ve výši [částka]. Soudem prvního stupně již bylo žalobkyni pravomocně přiznáno [částka], zbývá tak přisoudit dalších [částka].

22. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku II. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], jinak, tj. co do částky [částka] rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O nákladech řízení před soudy všech stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 243g odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, byť jí bylo ve výsledku přiznáno odškodnění nemajetkové újmy v nižší výši, než požadovala. Podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2707/2013), pokud poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci, popř. dosáhne konstatování porušení práva, lze s přihlédnutím k přiměřenosti žalované formy náhrady hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované peněžité plnění nebo celá jeho výše. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně jsou tvořeny odměnou advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, vyjádření ze dne [datum] a rozšíření žaloby ze dne [datum]) po [částka] podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., 4 náhradami hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka] Náklady odvolacího řízení jsou tvořeny odměnou advokáta za 1 úkon právní služby (sepis odvolání) za [částka], 1 náhradou hotových výdajů za [částka] a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka] Náklady dovolacího řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši [částka], odměnou advokáta za 1 úkon právní služby (sepis dovolání) za [částka], 1 náhradou hotových výdajů za [částka] a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka]. Celkové náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny částkou [částka], které je žalovaná v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinna uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně.

Poučení