54 CO 78/2022 - 48

Rubrum

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o 13 290 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. února 2022, č. j. 10 C 2/2022-35, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou shora označeným rozsudkem uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku ve výši 13 290 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 7 256 Kč od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 6 034 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a dále náhradu nákladů řízení ve výši 1 000 Kč (výrok II.). Nákladový výrok odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále též jen„ o. s. ř.“), plným procesním úspěchem žalobkyně. Jde-li o výši náhrady přiznané žalobkyni, uzavřel, že náklady vynaložené žalobkyní na zastupování advokátkou nelze považovat za účelně vynaložené. Vymáhaní příspěvků nepojištěných totiž podle něj náleží k hlavnímu předmětu činnosti žalobkyně a měla by být schopna zajišťovat ho vlastními silami. Proto jí přiznal na náhradě nákladů řízení toliko částku odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku (ve výši 800 Kč) a dvěma paušálním náhradám (za výzvu k plnění a za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) po 100 Kč (celkem 200 Kč), a to dle ustanovení § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ o. s. ř.“), a ustanovení § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ vyhláška č. 254/2015 Sb.“). Tuto argumentaci podpořil odkazy na nálezy Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12 a ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 736/12, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 223/12, a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 12. 2021, č. j. 72 Co 255/2021-51.

2. Proti tomuto rozhodnutí, výlučně však proti jeho nákladovému výroku II., podala odvolání žalobkyně. Rekapitulovala odůvodnění napadeného rozsudku a vytkla mu, že trpí vnitřními rozpory, když na jedné straně hodnotí přínosnost právního zastoupení žalobkyně v daném konkrétním sporu, který byl z důvodu pasivity žalovaného jednoduchý, a na straně druhé posuzuje náročnost jednotlivých úkonů právní zástupkyně s poukazem na skutečnost, že takové úkony činí žalobkyně opakovaně v mnoha řízeních. Závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně je lépe personálně vybavena k podání žaloby, označila za nepodložený. K účelnosti právního zastoupení citovala odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2309/13 a ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13, jejichž vybrané pasáže zvýraznila. Odkázala rovněž na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2021, č. j. 13 Co 148/2021-112, kterým jí byla náhrada nákladů vynaložených na zastoupení advokátem přiznána s odůvodněním, že má právo na právní pomoc podle článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, nejedná se u ní o zneužití práva, nepatří do skupiny specifických subjektů, které se v zásadě nepřiznává náhrada nákladů na právní zastoupení z důvodu dostatečného materiálního a personálního vybavení k hájení svých zájmů, jako je tomu u státu, statutárních měst, fakultních nemocnic nebo České televize, a ani nepatří mezi subjekty hospodařící s veřejnými prostředky. Navrhla, aby rozhodnutí soudu prvního stupně bylo ve výroku II. změněno tak, že žalovaná je povinna na náhradě nákladů řízení uhradit žalobkyni částku ve výši 2 252 Kč, a zároveň jí byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Žalobkyně podala odvolání včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a to jako osoba k tomu oprávněná (§ 201, § 90 o. s. ř.). Napadla rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř. a contrario). Proto odvolací soud bez nařízení jednání (§ 214 odst. 2 písm. e/ o. s. ř.) přezkoumal (§ 206 odst. 3, § 212 a § 212a o. s. ř.) napadený nákladový výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a nakonec dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

5. Rozhodování o nákladech řízení, resp. o jejich náhradě, je v občanském soudním řízení sporném primárně ovládáno zásadou úspěchu ve věci, vyjádřenou v § 142 o. s. ř.; podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Z citovaného zákonného ustanovení nicméně současně také plyne, že strana ve sporu úspěšná nemá právo na náhradu veškerých nákladů, které v souvislosti s uplatňováním nebo bráněním svého práva vynaložila, nýbrž že strana ve sporu neúspěšná, je povinna jí hradit jen takové náklady, jež lze považovat za vynaložené v souvislosti s tím účelně. Jak na to opakovaně ve své rozhodovací činnosti poukazuje Ústavní soud, důraz na účelnost nákladů, které se mají ve sporu úspěšné straně hradit, je zcela opodstatněný a pro procesní právo typický. Pravidlo, dle nějž lze úspěšnému účastníku přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy zejména i na náklady spojené se zastupováním advokátem v podobě odměny za zastupování, paušální náhrady hotových výdajů advokáta a náhradu za daň z přidané hodnoty. Je pak zásadně povinností soudu účelnost i těchto nákladů posuzovat. Tento závěr se opírá nejen o jazykový výklad § 142 odst. 1 o. s. ř.; ani pomocí jiných interpretačních metod totiž nelze korektně snést přesvědčivé argumenty pro právní názor, vyjímající náklady spojené se zastupováním advokátem z posouzení toho, zda byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva či nikoliv (srov. zejména nosné důvody nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 988/12, a dále kupříkladu usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 223/12, nebo nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 736/12).

6. Z již zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 988/12 pak vyplývá obecné kritérium hodnocení účelnosti nákladů řízení; Ústavní soud zde vysvětluje, že„ za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastupováním advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem“. Ústavní soud se dříve vypořádal již i s argumentem, že nepřiznání nákladů vynaložených na zastupování advokátem porušuje Listinou základních práv a svobod zaručený princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení, resp. právo účastníka řízení zvolit si zástupce, a to tak, že tento názor odmítl.

7. Posouzení toho, zda v konkrétní posuzované věci jsou náklady na zastupování advokátem, náklady vynaloženými účastníkem řízení účelně, musí být vždy založeno na konkrétních okolnostech této věci. Zabýval-li se tedy i v dané věci soud prvního stupně účelností nákladů, které žalobkyně vynaložila na zastupování advokátkou, byl jeho postup zcela správný. Odvolací soud se pak ztotožnil i s jeho závěrem, že tyto náklady žalobkyně účelnými nejsou; v zásadě se ztotožnil i s důvody, které soud prvního stupně k tomuto závěru vedly.

8. Z obsahu spisu plyne, že žalobkyně byla plně úspěšná ve sporu o zaplacení sumy 13 290 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se po žalovaném domáhala coby zákonného příspěvku vlastníka motorového vozidla, provozovaného bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, včetně nákladů na jeho vymáhání (dále též jen„ zákon“ či „zákon č. 168/1999 Sb.“), včetně nákladů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek. Právo [obec] kanceláře pojistitelů požadovat úhradu příspěvku nepojištěných do garančního fondu je založeno § 4 a § 24 odst. 1 označeného zákona (ve znění jeho novely, provedené s účinností od [datum] zákonem č. 293/2017 Sb.), kterým (jeho § 18 odst. 1) současně žalobkyně byla zřízena, a to jako profesní organizace pojistitelů, kteří jsou na území České republiky oprávněni provozovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Mezi úkoly Kanceláře, jejíž činnost je financována z příspěvků členů (§ 18 odst. 5 zákona), patří mimo jiné správa garančního fondu (§ 18 odst. 2 písm. a/ zákona). Garanční fond, jehož správa je zákonem vymezeným úkolem Kanceláře, se pak tvoří z pojistného za hraniční pojištění podle § 14, z příspěvků pojistitelů podle § 18 odst. 5, z přijatých náhrad podle § 24 odst. 7 a 9 a z přijatých příspěvků podle § 4 (§ 24 odst. 1 zákona). Žalobkyně není subjektem„ spolufinancovaným státem“; není tedy dle názoru odvolacího soudu na ni možno pohlížet obdobně jako na orgány státu, resp. subjekty hospodařící se státním majetkem, u nichž dal Ústavní soud v minulosti opakovaně najevo, že náklady na služby advokátem ve sporech, představovaných jejich běžnou agendou, za účelné obvykle (zásadně) považovat nelze, neboť u těchto subjektů lze předpokládat takové vybavení, které jim umožní hájení jejich práv v soudním řízení i bez služeb advokáta (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3344/12). Jak bylo nicméně výše již uvedeno, byla [obec] kancelář pojistitelů zřízena mimo jiné i za účelem správy garančního fondu, zdrojem jehož tvorby (jedním ze zdrojů) jsou i příspěvky nepojištěných; je tedy vybírání, případně i vymáhání těchto příspěvků nutno posuzovat jako činnost, náležející k hlavnímu předmětu její činnosti, který pak musí být zásadně schopna zajišťovat vlastními silami (na rozdíl kupříkladu od jednotlivých pojišťoven, u kterých vymáhání neuhrazeného pojistného představuje toliko nutný vedlejší produkt jejich podnikání, který nutně z vlastních zdrojů zabezpečovat být taková pojišťovna schopna nemusí). S ohledem na četnost věcí týkajících se otázky náhrady nákladů řízení vzniklých žalobkyni lze mít právě popsaná (a nezpochybňovaná) zjištění za skutečnosti soudu známé z jeho činnosti, která není třeba dokazovat (§ 121 o. s. ř.).

9. Jak také vyplývá z organizačního schématu [obec] kanceláře pojistitelů (jež je tradičně součástí výročních zpráv, veřejně dostupných na jejích webových stránkách), je součástí jejího organizačního uspořádání úsek právní podpory, resp. ke dni [datum] byl, samostatný úsek vymáhání pohledávek, který mimo jiné„ vede agendu uplatňování a vymáhání příspěvku nepojištěných dle § 24c zákona č. 168/1999 Sb.“ (viz obsah výročních zpráv ČKP za roky 2017 a 2018) – tedy příspěvku, v současné době (od [datum]) upraveného v ustanovení § 4 zákona (když ustanovení § 24c zákona bylo dříve s účinností od 15. 1. 2015 zákonem č. 354/2014 Sb. zrušeno).

10. Jestliže žalobkyně spravuje garanční fond (což je činnost, jež zákon zmiňuje v § 18 odst. 2 na prvním místě), jehož součástí jsou i příspěvky podle § 4 zákona, pak vymáhání zaplacení těchto příspěvků do garančního fondu mezi její stěžejní činnosti nepochybně patří. V této spojitosti je třeba připomenout, že zákon (v § 4 odst. 7) žalobkyni výslovně ukládá, aby v rámci výzvy k zaplacení příspěvku uvedla, kromě jiného, i popis důvodů vzniku nároku na příspěvek a vyčíslení výše příspěvku a svých nákladů. Musí tedy (ze zákona) disponovat aparátem nezbytným ke zjištění údajů potřebných k formulaci zmíněných požadavků vůči osobě povinné na zaplacení příspěvku.

11. Žalobkyně tedy sama (zjevně právě prostřednictvím uvedeného specializovaného organizačního útvaru) zpracovává výzvy k úhradě zákonného příspěvku nepojištěných; zde ve výzvách samotné žalobkyně datovaných dny [datum] a [datum] (i následujících upomínkách ze dne [datum] a ze dne [datum]) pak skutečně je nárok žalobkyně, který později uplatnila (prostřednictvím advokátky) u soudu, natolik skutkově i právně precizován, že v ní uvedené údaje jsou naprosto dostačující i pro potřeby žaloby, do které také byly toliko převzaty. Tato žaloba představuje vzorový návrh, obecně využitelný (a fakticky též využívaný) pro uplatnění příspěvku nepojištěných i v případě dalších dlužníků. Pokud si žalobkyně tedy najala služby advokáta de facto za účelem přepsání údajů z výzvy k zaplacení, vytvořené jí samotnou, do žaloby, pak takové zastupování do značné míry postrádá racionální smysl a náklady na takové zastoupení advokátem nelze považovat za náklady, které by byly vynaloženy účelně. Lze snad dodat, že jinak by mohla být hodnocena účelnost nákladů na zastupování advokátem v souvislosti s obhajováním uplatněného nároku v reakci na individuálně uplatněnou obranu žalovaného, takové náklady zde však vynaloženy nebyly – advokátka žalobkyni zastupující vykonala pouze úkony právní služby v podobě převzetí zastoupení, sepisu žaloby a předžalobní upomínky, když tato byla advokátkou sepsána až několik měsíců po sepsání obdobné upomínky samotnou žalobkyní a s využitím údajů v ní obsažených.

12. Jak již zmíněno, při hledání odpovědi na otázku, zda se v konkrétní věci výše popsaný závěr Ústavního soudu uplatní či nikoliv, nutno vycházet z konkrétních okolností té které věci. Obecně přitom platí, že podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu pro zaplacení příspěvku placeného vlastníkem popř. provozovatelem motorového vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, je jednoduchým úkonem opakujícím se ve stovkách či tisících obdobných věcí. Jde o typickou tzv. formulářovou žalobu, lišící se od jiných zejména údaji o osobě žalovaného a výčtem dlužných příspěvků a příslušenství. Vyhotovení takovéto žaloby je záležitost spíše technická než právní. To platí tím spíše, že žalobkyně platby příspěvků eviduje a s jejich neplatiči komunikuje nejprve sama, vyzývá je k dobrovolnému zaplacení. Formulářová podoba se používá právě ve věcech jednoduchých, kde do připraveného vzoru stačí vyplnit toliko několik specifických údajů, jak tomu bylo i v předmětné věci. Není sporu o tom, že vadné vyplnění formuláře může mít pro žalobkyni i nepříznivý procesní důsledek. To ale nic nemění na závěru o převážně technickém charakteru tohoto úkonu.

13. V předmětné věci pak samotné podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu nevybočuje z řady návrhů obdobných, proto je nelze považovat za úkon, který by žalobkyně nebyla způsobilá učinit, či který by ji (ve srovnání s výzvou k dobrovolnému zaplacení) výrazněji zatížil. Zastoupení zástupcem z řad advokátů při tomto úkonu proto ve smyslu výše popsaných závěrů Ústavního soudu do značné míry postrádá racionální smysl a náklady na takové zastoupení advokátem nelze považovat za náklady, které by byly vynaloženy účelně.

14. Odvolací soud si byl vědom změny vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění předpisů pozdějších (dále jen„ vyhláška č. 177/1996 Sb.“), provedené s účinností od [datum] vyhláškou č. 120/2014 Sb., která ve věcech o peněžité plnění do 50 000 Kč, v nichž bylo řízení zahájeno tzv. formulářovou žalobou, stanovila pro účely náhrady nákladů řízení sazby odměny za úkony právní služby do podání žaloby nižšími částkami, než jak je sazba mimosmluvní odměny upravena v § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění předpisů pozdějších. Tato skutečnost však na výše popsaných závěrech dle názoru odvolacího soudu nic nemění. [ulice] úprava se uplatní při rozhodování o výši náhrady nákladů v těch řízeních, ve kterých lze mít náklady právního zastoupení za vynaložené účelně. V předmětné věci však soud prvního stupně náklady právního zastoupení žalobkyně (správně) posoudil jako neúčelně vynaložené. Ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. náhrada takových nákladů žalobkyni nepřísluší, a to ani ve výši dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v aktuálním znění.

15. Současně však nemohl odvolací soud přehlédnout závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze [datum], sp. zn. Pl. ÚS 39/13 Ústavní soud zde dovodil, že za ústavně konformní je nutno pokládat takový postup civilních soudů, při němž v situacích, v nichž by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem přiznaly paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT, přiznávají, pokud je to nutné pro naplnění rovnosti účastníků řízení, tuto paušální náhradu coby náhradu hotových výdajů podle § 137 odst. 1 občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není. Tyto závěry byly s účinností od [datum] včleněny i do občanského soudního řádu.

16. Je skutečností, že s ohledem na závěr popsaný výše, že [obec] kanceláři pojistitelů nepřísluší náhrada nákladů právního zastoupení v souvislosti s podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, a to z důvodu neúčelnosti takto vynaložených nákladů, se možnost přiznání náhrady hotových výdajů ve výši odpovídající režijnímu paušálu, nikoliv ale jako náhrady nákladů právního zastoupení, jeví poněkud paradoxní. Přesto však je aplikace závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu na místě.

17. Neúčelnost nákladů vynaložených na právní zastoupení není dovozována ze samotného charakteru řízení či výše žalované částky, nýbrž ze specifického postavení žalobkyně jako účastníka řízení, pro kterého úkony do podání žaloby resp. návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (včetně) jsou s ohledem na jejich množství a stále stejný, opakující se charakter zcela běžnými. To ale neznamená, že by s úkony představovanými vyhotovením a zasláním předžalobní výzvy či žaloby (návrhu na vydání EPR) nebyly spojeny jakékoliv náklady. I tyto rutinní a stále se opakující úkony zjevně přináší hotové výdaje za kancelářské potřeby či poštovné.

18. S ohledem na výši žalované částky se přitom náhrada i podobných výdajů jeví pro žalobkyni důležitá, neboť v případě, že by jí nebyly nahrazeny, by soudní uplatnění žalované částky ztrácelo pro žalobkyni ekonomický význam. Je tedy v tomto řízení naplněn i jeden z předpokladů příkladmo vymezených Ústavním soudem – částka paušální náhrady není bagatelní ve srovnání s částkou žalovanou.

19. Je nutné upozornit na situaci, jak již bylo zmíněno shora, kdy byl občanský soudní řád změněn novelou [číslo] Sb. účinnou od 1. 7. 2015, tedy že byl do ustanovení § 151 vložen odstavec 3 se zněním, že účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.

20. Na řečeném nemohly, alespoň v tomto konkrétním případě, změnit nic ani rozhodnutí Ústavního soudu, na které poukazovala žalobkyně. Usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 2309/13, bylo vydáno ještě před účinností zákona č. 139/2015 Sb., stejně jako usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13, jímž Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně, kterou bylo namítáno, že [obec] kancelář pojistitelů byla přiznána náhrada nákladů řízení, a to i nákladů vynaložených na zastoupení advokátem. Ústavní soud věc označil za bagatelní a dodal, že nebyly dány ani žádné výjimečné důvody, které by navzdory tomu odůvodňovaly nutnost jeho zásahu. Konstatoval přitom, že nepovažuje Českou kancelář pojistitelů za subjekt, který by se z hlediska přiznávání nákladů řadil do stejné skupiny subjektů jako Česká televize. Vzhledem k tomu, že závěry uvedených usnesení Ústavního soudu byly vysloveny za rozdílné právní úpravy, resp. též za odlišných skutkových okolností (co se týče usnesení ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3696/13), nepovažoval je odvolací soud za přiléhavé pro souzenou věc. Při argumentaci jakýmkoliv soudním rozhodnutím je totiž třeba text takového rozhodnutí vnímat v kontextu původního řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno. Soud vždy rozhoduje v konkrétní věci tak, že aplikuje právní normy na zjištěný skutkový stav. Jsou-li skutkové okolnosti v posuzovaném případu odlišné, nelze závěry soudního rozhodnutí v jiné věci bez dalšího přebírat (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 950/17). Zde je navíc třeba připomenout, že usnesení Ústavního soudu nejsou obecně precedenčně významná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 301/05) a že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Sám Ústavní soud opakovaně (viz nálezy ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 643/06 a ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2219/12) též zdůraznil, že odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné neznamená potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností, značí toliko skutečnost, že v daném případě namítaný zásah do práv stěžovatele nedosáhl ústavněprávního rozměru, tedy že nedošlo k dotčení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Odvolací soud na základě zjištění, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu byl podán na ustáleném vzoru a s využitím údajů obsažených již ve výzvě a upomínkách sestavených samotnou žalobkyní a že žalovaný se proti žalobě nikterak nebránil, učinil své vlastní závěry formulované výše. V této souvislosti odvolací soud znovu zdůrazňuje, že by na účelnost zastoupení žalobkyně advokátkou pohlížel jinak, pokud by se jednalo o úkony učiněné v reakci na individuálně uplatněnou obranu strany žalovaného, a nikoliv o prosté přepsání údajů z upomínky sestavené žalobkyní do formuláře návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.

21. Co se týče odlišného rozhodnutí jiného senátu Krajského soudu v Brně, jehož se žalobkyně dovolává, odvolací soud dodává, že ke shora vysvětlenému odlišnému názoru dospěl v souladu s požadavky Ústavního soudu nikoliv mechanicky, nýbrž ad hoc na základě zjištění učiněných pouze v tomto konkrétním soudním řízení a při aplikaci zákonných norem na danou věc dopadajících. Rozhodnutí jednoho senátu odvolacího soudu nadto není pro ostatní senáty či soudy závazné (k tomu srov. např. odst. 15 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 872/20).

22. Ač tedy náklady na zastupování žalobkyně advokátem nelze v tomto řízení považovat za účelné, náležela jí coby ve věci samé úspěšnému účastníku řízení vedle náhrady za zaplacený soudní poplatek i náhrada hotových výdajů spojených s předžalobní upomínkou a návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, a to ve výši odpovídající paušální náhradě hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (když řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a šlo v něm o peněžité plnění nepřevyšující částku 50 000 Kč), tj. v částce 2 x 100 Kč, která by žalobkyni dle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. náležela i v případě, že by zastoupena nebyla.

23. Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobkyni náhradu nákladů řízení přiznal ve výši odpovídající částce soudního poplatku a paušální náhradě nákladů řízení odpovídající dvěma procesním úkonům účastníka, tedy v celkové výši 1 000 Kč Odvolací soud proto toto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.) O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodoval odvolací soud dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná. Jelikož však žalovanému v odvolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků řízení právo.

Poučení