54 CO 9/2022

Plný text

Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Fučíkové a soudců JUDr. Lenky Prokšové a Mgr. Miroslava Pecha ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 2. Ing. jméno příjmení , datum narození bytem adresa 3. jméno příjmení , datum narození bytem adresa zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. září 2021, č.j. 10 C 72/2019 – 225,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III mění tak, že se pozemek parc. č. St. 324 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 177 m2, jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], rodinný dům, a pozemek parc. [číslo] – zahrada o výměře 140 m2, v katastru nemovitostí zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Svratka, přikazují do podílového spoluvlastnictví žalovaných 1), 2) a 3) se spoluvlastnickým podílem každého z nich o velikosti ideální 1/3. Na vypořádání podílu žalobce ze zrušeného spoluvlastnictví je povinen každý ze žalovaných zaplatit žalobci 283 334 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Soud prvního stupně rozsudkem rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, a to pozemku st. parc. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 177 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa] ve [obec] a parc. [číslo] – zahrada o výměře 140 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou, na [list vlastnictví] pro obec Svratka a k.ú. [obec], okres [okres] (výrok I.), tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit každému z žalovaných vypořádací podíl ve výši 191 666,70 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem odůvodnil s odkazem na ustanovení §§ 1140 odstavec 1, 1141 odstavec 1 a 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“), tím, že nadále žádný z nich ve spoluvlastnictví nehodlá setrvávat, avšak na jeho zrušení se nedohodli; proto je zrušil dle ustanovení § 1143 o.z. Jejich přikázání do výlučného vlastnictví žalobce pak odůvodnil tím, že je to právě žalobce, kdo bude schopen lépe realizovat práva a povinnosti s vlastnictvím spojené, neboť na rozdíl od žalovaných, kteří i nadále hodlají nemovitosti užívat pouze k rekreačním účelům, se hodlá do nemovitosti spolu s manželkou trvale nastěhovat, bydlet v ní a udržovat ji; pro takové rozhodnutí tak svědčila jak velikost žalobcova spoluvlastnického podílu (1/2), tak i účelné využití nemovitosti, kdy v této souvislosti prvostupňový soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 2450/2017. Pokud pak žalobce zavázal k výplatě spoluvlastnických podílů žalovaným každému ve výši 191 666,70 Kč, vycházel při tom z„ tržní ceny“ nemovitostí zjištěné soudem ustanoveným znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 1 150 000 Kč O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odstavec 2 o.s.ř. s tím, že vypořádat poměry mezi sebou bylo v zájmu všech účastníků.

2. Proti tomuto rozsudku se všichni žalovaní odvolali. Ač každý ze žalovaných podal odvolání samostatně, žalovaní 1) a 2) jej odůvodnili zcela totožně (a to i s poukazem na odůvodnění odvolání ze strany žalovaného 3), o kterém prohlásili, že vyjadřuje shodnou vůli všech žalovaných o tom, v čem spatřují nesprávnost napadeného rozhodnutí, jak a v čem soud prvního stupně pochybil a jak by měl odvolací soud o odvolání rozhodnout) tím, že soud prvního stupně nesprávně uvažoval příčiny neshod mezi spoluvlastníky, pokud uvedl, že žalobce měl v roce 2018 v úmyslu zrušit podílového spoluvlastnictví dohodou, neboť mezi spoluvlastníky docházelo k neshodám ohledně nákladů spojených s užíváním nemovitostí a opravou domu, kdy převážnou část oprav měl provádět žalobce. To, na základě jakých důkazů k takovému závěru dospěl, není zřejmé. Soud prvního stupně vychází z ničím nepodložených tvrzení žalobce a naopak skutečnosti dokládající nemorální jednání žalobce vůči otci žalovaných ignoroval. V této souvislosti připomněli nezájem žalobce o předmětné nemovitosti, o nichž v roce 2018 prohlásil, že ho fyzicky i finančně zatěžují a chtěl je za účelem zisku finančních prostředků prodat; oni naopak měli a mají zájem ji zanechat jako rodinné dědictví pro další generace. Žalovaní 1) a 2) dále prvostupňovému soudu vytkli, že se nijak nezabýval reálností žalobcova tvrzení o tom, že v nemovité věci hodlá do budoucna trvale bydlet, tj. tím, zda s ohledem na svůj věk a zdravotní stav je schopen zabezpečit péči o danou nemovitost a též po stránce finanční zajistit do budoucna její rekonstrukci a stálou údržbu. Za nelogické měli i úvahy prvostupňového soudu týkající se stavebně technického charakteru nemovitosti, který na jedné straně shledává na pokraji životnosti, na druhou stranu však věří tvrzení 72letého žalobce, že zde má v úmyslu trvale bydlet a žít. Proč shledal právo žalobce silnější než právo žalovaných, soud prvního stupně dostatečně neodůvodňuje. Zde žalovaní 1) a 2) poukázali na jeho zjištění, že právě žalovaní spotřebovávali veškeré komodity, a tedy to byli oni, kdo do nemovitosti více jezdí a udržuje ji; to že má žalobce dané komodity (elektřinu, vodu, plyn) formálně napsány na své jméno, není významné, neboť jednak je odmítá na žalované přepsat, jednak oni spotřebované komodity hradí. Žalovaní 1) a 2) vyslovili též přesvědčení, že žalobce nedisponuje ani fyzickými, ani finančními prostředky, které jsou nutné k tomu, aby nemovitost byla uvedena do řádného stavu a v tomto udržována. Oni pak jsou připraveni společně ji opravit a zafinancovat její rekonstrukci tak, aby další léta mohla sloužit jejich rodinám. Dle žalovaných soud prvního stupně též nesprávně bagatelizoval jejich vztah k nemovitosti, do které jezdili už jako děti a citovaný vztah si zde vybudovali s ohledem na láskyplné vzpomínky na babičku a otce, se kterými zde trávili čas. Také měli za to, že vlastnictví nemovité věci není omezeno jejím využitím pouze pro trvalé bydlení. Takto tu ani žalobce nepobývá, jeho návštěvy zde jsou minimální. Oni nemovitosti užívali a užívají ve větším rozsahu (zde opětovně poukázali na spotřebu energií, která svědčí o jejich výlučném užívání nemovitosti), a protože sem jezdí společně se svými rodinami a dětmi, bude i napříště jimi nemovitost využita účelněji; rodina žalobce nemovitosti neužívá a ani v minulosti neužívala, a nemá o ně žádný zájem. Soud prvního stupně také nesprávně ve prospěch žalobce uvažoval velikost jeho podílu, když jim v souhrnu náleží spoluvlastnický podíl rovněž o velikosti ½, přičemž od počátku vystupují jako jedna strana a jsou v naprosté shodě. [příjmení] zákonný rámec pak podle žalovaných bylo zjišťování majetku jejich matky; naopak se soud prvního stupně nijak nevypořádal s tím, jaký majetek vlastní žalobce. Nesprávně také ignoroval fakt, že žalovaní nabízeli žalobci na vypořádací podíl více, než činila reálná tržní hodnota dané nemovité věci, žalobce naopak ani snahu nabídnout jim na vypořádání částku vyšší neprojevil; i to podle nich svědčí o tom, že k nemovitosti mají bližší vztah a že je žádoucí, aby byla přikázána do jejich spoluvlastnictví.

3. V zásadě totožně odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil také žalovaný 3). Tedy i on poukázal na nesprávné, respektive nepřezkoumatelné zjištění týkající se neshod mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaných (jejich otcem), jejichž skutečným důvodem bylo, že žalobce měl v úmyslu předmětnou nemovitou věc prodat de facto ihned po smrti jejich matky, které dům dlouhá léta náležel; otec žalovaných s tím nesouhlasil, žalobce na něj činil psychický nátlak. Nakonec žalobce souhlasil, aby nemovitost připadla do vlastnictví otce žalovaných. Žalobce tedy neměl od počátku zájem si nemovitost ponechat, v minulosti sám zajistil kupce, který byl ochoten ji koupit za částku 1 600 000 Kč. Přestože žalobce v minulosti opakovaně deklaroval, že o nemovitosti nemá zájem, soud prvního stupně nyní uvěřil ničím nepodloženému jeho tvrzení, že by se sem chtěl natrvalo přestěhovat. Kromě toho, že takové tvrzení žalobce měl za účelové, měl žalovaný 3) za to, že s ohledem na svůj věk žalobce není schopen fyzicky ani finančně zabezpečit nutné opravy a následnou údržbu nemovitosti. Obdobně jako žalovaný 1) a 2), také žalovaný 3) soudu prvního stupně dále vytkl, že zcela svévolně bagatelizoval vztah žalovaných k daným nemovitostem, že nesprávně ve prospěch žalobce zvažoval hledisko velikosti podílu i účelného využití věci, že nepochopitelně zjišťoval majetek matky žalovaných a naopak se nezabýval tím, že žalobce vlastní další nemovitý majetek, zejména pak čtyřgenerační dům ve [obec]. Za správné ani logické neměl úvahy prvostupňové soudu o možnosti trvalého bydlení žalobce v nemovitosti, jejíž stavebně technický charakter sám shledává na pokraji životnosti. Dovolával se též rozsahu užívání, o kterém svědčí spotřebované komodity, a vyslovil přesvědčení, že přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce reálně hrozí jejich prodej. Naopak žalovaní jsou připraveni dům opravit a zafinancovat jeho rekonstrukci. Žalovaný 3) se v odvolání vyjádřil také k výpovědím slyšených svědků, kdy výpověď dcery žalobce nelze mít za objektivní s ohledem na majetkový prospěch svůj i žalobce spojený s jeho případným úspěchem ve sporu. Další svědci ze strany žalující hovořili velmi obecně, a pokud vypovídali o pracech žalobce na nemovitých věcech, jednalo se o období desítek let zpět. Naopak svědek [jméno] [příjmení] soudu sdělil, že to byli žalovaní, kdo nemovitosti dlouhodobě užívá a kdo a jak se podílel na jejich opravách. Také žalovaný 3) měl výhrady k tomu, že ze strany soudu prvního stupně byl ignorován fakt, že žalovaní žalobci nabídli oproti reálné ceně vyšší vypořádací podíl. Za významné měl, že pokud budou nemovitosti přikázány žalovaným, budou moci být plnohodnotně využívány, a to větším počtem osob, které také mají lepší finanční i fyzické možnosti zajistit řádnou péči o ně, bude zajištěno jejich zanechání pro další generace a především budou ctěna přání rodinných příslušníků, kteří již nejsou mezi námi.

4. Své argumenty všichni žalovaní podpořili též odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a shodně navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se předmětné nemovitosti přikazují do jejich podílového spoluvlastnictví s podíly každého z nich o velikosti 1/3 s tím, že jim bude uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši 800 000 Kč.

5. Žalobce navrhl rozsudek soudu prvního stupně potvrdit. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že odvolací důvody v nich uplatněné jsou pro řízení irelevantní a nepodstatné. Nalézací soud se podle žalobce správně řídil výkladem k jednotlivým ustanovením občanského zákoníku o vypořádání podílového spoluvlastnictví a rovněž ustálenou judikaturou. Po provedeném dokazování pak zcela správně dospěl k závěru, že je to žalobce, kdo bude schopen lépe realizovat práva a povinnosti spojené s vlastnictvím předmětných nemovitostí, neboť na rozdíl od žalovaných, kteří je i nadále hodlají užívat pouze k rekreačním účelům, se on sem hodlá spolu s manželkou trvale nastěhovat, v nemovitosti bydlet a udržovat ji. Rovněž správně dovodil, že v potaz je nutné vzít i historicko – morální důvod, když je to žalobce, kdo se v nemovitosti narodil, dlouhá léta zde žil, staral se tu o své rodiče a také ji po celou dobu až doposud zveleboval a udržoval; i když tak činili i žalovaní, respektive jejich otec, dělo se tak v nepoměrně menším rozsahu.

6. Dále žalobce uvedl, že je pravdou, že pokud se v minulosti nemohl s otcem žalovaných dohodnout, kdo z nich bude do budoucna nemovitosti vlastnit, měl v úmyslu je prodat, neboť to měl za jediný způsob, jak vyřešit jejich spory (plynoucí z neochoty otce žalovaných hradit náklady spojené s užíváním a udržováním nemovitostí a na jejich údržbě se podílet). Po úmrtí otce žalovaných se však rozhodl, že nemovitosti neprodá a ani svůj spoluvlastnický podíl nepřevede na žalované, kteří se k němu zachovali hrubě. V té době také začal uvažovat o tom, že se s manželkou vrátí do rodného domu a stávající bydlení poskytnou dceři za účelem zlepšení její bytové situace. Žalobce se též ohradil proti námitkám, že s ohledem na svůj věk není schopen fyzicky ani finančně zabezpečit nutné opravy a následnou údržbu nemovitosti, kdy v tomto ohledu se může spolehnout i na svoje děti. Žalovaní pak dlouhodobě tvrdí, že nemovitosti hodlají užívat pouze pro rekreační účely. Za tím účelem však také mohou využívat rekreační objekt ve vlastnictví jejich matky a v důsledku přikázání předmětných nemovitostí žalobci pak nebudou v tomto ohledu ochuzeni. Také nebylo prokázáno, že by oproti žalovaným trávil v nemovitosti daleko kratší dobu. Za významnou pro rozhodnutí neměl skutečnost, že mu žalovaní nabízeli za odkoupení jeho podílu částku vyšší, než byla zjištěna znaleckým posudkem.

7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalovaných směřují proti rozsudku soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání jako řádný opravný prostředek přípustné (§ 201, § 202 á contrario o. s. ř.), že je žalovaní jako účastníci řízení (§ 90 o. s. ř.) podali jako osoby k tomu oprávněné (§ 201 o. s. ř.), že tak učinili včas (§ 204 odstavec 1 o. s. ř.) a že všechna odvolání splňovala podmínku jejich projednatelnosti v podobě uvedení odvolacích důvodů (§ 212a odstavec 2 o.s.ř.), s ohledem na jejich skutkové vymezení podřaditelných pod ustanovení § 205 odstavec 2 písmeno b), e) a g) o. s. ř., rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a přezkoumal také řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté, co zopakoval dokazování svědeckými výpověďmi [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a účastnickou výpověď žalobce a doplnil ho o účastnické výpovědi všech žalovaných a o několik listinných důkazů (z nichž některé byly již předloženy soudu prvního stupně, který z nich také při svém rozhodování vycházel, pochybil však tím, že je zákonem předepsaným způsobem – srov. ustanovení § 129 odstavec 1 o. s. ř. – neprovedl, některé žalovaní – ohledně skutečností nastalých v době po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, a tedy přípustně – srov. ustanovení § 205a písmeno f/ o. s. ř. – předložili při jednání odvolacího soudu), dospěl nakonec k závěru, že odvolání byla podána důvodně.

8. Na tomto místě považuje odvolací soud za potřebné vysvětlit, že v posuzované věci nebyl vázán mezemi podaného odvolání (§ 212 písmeno c) o. s. ř.), neboť bez ohledu na to, v jakém rozsahu (v meritu věci) žalovaní rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napadli (napadli ho ve výrocích II. a III.), dopadl jejich účinek na celý rozsudek soudu prvního stupně. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§ 1143 o. z.) je totiž řízením, jehož předmět (jímž je jednak zrušení podílového spoluvlastnictví a jednak provedení jeho vypořádání) není dělitelný, a to ani v tom smyslu, že by byla oddělitelná část výroku vyhovujícího zrušení podílového spoluvlastnictví od části vyslovující, který ze zákonem stanovených způsobů vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví soud zvolil a jak konkrétně vypořádání upravil. Celý výrok o věci samé je vždy jedním ze způsobů zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a rozhodnutí ve věci, byť by se skládalo z několika částí, není rozhodnutím o několika právech se samostatným skutkovým základem. Proto odkladný účinek podaného (byť i třeba jen) jedním z více podílových spoluvlastníků se vždy vztahuje na celý výrok o věci samé; žádná z jeho částí tedy nemůže odděleně nabýt právní moci (konstitutivní účinky rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví mohou nastat teprve tehdy, až dojde k jeho vypořádání). Tento názor je v soudní praxi dlouhodobě ustálený – srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 6. 1980, sp. zn. 3 Cz 36/80, uveřejněný ve [příjmení] Nejvyššího soudu ČSSR ([číslo] – 1984) v čísle vydání (svazku) IV ročník 1980 na straně 767, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 2145/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura v čísle vydání (svazku) VII ročník 2011 na straně 515, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 879/2005, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy [číslo] 2007 na straně 135, a též nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 687/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu v čísle vydání (svazku) 39 ročník 2007 na straně 57 pod [číslo] 2007.

9. V posuzované věci soud prvního stupně rozhodoval o žalobě na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem, a to pozemku p.č. st. 324 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 177 m2, jehož součástí je stavba – rodinný dům [adresa] ve [obec], a pozemku parc. [číslo] – zahrada o výměře 140 m2, které jsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [obec] (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), kterou žalobce podal proto, že ve spoluvlastnictví se žalovanými nechce dále setrvávat. Současně uplatnil požadavek, aby předmětné nemovitosti, které nejsou reálně dělitelné, byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví.

10. Jelikož je o zrušení (a vypořádání) spoluvlastnictví rozhodováno po [datum], postupoval i odvolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které předtím (správně) použil i soud prvostupňový. Pakliže zjistil, že žalovaní se zrušením spoluvlastnictví souhlasí (z obsahu spisu plyne, že sice vyjádřili i ochotu ve spoluvlastnictvím se žalobcem setrvat a dohodnout se o dalším jejich spoluužívání, nicméně ani jeho požadavku je zrušit se nijak nebránili s tím, že jej respektují), nelze ničeho vytknout jeho rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví. V návaznosti se pak správně zabýval také otázkou jeho vypořádání.

11. Pokud jde o možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví (srov. ustanovení § 1143 o.z.), stanoví je občanský zákoník včetně závazného jejich pořadí (srov. ustanovení § 1144 a násl. o.z.). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci, za něž je zapotřebí považovat i možnost transformovat bytový dům ve spoluvlastnictví na bytové jednotky. Není-li rozdělení věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, tj. nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který má o společnou věc zájem, finanční prostředky k vyplacení vypořádacího podílu, přichází do úvahy varianta poslední, a to prodej společné věci ve veřejné dražbě.

12. V posuzované věci nebyly tvrzeny a ani jinak nevyšly najevo žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo lze usuzovat na to, že by předmětné nemovitosti bylo možné rozdělit včetně toho, že by prostory v domě bylo možné transformovat na bytové jednotky (podle popisu rodinného domu ve znaleckém posudku [číslo] 2021 vypracovaného znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] pro účely ocenění předmětných nemovitostí se v domě nachází jedna bytová jednotka s příslušenstvím). Za situace, kdy tedy rozdělení společné věci není dobře možné a kdy současně žalobce i žalovaní o předmětné nemovitosti projevili zájem, zabýval se prvostupňový soud správně tím, kterému z účastníků mají být přikázány. Se závěrem, že tím, komu mají být nemovitosti přikázány, je žalobce, se však odvolací soud neztotožnil.

13. Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že platná právní úprava (v ustanovení § 1147 o.z.) stanoví toliko jedinou podmínku pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví; jinak to, komu bude věc přikázána, záleží na úvaze soudu, která může vyjít i z jiných kritérií, respektuje-li základní principy soukromého práva (§ 2 a násl. o.z.). Mezi tato další možná kritéria judikatura dlouhodobě řadí zejména schopnost včas zaplatit vypořádací podíl, skutečnost, že spoluvlastník je ochoten zaplatit dalším spoluvlastníkům vyšší finanční náhradu, než jaká by jim jinak náležela, dále například to, že spoluvlastník v nemovitosti bydlel, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat, či citovou vazbu k věci. I nadále je namístě brát do úvahy kritérium výše spoluvlastnického podílu a účelného využití věci, dříve v zákoně – viz zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – jako kritéria pro přikázáni věci výslovně uvedená. Ve své vskutku bohaté judikatuře k otázce vypořádání podílového spoluvlastnictví pak Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že je vždy třeba zohlednit všechny podstatné okolnosti té které věci a také připomíná, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každému ze stran sporu, a že rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněná a nesmí být zjevně nepřiměřená (ke shora uvedenému srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. července 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 692/2019, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3342/2020, a další rozhodnutí v nich odkazovaná).

14. V projednávané věci při uvažování, kterému ze spoluvlastníků mají být předmětné nemovitosti přikázány do vlastnictví, zohlednil soud prvního stupně ve prospěch žalobce předpoklad účelnějšího jejich budoucího využití, které dovodil z toho, že se sem žalobce spolu s manželkou hodlá nastěhovat, trvale zde bydlet a nemovitosti udržovat, a to na rozdíl od žalovaných, kteří i nadále je hodlají využívat pouze k rekreačním účelům, a dále velikost jeho spoluvlastnického podílu.

15. Co se kritéria velikosti spoluvlastnického podílu týče, plyne z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009), že v případě, že ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se dva nebo více účastníků dohodne a žádá, aby jim byla společná věc přikázána do podílového spoluvlastnictví, z něhož by byli někteří spoluvlastníci vyloučeni, je třeba pro úvahu o velikosti spoluvlastnických podílů jako o jednom z kritérií pro rozhodnutí jejich podíly sčítat. Je-li tedy žalobce vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ a žalovaní, kteří usilují o to, aby jim předmětné nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví (bez účasti žalobce), vlastní v souhrnu druhou jejich polovinu, nelze s ohledem na řečené než uzavřít, že kritérium velikosti spoluvlastnických podílů nesvědčí ani jedné ze stran sporu.

16. Odvolací soud nesdílí ani názor, že by předmětné nemovitosti měly být přikázány žalobci (de facto výlučně) na základě kritéria jejich účelného využití, nadto využití žalobcem teprve zamýšleného. Co se užívání předmětných nemovitostí týče, vyplynulo z provedeného dokazování (kdy tato skutečnost konec konců nebyla mezi účastníky sporná), že i když je jejich součástí stavba rodinného domu určená k trvalému bydlení, takto ji žádný ze spoluvlastníků neužívá, každý svoji potřebu bydlení uspokojuje jinak; pokud jde o žalobce, bydlí spolu s manželkou [jméno] [příjmení] v rodinném domě ve [obec], na kterém mají (ve společném jmění manželů) spoluvlastnický podíl o velikosti ½, vlastníkem druhého spoluvlastnického podílu je jejich syn [jméno] [příjmení] – viz informace o pozemku parc. [číslo] v k.ú. město Žďár, a účastnická výpověď žalobce, ze které dále vyplynulo, že zde mají k dispozici samostatnou bytovou jednotku. Zjevně tedy ani žalobce (vycházeje z toho, jak svoji bytovou potřebu doposud uspokojuje) předmětné nemovitosti k vlastnímu bydlení nepotřebuje. Pokud pak se dovolával svého úmyslu se sem posléze přestěhovat a do budoucna ve [obec] spolu s manželkou bydlet, odvolací soud o tom, že takový úmysl skutečně zrealizuje, zcela nepřesvědčil. I když tento jeho záměr potvrdila jeho dcera (logicky, protože právě ona je osobou, která by z takového jednání žalobce měla profitovat) a hovořila o něm i svědkyně [jméno] [příjmení], jež vědomost o něm měla získat od manželky žalobce, naopak svědek [jméno] [příjmení], dlouholetý přítel žalobce, to, že by žalobce chtěl ve [obec] bydlet, zpochybnil a vyslovil naopak nad tím podiv s tím, že„ přece má barák ve Žďáře“ a že o tom se žalobcem nikdy nemluvili. Pokud ale jsou letitými přáteli a jsou v kontaktu (podle svědka se žalobcem mluvil naposledy asi před týdnem), má odvolací soud za pravděpodobné, že by se mu žalobce o svém záměru do budoucna bydlet ve [obec] alespoň zmínil, tím spíše, že by šlo o jejich spolužití ve stejném městě. Co však měl odvolací soud za podstatné, je to, že důvodem přestěhování se žalobce do [obec] a využívání předmětných nemovitostí k bydlení by mělo být vyřešením bydlení jeho dcery, respektive vnučky, tím, že by žalobce s manželkou přenechali svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti ve [obec] spojený s možností tuto nemovitost využívat k bydlení své dceři, která by pak svůj byt přenechala své dceři (vnučce žalobce). Odvolací soud má však za to, že zvažovat bytovou potřebu třetí osoby (byť dcery, respektive vnučky spoluvlastníka) při rozhodování o přikázání věci na úkor dalších spoluvlastníků není případné. Bylo tak při uvažování kritéria účelného využití věci dle názoru odvolacího soudu zapotřebí vycházet z toho, jak jsou doposud předmětné nemovitosti využívány, tedy z toho, že jsou využívány k rekreačním účelům; o tom, že takto sem všichni žalovaní jezdí několikrát do roka, v zásadě nebylo mezi účastníky sporu (a potvrzuje to vedle výpovědi svědků, zejména [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], i to, že zde spotřebovávají plyn, elektrickou energii a vodu, kterou jim žalobce, jenž jejich dodávky, respektive zálohy na ně, platí jejich dodavatelům, podle skutečné spotřeby přeúčtovává, a žalovaní je takto platí, stejně jako se adekvátně svým spoluvlastnickým podílům podílejí i na úhradě trvalých plateb, pokud jsou s dodávkou jednotlivých komodit spojeny). Odvolací soud pak nemá pochybnosti o tom, že do [obec] jezdí i žalobce; s ohledem na vzdálenost jeho bydliště ve [obec] sem logicky má možnost jezdit častěji a pravidelněji, a odvolací soud nemá důvod pochybovat, že se tak i děje; spíš než za účelem rekreace sem však jezdí dům vyvětrat, posekat trávu na zahradě (viz výpovědi svědků [příjmení] a [příjmení]). To, že by také on a jeho rodina předmětné nemovitosti dlouhodobě využívali k déledobějším (vícedenním) pobytům (k rekreaci), má však odvolací soud za vyvrácené zjištěními o spotřebě energií a vody, kdy v období 2017 až 2018 byly nulové (viz žalobcovo„ vyúčtování energií za období 2017 – 2018“), stejně jako v období 2018 – 2019 (viz korespondence účastníků i faktury za vodné a stočné a potvrzení o provedených platbách ve prospěch žalobce ze strany žalovaných), v období 2019 – 2020 byly nulové spotřeby žalobce u elektřiny a plynu (viz požadavek žalobce na úhradu vyúčtování elektřiny ze dne [datum] a na úhradu vyúčtování plynu ze dne [datum]), u faktury za vodné a stočné (1 177 Kč) žalovaní žalobci dle potvrzení platby z účtu hradili 1 033 Kč, což odpovídá spotřebě žalobce cca 2 m3 (což současně představuje cca 17 % celkové spotřeby vody v uvedeném období). Z listin doložených žalovanými, jejichž obsah žalobce nezpochybnil (konkrétně z vyúčtování dodávek elektřiny, plynu, z faktur za vodné a stočné, z přehledů spotřeby a z korespondence účastníků) dále vyplynulo, že v období 2020 – 2021 žalobce z celkové spotřeby elektřiny„ NT“ (513 kWh) spotřeboval 4 % (19,3 kWh), z celkové spotřeby elektřiny„ VT“ (31,10 kWh) spotřeboval 10 % (3 kWh) a z celkové spotřeby plynu (49 m3) měl spotřebu nulovou, a v období 2021 – 2022 z celkové spotřeby elektřiny„ NT“ (626 kWh) spotřeboval 9 % (55,65 kWh), z celkové spotřeby elektřiny„ VT“ (34 kWh) spotřeboval 22 % (7,2 kWh), jeho spotřeba plynu byla nulová a spotřeba vody byla 2,88 m3 z celkově spotřebovaných 10,43 m3 (tj. 28 %). Z toho, jak se žalobce podílel na spotřebě jednotlivých komodit, lze dovodit, že se vskutku dlouhodobě omezoval na nezbytné návštěvy za účelem sečení trávy či větrání domu, a že teprve postupem doby (zejména v posledním roce) také on začal předmětné nemovitosti využívat ve větším rozsahu než jen ke krátkodobým návštěvám; odvolací soud tak neměl důvod nevěřit svědkyni [jméno] [příjmení], že i oni (tj. žalobce a jeho rodina) tyto nemovitosti využívají (vyjma zimního období) k déledobějším pobytům, s tím ovšem, že se tak děje až v současné době (v letošním roce). Konec konců dobu, jakou tato svědkyně trávila ve [obec] v letech předchozích, neuměla specifikovat ani odhadem. Pokud tak žalovaní užívají k rekreaci předmětné nemovitosti dlouhodobě a kontinuálně, svědčí hledisko využití nemovitostí spíše v jejich prospěch, když odvolací soud nemá důvod nevěřit tomu, že tak hodlají činit i do budoucna.

17. Co se týče údržby nemovitostí a jejich oprav, měl odvolací soud za podstatnou mezi účastníky nespornou skutečnost, že od doby, kdy v předmětných nemovitostech přestali trvale bydlet matka žalobce a jeho bratr, respektive po dobu trvání jejich spoluvlastnictví, žádný z nich žádné opravy, úpravy ani jakékoliv jiné investice do nich neprovedl a neprovádí; to, jak se na jejich údržbě podíleli za života předchozích spoluvlastníků (byť žalobce byl již od roku 1986 jedním z nich), neměl odvolací soud pro rozhodnutí o přikázání věci za významné. I když o tvrzení, že žalobce do [obec] jezdí sekat trávu a větrat, nemá odvolací soud důvod pochybovat, nicméně to bez dalšího nemůže vést k závěru o jeho zásadní a významné zásluze na údržbě nemovitostí, na které se ostatně obdobným způsobem podílejí i žalovaní v rámci výše popsaného jejich užívání. Ve prospěch žádného z účastníků pak nesvědčí ani hrazení nákladů s provozem nemovitostí spojených, kdy na těchto se dlouhodobě podílí všichni účastníci podle velikosti svých podílů (daň z nemovitých věcí), respektive podle skutečné spotřeby využívaných komodit (elektřina, voda, plyn) tak, jak to bylo výše popsáno.

18. Odvolací soud měl nakonec za to, že rozhodující pro úvahu, kterému (kterým) ze spoluvlastníků má být nemovitost přikázána, je jejich vztah k ní. V tomto ohledu sice žalobce tvrdí, že k nemovitosti, ve které se narodil, kde žili jeho rodiče, o které se až do jejich smrti staral, má (právě z uvedených důvodů) silný citový vztah; v rozporu s tím však je skutečnost, že v minulosti dal opakovaně najevo, že o předmětné nemovitosti nemá zájem. Zde je zapotřebí poukázat především na korespondenci žalobce a jeho bratra [jméno] (tehdejšího spoluvlastníka a otce žalovaných), kterému v dopise ze dne [datum] sděluje, že je nezbytné řešit jejich spoluvlastnictví, které navrhuje vypořádat vyplacením jednoho či druhého z nich z tržní ceny, nebo prodejem třetí osobě a rozdělením si výtěžku z něj. V dopise z [datum] pak uvádí, že„ chce barák řešit proto, že má na baráku ve Žďáře práce a plateb až nad hlavu a nehodlá ještě něco platit ve [obec], protože ho to finančně zatěžuje“ a bratrovi sděluje, že má kupce za 1 600 000 Kč, což je tržní cena, a že pokud chce, ať mu u notáře vyplatí 800 000 Kč a barák si nechá. Nebo vyplatí 800 000 Kč on jemu a barák si nechá on. Takové chování žalobce v očích odvolacího soudu jeho tvrzení o silném citovém vztahu k předmětným nemovitostem zcela zásadně zpochybňuje. Naopak citový vztah deklarovaný žalovanými odvolací soud vnímá jako silnější a pevnější, když už ve shora zmíněné korespondenci jejich otec žalobci sděluje, že o dům mají zájem„ jeho kluci“ a že by ho mohli užívat společně s [jméno] (dcerou žalobce) – což žalobce ovšem posléze odmítl. Žalovaní pak kromě svého vztahu k nemovitostem, který si budovali od svého dětství, kdy zde trávili prázdniny u prarodičů, poukazují i na přání zejména babičky, která si přála dům uchovat pro celou rodinu, kdy všichni její členové by stále měli mít možnost jej užívat a také se tu společně scházet tak, jak tomu bylo za jejího života. O takové vůli jejich babičky (matky žalobce) dle přesvědčení odvolacího soudu svědčí jednak to, že už po smrti jejího manžela získali spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech všichni tři její synové (viz výpis z katastru nemovitostí a účastnická výpověď žalovaného 2/) a potvrdili to i slyšení svědci [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. To žalovaní respektují, a dokonce i přes zjevné neshody mezi účastníky vyjádřili ochotu ve spoluvlastnictví se žalobcem setrvat tak, aby i nadále mohli nemovitost užívat všichni (což naopak žalobce opakovaně striktně odmítl). Odvolací soud má za to, že projevem silnějšího vztahu žalovaných k předmětným nemovitostem je i nabídka vyššího vypořádacího podílu; v průběhu řízení (dopisem adresovaným zástupci žalobce a datovaným dnem [datum]) žalobci navrhli, že od něho jeho podíl odkoupí za částku 850 000 Kč, což rovněž žalobce odmítl. Před odvolacím soudem pak vyjádřil svoji připravenost vypořádat spoluvlastnické podíly žalovaných z obvyklé ceny nemovitostí zjištěné znaleckým posudkem, tj. z částky 1 150 000 Kč. I když odvolací soud nemá zásadní pochybnosti o tom, že vypořádací podíl by žalobce byl schopen žalovaným vyplatit i z uvedené vyšší částky, respektive že by byl schopen si na vyplacení těchto podílů, stejně jako na financování nezbytných oprav v domě – na tom, že je nezbytné provést zejména rekonstrukci topení a řešit plíseň v domě se účastníci shodli, přičemž žalobce jen náklady na rekonstrukci topení odhaduje částkou 250 000 až 300 000 Kč, peníze opatřit (pokud měl ke dni [datum] zůstatek na účtu ve výši 609 980 Kč – viz potvrzení [právnická osoba], není nevěrohodným jeho tvrzení o tom, že aktuální výše jeho úspor je cca 730 000 Kč a důvod nevěřit nemá odvolací soud ani tomu, že by další finanční prostředky získal od dcery za převod spoluvlastnického podílu na nemovitostech ve [obec] – viz účastnická výpověď žalobce a také svědecká výpověď [jméno] [příjmení], která potvrdila, že by při rekonstrukci žalobci„ pomohli i finančně“), skutečností zůstává, že tyto prostředky nemá bezprostředně k dispozici, a to na rozdíl od žalovaných. Žalovaní dle svých účastnických výpovědí (které rovněž korespondují s tím, jak svoji soulventnost dříve doložili) mají k dispozici volné peněžní prostředky v částkách cca 560 000 Kč (žalovaný 1), cca 1 000 000 Kč (žalovaný 2) a cca 560 000 Kč (žalovaný 3). Odvolací soud podotýká, že správnost postupu, kdy se za základ pro určení výše vypořádacího podílu považuje vyšší hodnota, ze které vycházela nabídka některého ze spoluvlastníků na poskytnutí finanční náhrady, lze dovodit například z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016 (k tomu dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016). Odvolací soud nicméně zdůrazňuje, že hledisko solventnosti nevyhodnotil ve prospěch žádného z účastníků. To, na základě čeho se přiklonil k tomu, že je namístě předmětné nemovitosti přikázat do spoluvlastnictví žalovaných, byl zjevně silnější jejich citový vztah k nim a s ním spojený setrvalý zájem o ně ve srovnání se žalobcem, který v době ještě nedávno minulé usiloval o zrušení spoluvlastnictví a o jeho vypořádání, v jehož důsledku by své spoluvlastnictví pozbyl včetně toho, že by předmětné nemovitosti byly prodány třetí osobě (a přestaly tak být„ rodinným majetkem“). Protože naopak hlediska, ze kterých při rozhodování o přikázání věci vyšel soud prvního stupně, neměl za přiléhavá, přistoupil odvolací soud nakonec k tomu, že jeho rozsudek potvrdil (§ 219 o. s. ř.) toliko ve výroku I. o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem, avšak ve výrocích II. a III. ho změnil (§ 220 odstavec 1 písmeno b/ o. s. ř.) tak, že se pozemek parč. č. st. 324 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 177 m2, jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], rodinný dům, a pozemek parc. [číslo] – zahrada o výměře 140 m2, v katastru nemovitostí zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území Svratka, přikazují do podílového spoluvlastnictví žalovaných 1), 2) a 3), a to se spoluvlastnickým podílem každého z nich o velikosti ideální 1/3. Zaplatit žalobci vypořádací podíly pak uložil každému ze žalovaných v rozsahu, který odpovídá velikosti spoluvlastnického podílu, který z titulu vypořádání ze spoluvlastnického podílu žalobce získává (tj. 1/3). Jako základ pro určení výše vypořádacích podílů uvažoval (jak z výše uvedeného plyne) ne zjištěnou obvyklou cenu předmětných nemovitostí, nýbrž částku, kterou v průběhu řízení jako vypořádací podíl žalovaní žalobci nabídli, tj. částku 850 000 Kč Lhůtu k jejich zaplacení pak určil (§ 160 odstavec 1 o. s. ř.) v trvání patnácti dnů od právní moci rozsudku, která žalovaným poskytuje dostatečný časový prostor, aby platby i v součinnosti s příslušnými bankami, u kterých mají své finanční prostředky uloženy, zrealizovali.

19. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně bylo na odvolacím soudu, aby dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odstavec 2 o. s. ř.). Rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů právo, vychází ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 572/19, v jehož právní větě se uvádí:„ Rozhodnutí o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nemůže odvíjet toliko od úvahy soudu o tom, co bylo mezi účastníky sporné a jaké řešení v tomto ohledu přijal soud. Naopak v tomto řízení, v němž se jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, v němž všichni účastníci (spoluvlastníci) mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a v němž předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých účastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny“ Žádné takové zvláštní důvody, které by přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků odůvodňovaly, odvolací soud v posuzované věci neshledal.