54A 4/2022 – 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce: X bytem X zastoupen Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Pod kaštany 245/10, 160 00 Praha 6 – Dejvice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 1. 2022 č. j. KUJCK 2903/2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. vymezení věci, obsah žaloby 1. Rozhodnutím Městského úřadu Tábor, kanceláře starosty ze dne 11. 10. 2021 č. j. P 858/2021–Kre, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2001 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), spáchaného v nedbalosti dne 23. 5. 2021 v době kolem 14:31 hod., na pozemní komunikaci I/3 v obci Sezimovo Ústí ve směru jízdy od Tábora k Plané nad Lužnicí, BČS Mol tím, že řídil motorové vozidlo tov. Zn. Mercedes Benz , které jelo rychlostí vyšší než 50 km/hod., kdy mu byla naměřena rychlost jízdy 76 km/hod. po odečtení možné odchylky rychloměru byla stanovena rychlost vozidla na 73 km/hod., čímž byla překročena dovolená rychlost vozidla v obci o 23 km/hod. a tímto jednáním bylo porušeno ustanovení § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobce byl tudíž uznán vinným ze spáchání výše uvedeného přestupku a správní orgán mu podle § 125c) odst. 5 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích v souladu s ustanovením § 135 –40, ustanovením § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů a doplňků (dále jen „zákon o přestupcích“), uložil správní trest pokuty ve výši 3.000 Kč a dále mu byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. O odvolání žalobce rozhodl žalovaný pod č. j. KUJCK 2903/2022 dne 12. 1. 2022 tak, že podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění pozdějších předpisů („správní řád“) rozhodnutí Městského úřadu Tábor, kanceláře starosty ze dne 11. 10. 2021 č. j. P 858/2021–Kre potvrdil a odvolání žalobce zamítl.

2. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 15. 3. 2022 se žalobce domáhal přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

3. Žalobce v žalobě namítal, že výrok rozhodnutí o správním trestu je nezákonný a nepřezkoumatelný, a to ze dvou důvodů. Jednak správní orgán porušil při úvaze o správním trestu zásadu zákazu dvojího přičítání. Dále správní orgán konstatoval, že sankci ukládá na základě převahy „mírně přitěžujících okolností, aniž by jakékoli přitěžující okolnosti konstatoval.

4. K námitce týkající se porušení zásady dvojího přičítání žalobce citoval závěr správního orgánu „přihlédl zejména k důležitosti ustanovení zákona o silničním provozu, které obviněný svým jednáním porušil“. Posouzení důležitosti porušeného ustanovení zákona je však otázkou typové závažnosti přestupku. Tu již zvážil zákonodárce v sankčním rozmezí skutkové podstaty, a pokud pak správní orgán přihlédl k typové závažnosti při úvaze o výši správního trestu, přihlédl k ní opakovaně, což je v rozporu se zásadou dvojího přičítání.

5. Pokud by nedošlo k porušení této zásady, žalobce poukázal na nepřezkoumatelnost tohoto tvrzení správního orgánu, neboť není zřejmé, zda uváděnou důležitost ustanovení zákona hodnotil ve prospěch či v neprospěch žalobce. Správní orgán k takovému hodnocení nebyl vůbec oprávněn. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 161/2016.

6. Dále žalobce tvrdil, že je nepřezkoumatelný závěr o uložení výše pokuty, neboť správní orgán neobjasnil, jaké přitěžující okolnosti jsou v převaze. Pokud totiž správní orgán žádné přitěžující okolnosti netvrdí nebo neobjasňuje, je nutno vnímat jeho rozhodnutí jako nepřezkoumatelné. Není totiž zřejmé, co přitěžujícími okolnostmi správní orgán míní, pokud žádné takové okolnosti nekonstatoval. Podle žalobce je nepřezkoumatelná i celá úvaha o zákonných kritériích pro ukládání sankce. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 182/2016 či 9 As 56/2019. Proto navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i související rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

7. Žalobce vyslovil souhlas s rozhodnutím bez nařízeného jednání.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného

8. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Shodně jako žalobce uvedl, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízeného jednání jen na základě předložených spisů.

9. Žalovaný odmítl tvrzení žalobce, že při úvaze o správním trestu porušil zásadu zákazu dvojího přičítání. Žalovaný sice neshledal žalobcem uváděnou citaci „že přihlédl zejména k důležitosti ustanovení zákona o silničním provozu, které obviněný svým jednáním porušil“ jako zcela vhodnou. V souvislosti s ukládáním správního trestu za přestupek je zřejmé, že důležitost ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích se odráží již v daném zákonu při stanovení rozmezí správních trestů, a tudíž je nutné posoudit text rozhodnutí a kontext, ve kterém nalézací orgán svou formulaci použil. Je totiž nepochybné, že správní orgán prvního stupně daný text uvedl v odstavci, kde uvádí zákonné rozmezí trestů za přestupek dle § 125c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Je proto zřejmé, že se skutečně důležitost ustanovení zákona o pozemních komunikacích ve výši trestu odráží, a to právě v příslušném ustanovení zákona, které stanovuje výši správního trestu ukládaného za příslušný přestupek. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán v oddílu rozhodnutí, kde stanovil konkrétní výši správního trestu pokuty, již závažnost příslušného ustanovení zákona o pozemních komunikacích neodráží a nemohlo tedy dojít k porušení zásady zákazu dvojího přičítání.

10. Žalovaný správní orgán dále zamítl námitky týkající se chybného odůvodnění výše uloženého trestu. Správní orgán prvního stupně odůvodnil stanovenou výši správního trestu pokuty tak, že v případě uvedeného obviněného jednoznačně převažují mírně přitěžující okolnosti, kdy při takovém hodnocení je povinen vycházet toliko z objektivního zjištění, ale ustanovení § 37 a 38 zákona o přestupcích. Žalovaný odkázal na rozsudek NSS sp. zn. 1 As 80/2020. Správní orgán konkrétně v rozhodnutí uvedl, že přihlédl k osobě pachatele, kterou správní orgán posuzoval zprostředkovaně podle evidenční karty řidiče a právě s tímto přihlédnutím lze odůvodnit celkovou výše sankce. Žalobce vlastní řidičské oprávnění od roku 1993, do současné doby spáchal tři přestupky v souvislosti s řízením motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích a poslední přestupek byl spáchán v roce 2017. Všechny evidované přestupky byly uloženy v souvislosti s nedodržením nejvyšší dovolené rychlosti. Základním kritériem byla proto osoba žalobce, kdy je z evidenční karty řidiče zřejmé, že přes opakované tresty má problémy s dodržováním nejvyšší dovolené rychlosti, za což byl opakovaně trestán pokutami. Toto kritérium bylo prakticky jako jediné zohledněno při stanovení výše správního trestu pokuty, což lze považovat za kritérium žalobci přitěžující. Žalovaný dále poukázal na to, že žalobce ani jeho zástupce se nezúčastnili ústního jednání a nevyjádřili se k podkladům před vydáním rozhodnutí. Dokonce přes výzvu nalézacího orgánu žalobce neodůvodnil své odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a neposkytl správním orgánům žádné okolnosti, které by bylo možné považovat za skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, jinak tedy okolnosti polehčující. Žalovaný ve shodě s nalézacím orgánem přihlédl při stanovení výše správního trestu pokuty pouze k osobě pachatele, kterou bylo možné hodnotit na základě jeho minulosti zaznamenané v evidenční kartě řidiče, kde bylo zřejmé, že se přestupků v dopravě spojených s porušením nejvyšší dovolené rychlosti dopustil již opakovaně v minulosti. Proto byl uložen správní trest ve výši 3 000 Kč v rámci rozmezí pokuty od 2 500 Kč do 5.000 Kč, což bylo při spodní hranici zákonné sazby. Žalovaný proto považoval výši pokuty za přiměřenou a dostatečně odůvodněnou.

III. Stručný obsah správního spisu

11. Ze spisu předloženého správním orgánem zjistil soud následující podstatné skutečnosti:

12. Městský úřad Tábor obdržel od Policie ČR KŘ dopravní inspektorát Tábor oznámení o přestupku X pod č. j. KRPC–55771/PŘ–2021–020806 včetně úředního záznamu sepsaného policistou X a současně výpis z evidenční karty žalobce, ověřovací doložku z registru vozidla Mercedes Benz s ověřovací doložkou. Z oznámení přestupku žalobce vyplynulo, že dne 23. 5. 2021 v čase 14:31 hod. žalobce řídil osobní automobil Mercedes–Benz 22, kterému byla zaznamenána měřičem rychlosti Laser CAM 4 v obci Sezimovo Ústí, sil. I. třídy č. 3 ul. U E55 u BČS Mol ve směru jízdy od obce Tábor, směrem na obec Planá nad Lužnicí rychlost v obci 76 km/hod. Po odečtu možné odchylky se jednalo o rychlost 73 km/hod., přičemž v místě je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. Žalobce se k přestupku nevyjádřil a žádal jeho projednání ve správním řízení.

13. Správní orgán předvolal žalobce k podání vysvětlení na 3. 8. 2021, k čemuž žalobce sdělil, že se na jednání nedostaví. Výpověď odepřel. Správní orgán zahájil správní řízení a nařídil ve věci ústní jednání na 22. 9. 2021. K jednání předvolal taktéž jako svědky policisty X a X. Žalobce zaslal správnímu orgánu plnou moc pro zmocněnce X, který správnímu orgánu sdělil svůj souhlas ke konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti. Požádal o zaslání kopií svědeckých výpovědí se stanovením lhůty pro vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí. Při ústním jednání dne 22. 9. 2021 byli vyslechnuti jako svědci policisté X a X. Při posuzování přestupku vycházel správní orgán z důkazů, které jsou založeny ve spise. Dospěl k závěru, že vozidlo žalobce bylo předepsaným způsobem změřeno trychtýřem laserových paprsků na střed vozidla na vzdálenost 158,5 metrů, kdy nebyla mezi vozidlem a měřícím zařízením žádná překážka a nedošlo k efektu skluzu, měřící zařízení rychlost vyhodnotila a nenahlásila chybu v měření. Z ověřovacího listu správní orgán ověřil, že v době spáchání přestupku měl osvědčení k měření rychlosti vydané Českým metrologickým institutem Praha 5. Fotografická dokumentace zachycovala předmětné vozidlo žalobce s detailní fotografií čelního skla řidiče, kdy oznámení přestupku sepsané na místě kontroly žalobce nepodepsal a k věci se nevyjádřil.

14. Na základě provedeného dokazování bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí Městským úřadem Tábor, kanceláří starosty – oddělení přestupků dne 11. 10. 2021 č. j. P 858/2021–Kre, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku, tak jak je popsáno pod bodem 1 tohoto rozsudku. Byla mu uložena jako správní trest pokuta ve výši 3 000 Kč a odvolání, které proti prvostupňovému rozhodnutí podal, bylo zamítnuto žalovaným správním orgánem rozhodnutím ze dne 12. 1. 2022 č. j. KUJCK 2903/2022, jak je taktéž popsáno pod bodem 1 tohoto rozsudku.

IV. Právní názor soudu

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), v mezích daných žalobními body.

16. Žaloba není důvodná.

17. V dané záležitosti není spor mezi žalobcem a žalovaným, že se dopustil jednání, které je mu napadeným rozhodnutím kladeno za vinu a žalobními námitkami je zpochybňován výrok rozhodnutí o správním trestu, a to jednak z důvodu, že správní orgán porušil zásadu zákazu dvojího přičítání a dále, že uložený správní trest – pokuta je co do uložené výše nepřezkoumatelný, neboť správní orgán nevysvětlil, jaké přitěžující okolnosti vzal v úvahu. Současně ani žádné přitěžující okolnosti správní orgán neuvedl, a proto není zřejmé, zda tyto okolnosti převažují. Správní orgán se omezil na prázdné floskule a neuvedl, jak hodnotil zákonná kritéria.

18. Soud připomíná, že v dané záležitosti byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč podle § 125c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu (překročení rychlosti o 23 km/h.).

19. Podle § 125c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km. h. jako koeficient –1 a více nebo mimo obec o 30 km. h. koeficient –1 a více. Za tento přestupek se podle odstavce 5 uloží pokuta podle písm. f) od 2 500 do 5 000 Kč, jde–li o přestupek podle odst. 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9 písm. g) a i) a podle odstavce 4.

20. Žalobce v prvé řadě namítal, že došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť pokud by porušil jiné ustanovení zákona, naplnil by jinou skutkovou podstatu. Skutkovou podstatu již zvážil zákonodárce v sankčním rozmezí, a pokud by správní orgán při úvaze o výši správního trestu přihlédl opakovaně k této typové závažnosti, byl by takový postup v rozporu se zásadou dvojího přičítání. Námitku soud hodnotí jako nedůvodnou.

21. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že při určení druhu sankce a její výměry se přihlíží k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následků, k okolnostem, za nichž byl spáchán a k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, kdy výši uloženého trestu z pokuty 3 000 Kč považoval za přiměřenou, odůvodněnou a respektující ustanovení § 35 zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, kde jsou upravena kritéria, k nimž se přihlíží při určení druhu sankce a její výměry. Dále uvedl, že přihlédl k osobě pachatele, kterou posuzoval pouze zprostředkovaně podle evidenční karty řidiče, z níž zjistil, že žalobce vlastní řidičské oprávnění od roku 1993. Do doby spáchání přestupku spáchal tři další přestupky v souvislosti s řízením motorového vozidla v provozu na pozemních komunikacích. Poslední přestupek byl spáchán v roce 2017. Jednalo se o přestupky, kterými překročil vždy nejvyšší dovolenou rychlost. Smyslem a účelem sankce je v nejobecnějším smyslu ochrana společnosti před ohrožujícím jednáním, účelem je skloubení cílů obecných a cílů individuálních. Sankce nese prvek represe i moment výchovný, respektive preventivní. Protiprávního jednání se žalobce dopustil z nedbalosti překročením nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 23 km/h.

22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba vykládat zásadu zákazu dvojího přičítání tak, že k okolnosti, která je zákonným znakem deliktu (přestupku) nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti nelze současně hodnotit jako okolnosti polehčující či přitěžující. (rozsudek NSS sp. zn. 4 As 104/2020 či 5 As 67/2019).

23. Z rozhodnutí správního orgánu prvního stupně sice z části odůvodnění vyplývá, že k naplnění skutkové podstaty přestupku hodnotil zájem chráněný zákonem, což představuje znak skutkové podstaty, který bylo třeba protiprávním jednáním porušit, nezohledňuje však tento znak jako okolnost přitěžující nebo polehčující. Soud upozorňuje na to, že zvážení chráněného zájmu, který byl přestupkem zasažen, může být součástí posouzení povahy a závažnosti přestupku ve smyslu § 37 písm. a) ve spojení s § 38 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky, jak kupříkladu uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 7 As 71/2010 „při[p]osuzování konkrétní závažnosti přestupku není hlavním kritériem skutková podstata přestupku, nýbrž především intenzita skutkových okolností s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmu v konkrétním případě“. Jedná–li se o zohlednění skutečnosti, že žalobce překročil dovolenou rychlost nikoliv marginálním způsobem, lze odkázat kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 149/2019, ve kterém konstatoval „podle § 125c) odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km/h. a více nebo mimo obec o 50 km/h. a více. Dle bodu 3 výše uvedeného ustanovení se přestupku dopustí také tehdy, pokud překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 20 km/h. a více nebo mimo obec o 30 km/h. a více. Překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 30 – 49 km/h. je tedy znakem skutkové podstaty přestupku podle § 125c) odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Následné hodnocení míry překročení rychlosti při určení sankce v rámci rozpětí daného pro konkrétní skutkovou podstatu nepředstavuje porušení zásady dvojího přičítání, neboť dochází pouze k hodnocení míry porušení chráněného zájmu, přičemž je souhlasit s tím, že hodnota 42 km/h. je v horní polovině škály překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 39 – 49 km/h. Míra porušení chráněného zájmu, je tak vyšší a k této okolnosti je třeba přihlížet jako k okolnosti přitěžující“ (důraz doplněn).

24. Hodnocení konkrétních skutkových zjištění, které správní orgán vedly k uložení konkrétní výše pokuty, nepovažuje soud za hodnocení, které by bylo v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání. Z uvedeného nevyplývá, že by správní orgán hodnotil jednu a tutéž skutečnost, která by byla v posuzované věci dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého zákonného znaku skutkové podstaty správního deliktu (přestupku), a současně jako okolnost polehčující či přitěžující. Soud neshledal, že by správní orgán použil stejné informace, které jsou znakem skutkové podstaty projednávaného přestupku při rozhodování o výši pokuty. Správní orgány, byť stručně uvedly, že vzaly v úvahu, že žalobce byl držitelem řidičského oprávnění od roku 1993, dále že v evidenční kartě jsou evidovány tři záznamy o přestupcích, tudíž se jednalo o recidivu skutkové podstaty přestupku a poslední přestupek z roku 2017 s právní mocí 19. 4. 2018. Z výše uložené pokuty je zcela zřejmé, že její minimální výše činí 2 500 Kč, která již žalobci byla opakovaně uložena, a nyní tyto okolnosti vedly k tomu, že správní orgán uložil výši pokuty mírně nad spodní hranicí této zákonné sankce ve výši 3 000 Kč.

25. Žádné další okolnosti nejsou v rozhodnutí uváděny, a tudíž je zřejmé, že k žádným dalším jiným okolnostem správní orgány nepřihlížely. Soud proto uzavřel, že správním orgánům nic nebránilo v tom, aby v daném případě konstatovaly, že žalobce v minulosti spáchal obdobné přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy sankce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem.

26. Žalobce v žalobě dále namítal, že pokud nebude úspěšná jeho námitka týkající se jeho tvrzení o porušení zásady zákazu dvojího přičítání, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, jak správní orgán přihlédl k důležitosti ustanovení zákona o silničním provozu, zda důležitost ustanovení zákona hodnotil ve prospěch či neprospěch žalobce a neobjasnil okolnosti, které byly pro žalobce přitěžující, neboť správní orgán žádné takové okolnosti netvrdil a nekonstatoval. Ani tuto námitku soud nehodnotí jako důvodnou.

27. Při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí soud vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, podle níž je jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, článek 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování povinnost své rozsudku řádně odůvodnit. Totéž platí i ve vztahu k hodnocení soudu při posuzování odůvodnění rozhodnutí správních orgánů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí musí být vykládána ve svém skutečném smyslu tak, že není možné přezkoumat určité rozhodování pro možnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Má–li by rozhodnutí přezkoumatelné, musí být z odůvodnění tohoto rozhodnutí zřejmé, jaký skutkový stav vzal posuzující orgán za rozhodný a jak uvážil pro věc podstatných skutečnostech respektive jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Institut nepřezkoumatelnosti se však nevztahuje na případy, kdy správní orgán se věcí či námitkou zabývá a vysvětlí podstatu věci, nicméně učiní tak stručně, či nereaguje na případné další aspekty a dopustí se přitom dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost se týká pouze nejzávažnějších vad rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.

28. Z toho co již soud v daném případě v souvislosti s odůvodněním předchozí vznesené námitky uvedl, je zřejmé, že odůvodnění rozhodnutí je ucelené a je z něj patrné na základě jakých úvah správní orgány rozhodly. Úvahy správních orgánů jsou logické a vzájemně na sebe navazují. Byť lze připustit určitou stručnost odůvodnění určení výše uložené pokuty 3 000 Kč, nelze hodnotit námitku žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti těchto úvah za důvodnou. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalobce spáchal přestupek z nedbalosti. Bylo přihlédnuto k osobě pachatele, neboť správní orgány vycházely z evidenční karty žalobce jako řidiče, vzaly v úvahu dobu, po kterou je držitelem řidičského oprávnění a konstatovaly, že v tomto období byl již třikrát trestán za obdobnou skutkovou podstatu přestupku – překročení dovolené rychlosti, což představovalo okolnost mírně přitěžující, a proto byla žalobci uložena výše pokuty mírně nad spodní hranicí 2 500 Kč ve výši 3 000 Kč. Správní orgány si obstaraly dostatek podkladů pro závěr o překročení maximální dovolené rychlosti žalobcem, a proto bylo rozhodnutí vydáno na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Správní orgány rovněž uvedly, že od uložení správního trestu v projednávaném případě nelze podle § 125c odst. 9. zákona o provozu na pozemních komunikacích upustit. Zároveň v prvostupňovém rozhodnutí správní orgán vysvětlil charakter ukládané pokuty, kdy na základě provedeného dokazování a po vyhodnocení všech relevantních skutečností převažovaly mírně přitěžující okolnosti, a proto byla žalobci za účelem splnění výchovné funkce trestu a zaručení nápravy uložena pokuta ve výši 3 000 Kč. Ačkoliv správní orgány výslovně nekonkretizovaly, že jde o přitěžující okolnosti, jsou tyto zřejmé z předchozích jejich popisů, a to jak osoby pachatele, tak dalších zjištěných skutečností. Nelze proto dospět k závěru, že je uložená výše pokuty nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Jestliže byla výše pokuty uložená při spodní hranici povinného rozpětí uložené pokuty 2 500 Kč a kromě uvedených, žádné další přitěžující okolnosti shledány nebyly, nemohly být ani konkrétně specifikovány. V žalovaném rozhodnutí správní orgán uvedl, že důvody pro mimořádné snížení výměry pokuty podle § 44 zákona odpovědnosti za přestupky nebyly shledány, neboť v protiprávním jednání žalobce nebyly shledány takové okolnosti, které by toto odůvodňovaly. V. Závěr, náklady řízení.

29. Soud proto dospěl k závěru, že nezjistil namítaná pochybení správních orgánů, a proto hodnotil podanou žalobu jako nedůvodnou.

30. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení krajský rozhodl podle § 60 odst. 1 věty 1 s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s tímto postupem soudu souhlas. Jde–li o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu uvedením jména, příjmení a bydliště, respektive sídla žalobce a jeho zástupce případně i jejich iniciály, k tomu krajský soud poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob jakým Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí, jakož i rozhodnutí krajských soudů zveřejňuje.

Poučení

I. vymezení věci, obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného III. Stručný obsah správního spisu IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení.