55 A 1/2023– 23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: ZPĚTNÝ LEASING, s. r. o. sídlem Nová výstavba 218, 435 21 Obrnice proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 11. 2022, č. j. KUJCK 142371/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 25. 11. 2022, č.j. KUJCK 142371/2022, změnil výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Milevsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 9. 2022, č. j. MM/67529/2022, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a zbývající část potvrdil. Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím uznán vinným z přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s ust. § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. K porušení pravidel silničního provozu došlo dne 12. 04. 2022 v 12:50:45 hodin v obci Hrejkovice, směr Kostelec nad Vltavou. Automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích byla zadokumentována jízda motorového vozidla registrační značky X kdy nezjištěný řidič v rozporu s ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu řídil uvedené vozidlo rychlostí 65 km/hod (tj. 62 km/hod po odečtu tolerance 3 km/hod) v místě, kde je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/hod. Toto jednání nezjištěného řidiče vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, tedy provozovatel uvedeného vozidla nezajistil, aby bylo dodrženo ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a tím naplnil skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku.

2. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že žalobce, jakožto provozovatele motorového vozidla tovární značky X registrační značky X, uznal vinným z přestupku dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil tím, že v rozporu s ust. § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci, byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěný řidič dne 12. 4. 2022 ve 12:50:45 hodin v obci Hrejkovice, na silnici č. I/19, ve směru jízdy na Kostelec nad Vltavou, v měřeném úseku o délce zhruba 373,5 metru, řídil uvedené vozidlo a úsekovým měřičem rychlosti byla vozidlu naměřena rychlost jízdy 65 km/hod, po odečtení možné odchylky (+/– 3 km/hod) 62 km/hod, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, stanovenou na 50 km/hod, nejméně o 12 km/hod, čímž porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, tedy při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod, a tím naplnil přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 30. 1. 2023 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

4. Žalobce předně namítá, že „nebyl žalovaným seznámen se změnou skutkové věty obsažené ve výroku rozhodnutí, a to ani přes to, že tuto žalovaný měnil k výslovné výtce žalobce.“ Žalobce považuje takovýto postup za nezákonný a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), konkrétně na rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009–541, rozsudek ze dne 14. 3. 2011, č. j. 2 Afs 91/2009–149 a rozsudek ze dne 18. 4. 2019, č. j. 1 As 26/2019–26, podle kterých je správní orgán oprávněn upřesnit předmět řízení (přehodnotit právní posouzení skutku) jen pokud nedojde takovýmto úkonem k žádné procesní újmě účastníků řízení a pokud účastníky s touto změnou seznámí a dá jim možnost se k ní vyjádřit. To se však podle žalobce nestalo a cítí se tak zkrácen na svých procesních právech, když mu nebylo předem oznámeno, jak bude nově skutek vymezen, a tedy nedostal ani prostor pro možnost se k novému vymezení skutku vyjádřit. Žalobce dále uvedl, že na „tomto závěru nemůže nic změnit tvrzení žalovaného, dle kterého bylo místo vymezeno v odůvodnění rozhodnutí“, neboť se proti vymezení místa v odůvodnění rozhodnutí nemohl žalobce odvolat, jelikož odvolání proti odůvodnění rozhodnutí není dle § 82 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „s. ř.”) přípustné.

5. S tím souvisí námitka žalobce, že místo přestupku není ani v napadeném rozhodnutí dostatečně konkrétně vymezeno, jelikož katastrální území obce, kde lze jet až 90 km/hod, je značně větší než území zastavěné části obce, kde je maximální rychlost omezena na 50 km/hod. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 17/2017–28, považuje žalobce za minimální vymezení místa spáchání označením začátku a konce měřeného úseku číslem popisným stavby stojící poblíž, ideálně konkrétní GPS souřadnicí, protože pouhé označení číslem silnice považuje ve smyslu odkazovaného rozsudku NSS za příliš vágní.

6. Další námitkou žalobce je „pochybnost o tom, zda byl rychloměr plně automatizovaný, tj. bezobslužný.“ Žalobce odkazuje na znění veřejnoprávní smlouvy, kterou uzavřelo město Hrejkovice a město Milevsko, podle jejíhož článku II. odst. 2 písm. c) je měřič úsekové rychlosti částečně bezobslužný. Žalobce k tomu podotýká, „že pojem „bez obsluhy“ znamená nejen to, že se u rychloměru nenachází žádný strážník, ale i fakt, že není např. zřizováno likvidační stanoviště, či že strážník nemůže jakkoli – byť dálkově – zasáhnout do výběru měřených vozidel [NSS 9 As 213/2017–37 ze dne 31. 5. 2018].“ Z toho žalobce vyvozuje, že není možné prokazatelně tvrdit, že měřič úsekové rychlosti je skutečně plně automatizovaný, když dle veřejnoprávní smlouvy je pouze částečně bezobslužný, a žalovaný tedy nesplnil povinnost k prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností.

7. Poslední námitkou je procesní vada žalovaného spočívající v neoznámení žalobci, které všechny úřední osoby se budou na rozhodování podílet. Žalobce předpokládá, že se na rozhodování podílelo více osob než jen V.T., referentka odboru dopravy Městského úřadu Milevsko. Žalobce považuje za irelevantní, že se z předvolání a následně z rozhodnutí dozvěděl jednu osobu, stejně tak, že měl možnost nahlédnout do spisu, když mu „právní předpis dává právo o tuto informaci požádat a obdržet odpověď datovou schránkou.“ Žalobce namítá, že mohl jakékoliv úřední osobě v minulosti např. „zabavovat leasingové vozidlo, či mohl existovat jiný důvod její podjatosti“, nicméně „[k]onkrétní důvody podjatosti žalobce tvrdit nemůže, když žalobce dosud neví, které všechny osoby byly ve věci určeny k rozhodování.“ I. Vyjádření žalovaného 8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že námitky žalobce nejsou důvodné, nadále trvá na svých závěrech, a proto navrhl soudu, aby žaloba byla zamítnuta.

9. K námitce nezákonné změny výroku rozhodnutí uvádí žalovaný, že zpřesnění učinil pouze na základě informací dostupných ze spisu, aniž by bylo nutné jeho doplnění. Navíc všechny údaje, které žalovaný použil do nového znění výroku byly již uvedeny v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí. Vedle toho žalovaný odkázal na znění rozsudku NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018–34, podle něhož „[o]dvolací orgán může provést především různé opravy a doplnění, jež nemění smysl a obsah výroku, např. doplnit chybějící ustanovení zákona (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. září 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127), (…) či opravit identifikační údaj účastníka řízení a upřesnit popis skutku v rozhodnutí o přestupku (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2012, č. j. 9 Ca 160/2009 – 44). Přípustné jsou i výraznější zásahy do výrokové části rozhodnutí, např. změna právní kvalifikace skutku v řízení o přestupku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2013, č. j. 4 Ads 104/2012 – 53), zde ovšem za podmínky, že tím nedojde ani ke zpřísnění sankce, ani k rozšíření či zpřísnění právního posouzení deliktu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2010, č. j. 10 Ca 33/2008 – 66).“ Námitka nezákonné změny výroku rozhodnutí je tak podle žalovaného zcela nedůvodná.

10. K námitce specifikace místa spáchání přestupku žalovaný sdělil, že místo bylo ve výroku napadeného rozhodnutí specifikováno místem měření v obci Hrejkovice, kde je rychlost stanovena na 50 km/hod, dále pak číslem silnice, směrem jízdy a délkou měřeného úseku. Navíc žalovaný poznamenal, že stacionární radary jsou pevně umístěny na neměnném místě, tedy není pochyb o jejich umístění, zvláště když souhlasné stanovisko k jejich umístění vydala i Policie České republiky. Žalovaný rovněž odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014–53, podle něhož „není potřebné, aby bylo místo přestupku vymezeno na metr přesně.“ Stačí aby „místo spáchání přestupku bylo specifikováno číslem silnice, názvem blízké obce, čerpací stanice, směrem jízdy a výší povolené rychlosti v úseku.“ Místo spáchání přestupku tak bylo dle žalovaného v napadeném rozhodnutí vymezeno zcela dostatečně.

11. Ohledně pochybnosti o měření prostředkem plně bez obsluhy žalovaný sdělil, že žalobce v rámci řízení tuto námitku nevznesl, a proto na ni nebylo možné reagovat, a žalovaný se termínem „částečně bez obsluhy“ nijak nezabýval. Nicméně žalovaný uvádí, že se jedná o měřič standardně používaný k měření rychlosti bez obsluhy. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2021, č. j. 52 A 12/2021–31, který rozlišuje automatický technický prostředek (dál jen „ATP“) a manuální technický prostředek. Do ATP se během jeho fungování nezasahuje více než tak, že se daný technický prostředek zapne, čímž se uvede do provozu. Zároveň tento rozsudek odkazuje na rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017–37, a stanovisko Ministerstva dopravy, sp. zn. 102/2013–160–OST/4, které jako další podmínku pro ATP uvádějí, že kromě pevného zabudování na jediném neměnném místě je podmínkou i v daný moment nezjistitelná identita řidiče, tedy že na kontrolovaném místě není zřízeno kontrolní stanoviště a kontrolované vozidlo není zastavováno a jeho řidič zjištěn.

12. V případě měřiče umístěného v obci Hrejkovice se jedná o ATP, neboť měřič zaznamenává v automatickém režimu vozidla, která překročí stanovený rychlostní limit. Městská policie Milevsko tato vozidla následně dálkově zpracuje a jako dávkový soubor je předá správnímu orgánu k dalšímu řízení. Žalovaný dále k pochybnosti o měření prostředkem plně bez obsluhy uvedl, že slovní spojení „částečně bez obsluhy“ je použito pouze ve veřejné smlouvě, ale s technickou stránkou samotného měřiče to nemá nic společného a nedá se tak z toho ani nic vyvozovat ohledně fungování měřiče.

13. Co se týče žalobcovi námitky o nesdělení oprávněných úředních osob, tak žalovaný považuje tuto námitku taktéž za nedůvodnou, a plně odkázal na napadené rozhodnutí, kde na základě judikatury NSS uvedl, že se sice jedná o vadu řízení, avšak nikoliv o tak závažnou vadu, která by odůvodňovala zrušení prvostupňového rozhodnutí. Navíc za situace, kdy žalobce ani po obdržení rozhodnutí a dalších písemností, kde byly úřední osoby podepsány, a tedy i v tu chvíli žalobci známy, nevznesl žalobce žádnou námitku podjatosti.

I. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

15. Žaloba není důvodná.

16. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce, že nebylo dostatečně určitě v napadeném rozhodnutí uvedeno, kde přesně ke spáchání přestupku došlo. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl: „blíže nezjištěný řidič dne 12. 4. 2022 ve 12:50:45 hodin v obci Hrejkovice, na silnici č. I/19, ve směru jízdy na Kostelec nad Vltavou, v měřeném úseku o délce zhruba 373,5 metru, řídil uvedené vozidlo a úsekovým měřičem rychlosti byla vozidlu naměřena rychlost jízdy 65 km/h, po odečtení možné odchylky (+/– 3 km/h) 62 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, stanovenou na 50 km/h, nejméně o 12 km/h,“ považuje krajský soud tuto námitku za neopodstatněnou, neboť z citovaného popisu zcela jasně vyplývá, že se jednalo o místo umístěné v zastavěné části obce Hrejkovice, na silnici č. I/19 ve směru jízdy na Kostelec nad Vltavou v úseku dlouhém 373,5 metru. Tento popis plně odpovídá požadavku na přesnost popisu judikovaném v rozhodnutí NSS ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014–53, na který odkázal ve svém vyjádření žalovaný (viz odst. č. 10 tohoto odůvodnění). Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „považuje takové vymezení za dostatečné a nevidí důvod, proč by za této situace bylo nutné místo spáchání přestupku vymezit i GPS souřadnicemi. Jistě by tak bylo určeno ještě konkrétněji, nicméně není potřebné, aby bylo místo spáchání přestupku vymezeno na metr přesně (srovnej také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39). Je totiž zřejmé, v jaké konkrétní části silnice č. [I/19] byla rychlost vozidla měřena a jaká byla na tomto úseku nejvyšší povolená rychlost. Námitky stěžovatele, že nebylo možné účinně ověřit (respektive zpochybňovat) správnost měření, proto nebyly opodstatněné.“ 17. Podobně se k problematice vymezení místa pomocí GPS souřadnic vyjádřil NSS v rozsudku ze dne 26. 5. 2017, č. j. 2 As 293/2016–56, když uvedl, že je „třeba zohlednit také to, že místo spáchání tohoto typu přestupku není možné definovat na metr přesně, neboť k němu nedochází v jednom konkrétním bodě, nýbrž v určitém úseku. Uvedení konkrétních GPS souřadnic místa, kde došlo ke změření rychlosti, přitom právní předpisy nepožadují ani tento požadavek neplyne z judikatury správních soudů. Podstatné je tak to, zda je skutek vymezen natolik konkrétně, aby nemohl být zaměněn s jiným. Tomuto požadavku výrok rozhodnutí… [žalovaného] …dostojí, neboť kromě specifikace úseku silnice obsahuje také uvedení katastru obce, dne a času.“ 18. Vedle uvedené citace se NSS ve shora uvedeném rozsudku ze dne 26. 5. 2017 zaobírá taktéž lokací, kde k přestupku došlo a od toho odvíjí, jak moc konkrétně je nutné místo spáchání přestupku popsat. NSS přitom odkazuje na rozsudek ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014–39, a uvádí, že správní orgány (a potažmo i soudy) musí při svém rozhodování zvážit, zda se přestupek stal např. v malé obci jako tomu je i v právě posuzovaném případě, tj. v obci Hrejkovice, kde by v kontextu dalších informací jako je např. čas spáchání přestupku a relativně malá vzdálenost měřeného úseku, mohlo postačovat i širší vymezení místa spáchání, či zda se jedná o větší město, např. Frýdek–Místek, kde se může střídat zastavěná a nezastavěná část obce spolu s různými úpravami maximální možné rychlosti (srovnej s rozsudky ze dne 23. 11. 2010, č.j. 4 As 28/2010–56, a ze dne 30. 12. 2013, č. j. 22 A 54/2013, který byl přezkoumán pod sp. zn. 9 As 80/2014). Zkoumat lokaci je podle NSS vhodné „i kvůli určení společenské nebezpečnosti přestupku (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 – 45, publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS)“ (rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2017, č. j. 2 As 293/2016–56). Obecně pak dle NSS platí, že „je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Přitom je třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.“ Proto se soud ztotožnil s žalovaným, že bylo nutné upravit, respektive doplnit, text výroku prvostupňového rozhodnutí o informace uvedené až v odůvodnění tohoto rozhodnutí.

19. S tím souvisí i námitka žalobce ohledně nezákonné změny výroku doplněním místa spáchání přestupku. Krajský soud tuto námitku považuje za neopodstatněnou, neboť změnou výroku nedošlo ke změně předmětu řízení či změně kvalifikace nebo právního hodnocení spáchaného přestupku. Pouze údaje chybně uvedené v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí byly správně doplněny přímo do výroku. Tato úprava, respektive doplnění, textu výroku prvostupňového rozhodnutí odpovídá ust. § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle kterého dojde–li odvolací správní orgán k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je–li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti. Ze znění zmíněného ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu tak jednoznačně vyplývá, že povinnost podle § 36 odst. 3, tj. povinnost umožnit účastníku řízení se před vydáním rozhodnutí vyjádřit k podkladům rozhodnutí, se vztahuje pouze na podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem. Jelikož žalovaný vycházel pouze z informací obsažených ve spise a žádné nové podklady sám nepořizoval, je žalobcova námitka ohledně nezákonné změny výroku doplněním místa spáchání přestupku zcela neopodstatněná.

20. Krajský soud taktéž zcela souhlasí se závěry žalobcem předložených rozsudků NSS pojednávajících o tom, že při změně (upřesnění) předmětu řízení je nutné s touto změnou účastníky řízení seznámit. Nicméně v projednávané věci k žádné změně předmětu řízení či přehodnocení právního posouzení skutku nedošlo. Žalovaný i nadále setrval na právním hodnocení spáchaného přestupku ve znění a smyslu prvostupňového rozhodnutí, pouze změnil výrok prvostupňového rozhodnutí v té míře, že upřesnil popis místa spáchání skutku, a to jen o doplnění označení komunikace, na které k přestupku došlo. Tato změna byla navíc učiněna na přímou námitku žalobce, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí tento přesnější popis, tedy uvedení konkrétní komunikace, na které ke skutku mělo dojít, chyběl a byl uveden pouze v odůvodnění. Žalovaný proto postupoval správně, když vydal rozhodnutí o změně původního výroku bez upozornění žalobce, jelikož žalobci byly veškeré podrobnosti o řízení známy.

21. Krajský soud při posuzování námitky žalobce ohledně neoznámení úředních osob pověřených rozhodováním v dané věci, přestože o to žalobce výslovně požádal ve smyslu § 15 odst. 4 s. ř., vycházel z rozsudku NSS ze dne 21. 3. 2018, č. j. 8 As 178/2017–48, který se stejnou procesní vadou podrobně zabýval v obdobném případě. „Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, podle nějž by pochybení žalovaného v této věci představovalo pochybení takové intenzity, pro které by bylo nutné považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Souhlasit přitom nelze ani s argumentací, podle níž stěžovatel vůbec netušil a doposud ani netuší, která z oprávněných úředních osob v jeho věci rozhodovala. Krajský soud k tomu zcela správně uvedl, že „žalobce trvá na formálním dodržení § 15 odst. 4 správního řádu, aniž by však v žalobě samotné specifikoval jakékoliv skutečné a konkrétní dotčení na jeho právech tím, že toto ustanovení bylo v odvolacím řízení porušeno. Uvedená námitka by mohla mít relevanci pouze v případě, že by žalobce v žalobě samotné namítal i podjatost oprávněných úředních osob, jejichž jména se dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí. Bez uvedené argumentace je vznesená námitka skutečně pouze hypotetická, pokud ji žalobce nespojil s konkrétním důvodem, který by mohl představovat skutečnou podjatost oprávněných úředních osob. Uvedené porušení § 15 odst. 4 správního řádu jako takové nemá žádný dopad do žalobcových veřejných subjektivních práv“. Nejvyšší správní soud s tímto závěrem krajského soudu souhlasí a neshledal potřebu s ním polemizovat; domníval–li se stěžovatel, že některá z oprávněných úředních osob, jejíž jméno mu bylo z rozhodnutí ve věci známo, mohla být podjata, měl možnost již v žalobě namítnout konkrétní důvody, pro které podjatost této osoby spatřoval.“ 22. Žalobce, stejně jako tomu bylo v citovaném rozhodnutí, v žalobě uvedl pouze domnělou možnost podjatosti v podobě teoretického zabavení leasingového automobilu pověřené úřední osobě, nicméně žádnou z pověřených osob podepsaných pod rozhodnutími, a to jak pod prvostupňovým, tak i pod napadeným rozhodnutím, žalobce za podjaté neoznačil. Žalovaný správně poznamenal, že žalobce mohl po celou dobu trvání řízení nahlédnout do spisu, kde pověřené osoby byly uvedeny. Ze strany správního orgánu prvního stupně i žalovaného tak sice došlo k pochybení a zatížení řízení procesní vadou, avšak tato vada nedosahuje takové intenzity, aby bylo řízení, resp. napadené rozhodnutí, možné prohlásit za nezákonné. K žalobcově domněnce, že o rozhodnutí mohlo rozhodovat více lidí než na rozhodnutích podepsané osoby, krajský soud sděluje, že tato domněnka je zcela mylná a nepodložená, neboť podle § 69 odst. 1 s. ř. musí písemné vyhotovení rozhodnutí obsahovat označení správního orgánu, který rozhodnutí vydal, číslo jednací, datum vyhotovení, otisk úředního razítka, jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby. Podpis oprávněné úřední osoby je na stejnopisu možno nahradit doložkou „vlastní rukou” nebo zkratkou „v. r.“ u příjmení oprávněné úřední osoby a doložkou „Za správnost vyhotovení:” s uvedením jména, příjmení a podpisu úřední osoby, která odpovídá za písemné vyhotovení rozhodnutí, tedy za správnost opisu, nikoliv za rozhodnutí jako takové. Z toho vyplývá, že tedy není možné, aby o rozhodnutí rozhodovala jiná, nežli podepsaná oprávněná úřední osoba (či osoby).

23. Poslední námitkou žalobce je „pochybnost o tom, zda byl rychloměr plně automatizovaný, tj. bez obslužný.” Krajský soud tuto námitku nepovažuje za relevantní, jelikož se opětovně jedná o pouhou snahu o legalizaci protiprávního jednání neznámého řidiče, když ze spisu je zřejmé, že se jedná o stacionární plně automatický měřicí přístroj, což dokládají mimo jiné i fotografie pořízené stacionárním radarem při měření. Soud se ztotožnil se žalovaným, že je nepodstatné, zda je ve veřejnoprávní smlouvě uveden pojem částečně automatizovaný či plně automatizovaný rychloměr, protože hledání domnělých rozporů veřejnoprávní smlouvy s realitou nemá žádný vliv na fungování daného měřícího přístroje. Z ověřovacího listu založeného ve spisovém materiálu vyplývá, že při měření byl použit běžně používaný typ měřiče vyrobený v roce 2016 společností GEMOS CZ, spol. s.r.o., typ SYDO Traffic Velocity, jehož rozsah měření rychlosti je 1 km/hod až 250 km/hod. Krajský soud navíc poznamenává, že námitku pochybnosti o plné automatizaci měřiče vznesl žalobce až v žalobě, do té doby žádné pochybnosti o plné automatizaci stacionárního radaru neměl, což potvrzuje i vyjádření žalovaného, kde se uvádí, že tuto námitku žalobce dříve v řízení nevznesl, a proto se jí žádný ze správních orgánů nezabýval. Je tedy zřejmé, že se jedná o nedůvodnou námitku žalobce bez jakéhokoliv podkladu.

I. Závěr a náklady řízení

24. Krajský soud uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav bez pochybností. Žádná z žalobních námitek není důvodná.

25. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo tvrzeno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby I. Vyjádření žalovaného I. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem I. Závěr a náklady řízení